VSOL 4 To 10/2012
Datum rozhodnutí: 06.03.2012
Dotčené předpisy: § 175 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/2009Sb. TZ
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 6. března 2012, v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D. a soudců JUDr. Renáty Sobalové a JUDr. Stanislava Urbance odvolání obžalovaného I. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.2011, č.j. 11 T 9/2011-536, a rozhodl t a k t o :
I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. se z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu.
II. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o :
obžalovaný I. K.,
státní příslušník Slovenské republiky, bez zaměstnání, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno Bohunice,
j e v i n e n , ž e
v přesně nezjištěném sledu událostí dne 1.3.2011 kolem 12:00 hodin v K., Z. H., v ubytovně T., pod vlivem alkoholu, fyzicky napadl dva spolubydlící, a to tak, že:
a) po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s poškozeným F. K. před pokojem č. 2 v suterénu domu, při kterém poškozený obžalovaného udeřil pěstí do nosu, obžalovaný z toho místa odešel a po krátké úvaze si opatřil, v úmyslu a za účelem usmrcení poškozeného F. K., blíže nezjištěný nůž, jímž pak v okamžiku, kdy po chvíli poškozený F. K. vyšel z označeného pokoje, tohoto bodnul do břicha v oblasti nad pupkem a způsobil mu tak pod mečovitým výběžkem hrudní kosti bodnou ránu o délce 2,5 cm a hloubce cca 6 cm, zasahující šikmo zprava doleva svalovinu levého přímého svalu břišního, přičemž mu vyhrožoval, že ho zabije a posléze, kdy poškozený F. K. před ním nejprve utekl do svého pokoje, avšak dveře od něj pak otevřel v důsledku toho, že obžalovaný je prokopl, se ho znovu snažil nožem bodnout, čemuž se poškozený F. K. bránil tím, že se mu pokoušel chytit ruku s nožem, ovšem přes tuto obranu poškozeného F. K. se obžalovanému podařilo jej zasáhnout tímto nožem do oblasti hrudníku, ovšem pouze povrchně a v dokonání jeho záměru mu poškozený F. K. zabránil útěkem z domu,
t e d y dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo,
b) pod záminkou, že mu poškozený L. H. dluží 200,- Kč, po něm tuto částku vymáhal, a to nejprve v pokoji užívaném poškozeným L. H. č. 2 v přízemí budovy tím, že ho z postele stáhl na zem, zde ho bil rukama po těle a posléze ve vedlejší společné kuchyňce, kde ho nejprve udeřil pěstí do obličeje, a poté, kdy mu poškozený L. H. ze strachu sliboval peníze dát, ale až později s tím, že je nyní nemá, ho pro zdůraznění tohoto svého požadavku obžalovaný udeřil v době, kdy seděl na židli, zezadu skleněným silnostěnným popelníkem o hmotnosti nejméně 493 g do hlavy natolik silně, že tímto úderem popelník roztříštil a způsobil mu tak v temenní krajině 4 otevřené krvácející řezné rány s otřesem mozku, v důsledku čehož poškozený L. H. spadl na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí, přitom obžalovaný věděl, že takovýmto úderem může dojít i k fraktuře lebeční kosti nebo i vpáčené zlomenině, a tím způsobení těžké újmy na zdraví a pro případ, že by takové zranění způsobil, byl s tímto srozuměn, a pouze s ohledem na to, že se popelník při dopadu rozbil, k tomuto závažnějšímu následku nedošlo,
t e d y dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného násilím nutit, aby něco konal, takový čin spáchal se zbraní a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo,
t í m s p á c h a l
a) pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku,
b) pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku,
a z a t o s e o d s u z u j e
podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 14 (čtrnáct) let a 6 (šest) měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku se obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr.ř. je obžalovaný povinen na náhradě škody zaplatit poškozené V. z. p. Č. r. částku ve výši 18.334,- Kč.
III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného I. K. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.2011, č.j. 11 T 9/2011-536, byl obžalovaný uznán vinným a) pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr.zákoníku a za b) pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěném sledu dne 1.3.2011 kolem 12:00 hodin v K., Z. H., v ubytovně T., pod vlivem alkoholu, fyzicky napadl dva spolubydlící, a to tak, že:
a) po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s F. K. před pokojem č. 2 v suterénu domu, při kterém obžalovaného udeřil pěstí do nosu, opatřil si za účelem usmrcení F. K. blíže nezjištěný nůž, jímž pak v okamžiku, kdy F. K. vyšel z označeného pokoje, tohoto bodnul do břicha v oblasti nad pupkem a způsobil mu tak pod mečovitým výběžkem hrudní kosti bodnou ránu o délce 2,5 cm a hloubce cca 6 cm, zasahující šikmo zprava doleva svalovinu levého přímého svalu břišního, přičemž mu vyhrožoval, že ho zabije a posléze, kdy F. K. před ním nejprve utekl do svého pokoje, avšak dveře od něj pak otevřel v důsledku toho, že obžalovaný je prokopl, se ho znovu snažil nožem bodnout, čemuž se F. K. bránil tím, že se mu pokoušel chytit ruku s nožem, v důsledku čehož ho obžalovaný zasáhl v oblasti hrudníku pouze povrchně a v dokonání jeho záměru mu zabránil útěkem z domu,
b) pod záminkou, že mu L. H. dluží 200,- Kč, po něm tuto částku vymáhal, a to nejprve v pokoji užívaném L. H. č. 2 v přízemí budovy, tím, že ho stáhl na zem, zde ho bil rukama po těle a posléze ve vedlejší společné kuchyňce, kde ho nejprve udeřil pěstí do obličeje, a poté, kdy mu L. H. ze strachu sliboval peníze dát, ale později s tím, že je nyní nemá, ho udeřil v době, kdy seděl na židli, zezadu skleněným silnostěnným popelníkem o hmotnosti nejméně 493 g do hlavy natolik silně, že tímto úderem popelník roztříštil a způsobil mu tak v temenní krajině 4 otevřené krvácející řezné rány s otřesem mozku, v důsledku čehož L. H. spadl na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí.
Za tato jednání byl odsouzen podle § 140 odst. 1, ve spojení s § 43 odst. 1 tr.zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12,5 (dvanácti a půl) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. Č. r. škodu ve výši 18.334,- Kč.
Proti tomuto rozsudku si podal odvolání obžalovaný ihned do protokolu o hlavním líčení a následně toto své odvolání písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce a dále si podal odvolání i státní zástupce, který rovněž své odvolání písemně odůvodnil.
Z odvolání státního zástupce vyplývá, že jej podal v neprospěch obžalovaného, a to do výroku o vině i trestu. Výhrady státního zástupce směřují do právní kvalifikace jednání obžalovaného. V případě bodu a) napadeného rozsudku nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, pokud tento oproti obžalobě, kde byl skutek posouzen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku, jednání obžalovaného posoudil toliko jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 1 tr.zákoníku. Přestože se nepodařilo provedeným dokazováním zjistit, kde si obžalovaný opatřil nůž, kterým na poškozeného K. zaútočil, je zřejmé, že v mezidobí od konfliktu s poškozeným své další jednání zvážil jako pomstu, odvetu za to, že byl poškozeným napaden (udeřen pěstí do nosu), za tímto účelem si opatřil nůž, vyčkal až poškozený opustí pokoj a zaútočil na něj. Podle státního zástupce se rozhodně nejednalo o jednání v afektu či podobném stavu, který předpokládá ustanovení § 140 odst. 1 tr.zákoníku a nejednalo se o takovouto afektivní reakci obžalovaného, ani s ohledem na jeho další konflikt s poškozeným L. H. uvedeným pod bodem b) napadeného rozsudku. Zmiňované ustanovení trestního zákoníku se vztahuje na takové jednání, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, což postihuje tzv. situační vraždy. Naopak v případě rozmyslu pachatel zváží své jednání a na základě takového subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí, přičemž může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení, kdy je již vyžadováno, aby zvážil rozhodující okolnosti provedení činu, volbu místa, doby spáchání i možné prostředky a čin si tak z hlediska jeho provedení naplánuje. U takovéto vraždy premeditativní, alespoň po určitou minimální dobu, přetrvává u pachatele myšlenka zaměřená na usmrcení jiného. Napadení poškozeného K. v žádném případě nebylo bezprostřední reakcí obžalovaného na podnět, afektivní výbuch, byť odbržděný alkoholem či stresem, jako nepřiměřené chování vůči vystavenému podnětu, jež postrádá jakékoli, byť sebekratší zvážení svého jednání.
V případě bodu b) napadeného rozsudku státní zástupce namítl, že soud prvního stupně oproti podané obžalobě kvalifikoval jednání obžalovaného jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175, odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, neboť neshledal další okolnost, a to, že obžalovaný skutek spáchal se zbraní. Státní zástupce nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zbraň musí pachatel užít v přímé souvislosti s násilím či jeho pohrůžkou a tímto učinit donucení poškozeného intenzivnějším, což však musí poškozený takto přímo vnímat. Posuzovaný skutek vyjadřuje totiž kontinuální jednání obžalovaného, směřující pohrůžkami a násilím vynutit na poškozeném požadované plnění. Toto násilí nelze oddělit od úmyslu obžalovaného domoci se toho, aby mu poškozený H. vydal 200,- Kč, o nichž tvrdil, že mu je dluží. Tuto částku vymáhal obžalovaný po poškozeném H. nejprve v jeho pokoji, kde jej bil rukama po těle, pak pokračoval ve společné kuchyňce, kde jej udeřil pěstí do obličeje za současného vznášení výhrůžek a své jednání završil úderem popelníku do hlavy poškozeného. Pokud by se měl samotný úder popelníkem do hlavy poškozeného oddělit a posoudit jej jako akt pomsty, jak toto uzavírá soud prvního stupně v napadeném rozsudku, pak by se jednalo o samostatný násilný trestný čin, jak své úvahy v tomto směru rozvádí i soud prvního stupně na str. 20 odůvodnění napadeného rozsudku, ovšem nikoli spáchaný v jednočinném souběhu, ale ve vícečinném. Obžalovaný neukončil své jednání poté, co mu poškozený H. přislíbil dát peníze později, ale gradoval uplatněné násilí vůči poškozenému i nadále, s cílem získat požadované peníze. Není tedy podstatné, kde v době násilí vůči poškozenému obžalovaný stál a zda ho mohl poškozený před samotným úderem vnímat či nikoli. Jednání obžalovaného v tomto bodě mělo být kvalifikováno jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. V průběhu veřejného zasedání u odvolacího soudu intervenující státní zástupkyně nastínila, že v případě tohoto bodu by přicházela v úvahu spíše právní kvalifikace pokusu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, přičemž co do trestní sazby by takovéto posouzení nemělo žádný vliv na obžalovaného, neboť ta je shodná s tou, kterou je obžalovaný ohrožen v rámci právní kvalifikace v napadeném rozsudku, ale jednalo by se jen o otázku právní čistoty.
