VSOL 6 To 21/2016
Datum rozhodnutí: 19.05.2016
Dotčené předpisy: § 105 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)

U s n e s e n í

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 19. května 2016 v trestní věci obžalovaných F. Z. a spol., stíhaných pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku a násl., odvolání obžalovaných F. Z., M. K., M. P., L. G. a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.2.2016, č.j. 43 T 8/2015-2551, a rozhodl t a k t o :

I.
Podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu všech podaných odvolání z r u š u j e v celém rozsahu.

II.
Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl obžalovaný F. Z. uznán vinným ze spáchání komplexu trestné činnosti, právně kvalifikované jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku, přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku a konečně přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.zákoníku. Obžalovaný M. K. byl uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku. Obžalovaný M. P. byl uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku a přečinem neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku. Konečně obžalovaný L. G. byl uznán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr.zákoníku.

Této trestné činnosti se jednotliví obžalovaní dle výroku napadeného rozsudku měli dopustit tak, že

1) obžalovaný F. Z. spolu s dosud neustanovenou neznámou osobou:
v době od 3,25 hod. do 4,20 hod. dne 11. 12. 2013 na ulici P. v T. , s cílem vlastního obohacení vnikli do rodinného domu tak, že nejprve rozbili kamenem okenní výplň ve vestibulu v přízemí, kde z parapetu okna odcizili svazek 5 ks klíčů, včetně klíčů od osobního motorového vozidla tov. značky Škoda OCTAVIA, uzamčeného a zaparkovaného před tímto domem, které poté za použití odcizených klíčů odcizili i s ve vozidle uloženou autonavigací zn. TOM TOM, v. č. AP3181G00078, vše ke škodě spol. HIATUS CZ, s.r.o., IČ: 25563335, čímž tak způsobili škodu ve výši 382.500,- Kč a poškozenému Ing. M. N. odcizením věcí uložených ve vozidle (dalekohledu, 2 kusů dětských autosedaček) způsobili škodu ve výši 850,- Kč a poškozením okna škodu ve výši nejméně 2.730,- Kč,

2) obžalovaní F. Z. a M. K. společným jednáním:
v blíže nezjištěné době od 22,00 hod. dne 14. 1. 2014 do 6,34 hod. dne 15. 1. 2014, na ulici 8. B., v J., s cílem vlastního obohacení po vyvrtání otvoru ve dveřích francouzského okna vnikli do suterénu rodinného domu, odkud z botníku odcizili klíče k vozidlu tovární značky LAND ROVER DISCOVERY a klíče k vozidlu tovární značky LAND ROVER RANGE ROVER , kdy poté za použití odcizených klíčů odcizili před domem obě zaparkovaná uzamčená vozidla, včetně věcí v něm uložených (zejména dálkové ovládání ke vstupní bráně), čím tak způsobili poškozenému D. U. odcizením vozidel škodu ve výši 2.400.800,- Kč a škodu na poškození francouzského okna ve výši 3.500,- Kč,

3) obžalovaní F. Z. a M. K. společným jednáním:
v době okolo 3:05 hod dne 24. 1. 2014 na ulici O. v J., s cílem vlastního obohacení vnikli po otevření neuzamčené vstupní branky na oplocený pozemek rodinného domu, kde následně přineseným kamenem prohodili skleněnou výplň přízemního okna verandy domu, čímž došlo i k poškození protilehlých dveří vedoucích do obytné části, kdy takto vzniklým otvorem ve skleněné výplni okna odcizili z horní desky předsíňové skříňky, stojící pod oknem verandy, klíče od osobního automobilu zn. Škoda Superb a poté za užití odcizených klíčů odemkli a nastartovali uvedené vozidlo, které bylo zaparkováno při pravé straně ulice O., před oplocením domu, kdy s tímto automobilem (ve kterém se nacházely zejména sněhové řetězy a nabíječka na mobilní telefon Samsung), z místa odjeli, a po pronásledování policejní hlídkou vozidlo v chatové oblasti v obci B. (T., okr. B.-v.) odstavili a spěšně opustili, čímž tak svým jednáním majiteli vozidla - poškozené společnosti LEASEPLAN Česká republika, s. r. o., se sídlem Bucharova 6, Praha, IČ: 63671069, způsobili škodu na odcizení vozidla ve výši 494.000,- Kč a poškozenému M. J. - majiteli domu a uživateli vozidla způsobili škodu na poškození ve výši 3.070,- Kč a na odcizených věcech ve výši 1.000,- Kč,

4) obžalovaní F. Z. a M. K. společným jednáním:
v době kolem 2,15 hod. dne 11. 2. 2014 na ulici Š. v J. s cílem vlastního obohacení vnikli na pozemek u rodinného domu tak, že poté co rozbili skleněnou výplň vstupních dveří, tyto odemkli použitím uvnitř nalezeného klíče, uvolnili vnitřní zabezpečovací řetízek, z předsíně domu odcizili na polici odložené klíče od osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda OCTAVIA , které bylo zaparkováno před uvedeným domem a za užití těchto klíčů toto uzamčené vozidlo odcizili včetně v něm uložených věcí jako navigaci TOMTOM, v.č. BQ1223A94312, svazek klíčů s čipem, zimní bundu, čímž tak způsobili odcizením vozidla škodu ve výši 494.000,- Kč společnosti LeasePlan Česká republika, s.r.o ., IČ: 63671069, a poškozenému J. P. způsobili odcizením věcí z vozidla škodu ve výši 4.000,-Kč a poškozením vstupních dveří škodu ve výši 720,- Kč,

5) obžalovaní F. Z. a M. K. společným jednáním:
v blíže nezjištěné době kolem 3,30 hod. dne 18. 2. 2014 ulici H. ve Ž. n. D., okr. H. B. s cílem vlastního obohacení vnikli na pozemek u rodinného domku, kde za užití násilí, po předchozím provrtání rámu okna, uvolnili zavírací mechanismus okna a přes okno vnikli do domu, který prohledali a odcizili zde volně odložené klíčky od vozidla Jeep Grand Cherokee , které bylo zaparkováno před domem na komunikaci a použitím odcizených klíčků a dalším, dosud nezjištěným způsobem, kterým vyřadil z provozu zabezpečení vozidla, vozidlo odcizili, včetně věcí v něm uložených (zejména boty zn. Alpine Pro, 2x platební karta České spořitelny typu VISA "Business" a "Classic", vydané pro osobní potřebu a podnikání na poškozeného M. K. , razítkovací strojek zn. TRODAT), vozidlo následně odstavili v B., aby se tak ujistili, že vozidlo není sledováno, a následně s vozidlem přejeli do obce L., okr. O., kde bylo poté zajištěno Policií ČR, čímž tak způsobili odcizením vozidla a razítkovacího strojku zn. TRODAT škodu vlastníku věcí - společnosti KATRING PLUS s.r.o., IČ: 26127385 ve výši 1.525.600,- Kč a škodu majiteli domu - poškozenému M. K. ve výši 2.300,- Kč na poškozených věcech a ve výši 1.000,- Kč na odcizených věcech,

6)
obžalovaní F. Z. a M. K. společným jednáním:
v blíže nezjištěné době od 20,30 hod. dne 29. 5. 2014 do 7,15 hod. dne 30. 5. 2014 v obci J., okr. S., s cílem vlastního obohacení vnikli do neuzamčeného domu, který prohledali a odcizili z chodby domu klíče od vozidla zn. Škoda OCTAVIA a hodinky zn. TISSOT, v. č. 10BC0823403, kdy použitím těchto klíčů od vozidla odcizili před domem stojící vozidlo Škoda OCTAVIA (včetně v něm uložených věcí jako sako zn. Blažek, sportovní tašky přes rameno), čímž způsobili majiteli vozidla - poškozené společnosti BUSINESS LEASE s.r.o., IČ: 25071025 škodu ve výši nejméně 440.000,- Kč a majiteli hodinek a věcí z vozidla - poškozenému P. H. škodu ve výši nejméně 31.800,- Kč,

7) obžalovaní F. Z., M. K. a M. P. společným jednáním:
v blíže nezjištěné době od 23,30 hod. dne 25. 7. 2014 do 4,15 hod. dne 26. 7. 2014 v B., N. Ch., okr. B., s cílem vlastního obohacení vnikl po násilném překonání mechanismu zámku uzavřených, zabouchnutých vchodových dveří domu do vstupní chodbičky, odkud odcizil klíče od vozidla TOYOTA RAV4 XA3 - ZSA30 , nato použitím dálkového ovládání vrat garáže umístěného u vchodových dveří otevřel vrata garáže, která je součástí rodinného domu a odtud odcizil pomocí získaných klíčů v garáži zaparkované vozidlo TOYOTA RAV4 XA3 - ZSA30 (včetně v něm uložených věcí jako cestovní kufr s různým oblečením, dětský kočárek zn. X Lander), čímž tak způsobil majiteli domu a vozidla - poškozenému S. H. škodu odcizením věci ve výši nejméně 512.000,- Kč, škodu poškozením věci ve výši nejméně 2.850,- Kč, majitelce odcizeného dětského kočárku - poškozené K. M. škodu ve výši nejméně 5.000,- Kč, majitelce odcizeného cestovního kufru s oblečením - poškozené M. O. škodu ve výši nejméně 2.100,- Kč,
přičemž obviněný M. P., vědom si protiprávního jednání obviněného F. Z. tohoto doprovázel druhým vozidlem, vyčkával opodál, aby tak umožnil nerušený průběh odcizení věcí a hlavně následný rychlý odjezd z místa činu druhým vozidlem,

8) obžalovaní F. Z. a M. P. společným jednáním:
v blíže nezjištěné době od 22,30 hod. dne 26. 7. 2014 do 8,30 hod. dne 27. 7. 2014 S., N. R., okr. S., s cílem vlastního obohacení blíže nezjištěným způsobem vnikl po překonání vstupních otvorů do domu, který prohledal, a odcizil ke škodě J. P. , dámskou peněženku obsahující zejména její doklady, průkazy pojištěnců jejich nezletilých dětí, finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč a platební kartu vydanou Komerční bankou a.s. na její jméno, čímž ji tak způsobil škodu ve výši nejméně 2.300,- Kč, dále ke škodě P. H. odcizil ovládání k vozidlu BMW X3 Xdrive , finanční hotovost ve výši 19.000,- Kč, finanční hotovost ve výši 200 EUR, pánské náramkové hodinky zn. Raymond Weil, pánskou koženou peněženku (včetně osobních dokladů, kartičky pojištěnce), 3 kusy platebních karet vydaných Komerční bankou a.s. na jeho jméno, 1 kus platební karty vydané ČSOB a.s. na jeho jméno, nato za pomoci získaného dálkového ovládání odcizil před domem zaparkované vozidlo BMW X3 Xdrive, včetně dětského zádržného systému zn. JOOLZ, čímž mu tak způsobil škodu ve výši nejméně 836.500,- Kč,
přičemž obžalovaný M. P. vědom si protiprávního jednání obž. F. Z. tohoto doprovázel druhým vozidlem, vyčkával opodál, aby tak umožnil nerušený průběh odcizení věcí a hlavně následný rychlý odjezd z místa činu druhým vozidlem a poté na pokyn F. Z. následně pro ztížení vypátrání vozidla vyměnil jeho registrační značky,

přičemž obžalovaný M. P. takto jednal (pod body 7 a 8), ačkoli byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2013, č. j. 6 To 122/2013-685, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2013, potrestán mimo jiné pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který vykonal dne 6. 7. 2014,

celkově tak na odcizených věcech způsobili škodu ve výši celkem 7.133.650,- Kč,
na poškozených věcech škodu ve výši celkem 15.170,- Kč,

přičemž obžalovaný F. Z. takto jednal (pod body 1-8 obžaloby), ačkoli byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007, sp. zn. 40T 8/2006, který ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 6 To 37/2007, nabyl právní moci dne 25. 6. 2007, potrestán mimo jiné pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr.zákona č. 140/1961 ve znění účinném do 31. 12. 2009, k úhrnnému nepodmíněnému trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, kdy byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn dne 9. 4. 2013 se stanovením zkušební doby do dne 9. 4. 2018,

d á l e

9) obžalovaný L. G. na základě předchozí telefonické domluvy s F. Z. z odpoledních hodin dne 03.06.2014 o "zobchodování" spočívajícím v rozprodání na náhradní díly či prodeji odcizeného motocyklu zn. KTM 990 Adventure EFI LC8/B/2 v hodnotě 164.820,- Kč, majitele poškozeného K. S.,
s cílem znemožnění zjištění jeho původu převzal ve městě P. v blíže nezjištěné době tento motocykl, který byl odcizen v době od 9:00 hod. dne 2. 6. 2014 do 9:00 hod. dne 3. 6. 2014 v Rakousku, město H., A., zaparkovaný ve vnitřním dvoru obytného domu,
kdy L. G. částečně demontoval a rozprodal odcizený motocykl zn. KTM Adventure, který byl nekompletní zajištěn při prováděné domovní prohlídce v místě jeho bydliště, ačkoli oba věděli, že tento motocykl v hodnotě 164.820,- Kč byl odcizen, kdy si tento odcizený motocykl přeprodali za zjevně podhodnocenou cenu ve výši do 60.000,- Kč.

Za shora popsanou trestnou činnost byl obžalovaný F. Z. podle § 205 odst. 5 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku byl obžalovanému dále uložen trest propadnutí věci, a to otevíračů zámků zajištěných ve dvou krabičkách - zajištěny pod č. 28 při domovní prohlídce u obžalovaného Z., nyní uloženy na OKTE Brno a 2 ks kovových stěrek s dřevěným držadlem "špachtlí", zajištěné pod č. 29 při domovní prohlídce u obžalovaného Z., které jsou přílohou spisu.

Obžalovaný F. K. byl odsouzen podle § 205 odst. 5 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to lamače zámků zajištěného pod č. 6 při domovní prohlídce u obžalovaného K., nyní uloženého na OKTE Brno, černé sportovní tašky s obsahem: pracovní rukavice, akuvrtačka Pattfield, páčidlo červenočerné barvy - zajištěné pod č. 2 při domovní prohlídce u obžalovaného K., nyní uložené na Policii ČR, KŘ Vysočina, Jihlava, a kovového háčku s plastovou rukojetí zajištěného pod č. 2 při ohledání vozidla AUDI užívaného obžalovaným K., nyní uloženém na OKTE Brno.

Obžalovaný M. P. byl podle § 205 odst. 4 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Konečně obžalovaný L. G. byl za výše uvedený trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19.10.2015, č.j. 32 T 3/2015-88, který byl obžalovanému doručen dne 3.11.2015 a který nabyl právní moci dne 12.11.2015, odsouzen podle § 216 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku obžalovanému uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.000,- Kč, celkem tedy 40.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. Konečně podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19.10.2015, č.j. 32 T 3/2015-88, který byl obžalovanému doručen dne 3.11.2015 a který nabyl právní moci dne 12.11.2015, a spolu s ním i další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně obsahuje též zprošťující výrok, kterým bylo rozhodnuto tak, že podle § 226 písm. c) tr.ř. se obžalovaní F. Z. a M. K. zprošťují obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 5.6.2015, sp. zn. 4 KZV 13/2014, pro skutky, že :

F. Z. a M. K. společným jednáním:

1) v blíže nezjištěné době od 23:55 hodin dne 28. 11. 2013 do 07:15 hodin dne 29. 11. 2013 na ulici P. S. ve V. M., okr. Ž. n. S., s cílem vlastního obohacení po odmontování krycího štítku zámku a použitím násilí k odstranění vnější části vložky zámku vrat vnikli do garáže nacházející se v přízemí rodinného domu, odkud nejprve odcizili 2 páry klíčů od vozidel a následně odcizili z garáže osobní vozidlo zn. Mercedes-Benz R 320 CDI 4Matic, barva šedá metalíza, včetně ve vozidle uložených osobních věcí a dále z přístřešku nacházejícího se před domem odcizili osobní vozidlo zn. Mercedes-Benz E 350 CDI 4Matic 212, barva stříbrná metalíza, včetně ve vozidle uložených osobních věcí, čímž tak poškozenému S. K. způsobili škodu na odcizených věcech ve výši 1.222.600,- Kč a poškozením škodu ve výši 620,- Kč,

2) v době od 1:30 hod. do 4:30 hod. dne 30. 7. 2014 v obci R., okr. J., před domem s cílem vlastního obohacení blíže nezjištěným způsobem rozbili skleněnou výplň zde zaparkovaného vozidla Škoda OCTAVIA, ze kterého odcizili černou "kasír tašku" obsahující stravenky v hodnotě 1.500,- Kč a finanční hotovost ve výši 18.500,- Kč, čímž tak způsobili poškozenému J. R. škodu poškozením vozidla ve výši 1.500,- Kč a škodu na odcizených věcech ve výši 20.200,- Kč čímž měli spáchat dílčí útok pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, dílčí útok pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.zákoníku a dílčí útok přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku,

neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní.

