VSOL 2 To 21/2013
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 211 předpisu č. 40/2009Sb. TZ, § 250b předpisu č. 140/1961Sb. TZS, § 125 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ), § 112 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ), § 213 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)
U s n e s e n í
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2013 odvolání obžalovaných V. L. a Mgr. Bc. D. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13.11.2012, č.j. 28 T 12/2011-7610, a rozhodl t a k t o :
I. Z podnětu odvolání obžalovaných V. L. a Mgr. Bc. D. L. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. z r u š u j e v celém rozsahu.
II. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13.11.2012, č.j. 28 T 12/2011-7610, byli obžalovaní V. L. a Mgr. D. L. uznáni vinnými, a to obžalovaný V. L. v bodě 1) pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb., v bodě 2) zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3) zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a obžalovaná Mgr. D. L. v bodě 1) trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb. Trestné činnosti se měli dopustit tím, že
obžalovaní V. L. a Mgr. D. L.:
1) dne 21.9.2006 v O., na ulici D. nám. č. 28-29, na pobočce Č. o. b., a.s., (dále jen banka ), Mgr. D. L. (nyní L.), jako jednatelka společnosti L. L., s.r.o., se sídlem O., Ř. 250, okres O., uzavřela s bankou Smlouvu o úvěru č. 5793/06/5257, a to na částku úvěrového limitu ve výši 3.000.000 Kč bez stanoveného účelu čerpání ve formě kontokorentního úvěru, kdy při uzavírání této smlouvy bance předložila seznam pohledávek z obchodního styku společnosti L. L., s.r.o., v celkové výši 5.274.683,25 Kč, který jí předtím vyhotovil obžalovaný V. L., a jehož pravdivost stvrdila svým podpisem, kdy k těmto pohledávkám byla téhož dne uzavřena Smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 5794/06/5257, přičemž obžalovaný V. L. do tohoto seznamu pohledávek z důvodu splnění kritérií pro poskytnutí úvěrové jistiny předem vědomě zahrnul jednak neexistující pohledávky a jednak pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší, v důsledku čehož bylo provedeno neoprávněné navýšení hodnoty zastavovaných pohledávek oproti skutečnosti o částku nejméně 4.908.084 Kč, kdy banka bez znalostí těchto podstatných skutečností poskytla společnosti L. L., s.r.o., formou kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 3.000.000 Kč, které poté postupně v plném rozsahu obžalovaná Mgr. D. L. (nyní L.) vyčerpala, přičemž poskytnutý úvěr nebyl řádně splácen a tímto svým jednáním způsobila poškozené bance škodu ve výši 3.000.000 Kč,
obžalovaný V. L.:
2) dne 21.9.2006 v O., na ulici D. nám. č. 28-29, na pobočce Č. o. b., a.s. (dále jen banka ), obžalovaný V. L., jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající dle živnostenského zákona, zapsaná v obchodním rejstříku pod názvem V. L. - L., s místem podnikání O., Ř. 250, okres O., uzavřel s bankou Smlouvu o úvěru č. 5796/06/5257, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrového limitu ve výši 26.000.000 Kč na financování pohledávek z obchodního styku formou revolvingového úvěru a dále uzavřel Smlouvu o úvěru č. 5799/06/5257, jejímž předmětem bylo poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 4.000.000 Kč bez stanoveného účelu čerpání, kdy při uzavírání těchto smluv bance předložil seznam pohledávek z obchodního styku v celkové výši 39.135.351,22 Kč, ke kterým byla téhož dne uzavřena Smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 5797/06/5257, přičemž obžalovaný V. L. do tohoto seznamu pohledávek z důvodu splnění kritérií pro poskytnutí úvěrových jistin předem vědomě zahrnul jednak neexistující pohledávky a jednak pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší a také pohledávky, které již byly postoupené na základě smluv o factoringové spolupráci třetím subjektům, v důsledku čehož neoprávněně navýšil oproti skutečnosti hodnotu zastavovaných pohledávek o částku nejméně 28.787.417 Kč, kdy banka mu bez znalostí těchto podstatných skutečností poskytla formou revolvingového úvěru a kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 30.000.000 Kč, které poté postupně v plném rozsahu obžalovaný V. L. vyčerpal, přičemž poskytnuté úvěry řádně nesplatil a tímto svým jednáním způsobil poškozené Č. o. b., a.s., škodu ve výši 30.000.000 Kč,
3) dne 13.12.2007 v O., na ulici 28. ř. 15, na pobočce U. B. C. R., a.s. (dále jen banka ), obžalovaný V. L. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající dle živnostenského zákona, zapsaná v obchodním rejstříku pod názvem V. L. - L., s místem podnikání O., Ř. 250, okres O., uzavřel s bankou Smlouvu o úvěru a dalších bankovních službách č. 254/07-120, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrového limitu ve výši 35.000.000 Kč na financování provozních potřeb a na přefinancování krátkodobých úvěrů poskytnutých Č. o. b., a.s., ve formě revolvingově využitelné linky, kdy při uzavírání této smlouvy předložil bance seznam pohledávek z obchodního styku v celkové výši 44.311.032,80 Kč, ke kterým byla téhož dne uzavřena Smlouva o zajištění postoupením pohledávek č. 521/07-254/07-120, přičemž obžalovaný V. L. do tohoto seznamu pohledávek z důvodu splnění kritérií pro poskytnutí úvěrové jistiny předem vědomě zahrnul jednak neexistující pohledávky a jednak pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší a také pohledávky, které již byly postoupené na základě smluv o factoringové spolupráci třetím subjektům, v důsledku čehož neoprávněně navýšil oproti skutečnosti hodnotu postupovaných pohledávek o částku nejméně 35.359.827,56 Kč, kdy banka mu bez znalosti těchto podstatných skutečností poskytla formou revolvingové linky přeněžní prostředky v celkové výši 35.000.000 Kč, které poté postupně v částce 34.754.254,90 Kč obžalovaný V. L. vyčerpal, přičemž poskytnutý úvěr řádně nesplatil a tímto svým jednáním způsobil poškozené U. B. C. R., a.s., škodu ve výši 34.754.254,90 Kč.
Za to byl obžalovaný V. L. odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, dále v oboru mezinárodní zaslatelství a v oboru silniční motorová doprava a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, dále v oboru mezinárodní zasilatelství a v oboru silniční motorová doprava nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 7 let. Obžalovaná Mgr. D. L. byla odsouzena podle § 250b odst. 4 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr.zák. byl obžalované výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 60a odst. 1 tr.zák. byl nad obžalovanou vysloven dohled. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. byl obžalované uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byli obžalovaní V. L. a Mgr. D. L. zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit poškozené Č. o. b., a.s., se sídlem P. 5, R. 333/150, škodu ve výši 3.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný V. L. zavázán povinností nahradit poškozené Č. o. b., a.s., se sídlem P. 5, R. 333/150, škodu ve výši 30.000.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená Č. o. b., a.s., se sídlem P. 5, R. 333/150, se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný V. L. zavázán povinností nahradit poškozené U. B. C. R., a.s., se sídlem P. 4-M., Ž. 1525/1, škodu ve výši 34.754.254,90 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obžalovaná Mgr. Bc. D. L. odvolání ihned po jeho vyhlášení, obžalovaný V. L. tak učinil prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř.
V odůvodnění odvolání obžalované Mgr. Bc. D. L. se uvádí, že je zaměřeno proti výroku o vině i proti výrokům navazujícím.
Dále se rekapitulují skutkové závěry nalézacího soudu s tím, že o nich vznikají pochybnosti, přičemž obhajoba předkládá svoji vizi výsledků dokazování na základě některých skutečností z výpovědí svědků I., Š., M. a Ing. B. Zároveň se porovnávají výpovědi svědkyně I. a Ing. B., z čehož se usuzuje, že, pokud nebyl seznam pohledávek předkládaný bance podroben hloubkovému a detailnímu porovnávání, nebylo snadné neshodu mezi seznamem skutečných pohledávek a seznamem pohledávek předkládaných bance objevit. Ekonomická situace v roce 2006 obžalovanou nijak nenutila k tomu dělat jinou, než namátkovou, kontrolu a nelze jí klást k tíži, že výsledek její namátkové kontroly byl shodný jako výsledek namátkových kontrol specialistek v bance. Stejně tak obžalované nelze klást za vinu, že prováděla jen namátkovou kontrolu, neboť věřila, že za dané ekonomické situace neměla důvod pochybovat o oprávněnosti své víry, že vše je v pořádku.
Odvolací soud by měl provést opakovaný výslech svědka Ing. B. ve vztahu k otázce, jak byla důkladná kontrola ze strany banky, když banka kontrolu prováděla od roku 2006 do roku 2009 a důvodem pro převedení úvěru do centrály nebylo nesplácení, ale další zápis na LV.
Pokud by odvolací soud výpověď svědka Ing. B. považoval za nahrazování činnosti nalézacího soudu, pak bylo navrženo, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
U veřejného zasedání pak obžalovaná a její obhájce na výše uvedených odvolacích námitkách v podstatě setrvali.
V odůvodnění odvolání obžalovaného V. L., které zpracoval jeho ustanovený obhájce JUDr. K. A., se uvádí, že toto je zaměřeno do všech výroků napadeného rozsudku.
V první řadě se pak zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi svědkyně I. Zdůrazňuje se, že o provozní záležitosti ve firmě se staral obžalovaný a o finance a papírování pak spoluobžalovaná L. Ví se také, že mezi účtárnou a obžalovaným L. byl velice napjatý a špatný vztah, naopak s obžalovanou L. měla svědkyně I. vztah přátelský. Objektivní skutečností je také to, že svědkyně I. nebyla zaměstnankyní obžalovaného L., ale společnosti L., s.r.o., což byla společnost, kterou odvolatel nevlastnil a neřídil. Proto nemá logiku, aby svědkyně tvrdila, že se bála obžalovaného L. z toho důvodu, aby nepřišla o práci. Dovozuje se, že také mohla sdělit skutečnosti, týkající se pokynů k falšování účetnictví ze strany obžalovaného L., své zaměstnavatelce. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy obhajoba má za to, že výpověď této svědkyně je absolutně nevěrohodná.
Poté odůvodnění odvolání rozebírá všechny tři body výroku o vině obsažené v napadeném rozsudku, konstatuje, že v prvním případě neměl obžalovaný jakýkoliv důvod ani možnost zahrnovat do seznamu pohledávek nadhodnocené nebo neexistující pohledávky, v dalších případech pak obžalovaný nepopírá, že příslušné listiny, včetně seznamu pohledávek, podepsal a předložil, ovšem nevypracovával je on, ani nedával pokyny svědkyni I. k zahrnování nepravdivých údajů. Podle přesvědčení obhajoby bylo prokázáno, že obžalovaný neměl povědomí o účetnictví, ani o konkrétní výši pohledávek a neuměl pracovat s účetním softwarem.
Dále má obhajoba za to, že krajský soud zatížil řízení vadou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výpověďmi svědků Ing. J. Ch. a Ing. D. K., kteří by mohli podat informace, jak firma fungovala, jaké a kdo měl pravomoci, jakým způsobem se sjednávali úvěry apod.
Nad rámec výše řečeného se výslovně vytýká výroku o trestu, že je nepřiměřený, neboť se dostatečně nehodnotí bezúhonnost obžalovaného a okolnost, že se snažil, aby firma vzkvétala a prosperovala, přičemž nebylo prokázáno, že by se obžalovaný obohatil. Výrok o náhradě škody je napadán proto, že se obžalovaný necítí být vinen.
Ze všech těchto důvodů bylo navrženo, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a zprostil obžalovaného obžaloby.
V odvolacím řízení vrchnímu soudu došel doplněk odvolání, který zpracoval obžalovaný V. L. sám.
V tomto doplňku se zdůrazňuje, že jedinými podklady, ze kterých soud prvního stupně čerpal své závěry obsažené ve skutkových větách napadeného rozsudku, jsou písemnosti nazvané vždy Provedená analýza k seznamu pohledávek předložených ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám , které zpracoval komisař SKPV Policie ČR kpt. Bc. R. O.
Dle přesvědčení obžalovaného jakoukoliv analýzu zpracovanou policejním orgánem vykonávajícím úkony trestního řízení nelze podřadit mezi důkazní prostředky ve smyslu § 89 odst. 2 tr.ř., ani ji nelze považovat za odborné vyjádření podle § 105 tr.ř. V celém průběhu řízení nebyly zmiňované analýzy nikým přezkoumány a podloženy jinými důkazy a především k nim nebyl zpracován žádný znalecký posudek, ačkoliv se nepochybně jedná o objasnění skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí předpokládaných v ustanovení § 105 tr.ř.
Sám policejní orgán pak zpracoval uvedené analýzy značně povrchně, veškeré neznámým způsobem od třetích osob získávané informace považoval za pravdivé a nekriticky je přejímal do svých závěrů.
Výrok o náhradě škody pak nebere do úvahy insolvenční řízení se subjekty, kterým byly úvěry poskytnuty.
Krajskému soudu je také vytýkáno, že k důkazu byl čten i znalecký posudek Ing. Z. L. s poznámkou, že jde o posudek z jiné trestní věci. Podle názoru obžalovaného se jednalo o nezákonné použití důkazu.
Následně vrchnímu soudu došel další dodatek doplnění odvolání, zpracovaný ustanoveným obhájcem JUDr. K. A., který směřuje v první části proti výroku o náhradě škody, přičemž se obsáhlým způsobem dovozuje to, že škodu vztahující se k bodu 1) napadeného rozsudku obžalovaný nezpůsobil a nemohl způsobit a že nakonec škoda vzniklá ČSOB v souvislosti se skutky pod body 1) a 2) napadeného rozsudku byla zcela nebo zčásti uhrazena prostředky od Č. z. a r. b., a.s., popř. z konkurzní podstaty. V tomto směru se navrhuje doplnění dokazování k ověření těchto okolností.
Dále se specifikuje, ke kterým okolnostem by měli být vyslechnuti svědci Ing. Ch. a Ing. K. a jako svědek by měl být dle přesvědčení obžalovaného vyslechnut i J. G., o kterém se zmínila svědkyně I.
Před veřejným zasedáním odvolacího soudu si pak na základě plné moci obžalovaný zvolil místo obhájce ustanoveného obhájce nového, a to JUDr. J. Č.
Ten v rámci veřejného zasedání rozšířil odvolací námitky tím způsobem, že se setrvává na výhradách vůči procesnosti analýz realizovaných policejním orgánem, ale navíc se k nim zdůrazňuje, že v nich není uvedeno, jakým způsobem se vůbec prvotní účetní doklady dostaly do dispozice orgánu činného v trestním řízení, což je základní věc, která vůbec v jejich podkladech chybí. Obžalovaný přitom prohlašuje, že příslušné doklady on sám nikomu nevydal a ani nikomu nezadával, aby je v jeho účetní evidenci vyhledal. Analýzy také trpí mnoha věcnými vadami, což obhájce doprovází argumenty k jednotlivým dílčím závěrům analýzy vztahující se k bodu 2) obžaloby, přičemž se dovozují pochybení několika základních typů. Pokud soud z analýz přejímá tak zásadní závěry, domnívá se obhajoba, že je to věcné pochybení, které musí být v rámci trestního řízení odstraněno.
Následně se obhajoba vrátila k věrohodnosti svědkyně I., přičemž tato byla opětovně obsáhle zpochybňována a k její věrohodnosti byl navržen další svědek JUDr. Č. V., který by se měl vyjádřit k působení svědkyně I. ve společnosti koncem roku 2007.
Státní zástupce intervenující u veřejného zasedání pak dospěl k závěru, že veškeré rozhodné skutečnosti byly objasněny na základě dokladů založených v trestním spise, které byly stranám předloženy v průběhu hlavního líčení. Podstatou obhajoby obžalovaného je přesouvání problematiky někdy až do stadia insolvenčního řízení, přičemž se opomíjí fakt, že nepravdivé skutečnosti byly předloženy již v souvislosti s uzavíráním příslušných smluv. Výrok o vině i trestu u obou obžalovaných byl státním zástupcem hodnocen jako zákonný, jistá důvodnost námitek by se mohla týkat výroku o náhradě škody.
Odvolací soud zjistil, že rozsudek byl napaden odvoláními, které z hlediska obsahových náležitostí vyhovují ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř., přičemž byla podána v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (§ 248 odst. 1 tr.ř. a § 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Z těchto důvodů také nebyly splněny podmínky k zamítnutí či odmítnutí odvolání dle § 253 odst. 1 či odst. 3 tr.ř. Proto bylo nařízeno veřejné zasedání.
Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání dle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a to z hlediska vytýkaných i nevytýkaných vad. Na základě tohoto postupu dospěl k následujícím závěrům.
V první řadě je nutno konstatovat, že nebyly shledány takové podstatné procesní vady, jaké má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Trestní stíhání obžalovaných bylo zahájeno zákonem stanoveným způsobem dle § 160 odst. 1 tr.ř., přičemž obžalovaní měli možnost se ve věci vyjádřit jak ve stadiu přípravného řízení, tak v hlavním líčení před soudem a v rámci všech fází trestního stíhání byla respektována ustanovení o provádění důkazů, přičemž od počátku měli obžalovaní v řízení, v němž jsou založeny podmínky nutné obhajoby, zajištěného obhájce. Obžaloba pak byla podána pro skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, a o těchto skutcích také rozhodl nalézací soud napadeným rozsudkem. Určité procesní vady v postupu nalézacího soudu ovšem zjištěny byly, ale z dalšího výkladu vyplyne, že tyto podle přesvědčení odvolacího soudu pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. nespadají.
Z hlediska odvolacích námitek, zejména obžalovaného V. L., je třeba si uvědomit, že rozhodnutí o podané obžalobě je třeba opřít o dokazování respektující ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., které požaduje, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž provedené důkazy je třeba hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., tedy podle vnitřního přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V odůvodnění výroku o vině musí být uvedeny okolnosti odpovídající požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr.ř., tedy vysvětleno, které skutečnosti vzal krajský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
Na základě projednání věci ve veřejném zasedání, vyhodnocení odvolacích argumentů a obsahu spisového materiálu dospěl odvolací soud k závěru, že krajský soud těmto požadavkům nevyhověl, neboť byly zjištěny podstatné vady rozsudku, spočívající v zásadní nejasnosti a neúplnosti jeho skutkových zjištění (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), přičemž vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, zejména se týkající výroků o vině, přičemž k objasnění věci je třeba provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (§ 258 odst. 1 písm. c/ tr.ř.).
Základ trestní odpovědnosti obou obžalovaných byl spatřován v naplnění znaků skutkových podstat zločinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v bodech 2) a 3), popř. trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. (u obžalovaného V. L. ve formě pomoci) v bodě 1). Forma naplnění základní skutkové podstaty byla ve všech případech spatřována v uvedení nepravdivých údajů, což je znak jak trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zák., tak znak přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro dovození tohoto znaku je však nutné takové ustálení skutkových zjištění, které by přesně specifikovalo okolnosti, spočívající v seznamu a vyčíslení fingovaných, neoprávněně navýšených, popř. jinému subjektu již postoupených pohledávek. Vyskytly se dokonce názory, že by úplný výčet takových pohledávek měl být uveden ve skutkovém popise obsaženém ve výrokové části napadeného rozsudku. Tento přehnaně náročný požadavek sice odvolací soud nesdílí, nicméně považuje za nutné, aby alespoň v odůvodnění rozsudku byly tyto okolnosti přesně specifikovány, neboť jen tak mají strany trestního řízení možnost proti skutkovým zjištěním konkrétně brojit a uplatňovat námitky.
V této souvislosti je třeba si povšimnout, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje pouze formální výčet listinných důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, a k jednotlivým bodům výroku o vině napadeného rozsudku se pak vztahují pouhé tři stručné a obecné odstavce, které se nijak nezabývají bližší analýzou velké masy provedených listinných důkazů, které byly v přípravném řízení po různu obsaženy v celkem 16 spisových svazcích. V podstatě se v této pasáži napadeného rozsudku objevuje jen mírné rozvedení strohých závěrů obsažených ve skutkových popisech, přičemž k bodu 1) výroku o vině se uvádí, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou zřejmé z analýzy na č.l. 6497-6501 a z příslušných účetních dokladů (č.l. 6503-6545), k bodu 2) výroku o vině se uvádí, že skutkové závěry vyplývají z analýzy na č.l. 6015-6040 a z příslušných účetních dokladů; u bodu 3) výroku o vině je konstatováno, že skutkové závěry vyplývají z analýzy z č.l. 6546-6582 a dále z příslušných účetních dokladů vydaných fyzickou osobou V. L. L. (k tomuto bodu je třeba podotknout, že tvrzení o tom, které faktury byly fiktivní a které pohledávky byly postoupeny na faktoringovou společnost je v rozporu se skutkovým popisem bodu 3/ ve výrokové části napadeného rozsudku, kde se zmiňují i pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší). Takovýto přístup by snad byl na místě, pokud by příslušné skutkové závěry byly zcela nesporné a potvrzované více důkazy navzájem se podporujícími, a to za situace, pokud by obžalovaní ve svých výpovědích zásadní správnost těchto údajů potvrzovali. Takto tomu ovšem v daném případě nebylo. V daném směru je tedy rozsudek naprosto nepřezkoumatelný.
V této chvíli je nutno se vyjádřit k námitce obhajoby, že analýzy , kterými soud prvního stupně argumentuje, z procesního hlediska nejsou důkazem, krajský soud je vůbec neměl číst a z nich vycházet, přičemž se vznáší i argumenty vůči jejich věcné správnosti.
V ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř. se říká, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obžalovaného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Ustanovení § 213 tr.ř. pak upravuje postup při provádění zejména listinných důkazů.
Výše zmíněné analýzy jsou ve spise skutečně založeny na č.l. 6015-6040, č.l. 6497-6501 a č.l. 6546-6580, přičemž ve všech případech jsou tyto analýzy označeny pojmem Úřední záznam o provedené analýze, přičemž v závěru je vždy podepsán kpt. Bc. R. O., vrchní komisař.
Z obsahu těchto písemností i z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o materiály, které mají vyhodnotit obsah spisového materiálu shromážděného v přípravném řízení a přesně vymezit, které pohledávky byly při sjednávání úvěrových smluv fingovány, neoprávněně navýšeny, popř. postoupeny jinému subjektu. Vzhledem k tomu, že jsou výsledkem hodnotící činnosti policejního orgánu, nelze je označit za listiny zmíněné v ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř., ohledně nichž lze postupovat způsobem uvedeným v § 213 tr.ř. Teoreticky se tedy nabízí otázka, zda-li se nejedná o úřední záznamy, jejichž čtení je přípustné podle § 211 odst. 6 tr.ř., nicméně i to je vyloučeno, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze k úředním záznamům o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů, jak jsou vymezeny v ustanovení § 158 odst. 3 tr.ř., které na úřední záznam takového charakteru, o jakém je řeč, nepamatuje.
Lze tedy uzavřít, že výše uvedené analýzy jsou pouhou pomůckou, která se zabývá ve spise různě roztroušenými informacemi a skutečnostmi, aniž by měla charakter důkazu. Taková pomůcka by ve věci byla jistě chvályhodná, pokud by vzala do úvahy veškeré skutečnosti obsažené ve spise, což z obsahu analýz rozhodně nevyplývá, i když za současného stavu věci má určitý orientační význam. V důsledku toho je čtení těchto analýz nutno označit za procesní vadu, která ovšem nebyla hodnocena jako procesní vada podstatná ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je však třeba si uvědomit pouze orientační a pomocný význam těchto materiálů s tím, že skutkové závěry je třeba budovat pouze na primárních důkazech, které jsou procesně přípustné.
Z obsahu doposud shromážděného spisového materiálu přitom plyne, že existuje několik okruhů důkazů, které se týkají závěrů o tom, které pohledávky byly fingované, které byly neoprávněně navýšeny a které již byly postoupeny jiným subjektům. V první řadě jsou to faktury, které jsou přílohou jednotlivých analýz. Dále jsou to listinné materiály vyžádané od různých nositelů údajných závazků vůči subjektům, jejichž jménem byly požadovány úvěry, a to i cestou právní pomoci v zahraničí. Kromě toho spis obsahuje zprávy poškozených peněžních ústavů s přílohami a zprávy faktoringových společností s přílohami. V řadě případů tyto okruhy informací mezi sebou zcela nekonvenují, popř. jsou i v rozporu. Těmito okolnostmi se krajský soud nijak nezabývá, obsah listinných důkazů vůbec nerozvádí a vzhledem k tomu je nutno konstatovat zásadní nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Nepochybné je to, že proces hodnocení provedených důkazů by mohl mít východisko ve fakturách tvořících přílohy analýz, ale v této souvislosti je nutno dát za pravdu námitkám obhajoby obžalovaného L., že ze spisového materiálu není jasné, jak se tyto faktury do spisu dostaly. Ve spise o tom není žádná zmínka, takže není patrné, kdo je vydal, popř. komu byly odňaty, zda byly odňaty jako kompletní soubor určitých dokumentů nebo byly z nějakého souboru dokumentů vybrány a co se stalo se zbytkem tohoto souboru. Pokud soud prvního stupně ve vztahu k bodu 3) napadeného rozsudku výslovně konstatuje, že se jedná o účetní doklady vydané obžalovaným, pak spisový materiál takovýmto skutečnostem rozhodně nenasvědčuje. Spíše lze uvažovat o hypotéze, že byly vydány buď svědkem Ing. B. nebo svědkem JUDr. H.
V tomto směru je nutno se vrátit opět k obsahu výše uvedených analýz , které v některých případech odkazuje na účetní historii subjektu žádajícího o úvěr, popř. rozvíjí úvahy o fiktivnosti některých faktur na základě čísla faktur v určité účetní řadě, ač je na základě provedeného dokazování pravděpodobné, že kompletní účetnictví obou ve výroku napadeného rozsudku uvedených subjektů neměly orgány činné v trestním řízení nikdy k dispozici.
Za daného stavu je tedy nutno objasnit, jakým způsobem se faktury, tvořící přílohy analýz , do spisu dostaly, zda se jedná o nějaký kompletní soubor dokumentů nebo součást širšího souboru, který by případně byl ještě k dispozici, a to výslechem policejního komisaře kpt. Bc. O., popř. opětovným výslechem svědků Ing. B. a JUDr. H. s tím, že s ohledem na obsah takto zjištěných skutečností bude muset krajský soud pečlivě vážit, zda listinné materiály nedoplní i o další případné části souboru účetních dokumentů, aby byl k dispozici potřebný základ pro hodnocení faktur založených jako příloha výše uvedených analýz.
Teprve, až bude možné s potřebnou relevancí z tohoto výchozího bodu vyjít, bude možno faktury založené jako příloha analýz porovnávat s listinami z ostatních okruhů listinných důkazů, a to takovým způsobem, že v odůvodnění bude muset krajský soud učinit detailní rozbor jednotlivých pohledávek tak, aby mohlo být s praktickou jistotou ustáleno, které přesně pohledávky byly fingované, které byly neoprávněně navýšené a které již byly postoupeny jiným subjektům. Teprve pak bude možno učinit souhrnné závěry o tom, jaký podíl na celkovém objemu zastavovaných pohledávek činily pohledávky fingované, neoprávněně navýšené, popř. postoupené jiným subjektům a s těmito závěry pak pracovat v rovině dovození případné subjektivní stránky projednávané trestné činnosti u obou obžalovaných.
V této souvislosti si nelze odpustit připomínku, že subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. pod bodem 1) u obžalované Mgr. Bc. L. není náležitým způsobem ve skutkovém popise vyjádřena za situace, kdy v usnesení o zahájení trestního stíhání tyto okolnosti uvedeny byly. Krajský soud tedy při případném opakovaném rozhodnutí o vině obou obžalovaných bude muset své závěry o subjektivní stránce rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřit i ve skutkovém popise jednání obžalované Mgr. Bc. L.
K dokazování provedenému v rámci hlavního líčení je třeba podotknout, že je zajímavé, že k provedení v podstatě všech listinných důkazů přikročil krajský soud až poté, co již státní zástupce přednesl závěrečný návrh (viz č.l. 7593-7594), a to pouze ve formě předložení listinných materiálů stranám bez toho, aniž by cokoli konkrétního bylo čteno. Strany k této části dokazování zaujaly zcela pasivní postoj a žádný z obžalovaných k listinným důkazům neměl jakýchkoliv připomínek. Teprve v odvolacím řízení jsou uplatňovány námitky, o kterých byla řeč shora. Z formálního hlediska s ohledem na současné znění ustanovení § 213 tr.ř. tedy listinné důkazy již byly provedeny, nicméně vzhledem k výtkám odvolacího soudu a k odvolacím námitkám zejména obžalovaného V. L. není vyloučeno, aby krajský soud na základě zvážení obsahu spisového materiálu dokazování všemi nebo některými důkazy opakoval, a to ať už z vlastní iniciativy nebo na základě návrhů procesních stran. Bylo by zároveň vhodné, aby procesní strany konkrétní námitky vůči listinným důkazům shromážděným ve spisovém materiálu uplatnily již před soudem prvního stupně, což má význam pro to, aby mohla být včas vyřešena otázka, zda-li dokazování již bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., a aby případné argumenty vůči skutkovým zjištěním byly považovány za seriózní, a nikoli jen za snahu protahovat řízení.
Kromě toho si vrchní soud povšimnul, že ve výše uvedených analýzách se argumentuje i historií účtů obžalovaného V. L. Toto tvrzení patrně souvisí s CD-R nosiči, které jsou založeny na č.l. 287 a 513 spisu, jimiž však krajský soud dokazování neprovedl a nijak se jimi nezabýval (podotknout lze, že spisový přehled obsahuje i položku 9., označující údajné CD-R s výpisy z účtů, s poznámkou V. L. L., L. L., s.r.o., na č.l. 114, ovšem ve spise se nachází pouze prázdná neoznačená obálka). V dalším postupu těmto skutečnostem bude třeba věnovat pozornost, krajský soud se bude muset zabývat obsahem příslušných nosičů a s ohledem na jejich význam pak zvolit formu dokazování, kdy patrně bude nutné, aby byl v zájmu přehlednosti obsah ve spise příslušných nosičů převeden do listinné formy a poté zvolen postup podle § 213 tr.ř., týkající se listinných důkazů.
Pokud se týká nově uplatněných důkazních návrhů obhajoby na výslech dalších svědků nad rámec toho, co již bylo požadováno u soudu prvního stupně, prozatím na základě aktuálního stavu dokazování nemá odvolací soud důvod, aby krajskému soudu ukládal nějaké závazné pokyny k jejich provedení, nicméně situace se může změnit v průběhu řízení před soudem prvního stupně a krajský soud si tedy bude muset na základě aktuálního stavu dokazování pečlivě vážit, zda je již provedl v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. či zda je třeba ještě dokazování doplnit, jak výslechy svědků či vyžadováním nějakých listinných materiálů.
Po pečlivém objasnění všech rozhodných skutkových okolností teprve bude moci soud prvního stupně přistoupit k právnímu hodnocení zjištěného skutkového děje a v případě rozhodnutí o vině obžalovaných pak znovu přikročit i k vyhodnocení všech okolností významných pro uložení trestů. V dosavadních úvahách nalézacího soudu odvolacímu soudu přitom chybí konkrétní vyjádření se k tomu, zda zde existují nějaké skutečnosti, které by svědčily o tom, že by obžalovaní finanční prostředky získané poskytnutými úvěry použili pro vlastní potřebu.
Vzhledem k tomu, že námitky vůči výrokům o náhradě škody byly postupně rozváděny až v době, kdy se spis nacházel již v odvolacím řízení, podařilo se odvolacímu soudu opatřit pouze zprávy od ČSOB, a.s., a U. B. C. R., a.s., ve kterých se tvrdí, že se jim doposud na náhradě škody nedostalo žádného plnění. Vzhledem k závažnosti argumentů obhajoby však bude třeba se zabývat tím, zda-li již nebylo v insolvenčních řízeních rozhodnuto rozvrhovými usneseními a zda z tohoto titulu poškozené subjekty již nedostaly náhradu části způsobené škody, popř. ověřit, zda-li na ČMBZ, a.s., zcela nebo zčásti nepřešel nárok na náhradu škody z titulu plnění bankovní záruky. Tyto okolnosti je třeba ověřit vyžádáním insolvenčních spisů, popř. zprávou ČMBZ, a.s.
Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, že napadený rozsudek byl zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně s tím, že tento je ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř. povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.
V Olomouci dne 19. března 2013.
JUDr. Vladimír Štefan v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
J. Jakobová
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 211 předpisu č. 40/2009Sb. TZ, § 250b předpisu č. 140/1961Sb. TZS, § 125 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ), § 112 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ), § 213 předpisu č. 141/1961Sb. TR (TŘ)
U s n e s e n í
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2013 odvolání obžalovaných V. L. a Mgr. Bc. D. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13.11.2012, č.j. 28 T 12/2011-7610, a rozhodl t a k t o :
I. Z podnětu odvolání obžalovaných V. L. a Mgr. Bc. D. L. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. z r u š u j e v celém rozsahu.
II. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 13.11.2012, č.j. 28 T 12/2011-7610, byli obžalovaní V. L. a Mgr. D. L. uznáni vinnými, a to obžalovaný V. L. v bodě 1) pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb., v bodě 2) zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 3) zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a obžalovaná Mgr. D. L. v bodě 1) trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák., ve znění zák. č. 140/1961 Sb. Trestné činnosti se měli dopustit tím, že
obžalovaní V. L. a Mgr. D. L.:
1) dne 21.9.2006 v O., na ulici D. nám. č. 28-29, na pobočce Č. o. b., a.s., (dále jen banka ), Mgr. D. L. (nyní L.), jako jednatelka společnosti L. L., s.r.o., se sídlem O., Ř. 250, okres O., uzavřela s bankou Smlouvu o úvěru č. 5793/06/5257, a to na částku úvěrového limitu ve výši 3.000.000 Kč bez stanoveného účelu čerpání ve formě kontokorentního úvěru, kdy při uzavírání této smlouvy bance předložila seznam pohledávek z obchodního styku společnosti L. L., s.r.o., v celkové výši 5.274.683,25 Kč, který jí předtím vyhotovil obžalovaný V. L., a jehož pravdivost stvrdila svým podpisem, kdy k těmto pohledávkám byla téhož dne uzavřena Smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 5794/06/5257, přičemž obžalovaný V. L. do tohoto seznamu pohledávek z důvodu splnění kritérií pro poskytnutí úvěrové jistiny předem vědomě zahrnul jednak neexistující pohledávky a jednak pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší, v důsledku čehož bylo provedeno neoprávněné navýšení hodnoty zastavovaných pohledávek oproti skutečnosti o částku nejméně 4.908.084 Kč, kdy banka bez znalostí těchto podstatných skutečností poskytla společnosti L. L., s.r.o., formou kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 3.000.000 Kč, které poté postupně v plném rozsahu obžalovaná Mgr. D. L. (nyní L.) vyčerpala, přičemž poskytnutý úvěr nebyl řádně splácen a tímto svým jednáním způsobila poškozené bance škodu ve výši 3.000.000 Kč,
obžalovaný V. L.:
2) dne 21.9.2006 v O., na ulici D. nám. č. 28-29, na pobočce Č. o. b., a.s. (dále jen banka ), obžalovaný V. L., jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající dle živnostenského zákona, zapsaná v obchodním rejstříku pod názvem V. L. - L., s místem podnikání O., Ř. 250, okres O., uzavřel s bankou Smlouvu o úvěru č. 5796/06/5257, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrového limitu ve výši 26.000.000 Kč na financování pohledávek z obchodního styku formou revolvingového úvěru a dále uzavřel Smlouvu o úvěru č. 5799/06/5257, jejímž předmětem bylo poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 4.000.000 Kč bez stanoveného účelu čerpání, kdy při uzavírání těchto smluv bance předložil seznam pohledávek z obchodního styku v celkové výši 39.135.351,22 Kč, ke kterým byla téhož dne uzavřena Smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 5797/06/5257, přičemž obžalovaný V. L. do tohoto seznamu pohledávek z důvodu splnění kritérií pro poskytnutí úvěrových jistin předem vědomě zahrnul jednak neexistující pohledávky a jednak pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší a také pohledávky, které již byly postoupené na základě smluv o factoringové spolupráci třetím subjektům, v důsledku čehož neoprávněně navýšil oproti skutečnosti hodnotu zastavovaných pohledávek o částku nejméně 28.787.417 Kč, kdy banka mu bez znalostí těchto podstatných skutečností poskytla formou revolvingového úvěru a kontokorentního úvěru peněžní prostředky v celkové výši 30.000.000 Kč, které poté postupně v plném rozsahu obžalovaný V. L. vyčerpal, přičemž poskytnuté úvěry řádně nesplatil a tímto svým jednáním způsobil poškozené Č. o. b., a.s., škodu ve výši 30.000.000 Kč,
3) dne 13.12.2007 v O., na ulici 28. ř. 15, na pobočce U. B. C. R., a.s. (dále jen banka ), obžalovaný V. L. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající dle živnostenského zákona, zapsaná v obchodním rejstříku pod názvem V. L. - L., s místem podnikání O., Ř. 250, okres O., uzavřel s bankou Smlouvu o úvěru a dalších bankovních službách č. 254/07-120, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěrového limitu ve výši 35.000.000 Kč na financování provozních potřeb a na přefinancování krátkodobých úvěrů poskytnutých Č. o. b., a.s., ve formě revolvingově využitelné linky, kdy při uzavírání této smlouvy předložil bance seznam pohledávek z obchodního styku v celkové výši 44.311.032,80 Kč, ke kterým byla téhož dne uzavřena Smlouva o zajištění postoupením pohledávek č. 521/07-254/07-120, přičemž obžalovaný V. L. do tohoto seznamu pohledávek z důvodu splnění kritérií pro poskytnutí úvěrové jistiny předem vědomě zahrnul jednak neexistující pohledávky a jednak pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší a také pohledávky, které již byly postoupené na základě smluv o factoringové spolupráci třetím subjektům, v důsledku čehož neoprávněně navýšil oproti skutečnosti hodnotu postupovaných pohledávek o částku nejméně 35.359.827,56 Kč, kdy banka mu bez znalosti těchto podstatných skutečností poskytla formou revolvingové linky přeněžní prostředky v celkové výši 35.000.000 Kč, které poté postupně v částce 34.754.254,90 Kč obžalovaný V. L. vyčerpal, přičemž poskytnutý úvěr řádně nesplatil a tímto svým jednáním způsobil poškozené U. B. C. R., a.s., škodu ve výši 34.754.254,90 Kč.
Za to byl obžalovaný V. L. odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, dále v oboru mezinárodní zaslatelství a v oboru silniční motorová doprava a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, dále v oboru mezinárodní zasilatelství a v oboru silniční motorová doprava nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 7 let. Obžalovaná Mgr. D. L. byla odsouzena podle § 250b odst. 4 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr.zák. byl obžalované výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 60a odst. 1 tr.zák. byl nad obžalovanou vysloven dohled. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. byl obžalované uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byli obžalovaní V. L. a Mgr. D. L. zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit poškozené Č. o. b., a.s., se sídlem P. 5, R. 333/150, škodu ve výši 3.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný V. L. zavázán povinností nahradit poškozené Č. o. b., a.s., se sídlem P. 5, R. 333/150, škodu ve výši 30.000.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená Č. o. b., a.s., se sídlem P. 5, R. 333/150, se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný V. L. zavázán povinností nahradit poškozené U. B. C. R., a.s., se sídlem P. 4-M., Ž. 1525/1, škodu ve výši 34.754.254,90 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obžalovaná Mgr. Bc. D. L. odvolání ihned po jeho vyhlášení, obžalovaný V. L. tak učinil prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř.
V odůvodnění odvolání obžalované Mgr. Bc. D. L. se uvádí, že je zaměřeno proti výroku o vině i proti výrokům navazujícím.
Dále se rekapitulují skutkové závěry nalézacího soudu s tím, že o nich vznikají pochybnosti, přičemž obhajoba předkládá svoji vizi výsledků dokazování na základě některých skutečností z výpovědí svědků I., Š., M. a Ing. B. Zároveň se porovnávají výpovědi svědkyně I. a Ing. B., z čehož se usuzuje, že, pokud nebyl seznam pohledávek předkládaný bance podroben hloubkovému a detailnímu porovnávání, nebylo snadné neshodu mezi seznamem skutečných pohledávek a seznamem pohledávek předkládaných bance objevit. Ekonomická situace v roce 2006 obžalovanou nijak nenutila k tomu dělat jinou, než namátkovou, kontrolu a nelze jí klást k tíži, že výsledek její namátkové kontroly byl shodný jako výsledek namátkových kontrol specialistek v bance. Stejně tak obžalované nelze klást za vinu, že prováděla jen namátkovou kontrolu, neboť věřila, že za dané ekonomické situace neměla důvod pochybovat o oprávněnosti své víry, že vše je v pořádku.
Odvolací soud by měl provést opakovaný výslech svědka Ing. B. ve vztahu k otázce, jak byla důkladná kontrola ze strany banky, když banka kontrolu prováděla od roku 2006 do roku 2009 a důvodem pro převedení úvěru do centrály nebylo nesplácení, ale další zápis na LV.
Pokud by odvolací soud výpověď svědka Ing. B. považoval za nahrazování činnosti nalézacího soudu, pak bylo navrženo, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
U veřejného zasedání pak obžalovaná a její obhájce na výše uvedených odvolacích námitkách v podstatě setrvali.
V odůvodnění odvolání obžalovaného V. L., které zpracoval jeho ustanovený obhájce JUDr. K. A., se uvádí, že toto je zaměřeno do všech výroků napadeného rozsudku.
V první řadě se pak zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi svědkyně I. Zdůrazňuje se, že o provozní záležitosti ve firmě se staral obžalovaný a o finance a papírování pak spoluobžalovaná L. Ví se také, že mezi účtárnou a obžalovaným L. byl velice napjatý a špatný vztah, naopak s obžalovanou L. měla svědkyně I. vztah přátelský. Objektivní skutečností je také to, že svědkyně I. nebyla zaměstnankyní obžalovaného L., ale společnosti L., s.r.o., což byla společnost, kterou odvolatel nevlastnil a neřídil. Proto nemá logiku, aby svědkyně tvrdila, že se bála obžalovaného L. z toho důvodu, aby nepřišla o práci. Dovozuje se, že také mohla sdělit skutečnosti, týkající se pokynů k falšování účetnictví ze strany obžalovaného L., své zaměstnavatelce. Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy obhajoba má za to, že výpověď této svědkyně je absolutně nevěrohodná.
Poté odůvodnění odvolání rozebírá všechny tři body výroku o vině obsažené v napadeném rozsudku, konstatuje, že v prvním případě neměl obžalovaný jakýkoliv důvod ani možnost zahrnovat do seznamu pohledávek nadhodnocené nebo neexistující pohledávky, v dalších případech pak obžalovaný nepopírá, že příslušné listiny, včetně seznamu pohledávek, podepsal a předložil, ovšem nevypracovával je on, ani nedával pokyny svědkyni I. k zahrnování nepravdivých údajů. Podle přesvědčení obhajoby bylo prokázáno, že obžalovaný neměl povědomí o účetnictví, ani o konkrétní výši pohledávek a neuměl pracovat s účetním softwarem.
Dále má obhajoba za to, že krajský soud zatížil řízení vadou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výpověďmi svědků Ing. J. Ch. a Ing. D. K., kteří by mohli podat informace, jak firma fungovala, jaké a kdo měl pravomoci, jakým způsobem se sjednávali úvěry apod.
Nad rámec výše řečeného se výslovně vytýká výroku o trestu, že je nepřiměřený, neboť se dostatečně nehodnotí bezúhonnost obžalovaného a okolnost, že se snažil, aby firma vzkvétala a prosperovala, přičemž nebylo prokázáno, že by se obžalovaný obohatil. Výrok o náhradě škody je napadán proto, že se obžalovaný necítí být vinen.
Ze všech těchto důvodů bylo navrženo, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a zprostil obžalovaného obžaloby.
V odvolacím řízení vrchnímu soudu došel doplněk odvolání, který zpracoval obžalovaný V. L. sám.
V tomto doplňku se zdůrazňuje, že jedinými podklady, ze kterých soud prvního stupně čerpal své závěry obsažené ve skutkových větách napadeného rozsudku, jsou písemnosti nazvané vždy Provedená analýza k seznamu pohledávek předložených ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám , které zpracoval komisař SKPV Policie ČR kpt. Bc. R. O.
Dle přesvědčení obžalovaného jakoukoliv analýzu zpracovanou policejním orgánem vykonávajícím úkony trestního řízení nelze podřadit mezi důkazní prostředky ve smyslu § 89 odst. 2 tr.ř., ani ji nelze považovat za odborné vyjádření podle § 105 tr.ř. V celém průběhu řízení nebyly zmiňované analýzy nikým přezkoumány a podloženy jinými důkazy a především k nim nebyl zpracován žádný znalecký posudek, ačkoliv se nepochybně jedná o objasnění skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí předpokládaných v ustanovení § 105 tr.ř.
Sám policejní orgán pak zpracoval uvedené analýzy značně povrchně, veškeré neznámým způsobem od třetích osob získávané informace považoval za pravdivé a nekriticky je přejímal do svých závěrů.
Výrok o náhradě škody pak nebere do úvahy insolvenční řízení se subjekty, kterým byly úvěry poskytnuty.
Krajskému soudu je také vytýkáno, že k důkazu byl čten i znalecký posudek Ing. Z. L. s poznámkou, že jde o posudek z jiné trestní věci. Podle názoru obžalovaného se jednalo o nezákonné použití důkazu.
Následně vrchnímu soudu došel další dodatek doplnění odvolání, zpracovaný ustanoveným obhájcem JUDr. K. A., který směřuje v první části proti výroku o náhradě škody, přičemž se obsáhlým způsobem dovozuje to, že škodu vztahující se k bodu 1) napadeného rozsudku obžalovaný nezpůsobil a nemohl způsobit a že nakonec škoda vzniklá ČSOB v souvislosti se skutky pod body 1) a 2) napadeného rozsudku byla zcela nebo zčásti uhrazena prostředky od Č. z. a r. b., a.s., popř. z konkurzní podstaty. V tomto směru se navrhuje doplnění dokazování k ověření těchto okolností.
Dále se specifikuje, ke kterým okolnostem by měli být vyslechnuti svědci Ing. Ch. a Ing. K. a jako svědek by měl být dle přesvědčení obžalovaného vyslechnut i J. G., o kterém se zmínila svědkyně I.
Před veřejným zasedáním odvolacího soudu si pak na základě plné moci obžalovaný zvolil místo obhájce ustanoveného obhájce nového, a to JUDr. J. Č.
Ten v rámci veřejného zasedání rozšířil odvolací námitky tím způsobem, že se setrvává na výhradách vůči procesnosti analýz realizovaných policejním orgánem, ale navíc se k nim zdůrazňuje, že v nich není uvedeno, jakým způsobem se vůbec prvotní účetní doklady dostaly do dispozice orgánu činného v trestním řízení, což je základní věc, která vůbec v jejich podkladech chybí. Obžalovaný přitom prohlašuje, že příslušné doklady on sám nikomu nevydal a ani nikomu nezadával, aby je v jeho účetní evidenci vyhledal. Analýzy také trpí mnoha věcnými vadami, což obhájce doprovází argumenty k jednotlivým dílčím závěrům analýzy vztahující se k bodu 2) obžaloby, přičemž se dovozují pochybení několika základních typů. Pokud soud z analýz přejímá tak zásadní závěry, domnívá se obhajoba, že je to věcné pochybení, které musí být v rámci trestního řízení odstraněno.
Následně se obhajoba vrátila k věrohodnosti svědkyně I., přičemž tato byla opětovně obsáhle zpochybňována a k její věrohodnosti byl navržen další svědek JUDr. Č. V., který by se měl vyjádřit k působení svědkyně I. ve společnosti koncem roku 2007.
Státní zástupce intervenující u veřejného zasedání pak dospěl k závěru, že veškeré rozhodné skutečnosti byly objasněny na základě dokladů založených v trestním spise, které byly stranám předloženy v průběhu hlavního líčení. Podstatou obhajoby obžalovaného je přesouvání problematiky někdy až do stadia insolvenčního řízení, přičemž se opomíjí fakt, že nepravdivé skutečnosti byly předloženy již v souvislosti s uzavíráním příslušných smluv. Výrok o vině i trestu u obou obžalovaných byl státním zástupcem hodnocen jako zákonný, jistá důvodnost námitek by se mohla týkat výroku o náhradě škody.
Odvolací soud zjistil, že rozsudek byl napaden odvoláními, které z hlediska obsahových náležitostí vyhovují ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř., přičemž byla podána v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (§ 248 odst. 1 tr.ř. a § 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Z těchto důvodů také nebyly splněny podmínky k zamítnutí či odmítnutí odvolání dle § 253 odst. 1 či odst. 3 tr.ř. Proto bylo nařízeno veřejné zasedání.
Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání dle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a to z hlediska vytýkaných i nevytýkaných vad. Na základě tohoto postupu dospěl k následujícím závěrům.
V první řadě je nutno konstatovat, že nebyly shledány takové podstatné procesní vady, jaké má na mysli ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Trestní stíhání obžalovaných bylo zahájeno zákonem stanoveným způsobem dle § 160 odst. 1 tr.ř., přičemž obžalovaní měli možnost se ve věci vyjádřit jak ve stadiu přípravného řízení, tak v hlavním líčení před soudem a v rámci všech fází trestního stíhání byla respektována ustanovení o provádění důkazů, přičemž od počátku měli obžalovaní v řízení, v němž jsou založeny podmínky nutné obhajoby, zajištěného obhájce. Obžaloba pak byla podána pro skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, a o těchto skutcích také rozhodl nalézací soud napadeným rozsudkem. Určité procesní vady v postupu nalézacího soudu ovšem zjištěny byly, ale z dalšího výkladu vyplyne, že tyto podle přesvědčení odvolacího soudu pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. nespadají.
Z hlediska odvolacích námitek, zejména obžalovaného V. L., je třeba si uvědomit, že rozhodnutí o podané obžalobě je třeba opřít o dokazování respektující ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., které požaduje, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž provedené důkazy je třeba hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., tedy podle vnitřního přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V odůvodnění výroku o vině musí být uvedeny okolnosti odpovídající požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr.ř., tedy vysvětleno, které skutečnosti vzal krajský soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
Na základě projednání věci ve veřejném zasedání, vyhodnocení odvolacích argumentů a obsahu spisového materiálu dospěl odvolací soud k závěru, že krajský soud těmto požadavkům nevyhověl, neboť byly zjištěny podstatné vady rozsudku, spočívající v zásadní nejasnosti a neúplnosti jeho skutkových zjištění (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), přičemž vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, zejména se týkající výroků o vině, přičemž k objasnění věci je třeba provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (§ 258 odst. 1 písm. c/ tr.ř.).
Základ trestní odpovědnosti obou obžalovaných byl spatřován v naplnění znaků skutkových podstat zločinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v bodech 2) a 3), popř. trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. (u obžalovaného V. L. ve formě pomoci) v bodě 1). Forma naplnění základní skutkové podstaty byla ve všech případech spatřována v uvedení nepravdivých údajů, což je znak jak trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zák., tak znak přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro dovození tohoto znaku je však nutné takové ustálení skutkových zjištění, které by přesně specifikovalo okolnosti, spočívající v seznamu a vyčíslení fingovaných, neoprávněně navýšených, popř. jinému subjektu již postoupených pohledávek. Vyskytly se dokonce názory, že by úplný výčet takových pohledávek měl být uveden ve skutkovém popise obsaženém ve výrokové části napadeného rozsudku. Tento přehnaně náročný požadavek sice odvolací soud nesdílí, nicméně považuje za nutné, aby alespoň v odůvodnění rozsudku byly tyto okolnosti přesně specifikovány, neboť jen tak mají strany trestního řízení možnost proti skutkovým zjištěním konkrétně brojit a uplatňovat námitky.
V této souvislosti je třeba si povšimnout, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje pouze formální výčet listinných důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, a k jednotlivým bodům výroku o vině napadeného rozsudku se pak vztahují pouhé tři stručné a obecné odstavce, které se nijak nezabývají bližší analýzou velké masy provedených listinných důkazů, které byly v přípravném řízení po různu obsaženy v celkem 16 spisových svazcích. V podstatě se v této pasáži napadeného rozsudku objevuje jen mírné rozvedení strohých závěrů obsažených ve skutkových popisech, přičemž k bodu 1) výroku o vině se uvádí, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou zřejmé z analýzy na č.l. 6497-6501 a z příslušných účetních dokladů (č.l. 6503-6545), k bodu 2) výroku o vině se uvádí, že skutkové závěry vyplývají z analýzy na č.l. 6015-6040 a z příslušných účetních dokladů; u bodu 3) výroku o vině je konstatováno, že skutkové závěry vyplývají z analýzy z č.l. 6546-6582 a dále z příslušných účetních dokladů vydaných fyzickou osobou V. L. L. (k tomuto bodu je třeba podotknout, že tvrzení o tom, které faktury byly fiktivní a které pohledávky byly postoupeny na faktoringovou společnost je v rozporu se skutkovým popisem bodu 3/ ve výrokové části napadeného rozsudku, kde se zmiňují i pohledávky s neoprávněně navýšenou nominální výší). Takovýto přístup by snad byl na místě, pokud by příslušné skutkové závěry byly zcela nesporné a potvrzované více důkazy navzájem se podporujícími, a to za situace, pokud by obžalovaní ve svých výpovědích zásadní správnost těchto údajů potvrzovali. Takto tomu ovšem v daném případě nebylo. V daném směru je tedy rozsudek naprosto nepřezkoumatelný.
V této chvíli je nutno se vyjádřit k námitce obhajoby, že analýzy , kterými soud prvního stupně argumentuje, z procesního hlediska nejsou důkazem, krajský soud je vůbec neměl číst a z nich vycházet, přičemž se vznáší i argumenty vůči jejich věcné správnosti.
V ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř. se říká, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obžalovaného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Ustanovení § 213 tr.ř. pak upravuje postup při provádění zejména listinných důkazů.
Výše zmíněné analýzy jsou ve spise skutečně založeny na č.l. 6015-6040, č.l. 6497-6501 a č.l. 6546-6580, přičemž ve všech případech jsou tyto analýzy označeny pojmem Úřední záznam o provedené analýze, přičemž v závěru je vždy podepsán kpt. Bc. R. O., vrchní komisař.
Z obsahu těchto písemností i z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o materiály, které mají vyhodnotit obsah spisového materiálu shromážděného v přípravném řízení a přesně vymezit, které pohledávky byly při sjednávání úvěrových smluv fingovány, neoprávněně navýšeny, popř. postoupeny jinému subjektu. Vzhledem k tomu, že jsou výsledkem hodnotící činnosti policejního orgánu, nelze je označit za listiny zmíněné v ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř., ohledně nichž lze postupovat způsobem uvedeným v § 213 tr.ř. Teoreticky se tedy nabízí otázka, zda-li se nejedná o úřední záznamy, jejichž čtení je přípustné podle § 211 odst. 6 tr.ř., nicméně i to je vyloučeno, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze k úředním záznamům o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů, jak jsou vymezeny v ustanovení § 158 odst. 3 tr.ř., které na úřední záznam takového charakteru, o jakém je řeč, nepamatuje.
Lze tedy uzavřít, že výše uvedené analýzy jsou pouhou pomůckou, která se zabývá ve spise různě roztroušenými informacemi a skutečnostmi, aniž by měla charakter důkazu. Taková pomůcka by ve věci byla jistě chvályhodná, pokud by vzala do úvahy veškeré skutečnosti obsažené ve spise, což z obsahu analýz rozhodně nevyplývá, i když za současného stavu věci má určitý orientační význam. V důsledku toho je čtení těchto analýz nutno označit za procesní vadu, která ovšem nebyla hodnocena jako procesní vada podstatná ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je však třeba si uvědomit pouze orientační a pomocný význam těchto materiálů s tím, že skutkové závěry je třeba budovat pouze na primárních důkazech, které jsou procesně přípustné.
Z obsahu doposud shromážděného spisového materiálu přitom plyne, že existuje několik okruhů důkazů, které se týkají závěrů o tom, které pohledávky byly fingované, které byly neoprávněně navýšeny a které již byly postoupeny jiným subjektům. V první řadě jsou to faktury, které jsou přílohou jednotlivých analýz. Dále jsou to listinné materiály vyžádané od různých nositelů údajných závazků vůči subjektům, jejichž jménem byly požadovány úvěry, a to i cestou právní pomoci v zahraničí. Kromě toho spis obsahuje zprávy poškozených peněžních ústavů s přílohami a zprávy faktoringových společností s přílohami. V řadě případů tyto okruhy informací mezi sebou zcela nekonvenují, popř. jsou i v rozporu. Těmito okolnostmi se krajský soud nijak nezabývá, obsah listinných důkazů vůbec nerozvádí a vzhledem k tomu je nutno konstatovat zásadní nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Nepochybné je to, že proces hodnocení provedených důkazů by mohl mít východisko ve fakturách tvořících přílohy analýz, ale v této souvislosti je nutno dát za pravdu námitkám obhajoby obžalovaného L., že ze spisového materiálu není jasné, jak se tyto faktury do spisu dostaly. Ve spise o tom není žádná zmínka, takže není patrné, kdo je vydal, popř. komu byly odňaty, zda byly odňaty jako kompletní soubor určitých dokumentů nebo byly z nějakého souboru dokumentů vybrány a co se stalo se zbytkem tohoto souboru. Pokud soud prvního stupně ve vztahu k bodu 3) napadeného rozsudku výslovně konstatuje, že se jedná o účetní doklady vydané obžalovaným, pak spisový materiál takovýmto skutečnostem rozhodně nenasvědčuje. Spíše lze uvažovat o hypotéze, že byly vydány buď svědkem Ing. B. nebo svědkem JUDr. H.
V tomto směru je nutno se vrátit opět k obsahu výše uvedených analýz , které v některých případech odkazuje na účetní historii subjektu žádajícího o úvěr, popř. rozvíjí úvahy o fiktivnosti některých faktur na základě čísla faktur v určité účetní řadě, ač je na základě provedeného dokazování pravděpodobné, že kompletní účetnictví obou ve výroku napadeného rozsudku uvedených subjektů neměly orgány činné v trestním řízení nikdy k dispozici.
Za daného stavu je tedy nutno objasnit, jakým způsobem se faktury, tvořící přílohy analýz , do spisu dostaly, zda se jedná o nějaký kompletní soubor dokumentů nebo součást širšího souboru, který by případně byl ještě k dispozici, a to výslechem policejního komisaře kpt. Bc. O., popř. opětovným výslechem svědků Ing. B. a JUDr. H. s tím, že s ohledem na obsah takto zjištěných skutečností bude muset krajský soud pečlivě vážit, zda listinné materiály nedoplní i o další případné části souboru účetních dokumentů, aby byl k dispozici potřebný základ pro hodnocení faktur založených jako příloha výše uvedených analýz.
Teprve, až bude možné s potřebnou relevancí z tohoto výchozího bodu vyjít, bude možno faktury založené jako příloha analýz porovnávat s listinami z ostatních okruhů listinných důkazů, a to takovým způsobem, že v odůvodnění bude muset krajský soud učinit detailní rozbor jednotlivých pohledávek tak, aby mohlo být s praktickou jistotou ustáleno, které přesně pohledávky byly fingované, které byly neoprávněně navýšené a které již byly postoupeny jiným subjektům. Teprve pak bude možno učinit souhrnné závěry o tom, jaký podíl na celkovém objemu zastavovaných pohledávek činily pohledávky fingované, neoprávněně navýšené, popř. postoupené jiným subjektům a s těmito závěry pak pracovat v rovině dovození případné subjektivní stránky projednávané trestné činnosti u obou obžalovaných.
V této souvislosti si nelze odpustit připomínku, že subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. pod bodem 1) u obžalované Mgr. Bc. L. není náležitým způsobem ve skutkovém popise vyjádřena za situace, kdy v usnesení o zahájení trestního stíhání tyto okolnosti uvedeny byly. Krajský soud tedy při případném opakovaném rozhodnutí o vině obou obžalovaných bude muset své závěry o subjektivní stránce rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřit i ve skutkovém popise jednání obžalované Mgr. Bc. L.
K dokazování provedenému v rámci hlavního líčení je třeba podotknout, že je zajímavé, že k provedení v podstatě všech listinných důkazů přikročil krajský soud až poté, co již státní zástupce přednesl závěrečný návrh (viz č.l. 7593-7594), a to pouze ve formě předložení listinných materiálů stranám bez toho, aniž by cokoli konkrétního bylo čteno. Strany k této části dokazování zaujaly zcela pasivní postoj a žádný z obžalovaných k listinným důkazům neměl jakýchkoliv připomínek. Teprve v odvolacím řízení jsou uplatňovány námitky, o kterých byla řeč shora. Z formálního hlediska s ohledem na současné znění ustanovení § 213 tr.ř. tedy listinné důkazy již byly provedeny, nicméně vzhledem k výtkám odvolacího soudu a k odvolacím námitkám zejména obžalovaného V. L. není vyloučeno, aby krajský soud na základě zvážení obsahu spisového materiálu dokazování všemi nebo některými důkazy opakoval, a to ať už z vlastní iniciativy nebo na základě návrhů procesních stran. Bylo by zároveň vhodné, aby procesní strany konkrétní námitky vůči listinným důkazům shromážděným ve spisovém materiálu uplatnily již před soudem prvního stupně, což má význam pro to, aby mohla být včas vyřešena otázka, zda-li dokazování již bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., a aby případné argumenty vůči skutkovým zjištěním byly považovány za seriózní, a nikoli jen za snahu protahovat řízení.
Kromě toho si vrchní soud povšimnul, že ve výše uvedených analýzách se argumentuje i historií účtů obžalovaného V. L. Toto tvrzení patrně souvisí s CD-R nosiči, které jsou založeny na č.l. 287 a 513 spisu, jimiž však krajský soud dokazování neprovedl a nijak se jimi nezabýval (podotknout lze, že spisový přehled obsahuje i položku 9., označující údajné CD-R s výpisy z účtů, s poznámkou V. L. L., L. L., s.r.o., na č.l. 114, ovšem ve spise se nachází pouze prázdná neoznačená obálka). V dalším postupu těmto skutečnostem bude třeba věnovat pozornost, krajský soud se bude muset zabývat obsahem příslušných nosičů a s ohledem na jejich význam pak zvolit formu dokazování, kdy patrně bude nutné, aby byl v zájmu přehlednosti obsah ve spise příslušných nosičů převeden do listinné formy a poté zvolen postup podle § 213 tr.ř., týkající se listinných důkazů.
Pokud se týká nově uplatněných důkazních návrhů obhajoby na výslech dalších svědků nad rámec toho, co již bylo požadováno u soudu prvního stupně, prozatím na základě aktuálního stavu dokazování nemá odvolací soud důvod, aby krajskému soudu ukládal nějaké závazné pokyny k jejich provedení, nicméně situace se může změnit v průběhu řízení před soudem prvního stupně a krajský soud si tedy bude muset na základě aktuálního stavu dokazování pečlivě vážit, zda je již provedl v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. či zda je třeba ještě dokazování doplnit, jak výslechy svědků či vyžadováním nějakých listinných materiálů.
Po pečlivém objasnění všech rozhodných skutkových okolností teprve bude moci soud prvního stupně přistoupit k právnímu hodnocení zjištěného skutkového děje a v případě rozhodnutí o vině obžalovaných pak znovu přikročit i k vyhodnocení všech okolností významných pro uložení trestů. V dosavadních úvahách nalézacího soudu odvolacímu soudu přitom chybí konkrétní vyjádření se k tomu, zda zde existují nějaké skutečnosti, které by svědčily o tom, že by obžalovaní finanční prostředky získané poskytnutými úvěry použili pro vlastní potřebu.
Vzhledem k tomu, že námitky vůči výrokům o náhradě škody byly postupně rozváděny až v době, kdy se spis nacházel již v odvolacím řízení, podařilo se odvolacímu soudu opatřit pouze zprávy od ČSOB, a.s., a U. B. C. R., a.s., ve kterých se tvrdí, že se jim doposud na náhradě škody nedostalo žádného plnění. Vzhledem k závažnosti argumentů obhajoby však bude třeba se zabývat tím, zda-li již nebylo v insolvenčních řízeních rozhodnuto rozvrhovými usneseními a zda z tohoto titulu poškozené subjekty již nedostaly náhradu části způsobené škody, popř. ověřit, zda-li na ČMBZ, a.s., zcela nebo zčásti nepřešel nárok na náhradu škody z titulu plnění bankovní záruky. Tyto okolnosti je třeba ověřit vyžádáním insolvenčních spisů, popř. zprávou ČMBZ, a.s.
Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, že napadený rozsudek byl zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně s tím, že tento je ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř. povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.
V Olomouci dne 19. března 2013.
JUDr. Vladimír Štefan v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
J. Jakobová