Jednání obžalovaného je tedy namístě podle státního zástupce posoudit v obou bodech přísněji a za této situace je i uložený trest nepřiměřeně mírný. Soud prvního stupně přitom nezohlednil ještě i přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr.zákoníku, že obžalovaný pokus vraždy spáchal z pomsty.
Závěrem tedy intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání modifikovala svůj návrh na rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla, aby byl zrušen napadený rozsudek a na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, jak jej zjistil již soud prvního stupně v napadeném rozsudku, nově byl obžalovaný uznán vinným v bodě a) pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku a v bodě b) pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Za tyto zločiny pak navrhla, aby byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v první polovině zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, pro jehož výkon nechť je obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. O náhradě škody pak navrhla, nechť je rozhodnuto shodně jak v napadeném rozsudku a obžalovanému je podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR škodu ve výši 18.334,- Kč.
Z písemného odůvodnění odvolání obžalovaného I. K., vypracovaného prostřednictvím jeho obhájce vyplývá, že napadá jak výrok o vině, tak i o trestu. Obžalovaný nejprve obsáhle a podrobně reprodukoval jednotlivé důkazy a zjištění, jakož i následné úvahy soudu prvního stupně, na základě kterých tento dospěl k závěrům o vině a současně obžalovaný zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně. Podle názoru obžalovaného nehodnotil soud prvního stupně provedené důkazy správně, ale pominul kritérium komplexnosti a subjektivně se zaměřil jen na některé okolnosti, přičemž důkazy hodnotil selektivně pouze v neprospěch obžalovaného. Naopak ty důkazy, které svědčily ve prospěch obžalovaného, soud prvního stupně bagatelizoval a označoval za nevěrohodné. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že někteří svědci (F. K., L. H., J. Š.), které soud prvního stupně považoval za věrohodné a vycházel z jejich výpovědí při svých skutkových závěrech, vypovídali v přípravném řízení pod vlivem alkoholu a v jejich výpovědích i ve srovnání s tím, co tito svědci uvedli u hlavního líčení, jsou podle obžalovaného významné rozpory, a to i při srovnání s výpověďmi dalších vyslechnutých svědků (I. Č., M. V., R. P.). Například v případě svědka Š. zdůrazňoval, že tento svědek jej neměl rád, protože žárlil na jeho postavení správce ubytovny a přízeň u majitele ubytovny, R. B. Naopak podle obžalovaného jsou právě svědci K. a Š. nevěrohodní, a to vzhledem k rozporům v jejich výpovědích a charakterovým vlastnostem.
Dále obžalovaný nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka R. B. jako nevěrohodného svědka, který přitom potvrdil, že obžalovaný byl bezproblémový, nikdy v minulosti nebyl pod vlivem alkoholu a byl jedním z mála lidí, kteří se chovali slušně, na ubytovně zastával své povinnosti, a proto jej pověřil správcovstvím ubytovny. Kromě toho k závěru soudu prvního stupně, že tento svědek měl dokonce ostatní svědky nutit ke změnám jejich výpovědí, obžalovaný namítal, že k takovýmto závěrům neměl soud sebemenší důkaz.
Své vlastní různé výpovědi obžalovaný vysvětloval tím, že ztratil veškerý přehled o událostech a nyní ví jen tolik, že u sebe neměl žádný nůž a poškozeného K. nepobodal. Rozhodně jej ovšem nelze označit za člověka, který by chtěl vraždit. Na rozdíl od obžalovaného ostatní osoby byly pravidelnými konzumenty alkoholu. Sám obžalovaný se konzumaci alkoholu vyhýbal a pouze v tomto případě šlo o výjimečný exces. Jeho opilost nemůže být důkazem toho, že by se měl trestné činnosti dopustit. Obdobným způsobem se obžalovaný snažil hodnotit jinak než soud prvního stupně i další důkazy, jako např. znalecký posudek z odvětví genetiky, který vysvětlil tím způsobem, že je logické, pokud mu poškozený K. zlomil nos, pak krev obžalovaného se velice pravděpodobně musela dostat na oděv tohoto poškozeného a pokud se obžalovaný hádal i s poškozeným H., pak se z nosu vytékající krev obžalovaného mohla dostat i na oblečení tohoto poškozeného, případně i jiných osob. K samotným zraněním obou poškozených obžalovaný namítl, že jejich hospitalizace byla pouze dvoudenní a oba poškození třetího dne po svém propuštění konzumovali alkoholické nápoje. Nejednalo se tedy o těžká zranění. Dále poukázal i na závěry znalce, podle něhož život poškozeného K. nebyl utrpěným poraněním ohrožen. Pokud znalec zkoumal předložené nože, zajištěné na místě samém, pak každý z nich byl způsobilý ke vzniku konstatovaného poranění, ale zbraň, která zranění způsobila, nebyla nalezena. Obžalovaný tudíž zpochybňoval, čím vůbec došlo k poranění poškozeného K., když i znalec vycházel z hypotetického, neexistujícího nástroje, který nebyl vůbec identifikován a není tedy ani zřejmé, zda se skutečně jednalo o bodněřeznou zbraň.
Nedostatkem přípravného řízení shledával obžalovaný skutečnost, že policie neprovedla rekonstrukci celého průběhu incidentu, když se přitom podle obžalovaného nastiňuje řada v úvahu přicházejících variant. Jednou z nich je, že Š. mohl využít situaci, zranit poškozeného H. a odpovědnost přesunout na obžalovaného, a to z již shora uváděných důvodů jeho averze vůči osobě obžalovaného. Obdobně i poškozeného K. mohl zranit kdokoliv jiný, když navíc nebyl ani identifikován nástroj, kterým mělo dojít k jeho zranění, a ani sám poškozený jej nedokázal přesně popsat. Stejně tak nebyla zjištěna ani přesná časová posloupnost skutkového děje.
Při objektivním hodnocení všech důkazů nelze podle obžalovaného dojít k závěru, že by naplnil znaky uvedených trestných činů (ať již vraždy, či vydírání, případně loupeže) a z toho důvodu navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu v souladu s ustanovením § 252 tr.ř. Odvolání byla podána oprávněnými osobami podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř. a § 247 odst. 1 tr.ř., v zákonné lhůtě v souladu s ustanovením § 248 odst. 1 tr.ř. a splňují obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud neshledal žádné takové podmínky, které by odůvodňovaly podaná odvolání zamítnout či odmítnout podle § 253 tr.ř.
Vrchní soud v Olomouci na základě podaných odvolání podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Nebyly přitom zjištěny takové podstatné nevytýkané vady, které by měly zásadní vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána odvolání. Na základě tohoto postupu a s ohledem na důvodnost vytýkaných vad uváděných v odvolání státního zástupce dospěl odvolací soud k závěru, že je nutno rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, neboť odvolání státního zástupce bylo shledáno důvodným a naopak odvolání obžalovaného bylo shledáno zcela nedůvodným.
V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, odvolací soud neshledal podstatné vady, spočívající zejména v porušení ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Neshledal tedy důvody pro zrušení napadeného rozsudku, jak má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Pokud v souvislosti s trestním řízením obžalovaný namítal, že orgány činné v přípravném řízení neprovedly rekonstrukci celého průběhu incidentu, pak s touto námitkou se odvolací soud neztotožnil. Skutkový děj a jeho průběh (vyjma přesného sledu událostí) byl spolehlivě zjištěn z výpovědí svědků (F. K., L. H., J. Š. a do jisté míry i I. Č., R. P.) a upřesněn a objektivizován také znaleckými posudky. Rekonstrukce průběhu incidentu není dle názoru odvolacího soudu potřebná, když z již provedených důkazů byl skutkový děj spolehlivě zjištěn a prokázán. Navíc nelze přehlédnout, že všechny osoby, které byly přítomny na místě činu v inkriminovanou dobu a tudíž alespoň některé části jednání obžalovaného registrovaly, byly výrazně ovlivněny alkoholem. Tudíž navození shodných podmínek pro provedení rekonstrukce na místě samém by bylo značně obtížné. Kromě toho také je třeba poznamenat, že není nijak zpochybňováno, že by technicky nebylo jednání obžalovaného možné, tudíž zjištění skutkového děje je otázkou jeho popisu jednotlivými účastníky. Pro spolehlivé skutkové a následné právní závěry není pak rozhodné, že se nepodařilo zjistit přesný sled událostí, neboť na straně druhé z provedených důkazů zcela spolehlivě vyplývá a byl zmapován průběh jednání obžalovaného vůči každému z poškozených samostatně, což je důležité pro následné právní úvahy.
Ze skutkového hlediska je třeba konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil v rovině ustálení skutkového děje. Provedl všechny důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Následně soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich logickém souhrnu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. a z těchto dovodil v zásadě správné skutkové závěry, které vyplývají z provedených důkazů. Vyjádření skutkového děje, jak jej vyjádřil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, je velice strohé, aniž by náležitě vystihovalo následně všechny znaky skutkových podstat trestných činů, které jsou v jednání obžalovaného spatřovány, ovšem tento nedostatek nahradil odvolací soud ve svém rozhodnutí, kdy nově sám rozhodl po zrušení napadeného rozsudku. V tomto směru zjevně soud prvního stupně nekriticky převzal v převážné části popis skutkového děje z obžaloby. Na straně druhé z důkazů provedených soudem prvního stupně a jeho skutkových závěrů vyplývá, že se správně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to ve vztahu k některým znakům kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů spatřovaných v jednání obžalovaného. Tímto vadným postupem porušil ustanovení trestního zákona, neboť jednání obžalovaného nekvalifikoval podle všech znaků, které tento svým jednáním naplnil, což mělo následně, i s ohledem na z toho vyplývající trestní sazbu, vliv i na navazující úvahy o trestu. Tyto vady založily důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř.
Jinak odůvodnění napadeného rozsudku stran skutkových zjištění, vyjma shora nastíněných výhrad odvolacího soudu, v zásadě odpovídá požadavkům, které na něj klade ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Sice má toto odůvodnění poněkud nestandardní skladbu a posloupnost, kdy skutková zjištění se prolínají s hodnocením jednotlivých důkazů a vypořádáním se s obhajobou obžalovaného, ale to jej nediskvalifikuje v takové míře, aby nebylo v souladu se shora uvedeným ustanovením trestního řádu, neboť ve svém důsledku obsahuje veškeré zákonné náležitosti. V odůvodnění se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obžalovaného, rozvedl, proč této obhajobě neuvěřil, současně se vypořádal i s věrohodností jednotlivých svědků a rozvedl i specifika sociální skupiny, v rámci které došlo k projednávané trestné činnosti. S těmito závěry se odvolací soud, až na níže rozvedené výhrady, ztotožnil, a proto lze pro stručnost odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (str. 3-15).
S ohledem na odvolací námitky obžalovaného, v rámci kterých tento v podstatě opakuje svou obhajobu, kdy popírá, že by se žalovaného jednání dopustil, je nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku, stran skutkových závěrů, nutno dodat, že tato obhajoba obžalovaného byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, jak správně uzavřel soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Obžalovaný se snaží odvolacímu soudu nabídnout pouze jiný způsob hodnocení jednotlivých důkazů, kdy tyto ovšem hodnotí izolovaně, bez souvislostí s ostatními důkazy a celkovou důkazní situací, tedy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Vina obžalovaného byla spolehlivě prokázána i bez ohledu na to, že nebyl nalezen bodněřezný nástroj, kterým způsobil objektivizovaná zranění poškozenému K. Pokud obžalovaný tvrdí, že poškozeného K. nepíchl a svou rozporuplnou obhajobu vysvětluje tím, že ztratil přehled o projednávaných událostech a jediné co si pamatuje, že se tohoto jednání nedopustil, pak tuto obhajobu, nebo-li odvolací námitky, lze hodnotit jako účelové ve snaze vyvinit se z žalovaného jednání, neboť tyto námitky jsou zcela v rozporu s prokázaným skutkovým dějem. Je třeba v této souvislosti poznamenat, že i obžalovaný byl v době projednávané trestné činnosti silně ovlivněn alkoholem, tudíž se mu skutečně některé momenty jeho jednání nemusí zcela přesně vybavovat a skutečně si nemusí pamatovat na veškeré podrobnosti svého jednání. S ohledem na různý popis průběhu skutkového děje ze strany obžalovaného v průběhu trestního stíhání pak lze spíše dovodit, že se jedná o účelovou obhajobu, než o situaci, že by si obžalovaný v důsledku opilosti nepamatoval co se stalo. Průběh napadení jednotlivých poškozených byl spolehlivě zjištěn ze svědeckých výpovědí svědků F. K., L. H., J. Š., dokreslen byl výpověďmi svědků I. Č., R. P. a následně objektivizován znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a také z odvětví genetiky. Kromě toho jednání obžalovaného se nijak nevymyká i z jeho dosavadního životního stylu, kdy již v minulosti byl opakovaně soudně trestán i pro násilnou trestnou činnost, přičemž k předchozí trestné činnosti docházelo i v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů, což vyústilo i v uložení omezení spočívajícího v zákazu požívání alkoholických nápojů. Mimo jiné i svědci M. J., J. Š. a M. V. potvrdili, že obžalovaný se sice neoddával natolik požívání alkoholických nápojů, jako ostatní osoby žijící na ubytovně, ale také se přinejmenším příležitostně opil, a poté docházelo mezi ním a dalšími osobami na ubytovně ke konfliktním situacím, které vyvolával právě obžalovaný ve stavu opilosti. Přitom se tak stávalo především v poslední době před projednávanou trestnou činností. Zcela správně pak přistupoval soud prvního stupně i k hodnocení všech svědeckých výpovědí s náležitou obezřetností, a to s ohledem na specifika životního stylu sociální skupiny osob, v rámci které žil i obžalovaný až do doby svého vzetí do vazby, k čemuž došlo bezprostředně po spáchání nyní projednávané trestné činnosti.
Co se týče právní kvalifikace, jak jednání obžalovaného posoudil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, s touto se v zásadě, ovšem až na níže uvedené výjimky, ztotožnil i odvolací soud. Správně posoudil soud prvního stupně jednání obžalovaného v bodě a) jako pokus zločinu vraždy, ovšem již nesprávně dospěl k závěru, že by obžalovaný jednal v afektu či podobném stavu a tudíž, že se jednalo o pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 1 tr.zákoníku. V této souvislosti lze odkázat na odvolací námitky státního zástupce, kterým přisvědčil odvolací soud. Jednání obžalovaného, který poté, co byl udeřen poškozeným K. pěstí do nosu, se vzdálil, obstaral si bodněřezný nástroj (blíže nezjištěný nůž), a poté vyčkával na poškozeného K. a jakmile tento vyšel z pokoje, bodnul jej do oblasti břicha, lze zcela jednoznačně označit jako jednání spáchané s rozmyslem. Takovéto jednání rozhodně nelze podřadit pod situační, afektivní jednání, jak má na mysli ustanovení § 140 odst. 1 tr.zákoníku. K naplnění znaků rozmyslu postačuje byť jen krátká úvaha, při níž pachatel jedná uváženě. Obžalovaný, byť v době činu byl silně ovlivněn alkoholem, ale přesto zjevně jednal uváženě v tom smyslu, že poté, co byl udeřen pěstí do nosu poškozeným K., z místa jejich konfliktu se vzdálil. Zjevně zvážil okolnosti, že poškozený K. je výrazně mladší než obžalovaný a fyzicky podstatně lépe disponovaný, když i vzrůstově je o cca dvě hlavy vyšší, proto pro zdůraznění svého útoku proti poškozenému si obstaral blíže nezjištěný nůž, poté vyčkal momentu, kdy poškozený vyšel z pokoje a nečekaně na něj zaútočil a bodnul jej do oblasti břicha. Z předchozích zkušeností obžalovaného s poškozeným K. tedy zjevně cíleně, tedy uváženě, zvolil účinnější způsob napadení a navíc v nečekaném momentě, neboť předtím již dvakrát v rámci fyzického konfliktu s poškozeným neuspěl. Poprvé poškozený K. vynesl obžalovaného z místnosti, kde tento fyzicky napadal poškozeného H., čímž mu zabránil v jeho dalším napadání a bití. Nato došlo k druhému fyzickému konfliktu mezi obžalovaným a poškozeným K., v rámci kterého již způsobil poškozený K. obžalovanému krvácející poranění nosu, načež se tedy obžalovaný již zjevně cíleně vyzbrojil zmiňovaným, blíže nezjištěným nožem, aby tímto způsobem již získal nad poškozeným K. převahu, což se mu předtím beze zbraně podvakrát nepodařilo a když začal poškozený před ním po prvním bodnutí utíkat, tak se jej jal pronásledovat a pokračoval v jeho napadání a pokusil se jej ještě jednou bodnout, což se mu díky aktivní obraně poškozeného zcela nepodařilo, ale způsobil mu pouze povrchní škrábnutí na hrudníku. S ohledem na charakter a okolnosti útoku a jednání obžalovaného, který opakovaně útočil na poškozeného zmiňovaným nožem je pak zřejmé, že jednal s rozmyslem a naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr.zákoníku a jednal v přímém úmyslu, ve smyslu ustanovení § 15 písm. a) tr.zákoníku, když pouze v důsledku aktivní obrany poškozeného, která byla zcela nezávislá na vůli obžalovaného, také nedošlo k výrazně závažnějšímu poranění poškozeného, zůstalo toto jednání ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Odvolací soud se tedy ve shora nastíněném směru neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran právní kvalifikace, ale naopak přisvědčil odvolacím námitkám státního zástupce. Tuto vadu, kdy soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v návaznosti nato došlo k porušení trestního zákona tím, že jednání obžalovaného bylo nesprávně kvalifikováno, odvolací soud napravil z podnětu odvolání státního zástupce postupem podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř., neboť nové rozhodnutí bylo možné učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Současně s napravením této vady, v rámci upřesnění právní kvalifikace, odvolací soud upřesnil i popis skutkového děje v tomto bodě, aby tento vystihoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v jednání obžalovaného spatřován.