Dalším výrokem napadeného rozsudku byl podle § 226 písm. c) tr.ř. obžalovaný F. Z. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně pobočka v Jihlavě ze dne 5.6.2015, sp.zn. 4 KZV 13/2014 pro skutek, spočívající v tom, že

spolu s dosud neustanovenou neznámou osobou:
3) v blíže nezjištěné době mezi 23,00 hod. dne 4. 12. 2013 do 6,45 hod. dne 5. 12. 2013 v městě S., U S., okr. S., s cílem vlastního obohacení vnikli po navrtání otvorů do francouzských dveří a překonání jejich uzamčení do rodinného domu, který prohledali a z chodby domu odcizili zejména klíče od zánovního vozidla JEEP GRAND CHEROKEE, peněženku s finanční hotovostí ve výši 10.700,- Kč, finanční hotovostí ve výši 670 EUR, doklady na jméno poškozeného MUDr. P. D. průkazky k účtům a pojištění, platební karty vydané Komerční bankou, a.s. pro osobní potřebu, podnikání a úvěr MUDr. P. D., dále klíče od vozidla Land Rover FREELANDER, technický průkaz k tomuto vozidlu, černou příruční tašku obsahující recepty s razítkem MUDr. P. D., cestovní pas na jeho jméno, dokumenty z Komerční banky s údaji k odcizené platební kartě, kdy za použití odcizených klíčů prohledali uzamčené vozidlo Land Rover FREELANDER, zaparkované před domem a za použití odcizených klíčů k vozidlu JEEP GRAND CHEROKEE, VIN: 1C4RJFBM7EC170515 toto vozidlo stojící před domem odcizili, čímž tak na odcizených věcech způsobili poškozenému MUDr. P. D. škodu ve výši nejméně 1.250.100,- Kč a na poškození škodu ve výši nejméně 8.700,- Kč, následně dne 5. 12. 2013 kolem 3,00 hod. z blíže dosud nezjištěných bankomatů v Blansku ke škodě poškozeného MUDr. P. D. provedli pomocí odcizené platební karty opakovaně výběry finanční hotovosti v celkové výši 48.000,- Kč,

čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, dílčí útok pokračujícího porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr.zákoníku, dílčí útok přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.zákoníku a dílčí útok pokračujícího přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku,

neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

V rámci adhezního řízení bylo rozhodnuto tak, že především byli obžalovaní F. Z., M. K. a M. P. podle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázáni povinností nahradit společně a nerozdílně poškozeným S. H., bytem B., N. Ch. škodu ve výši 514.850,- Kč, M. O., bytem B., N. Ch. škodu ve výši 2.100,- Kč a K. M., bytem B., N. Ch. škodu ve výši 5.000,- Kč.

Dále byli podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalovaní F. Z. a M. K. zavázáni povinností nahradit společně a nerozdílně poškozeným D. U., bytem J., 8. b., škodu ve výši 563.615,- Kč, LEASEPLAN Česká republika s.r.o., se sídlem Praha, Bucharova 6, IČ 63671069 škodu ve výši 111.349,- Kč, M. J., bytem J., O. škodu ve výši 4.070,- Kč, J. P., bytem J., Š. škodu ve výši 2.580,- Kč, BUSINESS LEASE, s.r.o., se sídlem Radlická 714/113a, Praha 5, IČ 25071025 škodu ve výši 421.255,- Kč, P. H., bytem J. škodu ve výši 31.800,- Kč, ČSOB pojišťovně, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, Pardubice, IČ 45534306, škodu ve výši 1.640.887,- Kč, České pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČ 45272956, škodu ve výši 211.760,- Kč.

Ve smyslu § 228 odst. 1 tr.ř. byli pak obžalovaní F. Z. a M. P. zavázáni povinností nahradit společně a nerozdílně poškozeným MUDr. P. H., bytem S., N. R. škodu ve výši 115.400,- Kč a J. P., bytem S., U S. škodu ve výši 2.300,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byli poškození S. H., P. H., M. J., D. U., K. M., M. O., J. P. a Česká pojišťovna, a.s. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Konečně podle § 229 odst. 3 tr.ř. byli poškození S. K., bytem V. M., P. S., MUDr. P. D., bytem S., U S., J. R., bytem R. a Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce a obžalovaných F. Z., M. K., M. P. a L. G.

Pokud jde o opravný prostředek státního zástupce, pak ten je, jak se podává z jeho úvodu, podáván v neprospěch obžalovaných F. Z. a M. K. do zprošťujícího výroku o vině a do výroku o trestu.
Státní zástupce především konstatuje, že bezvýhradně souhlasí s výroky o vině v případě obžalovaných F. Z. a M. K. a stejně tak souhlasí s přiléhavým odůvodněním napadeného rozsudku. Na druhé straně nesouhlasí s tím, že došlo ke zproštění obžalovaných Z. a K. ze skutků kladených jim za vinu v obžalobě pod body 1) a 11), a to z následujících důvodů.

Pokud jde o bod 1) podané obžaloby (poškozený S. K.), pak nalézací soud si podle názoru státního zástupce částečně odporuje, když na jedné straně říká, že obžalovaný K. se, s ohledem na výskyt pachové stopy na elektrickém kabelu garáže poškozeného, nepochybně nacházel na místě činu, ale zároveň uvádí, že neexistují žádné další důkazy, ze kterých by se dal vyvodit závěr, jak ke spáchání trestného činu došlo. V daných souvislostech odvolatel namítá, že je třeba vnímat bod 1) obžaloby v kontextu s jejími ostatními body, v nichž byli oba obžalovaní uznáni vinnými a kdy právě nejen pachové stopy, které byly nalezeny na místě činu, ale také prokázané telefonní hovory mezi oběma obžalovanými v době těsně před a těsně po provedených krádežích, dotvářejí ucelený řetězec důkazů, který je usvědčuje. Státní zástupce poukazuje na to, že předtím než oba obžalovaní dojeli do Velkého Meziříčí, byli spolu v telefonickém kontaktu, poté došlo k odcizení motorových vozidel a následně oba obžalovaní spolu nebyli v kontaktu do doby, než došlo k další krádeži. Je tedy nepochybné, že na této trestné činnosti se museli podílet oba dva společně. Stejně tak je nepochybné, že nelze ničím jiným vysvětlit, jak se mohla pachová stopa obžalovaného M. K. vyskytnout na poškozeném elektrickém kabelu v garáži (kde došlo k záměrnému uražení světelného čidla), než tím, že obžalovaný K. je pachatelem tohoto trestného činu. Posledně jmenovaný navíc neuvedl žádný důvod, jak by se jeho pachová stopa dostala do takové vzdálenosti od místa jeho bydliště, navíc právě na elektrický kabel světelného čidla. Podle státního zástupce není zcela důležité, zda obě odcizená vozidla odcizila jedna osoba tzv. nadvakrát, anebo najednou dvě osoby. Důležité je, že obžalovaný K. se na této trestné činnosti musel prokazatelně domlouvat minimálně s obžalovaným Z. a že zde byla prokazatelně zjištěna jeho pachová stopa, když urazil světelné čidlo, aby se ukryl před nežádoucí pozorností. Podle státního zástupce dále nalézací soud v tomto případě nevzal v potaz, že skutek popsaný pod bodem 1) podané obžaloby je svým způsobem provedení identickým ostatním případům odcizených vozidel, které byly odsouzeny. Obžalovaní Z. a K. páchali trestnou činnost zejména v oblasti Vysočiny vybírali si místa blízko dálnice, aby se mohli rychle vrátit do místa svého bydliště. Tedy i tyto skutečnosti je třeba zvážit v kontextu zjištěných pachových stop a telefonních hovorů obou obžalovaných. Je třeba dle odvolatele také vnímat, že obě vozidla byla na místě činu zaparkována tak, že jedno vozidlo bylo pod přístřeškem, tedy ve volném prostoru, kde lze stěží očekávat zajištění nějaké pachové stopy (pachatel se nemusel ničeho dotýkat či jakkoliv přibližovat) a druhé vozidlo bylo v garáži, kde byla předmětná pachová stopa zajištěna. Nelze tak souhlasit s argumentací nalézacího soudu, že na místě činu by mělo být více pachových stop, prokazujících, že na trestné činnosti se podílelo více osob. Obě vozidla mohla být totiž bez problémů odcizena pouze jednou osobou, kdy druhá osoba čekala opodál.

Odvolání je podáváno také proti zprošťujícímu výroku ve vztahu k bodu 11) podané obžaloby, neboť zde soud došel k nesprávným závěrům, pokud konstatoval, že stravenky, zajištěné u obžalovaného Z., nelze jednoznačně identifikovat jako stravenky, které byly odcizeny právě poškozenému R. V dané souvislosti poukazuje státní zástupce na prohlídku vozidla Volkswagen Sharan. Toto vozidlo používal obžalovaný Z., přičemž v rámci prohlídky zmíněného vozu byly zadokumentovány a zajištěny stravenky (č.l. 894 895 spisu). Každá stravenka obsahovala sérii jednoznačných specifických identifikačních čísel. Následně bylo k těmto číslům stravenek provedeno důsledné policejní šetření (zde státní zástupce odkazuje na č.l. 674 spisu a následující) a bylo zjištěno, kdo a kde konkrétně těmito zajištěnými stravenkami platil. Jedná se o firmu PSJ, a.s. (konkrétně zaměstnankyně M. Z., která pracuje ve firmě PSJ, a.s., v Jihlavě), dále firmu Delikomat (Jihlava), firmu Teniscentrum Jihlava a firmu Ahold Czech republic (pobočka Jihlava). Z doložených vyjádření těchto subjektů potom vyplývá, že tyto stravenky byly předány fyzickým osobám pracujícím v Jihlavě a následně byly těmito zaměstnanci tyto stravenky udávány v restauraci Venuše v Jihlavě, kterou provozuje právě poškozený R. Tyto skutečnosti potom dle státního zástupce zcela jednoznačně usvědčují oba obžalované, neboť v den, kdy došlo ke krádeži, byli oba obžalovaní opět spolu, byli sice pouze částečně monitorování, ale bylo zřejmé, že míří opět na Vysočinu.

Dále pak státní zástupce konstatuje, že pokud jde o zprošťující výrok ve vztahu k bodu 2) obžaloby, pak s tímto je nutno objektivně souhlasit, neboť zde skutečně nebyl zjištěn žádný přímý důkaz, ani žádná pachová stopa, která by obžalované najisto usvědčila. Státní zástupce proto výslovně uvádí (srovnej stranu 3 podaného opravného prostředku), že proti zprošťujícímu výroku, týkajícímu se bodu 2) podané obžaloby, jeho odvolání nesměřuje.

V další části opravného prostředku státní zástupce brojí proti postupu soudu prvního stupně, pokud ten rozhodl o propadnutí pouze některých ze zajištěných věcí.

Podle státního zástupce především v případě obžalovaného Z. nelze souhlasit s tím, že nebylo uloženo propadnutí osobního vozidla značky Volkswagen Sharan. Stěžejní v tomto případě jsou povolené odposlechy, které byly soudem
k důkazu provedeny. Ve spisovém materiálu je na č.l. 1760 přepsán rozhovor obžalovaného Z. s osobou, označenou jménem K. , v němž obžalovaný Z. výslovně uvádí, že koupil vozidlo značky Volkswagen Sharan za 50.000,- Kč. Podle státního zástupce je to tedy obžalovaný Z., kdo je majitelem tohoto vozidla, nikoliv jeho sestra, svědkyně N. S ohledem na shora uvedený rozhovor obžalovaného Z. a skutečnost, že jmenovaný toto vozidlo používal k páchání trestné činnosti (zde činí státní zástupce odkaz na výpověď spoluobžalovaného M. P.), a také s ohledem na skutečnost, že v předmětném vozidle byly zajištěny věci, pocházející z trestné činnosti, je nepochybné, že toto vozidlo bylo na sestru obžalovaného Z., svědkyni N., přepsáno pouze formálně, nicméně ve skutečnosti je vlastníkem vozidla právě F. Z., který je zakoupil v SRN za částku 50.000,- Kč. Navíc sám obžalovaný Z. hovoří v odposleších s osobou K. také o tom, že nesmí na sebe mít nic napsaného, jinak po tom skočí exekutoři. To je podle státního zástupce jediný důvod, proč bylo vozidlo formálně napsáno na sestru obžalovaného Z. Státní zástupce má z výše rozvedených důvodů za to, že jsou splněny všechny podmínky pro to, aby bylo rozhodnuto o propadnutí výše naznačeného vozidla ve smyslu § 70 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku, neboť právě pomocí tohoto vozidla byla obžalovaným Z. páchána projednávaná trestná činnost.

Dále pak státní zástupce nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že zajištěná finanční hotovost ve výši 2.500,- Kč a 385,- EUR je zanedbatelnou částkou, která nemusí pocházet z trestné činnosti. Především je podle státního zástupce zřejmé, že obžalovaný neměl žádnou jinou výdělečnou činnost, kterou by si opatřoval finanční prostředky legálně. S ohledem na to i zmíněné finanční prostředky, které byly u obžalovaného zajištěny, musely pocházet z trestné činnosti. Obžalovaný Z. v době, kdy páchal trestnou činnost, nic legálně nezískal.

Státní zástupce také nesouhlasí s tím, že nedošlo k propadnutí všech zajištěných mobilních telefonů značky iPhone a Nokia a v případě obžalovaného K. telefonu značky Nokia. Tyto telefony sice nebyly používány přímo při samotném páchání trestné činnosti, ovšem obžalovaní je používali při domlouvání se mezi sebou předtím, než došlo k páchání trestné činnosti, a lze tedy shrnout, že tyto telefony napomohly k páchání trestné činnosti, neboť byly využívány pro domluvu obžalovaných.

Konečně státní zástupce je v případě obžalovaného M. K. toho názoru, že by mělo být rozhodnuto o propadnutí zajištěných hodinek značky NAUTICA a OMEGA, a to podle § 71 tr.zákoníku, jakožto propadnutí náhradní hodnoty za věci pocházející z trestné činnosti, neboť obžalovaný se pácháním trestné činnosti jednoznačně obohatil a bylo také zjištěno, že v jednom případě (bod 8/ podané obžaloby), odcizil obdobné hodinky značky Tissot.

V rámci petitu podaného opravného prostředku pak státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek buď částečně ve zprošťujícím výroku o vině v bodech 1) a 11) podané obžaloby a následně i ve výroku o trestu, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr.ř. a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby, pokud odvolací soud dospěje k závěru, že jednání popsané pod body 1) a 11) podané obžaloby nespáchali obžalovaní, napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám ve věci rozhodl tak, že obžalovanému F. Z. uloží stejný nepodmíněný trest ve výměře 8 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, ale zároveň mu uloží
i trest propadnutí zajištěných věcí, a to nad rámec již uložených také propadnutí zajištěného vozidla Volkswagen Sharan, zajištěné finanční hotovosti ve výši 2.500,-Kč a 385,- EUR a zajištěných mobilních telefonů značky iPhone a Nokia. Obžalovanému M. K. by měl být odvolacím soudem uložen sice stejný nepodmíněný trest ve výměře 6 roků se zařazením do věznice s ostrahou, ale zároveň by mu měl být uložen i trest propadnutí zajištěných věcí, a to nad rámec již uložených, také propadnutí zajištěného telefonu značky Nokia a hodinek značky NAUTICA A OMEGA.

Opravný prostředek obžalovaného F. Z. byl v písemné podobě odůvodněn ve formě dvou podání, která byla zpracována jeho obhájcem Mgr. Zbyňkem Babíkem.

V odůvodnění prvního podaného opravného prostředku konstatuje obžalovaný, že odvoláním napadá všechny výroky napadeného rozsudku, tedy výroky o vině, trestu, náhradě škody i trestu propadnutí věci. Podle názoru obžalovaného jsou
v jeho případě dány odvolací důvody vymezené v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr.ř. tr.ř. Obžalovaný namítá, že nalézací soud nesprávně zjistil skutkový stav věci a zjištěné skutečnosti pak nesprávně právně zhodnotil. Nalézací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, nesprávně věc posoudil, nesprávně hodnotil provedené důkazy, přičemž i uložený trest považuje obžalovaný za nepřiměřeně přísný. Stejně tak byl nesprávně zavázán k povinnosti uhradit škodu, bez opory v provedených důkazech. Podle názoru odvolatele nebylo provedeným dokazováním mimo veškerou pochybnost prokázáno, že by se dopustil zažalovaného jednání. Odůvodnění napadeného rozsudku je v této části nedostatečné, a nelze z něj zjistit, z jakých skutečností soud prvního stupně k závěru o jeho vině dospěl. Stejně tak se dle názoru odvolatele nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí ve věci samé, což vedlo k nesprávnému závěru o vině. Soud pominul řadu důkazů svědčících o tom, že se obžalovaný Z. trestné činnosti vůbec nemohl dopustit. Kategorické závěry soudu prvního stupně o vině obžalovaného nemohou ve světle provedených důkazů obstát. Odvolání směřuje též do výroku o uloženém trestu, kdy je nutno konstatovat, že trest odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců je trestem nepřiměřeně přísným a de iure nepřijatelným. V rámci petitu prvního podaného opravného prostředku pak obžalovaný Z. navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že se obžalovaný podané obžaloby zprošťuje.

V rámci doplnění podaného odvolání pak obžalovaný Z. uvedl, že za zásadní pokládá námitku, spočívající v tom, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým
a právním závěrům o jeho vině. Současně se nalézacímu soudu nepodařilo zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Díky tomu pak Krajský soud v Brně postupoval v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř.
a současně řádně nenaplnil i ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., zejména proto, že i po provedeném dokazování zůstávají zásadní důkazy v rozporu a soud prvního stupně nebyl schopen tyto rozpory jednoznačně vysvětlit tak, aby bylo zřejmé, proč se přiklonil k podané obžalobě a naopak nepřisvědčil obhajobě obžalovaného, tak jak byla jím uplatněna před samotným nalézacím soudem. Obžalovaný zopakoval, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné a nelze z něj zjistit, z jakých skutečností soud prvního stupně k závěru o jeho vině dospěl. Podle obžalovaného soud prvního stupně žádným důkazem nevyvrátil uzavření kupní smlouvy s N. S. V tomto směru soud neprovedl a ani neuvažoval o provedení jediného důkazu, přestože mu smlouva byla řádně předložena, a to i v originále. Ničím tedy nebyla zpochybněna pravost smlouvy a potažmo i podpisů obou smluvních stran. V tomto směru provedl soud prvního stupně toliko jediný důkaz, a to dotaz na Centrální evidenci obyvatel. Odpověď byla, že tato osoba neexistuje. Soud z této jediné informace dovodil, že informace o N. S. si obžalovaný Z. vymyslel. Podle názoru odvolatele ovšem sama informace CEO, že tato osoba neexistuje, je zavádějící a ve své podstatě nepravdivá, protože bylo soudem prostřednictvím CEO toliko zjištěno, že daná osoba není, či nebyla hlášena k pobytu na území České republiky. Z tohoto důkazu však není možno dovozovat, že by tato osoba vůbec neexistovala a už vůbec z něj tedy nelze dovozovat, tak jak to činí nalézací soud, že by si existenci této osoby obžalovaný vymyslel. Odvolatel konstatuje, že je zcela zřejmé, že soud prvního stupně již ve chvíli, kdy v rámci své výpovědi před soudem uváděl skutečnosti vážící se k osobě N. S., tomuto údaji zjevně nevěřil. To vyplývá i z toho, že soud v rámci dotazů na obžalovaného se nepokusil zjistit bližší popis této osoby, ani další bližší informace vedoucí k jejímu možnému ztotožnění. Už jen z toho je zřejmé, že nalézací soud od samého počátku k obhajobě odvolatele o existenci osoby N. S. přistupoval s určitým despektem, tedy od samého počátku této verzi nechtěl věřit. To vše se pak nepochybně promítlo do toho, jakým způsobem nalézací soud provedené důkazy, vztahující se k této zásadní části obhajoby odvolatele, posléze hodnotil. Obžalovaný pokládá za nezbytné v této souvislosti uvést, že je především na soudu (i když obžalovaný má za to, že dnes je již řízení trestní vedeno zásadou kontradiktornosti, tedy je to především věcí obžaloby), aby vyvrátil, pokud to samozřejmě je důkazně možné, obhajobu uplatněnou každým obžalovaným. V této konkrétní věci však ani soud a už vůbec ne obžaloba, se nesnažil obhajobu odvolatele vyvrátit. Podle nalézacího soudu k vyvrácení obhajoby stačí jediný důkaz, a to sdělení CEO. Tento důkaz však, jak již bylo výše rozvedeno, rozhodně ke zjištění skutkového stavu, o němž nelze mít důvodné pochybnosti, nepostačuje. Obžalovaný dále konstatuje, že už vůbec se nalézacímu soudu nepodařilo vyvrátit, že skutečně došlo k fyzickému předání obou osobních automobilů z jeho rukou do rukou třetí osoby, ve smlouvě označované jako N. S. Ohledně tohoto tvrzení již není tak podstatné, zda se podařilo nalézacímu soudu ztotožnit osobu N. S., ale podstatné a zásadní je to, že se provedenými důkazy nalézacímu soudu nepodařilo vyvrátit tuto část obhajoby odvolatele, tedy že v určitém období automobily užívala osoba (osoby) rozdílná od osoby odvolatele. Tím se nepodařilo vyvrátit ani další tvrzení obžalovaného, že tato osoba (nebo možná ve spojitosti s ní další osoby), nejenže užívaly tyto osobní automobily, ale měly volný přístup k osobním věcem (rukavice, hadry atd.), zanechaným odvolatelem v obou automobilech, tedy skutečnost mající zásadní vliv na prokazování nezpochybnitelnosti důkazu pachových stop zajištěných na místě činu. Obžalovaný shrnuje, že Krajský soud v Brně se s touto obhajobou vypořádal a vystačil si s provedením jediného důkazu, a to sdělením CEO o tzv. neexistenci osoby N. S. Soud ovšem nezkoumal věrohodnost a pravost samotné jemu předložené smlouvy, soud nezajímal obsah této smlouvy a soud nezkoumal a ve svých úvahách vůbec neřešil tu alternativu, že za osobu ve smlouvě uváděnou jako N. S., se mohl vydávat někdo třetí. Všechny tyto alternativy jsou totiž do úvahy přicházející, avšak soud prvního stupně je vůbec ve svém rozhodovacím procesu, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, nevzal do úvahy. Obžalovaný dále konstatuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně měl o jeho vině do určité míry jasno již před zahájením dokazování a důkazy, zejména prováděné až před soudem, na tomto náhledu soudu nemohly ničeho změnit. Obžalovaný dále poukazuje na to, jakým způsobem krajský soud provedl a posléze hodnotil (v odůvodnění napadeného rozsudku), důkazy ve formě výslechů svědkyň M. P., H. N. a M. K. V souvislosti s hodnocením těchto svědeckých výpovědí obžalovaný citoval v opravném prostředku příslušné pasáže ze strany 21 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku. V dané souvislosti vyslovuje odvolatel názor, že hodnocení výše zmíněných důkazů ze strany nalézacího soudu je ryze tendenční, vůbec neodpovídá obsahu zmíněných výpovědí a nalézací soud si pouze hledá zcela neobjektivizované a ničím nepodložené záminky, proč obsah těchto výpovědí zlehčit a nepovažovat je za důkaz, který by vyvracel možnost odvolatele být na místech spáchání předmětných skutků. Obžalovaný je však toho názoru, že výpovědi zmíněných svědkyň netrpí žádnými vnitřními rozpory. Tyto svědkyně logicky a zcela přijatelně odůvodňují a vysvětlují, proč si předmětné události vybavují. Ze žádné z výpovědí pak nevyplývá, že by se odvolatel z místa pobytu jakkoliv vzdálil či měl možnost se vzdálit. Soudem prvního stupně není prokázáno, že by kterákoliv ze svědkyň vypovídala nepravdivě a tendenčně. Soud si tak v odůvodnění napadeného rozsudku pouze fabuluje a vykládá podané svědecké výpovědi tak, aby neohrozily jeho konstrukci o vině odvolatele v předmětných bodech obžaloby. V rámci petitu tohoto opravného prostředku pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že se obžalovaný podané obžaloby zprošťuje.

Opravný prostředek obžalovaného F. K. byl odůvodněn ve formě dvou podání, která byla zpracována jeho obhájcem JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., dále pak ve formě podání, které zpracoval další obhájce obžalovaného,
JUDr. Kárim Titz, a konečně obžalovaný K. zaslal prostřednictvím JUDr. Ortmana, CSc., vyjádření k odvolání státního zástupce.

V prvním opravném prostředku, který byl zpracován JUDr. Ortmanem, CSc., konstatuje obžalovaný Z., že jeho odvolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, tedy proti výroku o vině, o trestu, i proti výroku o náhradě škody. Obžalovaný konstatuje, že odvolacími důvody je ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr.ř. Podle jeho názoru dospěl nalézací soud k nesprávným skutkovým závěrům, věc posoudil nesprávně a rovněž tak nepostupoval právně podle trestního zákona a trestního řádu. Uložený trest je nepřiměřeně přísný a povinnost k náhradě škody byla uložena nesprávně pro nesprávná skutková zjištění. Obžalovaný konstatuje, že svoji vinu popíral a popírá, když proti němu není přímý důkaz. Při činu nebyl spatřen ani přistižen. Důkazem, který měl rozhodnout
o jeho vině, jsou pachové stopy, které byly podle nalézacího soudu nalezeny v takovém množství, že to není náhoda. Vzhledem k tomu, že se pachové stopy nacházely na místech, kam neměli obžalovaní K. a Z. přístup, je to podle soudu korunní důkaz pro uznání viny. Jiný důkaz soud v odůvodnění rozsudku nezmiňuje. Názor státního zástupce, že si jmenovaní obžalovaní před činem telefonovali (aniž by byl znám obsah rozhovoru), soud nezmiňuje. Pokud soud uvádí, že obžalovaný K. měl na ruce hodinky, které byly odcizeny v obci J., tak odvolatel konstatuje, že verzi krádeže vyvrátil, když uvedl, jak tyto hodinky získal. Nicméně i kdyby to byl důkaz o spáchání skutku v obci J., není to důkaz ve vztahu k ostatním skutkům. Odvolatel konstatuje, že je pro něj nepřijatelné, aby soud na základě nepřímých důkazů, jejichž hodnota je sporná z hlediska získání, rozhodl o jeho vině tak, jak rozhodl. Napadené rozhodnutí ohýbá právo. Důkaz nepřímý a osamocený je důkazem korunním. Trestní řízení je vážná věc. Obviněný je od počátku trestního stíhání vystaven stresu, zejména s ohledem na téměř dva roky trvající vazbu. Trestní stíhání může způsobit nenapravitelné škody, je-li vedeno proti osobě nevinné. To, že se později nevina prokáže, je sice úleva, ale ztracený čas a poničený život už nikdo nevrátí.

V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolací soud zrušil, aby věc byla vrácena soudu nalézacímu se závaznými pokyny, aby byl propuštěn z vazby na svobodu, nebo aby byl podle § 226 písm. c) tr.ř. obžaloby přímo zproštěn.

V doplňku opravného prostředku, který byl opětovně zpracován JUDr. Ortmanem, CSc., obžalovaný především prakticky doslovně rekapituluje onen prvotní ve věci podaný opravný prostředek. Nad rámec tam uvedené argumentace konstatuje, že tvrzení, že nelze vysvětlit, jak se pachová stopa dostala k místu činu a toto je důkazem viny, je nedostatečné pro rozhodnutí o vině. Stejně tak tendenční jsou tvrzení, že se Z. a K. domlouvali na spáchání činu, když si před činem a po činu telefonovali. Obsah rozhovorů není znám, nelze z něj nic dovodit, pouhý fakt, že ti dva si telefonovali (neznámo o čem) neznamená ani jistotu, ani důkaz jakékoliv domluvy. V trestním řízení není místo pro hypotézy a pravděpodobnosti. Soud musí zjistit skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti. Obžalovaný konstatuje, že v některých skutcích soud nepřímé důkazy nepřipustil a obžaloby jej zprostil. Přitom důkazní stav byl stejný či podobný, jako je tomu u skutků, za něž byl nakonec odsouzen. To vše činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným a zmatečným.

V rámci petitu tohoto opravném prostředku pak obžalovaný navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a následně věc vrátil soudu nalézacímu se závaznými pokyny, aby byl propuštěn z vazby na svobodu, nebo aby byl podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby.

V opravném prostředku, který byl zpracován dalším z obhájců obžalovaného K., JUDr. Titzem, uvádí obžalovaný, že byl především napadeným rozsudkem zcela správně zproštěn obžaloby u skutků popsaných v obžalobě pod body 1) a 11). Podle jeho názoru ovšem zde uvedené důkazní nedostatky ke skutku pod bodem 1) obžaloby v konečném důsledku vykazuje i všech 6 zbývajících skutků, jimiž byl odvolatel v napadeném rozsudku uznán vinným. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku (bod 4/ podané obžaloby), má být vina odvolatele prokazována pouze nálezem jeho pachové stopy. Pachová stopa pak měla být dle protokolu o odběru pachových stop odebrána z rohožky u venkovních dveří ze zahrady a dále z podlahy u botníku, kdy zde je podstatná poznámka, že se v domě volně pohybuje pes. Jiného důkazu ve vztahu k osobě obžalovaného K. u tohoto skutku není. Skutek ve výroku 3) napadeného rozsudku (bod 5/ obžaloby), má být ve vztahu k odvolateli prokazován opětovně pouze nálezem jeho pachové stopy. Pachová stopa měla být dle protokolu o odběru pachových stop odebrána z přineseného kamene, kterým měla být rozbita skleněná výplň přízemního okna verandy domu. Předmětný kámen byl navíc označen za přinesený a tedy neznámého původu. Není tedy zřejmé kdo, kde, kdy, či jak s tímto kamenem mohl manipulovat před jeho přinesením. Jiného důkazu ve vztahu k odvolateli u tohoto skutku není. Skutek ve výroku 4) napadeného rozsudku (bod 6/ obžaloby), má být dle napadeného rozsudku ve vztahu k odvolateli prokazován pouze nálezem jeho pachové stopy. Pachová stopa měla být dle protokolu o odběru pachových stop odebrána z kliky vchodových dveří. Na této klice pak dle odborného vyjádření měla být zjištěna pachová stopa taktéž obžalovaného F. Z. Jiného důkazu ve vztahu k odvolateli u tohoto skutku není. Pokud jde o skutek ve výroku pod bodem 5) rozsudku (bod 7/ obžaloby), pak má být tento skutek ve vztahu k odvolateli prokazován opětovně pouze nálezem jeho pachové stopy. Pachová stopa pak měla být dle protokolu o odběru pachových stop odebrána jednak z košíčku s klíči na skříňce v chodbě a dále z vnitřní kovové kliky otevřených záchodových dveří. Shoda však měla být zjištěna dle odborného vyjádření pouze v případě prvně jmenované stopy. Dále pak měla být dle protokolu o odběru pachových stop odebrána pachová stopa z vozidla JEEP GRAND CHEROKEE. Dle odborného vyjádření by měla být nalezena pachová stopa odvolatele na předním sedadle řidiče a volantu. Shodně však byla na stejných místech nalezena i pachová stopa obžalovaného Z. Je přitom logické, že obě osoby nemohly na daném místě sedět a řídit zároveň. Jiného důkazu ve vztahu k osobě odvolatele u tohoto skutku není. Skutek ve výroku pod bodem 6) (bod 8/ obžaloby), má být dle napadeného rozsudku ve vztahu k odvolateli prokazován pouze nálezem hodinek zn. TISSOT na jeho ruce při jeho zadržení dne 31.7.2014. Má se jednat o hodinky, které měly být odcizeny v době od 23:30 hodin dne 29.5.2014 do 7:15 hodin 30.5.2014. Ač odvolatel získání těchto hodinek vysvětlil zakoupené od osoby pana M. P., tak nalézací soud dospěl k závěru, že obhajoba je vymyšlená, neboť je podle jeho názoru neuvěřitelná. K takovémuto závěru soud dospěl i přesto, že osoba M. P. byla obžalovaným F. Z. v závěrečné řeči blíže označena datem narození. Krajský soud se ovšem touto osobou nikterak nezabýval
a vysvětlení bez dalšího odmítl. Jiného důkazu ve vztahu k osobě odvolatelů u tohoto skutku není. Konečně skutek ve výroku pod bodem 7) napadeného rozsudku (bod 9/ obžaloby), má být ve vztahu k odvolateli prokazován opět pouze nálezem pachové stopy. Pachová stopa měla být dle protokolu o odběru pachových stop odebrána z dřevěné poličky uvnitř domu. Jiného důkazu ve vztahu k odvolateli u tohoto skutku není. Naopak, u tohoto skutku měl být dokonce přítomen obžalovaný P., avšak z jeho výpovědi vyplynulo, že krom něho a obžalovaného Z. nikdo jiný přítomen nebyl. V další části opravného prostředku pak obžalovaný cituje hodnotící závěry soudu prvního stupně a konstatuje, že ve vztahu k němu se nalézací soud jednoznačně mýlí. U výše popsaných skutků je ve vztahu k odvolateli pouze jediný, a to navíc nepřímý důkaz. U skutků uvedených ve výroku napadeného rozsudku pod body 2) až 5) a 7) má svědčit proti odvolateli pouze nález jeho pachové stopy a v případě skutku pod bodem 6) pak není žádná pachová stopa, ale pouze nález odcizených hodinek po více než dvou měsících od odcizení na ruce samotného obžalovaného při jeho zadržení. Ve všech případech se tedy jedná o osamocené nepřímé důkazy, které samy o sobě v žádném případě nemohou postačovat k prokázání, že se předmětných skutků, vymezených ve výroku napadeného rozsudku, přímo dopustil právě obžalovaný. Prvostupňovým soudem zmiňovaná neosamocenost těchto důkazů se nevztahuje k osobě odvolatele. Žádné věci zajištěné při domovních prohlídkách či prohlídce vozidla Volkswagen Sharan se nikterak nevztahují k předmětným skutkům vůči odvolateli a ostatně ani soud prvního stupně toto nikterak ve vztahu k jeho osobě nespecifikuje. Zmiňované odposlechy pak soud prvního stupně zmiňuje ve svém rozsudku ve formě přepisu mezi listinnými důkazy, kdy z těchto však vždy byla zjištěna pouze informace o domluvě mezi obžalovanými Z. a G., nikdy ničeho k osobě odvolatele. Dokonce i v případě, že by snad měl existovat přímý usvědčující důkaz, což však, jak shora popsáno není tento případ, pak dokonce i v takovéto kvalitativně značně odlišné situaci se uplatňuje konstantní judikatura Ústavního soudu (IV. ÚS 37/03, III. ÚS 1624/09). Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými, důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4, odst. 5 tr.ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z uvedeného pak vyplývá, že v případech, o kterých bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, je riziko možných chyb a omylů dokonce mnohonásobně vyšší, jelikož se nejedná o přímé důkazy a nadto u každého skutku jsou vůči odvolateli jedinými důkazy. Za této situace je nepochopitelné zdůvodnění nalézacího soudu o jednoznačnosti nepřímého důkazu v případě obžalovaného K. Napadený rozsudek dále zcela rezignuje na jakékoli důvody a vysvětlení, čím v případě osoby odvolatele má být konkrétně řetězec nepřímých důkazů tvořen a omezuje se na pouhé konstatování, že důkazy pachovou identifikací nejsou osamoceny. Takovýto závěr je ve vztahu k odvolateli nepřezkoumatelný, ale především je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V další části opravného prostředku se pak obžalovaný v obecné rovině vyjadřuje k samotné metodě pachové identifikace, když konstatuje, že v případě této metody není žádná možnost kontroly věrohodnosti tohoto důkazu ověřením vlastního identifikačního aktu. K tomu navíc přistupují další okolnosti, které připouští jiný závěr, než že identifikovaná osoba je pachatelem, například možnost přenosu pachové stopy prostřednictvím jiné osoby, jako například pravým pachatelem předmětného trestného činu, kdy pachatel například mohl při samotném páchání užívat jakoukoliv věc (nástroj, rukavice či oblečení), před spácháním užitou identifikovanou osobou. Proto není přijatelné, aby odsuzující výrok o vině byl založen na metodě pachové identifikace jako jediném a výlučném usvědčujícím důkazu, který není podpořen žádným dalším, byť případně nepřímým, důkazem. V další části opravného prostředku pak odvolatel cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 7 Tz 84/69, Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 394/97 a Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 4 Tz 107/2002. Konstatuje, že nelze závěr o vině učinit výhradně na základě nepřezkoumatelného důkazu, mezi který lze zařadit i důkaz provedený pachovou zkouškou. Obžalovaný dále uvádí, že v případě důkazu provedeného pachovou identifikací je také zcela nezbytné mimořádně trvat na dodržení všech předepsaných postupů a procesní čistotě při obstarávání a provádění tohoto důkazu. Výrazným způsobem musí být zajištěna zásada spravedlivého procesu a v rámci ní zásada zákazu deformace důkazu. Proto je nutno vždy zajistit, aby důkazní postup byl pečlivě a úplně popsán, případně logicky a přesvědčivě odůvodněn, tedy každý úkon musí být proveden v dostatečné kvalitě a rozsahu, který je ovládán procesní čistotou. Při možnosti použití tohoto nepřímého důkazu hraje velikou důležitost dodržování veškerých komponentů procesního zajištění, včetně dokumentace způsobu provádění dle odborných doporučení a dokumentace podmínek, za kterých byl odběr pachové stopy, nebo pachový vzorek osoby, prováděn. Přitom všem je nutno vycházet ze zásad spravedlivého procesu, a to zejména ve vztahu k odběru pachového vzorku osoby. V daných souvislostech odkazuje obžalovaný na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, popřípadě Nejvyššího soudu ČR. Uvádí, že ve zmíněných rozhodnutích je kladen důraz právě na kvalitu vyhodnocování pachových stop a čistotu jednotlivých procesních postupů. Trestní proces nesmí vzbuzovat, byť třeba jen hypotetické, podezření z projevu libovůle, neboť vždy je třeba neztrácet ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele , ale jeho účelem je rovněž fair proces . Obžalovaný konstatuje, s odkazem na argumentaci v nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 10/02, že byť není důkaz pachovou zkouškou expressis verbis v trestním řádu upraven, přesto by měl mít z povahy věci obhájce obviněného možnost být při něm účasten, a to především z toho důvodu, že pro vyvětrávání pachových stop jej nelze posléze zpravidla znovu provést a tedy jeho pozdější verifikace je možná pouze ve výjimečných případech. Stejně tak i následná náprava jakýchkoliv procesních nedostatků je tedy co do jeho reálného a úspěšného pozdějšího provedení minimální. Obžalovaný konstatuje, že v posuzovaném případě však ani v jediném případě provádění srovnání pachových vzorků nebyl jeho obhájce přizván ani informován. Dále pak obžalovaný činí odkaz na odběr jeho pachového vzorku, který byl dle obsahu spisu realizován dne 31.7.2014 v čase 23:15 až 23:45 hodin. Dle citovaných protokolů krom kpt. Mgr. Buchty, který měl provádět samotný odběr, byl, jako další osoba přítomna odběru pachového vzorku osoby (dále jen PVO), uveden pouze obhájce obžalovaného Mgr. Dag Sedláček. Jeho podpis však na obou protokolech absentuje a naopak je zde podepsán nprap. Vladimír Pohanka, ač v textu samotného protokolu v kolonce další osoby přítomné odběru PVO uveden není. Jednalo se navíc o úkon učiněný vůči konkrétní osobě před zahájením trestního stíhání. V této souvislosti vyslovuje obžalovaný závěr, že odběr pachové stopy z jeho těla však nebyl v žádném případě úkonem neodkladným či neopakovatelným, přesněji řečeno, nebyl zjištěn žádný důvod, proč by jím měl být. Srovnávání pachového vzorku osoby s pachovou stopou z místa činu takto tedy nemůže obstát. Obžalovaný dále poukazuje na listinu nazvanou Žádost o odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace na č.l. 1063 spisu, na základě níž měly být srovnány pachové stopy s PVO odvolatele. Tato žádost ovšem měla předcházet samotnému odběru PVO, jelikož byla vydána již dne 30.7.2014. Obžalovaný konstatuje, že s ohledem na shora uvedený problém s procesní nepoužitelností odběru PVO, kdy se nejednalo o neodkladný, ani neopakovatelný úkon, ač byl proveden před zahájením trestního stíhání, byly pravděpodobně provedeny opětovné odběry jeho PVO dne 24.9.2014, tedy v den vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Faktem ovšem zůstává, že veškerá odborná vyjádření z metody pachové identifikace, kterými měla být zjištěna shoda mezi PVO odvolatele a pachovou stopou, byla vypracována ještě před tímto druhým, již procesně použitelným odběrem PVO ze dne 24.9.2014. Je pravdou, že i po tomto odběru PVO byla vypracována odborná vyjádření z metody pachové identifikace, kterými měly být porovnávány pachové stopy s PVO odvolatele, avšak u všech těchto odborných vyjádření bylo konstatováno, že shoda s PVO obžalovaného K. nalezena nebyla. Z uvedeného tedy vyplývá, že ze strany policejního orgánu bylo postupováno zcela nestandardně a dle názoru obžalovaného tak došlo v konečném důsledku k porušení řádného procesního postupu při získávání důkazů, a takto nemůže být tento důkaz upotřebitelný. Tím spíše pak tento závěr obstojí, kdy je na celý proces odebírání pachového vzorku osoby nutno nahlížet z pohledu judikaturní přísně požadované procesní čistoty získávání důkazů, kdy v opačném případě dochází k jasné deformaci důkazu a tento tak ztrácí svoji vypovídací hodnotu. Obžalovaný konstatuje, že za dané situace se jeví nutno uplatnit princip presumpce neviny (III. ÚS 1624/09). Obžalovaný rovněž poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který nejednou konstatoval, že každý případ, jež vyvolává sebemenší důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného. Obžalovaný, opětovně s odkazem na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž cituje, uzavírá, že v rámci hlavního líčení nebylo dostatečně a bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázáno, že spáchal skutky, popsané ve výroku rozsudku pod body 2) až 7). V rámci petitu tohoto opravného prostředku pak obžalovaný K. navrhl, aby odvolací soud ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. napadený rozsudek zrušil v celém napadeném rozsahu, tedy vyjma části, v níž byl podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby a ve smyslu ustanovení § 259 odst. 1 tr.ř., aby věc vrátil soudu prvního stupně, či aby odvolací soud, po provedení příslušných důkazů,
ve smyslu § 259 odst. 3 tr.ř. sám rozhodl tak, že obžalovaného zprostí obžaloby ve vztahu ke všem skutkům.

Konečně ve svém vyjádření k odvolání státního zástupce uvádí obžalovaný K., že odvolání státního zástupce do zprošťujících výroků napadeného rozsudku je tendenční. Konstatuje, že státní zástupce se upíná k pachovým stopám
a nemá žádný přímý či ani jiný důkaz o jeho vině. Tvrzení, že nelze vysvětlit, jak se pachová stopa dostala na místo činu, a toto je důkazem viny, je nedostatečné pro rozhodnutí o vině. Stejně tak tendenční jsou tvrzení, že se Z. a K. domlouvali na spáchání činu, když si před a po činu telefonovali. Zde obžalovaný poukázal na to, že obsah těchto hovorů není znám a nelze z nich nic dovodit. Pokud státní zástupce navrhl změnu výroku o vině při zachování výroku o nepodmíněném trestu a navíc navrhl uložení trestu propadnutí zajištěných věcí, pak obžalovaný K. uvádí, že s tímto návrhem nesouhlasí. Navrhl, aby odvolací soud odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítl.

Odvolání obžalovaného M. P. bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem Mgr. Zahálkou.

V úvodu opravného prostředku konstatuje obžalovaný, že podané odvolání směřuje proti napadenému rozsudku v celém rozsahu, který se jej dotýká. Podle názoru obžalovaného se krajský soud nedostatečně zabýval zkoumáním subjektivní stránky jeho jednání. Pokud by tak učinil důkladněji, musel by dojít k závěru, že odvolatel jednal v negativním omylu, čímž byla jeho trestní odpovědnost vyloučena.

Podle názoru obžalovaného soud zkoumal naplnění zákonných znaků příslušného trestného činu pouze formálně a povrchně. Obžalovaný konstatuje, že veškerá jeho argumentace byla krajským soudem odmítnuta jako nevěrohodná a naivní, a to i přesto, že z žádného z obžaloby uvedených důkazů nelze dovozovat, že by věděl o tom, že by se v rámci poskytnutí pomoci F. Z. mohl dopouštět nějaké trestné činnosti. Připustit toto tvrzení by jistě bylo možné, pokud by poté, co byl odvolateli Z. udělen pokyn k výměně registračních značek na vozidlech BMW, obžalovaný tento pokyn bez dalšího lhostejně splnil a nepodnikl dále ničeho. V tomto případě by pak jeho srozumění s pácháním trestné činnosti mohlo být dovozováno. Tato situace ovšem nenastala. Obžalovaný poukazuje na to, že sám dobrovolně upozornil na možné páchání trestné činnosti, když zde odkázal na úřední záznam na č.l. 1828 spisu. Konstatuje, že toto oznámení učinil bezprostředně poté, co pojal podezření na možné páchání trestné činnosti, a to právě v souvislosti s pokynem F. Z. vyměnit registrační značky na vozidle BMW. Bez ohledu na to, jak přesné uvedl informace, je jasné, že pokud by si byl vědom vlastního protiprávního jednání, těžko si lze představit, že by bylo v jeho zájmu dobrovolně kontaktovat vyšetřovatele ÚOOZ a sdělit mu informace, které by zcela jistě kompromitovaly i jeho. Velmi pravděpodobně by jej navíc vystavily i nebezpečí trestního stíhání. Odvolatel konstatuje, že do okamžiku, než mu byl udělen obžalovaným Z. pokyn k výměně registračních značek, nemohl objektivně shledávat jednání obžalovaného Z. primárně za protizákonné. Jmenovaný Z. se zabýval nákupem a prodejem ojetých vozů, čehož si byl odvolatel vědom. Ze samotné skutečnosti, že k požadavku obžalovaného Z. k součinnosti při převodu vozidel došlo ve večerních (nikoli, jak uvádí státní zástupce v nočních), hodinách, nelze dle přesvědčení obžalovaného shledávat jeho srozumění s aktivní účastí na páchání trestné činnosti. Vzhledem k charakteru tohoto druhu podnikání ani s odstupem času neshledává odvolatel na takovém požadavku obžalovaného Z. nic v zásadě podezřelého. Další důležitou skutečností, která podle odvolatele svědčí v jeho prospěch, je to, že od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. V rámci své výpovědi pravdivě a detailně popsal a vysvětlil, za jakých okolností s ním navázal obžalovaný Z. kontakt poté, co byl odvolatel propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a popsal i to, za jakých okolností a jakým způsobem byl Z. požádán o pomoc při řízení motorových vozidel jmenovaného a s výměnou SPZ na vozidle BMW X3. Stejně tak popsal, jakým způsobem vůči němu obžalovaný Z. vystupoval (profiloval se jako úspěšný podnikatel s motorovými vozidly), popsal i to, že v jejich vzájemném vztahu byl obžalovaný Z. ve všech směrech dominantní postavou, s většími zkušenostmi a vyšším intelektem. V tomto smyslu je zřejmé, že obžalovaný Z. pouze zneužil důvěry a finanční nouze odvolatele k páchání vlastní trestné činnosti. Nalézací soud se s těmito zásadními skutečnostmi nevypořádal dostatečně, naopak je bagatelizoval a jeho vinu dovodil pouze z toho, že již byl soudně trestán. Obžalovaný P. dále vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání nikdy nedosáhlo takového stupně společenské škodlivosti, aby na ně muselo být reagováno v rámci trestního řízení tak tvrdým způsobem, jak reagováno bylo.

V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud rozhodl tak, že se výrok o jeho vině a o trestu zrušuje a že se zprošťuje obžaloby. Alternativně pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud alespoň uložil výrazně mírnější trest.

Odvolání obžalovaného L. G. bylo v písemné podobě zpracovaného jeho obhájcem Mgr. Mičudou.

Z úvodu tohoto opravného prostředku je zřejmé, že směřuje jak proti výroku o vině tak proti výroku o trestu. Podle názoru obžalovaného G. výrok o vině neodráží provedené dokazování a částečně je s provedenými důkazy v přímém rozporu. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by měl vědět o nelegálním původu motocyklu KTM. Zde obžalovaný G. poukazuje na to, že spoluobžalovaný Z. přijel na tomto motocyklu o vlastní ose a spolu s ním mu předal též klíče. Na motocyklu nebyly žádné známky neoprávněné manipulace, ani žádné významnější poškození. Motocykl byl ve stavu, v jakém je možno jej zakoupit nový, tedy byl v tomto smyslu zcela kompletní. Motocykl měl drobná poškození, která však korespondovala se stářím a jeho určením. Obžalovanému se tedy vše jevilo naprosto v pořádku a neměl sebemenší podezření na nelegální činnost. Pokud jde o doklady k tomuto motocyklu, pak obžalovaný G. argumentuje tím, že mu Z. sdělil, že doklady budou k dispozici během několika týdnů, neboť se jedná o dovoz a v takovém případě jde o zcela běžnou praxi. Na základě této skutečnosti pak byla zaplacena pouze záloha kupní ceny s tím, že zbytek bude doplacen právě až po dodání dokladů. Obžalovanému se tedy ani na základě těchto okolností nejevilo nic zvláštního a neměl žádné podezření o tom, že by se mohlo jednat o kradenou věc. Celková cena byla mezi obžalovaným a Z. sjednána s ohledem na stáří a stav motocyklu ve zcela běžné výši 110.000,- Kč. Zde obžalovaný nesouhlasí se závěrem soudu, že mělo jít o 60.000,- Kč. Cena srovnatelného motocyklu se v této době pohybovala kolem 130.000,- Kč, a tudíž se nemůže jednat o podezřelé krácení ceny. Pokud jde o ocenění motocyklu KTM, uváděné v rozsudku, pak to nevychází z prokázaného stavu, ve kterém se motocykl k obžalovanému dostal. Podle názoru obžalovaného G. ani telefonická konverzace mezi ním a spoluobžalovaným Z. o případném počkání na doklady sama o sobě neznamená nelegální původ. Obžalovaný G. zdůraznil, že pouze prohlásil, že pokud doklady nebudou, je motocykl vhodný pouze do lesa nebo na náhradní díly. Nejednalo se však o zájem motocykl demontovat, nýbrž pouze o konstatování holé skutečnosti, kterou snad lze pokládat za obecně známou. Používání slova zobchodovat v telefonických hovorech vyložila obžaloba svévolně tak, aby to zapadalo do její konstrukce. Soud tento názor nekriticky přijal. Z důkazů však není jasné, co tím obžalovaní ve svých telefonických rozhovorech měli na mysli. Není tedy možné prokázat, že výklad obžaloby - tedy rozebrat a rozprodat na díly - je správný. Svědčí o tom také fakt, že motocykl KTM rozebrán nebyl. Konstrukci o zobchodování nabourává také osud motocyklu značky Trempu. Obžaloba stála na tom, že osud obou motocyklů měl být stejný. Nicméně vůbec nebylo prokázáno, že by obžalovaný G. měl s motocyklem Trempu cokoliv společného.

V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný G. navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl, že se obžaloby zprošťuje s tím, že jeho jednání není trestným činem.

Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že všechny shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.). Při podání výše zmíněných opravných prostředků byla respektována lhůta, naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. (odvolání obžalovaných), popřípadě § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu podaných opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny, a z obsahu odvolání státního zástupce vyplývá, že je podáváno v neprospěch obžalovaných Z. a K.

Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal, podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána.

Stran obsahu opravných prostředků jednotlivých obžalovaných bylo již výše konstatováno, že tyto jsou prioritně zaměřeny do odsuzujícího výroku o vině a výroků navazujících. Obžalovaní Z. a K. nenapadli svými odvoláními zprošťující výroky napadeného rozsudku, které se jich dotýkají. Státní zástupce výslovně uvedl, že svým odvoláním nenapadá výrok, kterým byl obžalovaný F. Z. podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn podané obžaloby pro skutek popsaný v bodě 3) zprošťujícího výroku rozsudku (poškozený MUDr. D.). Jak již bylo shora zmíněno, proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání ani ze strany obžalovaného Z. S ohledem na to byla přezkumná činnost odvolacího soudu poněkud omezena, když mimo jeho přezkumnou povinnost zůstal onen posledně zmíněný zprošťující výrok napadeného rozsudku. Na tuto část napadeného rozsudku bylo tedy nutno, již ve fázi předložení věci odvolacímu soudu, nahlížet jako na pravomocnou.

Ostatní výroky napadeného rozsudku pak naproti tomu byly, ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř., předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu, neboť podle posledně zmíněného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především musí odvolací soud konstatovat, že na základě stávajícího důkazního stavu lze vyslovit závěr, že řízení, ani rozsudek samotný netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaných na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy i z tohoto úhlu pohledu zachována totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly, až na důkazy mající charakter důkazů neodkladných či neopakovatelných, realizovány až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že všichni obžalovaní měli od samého počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jejích práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout.

Odvolací soud ovšem konstatuje, že tyto závěry činí na základě důkazního stavu v dané fázi řízení, když, jak bude ještě níže rozebráno, nelze zcela vyloučit, že po doplnění dokazování, tak jak bude dále naznačeno, může dojít k určité modifikaci těchto závěrů.

Odvolací soud nepřehlédl, že zejména obžalovaný K. v odůvodnění opravného prostředku, který byl zpracován jeho obhájcem JUDr. Titzem, vyslovuje výhrady vůči procesní použitelnosti výsledků metody pachové identifikace. Tyto námitky je nutno zcela evidentně vyhodnotit jako námitky procesního charakteru. V reakci na ně především odvolací soud konstatuje, že se neztotožnil s argumentací obžalovaného K. v tom smyslu, že odběr pachového vzorku jeho osoby (dále jen PVO) nebyl úkonem neodkladným a neopakovatelným, respektive, že nebyl zjištěn žádný důvod, proč by takovým úkonem být měl. V této souvislosti je nutno odkázat na samotný obsah spisového materiálu, z něhož vyplývá, že k sejmutí PVO obžalovaného K. došlo jednak 31.7.2014 (srovnej č.l. 1066 a 1067 spisu)
a dále dne 24.9.2014 v čase 12.30 až 13.00 hod (č.l. 1103 a č.l. 1104). Trestní stíhání obžalovaného K. bylo pak zahájeno dne 24.9.2014 v 19:20 hodin (srovnej č.l. 1164 až 1171). Jednotlivá odborná vyjádření z oboru metody pachové identifikace (dále jen MPI), v rámci nichž došlo ke ztotožnění otisků pachových stop (dále jen OPS) z jednotlivých míst činu s PVO obžalovaného K., byla realizována v termínech 2.8.2014 (č.l. 1089), 3.8.2014 (č.l. 1081), 10.8.2014 (č.l. 1077) a konečně 17.9.2014 (č.l. 1099). Podle přesvědčení odvolacího soudu, opřeného o obsah spisového materiálu, je zcela zjevné, že orgány činné v přípravném řízení teprve na základě výsledků výše zmíněných odborných vyjádření z oboru MPI dospěly k závěru, že ve věci existuje dostatek důkazů pro to, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání M. K. Nejméně z tohoto úhlu pohledu je tedy nutno pohlížet jak na samotný akt odběru PVO obžalovaného K., a stejně tak na odborná vyjádření z oboru MPI, jako na úkony neodkladné, neboť bez jejich provedení v dané fázi trestního řízení by fakticky nebylo možno získat relevantní důkazy k zahájení trestního stíhání jmenovaného. Navíc v této souvislosti poukazuje odvolací soud na závěry vtělené do nálezu Ústavního soudu ze dne 20.3.2016, sp.zn. IV. ÚS 1098/15. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že sejmutí pachové stopy bude zpravidla neodkladným a často i neopakovatelným úkonem podle § 160 odst. 4 tr.ř., provedeným především ve stadiu před zahájením trestního stíhání (srovnej pasáž označenou 47 písm. c/ posledně zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu). Stejně tak neakceptoval odvolací soud námitku obžalovaného K. v tom smyslu, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, pokud jeho tehdejší obhájce nebyl ani v jednom případě k provádění srovnání pachových vzorků přizván a nebyl ani informován o provedení tohoto úkonu. Obžalovaný K. tento svůj názor opírá o závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 10/02, ze dne 9.4.2003. V něm Ústavní soud, kromě jiného, konstatoval, že provádění důkazu pachovou zkouškou je jistou obdobou ztotožnění při rekognici, a tudíž, byť není důkaz pachovou zkouškou expressis verbis v trestním řádu upraven (lze jej však podřadit pod ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř.), by měl mít z povahy věci obhájce obviněného možnost být při tomto úkonu účasten, a to především z toho důvodu, že pro vyvětrávání pachových stop jej nelze posléze zpravidla znovu provést a tudíž jeho pozdější verifikace je možná pouze ve výjimečných případech . Stejně tak Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že má-li být důkaz pachovou zkouškou bez rizika kdykoliv v budoucnu uplatněných a ex post nepřezkoumatelných výhrad brán v potaz, měla by mít obhajoba, projeví-li o to kvalifikovaný zájem (§ 165 odst. 2, odst. 3 tr.ř.), a to i s ohledem na princip rovnosti zbraní v intencích zákona garantován alespoň jistý minimální dohled nad jeho prováděním . V souvislosti s tímto názorem vyjádřeným ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu je podle přesvědčení odvolacího soudu nutno vycházet z toho, že samotná pachová zkouška má jisté dílčí fáze. Mezi tyto fáze patří především vyhledání, zajištění a zadokumentování pachové stopy ve formě OPS, druhou fází tohoto procesu je výzva osobě, aby se podrobila odběru vzorku svého pachu a jeho realizace (PVO) a teprve třetí, možno říci že vrcholnou fází, je předložení OPS a PVO k vzájemnému porovnání metodou pachové identifikace (MPI). Zmíněný třetí a fakticky vrcholný úkon vždy koná odborné pracoviště, které při provádění tohoto úkonu vychází ze schválených metodických postupů, konkrétně ze Závazného pokynu policejního prezidia České republiky č. 9/2002 Sb., kterým jsou upraveny postupy při odebírání OPS a PVO. Pokud jde o řešení otázky účasti obhajoby při vlastní pachové zkoušce, tedy při procesu srovnávání OPS a PVO, potom existuje poměrně bohatá judikatura zejména Nejvyššího soudu ČR (srovnej kupříkladu To 1227/2003, 3 To 439/2008, 3 To 1207/2008, 3 To 96/2010, či 8 To 1318/2013). V těchto svých rozhodnutích řešil Nejvyšší soud ČR problematiku účasti obhájce u úkonů, které nemají povahu vyšetřovacích úkonů. Nejvyšší soud konstatoval, že za vyšetřovací úkony jsou považovány úkony trestního řízení vykonávané orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu a na jeho podkladě, a pokud jsou prováděny v přípravném řízení ve fázi vyšetřování (§ 160 až § 178 tr.ř.). Nelze pochybovat o tom, že mezi takové úkony patří kupříkladu zahájení trestního stíhání, výslech obviněného či svědka, popřípadě znalce, konfrontace, rekonstrukce, prekognice, domovní prohlídka a podobně. Nicméně je zjevné, že k prověření při vyšetřování trestní věci jsou konány i úkony další, které do skupiny vyšetřovacích úkonů zařadit nelze. Mezi takové úkony nelze podle názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v rozhodnutí To 1227/2003 zařadit postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko - technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 až § 118 tr.ř.). Nejvyšší soud konstatoval, že teprve až odborné vyjádření nebo kriminalistická expertiza, které na základě vyhodnocení takto zajištěného materiálu byly zpracovány, jsou podkladem pro dokazování a mají povahu důkazu. Dle argumentace Nejvyššího soudu v posledně zmíněném rozhodnutí, vyhodnocení pachových stop, přesněji porovnání otisku pachové stopy sejmuté na místě činu s odběrem srovnávací pachové stopy u obviněného je úkonem, který není zařazen mezi vyšetřovací úkony, ale jde o činnost prováděnou v rámci kriminalistické expertizy nazývané porovnání pachových stop na základě metody pachových konzerv a provádějí je nikoliv orgány činné v trestním řízení, ale odborní pracovníci odlišní od osob, které vyšetřování zajišťují. Zmínění specialisté jsou prakticky bezvýjimečně pracovníky PČR, kterým je svěřena činnost při provádění kriminalistických expertíz, ovšem na druhé straně nejsou orgánem činným v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1, odst. 2 tr.ř. V posledně zmíněném rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší soud ČR názor, že obhájce může ke zmíněnému úkonu být přizván, nejedná se však obligatorní oprávnění obhájce být takovému úkonu přítomen. Posouzení otázky vhodnosti přizvání obhájce je v takovém případě ponecháno na rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, který takový úkon učinil. Jako obiter dictum konstatuje v dané souvislosti odvolací soud, že na prakticky totožném názoru stojí i nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 90/04 ze dne 27.5.2004, v němž Ústavní soud konstatuje, že provádění porovnání zajištěných pachových stop se srovnávací pachovou konzervou je jistou obdobou ztotožnění (vylučování) při rekognici a že by tedy z povahy věci měl mít obhájce možnost být přítomen, pokud o to kvalifikovaně požádá . Ani v tomto rozhodnutí tedy Ústavní soud nedeklaroval obligatorní povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat či přizvat obhájce k provedení úkonu, spočívajícího v porovnání OPS a PVO. Na obdobném názoru pak stojí již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 To 1207/2008, ze dne 22.10.2008, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že úkon spočívající v porovnávání pachových stop není možno podřadit pod vyšetřovací úkony, u nichž by účast obhájce měla být a priori zajištěna a tuto lze proto toliko připustit. V rozhodnutí sp.zn. 3 To 96/2010, ze dne 10.3.2010, uvedl Nejvyšší soud, že mezi vyšetřovací úkony podle § 165 odst. 2 tr.ř. nepatří postupy policejního orgánu při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování podle hlavy čtvrté, oddílu šestého trestního řádu (§ 113 až § 118 tr.ř.). Takové úkony totiž činí osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu, který musí být nejprve odborně zpracován a posouzen, případně vyhodnocen. Výsledek této činnosti pak může být použit v rámci trestního řízení ke konkrétnímu vyšetřovacímu úkonu, respektive jako důkaz, například v podobě znaleckého posudku nebo kriminalistické expertizy při zpracování odborného vyjádření. V tomto rozhodnutí také Nejvyšší soud konstatoval, že ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř. je obhájce již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Oprávnění obhájce je i v tomto ustanovení omezeno na vyšetřovací úkony, tedy nikoliv na všechny úkony, které jsou v průběhu přípravného řízení prováděny, ale pouze na ty, jejichž výsledek může být jako důkaz v řízení před soudem použit. Vyšetřovacími úkony, jejichž výsledek může být použit jako důkaz, se dle právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v posledně zmíněném rozhodnutí, rozumí úkony přípravného řízení, týkající se dokazování podle hlavy páté trestního řádu, které jsou prováděny po zahájení trestního stíhání v rámci vyšetřování (§ 160 tr.ř., § 161 a násl. tr.ř.). Mezi vyšetřovací úkony ve smyslu citovaného zákonného ustanovení totiž nelze zahrnout postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalisticko technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy čtvrté, oddílu šestého tr.ř. (§ 113 až § 118 tr.ř.). V rozhodnutí sp.zn. 8 To 1318/2013 ze dne 11.11.2013 pak Nejvyšší soud uzavřel, že odběr pachových stop není vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř., takže o jeho provedení nemusí být obhájce obviněného vyrozumíván, a to ani v případě, že jsou ve věci splněny podmínky nutné obhajoby. Obdobný názor zaujal i Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí sp.zn. 6 To 95/2011 ze dne 25.10.2011, v němž konstatoval, že podle jeho názoru není třeba obhájce uvědomovat o provedení srovnání OPS a PVO, byť by o to požádal. Vrchní soud v Olomouci dále v tomto rozhodnutí vyjádřil názor, že vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř., o němž je třeba obhájce ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř. vyrozumět, pokud o to požádá, se rozumí úkon směřující k dokazování podle hlavy páté tr.ř., který je prováděn po zahájení trestního stíhání policejním orgánem a nikoliv jinými osobami, například znalcem. Vyšetřovacími úkony, tedy v tomto smyslu nejsou úkony spojené s využitím operativně pátracích prostředků, ale stejně tak nelze za takovéto vyšetřovací úkony chápat úkony znalce spojené s přípravou a vypracováním znaleckého posudku . Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci, prezentovaného v posledně zmíněném rozhodnutí, je nutno mít doxologickou expertizu a veškeré úkony s ní související za úkon, který se zcela zjevně svým charakterem blíží znaleckému posudku a z tohoto důvodu netřeba obhájce o takovém úkonu vyrozumívat. Jedná se totiž o odborné vyjádření jednoho z oboru kriminalistické techniky a ze soudní praxe není odvolacímu soudu znám případ, že by orgány činné v přípravném řízení vyrozumívali obhájce o jakémkoliv jiném úkonu, spojeném s jakýmkoliv jiným odborným vyjádřením při využití metod a prostředků kriminalistické techniky (kupříkladu balistiky, daktyloskopie, mechanoskopie , genetické expertizy a podobně) . Je možno uzavřít, že výše citovaná judikaturní rozhodnutí (nejméně rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR) přistupují k otázce uvědomování obhájce o úkonech spojených s prováděním metody pachové identifikace (ať již se jedná o odběr PVO či o vlastní srovnání PVO a OPS, prováděné specializovaným expertním pracovištěm PČR), poměrně obezřetně. Podle přesvědčení odvolacího soudu se dá výše citovaná judikatura shrnout do stanoviska, že účast obhájce na těchto úkonech a priori vyloučena není, ovšem stejně tak není vyrozumění obhájce o těchto úkonech obligatorní povinností orgánů činných v trestním řízení. K tomu, aby byl obhájce o těchto úkonech vyrozumíván, musí být z jeho strany především dána kvalifikovaná žádost (§ 165 odst. 3 tr.ř.). Stejně tak je zejména ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR vyjádřen názor, že úkony, spočívající v provedení odběru PVO či vlastního srovnání OPS a PVO nemají charakter vyšetřovacích úkonů podle hlavy páté trestního řádu, ale jedná se o postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistickou - technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy čtvrté, oddílu šestého tr.ř. (§ 113 až § 118 tr.ř.). Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 22.3.2016, sp.zn. IV. ÚS 1098/15 Ústavní soud (alespoň tak odvolací soud zmíněný nález vykládá) poněkud modifikoval názor na výše uvedenou problematiku. V části označené 47 písm. d) zmíněného nálezu totiž Ústavní soud konstatoval, že při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného, případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr.ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, respektive objektivní provedení tohoto úkonu . Podle přesvědčení odvolacího soudu se tedy tímto svým názorem Ústavní soud poněkud odchýlil od stávající praxe, prezentované ve výše popsaných rozhodnutích, a to i samotného Ústavního soudu (opakovaně viz zejména IV. ÚS 10/02). V těchto rozhodnutích (které v případě Ústavního soudu jsou rozhodnutími senátními, nikoli plenárními, stejně jako nález ze dne 22.3.2016, sp.zn. IV.ÚS 1098/15), ani Ústavní soud, ani Nejvyšší soud ČR nestanovily obligatorní povinnost orgánů činných v trestním řízení zajistit přítomnost obhájce při sejmutí a zejména identifikaci pachové stopy obviněného (touto formulací má zřejmě Ústavní soud na mysli provádění srovnání PVO a OPS), ale tuto možnost pouze fakultativně připustily za situace, pokud o svoji účast obhájce kvalifikovaně požádá. Nicméně je třeba zdůraznit, že i v nálezu sp. zn. IV ÚS 1098/15 (již citovaná pasáž označená jako 47 písm. d/) činí Ústavní soud výslovný odkaz na § 165 odst. 3 tr.ř. Navíc v této části svého rozhodnutí Ústavní soud zcela zřetelně hovoří o fázi po zahájení trestního stíhání.

Budou-li tedy výše uvedené teoretické premisy vztaženy na postup orgánů činných v přípravném řízení při provádění odběru PVO obžalovaného K. a následného srovnání OPS a PVO jmenovaného, potom podle přesvědčení odvolacího soudu nelze (odvolací soud znovu opakuje, že na základě stávajícího důkazního stavu), orgánům činným v přípravném řízení vytýkat jakékoli pochybení. Jak již bylo shora zdůrazněno, odběry PVO u obžalovaného K. proběhly před zahájením jeho trestního stíhání, a stejně tak ve fázi před zahájením trestního stíhání byla realizována jednotlivá odborná vyjádření z oboru MPI ke srovnání OPS z jednotlivých míst činu s PVO obžalovaného K. Obžalovaný K. měl již v této fázi trestního řízení (ačkoliv ještě proti němu nebylo vedeno trestní stíhání), obhájce, kterým byla JUDr. Běla Sedláčková (viz plná moc na čl. 729). Ze spisového materiálu nicméně nevyplývá, že by jmenovaná obhájkyně zaslala orgánům činným v přípravném řízení kvalifikovanou žádost o to, aby byla vyrozuměna ať již o odběru PVO, případně o úkonech spočívajících ve srovnání OPS a PVO obžalovaného K. (odborná vyjádření z oboru MPI). Navíc opětovně jako obiter dictum poukazuje odvolací soud na to, že v protokolu o odběru PVO obžalovaného K. ze dne 31.7.2014 (srovnej č.l. 1066 a 1067), je jako další osoba přítomná u odběru PVO uveden Mgr. Dag Sedláček, který vykonával v substituci úkony obhájkyně JUDr. Běly Sedláčkové.

Je tedy možno tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu uzavřít konstatováním, že podle jeho mínění nelze přisvědčit (odvolací soud opětovně zdůrazňuje, že za stávajícího důkazního stavu), námitkám obžalovaného K., atakujícím údajnou procesní nepoužitelnost odběru PVO a následnou procesní nepoužitelnost výsledků odborných vyjádření z oboru MPI, realizovaných ke srovnání jednotlivých OPS, zajištěných na místech krádeží motorových vozidel, či přímo v těchto vozidlech, s jeho PVO. Jak již odvolací soud shora rozvedl, odběr PVO obžalovaného K. je nutno pokládat za neodkladný úkon, neboť bez srovnání PVO s OPS z místa činu (respektive činů), pomocí odborných vyjádření z oboru MPI, by orgány činné v přípravném řízení neměly k dispozici potřebnou sumu důkazů k tomu, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání jmenovaného. Stejně tak nelze pokládat za pochybení orgánů činných v přípravném řízení to, že tehdejší obhájkyně obžalovaného K. nebyla uvědomění o odběru PVO z jeho těla (navíc odvolací soud znovu poukazuje na to, že v příslušných protokolech je uveden jako přítomná osoba Mgr. Dag Sedláček), či o provedení srovnání OPS a PVO. V této souvislosti je třeba znovu odkázat na výše ventilovaný fakt, že ve spisovém materiálu absentuje výslovná žádost obhájkyně ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř., aby byla vyrozuměna o zmíněných úkonech.

Ze všech shora rozvedených důvodů tedy odvolací soud (za stávajícího důkazního stavu), nepokládá za relevantní námitky obžalovaného K., atakující údajnou procesní nepoužitelnost jak odběru PVO z jeho těla, tak výsledků odborných vyjádření z oboru MPI.

Byť obžalovaný F. Z. ve svém opravném prostředku nenamítá žádná procesní pochybení v souvislosti s odběrem pachové vzorku jeho osoby, případně v souvislosti s odbornými vyjádřeními z oboru metody pachové identifikace, cítí přesto odvolací soud povinnost vyjádřit se k těmto úkonům orgánů činných v přípravném řízení, které byly realizovány ve vztahu k posledně jmenovanému.

Jak vyplývá ze spisového materiálu, trestní stíhání jmenovaného bylo zahájeno dne 1.8.2014 v 15:30 hodin (č.l. 1016 až 1120 verze). Obhájcem obžalovaného Z. byl na základě opatření Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1.8.2014 k tomuto dni ustanoven JUDr. Milan Zápotoční (č.l. 1142). Následně, jak vyplývá z č.l. 1144, udělil obžalovaný F. Z. dne 29.8.2014 plnou moc ke své obhajobě JUDr. Petru Novákovi. Jak vyplývá z protokolu o odběru PVO obžalovaného Z., k tomuto úkonu došlo jednak dne 1.8.2014 v čase 23:30 až 00:35 hodin (č.l. 1068 1070) a následně pak dne 15.8.2014 (č.l. 1071 až 1072). Jednotlivá odborná vyjádření z oboru MPI v rámci nichž bylo provedeno ztotožnění jednotlivých OPS z míst činů s PVO obžalovaného Z., byla realizována dne 3.8.2014 (č.l. 1081, 1085 a 1092) a následně dne 17.9.2014 (č.l. 1099). Z tohoto přehledu je tedy zjevné, že veškeré úkony, směřující k provedení pachové zkoušky u obžalovaného Z., byly realizovány až poté, co bylo zahájeno jeho trestní stíhání. S ohledem na to je nutno připustit, že na tuto situaci se vztahuje již výše zmíněný názor, vyjádřený v článku 47 písm. d) nálezu Ústavního soudu ze dne 22.3.2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, v tom smyslu, že při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkolu nezbytná přítomnost obhájce obviněného, případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr.ř.). V této situaci, v konfrontaci s obsahem spisového materiálu ovšem odvolací soud konstatuje, že spisový materiál neobsahuje žádost ani JUDr. Nováka, ani JUDr. Zápotočního o to, aby byli výslovně vyrozuměni o provedení úkonu, spočívajícího v odběru pachové vzorku osoby obžalovaného Z., ani aby byli uvědoměni o termínu provedení srovnání otisků pachových stop, které byly zajištěny na jednotlivých místech činů s pachovým vzorkem osoby obžalovaného (odborná vyjádření z oboru MPI). Za takovéto situace podle názoru odvolacího soudu, který je opřen o výše rozebranou judikaturu, nebylo povinností orgánů činných v přípravném řízení uvědomovat obhájce o konání těchto úkonů. Tento závěr platí, i pokud se týče odběru pachového vzorku osoby obžalovaného Z., realizovaného dne 21.8.2014 i přesto, že ze zmíněného protokolu vyplývá, že obžalovaný uvedl, že žádá o přítomnost svého obhájce u tohoto úkonu. Podle přesvědčení odvolacího soudu ovšem vzhledem k tomu, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu, i Nejvyššího soudu ČR je osoba, u níž má být proveden odběr PVO povinna se tomuto úkonu podrobit, není sama skutečnost, že u tohoto úkonu nebyl přítomen obhájce, při nezjištění dalších či jiných nedostatků, sama o sobě důvodem pro to, aby na tento úkon bylo nahlíženo jako na úkon procesně nepoužitelný. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ani ze samotných protokolů o odběru PVO obžalovaného Z. dne 15.8.2014 (č.l. 1071 a 1072), ani z úředního záznamu na č.l. 1073 nevyplývá, že by obžalovaný namítal porušení technických podmínek při odběru pachového vzorku osoby. Nicméně již na tomto místě odvolací soud podotýká, že otázka technické bezvadnosti odběrů pachového vzorku osoby nejenom obžalovaného Z., ale i obžalovaného K., bude následně, jak bude níže rozvedeno, předmětem dalšího dokazování.

Odvolací soud tedy konstatuje, že na základě prozatímního důkazního stavu nezjistil taková pochybení orgánů činných v přípravném řízení ve vztahu k provádění pachové zkoušky v případě obžalovaného Z., že by na jejich základě bylo nutno na jednotlivé úkony, spočívající v odběru PVO, či ve vlastním srovnání OPS a PVO obžalovaného Z., nahlížet jako na úkony procesně nepoužitelné.

Odvolací soud nicméně po přezkoumání napadeného rozsudku a spisového materiálu, který mu byl předložen, dospěl k závěru, že napadený rozsudek vykazuje vady předpokládané jednak v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. (soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí) a stejně tak byla zjištěna pochybení předpokládaná v ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. (k objasnění věci bude třeba provádět důkazy další, případně důkazy opakovat, přičemž provádění těchto důkazů před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně). Tyto vady, které budou níže podrobně rozebrány, jsou takového charakteru, že díky nim nemohl napadený rozsudek obstát a bylo jej nutno zrušit. Zjištěné vady navíc nebylo možno napravit před samotným odvolacím soudem, a proto bylo třeba po zrušení napadeného rozsudku věc vrátit soudu prvého stupně, aby učinil nové rozhodnutí (§ 259 odst. 1 tr.ř.).

Pokud jde o jednotlivá pochybení, která byla odvolacím soudem zjištěna, je třeba uvést následující.

Především je nutno přiznat relevanci námitkám uvedeným v opravném prostředku obžalovaného K., který byl zpracován jeho obhájcem JUDr. Titzem, stran časových disproporcí, které byly zjištěny mezi daty, uvedenými na jednotlivých protokolech o odběru PVO obžalovaného K. (přičemž totéž platí i pokud se týče odběru PVO obžalovaného Z.) ze dne 31.7.2014 (č.l. 1066 a 1067 obž. K.), či dne 1.8.2014 (č.l. 1068 1070 obžalovaný Z.) a datem, jimž je opatřena listina nazvaná Žádost o odborné vyjádření z oboru metoda pachové identifikace (č.l. 1063). Zmíněná listina je totiž opatřena datem 30.7.2014, tedy datem, které o jeden, či dokonce dva dny předchází dnům, v nichž byly provedeny odběry PVO obžalovaných K. a Z. Odvolací soud má za to, že se s největší pravděpodobností jedná o pochybení ryze formálního charakteru, nicméně neoddiskutovatelným faktem je, že toto pochybení shledáno bylo a obžalovaný K. na ně důvodně upozornil. Stejně tak jmenovaný obžalovaný důvodně upozorňuje na to, že v protokolech o odběru PVO jeho osoby ze dne 31.7.2014 (č.l. 1066 a 1067), je mezi osobami, které měly být přítomny odběru PVO uveden Mgr. Dag Sedláček. Jeho podpis nicméně na obou těchto protokolech absentuje. Opětovně se může jednat o pochybení spíše formálního charakteru. Nicméně s ohledem na charakter důkazu pachovou zkouškou ve světle výše ventilovaných názorů zejména Ústavního soudu, je třeba podle přesvědčení odvolacího soudu odstranit jakékoliv, byť sebemenší, pochybnosti, které by mohly do budoucna mít za následek případné zpochybnění validity tohoto důkazu. Jinými slovy, pokud se objevily jisté, a odvolací soud znovu opakuje, že s největší pravděpodobností formální nedostatky, je třeba tyto odstranit, aby tak byla prokázána i formální bezvadnost provedených úkonů ve smyslu odběrů PVO a následného srovnání OPS a PVO obžalovaných K. a Z. Bude tedy nutno, aby s cílem odstranění těchto pochybnosti byl v procesním postavení svědka vyslechnut policista kpt. Mgr. Miroslav Buchta (č.l. 1066 a 1067), stejně tak policista kpt. Mgr. Zbyněk Nejezchleba (č.l. 1068 - 1070 Kč), k tomu, ve kterých dnech došlo k odběrům PVO obžalovaných M. K. a F. Z., tedy, zda tedy k těmto úkonům došlo skutečně 31.7.2014, respektive 1.8.2014. Stejně tak bude nutno vyslechnout zpracovatele žádosti o odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace kpt. Mgr. Petra Švába (č.l. 1065 verte) k tomu, proč je na této žádosti uvedeno datum, které o den, případně o dva dny, předchází dnům, kdy měly být realizovány odběry PVO obžalovaných K. a Z.

S ohledem na důkazní situaci v dané věci, kterou, a dlužno říci, že velmi přiléhavě, rozebírá nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej pasáže na straně 20 až 28), je zřejmé, že stěžejním důkazem, který usvědčuje především obžalované K. a Z. z jednání, kterým byli uznáni vinnými, jsou právě výsledky odborných vyjádření z oboru MPI, jimiž byla prokázána totožnost otisků pachových stop, které byly zajištěny na místech odcizení jednotlivých motorových vozidel, případně přímo v těchto motorových vozidlech, s pachovými vzorky osob obžalovaných Z. a K. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že soud prvního stupně vyhodnotil i další důkazy, kterými má trestnou činnost obžalovaných Z. a K. za prokázanou (nález navigací, pocházejících z krádeží motorových vozidel při domovní prohlídce, popřípadě prohlídce nebytových prostor u obžalovaného Z., nález hodinek značky TISSOT, které měly být odcizeny poškozenému H. při zadržení obžalovaného K. a podobně). Nicméně neoddiskutovatelným faktem je, že zásadním důkazem o vině obžalovaných Z. a K. v této věci jsou výsledky odborných vyjádření z oboru MPI. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, nalézací soud dospěl k závěru, že nemůže být náhoda, že na místech, kde docházelo k vloupání do rodinných domů a odcizování motorových vozidel, bylo nalezeno takové množství pachových stop obžalovaných F. Z. a M. K. S ohledem na to, že pachové stopy byly nalezeny v místech, kam měli přístup buď pouze oprávnění obyvatelé vykradených rodinných domů, popřípadě oprávnění majitelé odcizených motorových vozidel a navíc se tato místa nachází daleko od míst, kde obžalovaní bydlí nebo pracují a tyto pachové stopy byly nalezeny opakovaně na více místech ve více obcích, dospěl nalézací soud k závěru, že není možné, aby se pachové stopy na to místo dostaly přenosem či spadem a naopak dospěl k jednoznačnému závěru, že je zde museli zanechat obžalovaní při páchání trestné činnosti. Je třeba říci, že s tímto hodnocením nalézacího soudu nesouhlasí ani obžalovaní Z. a K., ale paradoxně ani státní zástupce. Zatímco jmenovaní obžalovaní ve svých opravných prostředcích argumentují tím, že pouze pachové stopy (při jimi tvrzené absenci důkazů dalších) nemohou být důkazem, který by jej usvědčoval ze spáchání trestné činnosti, kterou byli uznáni vinnými, pak státní zástupce v odůvodnění jím podaného opravného prostředku, zejména pokud jde o zprošťující výrok pod bodem 1) zprošťující části napadeného rozsudku, konstatuje, že nález byť jediné pachové stopy obžalovaného na místě činu, v souvislosti s obdobným způsobem provedení, je možno akceptovat jako usvědčující důkaz o vině.

V souvislosti s danou problematikou odvolací soud konstatuje, že je předně nutno mít na paměti jisté limity, které pro charakter metody pachové identifikace, respektive jejího výsledku jako důkazu, stanovil především Ústavní soud zejména
ve svých rozhodnutích sp.zn. I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02, či nejnověji IV. ÚS 1098/15. Stejně tak nelze pominout názory vyjádřené v celé řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (jen příkladmo lze odkázat na rozhodnutí sp.zn. 8 Tz 44/92, 4 Tz 107/2002, či 6 Tdo 1486/2012). V souvislosti s těmito judikatorními rozhodnutími (pochopitelně i s přihlédnutím k dalším rozhodnutím jak Ústavního soudu, či Nejvyššího soudu ČR) je třeba uvést, že dosavadní judikatura je ve vztahu k důkazu pachovou zkouškou poměrně obezřetná, a to jednak z pohledu, zda samotná metoda pachové identifikace má jako důkaz v trestním řízení vůbec své místo a dále pak z toho pohledu, jaké poznatky pro určení skutkových zjištění může použití této metody přinést. V souladu s obsahem výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR, je i odvolací soud toho názoru, že obecná věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou by neměla být, koneckonců i s ohledem na vývoj soudní praxe, jakkoliv zpochybňována. V souvislosti s charakterem metody pachové identifikace jakožto důkazu je nutno zohlednit zejména ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř., které v souvislosti s demonstrativním výčtem druhů důkazních prostředků stanoví, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci a je tedy možno uzavřít, že v podstatě žádný úkon, který může přispět k objasnění věci, nelze apriorně vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků jen proto, že jde o úkon určitého druhu. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze ho jako důkaz použít, i když trestní řád nemá zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. Tento závěr se bezezbytku dotýká rovněž metody pachové identifikace. Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, že výhrady, kterými je metoda pachové identifikace zpochybňována jako důkaz v trestním řízení, souvisí s tím, že podstatou uvedené metody je chování psa, tedy postup, jehož správnost nemůže být exaktně přezkoumávána či jinak ověřena kupříkladu smyslovým vnímáním člověka či jakoukoliv instrumentální metodou. Je tedy možno konstatovat, že výsledky získané touto metodou se vymykají možnostem orgánů činných v trestním řízení přesvědčit se o jejich správnosti. Nicméně odvolací soud a dlužno říci, že opakovaně, vyslovuje svůj názor, že sama tato skutečnost nemůže být důvodem, pro nějž by se metoda pachové identifikace jako důkaz zcela odmítala. Výše naznačená charakteristika metody pachové identifikace je tedy pouze důvodem, pro který musí být tento úkon jako důkaz v trestním řízení hodnocen poměrně obezřetně. Jak vyplývá především ze shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v zásadě nelze připustit, aby zmíněný úkon, tedy výsledky odborného vyjádření z oboru MPI, byl jediným a osamoceným usvědčujícím důkazem. V takovém úkonu je možno spatřovat důkaz jen podpůrný (v poměru k ostatním důkazům) a nepřímý (ve vztahu k dokazované skutečnosti). V rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. je třeba pečlivě hodnotit výsledky získané metodou pachové identifikace v souvislosti s obsahem ostatních důkazů, vztahujících se k dokazované skutečnosti a brát přitom zřetel také na to, zda byl nalezen jen ojedinělý otisk pachové stopy nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou konzervou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a na další významné okolnosti, charakterizující každý konkrétní případ použití MPI. Je třeba říci, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. 4 Tz 107/2002 vyjádřil názor, že početnost ztotožněných pachových stop je významnou indicií, která zvyšuje důvodné podezření, že dotyčná osoba mohla trestný čin spáchat, ale bez dalších důkazů se taková pravděpodobnost nemůže proměnit v potřebnou míru jistoty. Nejvyšší soud konstatoval, že ani mnohost pachových stop sama o sobě nemůže změnit povahu tohoto důkazu z nepřímého v přímý, a to právě z onoho výše naznačeného důvodu, spočívajícího ve faktické nemožnosti zjištěné poznatky jiným, kvalifikovaným způsobem přezkoumat. Je třeba říci, že tyto názory Nejvyššího soudu ČR zcela zjevně vychází z výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 394/97 a II. ÚS 418/99. V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyjádřil názor, že nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou, ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Stejně tak vyjádřil Ústavní soud názor, že na základě takového důkazu je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době, s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nicméně nelze z něj jednoznačně a bez veškerých pochybností dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu. Podle názoru Ústavního soudu, k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti. Odvolací soud samozřejmě tyto názory respektuje. Nicméně na druhé straně nelze přehlédnout fakt, že výše zmíněná rozhodnutí (s výjimkou nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15), jsou rozhodnutími staršími a tudíž je třeba obecné závěry vyslovené v těchto rozhodnutích upřesňovat ve světle nově získaných poznatků. Zatímco v důsledku starší judikatury přetrvával názor, že na základě pachové zkoušky je možno dospět toliko k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době na určitém místě nacházela, pak s ohledem na současné poznatky je možno, byť pouze do jisté míry, ale přesto, kupříkladu určit dobu, kdy se určitá osoba na místě nacházela (ve vztahu k určitým událostem, například smrti osoby, na jejímž těle pachová stopa ulpěla), a kdy pachovou stopu na určitých předmětech zanechala. Do jisté míry došlo rovněž k upřesnění podmínek, za kterých může teoreticky dojít k přenosu pachové stopy. V daných souvislostech jen možno odkázat kupříkladu na článek uveřejněný v časopise Kriminalistický sborník, ročník LV 4/2011, strana 41 44 s názvem Pachové stopy a metoda pachové identifikace 1. část, případně na závěry vyslovené v rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci, sp.zn. 5 To 84/2011 či 6 To 95/2011.

Budou-li tyto teoretické premisy aplikovány na tuto konkrétní trestní věc, pak je třeba konstatovat, že minimálně u některých zažalovaných skutků nastala situace, kdy výsledky metody pachové identifikace jsou fakticky jediným důkazem, konkrétně směřujícím k osobě jednotlivých obžalovaných. Za takovéto situace měl být podle přesvědčení odvolacího soudu (které je v níže naznačených souvislostech opřeno i o aktuální nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1098/15), takovýto důkaz po všech stránkách podrobně prověřen. Podle přesvědčení odvolacího soudu se soud prvního stupně neměl spokojit s pouhým předložením odborných vyjádření z oboru metody pachové identifikace procesním stranám (v režimu § 213 odst. 1 tr.ř.), v rámci hlavního líčení konaného dne 6.10.2015 (č.l. 2375). Podle názoru odvolacího soudu, i s ohledem na fakt, že v daném případě se jedná o závažnou, společensky škodlivou trestnou činnost, při jejímž prokázání hrozí pachatelům poměrně citelné tresty, je třeba využít všech dostupných metod k prověření výsledku metody pachové identifikace. Konkrétně má odvolací soud za to, že bude nutno přezkoumání tohoto důkazu prostřednictvím vypracování kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie, jehož předmětem by bylo odborné vědecké vysvětlení samotné metody pachové identifikace a jejích konkrétních výsledků ve vztahu ke způsobu odběru pachových stop a pachových vzorků v návaznosti na jednotlivé interní předpisy, vydané policejním prezidentem PČR k závaznému postupu při takových úkonech a postup v konkrétní situaci. Zmíněný znalecký posudek bude nutno také zaměřit na otázky možného přenosu pachu, nepravého spojovacího pachu a problematiku snesení pachových stop. Vyjádřit se bude také nutno k tomu, zda a případně do jaké míry, může mít vliv na výsledky odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace skutečnost, že v domě poškozeného D. U. (bod 2/ odsuzující části napadeného rozsudku), v němž byly na rohožce dveří a podlaze u botníku nalezeny pachové stopy obžalovaných K. a Z., se volně pohybuje pes (viz č.l. 1081). Odvolací soud v daných souvislostech poukazuje na to, že Ústavní soud ve vícekrát citovaném nálezu ze dne 22.3.2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15 vyslovil názor, že v případě pochybností by přezkoumání správnosti provedení metody pachové identifikace mělo být provedeno právě pomocí kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie (srovnej čl. 47 písm. e/ citovaného nálezu). S ohledem na specifický charakter výsledků metody pachové identifikace jakožto důkazu se tedy nalézací soud neměl spokojit s tím, že pouze předložil stranám příslušná odborná vyjádření (§ 213 odst. 1 tr.ř.).

S ohledem na výše rozvedenou argumentaci bude tedy nutno, aby krajský soud doplnil dokazování přibráním znalce z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická odorologie k vypracování znaleckého posudku. V něm se znalec vyjádří k otázkám, které byly příkladmo naznačeny výše.

Toto doplnění dokazování pokládá odvolací soud za zásadní pro to, aby mohlo být adekvátním způsobem reagováno na námitky, které se konstantně objevily v opravných prostředcích obžalovaných Z. a K. stran toho, že pouze totožnost pachových stop s jejich pachovými vzorky osoby nemůže být zásadním, případně jediným, důkazem k tomu, aby mohli být uznáni vinnými.

Odvolací soud má dále za to, že bude vhodné k prověření obhajoby obžalovaných realizovat i další doplnění dokazování.

Především odvolací soud poukazuje na skutečnost, že obžalovaný Z. se, pokud jde o jednání popsané pod body 1/, (poškozený Ing. N.) a 3/, (poškozený J.), odsuzující části napadaného rozsudku hájí tím, že se těchto skutků dopustit nemohl, neboť byl v kritickou dobu na jiném místě a zejména, že byl v přítomnosti svědkyň M. P. (své přítelkyně) či H. N. a M. K. (svých sester). Odvolací soud v daných souvislostech samozřejmě nepřehlédl, že soud prvního stupně všechny tři jmenované vyslechl a zejména, že na straně 21 odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl, že z výpovědi ani jedné z jmenovaných svědkyň nevyplývá, že by obžalovaného Z. po celou noc hlídaly, že by se od něj nehnuly ani na krok a že by tedy bylo naprosto vyloučeno, aby se obžalovaný nemohl vzdálit z místa, kde měl údajně být a spáchat trestnou činnost. Soud prvního stupně navíc uvedl, že je přesvědčen o enormní snaze svědkyň obžalovanému pomoci, když si byly schopny po delší době vybavit přesné datum, kdy mělo dojít k vánočním nákupům (odůvodnění k bodu 1/ odsuzujícího výroku napadeného rozsudku). Prakticky obdobně argumentuje nalézací soud na straně 23 odůvodnění napadeného rozsudku stran svých závěrů ohledně bodu 3/ odsuzujícího výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud konstatuje, že v zásadě nelze proti těmto závěrům soudu prvního stupně vznést výhrad. Nicméně je třeba soud prvého stupně upozornit na to, že především svědkyně M. P. (přítelkyně obžalovaného Z.), nebyla výslovně dotázána k tomu, zda skutečně strávila ve společnosti jmenovaného celou noc z 10. na 11.12.2013 (bod 1/ odsuzující části napadeného rozsudku) či celou noc z 23. na 24.1.2014 (bod 3/ odsuzující části napadeného rozsudku). Ani svědkyně N., ani svědkyně K. totiž ve svých výpovědích neuvádí, že by ve společnosti obžalovaného Z. strávily celou noc, ať již z 10. na 11.12.2013, či z 23. na 24.1.2014. Podle tvrzení obžalovaného Z. měla s ním obě zmíněné noci být právě svědkyně P. Bude tedy nutno posledně jmenovanou předvolat a vyslechnout ji k této problematice. Při hodnocení věrohodnosti její výpovědi pochopitelně soud prvního stupně, stejně jako v odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku, neopomene zohlednit jednak delší časový odstup od zmiňovaných událostí a zejména blízký citový vztah, který, nejméně ve výše uvedené době, jmenovaná svědkyně k obžalovanému Z. měla.

V souvislosti s obhajobou obžalovaného Z. v tom smyslu, že k přenosu jeho pachu na věci, které byly nalezeny na místech krádeží jednotlivých motorových vozidel, případně přímo v těchto odcizených vozidlech, mohlo dojít prostřednictvím věcí, které zanechal ve vozidlech Audi A6, popřípadě Audi A8, které údajně prodal osobě jménem N. S., měl soud prvního stupně důsledněji obžalovaného vyslechnout k tomu, zda a popřípadě jak si ověřil totožnost N. S., kterému, jak již bylo shora zmíněno, měl v relativně krátké časové návaznosti prodat dvě osobní vozidla. Pokud totiž obžalovaný existenci této osoby dokládal kupní smlouvou (č.l. 2403), pak samo vyhotovení této kupní smlouvy dle mínění odvolacího soudu vzbuzuje poměrně výrazné pochyby o její validitě. Jak totiž vyplynulo z výpovědi obžalovaného Z., tento opakovaně tvrdil, že prodejcem zmíněných osobních vozidel značky Audi A6, popřípadě Audi A8 byl on a zmíněný N. S. byl kupující. Nicméně ve zmíněné kupní smlouvě je N. S. uveden jako prodávající a obžalovaný Z. jako kupující. Navíc v této kupní smlouvě nejsou uvedeny prakticky žádné identifikační údaje k údajnému N. S. Odvolací soud tím má na mysli, že ve zmíněné kupní smlouvě absentuje nejen rodné číslo údajného N. S., ale dokonce i číslo občanského průkazu. Pokud by měla být relevantní verze obžalovaného Z., že N. S. prodal dvě osobní vozidla, potom by se odvolacímu soudu jevilo významně logickým, aby si ověřil totožnost kupujícího nejméně pro to, aby se sám vyhnul případnému podvodnému jednání. Bude tedy nutno obžalovaného k této problematice znovu vyslechnout a dotázat se jej, zda a jak si ověřil totožnost osoby vystupující pod jménem N. S. Rovněž tak bude nutno obžalovaného konfrontovat s obsahem oné kupní smlouvy s přihlédnutím ke skutečnostem, které byly rozvedeny výše.

Odvolací soud také upozorňuje soud prvního stupně, že v konfrontaci s obsahem spisového materiálu je diskutabilní závěr vtělený do pasáže na straně 24 odůvodnění napadeného rozsudku v tom smyslu, že poškozený K. poznal boty, které byly nalezeny u obžalovaného Z. Jak totiž vyplývá z příslušných pasáží výslechu tohoto svědka před nalézacím soudem (srovnej č.l. 2353), poté, co předseda senátu předložil svědku K. zmíněné zimní boty, tento pouze uvedl, že se jedná o typově stejné boty. Na základě tohoto vyjádření svědka lze dle přesvědčení odvolacího soudu jen stěží vyslovit závěr o tom, že poškozený zmíněné boty identifikoval jako ty, které mu byly odcizeny.

Stejně tak se měl podle mínění odvolacího soudu soud prvního stupně poněkud blíže zabývat otázkou subjektivní stránky jednání obžalovaného G., a to zejména s ohledem na důkazní materiál, který jmenovaný doložil do spisu (články týkající se motocyklu KTM 990 Adventure na č.l. 2410 až 2442). Nejméně z části z nich totiž vyplývá, že zmíněný motocykl je výrobcem nabízen k prodeji v poněkud chudší výbavě, než jakou měl mít motocykl, který byl odcizen poškozenému S. v Rakousku. Tato skutečnost může být důležitá právě pro uzavření závěru, zda tento motocykl byl skutečně obžalovaným G. demontován a tak fakticky připravován k prodeji na náhradní díly. Stejně tak má odvolací soud za to, že soud prvního stupně měl věnovat poněkud větší pozornost prokázání povědomosti obžalovaných Z. a G. o skutečné hodnotě zmíněného motocyklu. Prozatímní závěry nalézacího soudu stran toho, že jaká byla přibližná hodnota odcizeného motocyklu, muselo být oběma obžalovaným dobře známo, koneckonců sám obžalovaný Z. se o stáří motocyklu v hovoru zmiňuje (viz pasáž na str. 27 odůvodnění napadeného rozsudku), se nejeví zcela přesvědčivými. Nalézací soud totiž nijak podrobněji nerozvádí, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obžalovaným Z. a G. byla známa skutečná hodnota odcizeného motocyklu. Podrobnější odůvodnění této problematiky se jeví o to potřebnějším, že hodnota zmíněného motocyklu je kvalifikačním znakem ustanovení § 216 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku (viz dikce spáchá čin ve vztahu k věci ve větší hodnotě ).

Konečně k prověření obhajoby obžalovaného Z. se jeví hodným učinit dotaz u Horáckého autodružstva Třebíč k tomu, zda je touto obchodní společností ve volném prodeji distribuována brašna s povinnou výbavou pro osobní vozidla, opatřená jejich logem (nález této brašny ve vozidle VW Sharan, užívaného obžalovaným Z.).

Pokud jde o zprošťující výroky napadeného rozsudku, potom odvolací soud předně poukazuje na to, že státní zástupce opírá své výhrady vůči postupu nalézacího soudu, ohledně bodu 2) zprošťujícího výroku rozsudku (poškozený J. R.), o důkazy neprocesního charakteru. Státní zástupce totiž v příslušné pasáži opravného prostředku (srovnej strana 3), odkazuje na informace získané od zaměstnanců společností, jimž byly distribuovány stravenky, které měly být poškozenému R. odcizeny. V daných souvislostech je ovšem třeba říci, že spisový materiál k prokázání těchto skutečností obsahuje toliko úřední záznam (č.l. 674), z něhož vyplývá, jaké informace byly zjištěny od M. Z., zaměstnankyně společnosti PSJ Jihlava, případně od M. H., zaměstnance téže obchodní společnosti, či od P. A., zaměstnankyně firmy Delikomat. Tyto informace ovšem byly získány toliko formou úředního záznamu, navíc nikoliv úředního záznamu o podání vysvětlení sepsaného v režimu § 158 odst. 3 tr.ř. (který by bylo případně možno k důkazu provést jeho přečtením u hlavního líčení za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř), ale toliko formou úředního záznamu, který byl zpracován policejním komisařem Mgr. Nejezchlebou. Je tedy nutno stát na stanovisku, že informace získané od výše uvedených osob prozatím nebyly procesním způsobem nikterak verifikovány. Bude tedy vhodné, pokud bude samozřejmě státní zástupce na podané obžalobě v tomto rozsahu trvat, aby tyto osoby byly vyslechnuty, a aby informace, které obsahuje spisový materiál, byly realizovány v procesně relevantní podobě. K této části zprošťujícího výroku rozsudku je třeba dále poukázat na skutečnost, že spisový materiál prozatím neobsahuje žádné další informace o tom, jak dlouho před odcizením stravenek byly tyto distribuovány, ani informace vedoucí ke zjištění, jak dlouho před jejich odcizením se dostaly do dispozice poškozeného R. a pochopitelně i to, zda tyto stravenky případně poškozený v mezidobí sám neudal. V souvislosti s argumentací státního zástupce k tomuto bodu je třeba ještě říci, že jeho závěr o tom, že je zřejmé, že před vlastním odcizením vozidla Škoda Octavia poškozeného R. obžalovaní K. a Z. mířili opět na Vysočinu, je ve světle provedených důkazů závěrem poměrně odvážným. Jak totiž vyplývá z protokolu o sledování ze dne 29.7.2014 (č.l. 1827 spisu), zmíněného dne bylo ve 21:00 hodin započato se sledováním obžalovaných F. Z. a M. K. Nicméně z tohoto protokolu se stejně tak podává, že policií bylo vozidlo Audi A6, s posádkou tvořenou obžalovanými K. a Z., které se pohybovalo po ulicích města Brna, které jsou v tomto protokole uvedeny, a to směrem k dálnici D1, skutečně sledováno, ovšem ve 21:33 hodin bylo sledování z obavy z dekonspirace přerušeno. Je tedy otázkou, z čeho státní zástupce dovozuje, že oba obžalovaní mířili právě na Vysočinu. Stejně tak se odvolacímu soudu nejeví zcela jednoznačným závěr státního zástupce v tom smyslu, že obžalovaní Z. a K. páchali trestnou činnost zejména v oblasti Vysočiny, přičemž si vybírali místa blízko dálnice, aby se mohli rychle vrátit do místa svého bydliště. Odvolací soud nemůže neupozornit na to, že obžalovaní měli dle podané obžaloby, a koneckonců i dle odsuzující části napadeného rozsudku, páchat trestnou činnost i v Boskovicích, Svitavách či obci Javorník. Žádné z těchto míst se však nevyznačuje tím, že by bylo blízko dálnice (je-li touto dálnicí míněna dálnice D1). Koneckonců i z výpovědi obžalovaného P., pokud ten popisuje odcizení osobních motorových vozidel továrních značek Toyota RAV 4 (bod 7), a BMW X3 (bod 8), vyplývá, že po jejich odcizení s nimi obžalovaný Z. nejel po dálnici D1. Tedy posledně zmíněný závěr státního zástupce má spíše charakter spekulace.

Stran zprošťujícího výroku pod bodem 1/ (poškozený K.), platí beze zbytku výše rozvedená argumentace stran nutnosti prověření důkazu ve formě nálezu pachové stopy obžalovaného K. na vidlici elektrického kabelu v garáži poškozeného znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie. Teprve po provedení tohoto důkazu bude možno vyslovit závěr o vině obžalovaných Z. a K. i tímto útokem.

Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že k tomu, aby mohl být najisto postaven závěr o vině všech obžalovaných trestnou činností, pro kterou byli postaveni před soud, bude třeba provést doplnění dokazování ve shora naznačeném směru, přičemž v daném stadiu řízení není vyloučeno ani provedení důkazů dalších.

Odvolací soud si samozřejmě je vědom faktu, že odsuzující výrok napadeného rozsudku ve všech svých bodech není opřen toliko o výsledky metody pachové identifikace. To platí zejména, pokud se týče jednání popsaného pod body 7) až 9) odsuzující části výroku napadeného rozsudku. Nicméně vzhledem k tomu, že tam popsané útoky jsou součástí pokračující trestné činnosti, které se měli dopustit především obžalovaní Z. a K., nejeví se odvolacímu soudu praktickým, aby bylo z pohledu zásady procesní ekonomie samostatně rozhodováno pouze o těchto útocích, když ve zbývajících bodech odsuzující části napadeného rozsudku (ale i v jeho zprošťující části), existují určité pochybnosti stran úplnosti důkazního stavu. Proto odvolací soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu, vyjma již shora zmíněného bodu 3) zprošťující části napadeného rozsudku, který, jak již bylo shora uvedeno, zůstal mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu, neboť díky absenci opravných prostředku procesních stran je nutno na něj hledět jako na pravomocný.

Vzhledem k tomu, že doposud nebyla najisto postavena otázka viny jednotlivých obžalovaných, jeví se odvolacímu soudu předčasné vyslovovat jakékoliv úvahy stran případné právní kvalifikace jejich jednání. Nicméně v této souvislosti přesto upozorňuje odvolací soud Krajský soud v Brně na určité pochybení, kterého se dopustil v odsuzujícím výroku napadeného rozsudku. Jak totiž vyplývá z pasáže na straně 4) výroku napadeného rozsudku, nalézací soud ustálil, že obžalovaní na odcizených věcech způsobili škodu ve výši celkem 7.133.650,- Kč, a na věcech poškozených škodu ve výši celkem 15.170,- Kč. Z této formulace se na první pohled jeví, že výše zmíněnou škodu způsobili svým společným jednáním všichni obžalovaní. Tak tomu však v žádném případě není. O tom koneckonců svědčí i zvolená právní kvalifikace, kdy toliko obžalovaní Z. a K. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty § 205 odst. 5 písm. a) tr.zákoníku (způsobení škody velkého rozsahu). Obžalovaný P. byl ovšem uznán vinným toliko ze spáchání zločinu krádeže ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty § 205 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku (způsobení škody značné). Navíc v daných souvislostech poukazuje odvolací soud na příslušné pasáže v odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud prvního stupně uvádí, že v případě obžalovaného F. Z. činí hodnota odcizených věcí 7.153.850,- Kč a škoda, kterou způsobil poškozením věcí pak 15.170,- Kč (strana 28). Naproti tomu v pasáži věnované otázce právní kvalifikace jednání obžalovaného K. (strana 29 odůvodnění napadeného rozsudku), uvádí nalézací soud, že jmenovaný způsobil odcizením věcí škodu toliko ve výši 5.911.300,- Kč a poškozením věcí škodu ve výši 15.070,- Kč. Konečně na téže straně odůvodnění napadeného rozsudku uvádí nalézací soud, že obžalovaný M. P. způsobil odcizením věcí škodu ve výši 1.357.900,- Kč. Je tedy zcela evidentní, že tyto pasáže odůvodnění napadeného rozsudku jsou v rozporu s tím, co je uvedeno v jeho výroku. Byť se zcela zjevně jedná spíše o určitou formulační neobratnost v odsuzující části výroku napadeného rozsudku, přesto bude třeba, aby se podobného pochybení ve svém dalším rozhodnutí soud prvního stupně vyvaroval. Bude nutno, aby ve výroku napadeného rozsudku, bude-li pochopitelně uzavřen závěr o vině obžalovaných zažalovanou trestnou činností, bylo (v závislosti na výsledcích provedeného dokazování), diferencováno, jakou škodu jednotliví obžalovaní způsobili, ať již odcizením věcí, či jejich poškozením. Tomu bude samozřejmě odpovídat i zvolená právní kvalifikace.

Státní zástupce v odůvodnění opravného prostředku brojí proti tomu, že soudem prvního stupně nebyl uložen trest propadnutí věci ve vztahu ke všem věcem, jejichž propadnutí bylo navrhováno.

Odvolací soud v reakci na tuto argumentaci předně opakuje, že prozatím nebyla najisto postavena otázka viny jednotlivých obžalovaných a tudíž jakékoliv jednoznačné závěry odvolacího soudu stran druhu a výše uložených trestů se jeví poněkud předčasnými. Nicméně přesto cítí odvolací soud povinnost alespoň stručně reagovat na vývody státního zástupce stran údajného pochybení při neuložení trestu propadnutí věci.

Pokud jde o neuložení tohoto trestu ve vztahu k osobnímu motorovému vozidlu značky Volkswagen Sharan obžalovanému Z., potom zde je třeba říci, že je sice pravdou, že v onom odposlechnutém telefonickém hovoru, na který odkazuje v odvolání státní zástupce, hovoří obžalovaný Z. o tom, že zmíněný osobní vůz zakoupil ve Spolkové republice Německo za 50.000,-. Stejně tak je ovšem neoddiskutovatelným faktem, že de iure je vlastníkem uvedeného vozidla osoba odlišná od obžalovaného Z., konkrétně je vlastníkem svědkyně H. N. Za dané situace se i odvolacímu soudu jeví poměrně obtížným, aby mohl být uložen trest propadnutí věci ve vztahu k tomuto vozidlu obžalovanému Z., když je evidentní, že tato věc jmenovanému jakožto pachateli trestné činnosti nenáleží. Naprosto stejné závěry je nutno vyslovit i ve vztahu k finanční částce ve výši 2.500,- Kč, 385,- EUR. Argumentace státního zástupce, že obžalovaný Z. neměl žádného legálního zdroje příjmu a tudíž, že tyto finanční prostředky musí pocházet z dané trestné činnosti, kterou byl jmenovaný napadeným rozsudkem uznán vinným, se odvolacímu soudu jeví poněkud spekulativní. Především je třeba uvést, že není povinností obžalovaného Z. prokazovat, z jakých zdrojů tyto finanční prostředky pocházejí. Naopak je povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat, že zmíněné finanční prostředky pochází právě z té trestné činnosti, kterou byl jmenovaný napadeným rozsudkem uznán vinným. Podle přesvědčení odvolacího soudu je jen obtížně představitelné, že by (v situaci, kdy obžalovaný Z. popírá spáchání trestné činnosti), bylo možno kupříkladu jeho výslechem objasnit původ těchto finančních prostředků. Odvolací soud zde poukazuje na to, že tyto finanční prostředky mohl obžalovaný Z. získat darem, půjčkou, výhrou v jakékoliv loterijní hře, ale stejně tak je mohl získat i trestnou činností, ovšem jinou než tou, kterou byl napadeným rozsudkem uznán vinným. Nebude-li tedy v novém řízení bezpečně prokázáno, že zmíněné finanční prostředky pochází právě z té trestné činnosti, kterou byl obžalovaný Z. uznán vinným, nebude možno uložit ve vztahu k těmto finančním prostředkům trest propadnutí věci. Odvolací soud má pochybnosti i o možnosti uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k mobilním telefonům značky iPhone a Nokia u obžalovaného Z. a telefonu značky Nokia u obžalovaného K. Státní zástupce argumentuje tím, že tyto telefony obžalovaní používali při domlouvání se mezi sebou před tím, než došlo k páchání trestné činnosti a tudíž, že zmíněné telefony napomohly k páchání trestné činnosti. Zde je ovšem nutno konstatovat, že nebylo prokázáno, že by hovory, o kterých existují ve spise toliko diagramy o tom, že spolu komunikovaly SIM karty, byly vedeny právě z těchto mobilních telefonů. Jinými slovy tím chce odvolací soud říci, že SIM karta, která je identifikována telefonním číslem, mohla být teoreticky vložena i do jiného mobilního telefonního zařízení. Navíc, nebyl zjištěn obsah těchto hovorů. Je tedy otázkou, zda je možno bez důvodných pochybností vyslovit závěr o tom, že zmíněné mobilní telefony byly obžalovanými K. a Z. používány při páchání trestné činnosti.

Konečně odvolací soud nesouhlasí s argumentací státního zástupce, že by v případě obžalovaného M. K. mělo být rozhodnuto o propadnutí zajištěných hodinek značky NAUTICA a OMEGA ve smyslu § 71 tr. zákoníku, jakožto propadnutí náhradní hodnoty za věci pocházející z trestné činnosti. Státní zástupce pro podporu tohoto názoru argumentuje tím, že obžalovaný K. se pácháním trestné činnosti obohatil a bylo také zjištěno, že v jednom případě odcizil obdobné hodinky značky Tissot. Podle přesvědčení odvolacího soudu ovšem ustanovení § 71 tr.zákoníku na popisovaný případ nedopadá. Jak vyplývá ze zákonné dikce posledně zmíněného zákonného ustanovení, jestliže pachatel věc, kterou soud prohlásí za propadlou podle § 70, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci . Podle přesvědčení odvolacího soudu v konfrontaci tohoto zákonného ustanovení se situací v této trestní věci návrh státního zástupce na uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu ke zmíněným hodinkám, za stávající důkazní situace obstát nemůže. Je totiž nutno si uvědomit, že obžalovaný K. žádnou věc, kterou by soud případně mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr.zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci nezničil, nepoškodil, ani jinak neznehodnotil. Stejně tak ji neučinil neupotřebitelnou, neodstranil ji nebo nezužitkoval. Koneckonců o žádné takové věci v odvolání nehovoří ani státní zástupce. Osud náramkových hodinek značky Tissot, které zmiňuje státní zástupce v opravném prostředku, je odvislý od výsledku trestního řízení. S ohledem na to, že státní zástupce (a dlužno dodat, že jeho stanovisko přejal i nalézací soud), dospěl k závěru, že tyto hodinky odcizili obžalovaní Z. a K. poškozenému P. H. (bod 6/ odsuzující části výroku napadeného rozsudku), je zjevné, že vůči nim nemůže být vysloven trest propadnutí věci (vlastnictví k věci nelze nabýt trestným činem). Již z tohoto důvodu je podle přesvědčení odvolacího soudu za dané situace jen stěží možno uvažovat o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu k hodinkám značky NAUTICA a OMEGA, a to s ohledem na výše zmíněnou dikci § 71 tr.zákoníku.

Všechny výše zmíněné úvahy odvolacího soudu stran případného uložení trestu propadnutí věci či trestu propadnutí náhradní hodnoty, ve vztahu k věcem uvedeným v opravném prostředku státního zástupce, pochopitelně platí za stávající důkazní situace. Pokud by případně došlo ke změně důkazní situace v novém řízení, bude na tuto soud prvního stupně adekvátně reagovat i při případném uložení navrhovaných trestů propadnutí věci či propadnutí náhradní hodnoty.

Odvolací soud tedy uzavírá, že bude na nalézacím soudu, aby doplnil dokazování ve výše naznačeném rozsahu, s tím, že v daném stádiu řízení nelze, v závislosti na vývoji důkazní situace, pochopitelně vyloučit ani provedení dalších důkazů nad rámec těch, na které poukázal odvolací soud shora. Teprve po provedení dokazování v potřebném rozsahu (§ 2 odst. 5 tr.ř.) a jejich následném zhodnocení ve smyslu § 2 odst.6 tr.ř., bude moci nalézací soud ve věci opětovně rozhodnout. Ať již bude jeho budoucí rozhodnutí jakékoli, neopomene při jeho odůvodnění respektovat kritéria § 125 odst. 1 tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.


V Olomouci dne 19. května 2016.

JUDr. Milan Kaderka, v.r.
předseda senátu

Za správnost vyhotovení: