VSOL 2 To 51/2014
Datum rozhodnutí: 19.05.2014
Dotčené předpisy: § 73d odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)
U s n e s e n í
Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání dne 19.5.2014 stížnost obžalovaného M. M. proti usnesení Krajského soudu Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14.4.2014, č.j. 61 T 7/2013-5575, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost obžalovaného M. M. z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v neveřejném zasedání dne 14.4.2014 o dalším trvání vazby obžalovaného M. M. tak, že podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr.ř. se obžalovaný ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a), písm. c) tr.ř. trvají.
Opis písemného vyhotovení usnesení byl obžalovanému M. M. včetně překladu do jazyka slovenského doručen dne 22.4.2014, jeho obhájci dne 17.4.2014 a státnímu zástupci dne 14.4.2014 (č.l. 5577 verte).
Podáním ze dne 22.4.2014 (č.l. 5587) odůvodnil obžalovaný stížnost prostřednictvím svého obhájce tak, že namítl nezákonnost stávající vazby s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice a ve věci A. proti Rusku. Tyto námitky se týkají rozhodnutí o vazbě ještě v přípravném řízení. Podobně měl podle stěžovatele soudní dvůr rozhodnout i v případech proti Slovensku, jak je v podané stížnosti vyjmenovává. V této souvislosti argumentuje také usnesením Ústavního osudu ČR, sp.zn. IV.ÚS 2298/13, ze dne 24.9.2013, kde stěžovatel brojil proti prvotnímu ponechání ve vazbě. Dále namítá, že nalézací soud rozhodnutí o trvání důvodů vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. odůvodnil tím, že obžalovanému M. M. byl dosud nepravomocně uložen trest odnětí svobody na 10 let, avšak v předmětném trestním řízení byly nepravomocně uloženy i poměrně vysoké tresty spoluobžalovaným, avšak u nikoho z nich nebylo po celou dobu trvání trestního řízení rozhodnuto o vzetí do vazby. Proto argumentaci o hrozícím trestu považuje za formální. Nejméně u dvou spoluobžalovaných existují srovnatelné důvody vazby, a to, že nemají trvalé bydliště v České republice, je proti nim vedeno na Slovensku trestní řízení a disponují zřejmě dostatečnými finančními prostředky k zajištění svého přemístění do jiného státu, k tomu zdůraznil, že trvalé bydliště je pouze evidenčním údajem, obžalovaný při svém pobytu v České republice stálé bydliště měl a jen v důsledku vzetí do vazby byly přerušeny existující právní vztahy a nájemní smlouva. Také argumentace trestním řízením na Slovensku je podle stěžovatele nepřípustná, obžalovaný se tamnímu trestnímu řízení nikdy nevyhýbal a soud neuvádí žádný případ, kdy by orgány trestního řízení na Slovensku byly nuceny vůči obžalovanému uplatnit jakékoliv zajišťovací instituty. K pravděpodobnému dostatku finančních prostředků nalézací soud neuvádí jediný důkaz, o nějž tento závěr opírá. Zmiňování trestního řízení na Slovensku je projevem potlačení zásady presumpce neviny, když obžalovaný dosud trestán nebyl a probíhající trestní řízení nevypovídá nic o tom, zda spáchal či nespáchal trestnou činnost. Doplnil, že obžalovaný v posuzované věci jednal s úmyslem využít legálních prostředků k vymáhání pohledávek, a není tak dána žádná skutečnost, z níž by plynula reálná obava z opakování trestné činnosti. Proto navrhuje, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a rozhodl o propuštění obžalovaného M. M. z vazby.
Podáním ze dne 23.4.2014 odůvodnil stížnost také sám obžalovaný M. M. Namítá, že od 27.5. do 12.6.2013 byl držen ve vazbě protiprávně a stejně jako jeho obhájce poukazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Konečně namítá, že o dalším trvání vazby nerozhodl zákonný soudce, respektive soud stanovený zákonem, protože Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, nebyl k rozhodnutí o vazbě příslušný, a k rozhodnutí byl podle stěžovatele příslušný Vrchní soud v Olomouci. Řízení o opravném prostředku před vrchním soudem začalo předložením spisu, a pak byl tento soud povinen podle § 72 odst. 4 tr.ř. rozhodnout i o dalším trvání vazby. Jestliže o dalším trvání vazby rozhodl nalézací soud po vyhlášení rozsudku, pak měl o dalším trvání vazby rozhodnout nadřízený soud. Ani chyby nalézacího soudu v doručování rozsudku oprávněným osobám nemohou podle obžalovaného zakládat příslušnost nalézacího soudu k rozhodnutí o dalším trvání vazby. Proto označil napadené usnesení za protiprávní.
Podle § 74 odst. 1 tr.ř. je proti rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 72 tr.ř. přípustná stížnost, k níž je podle § 142 odst. 1 tr.ř. oprávněn také obžalovaný M. M., ve lhůtě 3 dnů stanovené v § 143 odst. 1 tr.ř. od oznámení usnesení, které se v tomto případě podle § 137 odst. 1 tr.ř. stalo doručením opisu usnesení oprávněným osobám, u obžalovaného včetně překladu do slovenského jazyka. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že podle § 72 odst. 4 tr.ř. je k rozhodnutí o dalším trvání vazby příslušný nadřízený soud, jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před tímto soudem. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že k projednání podaných odvolání byl podepsanému soudu spisový materiál předložen dne 14.2.2014 (č.l. 5544) a rozhodnutím podepsaného soudu ze dne 26.3.2014 (č.l. 5559) byla věc vrácena soudu I. stupně bez věcného vyřízení k napravení chyb při doručování rozsudku všem oprávněným osobám, přičemž nalézací soud na základě vrácení věci vedl řízení ve věci do té doby, než byl doručen rozsudek všem oprávněným osobám a vyčkáno lhůty od doručení rozsudku k možnému podání opravného prostředku. Protože v době tohoto řízení před nalézacím soudem uplynula tříměsíční lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, nařídil předseda senátu soudu I. stupně na 14.4.2014 zasedání k rozhodnutí o dalším trvání vazby s poučením obžalovaného, že pokud ve lhůtě 5 dnů od doručení nařízení zasedání požádá o konání vazebního zasedání, bude rozhodováno ve vazebním zasedání. Sdělení obdržel jak obžalovaný, tak jeho obhájce, a to 2., resp. 3.4.2014. Protože obžalovaný ve stanovené lhůtě o konání vazebního zasedání, ač řádně poučen, nepožádal, odvolal předseda senátu nařízenou eskortu k vazebnímu zasedání (č.l. 5572) a soud rozhodl ve věci v neveřejném zasedání.
Na základě uvedeného nedospěl podepsaný soud k závěru o nezbytnosti zamítnutí podané stížnosti obžalovaným M. M. bez projednání věci z formálních důvodů podle § 148 odst. 1, písm. a), písm. b) tr.ř. pro nepřípustnost stížnosti, její opožděnost či podání osobou neoprávněnou.
Podepsaný soud podle § 146 odst. 2 písm. c) tr.ř. příslušný soud stížnostní proto na základě podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení jemu předcházející a dospěl k přesvědčení, že napadené usnesení bylo vydáno soudem příslušným, jak z výše uvedeného vyplývá, z hlediska formálně obsahového splňuje náležitosti obsahu usnesení podle § 134 tr.ř. a je věcně správné, zákonné a dostatečně vyargumentované tak, že stížnostní argumentace obžalovaného M. M. není schopna na jeho závěrech nic změnit.
Jak už bylo výše uvedeno, v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, respektoval nalézací soud relevantní ustanovení trestního řádu, jimiž se rozhodování o dalším trvání vazby řídí a respektoval také právo obžalovaného na obhajobu. V tomto směru stěžovatel předchozímu řízení a napadenému usnesení nic nevytýká a v podané stížnosti se ani nedožaduje provedení vazebního zasedání tak, jak postupoval v řízení před nalézacím soudem. Proto stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání, když ve smyslu ustanovení § 73d odst. 3 tr.ř. osobní slyšení obžalovaného pro účely rozhodnutí o dalším trvání vazby nepovažuje za nezbytné.
Protože se stížnostní soud v celém rozsahu ztotožnil s argumenty napadeného usnesení, na tomto místě na ně zcela odkazuje. Je třeba zdůraznit, že v případě obžalovaného M. M. nadále existuje důvodné podezření, že by v případě propuštění z vazby pod tíhou probíhajícího trestního stíhání jak ve Slovenské republice, tak v České republice, kde už mu byl uložen, byť nepravomocně, výrazný trest odnětí svobody na 10 let, uprchl nebo se skrýval, aby se tak dalšímu řízení vyhnul. Na tomto závěru nic nemůže změnit stěžovatelova argumentace pouze evidenčním charakterem trvalého bydliště a tím, že před vzetím do vazby bydliště, v němž se trvale zdržoval v České republice, měl. Ani poukaz nalézacího a stížnostního soudu na trestní stíhání probíhající jak v České republice, tak na Slovensku, a z toho obžalovaným vyvozované závěry o prolomení zásady presumpce neviny obžalovaných, nemohou mít žádný vliv na rozhodnutí o stížnosti, neboť v posuzovaném případě je obava z pokračování v trestné činnosti, pro níž je obžalovaný v obou zemích trestně stíhán, natolik silná, že účelu vazby nelze dosáhnout, jak správně uzavřel nalézací soud, ani instituty vazbu nahrazujícími, slibem obžalovaného, zárukou či dohledem probačního úředníka, a jedině snad, jak z předchozích rozhodnutí vyplývá, peněžitou zárukou ve výši soudem I. stupně stanovené částkou 25.000.000 Kč.
Z uvedeného zcela evidentně vyplývá, že u obžalovaného M. M. trvají důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), písm. c) tr.ř. i v řízení před stížnostním soudem, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz obžalovaného na to, že jeho spoluobžalovaní, občané Slovenské republiky, omezeni na svobodě vazbou v této věci nebyli a byly jim uloženy také poměrně vysoké tresty odnětí svobody. K tomu lze ještě doplnit, že u spoluobžalovaných V. H. a T. Ď. nebylo rozhodnuto o omezení na svobodě vazbou v předchozích stadiích trestního stíhání a probíhající trestní řízení nijak nemařili, proto k omezení na svobodě vazbou nalézací soud ani nepřistoupil.
Konečně námitky stěžovatele ohledně nezákonnosti jeho omezení na svobodě vazbou vyhodnotil stížnostní soud jako zjevně neopodstatněné, k němuž odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.4.2014, sp.zn. III.ÚS 1242/14, kde byly uvedené argumenty Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty, proto lze na uvedené rozhodnutí v tomto směru zcela odkázat.
Jelikož stížnostní argumentaci obžalovaného vyhodnotil stížnostní soud jako zjevně neschopnou zvrátit správnost a zákonnost napadeného usnesení a v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, nelze vysledovat ani žádných průtahů, pak nezbylo než stížnost obžalovaného M. M. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.
V Olomouci dne 19. května 2014
JUDr. Jaroslav Z b o ž í n e k v.r.
předseda senátu Za správnost vyhotovení:
Datum rozhodnutí: 19.05.2014
Dotčené předpisy: § 73d odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)
U s n e s e n í
Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání dne 19.5.2014 stížnost obžalovaného M. M. proti usnesení Krajského soudu Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14.4.2014, č.j. 61 T 7/2013-5575, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost obžalovaného M. M. z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v neveřejném zasedání dne 14.4.2014 o dalším trvání vazby obžalovaného M. M. tak, že podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr.ř. se obžalovaný ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby podle § 67 písm. a), písm. c) tr.ř. trvají.
Opis písemného vyhotovení usnesení byl obžalovanému M. M. včetně překladu do jazyka slovenského doručen dne 22.4.2014, jeho obhájci dne 17.4.2014 a státnímu zástupci dne 14.4.2014 (č.l. 5577 verte).
Podáním ze dne 22.4.2014 (č.l. 5587) odůvodnil obžalovaný stížnost prostřednictvím svého obhájce tak, že namítl nezákonnost stávající vazby s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice a ve věci A. proti Rusku. Tyto námitky se týkají rozhodnutí o vazbě ještě v přípravném řízení. Podobně měl podle stěžovatele soudní dvůr rozhodnout i v případech proti Slovensku, jak je v podané stížnosti vyjmenovává. V této souvislosti argumentuje také usnesením Ústavního osudu ČR, sp.zn. IV.ÚS 2298/13, ze dne 24.9.2013, kde stěžovatel brojil proti prvotnímu ponechání ve vazbě. Dále namítá, že nalézací soud rozhodnutí o trvání důvodů vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. odůvodnil tím, že obžalovanému M. M. byl dosud nepravomocně uložen trest odnětí svobody na 10 let, avšak v předmětném trestním řízení byly nepravomocně uloženy i poměrně vysoké tresty spoluobžalovaným, avšak u nikoho z nich nebylo po celou dobu trvání trestního řízení rozhodnuto o vzetí do vazby. Proto argumentaci o hrozícím trestu považuje za formální. Nejméně u dvou spoluobžalovaných existují srovnatelné důvody vazby, a to, že nemají trvalé bydliště v České republice, je proti nim vedeno na Slovensku trestní řízení a disponují zřejmě dostatečnými finančními prostředky k zajištění svého přemístění do jiného státu, k tomu zdůraznil, že trvalé bydliště je pouze evidenčním údajem, obžalovaný při svém pobytu v České republice stálé bydliště měl a jen v důsledku vzetí do vazby byly přerušeny existující právní vztahy a nájemní smlouva. Také argumentace trestním řízením na Slovensku je podle stěžovatele nepřípustná, obžalovaný se tamnímu trestnímu řízení nikdy nevyhýbal a soud neuvádí žádný případ, kdy by orgány trestního řízení na Slovensku byly nuceny vůči obžalovanému uplatnit jakékoliv zajišťovací instituty. K pravděpodobnému dostatku finančních prostředků nalézací soud neuvádí jediný důkaz, o nějž tento závěr opírá. Zmiňování trestního řízení na Slovensku je projevem potlačení zásady presumpce neviny, když obžalovaný dosud trestán nebyl a probíhající trestní řízení nevypovídá nic o tom, zda spáchal či nespáchal trestnou činnost. Doplnil, že obžalovaný v posuzované věci jednal s úmyslem využít legálních prostředků k vymáhání pohledávek, a není tak dána žádná skutečnost, z níž by plynula reálná obava z opakování trestné činnosti. Proto navrhuje, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a rozhodl o propuštění obžalovaného M. M. z vazby.
Podáním ze dne 23.4.2014 odůvodnil stížnost také sám obžalovaný M. M. Namítá, že od 27.5. do 12.6.2013 byl držen ve vazbě protiprávně a stejně jako jeho obhájce poukazuje na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Konečně namítá, že o dalším trvání vazby nerozhodl zákonný soudce, respektive soud stanovený zákonem, protože Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, nebyl k rozhodnutí o vazbě příslušný, a k rozhodnutí byl podle stěžovatele příslušný Vrchní soud v Olomouci. Řízení o opravném prostředku před vrchním soudem začalo předložením spisu, a pak byl tento soud povinen podle § 72 odst. 4 tr.ř. rozhodnout i o dalším trvání vazby. Jestliže o dalším trvání vazby rozhodl nalézací soud po vyhlášení rozsudku, pak měl o dalším trvání vazby rozhodnout nadřízený soud. Ani chyby nalézacího soudu v doručování rozsudku oprávněným osobám nemohou podle obžalovaného zakládat příslušnost nalézacího soudu k rozhodnutí o dalším trvání vazby. Proto označil napadené usnesení za protiprávní.
Podle § 74 odst. 1 tr.ř. je proti rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 72 tr.ř. přípustná stížnost, k níž je podle § 142 odst. 1 tr.ř. oprávněn také obžalovaný M. M., ve lhůtě 3 dnů stanovené v § 143 odst. 1 tr.ř. od oznámení usnesení, které se v tomto případě podle § 137 odst. 1 tr.ř. stalo doručením opisu usnesení oprávněným osobám, u obžalovaného včetně překladu do slovenského jazyka. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že podle § 72 odst. 4 tr.ř. je k rozhodnutí o dalším trvání vazby příslušný nadřízený soud, jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před tímto soudem. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že k projednání podaných odvolání byl podepsanému soudu spisový materiál předložen dne 14.2.2014 (č.l. 5544) a rozhodnutím podepsaného soudu ze dne 26.3.2014 (č.l. 5559) byla věc vrácena soudu I. stupně bez věcného vyřízení k napravení chyb při doručování rozsudku všem oprávněným osobám, přičemž nalézací soud na základě vrácení věci vedl řízení ve věci do té doby, než byl doručen rozsudek všem oprávněným osobám a vyčkáno lhůty od doručení rozsudku k možnému podání opravného prostředku. Protože v době tohoto řízení před nalézacím soudem uplynula tříměsíční lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby, nařídil předseda senátu soudu I. stupně na 14.4.2014 zasedání k rozhodnutí o dalším trvání vazby s poučením obžalovaného, že pokud ve lhůtě 5 dnů od doručení nařízení zasedání požádá o konání vazebního zasedání, bude rozhodováno ve vazebním zasedání. Sdělení obdržel jak obžalovaný, tak jeho obhájce, a to 2., resp. 3.4.2014. Protože obžalovaný ve stanovené lhůtě o konání vazebního zasedání, ač řádně poučen, nepožádal, odvolal předseda senátu nařízenou eskortu k vazebnímu zasedání (č.l. 5572) a soud rozhodl ve věci v neveřejném zasedání.
Na základě uvedeného nedospěl podepsaný soud k závěru o nezbytnosti zamítnutí podané stížnosti obžalovaným M. M. bez projednání věci z formálních důvodů podle § 148 odst. 1, písm. a), písm. b) tr.ř. pro nepřípustnost stížnosti, její opožděnost či podání osobou neoprávněnou.