Obdobně pouze částečně správně postupoval soud prvního stupně i při právním posouzení jednání obžalovaného v bodě b) napadeného rozsudku, pokud jeho jednání posoudil jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Ve vztahu pouze k této části právní kvalifikace jednání obžalovaného lze pro stručnost odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (str. 18-19), neboť s tam uvedeným se ztotožnil i odvolací soud. V této souvislosti je namístě uvést, že odvolací soud se neztotožnil s návrhem intervenující státní zástupkyně, aby toto jednání bylo kvalifikováno jako pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Obžalovaný násilím nutil poškozeného L. H., aby mu vrátil dlužnou částku 200,- Kč. Poškozený H. přitom k této částce jednoznačně nevylučoval, že by ji skutečně obžalovanému nedlužil, pouze uváděl, že si nevzpomíná, že by ji obžalovanému dlužil, ale na druhé straně právě zjevně pod vlivem stupňujícího se násilí ze strany obžalovaného, tomuto přislíbil tuto částku vrátit, ovšem až později, neboť aktuálně peníze neměl. Připustil tedy existenci tohoto dluhu. Nebylo tedy prokázáno spolehlivě, že by uváděný dluh ve výši 200,- Kč byl pouze smyšlenou záminkou obžalovaného a tedy, že by jeho jednání směřovalo ke zmocnění se cizí věci za užití násilí, ale pouze, že nutil poškozeného H. k tomu, aby mu vrátil existující dluh. Proto přiléhavější právní kvalifikace je ta, kterou zvolil i soud prvního stupně, tedy zločin vydírání, když obžalovaný nutil násilím, které postupně stupňoval, poškozeného H., aby mu vrátil dlužnou částku. Ve vztahu ke kvalifikovanému znaku způsobení těžké újmy na zdraví zůstalo jednání obžalovaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, ovšem s níže rozvedenou výhradou odvolacího soudu. K vážné újmě na zdraví podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nedošlo pouze shodou náhody, že se skleněný popelník rozbil o hlavu poškozeného (např. v důsledku určitého narušení jeho struktury), čímž se dopadová intenzita úderu rozptýlila a nedošlo tudíž k fraktuře lebeční kosti nebo vpáčené zlomenině a tím i způsobení těžké újmy na zdraví. Na straně druhé se ale odvolací soud již neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran absence znaku spáchání tohoto zločinu se zbraní ve smyslu ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. V této souvislosti lze odkázat na odvolací námitky státního zástupce, neboť s tam uvedeným se odvolací soud naopak ztotožnil. Je totiž zřejmé, že obžalovaný stupňoval svou fyzickou agresivitu vůči poškozenému H., nejprve jej bil rukama po těle, poté, co jej na pokoji stáhl z postele na zem, následně jej ve společné kuchyňce udeřil pěstí do obličeje a nato jej udeřil skleněným popelníkem do hlavy, čímž ještě více zdůraznil svůj požadavek na vydání částky 200,- Kč. Jednalo se o kontinuální jednání obžalovaného sledující stále jediný úmysl obžalovaného spočívající ve snaze přimět poškozeného H. k vrácení dlužné částky, když je přitom zřejmé, že celý incident mezi obžalovaným a poškozeným probíhal dynamicky. Není tedy rozhodné, zda poškozený měl možnost spolehlivě vnímat, že v rámci stupňovaného násilného jednání vůči němu, použil obžalovaný i zmiňovaný popelník jako zbraň, když takovýto předmět o váze 493 g lze jednoznačně označit za zbraň ve smyslu ustanovení § 118 tr.zákoníku. Rozhodné je, že obžalovaný své násilné jednání vůči poškozenému provedl kontinuálně, stupňoval míru agresivity a v jeho závěru použil zmiňovaný popelník jako zbraň, čímž naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, kromě již shora uvedené kvalifikace i se zbraní, ve smyslu ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Pokud by k napadení poškozeného H. popelníkem došlo až po určité časové přetržce, v rámci již dalšího skutkového děje a byla by přetržena příčinná souvislost s vlastním vydíráním poškozeného a jednalo by se například o akt pomsty, jak ne zcela správně zvažoval i soud prvního stupně, pak by se jednalo již o samostatný trestný čin - zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1 tr.zákoníku, a to spáchaný ve vícečinném souběhu. Vzhledem k prokázanému průběhu skutkového děje je ovšem namístě jednání obžalovaného v bodě b) posoudit jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, když ve vztahu k naplnění znaků vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku jednal obžalovaný v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku a ve vztahu k možnému způsobení těžké újmy na zdraví jednal ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku, tedy v nepřímém úmyslu, když musel vědět, že tímto způsobem může způsobit vážné poranění, neboť každému je obecně známé, že v hlavě se nacházejí životně důležité orgány a použitím takového předmětu (493 gramového skleněného popelníku) může dojít i k vážnému poranění, neboli těžké újmě na zdraví a pro případ, že k tomuto i dojde, byl s tímto obžalovaný srozuměn. K těžké újmě na zdraví přitom nedošlo pouze shodou šťastné náhody, že se popelník o hlavu poškozeného roztříštil, což bylo ovšem zcela nezávisle na vůli obžalovaného, a proto jeho jednání ve vztahu k této kvalifikované skutkové podstatě zločinu vydírání zůstalo ve stadiu pokusu. Také tuto vadu, kdy soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v návaznosti nato došlo k porušení trestního zákona tím, že jednání obžalovaného bylo nesprávně kvalifikováno, odvolací soud také napravil z podnětu odvolání státního zástupce postupem podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř., neboť nové rozhodnutí bylo možné učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Současně s napravením této vady, v rámci upřesnění právní kvalifikace, odvolací soud upřesnil i popis skutkového děje také v tomto bodě, aby tento vystihoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v jednání obžalovaného spatřován.
Státnímu zástupci bylo tedy s ohledem na shora uvedené namístě přisvědčit i ve vztahu k jeho námitkám k výši uloženého trestu, a to právě kvůli nutnosti upřesnit právní kvalifikaci jednání obžalovaného a toto posoudit přísněji v případě obou skutků. Jelikož odvolací soud zrušil celý výrok o vině i trestu, jakož i navazující výrok o náhradě škody, pak při upřesnění právní kvalifikace jednání obžalovaného, jak je rozvedeno shora, zvažoval ve smyslu ustanovení § 37, § 38 a § 39 tr.zákoníku, jaký trest je namístě obžalovanému uložit. Obžalovaný se dopustil pokusů dvou zvlášť závažných zločinů, proto byl trest ukládán za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, jako trest úhrnný, a to v rámci trestní sazby za nejpřísněji trestný čin, což je podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, a to v rámci trestní sazby od 12 do 20 let. Ve prospěch obžalovaného nesvědčí žádná polehčující okolnost, na straně druhé v neprospěch obžalovaného je nutné hodnotit přitěžující okolnost ve smyslu ustanovení § 42 písm. b) tr.zákoníku, že ve vztahu k poškozenému K. se pokusu zločinu vraždy dopustil z pomsty, neboť tento mu zabránil v dalším napadání poškozeného H. a v této souvislosti jej i udeřil pěstí do nosu. Další přitěžující okolností ve smyslu ustanovení § 42 písm. p) tr.zákoníku je skutečnost, že obžalovaný byl již pro jiný trestný čin odsouzen a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou, byť majetkovou trestnou činnost. Jedná se o odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5.3.2010, č.j. 1 T 49/2010-48. Zkušební doba podmíněného odsouzení přitom končila až dne 1.10.2011. Je zřejmé, že na obžalovaného neměl dostatečný výchovný účinek uložený podmíněný trest odnětí svobody, když ve zkušební době se dopustil mnohem závažnější trestné činnosti, pro kterou je projednáván nyní v této trestní věci. Přestupková řízení byla v ČR proti obžalovanému také vedena, a to pro přestupky jak proti majetku, tak i proti občanskému soužití. Při hodnocení osoby obžalovaného nelze přehlédnout také skutečnost, že na území Slovenské republiky byl již sedmkrát soudně trestán, a to i pro násilnou trestnou činnost, která bývala spojená s konzumací alkoholických nápojů, přičemž při posledním odsouzení Okresným súdom Rožňava ze dne 12.10.2006, ve věci vedené pod sp.zn. 3 T 119/2006, mu bylo mimo jiné uloženo i omezení spočívající v zákazu požívání alkoholických nápojů ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tato zkušební doba přitom končila až dne 14.3.2011. Za této situace, když nelze také přehlédnout, že jednání obžalovaného ve vztahu k závažnějšímu následku zůstalo ve stadiu pokusu, je podle názoru odvolacího soudu přiměřeným trestem trest odnětí svobody ještě mírně nad první čtvrtinou zákonné trestní sazby, a to úhrnný trest odnětí svobody na čtrnáct let a šest měsíců. Takto uložený trest odnětí svobody zohledňuje veškerá zákonná kritéria pro ukládání přiměřeného trestu. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť mu byl ukládán trest odnětí svobody za zvlášť závažné zločiny ve výměře vyšší jak osm let a současně neshledal odvolací soud žádné takové mimořádné okolnosti případu, či na straně obžalovaného, které by odůvodňovaly jeho zařazení do jiného, mírnějšího typu věznice za použití moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku.
O náhradě škody rozhodl odvolací soud zcela shodně, jak bylo rozhodnuto i v napadeném rozsudku, tedy obžalovanému byla uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR škodu ve výši 18.334,- Kč, což představuje náklady na léčení obou poškozených. V případě poškozeného K. se jednalo o náklady ve výši 11.462,- Kč a v případě poškozeného H. o náklady ve výši 6.872,- Kč. Zdravotní pojišťovna se řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, tento nárok řádně doložila, a proto bylo namístě uložit obžalovanému povinnost podle § 228 odst. 1 tr.ř. škodu, kterou svou trestnou činností způsobil, nahradit. Je zřejmé, že náklady s léčením poškozených jsou v příčinné souvislosti s poraněními, která poškozeným způsobil právě obžalovaný, což je důvodem, proč za tuto škodu odpovídá a je povinen ji nahradit.
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že odvolací soud nepřisvědčil odvolacím námitkám obžalovaného, neboť napadený rozsudek byl zrušen pouze z podnětu odvolání státního zástupce, a proto bylo odvolání obžalovaného podle § 256 tr.ř. zamítnuto jako nedůvodné.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání . Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce . Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně ). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
V Olomouci dne 6. března 2012
JUDr. Petr A n g y a l o s s y , Ph.D. v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Marie Rýcová
Datum rozhodnutí: 06.03.2012
Dotčené předpisy: § 175 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/2009Sb. TZ
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 6. března 2012, v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Angyalossy, Ph.D. a soudců JUDr. Renáty Sobalové a JUDr. Stanislava Urbance odvolání obžalovaného I. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.2011, č.j. 11 T 9/2011-536, a rozhodl t a k t o :
I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř. se z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu.
II. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o :
obžalovaný I. K.,
státní příslušník Slovenské republiky, bez zaměstnání, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno Bohunice,
j e v i n e n , ž e
v přesně nezjištěném sledu událostí dne 1.3.2011 kolem 12:00 hodin v K., Z. H., v ubytovně T., pod vlivem alkoholu, fyzicky napadl dva spolubydlící, a to tak, že:
a) po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s poškozeným F. K. před pokojem č. 2 v suterénu domu, při kterém poškozený obžalovaného udeřil pěstí do nosu, obžalovaný z toho místa odešel a po krátké úvaze si opatřil, v úmyslu a za účelem usmrcení poškozeného F. K., blíže nezjištěný nůž, jímž pak v okamžiku, kdy po chvíli poškozený F. K. vyšel z označeného pokoje, tohoto bodnul do břicha v oblasti nad pupkem a způsobil mu tak pod mečovitým výběžkem hrudní kosti bodnou ránu o délce 2,5 cm a hloubce cca 6 cm, zasahující šikmo zprava doleva svalovinu levého přímého svalu břišního, přičemž mu vyhrožoval, že ho zabije a posléze, kdy poškozený F. K. před ním nejprve utekl do svého pokoje, avšak dveře od něj pak otevřel v důsledku toho, že obžalovaný je prokopl, se ho znovu snažil nožem bodnout, čemuž se poškozený F. K. bránil tím, že se mu pokoušel chytit ruku s nožem, ovšem přes tuto obranu poškozeného F. K. se obžalovanému podařilo jej zasáhnout tímto nožem do oblasti hrudníku, ovšem pouze povrchně a v dokonání jeho záměru mu poškozený F. K. zabránil útěkem z domu,
t e d y dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo,
b) pod záminkou, že mu poškozený L. H. dluží 200,- Kč, po něm tuto částku vymáhal, a to nejprve v pokoji užívaném poškozeným L. H. č. 2 v přízemí budovy tím, že ho z postele stáhl na zem, zde ho bil rukama po těle a posléze ve vedlejší společné kuchyňce, kde ho nejprve udeřil pěstí do obličeje, a poté, kdy mu poškozený L. H. ze strachu sliboval peníze dát, ale až později s tím, že je nyní nemá, ho pro zdůraznění tohoto svého požadavku obžalovaný udeřil v době, kdy seděl na židli, zezadu skleněným silnostěnným popelníkem o hmotnosti nejméně 493 g do hlavy natolik silně, že tímto úderem popelník roztříštil a způsobil mu tak v temenní krajině 4 otevřené krvácející řezné rány s otřesem mozku, v důsledku čehož poškozený L. H. spadl na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí, přitom obžalovaný věděl, že takovýmto úderem může dojít i k fraktuře lebeční kosti nebo i vpáčené zlomenině, a tím způsobení těžké újmy na zdraví a pro případ, že by takové zranění způsobil, byl s tímto srozuměn, a pouze s ohledem na to, že se popelník při dopadu rozbil, k tomuto závažnějšímu následku nedošlo,
t e d y dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného násilím nutit, aby něco konal, takový čin spáchal se zbraní a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo,
t í m s p á c h a l
a) pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku,
b) pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku,
a z a t o s e o d s u z u j e
podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 14 (čtrnáct) let a 6 (šest) měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku se obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr.ř. je obžalovaný povinen na náhradě škody zaplatit poškozené V. z. p. Č. r. částku ve výši 18.334,- Kč.
III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného I. K. z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.2011, č.j. 11 T 9/2011-536, byl obžalovaný uznán vinným a) pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr.zákoníku a za b) pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěném sledu dne 1.3.2011 kolem 12:00 hodin v K., Z. H., v ubytovně T., pod vlivem alkoholu, fyzicky napadl dva spolubydlící, a to tak, že:
a) po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s F. K. před pokojem č. 2 v suterénu domu, při kterém obžalovaného udeřil pěstí do nosu, opatřil si za účelem usmrcení F. K. blíže nezjištěný nůž, jímž pak v okamžiku, kdy F. K. vyšel z označeného pokoje, tohoto bodnul do břicha v oblasti nad pupkem a způsobil mu tak pod mečovitým výběžkem hrudní kosti bodnou ránu o délce 2,5 cm a hloubce cca 6 cm, zasahující šikmo zprava doleva svalovinu levého přímého svalu břišního, přičemž mu vyhrožoval, že ho zabije a posléze, kdy F. K. před ním nejprve utekl do svého pokoje, avšak dveře od něj pak otevřel v důsledku toho, že obžalovaný je prokopl, se ho znovu snažil nožem bodnout, čemuž se F. K. bránil tím, že se mu pokoušel chytit ruku s nožem, v důsledku čehož ho obžalovaný zasáhl v oblasti hrudníku pouze povrchně a v dokonání jeho záměru mu zabránil útěkem z domu,
b) pod záminkou, že mu L. H. dluží 200,- Kč, po něm tuto částku vymáhal, a to nejprve v pokoji užívaném L. H. č. 2 v přízemí budovy, tím, že ho stáhl na zem, zde ho bil rukama po těle a posléze ve vedlejší společné kuchyňce, kde ho nejprve udeřil pěstí do obličeje, a poté, kdy mu L. H. ze strachu sliboval peníze dát, ale později s tím, že je nyní nemá, ho udeřil v době, kdy seděl na židli, zezadu skleněným silnostěnným popelníkem o hmotnosti nejméně 493 g do hlavy natolik silně, že tímto úderem popelník roztříštil a způsobil mu tak v temenní krajině 4 otevřené krvácející řezné rány s otřesem mozku, v důsledku čehož L. H. spadl na zem, kde zůstal ležet v bezvědomí.
Za tato jednání byl odsouzen podle § 140 odst. 1, ve spojení s § 43 odst. 1 tr.zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12,5 (dvanácti a půl) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. Č. r. škodu ve výši 18.334,- Kč.
Proti tomuto rozsudku si podal odvolání obžalovaný ihned do protokolu o hlavním líčení a následně toto své odvolání písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce a dále si podal odvolání i státní zástupce, který rovněž své odvolání písemně odůvodnil.
Z odvolání státního zástupce vyplývá, že jej podal v neprospěch obžalovaného, a to do výroku o vině i trestu. Výhrady státního zástupce směřují do právní kvalifikace jednání obžalovaného. V případě bodu a) napadeného rozsudku nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, pokud tento oproti obžalobě, kde byl skutek posouzen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku, jednání obžalovaného posoudil toliko jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 1 tr.zákoníku. Přestože se nepodařilo provedeným dokazováním zjistit, kde si obžalovaný opatřil nůž, kterým na poškozeného K. zaútočil, je zřejmé, že v mezidobí od konfliktu s poškozeným své další jednání zvážil jako pomstu, odvetu za to, že byl poškozeným napaden (udeřen pěstí do nosu), za tímto účelem si opatřil nůž, vyčkal až poškozený opustí pokoj a zaútočil na něj. Podle státního zástupce se rozhodně nejednalo o jednání v afektu či podobném stavu, který předpokládá ustanovení § 140 odst. 1 tr.zákoníku a nejednalo se o takovouto afektivní reakci obžalovaného, ani s ohledem na jeho další konflikt s poškozeným L. H. uvedeným pod bodem b) napadeného rozsudku. Zmiňované ustanovení trestního zákoníku se vztahuje na takové jednání, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, což postihuje tzv. situační vraždy. Naopak v případě rozmyslu pachatel zváží své jednání a na základě takového subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí, přičemž může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení, kdy je již vyžadováno, aby zvážil rozhodující okolnosti provedení činu, volbu místa, doby spáchání i možné prostředky a čin si tak z hlediska jeho provedení naplánuje. U takovéto vraždy premeditativní, alespoň po určitou minimální dobu, přetrvává u pachatele myšlenka zaměřená na usmrcení jiného. Napadení poškozeného K. v žádném případě nebylo bezprostřední reakcí obžalovaného na podnět, afektivní výbuch, byť odbržděný alkoholem či stresem, jako nepřiměřené chování vůči vystavenému podnětu, jež postrádá jakékoli, byť sebekratší zvážení svého jednání.
V případě bodu b) napadeného rozsudku státní zástupce namítl, že soud prvního stupně oproti podané obžalobě kvalifikoval jednání obžalovaného jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175, odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, neboť neshledal další okolnost, a to, že obžalovaný skutek spáchal se zbraní. Státní zástupce nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zbraň musí pachatel užít v přímé souvislosti s násilím či jeho pohrůžkou a tímto učinit donucení poškozeného intenzivnějším, což však musí poškozený takto přímo vnímat. Posuzovaný skutek vyjadřuje totiž kontinuální jednání obžalovaného, směřující pohrůžkami a násilím vynutit na poškozeném požadované plnění. Toto násilí nelze oddělit od úmyslu obžalovaného domoci se toho, aby mu poškozený H. vydal 200,- Kč, o nichž tvrdil, že mu je dluží. Tuto částku vymáhal obžalovaný po poškozeném H. nejprve v jeho pokoji, kde jej bil rukama po těle, pak pokračoval ve společné kuchyňce, kde jej udeřil pěstí do obličeje za současného vznášení výhrůžek a své jednání završil úderem popelníku do hlavy poškozeného. Pokud by se měl samotný úder popelníkem do hlavy poškozeného oddělit a posoudit jej jako akt pomsty, jak toto uzavírá soud prvního stupně v napadeném rozsudku, pak by se jednalo o samostatný násilný trestný čin, jak své úvahy v tomto směru rozvádí i soud prvního stupně na str. 20 odůvodnění napadeného rozsudku, ovšem nikoli spáchaný v jednočinném souběhu, ale ve vícečinném. Obžalovaný neukončil své jednání poté, co mu poškozený H. přislíbil dát peníze později, ale gradoval uplatněné násilí vůči poškozenému i nadále, s cílem získat požadované peníze. Není tedy podstatné, kde v době násilí vůči poškozenému obžalovaný stál a zda ho mohl poškozený před samotným úderem vnímat či nikoli. Jednání obžalovaného v tomto bodě mělo být kvalifikováno jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. V průběhu veřejného zasedání u odvolacího soudu intervenující státní zástupkyně nastínila, že v případě tohoto bodu by přicházela v úvahu spíše právní kvalifikace pokusu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, přičemž co do trestní sazby by takovéto posouzení nemělo žádný vliv na obžalovaného, neboť ta je shodná s tou, kterou je obžalovaný ohrožen v rámci právní kvalifikace v napadeném rozsudku, ale jednalo by se jen o otázku právní čistoty.
Jednání obžalovaného je tedy namístě podle státního zástupce posoudit v obou bodech přísněji a za této situace je i uložený trest nepřiměřeně mírný. Soud prvního stupně přitom nezohlednil ještě i přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr.zákoníku, že obžalovaný pokus vraždy spáchal z pomsty.
Závěrem tedy intervenující státní zástupkyně u veřejného zasedání modifikovala svůj návrh na rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla, aby byl zrušen napadený rozsudek a na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, jak jej zjistil již soud prvního stupně v napadeném rozsudku, nově byl obžalovaný uznán vinným v bodě a) pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 2 tr.zákoníku a v bodě b) pokusem zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Za tyto zločiny pak navrhla, aby byl obžalovanému uložen úhrnný trest odnětí svobody v první polovině zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, pro jehož výkon nechť je obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. O náhradě škody pak navrhla, nechť je rozhodnuto shodně jak v napadeném rozsudku a obžalovanému je podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR škodu ve výši 18.334,- Kč.
Z písemného odůvodnění odvolání obžalovaného I. K., vypracovaného prostřednictvím jeho obhájce vyplývá, že napadá jak výrok o vině, tak i o trestu. Obžalovaný nejprve obsáhle a podrobně reprodukoval jednotlivé důkazy a zjištění, jakož i následné úvahy soudu prvního stupně, na základě kterých tento dospěl k závěrům o vině a současně obžalovaný zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně. Podle názoru obžalovaného nehodnotil soud prvního stupně provedené důkazy správně, ale pominul kritérium komplexnosti a subjektivně se zaměřil jen na některé okolnosti, přičemž důkazy hodnotil selektivně pouze v neprospěch obžalovaného. Naopak ty důkazy, které svědčily ve prospěch obžalovaného, soud prvního stupně bagatelizoval a označoval za nevěrohodné. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že někteří svědci (F. K., L. H., J. Š.), které soud prvního stupně považoval za věrohodné a vycházel z jejich výpovědí při svých skutkových závěrech, vypovídali v přípravném řízení pod vlivem alkoholu a v jejich výpovědích i ve srovnání s tím, co tito svědci uvedli u hlavního líčení, jsou podle obžalovaného významné rozpory, a to i při srovnání s výpověďmi dalších vyslechnutých svědků (I. Č., M. V., R. P.). Například v případě svědka Š. zdůrazňoval, že tento svědek jej neměl rád, protože žárlil na jeho postavení správce ubytovny a přízeň u majitele ubytovny, R. B. Naopak podle obžalovaného jsou právě svědci K. a Š. nevěrohodní, a to vzhledem k rozporům v jejich výpovědích a charakterovým vlastnostem.
Dále obžalovaný nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka R. B. jako nevěrohodného svědka, který přitom potvrdil, že obžalovaný byl bezproblémový, nikdy v minulosti nebyl pod vlivem alkoholu a byl jedním z mála lidí, kteří se chovali slušně, na ubytovně zastával své povinnosti, a proto jej pověřil správcovstvím ubytovny. Kromě toho k závěru soudu prvního stupně, že tento svědek měl dokonce ostatní svědky nutit ke změnám jejich výpovědí, obžalovaný namítal, že k takovýmto závěrům neměl soud sebemenší důkaz.
Své vlastní různé výpovědi obžalovaný vysvětloval tím, že ztratil veškerý přehled o událostech a nyní ví jen tolik, že u sebe neměl žádný nůž a poškozeného K. nepobodal. Rozhodně jej ovšem nelze označit za člověka, který by chtěl vraždit. Na rozdíl od obžalovaného ostatní osoby byly pravidelnými konzumenty alkoholu. Sám obžalovaný se konzumaci alkoholu vyhýbal a pouze v tomto případě šlo o výjimečný exces. Jeho opilost nemůže být důkazem toho, že by se měl trestné činnosti dopustit. Obdobným způsobem se obžalovaný snažil hodnotit jinak než soud prvního stupně i další důkazy, jako např. znalecký posudek z odvětví genetiky, který vysvětlil tím způsobem, že je logické, pokud mu poškozený K. zlomil nos, pak krev obžalovaného se velice pravděpodobně musela dostat na oděv tohoto poškozeného a pokud se obžalovaný hádal i s poškozeným H., pak se z nosu vytékající krev obžalovaného mohla dostat i na oblečení tohoto poškozeného, případně i jiných osob. K samotným zraněním obou poškozených obžalovaný namítl, že jejich hospitalizace byla pouze dvoudenní a oba poškození třetího dne po svém propuštění konzumovali alkoholické nápoje. Nejednalo se tedy o těžká zranění. Dále poukázal i na závěry znalce, podle něhož život poškozeného K. nebyl utrpěným poraněním ohrožen. Pokud znalec zkoumal předložené nože, zajištěné na místě samém, pak každý z nich byl způsobilý ke vzniku konstatovaného poranění, ale zbraň, která zranění způsobila, nebyla nalezena. Obžalovaný tudíž zpochybňoval, čím vůbec došlo k poranění poškozeného K., když i znalec vycházel z hypotetického, neexistujícího nástroje, který nebyl vůbec identifikován a není tedy ani zřejmé, zda se skutečně jednalo o bodněřeznou zbraň.
Nedostatkem přípravného řízení shledával obžalovaný skutečnost, že policie neprovedla rekonstrukci celého průběhu incidentu, když se přitom podle obžalovaného nastiňuje řada v úvahu přicházejících variant. Jednou z nich je, že Š. mohl využít situaci, zranit poškozeného H. a odpovědnost přesunout na obžalovaného, a to z již shora uváděných důvodů jeho averze vůči osobě obžalovaného. Obdobně i poškozeného K. mohl zranit kdokoliv jiný, když navíc nebyl ani identifikován nástroj, kterým mělo dojít k jeho zranění, a ani sám poškozený jej nedokázal přesně popsat. Stejně tak nebyla zjištěna ani přesná časová posloupnost skutkového děje.
Při objektivním hodnocení všech důkazů nelze podle obžalovaného dojít k závěru, že by naplnil znaky uvedených trestných činů (ať již vraždy, či vydírání, případně loupeže) a z toho důvodu navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu v souladu s ustanovením § 252 tr.ř. Odvolání byla podána oprávněnými osobami podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř. a § 247 odst. 1 tr.ř., v zákonné lhůtě v souladu s ustanovením § 248 odst. 1 tr.ř. a splňují obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud neshledal žádné takové podmínky, které by odůvodňovaly podaná odvolání zamítnout či odmítnout podle § 253 tr.ř.
Vrchní soud v Olomouci na základě podaných odvolání podle § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Nebyly přitom zjištěny takové podstatné nevytýkané vady, které by měly zásadní vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána odvolání. Na základě tohoto postupu a s ohledem na důvodnost vytýkaných vad uváděných v odvolání státního zástupce dospěl odvolací soud k závěru, že je nutno rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, neboť odvolání státního zástupce bylo shledáno důvodným a naopak odvolání obžalovaného bylo shledáno zcela nedůvodným.
V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, odvolací soud neshledal podstatné vady, spočívající zejména v porušení ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Neshledal tedy důvody pro zrušení napadeného rozsudku, jak má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Pokud v souvislosti s trestním řízením obžalovaný namítal, že orgány činné v přípravném řízení neprovedly rekonstrukci celého průběhu incidentu, pak s touto námitkou se odvolací soud neztotožnil. Skutkový děj a jeho průběh (vyjma přesného sledu událostí) byl spolehlivě zjištěn z výpovědí svědků (F. K., L. H., J. Š. a do jisté míry i I. Č., R. P.) a upřesněn a objektivizován také znaleckými posudky. Rekonstrukce průběhu incidentu není dle názoru odvolacího soudu potřebná, když z již provedených důkazů byl skutkový děj spolehlivě zjištěn a prokázán. Navíc nelze přehlédnout, že všechny osoby, které byly přítomny na místě činu v inkriminovanou dobu a tudíž alespoň některé části jednání obžalovaného registrovaly, byly výrazně ovlivněny alkoholem. Tudíž navození shodných podmínek pro provedení rekonstrukce na místě samém by bylo značně obtížné. Kromě toho také je třeba poznamenat, že není nijak zpochybňováno, že by technicky nebylo jednání obžalovaného možné, tudíž zjištění skutkového děje je otázkou jeho popisu jednotlivými účastníky. Pro spolehlivé skutkové a následné právní závěry není pak rozhodné, že se nepodařilo zjistit přesný sled událostí, neboť na straně druhé z provedených důkazů zcela spolehlivě vyplývá a byl zmapován průběh jednání obžalovaného vůči každému z poškozených samostatně, což je důležité pro následné právní úvahy.
Ze skutkového hlediska je třeba konstatovat, že soud prvního stupně nepochybil v rovině ustálení skutkového děje. Provedl všechny důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Následně soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich logickém souhrnu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. a z těchto dovodil v zásadě správné skutkové závěry, které vyplývají z provedených důkazů. Vyjádření skutkového děje, jak jej vyjádřil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, je velice strohé, aniž by náležitě vystihovalo následně všechny znaky skutkových podstat trestných činů, které jsou v jednání obžalovaného spatřovány, ovšem tento nedostatek nahradil odvolací soud ve svém rozhodnutí, kdy nově sám rozhodl po zrušení napadeného rozsudku. V tomto směru zjevně soud prvního stupně nekriticky převzal v převážné části popis skutkového děje z obžaloby. Na straně druhé z důkazů provedených soudem prvního stupně a jeho skutkových závěrů vyplývá, že se správně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to ve vztahu k některým znakům kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů spatřovaných v jednání obžalovaného. Tímto vadným postupem porušil ustanovení trestního zákona, neboť jednání obžalovaného nekvalifikoval podle všech znaků, které tento svým jednáním naplnil, což mělo následně, i s ohledem na z toho vyplývající trestní sazbu, vliv i na navazující úvahy o trestu. Tyto vady založily důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr.ř.
Jinak odůvodnění napadeného rozsudku stran skutkových zjištění, vyjma shora nastíněných výhrad odvolacího soudu, v zásadě odpovídá požadavkům, které na něj klade ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Sice má toto odůvodnění poněkud nestandardní skladbu a posloupnost, kdy skutková zjištění se prolínají s hodnocením jednotlivých důkazů a vypořádáním se s obhajobou obžalovaného, ale to jej nediskvalifikuje v takové míře, aby nebylo v souladu se shora uvedeným ustanovením trestního řádu, neboť ve svém důsledku obsahuje veškeré zákonné náležitosti. V odůvodnění se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obžalovaného, rozvedl, proč této obhajobě neuvěřil, současně se vypořádal i s věrohodností jednotlivých svědků a rozvedl i specifika sociální skupiny, v rámci které došlo k projednávané trestné činnosti. S těmito závěry se odvolací soud, až na níže rozvedené výhrady, ztotožnil, a proto lze pro stručnost odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (str. 3-15).
S ohledem na odvolací námitky obžalovaného, v rámci kterých tento v podstatě opakuje svou obhajobu, kdy popírá, že by se žalovaného jednání dopustil, je nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku, stran skutkových závěrů, nutno dodat, že tato obhajoba obžalovaného byla spolehlivě vyvrácena provedenými důkazy, jak správně uzavřel soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Obžalovaný se snaží odvolacímu soudu nabídnout pouze jiný způsob hodnocení jednotlivých důkazů, kdy tyto ovšem hodnotí izolovaně, bez souvislostí s ostatními důkazy a celkovou důkazní situací, tedy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Vina obžalovaného byla spolehlivě prokázána i bez ohledu na to, že nebyl nalezen bodněřezný nástroj, kterým způsobil objektivizovaná zranění poškozenému K. Pokud obžalovaný tvrdí, že poškozeného K. nepíchl a svou rozporuplnou obhajobu vysvětluje tím, že ztratil přehled o projednávaných událostech a jediné co si pamatuje, že se tohoto jednání nedopustil, pak tuto obhajobu, nebo-li odvolací námitky, lze hodnotit jako účelové ve snaze vyvinit se z žalovaného jednání, neboť tyto námitky jsou zcela v rozporu s prokázaným skutkovým dějem. Je třeba v této souvislosti poznamenat, že i obžalovaný byl v době projednávané trestné činnosti silně ovlivněn alkoholem, tudíž se mu skutečně některé momenty jeho jednání nemusí zcela přesně vybavovat a skutečně si nemusí pamatovat na veškeré podrobnosti svého jednání. S ohledem na různý popis průběhu skutkového děje ze strany obžalovaného v průběhu trestního stíhání pak lze spíše dovodit, že se jedná o účelovou obhajobu, než o situaci, že by si obžalovaný v důsledku opilosti nepamatoval co se stalo. Průběh napadení jednotlivých poškozených byl spolehlivě zjištěn ze svědeckých výpovědí svědků F. K., L. H., J. Š., dokreslen byl výpověďmi svědků I. Č., R. P. a následně objektivizován znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a také z odvětví genetiky. Kromě toho jednání obžalovaného se nijak nevymyká i z jeho dosavadního životního stylu, kdy již v minulosti byl opakovaně soudně trestán i pro násilnou trestnou činnost, přičemž k předchozí trestné činnosti docházelo i v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů, což vyústilo i v uložení omezení spočívajícího v zákazu požívání alkoholických nápojů. Mimo jiné i svědci M. J., J. Š. a M. V. potvrdili, že obžalovaný se sice neoddával natolik požívání alkoholických nápojů, jako ostatní osoby žijící na ubytovně, ale také se přinejmenším příležitostně opil, a poté docházelo mezi ním a dalšími osobami na ubytovně ke konfliktním situacím, které vyvolával právě obžalovaný ve stavu opilosti. Přitom se tak stávalo především v poslední době před projednávanou trestnou činností. Zcela správně pak přistupoval soud prvního stupně i k hodnocení všech svědeckých výpovědí s náležitou obezřetností, a to s ohledem na specifika životního stylu sociální skupiny osob, v rámci které žil i obžalovaný až do doby svého vzetí do vazby, k čemuž došlo bezprostředně po spáchání nyní projednávané trestné činnosti.
Co se týče právní kvalifikace, jak jednání obžalovaného posoudil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, s touto se v zásadě, ovšem až na níže uvedené výjimky, ztotožnil i odvolací soud. Správně posoudil soud prvního stupně jednání obžalovaného v bodě a) jako pokus zločinu vraždy, ovšem již nesprávně dospěl k závěru, že by obžalovaný jednal v afektu či podobném stavu a tudíž, že se jednalo o pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 1 tr.zákoníku. V této souvislosti lze odkázat na odvolací námitky státního zástupce, kterým přisvědčil odvolací soud. Jednání obžalovaného, který poté, co byl udeřen poškozeným K. pěstí do nosu, se vzdálil, obstaral si bodněřezný nástroj (blíže nezjištěný nůž), a poté vyčkával na poškozeného K. a jakmile tento vyšel z pokoje, bodnul jej do oblasti břicha, lze zcela jednoznačně označit jako jednání spáchané s rozmyslem. Takovéto jednání rozhodně nelze podřadit pod situační, afektivní jednání, jak má na mysli ustanovení § 140 odst. 1 tr.zákoníku. K naplnění znaků rozmyslu postačuje byť jen krátká úvaha, při níž pachatel jedná uváženě. Obžalovaný, byť v době činu byl silně ovlivněn alkoholem, ale přesto zjevně jednal uváženě v tom smyslu, že poté, co byl udeřen pěstí do nosu poškozeným K., z místa jejich konfliktu se vzdálil. Zjevně zvážil okolnosti, že poškozený K. je výrazně mladší než obžalovaný a fyzicky podstatně lépe disponovaný, když i vzrůstově je o cca dvě hlavy vyšší, proto pro zdůraznění svého útoku proti poškozenému si obstaral blíže nezjištěný nůž, poté vyčkal momentu, kdy poškozený vyšel z pokoje a nečekaně na něj zaútočil a bodnul jej do oblasti břicha. Z předchozích zkušeností obžalovaného s poškozeným K. tedy zjevně cíleně, tedy uváženě, zvolil účinnější způsob napadení a navíc v nečekaném momentě, neboť předtím již dvakrát v rámci fyzického konfliktu s poškozeným neuspěl. Poprvé poškozený K. vynesl obžalovaného z místnosti, kde tento fyzicky napadal poškozeného H., čímž mu zabránil v jeho dalším napadání a bití. Nato došlo k druhému fyzickému konfliktu mezi obžalovaným a poškozeným K., v rámci kterého již způsobil poškozený K. obžalovanému krvácející poranění nosu, načež se tedy obžalovaný již zjevně cíleně vyzbrojil zmiňovaným, blíže nezjištěným nožem, aby tímto způsobem již získal nad poškozeným K. převahu, což se mu předtím beze zbraně podvakrát nepodařilo a když začal poškozený před ním po prvním bodnutí utíkat, tak se jej jal pronásledovat a pokračoval v jeho napadání a pokusil se jej ještě jednou bodnout, což se mu díky aktivní obraně poškozeného zcela nepodařilo, ale způsobil mu pouze povrchní škrábnutí na hrudníku. S ohledem na charakter a okolnosti útoku a jednání obžalovaného, který opakovaně útočil na poškozeného zmiňovaným nožem je pak zřejmé, že jednal s rozmyslem a naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr.zákoníku a jednal v přímém úmyslu, ve smyslu ustanovení § 15 písm. a) tr.zákoníku, když pouze v důsledku aktivní obrany poškozeného, která byla zcela nezávislá na vůli obžalovaného, také nedošlo k výrazně závažnějšímu poranění poškozeného, zůstalo toto jednání ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Odvolací soud se tedy ve shora nastíněném směru neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran právní kvalifikace, ale naopak přisvědčil odvolacím námitkám státního zástupce. Tuto vadu, kdy soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v návaznosti nato došlo k porušení trestního zákona tím, že jednání obžalovaného bylo nesprávně kvalifikováno, odvolací soud napravil z podnětu odvolání státního zástupce postupem podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř., neboť nové rozhodnutí bylo možné učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Současně s napravením této vady, v rámci upřesnění právní kvalifikace, odvolací soud upřesnil i popis skutkového děje v tomto bodě, aby tento vystihoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v jednání obžalovaného spatřován.
Obdobně pouze částečně správně postupoval soud prvního stupně i při právním posouzení jednání obžalovaného v bodě b) napadeného rozsudku, pokud jeho jednání posoudil jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku. Ve vztahu pouze k této části právní kvalifikace jednání obžalovaného lze pro stručnost odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku (str. 18-19), neboť s tam uvedeným se ztotožnil i odvolací soud. V této souvislosti je namístě uvést, že odvolací soud se neztotožnil s návrhem intervenující státní zástupkyně, aby toto jednání bylo kvalifikováno jako pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Obžalovaný násilím nutil poškozeného L. H., aby mu vrátil dlužnou částku 200,- Kč. Poškozený H. přitom k této částce jednoznačně nevylučoval, že by ji skutečně obžalovanému nedlužil, pouze uváděl, že si nevzpomíná, že by ji obžalovanému dlužil, ale na druhé straně právě zjevně pod vlivem stupňujícího se násilí ze strany obžalovaného, tomuto přislíbil tuto částku vrátit, ovšem až později, neboť aktuálně peníze neměl. Připustil tedy existenci tohoto dluhu. Nebylo tedy prokázáno spolehlivě, že by uváděný dluh ve výši 200,- Kč byl pouze smyšlenou záminkou obžalovaného a tedy, že by jeho jednání směřovalo ke zmocnění se cizí věci za užití násilí, ale pouze, že nutil poškozeného H. k tomu, aby mu vrátil existující dluh. Proto přiléhavější právní kvalifikace je ta, kterou zvolil i soud prvního stupně, tedy zločin vydírání, když obžalovaný nutil násilím, které postupně stupňoval, poškozeného H., aby mu vrátil dlužnou částku. Ve vztahu ke kvalifikovanému znaku způsobení těžké újmy na zdraví zůstalo jednání obžalovaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, ovšem s níže rozvedenou výhradou odvolacího soudu. K vážné újmě na zdraví podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nedošlo pouze shodou náhody, že se skleněný popelník rozbil o hlavu poškozeného (např. v důsledku určitého narušení jeho struktury), čímž se dopadová intenzita úderu rozptýlila a nedošlo tudíž k fraktuře lebeční kosti nebo vpáčené zlomenině a tím i způsobení těžké újmy na zdraví. Na straně druhé se ale odvolací soud již neztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran absence znaku spáchání tohoto zločinu se zbraní ve smyslu ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. V této souvislosti lze odkázat na odvolací námitky státního zástupce, neboť s tam uvedeným se odvolací soud naopak ztotožnil. Je totiž zřejmé, že obžalovaný stupňoval svou fyzickou agresivitu vůči poškozenému H., nejprve jej bil rukama po těle, poté, co jej na pokoji stáhl z postele na zem, následně jej ve společné kuchyňce udeřil pěstí do obličeje a nato jej udeřil skleněným popelníkem do hlavy, čímž ještě více zdůraznil svůj požadavek na vydání částky 200,- Kč. Jednalo se o kontinuální jednání obžalovaného sledující stále jediný úmysl obžalovaného spočívající ve snaze přimět poškozeného H. k vrácení dlužné částky, když je přitom zřejmé, že celý incident mezi obžalovaným a poškozeným probíhal dynamicky. Není tedy rozhodné, zda poškozený měl možnost spolehlivě vnímat, že v rámci stupňovaného násilného jednání vůči němu, použil obžalovaný i zmiňovaný popelník jako zbraň, když takovýto předmět o váze 493 g lze jednoznačně označit za zbraň ve smyslu ustanovení § 118 tr.zákoníku. Rozhodné je, že obžalovaný své násilné jednání vůči poškozenému provedl kontinuálně, stupňoval míru agresivity a v jeho závěru použil zmiňovaný popelník jako zbraň, čímž naplnil znaky skutkové podstaty zločinu vydírání, kromě již shora uvedené kvalifikace i se zbraní, ve smyslu ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Pokud by k napadení poškozeného H. popelníkem došlo až po určité časové přetržce, v rámci již dalšího skutkového děje a byla by přetržena příčinná souvislost s vlastním vydíráním poškozeného a jednalo by se například o akt pomsty, jak ne zcela správně zvažoval i soud prvního stupně, pak by se jednalo již o samostatný trestný čin - zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 145 odst. 1 tr.zákoníku, a to spáchaný ve vícečinném souběhu. Vzhledem k prokázanému průběhu skutkového děje je ovšem namístě jednání obžalovaného v bodě b) posoudit jako pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, když ve vztahu k naplnění znaků vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku jednal obžalovaný v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku a ve vztahu k možnému způsobení těžké újmy na zdraví jednal ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku, tedy v nepřímém úmyslu, když musel vědět, že tímto způsobem může způsobit vážné poranění, neboť každému je obecně známé, že v hlavě se nacházejí životně důležité orgány a použitím takového předmětu (493 gramového skleněného popelníku) může dojít i k vážnému poranění, neboli těžké újmě na zdraví a pro případ, že k tomuto i dojde, byl s tímto obžalovaný srozuměn. K těžké újmě na zdraví přitom nedošlo pouze shodou šťastné náhody, že se popelník o hlavu poškozeného roztříštil, což bylo ovšem zcela nezávisle na vůli obžalovaného, a proto jeho jednání ve vztahu k této kvalifikované skutkové podstatě zločinu vydírání zůstalo ve stadiu pokusu. Také tuto vadu, kdy soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v návaznosti nato došlo k porušení trestního zákona tím, že jednání obžalovaného bylo nesprávně kvalifikováno, odvolací soud také napravil z podnětu odvolání státního zástupce postupem podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr.ř., neboť nové rozhodnutí bylo možné učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Současně s napravením této vady, v rámci upřesnění právní kvalifikace, odvolací soud upřesnil i popis skutkového děje také v tomto bodě, aby tento vystihoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v jednání obžalovaného spatřován.
Státnímu zástupci bylo tedy s ohledem na shora uvedené namístě přisvědčit i ve vztahu k jeho námitkám k výši uloženého trestu, a to právě kvůli nutnosti upřesnit právní kvalifikaci jednání obžalovaného a toto posoudit přísněji v případě obou skutků. Jelikož odvolací soud zrušil celý výrok o vině i trestu, jakož i navazující výrok o náhradě škody, pak při upřesnění právní kvalifikace jednání obžalovaného, jak je rozvedeno shora, zvažoval ve smyslu ustanovení § 37, § 38 a § 39 tr.zákoníku, jaký trest je namístě obžalovanému uložit. Obžalovaný se dopustil pokusů dvou zvlášť závažných zločinů, proto byl trest ukládán za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, jako trest úhrnný, a to v rámci trestní sazby za nejpřísněji trestný čin, což je podle § 140 odst. 2 tr.zákoníku, a to v rámci trestní sazby od 12 do 20 let. Ve prospěch obžalovaného nesvědčí žádná polehčující okolnost, na straně druhé v neprospěch obžalovaného je nutné hodnotit přitěžující okolnost ve smyslu ustanovení § 42 písm. b) tr.zákoníku, že ve vztahu k poškozenému K. se pokusu zločinu vraždy dopustil z pomsty, neboť tento mu zabránil v dalším napadání poškozeného H. a v této souvislosti jej i udeřil pěstí do nosu. Další přitěžující okolností ve smyslu ustanovení § 42 písm. p) tr.zákoníku je skutečnost, že obžalovaný byl již pro jiný trestný čin odsouzen a nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou, byť majetkovou trestnou činnost. Jedná se o odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5.3.2010, č.j. 1 T 49/2010-48. Zkušební doba podmíněného odsouzení přitom končila až dne 1.10.2011. Je zřejmé, že na obžalovaného neměl dostatečný výchovný účinek uložený podmíněný trest odnětí svobody, když ve zkušební době se dopustil mnohem závažnější trestné činnosti, pro kterou je projednáván nyní v této trestní věci. Přestupková řízení byla v ČR proti obžalovanému také vedena, a to pro přestupky jak proti majetku, tak i proti občanskému soužití. Při hodnocení osoby obžalovaného nelze přehlédnout také skutečnost, že na území Slovenské republiky byl již sedmkrát soudně trestán, a to i pro násilnou trestnou činnost, která bývala spojená s konzumací alkoholických nápojů, přičemž při posledním odsouzení Okresným súdom Rožňava ze dne 12.10.2006, ve věci vedené pod sp.zn. 3 T 119/2006, mu bylo mimo jiné uloženo i omezení spočívající v zákazu požívání alkoholických nápojů ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tato zkušební doba přitom končila až dne 14.3.2011. Za této situace, když nelze také přehlédnout, že jednání obžalovaného ve vztahu k závažnějšímu následku zůstalo ve stadiu pokusu, je podle názoru odvolacího soudu přiměřeným trestem trest odnětí svobody ještě mírně nad první čtvrtinou zákonné trestní sazby, a to úhrnný trest odnětí svobody na čtrnáct let a šest měsíců. Takto uložený trest odnětí svobody zohledňuje veškerá zákonná kritéria pro ukládání přiměřeného trestu. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť mu byl ukládán trest odnětí svobody za zvlášť závažné zločiny ve výměře vyšší jak osm let a současně neshledal odvolací soud žádné takové mimořádné okolnosti případu, či na straně obžalovaného, které by odůvodňovaly jeho zařazení do jiného, mírnějšího typu věznice za použití moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku.
O náhradě škody rozhodl odvolací soud zcela shodně, jak bylo rozhodnuto i v napadeném rozsudku, tedy obžalovanému byla uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR škodu ve výši 18.334,- Kč, což představuje náklady na léčení obou poškozených. V případě poškozeného K. se jednalo o náklady ve výši 11.462,- Kč a v případě poškozeného H. o náklady ve výši 6.872,- Kč. Zdravotní pojišťovna se řádně a včas připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, tento nárok řádně doložila, a proto bylo namístě uložit obžalovanému povinnost podle § 228 odst. 1 tr.ř. škodu, kterou svou trestnou činností způsobil, nahradit. Je zřejmé, že náklady s léčením poškozených jsou v příčinné souvislosti s poraněními, která poškozeným způsobil právě obžalovaný, což je důvodem, proč za tuto škodu odpovídá a je povinen ji nahradit.
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že odvolací soud nepřisvědčil odvolacím námitkám obžalovaného, neboť napadený rozsudek byl zrušen pouze z podnětu odvolání státního zástupce, a proto bylo odvolání obžalovaného podle § 256 tr.ř. zamítnuto jako nedůvodné.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání . Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce . Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně ). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
V Olomouci dne 6. března 2012
JUDr. Petr A n g y a l o s s y , Ph.D. v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Marie Rýcová