Podepsaný soud podle § 146 odst. 2 písm. c) tr.ř. příslušný soud stížnostní proto na základě podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a řízení jemu předcházející a dospěl k přesvědčení, že napadené usnesení bylo vydáno soudem příslušným, jak z výše uvedeného vyplývá, z hlediska formálně obsahového splňuje náležitosti obsahu usnesení podle § 134 tr.ř. a je věcně správné, zákonné a dostatečně vyargumentované tak, že stížnostní argumentace obžalovaného M. M. není schopna na jeho závěrech nic změnit.
Jak už bylo výše uvedeno, v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, respektoval nalézací soud relevantní ustanovení trestního řádu, jimiž se rozhodování o dalším trvání vazby řídí a respektoval také právo obžalovaného na obhajobu. V tomto směru stěžovatel předchozímu řízení a napadenému usnesení nic nevytýká a v podané stížnosti se ani nedožaduje provedení vazebního zasedání tak, jak postupoval v řízení před nalézacím soudem. Proto stížnostní soud rozhodl v neveřejném zasedání, když ve smyslu ustanovení § 73d odst. 3 tr.ř. osobní slyšení obžalovaného pro účely rozhodnutí o dalším trvání vazby nepovažuje za nezbytné.
Protože se stížnostní soud v celém rozsahu ztotožnil s argumenty napadeného usnesení, na tomto místě na ně zcela odkazuje. Je třeba zdůraznit, že v případě obžalovaného M. M. nadále existuje důvodné podezření, že by v případě propuštění z vazby pod tíhou probíhajícího trestního stíhání jak ve Slovenské republice, tak v České republice, kde už mu byl uložen, byť nepravomocně, výrazný trest odnětí svobody na 10 let, uprchl nebo se skrýval, aby se tak dalšímu řízení vyhnul. Na tomto závěru nic nemůže změnit stěžovatelova argumentace pouze evidenčním charakterem trvalého bydliště a tím, že před vzetím do vazby bydliště, v němž se trvale zdržoval v České republice, měl. Ani poukaz nalézacího a stížnostního soudu na trestní stíhání probíhající jak v České republice, tak na Slovensku, a z toho obžalovaným vyvozované závěry o prolomení zásady presumpce neviny obžalovaných, nemohou mít žádný vliv na rozhodnutí o stížnosti, neboť v posuzovaném případě je obava z pokračování v trestné činnosti, pro níž je obžalovaný v obou zemích trestně stíhán, natolik silná, že účelu vazby nelze dosáhnout, jak správně uzavřel nalézací soud, ani instituty vazbu nahrazujícími, slibem obžalovaného, zárukou či dohledem probačního úředníka, a jedině snad, jak z předchozích rozhodnutí vyplývá, peněžitou zárukou ve výši soudem I. stupně stanovené částkou 25.000.000 Kč.
Z uvedeného zcela evidentně vyplývá, že u obžalovaného M. M. trvají důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), písm. c) tr.ř. i v řízení před stížnostním soudem, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz obžalovaného na to, že jeho spoluobžalovaní, občané Slovenské republiky, omezeni na svobodě vazbou v této věci nebyli a byly jim uloženy také poměrně vysoké tresty odnětí svobody. K tomu lze ještě doplnit, že u spoluobžalovaných V. H. a T. Ď. nebylo rozhodnuto o omezení na svobodě vazbou v předchozích stadiích trestního stíhání a probíhající trestní řízení nijak nemařili, proto k omezení na svobodě vazbou nalézací soud ani nepřistoupil.
Konečně námitky stěžovatele ohledně nezákonnosti jeho omezení na svobodě vazbou vyhodnotil stížnostní soud jako zjevně neopodstatněné, k němuž odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24.4.2014, sp.zn. III.ÚS 1242/14, kde byly uvedené argumenty Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty, proto lze na uvedené rozhodnutí v tomto směru zcela odkázat.
Jelikož stížnostní argumentaci obžalovaného vyhodnotil stížnostní soud jako zjevně neschopnou zvrátit správnost a zákonnost napadeného usnesení a v řízení, které napadenému usnesení předcházelo, nelze vysledovat ani žádných průtahů, pak nezbylo než stížnost obžalovaného M. M. jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítnout.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.
V Olomouci dne 19. května 2014
JUDr. Jaroslav Z b o ž í n e k v.r.
předseda senátu Za správnost vyhotovení: