VSOL 1 To 6/2012
Datum rozhodnutí: 16.03.2012
Dotčené předpisy: § 173 předpisu č. 40/2009Sb. TZ, § 20 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb. TZ, § 21 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb. TZ
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném ve dnech 15.3. a 16.3.2012 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jaroslava Holubce a JUDr. Štefana Škadry odvolání státní zástupkyně a obžalovaných M. Z. , R. R. , L. Ch. , J. Ch. , J. M. a M. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2011, č.j. 46 T 5/2011-2633, a dne 16.3.2012 rozhodl t a k t o :
I. Z podnětu odvolání obžalovaných se napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e v celé jeho odsuzující části, a to
podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), odst. 2 tr.ř. ve výrocích týkajících se obžalovaných M. Z., R. R., J. Ch. a M. D.,
podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr.ř. ve výrocích týkajících se obžalovaných L. Ch. a J. M. a za podmínek § 261 tr.ř. i v části týkající se již odsouzeného P. G.
II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že
obžalovaní
1. M. Z.,
bez pracovního poměru, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence B.,
2. R. R.,
bez pracovního poměru, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence B.,
3. L. Ch.,
OSVČ,
4. J. Ch.,
tesař,
5. J. M.,
provozní,
6. P. G.,
bez pracovního poměru,
7. M. D.,
ukrajinský státní příslušník, OSVČ,
j s o u v i n n i , ž e
1. obžalovaní M. Z., R. R. a J. Ch . společně s dalšími osobami, které zajišťovaly jako řidiči jejich převoz osobními vozidly do označených lokalit,
v období měsíců ledna až března 2010 na podkladě informace poskytnuté R. R., že M. S., disponuje ve svém domě vyšší finanční hotovostí, prováděli činnosti směřující k jejímu loupežnému přepadení, které spočívaly v tom, že převlečeni do černých kombinéz s nápisy Policie, s kuklami na hlavách a vyzbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní prováděli obhlídku jejího rodinného domu na ulici V Z., v K. n. O.,
okr. T., s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, přičemž M. Z. tak činil nejméně v šesti případech, R. R. a J. Ch. nejméně ve třech případech, kdy přesně nezjištěného dne v březnu 2010 okolo 18:00 hodin M. Z. a J. Ch. ustrojeni v těchto kombinézách s kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie,
2. obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch. a P. G. společně s další osobou, která zajišťovala převoz některých z nich osobním vozidlem do označených lokalit, od začátku měsíce dubna 2010 a obžalovaný J. M. v červenci 2010
na podkladě informace pracovníka Exekučního úřadu B.-v. P. G., že S. N. disponuje větší finanční hotovostí, prováděli činnosti směřující k jeho loupežnému přepadení, které spočívaly v tom, že vybaveni vysílačkami a pozorovacím dalekohledem v nočních hodinách M. Z. a R. R., kteří měli přepadení realizovat tak, že vydráždí psy v kotcích a vylákají tak S. N. z domu na zahradu, kde jej pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutí k vydání finanční hotovosti, převlečeni do černého oblečení, nejméně v šesti případech, a to dne 30.6., 1.7., 21.7., 22.7., 23.7. a 25.7.2010 prováděli opakované obhlídky jeho rodinného domu v obci Š., okr. B., kdy na místo činu je přivezli při vědomí těchto skutečností jako řidiči motorových vozidel nejméně ve třech případech L. Ch., a to dne 21.7., 22.7. a 23.7.2010, J. M. dne 25.7.2010, v ostatních případech další osoba, tito řidiči zůstávali s M. Z. a R. R. v kontaktu pomocí užívaných pojítek, tj. telefonů či vysílaček, a následně je z místa obhlídky opět odvezli; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení, k čemuž rovněž nedošlo, neboť všichni obžalovaní byli dne 26.7.2010 zadrženi Policií ČR,
3. obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch., M. D. společně s další osobou, která zajišťovala převoz některých z nich osobním vozidlem do označených lokalit,
v přesně nezjištěné době koncem měsíce června roku 2010 sdělil M. D. M. Z. informaci o tom, že V. H. L., státní občanka Ukrajiny, bude dne 16.7.2010 vybírat v pobočce ČSOB na ulici M. H. v B. větší finanční hotovost ve výši nejméně 600.000,- Kč, a dohodli se spolu, že se těchto peněz zmocní; dne 15.7.2010 ve večerních hodinách v domě v obci N. se dohodli M. Z., R. R. a L. Ch. na provedení loupežného přepadení této poškozené s tím, že M. Z. bude k provedení trestné činnosti vydávat koordinující pokyny, R. R. na základě pokynů M. Z., případně sám M. Z. přepadnou V. H. L. při odchodu z banky k jejímu vozidlu tak, že ji násilím zatlačí do vozidla a za použití Kasru se zmocní její tašky s penězi, L. Ch. bude zajišťovat dopravu M. Z. a R. R. na místo a z místa přepadení a dále R. R. a M. Z. označí osobu V. H. L., včetně jejího vozidla Nissan Micra a bude se účastnit jejího sledování; po této dohodě dne 16.7.2010 všichni obžalovaní mimo M. D. hlídali pobočku banky ČSOB na ulici M. H. s cílem přepadnout V. H. L.; tato však do pobočky banky nepřišla, a proto se stejným cílem sledovali její pohyb dne 19.7.2010 po B. a střežili prostor kolem pobočky ČSOB, V. H. L. peníze nevybrala,a proto ji obžalovaní sledovali až do 17:00 hodin, kdy se jim poškozená ztratila z dohledu a obžalovaným se ji nepodařilo dohledat, informace o jejím pohybu a výši vybrané hotovosti měl poskytnout M. D., neboť byl o poskytnutí těchto informací opakovaně telefonicky žádán a tyto informace měl M. D. získávat průběžně od osob blízkých V. H. L.,
přičemž M. Z. v označených případech ostatním obžalovaným udílel pokyny a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle získání finančních prostředků, a rovněž zajišťoval prostředky, které obžalovaní užívali, neboť pro spáchání zamýšlených činů byli vybaveni jednou krátkou střelnou zbraní plynovou pistolí Kora, černými kombinézami s nápisy Policie, vysílačkami, pozorovacím dalekohledem, mobilními telefony, kovovými pouty, paralyzujícími stroji a dalšími prostředky využitelnými k provedení násilné či majetkové trestné činnosti,
t e d y
obžalovaný M. Z. (ad 1. 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení, v jeho organizování a opatřování
a přizpůsobování prostředků a nástrojů k jeho spáchání, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný R. R. (ad 1. 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný L. Ch. (ad 2., 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení, návodu a pomoci k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný J. Ch. (ad 1.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny, zejména ve spolčení, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný J. M. (ad 2.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny, zejména v pomoci k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný P. G. (ad 2.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny, zejména ve spolčení a návodu k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný M. D. (ad 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení a návodu k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
T í m s p á c h a l i
obžalovaní M. Z. (ad 1. 3.), R. R. (ad 1. 3.), L. Ch. (ad 2., 3.), M. D. (ad 3.)
přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku,
obžalovaní J. Ch. (ad 1.), J. M. (ad 2.), P. G. (ad 2.)
přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Z a t o s e j i m u k l á d á
obžalovanému M. Z.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (d e v í t i) let a 6 (š e s t i) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku se mu ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- 2 ks vysílaček bez označení, 1 ks vysílačky Binatone MR 600, 2 ks dalekohledů zn. Bresser JAGD a TASCO, 2 ks vysílaček s označením HF, 1 ks střelné zbraně zn. KORA, v.č. 623931, včetně nábojů, 1 ks černé kukly,
které byly zajištěny při domovní prohlídce u M. Z. na ulici B., B., dne 26.7.2010,
- Radiostanice PR31, nylonového pouzdra na pistoli, plastové pistole PISTOLGUARDtm 1066, elektrického paralyzéru černé barvy, tlakové nádoby KASR D, tlakové nádoby super pepřový sprej, tlakové nádoby SHELTERGUARD tm, kovových pout v koženém a nylonovém pouzdru, policejních pracovních kalhot vz. 92, policejní pracovní blůzy vz. 92, policejní pracovní kombinézy vz. 92, šedého plastového kasru, imobilizéru sloužícího k překonání zabezpečení vozidel (v protokolu o provedení domovní prohlídky byl popsán jako hnědá plastová atypická krabička obalená lepící páskou), palubní desky ŠKODA,
které byly zajištěny při domovní prohlídce ve sklepní kóji u P. Š. na ulici B., B., dne 26.7.2011.
Obžalovanému R. R.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (o s m i) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- kukly černé barvy, černých pletených rukavic, paralyzujícího spreje bodyguard, kasru žluté barvy,
které byly zajištěny při domovní prohlídce u R. R. na ulici K., T., dne 26.7.2010. Obžalovanému L. Ch.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 4 (č t y ř) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Obžalovanému J. Ch.,
jakož i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011,
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (š e s t i) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (č t y ř) let.
Současně se podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obžalovanému J. M.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (t ř í) let.
Obžalovanému P. G.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 (p ě t i) let.
Obžalovanému M. D.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné z a m í t á .
IV. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
O d ů v o d n ě n í
I.
Napadený rozsudek
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2011, č.j. 46 T 5/2011-2633, byli uznáni vinnými obžalovaní M. Z. , R. R. , L. Ch.
a M. D. přípravou trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obžalovaní J. Ch. , J. M. a P. G. přípravou trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Trestné činnosti se dle skutkového zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že
jako členové organizované skupiny, která vznikla na podzim roku 2009 za účelem dosažení finančního zisku z trestné činnosti, s přesně vytvořenou vnitřní strukturou a přesnou dělbou rolí; přičemž vedoucím pachatelem této organizované skupiny byl M. Z., který ostatním členům udílel pokyny a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle - získání financích prostředků z majetkové a násilné trestné činnosti, přičemž každý z členů organizované skupiny měl v této nezastupitelnou roli, bez které by nemohlo dojít k dosažení vytýčeného společného cíle, obsazení osob v organizované skupině při páchání trestné činnosti nebylo vždy jednotné a bylo uzpůsobeno objektivně existující situací za účelem úspěšného dokonání trestné činnosti a dle pokynů M. Z., členové organizované skupiny byli při páchání trestné činnosti ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní - plynovou pistolí Kora a při páchání trestné činnosti využívali i součásti policejního stejnokroje a další pomůcky jako vysílačky ke komunikaci na místě činu, dalekohled na noční vidění, mobilní telefony, kovová pouta, paralyzující stroje a další prostředky nezbytné k provedení násilné a majetkové trestné činnosti, o rozdělení finančních prostředků získaných trestnou činností mezi jednotlivé členy organizované skupiny rozhodoval vedoucí člen této skupiny M. Z., součinnost jednotlivých členů organizované skupiny na trestné činnosti podstatným způsobem zvyšovala škodlivost protispolečenského jednání, kterého se tato organizovaná skupina dopouštěla a zvyšovala tak pravděpodobnost úspěšného dokonání trestných činů, kterých se měli obžalovaní dopustit následujícím způsobem:
1) obžalovaní M. Z., R. R. a J. Ch.
v dosud přesně neustanovenou dobu počátkem roku 2010 M. Z. obdržel důvěryhodnou informaci od R. R. o tom, že M. S. disponuje ve svém domě na ulici V Z., v K. n. O., okres T., vyšší finanční hotovostí; přičemž se M. Z. společně s R. R. a J. Ch. dohodli na jejím loupežném přepadení; po této dohodě opakovaně, a to nejméně v šesti případech, prováděli obhlídku rodinného domu na ulici V Z., v K. n. O., okres T., s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, současně měli v úmyslu vytipovat nejvhodnější okamžik pro provedení loupežného přepadení; za účelem loupežného přepadení si obžalovaní obstarali policejní kombinézy s nápisy Policie, kukly na hlavu a minimálně jednu krátkou střelnou zbraň, takto ustrojeni se vydávali za příslušníky Policie ČR a pohybovali se v okolí domu M. S.; následně dne 10.3.2010 okolo 18:30 hod. M. Z. a J. Ch., oba ustrojeni v policejních kombinézách s nápisy Policie a se srolovanými kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie,
2) obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G.
poté, co v přesně neustanovené době na začátku dubna roku 2010 od pracovníka Exekučního úřadu B.-v. P. G. obdržel M. Z. důvěryhodnou informaci o tom, že v rodinném domě v obci Š. se zdržuje S. N. a disponuje větší finanční hotovostí, dohodli se M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G., každý v nezastupitelné roli v organizované skupině na provedení loupežného přepadení S. N. v jeho domě v Š., okres B.; kdy role jednotlivých členů organizované skupiny byly rozděleny tak, že M. Z. bude vydávat členům organizované skupiny pokyny, obstará střelnou zbraň, komunikační vybavení pro jednotlivé členy organizované skupiny - vysílačky a dalekohled pro noční vidění, R. R. společně s M. Z. provede samotné loupežné přepadení S. N., L. Ch. a J. M. budou působit jako řidiči, jejichž úkolem bude svými vozidly vyzvednout M. Z. a R. R.
a odvézt je do Š., zde je vysadit, počkat na provedení obhlídky místa loupežného přepadení a na jeho samotné provedení, a pak oba z místa činu odvézt; loupežné přepadení měli M. Z. a R. R. provést tak, že oba vydráždí psy v kotcích na pozemku domu v obci Š. a tak vylákají S. N. z domu, na zahradě jej přepadnou a pod pohrůžkou použití střelné zbraně jej přinutí k vydání finanční hotovosti; takto obžalovaní přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010 a obžalovaní M. Z. a R. R. se převlékali do černého oblečení; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se S. N. přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení a k dokonání plánovaného zločinu, loupežné přepadení nebylo dokonáno, neboť všichni obžalovaní byli dne 26.7.2010 zadrženi Policií ČR,
3) obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch. a M. D.
v přesně nezjištěné době koncem měsíce června roku 2010 obdrželi obžalovaní důvěryhodnou informaci od M. D. o tom, že V. H. L. státní občanka Ukrajiny, bude dne 16.7.2010 vybírat v pobočce ČSOB na ulici M. H. v B. větší finanční hotovost ve výši nejméně 800.000,- Kč; dne 15.7.2010 ve večerních hodinách v domě v obci N. se dohodli M. Z., R. R. a L. Ch. na provedení loupežného přepadení V. H. L., kdy byly přesně rozděleny role mezi jednotlivé členy organizované skupiny tím způsobem, že M. Z. bude k provedení trestné činnosti vydávat koordinující pokyny, R. R. na základě pokynů M. Z. přepadne V. H. L. na cestě z banky k jejímu vozidlu za asistence M. Z. a použití Kasru a L. Ch. bude zajišťovat dopravu M. Z. a R. R. na místo a z místa přepadení a dále R. R. a M. Z. označí osobu V. H. L. včetně jejího vozidla Nissan Micra a bude se účastnit jejího sledování; po této dohodě dne 16.7.2010 všichni obžalovaní mimo M. D. hlídali pobočku banky ČSOB na ulici M. H. s cílem přepadnout V. H. L.; tato však do pobočky banky nepřišla, a proto se stejným cílem sledovali její pohyb dne 19.7.2010 po B. a střežili prostor kolem pobočky ČSOB, V. H. L. peníze nevybrala, a proto ji obžalovaní sledovali až do 17:00 hod., kdy se jim V. H. L. ztratila z dohledu a obžalovaným se ji nepodařilo dohledat, informace o pohybu V. H. L. a výši vybrané hotovosti měl poskytnout další člen organizované skupiny M. D., neboť byl o poskytnutí těchto informací opakovaně telefonicky žádán a tyto informace měl obžalovaný M. D. získávat průběžně od osob blízkých V. H. L.; k dokonání zločinu nedošlo, neboť V. H. L. vybrané peníze vydala zaměstnancům firmy O. s.r.o. jako výplaty.
Za to jim byly uloženy:
. obžalovanému M. Z. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- 2 ks vysílaček bez označení, 1 ks vysílačky Binatone MR 600, 2 ks dalekohledů zn. Bresser JAGD a TASCO, 2 ks vysílaček s označením HF, 1 ks střelné zbraně zn. KORA v.č. 623931, včetně nábojů, 1 ks černé kukly,
které byly zajištěny při domovní prohlídce u M. Z. na ulici B., B., dne 26.07.2010,
- Radiostanice PR31, nylonového pouzdra na pistoli, plastové pistole PISTOLGUARDtm 1066, elektrického paralyzéru černé barvy, tlakové nádoby KASR D, tlakové nádoby super pepřový sprej, tlakové nádoby SHELTERGUARD tm, kovových pout v koženém a nylonovém pouzdru, policejních pracovních kalhot vz. 92, policejní pracovní blůzy vz. 92, policejní pracovní kombinézy vz. 92, šedého plastového kasru, imobilizéru sloužícího k překonání zabezpečení vozidel (v protokolu o provedení domovní prohlídky byl popsán jako hnědá plastová atypická krabička obalená lepící páskou), palubní desky ŠKODA,
které byly zajištěny při domovní prohlídce ve sklepní kóji u P. Š. na ulici B., B., dne 26.07.2011.
. obžalovanému R. R. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- kukly černé barvy, černých pletených rukavic, paralyzujícího spreje bodyguard, kasru žluté barvy, které byly zajištěny při domovní prohlídce u R. R. na ulici K., T., dne 26.07.2010.
. obžalovanému L. Ch. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
. obžalovanému J. Ch. za tento zločin a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým
byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011 podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
. obžalovanému J. M. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
. obžalovanému P. G. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
. obžalovanému M. D. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byli podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby . obžalovaní M. Z. , R. R. a L. Ch. (ad II/1), pro skutek spočívající v tom, že
dne 2.11.2009 okolo 02:52 hod. na ulici M. v A. vnikli vchodovými dveřmi do prostor pobočky Č. s., a.s., zde pomocí předem připravených speciálních přípravků obepnuli bankomat zakotvený v podlaze, následně za tento přípravek zachytili lano s hákem, poté bankomat vytrhli a odtáhli z prostor pobočky Č. s., a.s., následně ho naložili do doposud neustanoveného motorového vozidla a z místa činu odjeli a svým jednáním způsobili poškozené Č. s., a.s., škodu ve výši 1.934.400,- Kč odcizením finanční hotovosti a škodu ve výši 120.000,- Kč odcizením bankomatu; přičemž rozřezané a zapálené torzo bankomatu bylo nalezeno v dubnu 2010 v lesním prostoru v katastrálním území obce N., okres V., přičemž obžalovaný R. R. byl pro spáchání trestného činu krádeže odsouzen a potrestán v uplynulých třech letech rozsudkem Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 88/2004 z 25.6.2004, kdy pro spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. zákona mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který mu byl přeměněn na trest odnětí svobody nepodmíněně dne 31.10.2007 a v počtu 200 dnů byl nepodmíněný trest odnětí svobody obžalovaným vykonán ve věznici s dozorem dne 2.8.2008,
čímž měli spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e) /pouze R. R./, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona,
. obžalovaní M. Z. , R. R. , L. Ch. a J. Ch. (ad II/2) pro skutek spočívající v tom, že
dne 25.2.2010 okolo 00:30 hod. na ulici H. v obci Š., na okrese B.-v., po vypáčení okna, maskováni černými kuklami, vnikli do vnitřních prostor společnosti P. s.r.o. a zde pod pohrůžkou užití krátké střelné zbraně povalili na zem a následně spoutali nočního hlídače V. L. tak, že se nejdříve pokusili spoutat jeho ruce za zády textilním ručníkem, což se nepodařilo, proto mu spoutali ruce za zády kovovými pouty a nohy kravatou a následně z pokladní místnosti společnosti P. s.r.o. odcizili bezpečnostní trezor TB-800 a příruční trezor s finanční hotovostí ve výši celkem 2.639.865,- Kč, následně tyto trezory naložili na nákladní automobil Iveco Daily, který je majetkem obchodní společnosti P. s.r.o., a v době loupeže byl odstaven na dvoře této společnosti, poté z místa činu tímto vozidlem odjeli; vozidlo Iveco Daily bylo dne 26.2.2010 nalezeno odstavené a nepoškozené u vlakového nádraží mezi obcemi S. a T.; svým jednáním způsobili obchodní společnosti P. škodu ve výši nejméně 74.878,- Kč odcizením trezorů a pokladní zásuvky, škodu ve výši 102.125,- Kč a 165 Eur (4.279,30 Kč) odcizením finanční hotovosti, škodu ve výši 8.940,- Kč odcizením stravenek; obchodní společnosti K. s.r.o., která měla uloženy svoje finanční prostředky v odcizeném trezoru, škodu ve výši 1.474.528,- Kč a 4.771,39 Eur (123.746,- Kč) a škodu ve výši 31.200,- Kč odcizením stravenek, L. P. škodu ve výši 300.000,- Kč, Ing. I. N. škodu ve výši 300.000,- Kč a Mgr. A. P. škodu ve výši 300.000,- Kč, kdy tyto osoby jako společníci firmy měly svoje finanční prostředky uloženy v odcizeném trezoru, poškozením zařízení firmy způsobili škodu ve výši 49.093,- Kč,
čímž měli spáchat trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,
. obžalovaný J. Ch. (ad II/3) pro skutek spočívající v tom, že
v dosud přesně nezjištěné době kolem 23:18 hod. dne 15.7.2009 v obci Š. na ulici H., okres B.-v., vnikl s dosud blíže neustanovenými spolupachateli po rozbití skleněné výplně okna do objektu obchodní společnosti K. s.r.o. a zde odcizili celokovový nábytkový trezor TN40 v hodnotě 13.765,- Kč s obsahem čtyř příručních kovových pokladen v celkové hodnotě 1.482,30 Kč, finanční hotovost ve výši 547.653,- Kč, kabelku na odvoz peněz v hodnotě 99,20 Kč, pokladní zásuvku v hodnotě 2.692,40 Kč a následně z místa činu odjeli nezjištěným motorovým vozidlem, přičemž svým jednáním způsobil J. Ch. společně s dosud neustanovenými spolupachateli obchodní společnosti K. s.r.o. škodu ve výši 595.691,90 Kč odcizením trezoru a finanční hotovosti a škodu ve výši 15.129,- Kč poškozením skleněné výplně a rámu okna,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona.
Krajský soud dále v napadeném rozsudku rozhodl tak, že
podle 229 odst. 3 tr.ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních poškozené: - společnost Č. s., a.s., se sídlem O., P.,
- společnost K. p., a.s., se sídlem R., L.,
- společnost P., s.r.o., se sídlem H., Š.,
- společnost K., s.r.o., se sídlem Š., H.,
- společnost Č. p., a.s., se sídlem S., P.,
- Ing. I. N.
- A. P.
- společnost U. p., a.s., E., P.,
podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil zabrání: - 4 kusů kovových tyčí s ocelovými hroty, které byly zajištěny při ohledání místa činu odcizení bankomatu v pobočce ČS a.s. v A. dne 02.11.2009
- 2 kusů dřevěných podpěr tzv. koz, které byly zajištěny při ohledání místa činu odcizení bankomatu v pobočce ČS a.s. v A. dne 02.11.2009
- brusných kotoučů, které byly zajištěny při ohledání místa činu nálezu torza bankomatu v k.ú. N. dne 11.04.2010.
II.
Opravné prostředky
Proti rozsudku podali odvolání ihned po jeho vyhlášení státní zástupce, a to v neprospěch obžalovaných M. Z., R. R., L. Ch.
a J. Ch., a obžalovaní R. R., J. Ch., J. M. a M. D., v zákonem stanovené lhůtě pak i obžalovaní M. Z. a L. Ch. a poškozený společnost K., s.r.o. Opravné prostředky obžalovaných písemně zdůvodnili jejich obhájci. V části týkající se obžalovaného P. G. nenapadla rozsudek odvoláním žádná z oprávněných osob, rozsudek vůči tomuto obžalovanému proto nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně marným uplynutím lhůty k podání odvolání, a to dnem 12.1.2012.
II./1
Státní zástupkyně v písemném zdůvodnění svého odvolání (č.l. 2705-2707), podaného v neprospěch obžalovaných M. Z., R. R., L. Ch. a J. Ch., napadla rozsudek v části, v níž byli jmenovaní obžalovaní podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby pro skutky, popsané v bodech 1, 2 a 6 žalobního návrhu.
Nalézacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nedůvodné užití zásady in dubio pro reo, když výsledky srovnání pachových stop nedal do širších souvislostí s ostatními zajištěnými důkazy. Odvolatelka v daném směru poukazuje na četnost výskytu pachových stop, jejich vydatnost, trvalost a rozmístění na věcech, se kterými bylo při páchání trestné činnosti manipulováno. Soudu rovněž vytýká, že nepracoval s tzv. modem operandi.
V konkrétnostech pak odvolatelka poukazuje na nálezy pachových stop, kdy
u skutku pod bodem 1) žalobního návrhu uvádí zjištění pachové stopy M. Z. na dřevěné podpěře (2x), L. Ch. na tzv. ježcích (2x) a klice dveří, R. R. na tzv. ježcích (2x), klice dveří a torzu ohořelého bankomatu, přičemž z dvojího nálezu pachových stop činí závěr, že se nejedná o náhodný přenos stop a zdůrazňuje závěr o velmi silné stopě nalezené uvnitř torza trezoru,
u skutku pod bodem 2) žalobního návrhu uvádí zjištění pachové stopy M. Z. na svazku klíčů na pultu recepce, na svazku klíčů na kufru osobního vozidla a na sedadle spolujezdce odcizeného vozidla Iveco Daily, L. Ch. na poutech, textilním ručníku na vrátnici a zadním sedadle, druhém zleva odcizeného vozidla Iveco Daily, J. Ch. na textilním ručníku a zadním třetím sedadle odcizeného vozidla Iveco Daily, R. R. na sedadle řidiče odcizeného vozidla Iveco Daily, přičemž vytváření konstrukce o přenosu pachů, se jeví jako zcela absurdní, byla-li by podmíněna nutností postupného převlékání se do oděvů obžalovaných a následného usednutí na všechna sedadla, kde byl identifikován individuální pach jednotlivých osob,
u skutku pod bodem 3) žalobního návrhu uvádí zjištění pachové stopy J. Ch. na vnitřní klice vypáčeného okna a na madlu dvířek skříňky prodejního pultu.
Dále zdůrazňuje, že dle znaleckého posudku z kriminalistické odorologie metoda použitá při vyhodnocování pachových stop byla provedena se zachováním všech závazných standardů, výsledek postupu policejního orgánu je naprosto věrohodný, proto riziko nepravého spojovacího pachu je možno zcela vyloučit. Přenos pachů mezi otisky pachových stop lze prakticky vyloučit, neboť vzájemný kontakt mezi již použitými snímači otisků pachové stopy nebyl z listinných podkladů ani výpovědi svědka D. P. zjištěn. Dle odvolatelky lze vyloučit přenosový pach, když k pachovému přenosu zpravidla dochází na základě toho, že pachatel používá některé nástroje, zbraně, pomůcky a svrchní ošacení jiných osob, zejména členové organizované skupiny používají společné vybavení. Individuální pach obžalovaných se nacházel výhradně v jedné pachové stopě, výjimku, kterou představuje kovová tyč s ocelovými hroty, kde byl zjištěn pach R. R. a L. Ch., lze vysvětlit tím, že oba přišli do kontaktu s tímto předmětem.
S postupem soudu, který zprostil obžalované obžaloby na podkladě nového údaje znalce u hlavního líčení, že ve vztahu k vozidlu Iveco Daily nelze vyloučit pachový přenos za situace, pokud by byly použity např. oděvní svršky používané některou z obžalovaných osob, jejíž srovnávací pachová konzerva nebyla porovnávána, odvolatelka nesouhlasí. Soud totiž předjímá závěry o přenosu pachových stop, aniž k tomu má dostatek důvodů, neboť ani sami obžalovaní se neobhajují tím, že by jim byly odcizeny oděvní součásti.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) žalobního návrhu odvolatelka dále poukázala na údaje svědka L. (jeho poutání textilním ručníkem, kravatou a pouty) a na nález (s jeho údajem o vyzbrojení pachatele) druhově shodné zbraně, tj. plynového revolveru Kora při domovní prohlídce u obžalovaného Z.
Nerozhodné je dle odvolatelky (ve vztahu k nálezu pachové stopy ve vozidle Iveco Daily) soudem uváděné zjištění, že nebylo prokázáno, že by R. R. někam přijel autem, stejně tak poznatek, že u obžalovaných nebyl zjištěn větší obnos finančních prostředků.
Podle odvolatelky soud nezhodnotil důkazy správně ve všech logických souvislostech a spíše z tzv. procesní opatrnosti zprostil obžalované obžaloby v uvedených bodech. Závěrem svého odvolání proto státní zástupkyně navrhla, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. zrušil zprošťující část rozsudku a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
II./2
Obžalovaný M. Z. v odůvodnění odvolání, napadajícím odsuzující část rozsudku týkající se jeho osoby, předně vyslovil názor, že celé trestní řízení předcházející vydání rozsudku trpí podstatnými vadami, neboť v něm byla porušena ustanovení, jimiž má být zabezpečeno právo na obhajobu. Tyto vady mají vliv na správnost a zákonnost rozsudku a činí jej fakticky nepřezkoumatelným.
Výrok o vině založil soud prvního stupně zejména na výpovědi svědka J. H., na kterého opakovaně odkazuje na různých místech odůvodnění rozsudku. Při získání a provádění tohoto zásadního důkazu však bylo zasaženo do základních procesních práv odvolatele.
Svědka nelze považovat za věrohodného, k hodnocení jeho věrohodnosti soud přistoupil bez jakýchkoli podkladů, nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by se k věrohodnosti svědka jednoznačně vyjádřil. I proto jsou závěry soudu nepřezkoumatelné. Svědek H. je osobou opakovaně trestanou, trestnou činnost, pro kterou je ve výkonu trestu odnětí svobody, páchal v rozhodné době. Jeho proklamovaná motivace, že chtěl zabránit závažné násilné trestné činnosti, vyznívá absurdně. S policií spolupracuje opakovaně, jediným logickým vysvětlením takové spolupráce je snaha získat si u ní jisté výhody . Ve snaze se zavděčit, uvádí zjevně nepravdivé údaje, např. odvolatele křivě obvinil z držení nelegálně získaných dvou kusů samopalů.
Jejich vzájemný vztah byl na jiné úrovni. H. nebyl jen pasivním posluchačem, ptal se na výsledky jednotlivých akcí. Přehledem vzájemných telefonických hovorů je prokázáno, že byl mnohem častěji osobou volající než volanou. Byl to on, kdo byl schopen zabezpečit veškeré potřebné vybavení, a to i policejní stejnokroje. Měl přístup do bytu odvolatele i sklepa svědka Š., a tudíž možnost ve vhodný okamžik tam umístit veškeré věci nalezené při domovních prohlídkách.
Pokud v rámci přípravného řízení vystupoval pod utajenou identitou ve smyslu § 55 odst. 2 tr.ř., tj. pod smyšleným jménem J. K., bylo zásadně zasaženo do práva odvolatele na obhajobu, neboť nebylo jediného důvodu k utajení identity této osoby. Veškeré návrhy na prověření věrohodnosti svědka byly obhajobě zamítnuty s účelovým odůvodněním, že se jedná o otázky směřující k odhalení identity svědka. Při hlavním líčení soud utajení svědka zrušil, dopustil se však závažného procesního pochybení, když tohoto svědka vyslechl mimo jednací síň v oddělené místnosti prostřednictvím záznamové techniky. O účelovosti zdůvodnění tohoto postupu utajení vzhledu svědka svědčí výpověď samotného svědka H., který potvrdil, že všechny obžalované zná. Pokud měl soud obavy o bezpečnost svědka, mohl jeho výslech provést jako výslech svědkyně S., tedy bez přítomnosti obžalovaných.
Protože obrazový záznam o výslechu svědka pořízen nebyl, vyslovuje odvolatel pochybnost o tom, zda byl svědek ve výslechové místnosti osamocen, příp. bez možnosti určitého spojení s třetí osobou, či neměl u svého výslechu svoji předchozí výpověď z přípravného řízení. Výpověď, kterou učinil dne 1.3.2011, je do značné míry identická s výpovědí učiněnou při hlavním líčení. Spontánní výpověď trvala téměř jednu hodinu a některé její pasáže se doslova shodují s výpovědí v přípravném řízení. Zcela nestandardně od protokolace výpovědí jiných svědků uvedl soud do protokolu o hlavním líčení: Svědek uvádí v podstatě shodné údaje jako ve svých výpovědích z přípravného řízení s výjimkou drobných údajů, které neuvedl , což vede k úvaze, že taková protokolace byla vedena s úmyslem zakrýt až přílišnou podobnost svědkovy výpovědi u hlavního líčení s výpovědí z přípravného řízení. V pozdější výpovědi (cca za půl roku) vypovídá svědek o některých skutečnostech dokonce podrobněji, např. usvědčuje obž. M., o kterém v přípravném řízení tvrdil, že o věci nic neví. Tento rozpor nedokáže žádným způsobem vysvětlit. I to svědčí o zjevné snaze svědka H. podat za každou cenu orgánům činným v trestním řízení požadované informace. Samotný zvukový záznam přerušovaný i na dobu delší 15 sekund a zaznamenání zvuků standardně se objevujících při vzájemném přiblížení dvou zvukových technických zařízení (mikrofon-reproduktor) nasvědčuje tomu, že svědek v pauzách využíval nápovědy třetí osoby, případně měl s touto třetí osobou spojení přes reproduktor.
Právo odvolatele na obhajobu bylo zásadně porušeno tím, že jemu, ani ostatním obžalovaným a nakonec ani obhájcům nebylo umožněno vést výslech svědka H. bezprostředně tváří v tvář. Chování vyslýchaného, jeho mimika, reakce na položené otázky mohou významně napovědět o jeho věrohodnosti, na jejich základě může obhajoba upravit či rozšířit pokládané otázky apod. Odvolatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě V. M. a ostatní/Nizozemí ze dne 23.5.1995, v němž soud konstatoval, že možnost při výslechu vidět svědka nelze u obhájce omezit. Dále odkazuje i na rozsudek ve věci L./Švýcarsko ze dne 26.5.1993.
Nestandardním výslechem svědka H. došlo dle odvolatele k porušení jeho práva na obhajobu zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv.
Za věrohodného nepovažuje odvolatel ani obžalovaného Ch., na jehož výpovědi soud rovněž vinu odvolatele prokazuje. Z přípravného řízení, z řízení před soudem i odvolání tohoto obžalovaného vyplývá, že jeho procesní taktika je vedena jediným cílem, a to aby zůstal na svobodě, nebyl stíhán vazebně a nebyl mu uložen nepodmíněný trest. Jedinou zásadní výpověď podal obžalovaný před soudcem rozhodujícím o vzetí do vazby. Lze se domnívat, že k této výpovědi byl manipulován policií, aby si tak zasloužil alespoň dočasnou svobodu. Nestandardní postup, kdy po podání výpovědi byl návrh na vzetí obviněného do vazby státní zástupkyní vzat zpět a rozhodující soudce ani nedostal příležitost k rozhodnutí ve věci, potvrzuje zmíněnou domněnku. Na rozdíl od svědka H. byl na obžalovaného zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který jednoznačně prokázal, že obžalovaný je schopen účelové lži, pokud by měl za to, že mu toto pomůže.
Před svým výslechem v přípravném řízení byl odvolatel ze strany státní zástupkyně za přítomnosti vyšetřovatele zastrašován, to u něj vyvolalo značné pochybnosti o procesní čistotě celého řízení a proto využil svého práva odmítnout výpověď. Celou záležitost sdělil i Inspekci PČR, nabízel i vlastní výslech na detektoru lži, aby byla prokázána pravdivost jeho tvrzení, k čemuž však nedošlo.
Ke skutkovému závěru, že údajná organizovaná skupina měla vzniknout na podzim roku 2009, který není vyjma výpovědi svědka H. podložen jakýmkoli důkazem, odvolatel uvedl, že tato výpověď, dle níž měl v době výkonu trestu plánovat s dalšími obžalovanými závažnou trestnou činnost, je zjevně nepravdivá, neboť ve výkonu trestu byl pouze se svědkem H. a organizování závažné trestné činnosti prostřednictvím korespondence si lze představit velice těžko.
Závěrem svého odvolání obžalovaný M. Z. navrhl, aby odvolací soud zrušil napadenou část rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, když odvolací důvod podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. byl naplněn.
II./3
Obžalovaný R. R. v odůvodnění odvolání, napadajícím odsuzující část rozsudku týkající se jeho osoby, obsahově shodně jako obž. Z., uplatnil výhrady vůči způsobu užití svědecké výpovědi J. H. Tento svědek není věrohodný, jde o osobu opakovaně soudně trestanou, naposledy pravomocně odsouzenou krátce před svou angažovaností v posuzované věci, a osobu opakovaně spolupracující s policií. Pokud současně páchá samostatně trestnou činnost, je jeho spolupráce dle odvolatele motivována zištně, tj. za účelem zajistit si toleranci policejních složek. Tendence zveličovat význam a zásluhy při odhalení jím potvrzované trestné činnosti v konfrontaci s procesními postupy vztahujícími se k tomuto svědkovi vedou k závěru, že popírají zásadu fair procesu, jak ji opakovaně charakterizuje judikatura Ústavního soudu ČR.
V další části, ve shodě s opravným prostředkem obž. Z., zmiňuje odvolatel postupy v přípravném řízení (utajení svědka podle § 55 odst. 2 tr.ř., nepřipuštění otázek obhajoby, nenaplněnost podmínek § 55 odst. 2 tr.ř. s ohledem na zjištění identity svědka vzhledem k jím uváděným údajům), přístup ke svědkovi v řízení před soudem prvního stupně (odtajnění svědka a provedení jeho výslechu mimo jednací síň) a s poukazem na závěry vyslovené Evropským soudem pro lidská práva v případě V. M./Nizozemí namítá výrazné omezení svého práva na obhajobu, rozpor s principem kontradiktornosti procesu a s principem rovnosti účastníků.
I v další části namítá stejné skutečnosti, jaké uplatnil obžalovaný Z. (tj. nemožnost kontroly svědka, doslovnou totožnost jeho výpovědi, způsob protokolace jeho výpovědi soudem...). Shodně přistupuje i k výpovědi obžalovaného L. Ch. (problematičnost jeho věrohodnosti snaha vyhnout se vazebnímu způsobu vedení řízení, poznatky znaleckého posudku, atd.).
Závěrem svého odvolání obžalovaný uvedl, že jím popsané skutečnosti významně zpochybňují závěry, které soud učinil o jeho vině v odsuzující části rozsudku. Protože provedené dokazování je zatíženo významnými vadami pro nerespektování zákonných ustanovení, která mají zajistit právo obhajoby a nepochybně měly vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku, navrhl obžalovaný, aby odvolací soud napadenou část rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to pro naplnění odvolacího důvodu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. a též pro pochybnosti o úplnosti skutkových zjištění.
II./4
Obžalovaný L. Ch. v odůvodnění odvolání (č.l. 2714-2716) napadl rozsudek v části týkající se jeho osoby ve výroku o trestu. Trest mu uložený považuje za nepřiměřeně přísný, k jednáním, jimiž byl uznán vinen, se doznal, jeho výpověď významnou měrou napomohla k prokázání trestné činnosti. Doposud vedl řádný život, řádně se stará o svoji rodinu a svého protiprávního jednání lituje. V případě popsaném v bodě I/2 jednal v právním omylu, nebyl si vědom, že se svým jednáním dopouští trestného činu, resp. napomáhá ke spáchání trestného činu. Několikrát působil jako řidič, když spoluobžalované dovezl poblíž místa činu, kde mělo dojít je spáchání trestného činu, následně odjel a vyčkal, až jej zavolají, aby je odvezl. V takovém jednání nelze bez dalšího spatřovat úmysl podílet se na trestném činu a nebylo nijak prokázáno, že by věděl o skutečném důvodu realizovaných cest s dalšími spoluobžalovanými. Z posudku znalce PhDr. Et PeaDr. P. vyplynulo, že má poruchu vnímání a rozpoznávání, snížené schopnosti vyhodnocování následků svého jednání, což potvrzuje, že o případných následcích či důsledcích svého jednání neuvažoval v potřebném kontextu a nebyl schopen rozpoznat pravý účel předmětných cest.
Protože účelu trestu lze u odvolatele dosáhnout uložením trestu pod spodní hranicí trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, navrhl obžalovaný závěrem svého odvolání, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově mu trest uložil pod spodní hranicí zákonné trestní sazby jako trest podmíněný se stanovením přiměřené zkušební doby.
II./5
Obžalovaný J. Ch. v odůvodnění odvolání (č.l. 2708-2711) napadl rozsudek v části týkající se jeho osoby jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu a k jeho zdůvodnění, že je usvědčován výpověďmi svědků H. a B. v kontextu s dalšími provedenými důkazy, namítá, že z obžalovaných zná pouze Z. a Ch. a nemohl tedy být členem údajné organizované skupiny. Výpověď svědka H., osoby v minulosti opakovaně trestně stíhané za majetkovou trestnou činnost, není věrohodná. Z výpovědi svědka vyplývá, že se na trestné činnosti podílel, měl v údajné organizované skupině místo spočívající v roli řidiče a v samotné účasti na jednotlivých setkáních obžalovaných. Jeho výpověď je vedena snahou zastřít své vlastní protiprávní jednání. Rovněž výpověď svědka R. B. nesvědčí o tom, že by se odvolatel měl podílet na jakémkoli loupežném přepadení. Nikdo z obžalovaných se před ním nebavil, že by plánovali přepadení nějaké paní, nebo měli přichystána auta, zbraně či techniku.
Závěrem svého odvolání proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud po opětovném provedení pro skutkové zjištění podstatných důkazů napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby.
II./6
Obžalovaný J. M., který rozsudek napadl ve výroku o vině i trestu (č.l. 2717-2718) ve zdůvodnění tohoto odvolání (č.l. 2723-2725) uplatnil výhradu vůči interpretaci jeho vyjádření při výslechu dne 27.7.2010, kdy dle něj pouze uváděl, že na dovolené v Řecku byl v době od 2.7. do 14.7.2010, jak ostatně vyplývá i z jeho cestovního pasu, který mu byl zadržen a jehož fotokopie je součástí spisu. Po formální stránce se nemohl dopustit přípravy trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakožto člen organizované skupiny, neboť o žádné organizované skupině neměl jakékoli povědomí. Znal pouze spoluobžalovaného Z., s nímž byl několikrát v hospodě, a od vidění J. H. Ostatní spoluobžalované - s výjimkou R., kterého jedenkrát dne 25.7.2010 vezl společně se spoluobžalovaným Z. do Š. nikdy neviděl ani je nezná. Nikdo ze spoluobžalovaných ani svědků se o něm nezmínil. Z výpovědi spoluobžalovaného Ch. je zřejmé, že pouze 25.7.2010, kdy nemohl jet, mu Z. zavolal, jestli by jej nemohl odvést. I z této výpovědi je zřejmé, že se odvolatel trestné činnosti neúčastnil, nic o ní nevěděl, a pokud by jel Ch. do Š. i 25.7.2010, nebyl by ani trestně stíhán.
Dovozuje-li soud prvního stupně vědomost odvolatele o činnosti skupiny z výpovědi svědka H., pak její hodnota je naprosto mizivá. K utajení svědka H. podle § 55 odst. 2 tr.ř. nebyl důvod, neboť podmínkou takového postupu je zjištění skutečností, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv. Tyto skutečnosti nemohly nastat jednak proto, že část obžalovaných byla vzata do vazby, jednak proto, že svědek H. byl všem obžalovaným znám a všem bylo od počátku jasné, kdo se pod jménem J. K. skrývá. Postup podle § 55 odst. 2 tr.ř. za této situace při absenci zjištění reálných okolností nasvědčujících tomu, že by svědkovi hrozila nějaká újma, je porušením práva na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ačkoli u hlavního líčení bylo utajení svědka zrušeno, nebylo tak učiněno zcela bezpodmínečně, neboť vypovídal z vedlejší místnosti prostřednictvím záznamové techniky a obhajoba neměla možnost se seznámit s tím, zda tento svědek je v místnosti sám, vypovídá spontánně, bez nápovědy třetí osoby či bez poznámek. Zarážející je, že v mnoha směrech je tato výpověď podstatně podrobnější než výpověď v přípravném řízení.
Dne 1.3.2011 svědek H. na přímý dotaz obhájce, zda odvolatel figuroval v akci Š.-L., odpověděl, že o tom neví, u hlavního líčení však svou výpověď zcela změnil a uvedl, že o celé záležitosti věděl, že se o ní bavili v hospodě. Rozpor nedokázal vysvětlit. Pokud soud na str. 26 uvedl, že svědek v hlavním líčení dne 20.9.2011 uvedl prakticky totožné údaje, ovšem s tím, že obžalovaný M. o věci věděl, když se o tom bavili v hospodě , pak se se zásadně odlišnou výpovědí nijak nevypořádal.
Samotná věrohodnost svědka H. je zcela zpochybněna skutečností, že tento byl 10x soudně trestán, a to zejména pro majetkovou trestnou činnost. Výpověď tohoto svědka nemůže být považována za řádný důkaz v trestním řízení, její provedení popsaným způsobem je ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. podstatnou vadou řízení, jíž byla zásadním způsobem porušena práva obhajoby. K uvedenému odkazuje odvolatel na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 499/04, týkající se dokazování formou utajeného svědka.
Interpretaci záznamu telekomunikačního provozu z č.l. 1151 a 1152 soudem považuje odvolatel za zcela účelový, neboť na dotaz spoluobžalovaného Z. obžalovaný odpovídá, že nemá peníze a následně je požádán, jestli by spoluobžalovaného nezavezl alespoň za kamarádem. Ani z následně (v opravném prostředku citovaného hovoru) dle odvolatele nevyplývá, co má být důvodem návštěvy. Obsah hovorů soud vykládá účelově v neprospěch obžalovaného. Navíc musí být hovory hodnoceny v kontextu dalších poznatků, tj. že stabilním řidičem v akci Š. byl spoluobžalovaný Ch., který se na poslední chvíli omluvil. Je nutno postupovat dle zásady in dubio pro reo.
Z provedených důkazů nelze dovozovat, že by se obžalovaný M. podílel na páchání trestné činnosti tak, jak je popsána v napadeném rozsudku, kdy měl účast při jedné jízdě, po níž byli všichni obžalovaní zadrženi, ač skupina dle napadeného rozsudku měla vykonávat činnost více než půl roku. V tomto směru se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí dle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., tyto hodnotil jednostranně a pouze v neprospěch obžalovaného.
Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že důkazy k rozhodnutí o vině obžalovaného jsou postačující, namítá odvolatel nepřiměřenost uloženého trestu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., kdy mu byl uložen trest přísnější než navrhovala státní zástupkyně, a zejména uložení trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel ve vztahu k jediné náhodně provedené jízdě by pro něj mohlo znamenat ztrátu zaměstnání, když s jím zastávanou funkcí provozního restaurace G. A. v B. se pojí nutnost řídit automobil v souvislosti se zajištěním zásob pro restauraci apod.
Závěrem svého odvolání obžalovaný J. M. navrhl, aby odvolací soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. a) tr.ř. zprostí obžaloby.
II./7
Obžalovaný M. D. v odůvodnění odvolání (č.l. 2719-2720) sice nevymezil, které výroky svým opravným prostředkem napadá (a toto neučinil ani při podání odvolání viz č.l. 2625), avšak s ohledem na uplatněné námitky a procesní návrh na rozhodnutí odvolacího soudu není tento nedostatek hodnocen jako zásadní překážka pro přijetí tohoto opravného prostředku a uplatnění postupu spočívající v odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr.ř. (tomu by musel navíc předcházet postup upravený v § 251 odst. 1 tr.ř.), neboť rozsah napadení rozsudku lze z uplatněných námitek dovodit a nadto k výzvě předsedy senátu obhájce obžalovaného na počátku veřejného zasedání konkrétně uvedl, že opravný prostředek obžalovaného napadá výrok o vině i trestu.
V odůvodnění odvolání vyslovil obžalovaný D. nesouhlas se skutkovým zjištěním nalézacího soudu a rovněž poukázal na odlišný okamžik zahájení trestního stíhání své osoby (26.11.2010) a z toho plynoucí nepoužitelnost důkazů v podobě výslechů provedených v období tomuto datu předcházejícím, jichž se nemohl účastnit jeho obhájce. Žádné informace poskytnout nemohl, neboť je nevěděl. Výpověď obžalovaného Ch. ze dne 28.7.2010 nebyla učiněna dobrovolně, ale jen z obavy, aby nebyl vzat do vazby. I z ojedinělosti postupu státní zástupkyně (zpětvzetí návrhu na vzetí obviněného do vazby) lze dovozovat, že šlo o odměnu (sui generis) za to, že Ch. poskytne informace požadované policií. Nevěrohodnost obžalovaného Ch. plyne dle odvolatele mimo poznatků ze znaleckého posudku (tendence nesprávně interpretovat závěry a jednání druhých lidí) i z toho, že dne 11.10.2011 (před zahájením trestního stíhání odvolatele) hovořil o domluvě spočívající v tom, že poškozené L. vytrhnou kabelku, následně (vyslýchán 2x procesně účinně vůči odvolateli) nic podstatného neuvedl. Činí-li soud závěr, že zapojenost odvolatele do skupiny je prokázána záznamem telekomunikačního provozu a sledováním, namítá tento, že není jediný doklad o tom, že to byl on, kdo by se takto zapojoval a hovořil. Nesprávné je i hodnocení svědka H., který jen díky protiprávnímu postupu ÚOOZ a státní zástupkyně je stále v pozici svědka, přestože skupině trvale pomáhal. Ačkoli soud hovoří o tom, že všichni členové věděli o existenci organizované skupiny, byli s ní srozuměni a zapojovali se do ní podle potřeby, neřeší otázku rozdílu zapojit se a být využit . Nalézací soud tak evidentně nehodnotil subjektivní stránku a postupoval dle zásady in dubio contra reo. Závěr, že obžalovaní chtěli čin spáchat za použití násilí, není ve vztahu k odvolateli doložen žádným důkazem. I kdyby informace o V. H. L. poskytoval on, nikde není prokázáno, že věděl o tom, že k odcizení peněz má dojít formou násilí. Mohlo by se jednat maximálně o přípravu ke krádeži a ta není trestná.
Závěrem obžalovaný navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.ř. zrušil napadený rozsudek, a pokud shledá, že skutek byl spáchán i s aktivní protiprávní činností odvolatele, posoudil jeho účast na něm jako přípravu zločinu krádeže podle § 20 odst. 1, § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, aby pak obžalovaného z důvodu § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby zprostil, neboť nešlo
o přípravu ke spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku).
II./8
Odůvodnění opravného prostředku poškozeného K., s.r.o., není v tomto rozhodnutí zmiňováno, neboť o odvolání poškozeného rozhodl odvolací soud samostatným usnesením vydaným v neveřejném zasedání konaném dne 8.2.2012.
II./9
Na takto podaných odvoláních setrvali odvolatelé i při veřejném zasedání o odvolání.
Intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství z důvodů, které jsou obsaženy v písemném zdůvodnění opravného prostředku, navrhla, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr.ř. zrušen v celém rozsahu a aby v části napadené odvoláním státní zástupkyně byla věc vrácena podle § 259 odst. 1 tr.ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve vztahu k odsuzující části vyjádřila názor, že rozsudek krajského soudu trpí tou vadou při právním posouzení skutku, kdy v neprospěch obžalovaných soud vyjádřil jednak to, že je uznal vinným spácháním trestné činnosti jako organizované skupiny a nadto současně vyjádřil, že šlo o trestnou činnost páchanou ve spolupachatelství, v případě obžalovaného Z. byl nesprávně v jeho neprospěch uveden i ten fakt, že měl trestnou činnost organizovat, a tato okolnost byla hodnocena jako okolnost přitěžující. Za nedůvodné s ohledem na zjištěný podíl obžalovaného M. považovala intervenující státní zástupkyně uložení trestu zákazu činnosti u tohoto obžalovaného. V reakci na opravné prostředky obžalovaných vyjádřila názor, že výpověď svědka J. H. je zákonným důkazem, v otázce trestů uložených obžalovaným uvedla, že tyto mohly být podrobněji a přiléhavěji odůvodněny. V rámci konečného návrhu pak ve vztahu k odsuzující části navrhla, aby odvolací soud o vině obžalovaných rozhodl v souladu se soudem prvního stupně při vypuštění kvalifikace spolupachatelství a uložil jim i stejné tresty s výjimkou obžalovaného M., u něhož navrhla zvážit uložení trestu zákazu činnosti.
Obžalovaný M. Z. uplatnil při veřejném zasedání prostřednictvím svého obhájce vůči rozsudku soudu prvního stupně stejné výhrady jako v písemném znění svého odvolání, připojil k nim i výhradu vznesenou státní zástupkyní, a posléze s ohledem na dokazování provedené odvolacím soudem modifikoval svůj závěrečný návrh tak, že navrhl, aby byl obžaloby zproštěn, když bez pochybností nebylo prokázáno, že skutek byl spáchán tak, jak tvrdí obžaloba, a že ho spáchal on. Odvolání státní zástupkyně navrhl jako nedůvodné zamítnout.
Ve své podstatě stejné vyjádření učinil prostřednictvím svého obhájce i obžalovaný R. R. , který navrhl, aby byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr.ř. a aby odvolací soud odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl.
Obžalovaní J. Ch., L. Ch., J. M. a M. D. učinili návrh na rozhodnutí odvolacího soudu ve shodě s písemným zněním podaných odvolání, obžalovaný J. Ch. pak rovněž navrhl odvolání státní zástupkyně podané proti zprošťující části rozsudku zamítnout.
III.
Zjištění odvolacího soudu
Veškeré výše označené opravné prostředky byly shledány způsobilými k tomu, aby vyvolaly přezkumnou povinnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 tr.ř. Na jejich podkladě byla proto napadená část rozsudku krajského soudu vrchním soudem přezkoumána s následujícími zjištěními:
III./1
Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku
Opravné prostředky obžalovaných Z., R., Ch., M. a D. jako podstatnou vadu řízení předcházející rozsudku označují způsob provedení důkazu svědeckou výpovědí J. H., obžalovaný D. pak poukazuje i na procesní neúčinnost výpovědí osob vyslechnutých před zahájením jeho trestního stíhání a na nedůvodnost výslechu J. H. v procesním postavení svědka. Tyto skutečnosti dle odvolatelů zakládají důvod pro zrušení napadeného rozsudku z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.
III./1a
Ve vztahu k námitce obžalovaného D. stran procesní účinnosti důkazů vůči jeho osobě je třeba uvést, že skutečností odpovídající údaji obsaženém v jeho opravném prostředku je zjištění, že trestní stíhání tohoto obžalovaného pro skutek popsaný v bodě 5 žalobního návrhu bylo zahájeno až na podkladě usnesení vydaného policejním orgánem dne 26.11.2010 (č.l. 98-103). Rovněž je skutečností, že svědci, které jako důkazní prostředky nalézací soud zmiňuje v souvislosti se zdůvodněním svých skutkových závěrů zmiňuje (str. 27 a násl.), byli ve stadiu přípravného řízení vyslechnuti v období předcházejícím datu 26.11.2010, když v případě svědka J. H. (ještě pod identitou J. K.) se tak stalo 1.3.2011 (č.l. 606-619) a v případě svědkyně V. H. L. dne 5.8.2010 (č.l. 552-338), avšak oba uvádění svědkové byli vyslechnuti v řízení před soudem prvního stupně, takže z tohoto pohledu existují procesně účinné výpovědi těchto svědků, jako výpovědi provedené po zahájení trestního stíhání obviněného. V případě spoluobžalovaných, kteří měli na činu dle skutkových závěrů soudu prvního stupně participovat, je situace taková, že obžalovaní Z. a R. dne 21.2.2011 (č.l. 363, resp. 358) využili (stejně jako při výslechu dne 26.7.2010) práva odepření výpovědi a takto se zachovali i v průběhu hlavního líčení, obžalovaný L. Ch. dne 26.7.2010 k věci neposkytl žádné informace, výpověď učinil dne 28.7.2010 před soudcem při výslechu konaném na základě návrhu státní zástupkyně na jeho vzetí do vazby (č.l. 19-21) a poté ještě ve dnech 11.10.2010 (č.l. 321-327), 13.1.2011 (č.l. 328-333) a 22.2.2011 (č.l. 334-339). U hlavního líčení využil obžalovaný práva odepření výpovědi (č.l. 2430), jeho výpovědi ze stadia přípravného řízení (č.l. 312-339) byly k důkazu provedeny postupem podle § 207 odst. 2 tr.ř.
Z tohoto přehledu je zřejmé, že procesní výhrada obžalovaného D. se může vztahovat toliko k výpovědím spoluobžalovaného L. Ch., které učinil dne 28.7. a 11.10.2010. Důvodnost však lze námitce odvolatele přiznat jen ohledně výpovědi ze dne 11.10.2010, neboť ve vztahu k výpovědi učiněné před soudcem rozhodujícím o vazbě se uplatňuje režim výpovědi neodkladné (soudce je limitován časově z hlediska možností provedení výslechu a rozhodnutí o osobě zadržené), a pokud v rámci takové výpovědi obviněný uvádí skutečnosti vztahující se k dalším osobám, které na činu mu kladenému za vinu měly participovat, pak nelze od údajů vztahujícím se k takovým osobám odhlížet, případně celou takovou výpověď prohlašovat za procesně neúčinnou vůči těm z pozdějších obžalovaných, vůči nimž v době provádění výpovědi takového obviněného nebylo ještě zahájeno trestní stíhání. Pokud snad krajský soud uzavřel v napadeném rozsudku jinak - str. 17 rozsudku: .. i v části použitelné výlučně vůči tomuto obžalovanému (rozhodování o vazbě) .. , pak odvolací soud takové právní hodnocení procesní využitelnosti nesdílí a naopak i s oporou v příslušné judikatuře tuto problematiku řešící (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2008, sp.zn. 5 Tdo 1392/2007, publikované pod č. T 1082 Souboru rozhodnutí, dle něhož: Výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 TrŘ ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky /např. nebyli známi, byli na útěku apod./, a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. ) uzavírá, že výpověď obžalovaného L. Ch. ze dne 28.7.2010 je procesně využitelná ve vztahu ke všem obžalovaným. Tuto výpověď obžalovaného totiž odvolací soud považuje za neodkladný úkon ve smyslu výše uvedeného výkladu.
Vrchní soud se proto neztotožnil s hodnocením uváděné procesní situace obsaženým v opravném prostředku obžalovaného D. Protože závěr o vině odvolatele není založen (zejména výlučně) na výpovědích, které by bylo možno označit za procesně neúčinné ve vztahu k jeho osobě, není z těchto příčin zatížen napadený rozsudek vadou vymezenou ustanovením § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.
III./1b
Odlišné stanovisko však odvolací soud zaujal k otázce způsobu provedení důkazu při výslechu svědka J. H . Postup nalézacího soudu považuje odvolací soud za nestandardní, nemající dostatečnou oporu v procesním předpise (trestním řádu), který z obecné úpravy výslechu svědka o němž nevznikají pochybnosti, že je, z důvodu zabezpečení rovnosti stran řízení a zabezpečení práv obhajoby, provádění v přítomnosti obžalovaného a jeho obhájce připouští výjimky, které ovšem zřetelným a jasným způsobem upravuje. Výjimky, při nichž nedochází k výslechu svědka v přítomnosti obviněného, upravuje trestní řád jednak v ustanovení § 55 odst. 2 tr.ř., jednak v ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř.
V prvém případě svědek utajený za podmínek § 55 odst. 2 tr.ř. - jde o výslech svědka, jehož celková identita je utajena (nejen vizáž, nýbrž i všechny identifikační údaje umožňující určení jeho totožnosti), který v trestním řízení vystupuje pod skrytou identitou, jehož pravá totožnost je známa jen orgánům činným v trestním řízení v dané věci.
Podle § 55 odst. 2 tr.ř. totiž Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědecké výpovědi hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno a příjmení jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požadovat utajení své osoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden.
Existují-li důvody pro utajení svědka po celou dobu trestního řízení, pak v řízení soudním jsou činěna taková opatření, aby nedošlo k prozrazení jeho identity. Při provádění důkazu výslechem svědka se uplatní ustanovení poslední věty § 209 odst. 1 tr.ř., dle které: Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožní zjistit skutečnou totožnost svědka .
Z protokolu o výslechu svědka (č.l. 606-619) ve stadiu přípravného řízení ze dne 1.3.2011 je zřejmé, že policejní orgán přistoupil k výslechu utajovaného svědka vystupujícího pod jménem J. K. kvůli ochraně jeho zdraví a života (č.l. 608). Protokol, ještě v části než bylo přistoupeno k výslechu svědka k věci, obsahuje údaj, že z tohoto důvodu nebudou připuštěny žádné otázky, které by vedly k odhalení totožnosti svědka . Policejní orgán pak nepřipustil s odůvodněním, že otázka směřuje k odhalení totožnosti svědka, otázky obhájce, co vědí obvinění o něm a zda byl někdy ve výkonu trestu. K dotazu, zda svědek zná osobu jménem J. H., se svědek nevyjádřil. Z protokolu není patrno, zda a jak byla utajena vizáž svědka.
V hlavním líčení konaném dne 20.9.2011 učinil předseda senátu opatření, jímž podle § 55 odst. 2 tr.ř. zrušil stupeň utajení vyhrazené v případě utajovaného svědka vystupujícího pod jménem J. K., a přistoupil k výslechu svědka pod jeho pravou identitou (č. 2446).
Zjevně tak postupoval dle soudem výslovně uvedené (§ 55 odst. 2 tr.ř.) úpravy obsažené v citovaném ustanovení, dle níž (věta čtvrtá) Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje o jeho totožnosti .. , když v souladu s touto dikcí zákona odhalil pravou identitu vyslýchané osoby a dosud odděleně vedené údaje, stran skutečné identity svědka, připojil ke spisu (č.l. 2478). Následně stranám trestního řízení sdělil (č.l. 2446), že výslech tohoto svědka proběhne v utajené místnosti prostřednictvím záznamové techniky, kdy bude utajen jeho vzhled. Za těchto podmínek pak byl výslech svědka J. H. v řízení před soudem prvního stupně proveden.
Nedostatek uvedeného procesního řešení spočívá v tom, že z protokolu o hlavním líčení (ani ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení) neposkytuje odpověď na otázku, z jakých důvodů a na podkladě jaké právní úpravy tak soud prvního stupně postupoval.
Jaké konkrétní skutečnosti byly soudem uváženy a následně je vedly k přijetí uvedeného procesního postupu, nelze z protokolu o hlavním líčení ani odůvodnění tohoto opatření předsedou senátu, jak je zaznamenáno na zvukového záznamu z jednání, zjistit. Toto se týká jak ve vztahu k odtajnění identity svědka ( soud posoudil, zda nadále trvají důvody pro utajení totožnosti u tohoto svědka a dospěl k závěru, že tyto v daném případě nejsou nyní dány. ), tak k následnému utajení jeho současného vzhledu ( S ohledem na osobu tohoto svědka ale nadále zůstane utajen jeho vzhled, a to před osobami těch obžalovaných, kteří jej neznají. Tzn. za této situace výslech tohoto svědka proběhne za použití záznamové techniky, kdy všichni budete mít svá práva klást otázky tomuto svědkovi omezena pouze v tom rozsahu, že nebude přítomen v této jednací síni. ).
V dané souvislosti nezbývá než připomenout, že již citované ustanovení § 55 odst. 2 věty čtvrté tr.ř. obsahuje dikci, že po zrušení utajení se .. podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti nadále neutajují .. . Uvedené se nevztahuje pouze na totožnost a podobu osob uvedených v § 102a tr.ř. (v cit. ustanovení jde o osobu, která je služebně činná v policejním orgánu nebo je policistou jiného státu, etc.), dle něhož (odst. 1): Má-li být vyslechnuta jako svědek osoba, která je služebně činná v policejním orgánu nebo je policistou jiného státu, a) použitá v trestním řízení jako agent nebo provádějící předstíraný převod, nebo
b) bezprostředně se podílející na použití agenta nebo provedení předstíraného převodu, je vyslýchána jako svědek, jehož totožnost a podoba jsou utajeny .
U takových osob (odst. 2) Ve výjimečném případě a za podmínky, že v důsledku výslechu nehrozí újma na životě, zdraví nebo další služební činnosti osoby uvedené v odstavci 1 nebo ohrožení života nebo zdraví osoby jí blízké, lze provést její výslech jako svědka bez utajení totožnosti nebo podoby, a to pouze na návrh státního zástupce na základě vyjádření příslušného ředitele bezpečnostních sborů.
V druhém případě, kdy dochází na základě opatření předsedy senátu v průběhu hlavního líčení k odchylce od standardního průběhu výslechu svědka, tj. v případě aplikace ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř., je identita svědka známa (a to i obviněnému a jeho obhájci), avšak ke zvláštnímu způsobu jeho výslechu - v nepřítomnosti obviněného dochází proto, aby orgán činný v trestním řízení tímto způsobem získal důkaz, jehož hodnota by nebyla nežádoucím způsobem zkreslena vlivem přítomnosti obviněného.
Tuto alternativu upravuje citované ustanovení dikcí: Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Předseda senátu vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně.
Nutno dodat, že mimo tohoto opatření je předseda senátu při výslechu svědka oprávněn přijmout i jiná opatření, jak rovněž plyne z citovaného ustanovení, konkrétně dikce: .. předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka .. .
Podle zjištění odvolacího soudu krajský soud nepostupoval ani podle jednoho ze zákonem upravených řešení, neboť po zrušení utajení identity svědka J. H. k jeho výslechu přistoupil prakticky stejným způsobem, jakým by byl svědek vyslýchán v režimu ustanovení § 55 odst. 2 tr.ř., tj. jeho výslech provedl za použití záznamové (zvuk přenášející) techniky při utajení vzhledu svědka. Ve své podstatě tak došlo k výslechu, jak ji v jedné z alternativ upravuje ustanovení § 102a odst. 2 tr.ř. (výslech svědka bez utajení totožnosti při utajení jeho podoby), avšak v podmínkách, na které citované ustanovení nedopadá. Svědek J. H., alias J. K., totiž dle zjištění soudu není osobou služebně činnou v policejním orgánu ani policistou jiného státu, jejichž ochranu (případně ochranu osob jim blízkých) citované ustanovení zajišťuje, nýbrž toliko osobou s policejními složkami delší dobu spolupracující. Postup krajského soudu (formálně neoznačený odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu, dle něhož byl výslech svědka prováděn) je proto nezbytné hodnotit jako analogické použití ustanovení § 102a tr.ř., ovšem jako analogii legis in malam partem, poškozující práva obviněného, a tudíž analogii nedovolenou.
Byť odvolací soud nesdílí názor obhajoby, že by z hlediska argumentace o porušení obhajovacích práv obviněného (z hlediska rozsahu a stupně závažnosti) bylo lze plně odkazovat na obdobu s případem V. M. a ostatní v Nizozemí (na rozdíl od označené věci nedošlo ve věci posuzované - v řízení před soudem prvního stupně - k výslechu svědka anonymního, nýbrž výslechu svědka, jehož identita i trestní minulost byla před obhajobou rozkryta čímž byl vytvořen jistý prostor k uplatnění obhajovacích práv spočívající v možnosti vznesení konkrétních námitek stran hodnocení věrohodnosti svědka), či na obdobu s případem L. ve Švýcarsku (v němž obviněný neznal pravé jméno tajného agenta), lze námitkám odvolatelům přisvědčit v jejich hodnocení popsané procesní situace v tom, že zmíněným postupem nalézacího soudu, který se při provádění důkazu výslechem svědka J. H. odchýlil od právní reglementace upravující výslech svědka v trestním řízení, došlo k závažné procesní vadě ve stadiu předcházejícím vydání napadeného rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.
Odvolací soud vychází z uznávaného principu subsidiarity , který se projevuje v tom, že při respektování práva na řádný výkon spravedlnosti, každé opatření omezující práva obhajoby musí být absolutně nutné a může-li stačit opatření méně restriktivní, musí být použito takové, obhajobu méně omezující opatření. Argumentují-li opravné prostředky tím, že alespoň obhájci je třeba umožnit, aby mohl pozorovat projevy svědka při výslechu a tomu pak mohl uzpůsobit jím vedenou obhajobu obviněného, lze správnosti takovému argumentu ve své podstatě přisvědčit. Ostatně i pro vlastní soud, který ve věci rozhoduje, je bezprostřední dojem z projevů svědka při výslechu zprostředkovaný možností vizuálně jej sledovat jedním z významných prostředků, jak si vytvořit vlastní názor na jeho věrohodnost.
Pokud byl důkaz soudem prvního stupně (a to bez náležitého zdůvodnění specifického způsobuje jeho provedení) proveden tak, jak je výše popsáno, má procesní vada výslechu zasahující obhajovací práva obžalovaných za následek, že k němu nemůže být přihlíženo jako k důkazu procesně účinnému při konstrukci skutkových zjištění soudu.
Odvolací soud na podkladě poznatků plynoucích ze spisu zvýraznit lze v daném směru zejména poznatek o hrozbě pro osobu, která poskytla informace umožňující policejní zásah proti osobám podezřelým, obsažený ve výpovědi svědka R. B. (str. 23 napadeného rozsudku) - shledává opodstatněným hodnocení, na základě něhož orgány činné ve stadiu přípravného řízení přistoupily k výslechu svědka J. H. jako svědka utajeného za podmínek § 55 odst. 2 tr.ř., tj. že této osobě v souvislosti s podáním svědecké výpovědi zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv , což v protokole o výslechu vyjádřily tak, že o utajení totožnosti svědka bylo rozhodnuto kvůli ochraně jeho zdraví a života . Vzhledem k tomu, že nebylo lze plně předjímat, jakým způsobem sdělí svědek skutečnosti o objasňované trestné činnosti, jaká konkréta uvede, nebylo možno v tomto okamžiku předem vyloučit důvodnost aplikace použitého ustanovení (§ 55 odst. 2 tr.ř.) sloužícího k ochraně oprávněných zájmů svědků. Za této situace není dán důvod k tomu, aby výpověď svědka z přípravného řízení byla prohlášena za procesně neúčinnou v řízení soudním. Po provedení výslechu svědka, zejména po uvedení údajů, které poskytly obraz o jeho fyzické přítomnosti v bezprostředním kontaktu s obžalovanými při konkrétních jím popisovaných situacích, však vznikl stav, který reálně zhodnotil (aniž to výslovně vyložil) soud prvního stupně, tj. že ochrany svědka prostřednictvím utajení jeho identity nadále dosáhnout nelze. Z tohoto pohledu lze postup předsedy senátu spočívající ve zrušení stupně utajení a odhalení identity svědka považovat za adekvátní.
Tato skutečnost však neznamená, že by při znalosti pravé identity svědka - bylo možno rezignovat na otázku zajištění jeho bezpečnosti. Snahu předsedy senátu přijmout vhodné opatření, která by tento zájem sledovala, je proto nutno ocenit, neboť je nezbytné zdůraznit, že i v tomto směru musí soud postupovat, aby dostál povinnostem, které vůči osobám účastnícím se trestního řízení, resp. jim garantovaným zárukám, má. Způsob, který však zvolil soud prvního stupně, není možno považovat za odpovídající již výše zmíněnému požadavku principu subsidiarity, neboť řešení lépe vyhovující zájmům obhajovacích práv obžalovaných při současném zohlednění oprávněných zájmů svědka (zájmy svědků a poškozených jsou Úmluvou rovněž chráněny, a proto zájmy obhajoby musí být v rovnováze se zájmy svědků a poškozených) lze nalézt v přijetí jiných opatření. Z hlediska obhajovacích práv obviněného dochází k vyššímu naplnění jejich požadavků tak, že svědek je sice v řízení soudním vyslýchán v nepřítomnosti obžalovaného, avšak za přítomnosti jeho obhájce, který tak má i vizuální možnost projevy svědka pozorovat a hodnotit. Naplněnost tohoto požadavku lze dosáhnout aplikací ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř., tj. vykázáním obžalovaného po dobu výslechu svědka z jednací síně. Na straně druhé umožňuje citované ustanovení předsedovi senátu přijetí i takových opatření, která jsou vhodná pro zajištění bezpečnosti svědka. I z pohledu garancí poskytovaných Úmluvou není důvod k tomu, aby dopad citovaného ustanovení byl interpretován restriktivně v tom směru, aby byla bezpečnost svědka zajištěna jen po dobu jeho výslechu soudem (např. přijetím opatření, která jsou způsobilá zabránit jeho napadení obžalovaným v průběhu výslechu poutací prostředky apod.), tj. aby sledovaný cíl nebyl zajišťován i pro futuro. Lze-li takto (i do budoucna) minimalizovat dopady rizik plynoucích z podání výpovědi svědkem tím, že se před obžalovanými utají jeho současný (případně změněný) vzhled, pak přijetí takového opatření je jeho zájmy plně odůvodněno.
Odvolací soud proto přistoupil k nápravě vady nastalé při výslechu svědka v řízení před soudem prvního stupně tak, že jej opětovně vyslechl v řízení před soudem odvolacím, kdy přijal opatření k utajení jeho vzhledu před obžalovanými a kdy tohoto vyslechl v jejich nepřítomnosti za aplikace § 209 odst. 1 tr.ř. Vyšel přitom z toho, že důvod takového řešení je dán zjištěním, že jde o svědka, jemuž z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí .
Před výslechem svědka poučil předseda senátu obžalované o tom, že dle citovaného ustanovení po návratu do jednací síně musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky , že však technické možnosti soudu umožňují provedení výslechu svědka při zajištění akustického vjemu jeho výpovědi obžalovanými přítomnými v jiné jednací síni a že z hlediska časové úspory i poskytnutí možnosti přímého akustického vjemu výpovědi svědka zamýšlí odvolací soud provést výslech svědka tímto způsobem (při odpadnutí následného seznamování obžalovaných s výpovědí svědka po jejich návratu do jednací síně), když takový postup nepokládá za omezující práva obžalovaných garantovaná citovaným ustanovením, nýbrž za jejich posílení. Obžalovaní byli poučeni o možnosti, vznést vůči takto předsedou senátu přijatým opatřením, námitky.
III./1c
Nesprávnost napadeného rozsudku má dle odvolání obžalovaného D. svoji příčinu i v tom, že ve zcela nesprávném procesním postavení byl vyslechnut J. H., když ten vystupuje dle odvolatele v pozici svědka jen díky protiprávnímu postupu ÚOOZ a státní zástupkyně , přestože skupině trvale pomáhal . Pokud je naznačováno, že takové řešení je poškozující práva odvolatele, když nanejvýše bylo lze uvažovat o jeho označení za spolupracujícího obviněného (§ 178a tr.ř) a takto k němu měly orgány přípravného řízení přistupovat, pak ani tuto námitku nemůže odvolací soud hodnotit jako právně relevantní. Je pochopitelné, že v řízení soudním mohl být J. H. slyšen pouze v procesním postavení svědka, neboť soud nedisponuje žádným procesním nástrojem, kterým by mohl dosáhnout změny jeho postavení, míněno do pozice obviněného, resp. spoluobviněného. Žádným způsobem (i kdyby se v náhledu na participaci konkrétní osoby na skutku, pro který je trestně stíhána osoba další, s orgány činnými ve stadiu přípravného řízení rozcházel) nemůže dosáhnout toho, aby na konkrétní osobu podal státní zástupce obžalobu, neboť české trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací, z níž plyne, že soud může rozhodovat pouze o skutcích
a osobách, na které byla státním zástupcem podána obžaloba. Tolik k postupu vůči osobě J. H. v řízení soudním.
Uvedeným zdůvodněním by však nebyla námitka odvolatele, jejíž důvodnost však odvolací soud neshledává, přesvědčivě vyvrácena, neboť je zřejmé, že směřuje vůči postupu orgánů činných ve stadiu přípravného řízení, tj. vůči postupu policejního orgánu a státní zástupkyně.
Řešení věci je nutno hledat v obsahu hmotněprávních ustanovení, která se zaobírají otázkou zániku trestní odpovědnosti za přípravu. Podle ustanovení § 20 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání zvlášť závažného zločinu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo
b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Ve věci posuzované je z provedených důkazů zřejmé, že J. H. působil jako člen skupiny pachatelů, která se dopustila jednání popsaného v bodech 3), 4) a 5) žalobního návrhu (tj. body I/1-3 napadeného rozsudku). Z výpovědi svědka, jak ji krajský soud uvádí na str. 20 napadeného rozsudku, plyne, že se rozhodl oznámit jednání osob známému policistovi, který je nakontaktoval na ÚOOZ. Z obsahu spisu lze zjistit, ještě před zahájením trestního stíhání obžalovaných podával svědek pod utajenou identitou jako J. K. vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr.ř., v nichž informoval policejní orgán o připravovaných loupežných přepadeních (podání vysvětlení dne 12.4.2010, 26.4.2010, 13.7.2010 ve kterých zmiňoval okolnosti stran skutků popsaných v bodech 3 a 4 žalobního návrhu). S přihlédnutím k těmto poznatkům jakož i k opatřením přijatým policejními složkami, včetně monitoringu skutku ad 5 žalobního návrhu, lze dospět k poznatku, že aktivitu J. H. není možno hodnotit jako trvalou pomoc skupině ve smyslu jejího posuzování opravným prostředkem obžalovaného D. (tj. aktivitu vedenou úmyslem, aby připravovaný čin byl spáchán, tj. z hlediska jeho vývojového stadia dokonán), nýbrž jako činnost, která směřovala proti takovému následku, neboť infiltrací skupiny a podáváním průběžných zpráv tato jeho činnost (přes jeho další avšak spoluprací s policií ovlivněné - působení ve skupině) umožňovala policii přijetí opatření, která dokonání činu zabránila (opatření přijatá vůči svědku N., kontrola skupiny při jednání vůči svědkyni H., zatčení skupiny pachatelů). Z pohledu toho nazírání není důvod k tomu, aby jednání J. H. nebylo posuzováno ve smyslu § 20 odst. 3 písm. b) tr. zákona, což pak nachází svůj procesní odraz v tom, že tato osoba je vyslýchána jako svědek, a nikoli jako obviněný, případně spolupracující obviněný.
Takové právní vývody by bylo nezbytné uvést, pokud by bylo vycházeno výlučně ze zhodnocení poznatků obsažených ve výpovědi svědka ze dne 1.3.2011. Po vyhodnocení výpovědi svědka při veřejném zasedání (viz níže III./2d,e ) však odvolací soud dospěl k poznatku, že není důvod činit závěr, že by se (v případě prvých dvou jízd, tj. před oznámením věci policejním složkám dle uvedené výpovědi) hodlal svědek J. H. podílet na spáchání trestného činu, resp. jeho přípravě, neboť odvolací soud dospěl k názoru, že navázání kontaktu s M. Z. bylo motivováno snahou umožnit policii monitoring skupiny, u níž byl předpoklad, že se může dopouštět, resp. že v budoucnu spáchá trestnou činnost. Pokud se za těchto skutečností svědek J. H. na činnosti skupiny podílel (zejména jako řidič vozidla převážející obžalované), pak je logické, že orgány přípravného řízení neshledaly důvody pro zahájení jeho trestního stíhání.
Odvolací soud proto výhradu obžalovaného D. jako nedůvodnou odmítá.
III./2
Skutková zjištění odsuzující části rozsudku
Krajský soud při popisu skutků, jimiž obžalované uznal vinnými, převzal ve své podstatě vyjádření obsažené v žalobním návrhu podané obžaloby, ač je zřejmé, že některé tvrzené skutečnosti neodrážejí zcela reálně zjištění, která lze na podkladě soudem provedených důkazů vyvodit.
Předně dospěl odvolací soud k poznatku, že napadený rozsudek ve svém odůvodnění žádným přesvědčivým způsobem nezdůvodňuje skutkové zjištění spočívající v tom, že organizovaná skupina, jejíž členy dle zjištění soudu tvořili všichni obžalovaní, ohledně nichž byl napadený rozsudek vydán, vznikla na podzim roku 2009 za účelem dosažení finančního zisku z trestné činnosti, s přesně vytvořenou vnitřní strukturou a přesnou dělbou rolí; přičemž vedoucím pachatelem této organizované skupiny byl M. Z., který ostatním členům udílel pokyny
a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle - získání finančních prostředků z majetkové a násilné trestné činnosti . Lze usuzovat, že toto časové vymezení, které je obsaženo již v žalobním návrhu podané obžaloby, má svůj podklad zejména v poznatcích operativního charakteru, resp. že z pohledu důvodnosti podané obžaloby bylo učiněno i s přihlédnutím k tomu, že některým z obžalovaných bylo kladeno za vinu i spáchání majetkové (body 1/, 6/ žalobního návrhu) či násilné (bod 2/ žalobního návrhu) trestné činnosti, které se měli dopustit na podzim roku 2009. Pokud však krajský soud příslušné obžalované jednání kladeného jim za vinu v bodech 1),2) a 6) obžaloby zprostil, měl této skutečnosti přizpůsobit i popis odsuzující části rozsudku, neboť z pohledu požadavků § 2 odst. 5 tr.ř. pak takto vymezený skutek není odůvodněn, neboť se neopírá o příslušné důkazy, z nichž by uvedený skutkový závěr způsobem nevzbuzující důvodné pochybnosti plynul. Byť fakticitu tohoto stavu nelze vyloučit, a to jak s ohledem na aktivity obžalovaných Z. a R. již na počátku roku 2010, tak na zjištění, že již počátkem roku 2010 je obžalovaný M. Z. prokazatelně v kontaktu s jedinci, kteří se v minulosti dopouštěli majetkové trestné činnosti (viz např. i poznatek plynoucí z odsouzení svědka J. F., osoby do té doby s 5 záznamy v rejstříku trestů, pro skutek spáchaný dne 19.1.2010 rozsudek Okresního soudu v Třebíči sp.zn. 1 T 38/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, sp.zn. 42 To 205/2010 nelze přehlédnout, že náčiní ke spáchání činu obdržel od M. Z.), důkazně citovaný skutkový závěr (jeho časový údaj) není podložen způsobem, který by umožňoval učinění závěru, že může obstát.
Ačkoli není důvodu zpochybňovat žalobní tvrzení a následně ani soudem prvního stupně učiněná zjištění o dělbě rolí a rozdílné míře zapojení jednotlivých obžalovaných v rámci vzniklé skupiny, neudržitelným se odvolacímu soudu jeví skutkový závěr, že každý z členů organizované skupiny měl v této nezastupitelnou roli . Neodůvodněnost užitého adjektiva lze patrně nejsnáze doložit zjištěním, že role řidiče dne 25.7.2010 u skutku popsaného pod bodem I/2 se ujal obžalovaný J. M., který tak uvedeného dne nahradil obžalovaného L. Ch. Výroková část rozsudku pak obsahuje i další náležitě nezdůvodněná dílčí skutková zjištění, když příkladmo lze poukázat na to, že bez rozlišení jednotlivých obžalovaných je soudem uzavřeno (opět bod I/2), že takto obžalovaní přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N. .
Na stranu druhou je však skutková zjištění nalézacího soudu, která v konkrétnostech učinil v bodech I/1-3 napadeného rozsudku, třeba pokládat za do té míry správná, že umožnila odvolacímu soudu, na podkladě dílčího dokazování provedeného při veřejném zasedání (výslech svědka J. H., provedení dokazování listinnými důkazy vyžádanými odvolacím soudem a předložených obhájcem obžalovaného M. Z.) a při jejich částečné úpravě, o vině obžalovaných znovu rozhodnout (k tomu viz část IV./2 ).
Ohledně skutkových zjištění odsuzující části napadeného rozsudku lze konstatovat následující poznatky:
III./2a)
V případě přípravy přepadení M. S. učinil nalézací soud skutkové zjištění, že činu se dopustili obžalovaní M. Z., R. R. a J. Ch., kteří popisované prohlídky prováděli opakovaně, nejméně v šesti případech. Toto zjištění je plně akceptovatelné v případě obžalovaného Z., neboť z výpovědi svědka J. H. vyplynulo, že tohoto obžalovaného a současně i obžalovaného R. R. do K. vezl ve třech případech (č.l. 608-609) a poté tam údajně Z. začal jezdit pravidelně v sestavě s Ch. a řidičem B. (č.l. 611). Svědek R. B. vypověděl, že uvedené obžalované vezl třikrát. Protože minimálně v tomto rozsahu je trestná činnost výše uvedených obžalovaných prokázána bez důvodných pochybností, vyjádřil ji takto odvolací soud ve svém rozhodnutí ( IV. ). Časová konkretizace jednoho dílčího útoku datem 10.3.2010 není v napadeném rozsudku zdůvodněna. Nevyplývá z výpovědí obžalovaných, ani z výpovědí svědků (J. H. či M. S., která do období února-března zasadila poznatek uváděný na str. 22 napadeného rozsudku) a nutno tudíž usuzovat, že má svůj podklad v operativním poznatku, který je zaznamenán v úředním záznamu na č.l. 471. Ten však nemá povahu procesně účinného důkazu. Uvedený poznatek se projevil v tom, že odvolací soud tuto datumovou konkretizaci jednoho z útoků ve svém výroku neuvedl, když popis skutku přizpůsobil zjištění, které lze čerpat z výpovědi svědkyně S. Z ní lze dovodit, že její přepadení bylo plánováno způsobem, který byl v napadeném rozsudku popsán a který uvedl při výslechu před odvolacím soudem svědek H. (viz níže III./2d ).
O účasti výše uvedených tří obžalovaných na činu nevzniká důvodná pochybnost. Pokud obžalovaný J. Ch. ve svém odvolání namítl, že nesouhlasí s údaji svědků H. a B., kteří jej z účasti na činu usvědčují, pak jde toliko o námitku stran hodnocení důkazů soudem, k níž se odvolací soud (výpověď J. H.) vyjadřuje níže. Již na tomto místě však lze poukázat na to, že vyjma uvedených výpovědí svědčí o participaci obžalovaného na trestné činnosti páchané osobami okolo M. Z. nález pachově shodné stopy na dvou kusech vysílaček nalezených při domovní prohlídce (str. 33 rozsudku nalézacího soudu), tj. věcech, které byly při činu užívány.
III./2b)
Rovněž u jednání, které směřovalo k loupežnému přepadení S. N., nevznikají pochybnosti o tom, že se tohoto činu dopustili obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G., a to v pozicích, které nalézací soud vymezil, tj. Z. a R. jako jedinci, kteří měli přepadení provést, L. Ch. a J. M. jako do věci zasvěcení řidiči zabezpečující jejich dovoz a odvoz a P. G. jako osoba, která dala na přepadení poškozeného typ a která měla zjistit místo jeho výskytu, když se obžalovaným nedařilo poškozeného v bydlišti zastihnout, případně jej vylákat na zahradu. Poněkud zastřeným způsobem (ve shodě s podanou obžalobou) přistoupil krajský soud k vyjádření počtu případů, kdy se jednotliví obžalovaní jednání účastnili, neboť jeho skutkové vyjádření, že takto obžalovaní (bez jejich konkretizace) přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010 a obžalovaní M. Z. a R. R. se převlékali do černého oblečení nevyjadřuje dostatečně přesně zjištění, která lze z provedených důkazů dovodit, neboť takto je snižován počet účastí R. R. a zejména M. Z. na straně jedné a navyšována účast ostatních obžalovaných, zejména J. M., na straně druhé. Částečným nedostatkem pak je, že v odůvodnění soud již v konkrétnosti nepoukázal na to, kterými důkazy je prokázána obhlídka místa činu v jím konkrétně uvedených datech, což je možno vnímat jako nedostatek zejména v případech dnů 7.7. a 8.7.2010, když ve vztahu k ostatním konkrétním datům lze z obsahu důkazů, které soud v odůvodnění uvádí, zjistit, co účast obžalovaných v těchto dnech prokazuje. Lze tak poukázat na to, že účast jednotlivých obžalovaných je doložena následujícím způsobem:
30.6. 2010 Z., R. vozidlo Škoda Felície (protokol o sledování),
1.7.2010 Z., R. vozidlo Škoda Felície (protokol o sledování),
23.7.2010 Z., R., Ch. (výpověď Ch. z 28.7.2011 mimoto 21.7. a 22.7.),
25.7.2010 Z., R. vozidlo Citröen C4 (protokol o sledování), M. (výpověď M. v hlavním líčení).
U dat 7.7. a 8.7.2010 již takto jednoznačnou odpověď nalézt nelze a je možno usuzovat na to, že jejich uvedení v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných má svůj podklad v údajích sdělených J. H., tehdy vystupujícím pod identitou J. K., v zápisu o výpovědi podle § 158 odst. 5 tr.ř. na č.l. 674. Ve výpovědi, kterou J. H. jako svědek učinil dne 1.3.2011 (č.l. 612-613), sice opakované jízdy do Š. uvedl, avšak bez jejich konkretizace ve vztahu k uvedeným datům.
Pokud odvolací soud uvedl, že z provedených důkazů lze dospět k většímu počtu aktivit v případě obžalovaných Z. a R., musel na straně druhé své rozhodnutí přizpůsobit tomu, že se nacházel v režimu vymezeném povahou opravných prostředků, podaných - pokud jde o odsuzující část rozsudku - toliko ve prospěch obžalovaných (tzv. zákaz reformationis in peius). Proto podíl těchto obžalovaných na posuzovaném skutku vymezil v rozsahu, který zjištění soudu prvního stupně nepřekračuje.
Způsob zamýšleného provedení činu přinucení k vydání hotovosti pod pohrůžkou použití střelné zbraně je prokázán jak výpovědí svědka H. (č.l. 613), tak výpovědí obžalovaného Ch. (č.l. 323).
Ve vztahu k participaci ostatních obžalovaných na tomto skutku lze i s přihlédnutím k námitkám vznesených v jejich odvoláních uvést následující:
Ačkoli obžalovaný L. Ch. své odvolání označil jako odvolání napadající výrok o trestu, ve vztahu k výroku pod bodem I/2 (poškozený S. N.) však napadá i výrok o vině, neboť s argumentací o jednání v právním omylu fakticky napadá tento výrok, když tvrdí nedostatek svého zavinění ve vztahu k němu. Této obhajobě obžalovaného však nelze přiznat důvodnost, neboť z posudku znalce PhDr. et PaeDr. P. rozhodně nelze vyvodit závěr, že by intelektové schopnosti obžalovaného byly na úrovni, která by mu znemožňovala rozpoznat pravý účel předmětných cest. Povrchnost vnímání situace a nedostatečnost zvažování důležitých okolností či rizikovost jeho jednání nelze hodnotit jako nedostatek schopnosti rozpoznávací či ovládací, které znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. S. hodnotila jako plně zachované. Z posudků na obžalovaného zpracovaných je nutno dovodit, že činu mu kladenému za vinu se dopustil jako plně trestně odpovědný pachatel. Skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly (vzájemné kontakty ať již osobní či vedené prostřednictvím technických zařízení, včetně částečného doznání některých skutkových okolností tímto obžalovaným) plně podporují zjištění soudu prvního stupně, že obžalovaný Ch. jednal vědomě jako součást většího okruhu pachatelů (v případě jeho jízd do Š. konkrétně v součinnosti se Z. a R.) a že i ve vztahu k jednání vůči poškozenému S. N. se činu dopustil v úmyslu trestný čin spáchat - ve formě přímého úmyslu podle § 15 písm. a) tr.zákoníku.
Ani výhradám obžalovaného J. M. obsaženým v jeho odvolání nelze přisvědčit. Námitka vůči interpretaci jeho vyjádření při výslechu dne 27.7.2010 soudem je zcela nedůvodná, neboť v protokole na č.l. 353 je uvedeno .. v předmětné době, uvedené na usnesení, jsem byl na dovolené v Řecku, což mohu doložit potvrzením v pasu , přičemž protokol obsahuje i údaj Po přečtení prohlašuje, že protokol souhlasí s obsahem mojí výpovědi, nežádám jeho oprav ani doplnění a jako správný a úplný jej dne 26.7.2010 v 21.45 hodin podepisuji . Je-li protokol o výslechu obviněného podepsán i přítomnými obhájci, pak o správnosti protokolace nemohou vznikat jakékoli pochybnosti a není žádný důvod k tomu, aby tato výpověď byla interpretována v jeho podobě uvedené v opravném prostředku obžalovaného, když s ohledem na text usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného (č.l. 81-84: .. takto obvinění přijeli nejméně v 6-ti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010; .. ) nemůže být pochyb o tom, k jakému časovému údaji své vyjádření tehdy obviněný M. učinil.
Rovněž tvrzení o tom, že neměl povědomost o existenci organizované skupiny, že znal pouze Z., H. a R., kterého jedenkrát vezl společně se Z. do Š., nemohou vést k závěru, že by měl být obžaloby z důvodu § 226 písm. a) tr.ř. zproštěn. K tomuto zprošťujícímu důvodu je nutno uvést, že jeho užití v posuzovaném případě vůbec nepřichází v úvahu, neboť nevznikají pochybnosti o tom, že se stal skutek. Toto je plně prokázáno již výše zmiňovaným protokolem o sledování, jimž je doložena jízda vozidla, jehož řízení sám obžalovaný doznává. Není žádný důvod k tomu, aby tato jízda do Š. byla z hlediska její důvodnosti a příčin vyjímána z komplexu jízd předchozích, u nichž nevzniká žádná pochybnost o tom, že byly realizovány ve snaze dosáhnout přepadení S. N.
Pokud je tímto obžalovaným namítána nesprávnost interpretace telekomunikačního provozu soudem prvního stupně, pak odvolací soud uzavírá, že je právem soudu prvního stupně hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Pokud uvedený soud na základě zhodnocení jím uváděných důkazů dospěl k závěru o vědomosti obžalovaného J. M. o povaze činnosti spoluobžalovaných Z. a R. - a tím i povaze svého podpůrného jednání ve vztahu k těmto jejich aktivitám - pak odvolací soud není oprávněn k tomu, aby sám tyto skutečnosti hodnotil odlišně, případně pokyn k takovému jinému hodnocení dával soudu prvního stupně. Navíc hodnocení záznamů telekomunikačního provozu, jak je na str. 27 napadeného rozsudku interpretuje krajský soud, je logické, protože z protokolů o sledování se podává, že jejím obsahem nebyla dohoda o společném popíjení piva, neboť v daném směru obžalovaní ani žádné restaurační zařízení nenavštívili, nýbrž podnikli popsanou cestu do Š. V kontextu skutečností uváděných nalézacím soudem je třeba přihlížet i k poznatku plynoucího ze sledování (č.l. 1182), kdy je v průběhu jízdy do Š. dokladováno zastavení vozidla na účelové komunikaci naproti hřbitovu v obci L., následný návrat a vyčkávání vozidla v L., jeho odjezd ve směru Š. a dovoz R. a Z. do bydliště, tj. zcela obdobné činnosti, jaké vykonávali řidiči vozidel v případě předchozích jízd.
Požadovat od závěrů krajského soudu odlišné hodnocení činnosti obžalovaného M. je proto nedůvodné.
Při uvážení těchto důkazů pak nemůže být poznatek o tom, že svědek H. při výslechu dne 1.3.2012 (č.l. 614), resp. i před soudem odvolacím, uvedl, že neví, zda figuroval obžalovaný M. v akci Š., rozhodující pro závěr o vině tohoto obžalovaného, neboť ten je i samostatně dovoditelný z řetězce důkazů jiných (výše uvedených).
III./2c)
Ani v případě přípravy přepadení V. H. L. nepochybil krajský soud, pokud dospěl k poznatku, že na tomto činu participovali obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch. a M. D. Zcela prokazatelně (tj. mimo údajů svědka H.) je účast obžalovaných Z., R. a Ch. na činu prokazována protokoly o sledování ze dne 16.7. a 19.7.2010, zapojenost D. plyne z výpovědi obžalovaného Ch., kterou podporují zjištění o pohybu vozidla ze sledování (odjezd do Rousínova) a soudem zmiňované záznamy telekomunikačního provozu. Skutkové vyjádření podílu jednotlivých obžalovaných na činu, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, nevyžadovalo prakticky žádných úprav, odvolací soud tak jen doplnil tento popis o vyjádření skutečnosti, že se na činu (z hlediska představ obžalovaných) podílela i další osoba, která plnila roli řidiče (svědek J. H.), a která tak subjektivně z hlediska obžalovaných spoluvytvářela skupinu pachatelů, kteří se na páchání trestné činnosti podíleli.
Obžalovaný M. D . namítl ve svém odvolání - vyjma procesních námitek, na které bylo reagováno již výše - i to, že nevěděl o možnosti odcizení peněz poškozené V. H. L. násilnou formou a údajné nerozlišení toho, zda se pokud by jeho participace byla prokázána - do činnosti skupiny zapojil, či byl využit. Vychází-li krajský soud ze skutkového zjištění, které není důvodné zpochybňovat, že to byl právě tento obžalovaný, od kterého vzešel impuls k aktivitám směřujícím vůči V. H. L. (tip na tuto osobu), při níž mělo koordinovanou činností více osob dojít k odcizení vyšší hotovosti za užití násilí, pak není důvod k tomu, aby nebyla dovozena nezbytná (úmyslná) forma zavinění i tohoto obžalovaného ve vztahu k jednání, které by při jeho provedení zcela nepochybně naplnilo zákonné znaky trestného činu loupeže. Vědomost obžalovaného nelze vázat jen na údaje, které sdělil obžalovaný Ch. ve své výpovědi při výslechu dne 11.10.2010 (č.l. 324), tj. ve výpovědi, jíž se dovolává odvolatel ve svém opravném prostředku (paradoxně však argumentuje údajem ve výpovědi, kterou pokládá z procesního hlediska za neúčinnou a kterou i dle odvolacího soudu z hlediska jeho procesních námitek nelze vůči němu využít viz III/1.a ), neboť je třeba přihlížet i k tomu, že ve výpovědi dne 28.7.2010 uvedl pouze osobu, která měla přepadení realizovat (R.), aniž by znal konkrétní způsob napadení (č.l. 317 - a dohodu Z. a D.) a je nezbytné počítat s tím, že obžalovaný neuvádí celou pravdu (posudek znalce zmiňovaný na str. 39 rozsudku), nýbrž jen skutečnosti pro něj příznivější. Je však nutno odmítnout tvrzení opravného prostředku obžalovaného, že by v pozdější výpovědi tohoto obžalovaného (procesně účinné) nebyly uváděny skutečnosti významné pro posuzování viny odvolatele, neboť mimo toho, že obžalovaný ve výpovědi ze dne 13.1.2011 uvedl, že v dřívějších výpovědích vypovídal pravdivě a nebyl na něj činěn nátlak (č.l. 330), uvedl opětovně i to, že informace o V. H. L. dával Z. D. O Z. a D. zjistil, že se znají již z dřívějška. Přímo na dotaz obhájce obžalovaného pak opětovně potvrdil, že popis ženy, která měla být přepadena, získal od D., tento popis pak, společně s popisem jejího auta, na jeho žádost uvedl Z. D. je informoval o datech, kdy měla L. provádět výběr peněz.
Zužovat vědomí obžalovaného D. ve směru konstrukce, kterou předkládá jeho opravný prostředek, tj. že v případě prokázání jeho participace na činu pokrývala jeho vědomost jen alternativu takového zmocnění se peněz poškozené, která by nebyla spojena s užitím násilí, je v posuzované věci nepřípadné, neboť pak by provedení činu bylo vázáno čistě na takovou alternativu neočekávané vytržení kabelky poškozené, při níž by neprojevila žádný odpor vůči jejím odnětí (ani pevnějším sevřením), což jako jedinou možnou formu jejího odnětí v případě, že osoba jde vyzvedávat tak vysokou částku peněz, s jakou obžalovaní kalkulovali (nejméně 600.000,- Kč), nelze očekávat. Jinými slovy řečeno, nemělo-li dojít k neočekávanému odnětí této kabelky (např. odložené poblíž poškozené), což s ohledem na zamýšlenou realizaci odnětí kabelky během chůze poškozené z banky k jejímu vozidlu nepřicházelo v úvahu, pak kalkulace obžalovaných včetně obžalovaného D. nutně musela zahrnovat i alternativu násilného odnětí kabelky, tj. již takového jednání, které naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže. Ostatně, že takto (za užití násilí) bylo spáchání činu zamýšleno, prokazuje výpověď svědka H. Minimálně v úmyslu eventuálním podle § 15 písm. b) tr. zákoníku je proto zavinění obžalovaného D. ve vztahu ke kvalifikaci skutku dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku dáno.
Uvedené skutečnosti vedou odvolací soud k poznatku, že výhradám obžalovaného D. ohledně skutkových zjištění, které k jeho osobě učinil nalézací soud, nelze přisvědčit.
III./2d)
Skutková zjištění, která krajský soud učinil u skutků popsaných v bodech I/1-3 napadeného rozsudku, byla do té míry odpovídající skutečnosti, že umožnila odvolacímu soudu (při redukci vyjádření účasti některých obžalovaných na páchané trestné činnosti) o vině obžalovaných znovu rozhodnout (a to i s využitím údajů, které jsou obsaženy ve výpovědi svědka J. H.).
K otázce využitelnosti údajů svědka J. H. z pohledu procesních podmínek se odvolací soud vyslovil výše ( ad III./1b,c ), provedením výslechu svědka ve veřejném zasedání odstranil vadu, která zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Pokud odvolací soud uzavřel, že výpověď svědka v řízení před soudem prvního stupně byla provedena způsobem výrazně porušujícím obhajovací práva obžalovaných, pak důsledkem označené vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. bylo to, že k této výpovědi odvolací soud jako důkazu vůbec nepřihlížel, tzn. že ji nehodnotil ani jako důkaz usvědčující ani jako důkaz svědčící ve prospěch obhajoby (obhajobou vznášené námitky o rozpornosti této výpovědi s výpovědí svědka ze stadia přípravného řízení). Jako důkaz v soudním řízení neúčinný tak protokol o této výpovědi svědka nebyl ani čten k důkazu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř.
Odvolací soud, způsobem již výše zmíněným (aplikace § 209 odst. 1 tr.ř.), provedl výslech J. H. ve veřejném zasedání a mimo to k důkazu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. provedl i výpověď tohoto svědka ze dne 1.3.2011, jíž přiznal procesní účinnost v řízení soudním ( viz III./1b ).
Výpověď , kterou svědek J. H. učinil před soudem odvolacím, vyhodnotil odvolací soud jako výpověď, která v podstatných bodech vyzněla shodně s údaji, které tento svědek uvedl při výpovědi dne 1.3.2011. Je sice skutečností, že tato jeho výpověď již neobsahuje některé detaily, které jsou obsaženy ve výpovědi dřívější, avšak v základních otázkách, tj. které osoby se na tom či onom připravovaném přepadení poškozených podílely a jakým způsobem bylo přepadení poškozených zamýšleno, vypověděl svědek ve shodě s výpovědí dřívější.
Ve vztahu k bodu I./1 výroku rozsudku soudu prvního stupně tak potvrdil, že jízd do K. n. O. se účastnili obžalovaní M. Z., R. R.
a J. Ch. (mimo nich i J. F.), účelem cest bylo provedení přepadení podnikatelky, údajné majitelky společnosti B. M., která měla mít v domě větší hotovost (tržby), na tuto měli zvonit a nějakým způsobem se pak zmocnit finanční hotovosti. Cestou se převlékali do náhradního oblečení (černých kombinéz), které nápadně připomínalo oblečení Policie ČR.
K bodu I./2 výroku uvedl, že do Š. jezdili obžalovaní M. Z. a R. R., jako řidič tak jezdil i L. Ch., přičemž tip poskytl exekutor P. G. Obžalovaní se opět převlékali, spojení měli pomocí vysílaček. Poškozeného měli přepadnout tak, že ho prostřednictvím štěkotu psa, kterého dráždili, vylákají na zahradu, tam ho za užití pohrůžky násilí přinutí, aby jim vydal peníze. Opětovně byla přítomna krátká střelná zbraň. Cest bylo více, zjišťovali, jaké má ten člověk návyky.
K bodu I./3 vypověděl, že přepadení poškozené H. bylo typem L. Ch. a M. D. Poškozenou měli přepadnout buď R. R. nebo M. Z. na cestě z banky k jejímu vozidlu, měli ji natlačit do vozidla, sebrat jí tašku a pak co nejrychleji zmizet. Když peníze nedostala, sledovali ji i další den. Ch. působil jako řidič vozidla Ford Focus, při sledování se měli střídat, aby za poškozenou nejezdilo stále stejné auto.
Protože svědek před odvolacím soudem neuvedl veškeré skutečnosti, které obsahuje protokol o jeho výslechu ze dne 1.3.2011, byly mu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. přečteny příslušné pasáže z této výpovědi, kde situaci případně popisoval detailněji. Svědek správnost těchto údajů potvrdil. Odvolací soud tak mohl i tyto skutečnosti uvedené svědkem v jeho dřívější výpovědi promítnout do svých hodnotících úvah a mohl i na nich založit své rozhodnutí, které o vině obžalovaných učinil.
Z výpovědi svědka před odvolacím soudem bylo dále zjištěno, že s obžalovaným M. Z. se seznámil v době výkonu trestu odnětí svobody, nejprve na eskortním oddělení Vazební věznice Brno-Bohunice, posléze se s ním setkal i v době, když M. Z. vykonával trest ve Věznici Znojmo.
S obžalovaným udržoval písemný kontakt, po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu dne 19.1.2010 se s ním zkontaktoval. Ve skupině dělal řidiče, žádné vlastní tipy nepředkládal, z vlastní iniciativy neobstarával žádné vybavení. O záležitosti v K. informoval policii asi po druhé jízdě, veškeré zjištěné informace měl hlásit kontaktní osobě, aby se předešlo možné újmě na zdraví. Kontakt s pracovníky ÚOOZ měl již z doby předcházející oznámení jízd do K. Zda obžalovaný M. věděl o akci Š. si není jistý. Pokud v souvislosti s popisovanou střelbou M. Z. při jízdě vozidlem je v protokole obsažen údaj pistole, mínil tím jednu a tutéž krátkou střelnou zbraň, kterou Z. měl, tj. označený revolver.
III./2e)
Odvolací soud si tím, že nově provedl výslech svědka ve veřejném zasedání, vytvořil podmínky k tomu, aby otázku věrohodnosti svědka (z hlediska pravdivosti jeho údajů) mohl posoudit samostatně, tj. bez ohledu na zákonem předpokládanou vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem prvního stupně (§ 263 odst. 7 tr.ř.). Přitom při vědomí toho, že svědek není osobou obecně zachovalou (míněno dosud trestně nepostiženou), věnoval detailnější pozornost poznatkům, které lze získat ve vztahu k jeho předchozím trestním odsouzením.
Je namístě připomenout, že obdobnou problematikou se v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědka J. H. zabýval již nalézací soud, který v odůvodnění svého rozsudku (str. 21-22) zmínil údaje týkající se jeho trestní minulosti. Odvolací soud potvrzuje, že svědek J. H. má, jak krajský soud uvedl, v rejstříku trestů celkem deset záznamů. K prvním třem záznamům nelze přihlížet pro jeho osvědčení, v případě čtvrtého záznamu byl svědkem vykonán alternativní trest. Z odvolacím soudem vyžádaných spisů o odsouzeních svědka z posledního období (případně opisů pravomocných rozhodnutí) plyne, že byl odsouzen:
3) trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24.2.2003, č.j. 1 T 96/2003-41, pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zákona (čin spáchán od února 2001 do září 2002), k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku,
4) trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16.3.2003, č.j. 1 T 616/2003-42, pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona (čin spáchán 26.6.2003) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a peněžitému trestu ve výši 7.000,- Kč, při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce,
5) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2007, sp.zn. 9 T 219/2007, doručeným obviněnému dne 30.1.2008, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (čin spáchán v prosinci 2006 a lednu 2007), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon by podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců (trest zrušen uložením souhrnného trestu viz ad 6),
6) trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.4.2008, č.j. 33 T 53/2008-47, doručeným obviněnému dne 16.5.2008, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 8.6.2007) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a to při zrušení trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2007, č.j. 9 T 219/2007 (ad 5),
7-8) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23.7.2008, č.j. 4 T 120/2008-47, jednak pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán v únoru
a březnu 2007), u nichž soud upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.4.2008, č.j. 33 T 53/2008 47 (ad 6), jednak pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 21.10.2007) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s výkonem ve věznici s dozorem,
9) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5.12.2008, č.j. 90 T 80/2008 49, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (čin spáchán v měsících červnu až srpnu 2005), k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců s výkonem ve věznici s dozorem, a to při současném zrušení výroků o trestech obsažených v trestním příkazu Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2007, č.j. 9 T 219/2007, trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.4.2008, č.j. 33 T 53/2008-47, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23.7.2008, č.j. 4 T 120/2008- 47 (ad 5, 6, 7)
10) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.6.2011, č.j. 92 T 45/2011-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.8.2011, sp.zn. 4 To 238/2011, pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (čin spáchán v období 26.7. až 1.8.2010), k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Z pohledu hodnocení důsledků ukládání trestu souhrnného tak z citovaného přehledu plyne, že se na svědka hledí, jako by byl v těchto případech třikrát (5, 6, 7, 9 + 8 + 10) odsouzen, a to k trestům odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, jednoho roku a dvaceti čtyř měsíců.
Tyto negativní poznatky charakterizující osobu svědka jsou způsobilé k námitce, že obecná věrohodnost svědka je jimi snižována. Specifickou věrohodnost svědka je však třeba hodnotit s přihlédnutím k důkazům provedeným v této věci, kdy není důvod k tomu, aby svědek byl prohlášen za nevěrohodného v situaci, kdy jeho údaje jsou podporovány poznatky, které soud získává z dalších důkazů (např. protokoly o sledování). Závěr, který by se podával z opravného prostředku obžalovaného M. Z., tj. že věrohodnost svědka není možno hodnotit, aniž by soud přistoupil k vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, odvolací soud nesdílí, neboť zákon (trestní řád) v tomto směru žádným způsobem hodnocené věrohodnosti svědka nepodmiňuje.
Důkazní návrh tohoto obžalovaného, aby důkazní řízení před soudem odvolacím bylo doplněno vyžádáním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k němuž se připojili i obhájci obžalovaných R. a Ch., proto vrchní soud, jako nepotřebný pro své rozhodnutí, zamítnul . Vyšel přitom z toho, že zodpovězení otázky, zda jsou údaje svědka pravdivé či nikoli, musí hodnotit soud samostatně (neboť v tomto směru se znalec vyslovovat nesmí), přičemž podpůrný důkaz pro takové hodnocení, za jaký by navržený zpracovaný znalecký posudek bylo třeba považovat, není v hodnocené věci nezbytné opatřovat, když k posouzení této otázky lze přistoupit již s přihlédnutím k důkazům, které opatřeny a provedeny v dosavadním řízení byly.
Zpochybnění věrohodnosti svědka se obhajoba snažila docílit několika způsoby. K jednotlivým námitkám lze uvést následující skutečnosti:
Kladla-li obhajoba dotaz, zda lze reálně vycházet z toho, že chtěl svědek svou spoluprací s policií zabránit spáchání závažné násilné trestné činnosti, pak tuto alternativu vyloučit nelze s přihlédnutím k tomu, že svědek se v minulosti sám, ani s nějakou další osobou, žádné násilné trestné činnosti nedopustil.
Podobně, nebyl-li svědek pro obhajobu dostatečně uspokojivým způsobem objasnit motivace toho, proč s policií spolupracoval, pak tento jeho postoj nemůže sám o sobě vést k závěru, že údaje jím uvedené jsou nepravdivé. Stejně tak by totiž na straně druhé bylo možno vznést otázku, jaká byla motivace obžalovaného M. Z., který prohlásil, že již v době výkonu trestu odnětí svobody svědkem (tj. před jeho podmíněným propuštěním) o něm věděl, neboť se tím i chlubil, že udržuje styky s policií a je údajně schopen od ní cokoli zajistit, atd., že tuto osobu k sobě připustil a podílel se s ní na (trestně významném) jednání, které svědek ve své výpovědi popsal. Rozvíjení těchto myšlenek by však vedlo k nepodloženým spekulacím, které v rozhodnutí trestního soudu nemají své místo.
Tvrzení opravných prostředků, že činnost svědka mohla nalézt důsledky v podobě benefitů poskytovaných mu policií ve vztahu k jím páchané trestné činnosti, naráží na poznatky plynoucí z připojených spisů, kdy zejména lze poukázat na zjištění učiněná v případě posledního odsouzení svědka rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.6.2011, č.j. 92 T 45/2011-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.8.2011, sp.zn. 4 To 238/2011. Skutek, kterým byl shledán vinným, časově spadá do období spolupráce svědka s policií (a tato se ač přímo či zprostředkovaně projevila v ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, k jehož poškození mělo jednáním svědka dojít), je dokladem toho, že policie, s níž J. H. prokazatelně spolupracoval, případ tzv. nezametla pod kobereček . Ani trestní postih obžalovaného tj. uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců za škodu ve výši 7.596,- Kč, nesvědčí pro závěr, že by byl svědek orgány činnými v trestním řízení nějakým způsobem favorizován.
Svědek je osobou, u níž se nedá dovozovat vyšší morální kredit, neboť mu zjevně nečiní potíže, aby svým trestněprávně kvalifikovaným jednáním (v daném případě § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona odsouzení výše ad 5/) poškodil i svého příbuzného (bratr F. H.). Na straně druhé nelze pomíjet skutečnosti, které svědčí o jeho přístupu k již spáchaným deliktům, kdy lze dokladovat, že trestnou činnost nepopírá, ale naopak skutečnosti mu za vinu kladené v procesním postavení obviněného doznává. I tento poznatek má svoji váhu při hodnocení věrohodnosti svědka.
K námitce o možnosti nepřípustného ovlivnění důkazní situace činností této osoby (tvrzená možnost o umístění věcí nalezených při domovní prohlídce ve vhodný okamžik svědkem H.) je nezbytné uvést, že jde o žádnou konkrétní okolností nezdůvodněnou alternativu, kterou obhajoba předkládá se zřejmým cílem, tj. dosáhnout nejen znevěrohodnění svědka H., ale i vyloučení možnosti obžaloby operovat s usvědčujícími důkazy důkazy věcnými, které byly orgány činnými ve stadiu přípravného řízení opatřeny při plném respektování zákonných podmínek stanovených příslušnými ustanoveními trestního řádu (předcházející nařízení domovní prohlídky soudcem, přítomnost nezúčastněné osoby při jejím provedení, předcházející výslech, příp. zdůvodnění toho, proč proveden nebyl, atd.). Přitom výsledky těchto prohlídek je nutno vnímat toliko jako hmotné doložení skutečností, které uváděl ve své výpovědi nejen svědek H., ale které jsou obsaženy i v dalších důkazech, o které se napadený rozsudek opírá, tj. např. svědecká výpověď R. B. (čerňáky s nápisem Policie, kulichy černé barvy), protokoly o sledování (černá taška). Nález pachových stop ztotožněných s osobami obžalovaných na jednotlivých předmětech, pak jen dalším způsobem dokladuje, že s těmito předměty přišli obžalovaní do styku a zpětně tak potvrzují údaje, které soud čerpá z těchto jiných důkazů, že jednotlivé předměty (vysílačky, dalekohled, atd.) obžalovaní při páchání trestné činnosti používali.
Odvolací soud při uvážení těchto skutečností dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tj. že výpověď svědka J. H. je pro rozhodování o vině obžalovaných využitelná jak z hlediska procesních předpokladů (výpověď ze dne 1.3.2011 a výpověď před odvolacím soudem), tak z hlediska jejího posouzení stran pravdivosti.
Důvod pro odmítnutí údajů svědka, ať již z důvodů procesních, tak z důvodů pravdivosti nelze spatřovat v tom, že svědek vystupoval po celou dobu jako policejní informátor a ve své podstatě jako osoba, která skupinu infiltrovala pro to, aby ji policejní složky mohly monitorovat a její činnost případně i soudně využitelnými prostředky (protokoly o sledování, záznamy telefonních hovorů) dokumentovat. Použitelnost policejních informátorů jakožto svědků v trestních věcech nemá za následek to, že by příslušné řízení, v němž takový svědek vystupoval, bylo třeba (bez dalšího) označit za rozporné s požadavky spravedlivého procesu (fair trial). Obecně (nikoli jen v ČR) se používání tajných agentů a policejních informátorů považuje za nezbytný prostředek boje proti nejzávažnějším formám trestné činnosti, zejména proti organizovanému zločinu. Je-li působení takových osob v souladu s právními normami, pak není důvod k tomu, aby důkaz provedený jejich výslechem byl označen za nepoužitelný (procesní složka) či pro tvorbu skutkových zjištění nevyužitelný (pravdivost údajů).
Odvolací soud učinil poznatek o tom, že svědek J. H. v posuzované věci prokazatelně spolupracoval s Policií ČR a zjevně není důvod k tomu, aby byl činěn závěr, že šlo v daném směru o aktivitu jednorázovou. Pokud proto obhajoba předložila odvolacímu soudu jako listinný důkaz korespondenci, v níž má svědek k takové spolupráci nabádat další osobu (k čemuž se svědek dotázán vyslovil vyhýbavým způsobem), pak ani tato skutečnost nevede odvolací soud k tomu, aby výpověď svědka z okruhu usvědčujících důkazů vyřadil.
III./2f)
Všechny tyto skutečnosti vedou odvolací soud k poznatku, že krajský soud ve svém rozsudku ve své podstatě správně zjistil skutkový stav věci a že tento zjistil na základě takového zhodnocení jím provedených důkazů, které odvolací soud akceptuje. Jestliže dokazování provedené odvolacím soudem nepřineslo žádných poznatků, které by měly vést k jinému hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně (odvolací soud nepřistupuje jinak k otázce hodnocení svědecké výpovědi J. H.), pak byl vytvořen procesní prostor pro to, aby odvolací soud s dílčí úpravou skutkových zjištění o vině obžalovaných znovu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.
III./3
Právní kvalifikace jednání obžalovaných
Soudem užitou právní kvalifikaci skutku není možno označit jako výstižnou ve vztahu ke skutkovým zjištěním, které stran jednotlivých obžalovaných učinil. Pokud krajský soud jednání obžalovaných posoudil v zásadě ve shodě s podanou obžalobou (dílčí změnu provedl u obžalovaných Ch., M. a G.), tj. jako přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v případě obžalovaných J. Ch. (I/1), a obžalovaných J. M. (I/2) a P. G. (I/2) a jako přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku v případě obžalovaných M. Z. (I/1-3), R. R. (I/1-3), L. Ch. (I/2,3) a M. D. (I/3), pak ve svém důsledku nevystihl v rovině základů trestní odpovědnosti, tj. ve výroku o vině, dostatečně pravou povahu a tím i závažnost jednání některých obžalovaných, které ve své části již překročilo uvedené, dokonání činu nejvzdálenější, vývojové stadium trestného činu. Jinými slovy řečeno, krajský soud svým rozhodnutím napravil pochybení, které se projevilo již při právní kvalifikaci činu v podané obžalobě. Ta byla státní zástupkyní na obviněné podána pro stejnou právní kvalifikaci, pro jakou bylo jejich trestní stíhání zahájeno, ač již popis skutku v žalobním návrhu, resp. i poznatky z důkazů, o které se při podání obžaloby státní zástupkyně opírala, odůvodňovaly to, aby u některých z obžalovaných bylo vyjádřeno vyšší vývojové stadium trestného činu, který je ve skutku spatřován, než se v podané obžalobě a potažmo napadeném rozsudku stalo.
Právní kvalifikaci skutku měl krajský soud věnovat větší pozornost již proto, že způsob jejího vyjádření v podané obžalobě svědčí o její nekonzistentnosti s tzv. větou skutkovou. Státní zástupkyní užitá právní kvalifikace je totiž v žalobním návrhu vztahována u obžalovaného Ch. i k bodu 3), u obžalovaného Ch. i k bodu 4), 5), obžalovaných M. a G. i k bodům 3) a 5) a konečně u obžalovaného D. k bodům 3), 4), ač ve skutkové větě jejich účast na těchto skutcích vůbec popsána není. Je proto jen logické, že ve vztahu k těmto bodům u označených obžalovaných nalézací soud žádný (samostatný) výrok v napadeném rozsudku neučinil.
Nesprávnost právního posouzení skutku dle soudu odvolacího spočívá v tom, že krajský soud dostatečně neuvážil význam některých svých skutkových zjištění z pohledu tzv. vývojových stadií trestného činu, konkrétně způsobu směřování pachatele k dokonání trestného činu.
Pochybení , které odvolací soud shledává při právní kvalifikaci jednání obžalovaných, spočívá v tom, že nalézací soud veškeré jednání obžalovaných vyjádřené v tzv. skutkové větě podřadil toliko pod vývojové stadium přípravy podle § 20 tr. zákoníku , aniž by si položil otázku, zda není odůvodněno to, aby v něm jeho části byl již spatřován pokus trestného činu ve smyslu § 21 tr. zákoníku, který by konzumoval předcházející toliko přípravnou část jednání obžalovaných .
Je-li pro přípravu , jako vývojové stadium nejvzdálenější dokonání, charakteristické, že směřuje vůči objektu připravovaného určitého zvlášť závažného zločinu nepřímo , tj. vzdáleně což vyjadřuje zejména znak vytváření podmínek pro spáchání , pak naplněnost jejích znaků lze spatřovat zejména v takových jednáních obžalovaných, které (vyjma vytipování osob vhodných k přepadení) směřovaly k zjištění základních poznatků o poškozených, jejich projevech, jejich časových návycích atd., jež pak sloužily jako podklad pro konkrétní dohodu
o způsobu provedení činu, tj. jak z hlediska způsobu napadení poškozených, tak dělby činností jednotlivých na činu participujících osob.
Z tohoto hlediska bylo důvodným jako přípravu posuzovat tu část jednání obžalovaných, která je ve výroku rozsudku krajského soudu vyjádřena
v bodě I/1 skutkovým zjištěním:
M. Z. společně s R. R. a J. Ch. se dohodli na jejím loupežném přepadení; po této dohodě opakovaně, a to nejméně v šesti případech, prováděli obhlídku rodinného domu na ulici V Z., v K. n. O., okres T., s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, současně měli v úmyslu vytipovat nejvhodnější okamžik pro provedení loupežného přepadení; za účelem loupežného přepadení si obžalovaní obstarali policejní kombinézy s nápisy Policie, kukly na hlavu a minimálně jednu krátkou střelnou zbraň, takto ustrojeni se vydávali za příslušníky Policie ČR a pohybovali se v okolí domu M. S. ..
v bodě I/2 skutkovým zjištěním:
. dohodli se M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G., každý v nezastupitelné roli v organizované skupině na provedení loupežného přepadení S. N. v jeho domě v Š., okres B.; kdy role jednotlivých členů organizované skupiny byly rozděleny tak, že M. Z. bude vydávat členům organizované skupiny pokyny, obstará střelnou zbraň, komunikační vybavení pro jednotlivé členy organizované skupiny - vysílačky a dalekohled pro noční vidění, R. R. společně s M. Z. provede samotné loupežné přepadení S. N., L. Ch. a J. M. budou působit jako řidiči, jejichž úkolem bude svými vozidly vyzvednout M. Z. a R. R. a odvézt je do Š., zde je vysadit, počkat na provedení obhlídky místa loupežného přepadení a na jeho samotné provedení, a pak oba z místa činu odvézt; loupežné přepadení měli M. Z. a R. R. provést tak, že oba vydráždí psy v kotcích na pozemku domu v obci Š. a tak vylákají S. N. z domu, na zahradě jej přepadnou a pod pohrůžkou použití střelné zbraně jej přinutí k vydání finanční hotovosti.
Oproti tomu , jakmile již obžalovaní přistoupili k aktivitám, které měly přejít ve vlastní přepadení poškozených (snaha vylákat poškozené z objektů, aby je mohli přepadnout), nelze při právním posuzování této části jejich jednání setrvávat na stanovisku, že jde o jednání toliko přípravné, neboť konkrétně zamýšlený způsob přepadení poškozené a poškozeného svědčí závěru, že soudem zjištěným a ve výroku napadeného rozsudku vyjádřeným jednáním již překonávali poslední rozhodnou překážku , která jim bránila v dokonání trestného činu, tj. prováděli činnost, která se vyznačuje bezprostředností směřování k dokonání a je charakteristickým znakem pokusu trestného činu . Touto překážkou byly dveře nemovitostí, které oddělovaly obžalované (tedy konkrétně ty z nich, kteří měli vlastní přepadení realizovat) od poškozených a bránily tomu, aby tito obžalovaní v bezprostředním fyzickém kontaktu s poškozenými mohli vůči nim, v úmyslu zmocnit se jejich hodnot, užít násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Tuto překážku se snažili překonat vylákáním poškozených z prostor domů (ke dveřím, resp. na zahradu), jak vyjadřují skutková zjištění , která jsou v rozsudku krajského soudu
v bodě I/1 výroku vyjádřena textem:
následně dne 10.3.2010 okolo 18:30 hod. M. Z. a J. Ch., oba ustrojeni v policejních kombinézách s nápisy Policie a se srolovanými kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie ,
a v bodě I/2 výroku vyjádřena textem:
takto obžalovaní přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010 a obžalovaní M. Z. a R. R. se převlékali do černého oblečení; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se S. N. přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení a k dokonání plánovaného zločinu, loupežné přepadení nebylo dokonáno, neboť všichni obžalovaní byli dne 26.7.2010 zadrženi Policií ČR .
V případě, že takto obžalovaní jednali v době, kdy poškození byli v domě přítomni (a zejména výpověď svědkyně M. S. tomu nasvědčuje), pak měla uvedená skutková zjištění nalézti svého výrazu v právním závěru soudu, že obžalovaní M. Z. (ad I./1,2), J. Ch. (ad I/1), R. R. (ad I./2) se dopustili pokusu (jednorázového v bodě I./1, pokračujícího v bodě I./2) ve formě spolupachatelství, tj. pokusu konzumujícího jejich reálně předcházející přípravu . Toto vývojové stadium by pak dostatečným způsobem vyjádřilo povahu a závažnost spáchaného jednání.
Nutno však současně dodat následující: Pokud by poškozený v době popsaného jednání obžalovaných přítomen v nemovitosti nebyl, pak se výše uvedené vývody o bezprostřednosti směřování k dokonání (a tím potřebě vyjádření vývojového stadia pokusu) neuplatní. Z tohoto pohledu žádoucí konkretizace skutkových zjištění ve vztahu k poškozenému S. N. však již není nezbytná, neboť by nikterak nemohla ovlivnit způsob rozhodnutí odvolacího soudu, které muselo respektovat v posuzované věci se uplatňující zákaz reformationis in peius (viz níže IV./2 ).
V situaci, že by u výše označených obžalovaných byl skutek kvalifikován jako pokus zločinu loupeže, pak odpovídajícím způsobem bylo nutno upravit i právní kvalifikaci dalších obžalovaných, kteří na činu participovali, neboť pomocný charakter jejich jednání (řidiči) by - za daných objektivních i subjektivních souvislostí (tj. jejich vědomostí, že spoluobžalované přepravují na místo činu již k provedení vlastního přepadení poškozených) - již bylo nezbytné vyjádřit ve formě účastenství v užším smyslu, tj. pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nikoli jen jako jednu z forem přípravy. Rovněž tato změna je však v řízení odvolacím v důsledku charakteru podaných opravných prostředků neproveditelná (viz níže část IV./2 ).
Za další dílčí nedostatek rozsudku soudu prvního stupně pak lze označit to, že (s výjimkou jím zdůvodněného postupu při úpravě právní kvalifikace a tím i právní věty u obžalovaných Ch., M. a G.) převzal nalézací soud z obžaloby i vyjádření tzv. právní věty , aniž by ji - dle jím zjištěného rozdílného působení jednotlivých obžalovaných ve skupině - přizpůsobil ve vztahu k tomu kterému konkrétnímu obžalovanému, resp. aniž by případně tuto omezil o vypuštění znaků, jejichž naplněnost nevyložil nalézací soud v té pasáži odůvodnění svého rozsudku, kterou věnoval zdůvodnění právní kvalifikace činu (např. znak srocení ). Tyto dílčí nedostatky pak napravil odvolací soud ve svém rozhodnutí.
III./4
Skutková zjištění zprošťující části rozsudku
V případě skutku vymezeného v žalobním návrhu pod bodem 1) učinil krajský soud zjištění, že na podkladě jím citovaných důkazů je prokázáno, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba, že tento je trestným činem, avšak pro nedostatek důkazů umožňujících závěr o pachatelství obžalovaných tyto obžaloby zprostil podle § 226 písm. c) tr.ř. obžaloby.
Obdobné závěry učinil i ve vztahu ke skutkům, které byly popsány v žalobním návrhu pod body 2) a 6). I v těchto případech dospěl k závěru, že jedinými důkazy, které mají bezprostřední vztah k závěru o pachatelství obžalovaných na činu jsou pachové stopy, jejichž vyhodnocením byla zjištěna shoda s osobami jednotlivých obžalovaných. U všech zproštěných skutků zmiňuje krajský soud nález pachových stop, které ve svém opravném prostředku zmiňuje státní zástupkyně. Mimo jeho hodnotící úvahy nejsou ani další důkazy, které ve svém odvolání státní zástupkyně uvádí (znalecký posudek, výpověď svědka L.).
Tyto poznatky odvolacího soudu pak nacházejí svého výrazu ve způsobu rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně ( IV./4 )
IV.
Způsob rozhodnutí odvolacího soudu
Poté, co odvolací soud doplnil ve veřejném zasedání ve výše uvedeném rozsahu dokazování, a poté, co rozhodl o zamítnutí důkazního návrhu obhajoby, dospěl k poznatku, že ve věci lze nově rozhodnout.
IV./1
Důvody zrušení rozsudku a forma rozhodnutí odvolacího soudu
Z důvodů výše uvedených, tj. jisté nepřesnosti skutkových vyjádření a dílčích nepřesností při právním posouzení činu (znaky vymezující formy přípravy) a zejména pak i z důvodu vadného postupu při výslechu svědka J. H. dospěl odvolací soud k poznatku, že opravné prostředky všech obžalovaných, napadajících odsuzující část rozsudku, je třeba hodnotit jako důvodné, neboť na jejich podkladě nastává důvod pro zrušení této části rozsudku z důvodu § 258 odst. 1, písm. a), b), d) tr.ř. V případě obžalovaných L. Ch. a J. M. byl napadený rozsudek zrušen i při užití ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., neboť tresty těmto dvěma obžalovaným uložené soudem prvního stupně byly vyhodnoceny jako nepřiměřené (viz IV./3 ). Protože se odvolací soud dle odst. 2 cit. ustanovení má omezit jen na zrušení vadné části rozsudku, jejích oddělitelných výroků, postupoval vrchní soud tak, že zrušil jen ve výroku tohoto rozsudku označenou část rozsudku soudu prvního stupně.
Procesní vada , pro kterou došlo ke zrušení napadeného rozsudku (výslech svědka H.), neboť i jeho odsouzení je založeno zčásti na usvědčující výpovědi uvedeného svědka, jakož i pochybení při právním posouzení činu (zejména soudem užité zákonné znaky vymezující přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku i u tohoto obžalovaného), prospívaly i již odsouzenému P. G. , u něhož nabylo rozhodnutí soudu právní moci. Proto za podmínek § 261 tr.ř. byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části zrušen i u této osoby.
Stupeň objasněnosti věci a náprava procesní vady postupem odvolacího soudu umožnila, aby vrchní soud za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem , a to způsobem, který je vyjádřen ve výrokové části tohoto rozsudku. Při částečně odlišných skutkových zjištěních rozhodl opětovně o vině obžalovaných, které uznal vinnými ve své podstatě shodným jednáním, jak je vymezil soud prvního stupně, ať již ve výrokové části, tak i v odůvodnění svého rozsudku.
Činnost P. G., který si odvolání proti rozsudku nepodal, a u něhož byl již pravomocný rozsudek zrušen za podmínek § 261 tr.ř. (tzv. benefitium cohaesionis ) byla dle zjištění nalézacího soudu omezena na udání typu a následné aktivity, jimiž měla být zjištěna přítomnost poškozeného v bydlišti, která by umožnila spáchání činu. V rozhodnutí odvolacího soudu (viz část IV./2 ), jeho výrokové části, bylo jednání tohoto obžalovaného vymezeno tak, aby odpovídalo zjištění, které krajský soud (viz též str. 35-36 odůvodnění jeho rozsudku) k jeho osobě učinil.
IV./2
Výrok o vině
S přihlédnutím k tomu, že na podkladě odvolání obžalovaných napadajících odsuzující část rozsudku nelze provádět jakékoli změny, které by se projevily ve zhoršení jejich postavení (takovou změnu lze provádět jen za podmínek § 259 odst. 4 tr.ř.), dospěl odvolací soud k poznatku, že jednání obžalovaných je nezbytné právně kvalifikovat ve shodě se soudem prvního stupně - jako přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u všech obžalovaných a též podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku u obžalovaných Z., R., Ch. a D. V uvedeném směru odvolací soud sdílí rozlišení aplikace znaků kvalifikované skutkové podstaty mezi uvedenými čtyřmi obžalovanými na straně jedné a obžalovanými Ch. a M., jak je krajský soud vyložil na straně 38 svého rozsudku.
Zcela přesvědčivě soud prvního stupně vyložil i to, proč pokládá jednotlivé obžalované za jedince, kteří čin spáchali jako členové organizované skupiny ve smyslu zákonného znaku upraveného v odst. 2 písm. a) § 173 tr. zákona. Dělba činností, jak ji zcela detailně v souladu s poznatky plynoucími z provedených důkazů na str. 37 a 38 napadeného rozsudku nalézací soud popsal, vybavenost skupiny prostředky určenými k užití při páchání trestné činnosti, jednoznačně svědčí závěru, že šlo o přípravu trestného činu loupeže (její znaky jsou dány záměrem obžalovaných zmocnit se majetkových hodnot ve vlastnictví poškozených prostřednictvím užití násilí či hrozby jejího bezprostředního užití), na jejímž spáchání se podíleli tři trestně odpovědní pachatelé, u nichž dělba činností měla zvýšit pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Z pohledu opakovanosti snah o přepadení poškozených, reakcí obžalovaných, když se toto realizovat nedařilo, lze zcela důvodně dovodit, že činu se dopustili v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku . Až potud je odvolací soud zcela ve shodě s náhledem na věc se soudem prvního stupně.
Již výše odvolací soud uvedl, že za dílčí nedostatek rozsudku pokládá to, že ne zcela přesně a adresně přistoupil krajský soud k aplikaci zákonných znaků přípravy ve vztahu k tomu kterému z obžalovaných.
Pokud krajský soud ve shodě s obžalobou vymezil, že se obžalovaní přípravy dopustili i ve formě srocení , pak patrně ne zcela uvážil, že tato forma trestné součinnosti se vyznačuje shluknutím nejméně tří osob, vzniklým i konkludentně, a sice za účelem aktuálního, tedy okamžitého, spáchání individuálně určitého násilného zvlášť závažného zločinu. Přitom skutková zjištění nalézacího soudu vychází z dlouhodobosti aktivit obžalovaných, aktivit založených na tipech, tj. jednáních, která nevzešla z toho, co je míněno srocením.
Naopak důvodné je spatřovat v jednání obžalovaných spolčení , neboť tato jako výslovná nebo konkludentní forma přípravy spočívá v dohodě dvou či více osob ohledně jejich v budoucnu spáchaného zvlášť závažného zločinu.
Existence prostředků, které obžalovaní užívali, odůvodňuje i užití znaku opatřování či přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání s ohledem na zjištění učiněná již nalézacím soudem je tento znak důvodné užít u obžalovaného Z.
Obstarání tipu mělo za následkem vzbuzení rozhodnutí spáchat čin vůči označeným osobám. Tato iniciace činů obžalovaných tak odůvodňuje použití znaku návodu u obžalovaných G. a D.
Doprava obžalovaných, kteří měli vlastní přepadení realizovat (Z., R.), pak má v případě řidičů motorových vozidel, tj. obžalovaných Ch.
a M. za následek užití znaku pomoci , neboť v tomto významu je třeba hodnotit činnost osoby, která sama svým jednáním znaky trestného činu (užití násilí, hrozba užití násilí) nenaplňuje.
V důsledku toho, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu loupeže, tj. k jejímu dokonání, bylo nezbytné čin obžalovaných posoudit jako vývojové stadium tohoto trestného činu. I s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud rozhodoval o odsuzující části rozsudku svým výrokem toliko na podkladě odvolání obžalovaných, bylo jednání obžalovaných posouzeno jako vývojové stadium přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Její užití je odůvodněno tím, že tato směřovala k zvlášť závažnému trestnému činu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), a to takovému, který trestnost přípravy výslovně upravuje v příslušném ustanovení zvláštní části (§ 173 odst. 5 tr. zákoníku).
V opravných prostředcích některých obžalovaných odeznělo, že právní kvalifikace jejich činu při aplikaci znaku upraveného v ustanovení odst. 2 písm. a) § 173 tr. zákoníku není důvodná vzhledem k jejich nevědomosti o tom, že se na spáchání činu podílí více osob. Tyto námitky obsažené v opravném prostředku obžalovaného Ch. (tvrzení, že zná pouze Z. a Ch.) či M. (znal jen Z., H. a jednou vezl R.) jsou z pohledu soudem užité právní kvalifikace nedůvodné, neboť dostačující je v daném směru zjištění, že prokazatelně věděli o účasti nejméně dalších dvou osob na páchání činu se podílejících, a byla-li trestná činnost páchána způsobem výše popsaným (tj. při dělbě úkolů za využití technických prostředků, atd.), pak toto je i z hlediska subjektivní stránky dostačující pro dovození naplněnosti znaku, že se činu účastnili jako členové organizované skupiny . Pro úplnost se dodává, že ve smyslu tohoto zákonného znaku se za člena organizované skupiny považuje nejen pachatel, tj. osoba, která svým jednáním naplní znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu (tzn. zamýšlení realizátoři Z. a R.), nýbrž i osoby, které v případě dokonaného činu či jeho pokusu vystupují v pozici účastníků v užším slova smyslu (tzn. např. návodce či pomocník).
Vědomost o spáchání činu nejméně třemi osobami je dána u všech obžalovaných. Organizovaná skupina přitom nemusí působit v delším časové úseku. Pro závěr, že se pachatel činu dopustil jako člen organizované skupiny, dostačuje, že se za podmínek svědčících o vyšší koordinaci jednání tří odpovědných jedinců dopustil i byť jednoho útoku (obž. M.).
Pokud odvolací soud uvedl, že jednání obžalovaných (s výjimkou odlišně přiřazených znaků v tzv. právní větě) kvalifikoval ve shodě se soudem prvního stupně, pak je třeba dodat i to, že na rozdíl od krajského soudu vypustil z výroku o vině jeho závěr, že se této přípravy dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku . Takové vyjádření pokládá odvolací soud u označeného vývojového stadia za nepřípadný, a to i při vědomí, že existuje i právní názor odlišný, který spolupachatelství ve stadiu přípravy připouští.
IV./3
Výrok o trestu
V napadeném rozsudku (v jeho odůvodnění, části C/Trest) nalézací soud správně poukázal na skutečnosti, které je nezbytné hodnotit při úvaze o druhu a výši trestu. V rámci poznatků o dosavadním způsobu života obžalovaných poukázal i na skutečnosti, které plynou z rejstříku trestů, resp. i připojených spisů o předchozím odsouzení obžalovaných. Ve výrocích o trestech uložených obžalovaným M. Z., R. R., J. Ch., P. G. a M. D. nepochybil z hlediska aplikace příslušných hmotněprávních ustanovení (nezjištěna vada ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř. ) a tresty, které jim uložil, nelze označit ani za takové, které by bylo nezbytné zrušit podle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. , tj. pro jejich nepřiměřenost.
Nalézacímu soudu však lze vytknout to, že - dle názoru soudu odvolacího ne zcela dostačujícím způsobem přistoupil k diferenciaci ukládaných trestů, což se projevilo v tom, že po zvážení níže uvedených skutečností odvolací soud některým obžalovaným uložil trest mírnější, aby tak více odlišil různou závažnost jednání jednotlivých obžalovaných. V daném směru se toto projevilo při snížení trestu u obžalovaného R. R., u něhož tak odvolací soud více zvýraznil rozhodující roli obžalovaného M. Z. (jemuž trest ponechal nezměněn), u obžalovaného L. Ch., u něhož odvolací soud podstatně výraznějším promítl to, že jeho doznání ve stadiu přípravného řízení napomohlo k objasnění podílu dalších obžalovaných na spáchané trestné činnosti, a u obžalovaného J. M., u něhož odvolací soud více zohlednil jeho důkazně prokázanou (jednorázovou) aktivitu na činnosti skupiny.
Při novém rozhodnutí o trestech odvolací soud - mimo toho, co uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně přihlédl i k následujícím poznatkům:
Obžalovaný M. Z. je osobou, která má čtyři záznamy v rejstříku trestů. Jedná se o následující pravomocná odsouzení: 1) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15.12.2003, č.j. 9 T 119/2003-33, (TP doručen obviněnému dne 24.2.2004) byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zákona (čin spáchán dne 5.8.2003), za který mu byl uložen peněžitý trest 10.000,- Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců (výrok o trestu zrušen při ukládání souhrnného trestu viz ad 4),
2) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28.3.2006, č.j. 9 T 65/2006-30, (TP doručen obviněnému dne 24.4.2006) byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. a), písm. b) tr. zákona (čin spáchán dne 14.1.2006), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, s podmíněným odkladem výkonu při stanovení zkušební doby v trvání dvaceti čtyř měsíců a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. K nařízení výkonu trestu odnětí svobody došlo na podkladě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7.10.2008, č.j. 9 T 65/2006-60, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12.11.2008, sp.zn. 5 To 597/2008. Obžalovaný trest vykonal ve věznici s dozorem (Věznice Znojmo) v období od 16.2.2009 do 16.6.2009.
3) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31.10.2007, č.j. 10 T 249/2006-41, byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona (čin spáchán dne 18.10.2006), za které mu byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
4) rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27.6.2007, č.j. 2 T 32/2000-1108, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1.4.2008, sp.zn. 6 To 59/2008, byl uznán vinným účastenstvím na trestném činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. c), § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona (čin spáchán v měsíci červenci 1999) a trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (čin spáchán 14.8.1999), za které - a rovněž sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zákona - mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen při vyslovení dohledu a stanovení zkušební doby v trvání tří let, trest peněžitý ve výši 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků, a to při zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15.12.2003, sp.zn. 9 T 119/2003 (ad 1). V této věci byl obžalovaný stíhán vazebně, vazbu vykonával od 27.8.1999 do 4.2.2000.
Obžalovaný R. R. vykazuje v rejstříku trestů osm záznamů. Pokud se v následujícím přehledu pominou odsouzení, kdy se jmenovaný dopustil trestné činnosti jako mladistvý (odsouzení rozsudky Okresního soudu Brno-venkov, sp.zn. 3 T 368/97, sp.zn. 3 T 145/98 a sp.zn. 1 T 30/97), pak je možno zmínit jeho následující pravomocná odsouzení doložená připojenými spisy, z nichž vyplývá, že odsouzen byl: 1) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1999, č.j. 8 T 46/99-132, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14.2.2000, sp.zn. 4 To 38/2000, pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona (čin spáchán 16.11.1998) k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem (výrok o trestu následně zrušen při uložení trestu souhrnného viz ad 5)
2) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 4.4.2003, č.j. 5 T 41/2003-45, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona (čin spáchán dne 6.2.2003) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin (výrok o trestu následně zrušen při uložení trestu souhrnného viz ad 3)
3) rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15.3.2004, č.j. 2 T 722/2002-128, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 11.10.2002) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 4.4.2003, sp.zn. 5 T 41/2003
4) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 25.6.2004, č.j. 11 T 88/2004-49, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona (čin spáchán dne 6.10.2003) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4.10.2007, sp.zn. Nt 1136/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31.10.2007, sp.zn. 7 To 564/2007, byl trest přeměněn na trest odnětí svobody v trvání dvě stě dnů. Tento trest obžalovaný vykonal dne 2.8.2008 (následně začal vykonávat trest z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 2 T 32/2000).
5) rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27.6.2007, č.j. 2 T 32/2000-1108, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1.4.2008, sp.zn. 6 To 59/2008, pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona (čin spáchám v měsíci červenci 1999) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1999, č.j. 8 T 46/99-132,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14.2.2000, sp.zn. 4 To 38/2000 (ad 1). Po sjednocení výkonu trest vykonával ve věznici s dozorem. Trest vykonal jednak v období od 31.7.2001 do 30.1.2002 (výkon trestu původně uloženého rozhodnutím ad 1), a po zápočtu vazby od 27.8.1999 do 30.7.2001, v období od 2.8.2008 do 30.8.2009.
Obžalovaný J. Ch. vykazuje v rejstříku trestů osm záznamů. Pokud se pominou první dva, k nimž nelze přihlížet, pak z připojených spisů plyne, že pravomocně byl odsouzen: 1) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 25.3.2003, č.j. 91 T 10/2003-48, pro trojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona (činy spáchány v období září 1996 až listopad 2002) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Na základě usnesení ze dne 7.6.2007, č.j. 91 T 10/2003-77, bylo rozhodnuto tak, že trest vykoná ve věznici s dozorem. S výkonem tohoto trestu (stejně i trestu ad 3) bylo započato po datu 14.1.2009 (tj. po výkonu trestu ad 2), podmíněně byl obžalovaný z výkonu trestu propuštěn dne 24.6.2009, při stanovení zkušební doby v trvání tří roků (tj. do 24.6.2012).
2) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30.8.2006, č.j. 92 T 108/2006-31, pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán 27.8.2006) k peněžitému trestu 20.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Usnesením ze dne 25.4.2007, č.j. 92 T 108/2006-52, bylo rozhodnuto tak, že trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců vykoná ve věznici s dozorem. Do výkonu trestu byl dodán dne 16.7.2008, trest vykonal dne 14.1.2009.
3) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6.12.2006, č.j. 88 T 123/2006-35, pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona (čin spáchán dne 15.10.2006) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin. Na základě usnesení ze dne 3.9.2008, č.j. 88 T 123/2006-73, bylo rozhodnuto o přeměně zbytku tohoto trestu na trest odnětí svobody v trvání 184 dnů, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
4) rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10.10.2008, č.j. 2 T 123/2008-47, pro trestný čin pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 16.7.2008) k trestu propadnutí věci.
5) rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22.3.2011, č.j. 12 T 104/2010-44, pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.zákoníku (čin spáchán dne 13.11.2010) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin.
6) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.5.2011, č.j. 99 T 55/2011-29, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku (čin spáchán 5.5.2011) k peněžitému trestu ve výši 30 denních dávek po 1.000,- Kč, tedy celkem třiceti tisíc Kč, při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
U obžalovaného M. D. uvedl krajský soud skutečnosti o předchozím odsouzení v dostatečném rozsahu, doplnit lze snad jen to, že trestných činů, kterými byl pravomocně uznán vinen, se v případě prvního odsouzení dopustil dne 16.11.2007, v případě druhého odsouzení dne 26.11.2009.
V případě obžalovaných L. Ch., J. M. či již odsouzeného P. G. není třeba správná zjištění nalézacího soudu v ničem doplňovat.
Výše uvedený výčet umožňuje lépe vystihnout povahu a stupeň narušení jednotlivých obžalovaných, plastičtěji zobrazuje, že někteří z nich se trestné činnosti dopouštějí opakovaně, a to přes vedení trestního stíhání vůči jejich osobám, případně přes tresty ať již výchovného charakteru (které svůj účel neplní a musí být přeměňovány) či tresty postihující je na osobní svobodě.
Správná jsou zjištění nalézacího soudu, že obžalovaní M. Z. a J. Ch. se trestné činnosti dopustili ve zkušební době (prvý ve zkušební době u trestu podmíněně odloženého s dohledem, druhý ve zkušební době při podmíněném propuštění z výkonu trestu) a že se jí oba tito obžalovaní, stejně jako obžalovaný R. R., dopustili nedlouho po výkonu trestu odnětí svobody (obž. Z. trest vykonal dne 16.6.2009, obž. R. dne 30.8.2009, obž. Ch. podmíněně propuštěn dne 24.6.2009). Jak z hlediska již vykonávaného trestu odnětí svobody, tak z hlediska počtu odsouzení je proto třeba za výrazněji narušené jedince pokládat obžalované Z., R. a Ch., a to vůči zbývajícím obžalovaným, neboť na uvedené tři obžalované již bylo působeno nepodmíněnými tresty odnětí svobody, a to v trvání převyšující čtyři roky u obž. R., v trvání převyšujícím jedenáct měsíců u obž. Ch. a v trvání šesti měsíců u obž. Z. (ten byl navíc omezen na osobní svobodě i vazbou ve věci Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 2 T 32/2000. I tyto skutečnosti společně s hodnocením vlastního podílu zapojenosti těchto obžalovaných do připravované trestné činnosti svědčí o potřebě jejich důraznějšího postihu.
Z pohledu úvah o možnosti podmíněného odkladu či naopak nutnosti přímého výkonu ukládaného trestu odnětí svobody nebylo možno u obžalovaného M. D . přehlédnout to, že i tento obžalovaný se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení (navíc jak správně uvedl krajský soud na str. 45 svého rozsudku stanovené dvěma předchozími rozhodnutími).
Všichni obžalovaní byli s ohledem na právní posouzení věci ohroženi trestem odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let , neboť z ustanovení § 20 odst. 2 tr. zákoníku plyne, že příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala (jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného). Je však nezbytné dodat i to, že trestní zákoník soudu umožňuje (§ 58 odst. 5
tr. zákoníku), aby při trestání pachatele za přípravu k trestnému činu soud snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, aniž by byl vázán omezením upraveným v odstavci třetím, čehož využil krajský soud uložení trestu obžalovaným M., G. a D.
Při postihu obžalovaných bylo nutno vycházet z toho, že jejich jednání hodnocené z důvodů výše uvedených jako jednání přípravné nabylo podoby, která u některých z nich již přecházela, resp. přešla, k dalšímu vývojovému stupni, tzn. pokusu. Taková zjištění vedou odvolací soud k poznatku, že podstatně navyšují závažnost této přípravy, u níž nelze navíc odhlížet od dlouhodobosti snah obžalovaných přepadení realizovat, od opakování těchto aktivit a od jejich zaměřenosti vůči třem poškozeným. K těmto skutečnostem, jakož i k okolnostem
a důvodům, pro které k dokonání činu nedošlo (aktivita policie), bylo nutno ve smyslu § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout a vyhodnotit je jako faktory odůvodňující (vyjma soudem prvního stupně učiněných výjimek u obžalovaných M., G. a D.) uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, v případě některých z obžalovaných (M. Z. a R. R.) pak nikoli při její spodní hranici.
Vrchní soud nezjistil žádných důvodů k tomu, aby odlišně přistoupil k potrestání obžalovaných M. Z., J. Ch., P. G. a M. D . Těmto obžalovaným uložil tresty zcela ve shodě se soudem prvního stupně, a to pokud se týká výměry trestu odnětí svobody, způsobu výkonu tohoto trestu (event. podmínek jeho podmíněného odkladu v případě obžalovaného G.), případně trestů dalších.
U obžalovaného J. Ch. se jedná o trest souhrnný , který byl již nalézacím soudem správně uložen ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44.
Důvody zmírnění trestů u obžalovaných R., Ch. a M. již odvolací soud ve stručnosti zmínil výše, v podrobnostech lze dodat následující:
U obžalovaného R. R. by trest, který mu byl krajským soudem uložen, nemohl být hodnocen jako trest nepřiměřený, který by bylo nezbytné zrušit při aplikaci § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Jinak řečeno, pokud by nebyl shledán důvod ke zrušení výroku o vině, nemohl by odvolací soud přistoupit ke změně konkrétní výměry uloženého trestu. Pokud však odvolací soud posuzoval otázku přiměřenosti trestu samostatně, tj. aniž by byl vázán hledisky zjevné nepřiměřenosti ve smyslu citovaného ustanovení, přistoupil z důvodu odlišení významu tohoto obžalovaného
a obžalovaného M. Z. jako osoby, kolem níž se skupina pachatelů vytvořila, k částečnému snížení trestu obžalovanému ukládanému, když mu trest uložil ve výměře osmi let, a to při stejném způsobu jeho výkonu (věznice se zvýšenou ostrahou) a současném uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
V případě obžalovaného L. Ch. odvolací soud přihlédl k tomu, že tento obžalovaný jednak přispěl k objasnění trestné činnosti i dalších osob, jednak je hodnocen jako osoba, u níž ještě příznivě vychází predikce možností jeho resocializace (posudek zmiňovaný na str. 39 rozsudku). Výrazněji odlišně od tohoto obžalovaného vyznívá tato predikce u obžalovaného J. Ch. (tamtéž), který je osobou, u níž se sklony k páchání trestné činnosti (viz výše citované údaje o předchozím odsouzení) již značně projevily. I při vědomí toho, že u L. Ch. je zaznamenávána větší účast na spáchané trestné činnosti (I/2,3) než u obžalovaného J. Ch., odlišení provedené při postihu těchto dvou obžalovaných nalézacím soudem rozdílem šesti měsíců se nejeví zcela adekvátní.
Protože dosažení cílů, které se s trestním postihem pojí, lze u obžalovaného Ch. očekávat i při uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby, byl tomuto obžalovanému jako trest přiměřený uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Uložením trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, odvolací soud vyjadřuje to, že je nezbytné jako významnou polehčující okolnost hodnotit ten fakt, že obžalovaný v rámci skupinově páchané trestné činnosti uvedl ve své výpovědi takové skutečnosti, které umožnily (a to i odvolacímu soudu) vyřešit několik podstatných otázek nezbytných pro (jeho) rozhodnutí, z nichž lze zmínit otázku účasti na činu a tím i trestní odpovědnosti některých obžalovaných (např. D.), otázku posuzované věrohodnosti slyšeného svědka (H.), otázku skutkových zjištění - povahy připravovaného jednání (údaje o zamýšleném napadení poškozených) a tím i otázku právní kvalifikace činu. I na podkladě údajů tohoto obžalovaného lze dospět k závěru o vyšší míře organizovanosti, a tím i vyšší trestnosti (znak kvalifikované skutkové podstaty) spáchaného činu. Je tudíž zřejmé, že obžalovaný ve své výpovědi uvedl i takové skutečnosti, které bylo nezbytné vyhodnotit v rámci výroku o vině i v jeho neprospěch. Za tohoto stavu je pak namístě, aby k jeho doznání bylo náležitě přihlédnuto při jeho postihu.
Pokud krajský soud uložil zejména obžalovanému M. Z. důrazný nepodmíněný trest odnětí svobody a vyslal tak jasný signál o nutnosti nekompromisního postihu pachatelů páchajících (resp. připravujících) trestnou činnost v rámci skupiny pachatelů, mezi nimiž jsou rozděleny činnosti v zájmu zvýšení efektivity a úspěšnosti provedení trestného činu (obecně organizované kriminality), a takový postih je zcela namístě, je-li takto organizována zejména násilná trestná činnost, u níž zvláštní specifikum tvoří to, že pachatelé ji páchají v převlečení za ozbrojené složky státu (kombinézy s nápisy Policie), pak odvolací soud cítil potřebu vyslání jasného signálu i v tom směru, že osoby, které se rozhodnou svojí výpovědí přispět k objasnění takové (sofistikované a obtížněji odhalitelné) trestné činnosti, mohou reálně počítat s tím, že ustanovení § 41 písm. l) tr. zákoníku v jejich případě se konkrétním způsobem projeví ve výměře jim uloženého trestu.
Protože trestní zákoník v ustanovení § 58 odst. 5 obecně upravuje možnost soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu pokud má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy .. za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele trestem kratšího trvání , dospěl odvolací soud k závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení v případě obžalovaného L. Ch., jehož aktivita ve skupině se projevovala převážně v podpůrných činnostech (zejména řidič, neboť tip na přepadení poškozené L. vzešel současně i od D., který obstarával potřebné informace) a u něhož, s ohledem na přístup, který při objasňování věci zaujal, i s přihlédnutím k hodnocení možností resocializace lze dospět k poznatku o naplněnosti obou zákonných podmínek, tj. že v jeho případě to umožňuje povaha a závažnost přípravy (tj. jeho konkrétní podíl na ní) a že nápravy u něj lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Při aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku tak odvolací soud tomuto obžalovanému uložil trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby v trvání 4 let.
Na straně druhé již nemohl odvolací soud vyhovět odvolání tohoto obžalovaného v tom směru, aby mu trest byl uložen ve výměře umožňující jeho podmíněný odklad. Uložení takového trestu (podmíněného) by totiž zcela popřelo to zjištění, že činnost celé skupiny vykazovala značný stupeň závažnosti a že k takovému hodnocení přispívá činnost každého jednotlivého jejího člena, byť se na ní podílí případně jen podřadnějšími či podpůrnými formami aktivit. Obžalovaný Ch. byl osobou, která se - byť v podřízenější roli zapojila do jednání vůči dvěma poškozeným a musel si být - i s ohledem na charakter činu, osob, na ní se podílejících, jejich vybavenosti, atd. - vědom následků, které mu z toho vzejít mohou. Podmíněný odklad výkonu trestu ( § 81 odst. 1 tr. zákoníku , a to i v případě současně ukládaného dohledu § 84 tr. zákoníku ) lze povolit jen tehdy, lze-li mimo jiné i s přihlédnutím k okolnostem případu dojít k poznatku, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není výkonu trestu třeba. Takový závěr však na rozdíl od obžalovaného M., u něhož je prokázána účast na činnosti skupiny jen ve vztahu k jedné jízdě nelze u obžalovaného L. Ch. s přihlédnutím k jeho podílu na činnosti skupiny pachatelů učinit. Proto odvolací soud rozhodl ohledně tohoto obžalovaného způsobem, který je uveden ve výroku tohoto rozsudku (obžalovaného pro výkon uloženého trestu zařadil podle § 56 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku do věznice s ostrahou).
U obžalovaného J. M. , který je osobou, na niž dosud nebylo působeno prostředky trestního práva, dospěl odvolací soud k závěru, že není nezbytné ukládání trestu zákazu činnosti, kterým byla postižena aktivita tohoto obžalovaného spočívající v jednom dovozu a odvozu hlavních pachatelů na místo činu. Uložení samostatného trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon je podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, se jeví jako dostatečný právní následek trestní odpovědnosti obžalovaného M. Tomuto obžalovanému proto odvolací soud uložený trest zmírnil tak, že mu neuložil trest zákazu činnosti .
IV./4
Důvody zamítnutí odvolání státní zástupkyně
Opravný prostředek státní zástupkyně je nutno hodnotit jako odvolání, které napadá neprávnost hodnotících postupů nalézacího soudu, avšak současně jako odvolání, které nepřináší konkrétní výhrady v tom směru, jaké skutečnosti nebyly krajským soudem vzaty v úvahu, resp. pro jaké konkrétní poznatky z dokazování plynoucí je třeba jeho hodnocení pokládat za vadné, zejména pro jejich rozpor s požadavky formální logiky. Provádí-li odvolatelka ve svém odvolání výčet pachových stop, u nichž byla prokázána shoda s osobami obžalovaných, pak je nezbytné poukázat na to, že stejný výčet důkazů svědčících ve prospěch žaloby uvádí v napadeném rozsudku i krajský soud, a to včetně případného dvojího zjištění shody s osobou konkrétního obžalovaného na jím označeném předmětu, s nímž měl pachatel činu přijít do styku. Krajský soud tak činí u skutku 1) žalobního návrhu na str. 49, u skutku 2) žalobního návrhu na str. 58 a u skutku 6) na straně 61 svého rozsudku. Z pohledu námitky, že charakter věci, na nichž byly pachové stopy zjištěny, - ať již jde o prostředky použité pachateli při spáchání činu a jimi k tomu předem přichystané (tzv. koza a ježek), či věci odcizené při spáchání činu (torzo bankomatu, vozidlo zn. Iveco), případně o věcí, s nimiž pachatelé činu nakládali dle výpovědi svědka L. (svazky klíčů, ručník, pouta) - svědčí závěru, že s nimi přišli do styku pachatelé činu, je nutno uvést, že takový poznatek není nalézacím soudem pomíjen, případně odmítán. Důvody vydání zprošťujícího rozhodnutí nalézacím soudem jsou následující:
Krajský soud se postavil na pozici, v níž shledává samotnou existenci nálezu pachových stop (bez ohledu na jejich počet) shodných s osobami obžalovaných za nedostatečnou pro učinění závěru o jejich pachatelství na žalovaných skutcích ve smyslu požadavku § 2 odst. 5 tr.ř. , tj. bez důvodných pochybností. V tomto směru odkazuje na povahu uvedeného důkazu, tj. důkazu nepřímého, a činí právní závěr, že z hlediska požadavku uznávaného ustálenou judikaturou, tj. nutnosti prokázání závěru o vině obviněného uzavřeným okruhem/řetězcem nepřímých důkazů, nebyl obžalobou takový řetězec nepřímých důkazů předložen (toto dle odvolacího soudu ve své podstatě nezpochybňuje ani samotná odvolatelka).
Uvedený závěr odvolací soud sdílí . Nelze totiž odhlížet od toho, že nejenže není k dispozici žádný další nepřímý důkaz, který by spojoval spáchání činu s osobami obžalovaných odborný závěr o druhové shodě trasologických stop konstatovaný u části těchto stop zajištěných v souvislosti s objasňováním skutků pod body 1) (stop č. 19 a č. 20 zajištěných při ohledání torza bankomatu) a 2) žalobního návrhu (stop č. 2 a č. 3 zajištěných na střeše pod okny) není bezprostředně spojován s osobou žádného z obžalovaných v tom směru, že by bylo učiněno zjištění, že užíval obuv způsobilou takovou stopu vytvořit, tj. s druhově shodnou podrážkou ale naopak jsou k dispozici závěry o negativním zjištění (vyloučení identity obžalovaných) u dvou stop umožňujících individuální identifikaci, tj. stop vyhodnocených posudky z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky (č.l. 1637-1640, č.l. 1912-1914). Jedná se o stopu zajištěnou na dřevěné koze (bod 1) a stop zajištěných ve vozidle Iveco Daily.
Námitky, že soud nehodnotil důkazy v kontextu poznatků týkajících se veškerého jednání, které bylo obžalovaným kladeno za vinu, resp., že nebylo přihlíženo k obdobnému způsobu provedení činu (tzv. opus moderandi), jsou zcela nekonkrétní a nemají ani bezprostřední vazbu k jednáním, jimiž soud obžalované uznal vinnými.
I pokud by odvolací soud přiznal důvodnost námitce státní zástupkyně, že způsob, jakým si soud prvního stupně vyložil odborné závěry znalce JUDr. M. K., Ph.D., resp. vyjádření znalce ke stopám ve vozidle Iveco u hlavního líčení zmiňované jejím opravným prostředkem, pak nadále z hlediska usvědčujících důkazů nenastává žádný posun směrem k nezbytnému řetězci nepřímých důkazů, z něhož by plynul státní zástupkyní požadovaný (a současně důvodnosti nevzbuzující) závěr o pachatelství obžalovaných na činech, které jim byly kladenu za vinu (tomu kterému z nich) v bodech 1), 2) a 6) žalobního návrhu.
V dané souvislosti je nezbytné zmínit, že při hodnocení dostatečnosti usvědčujících důkazů (resp. v souhrnu poznatků, které lze z provedených důkazů k označeným skutkům získat) zmínil krajský soud i výpověď svědka J. H. ze stadia přípravného řízení (konkrétně jde o údaje svědka na č.l. 610-611 spisu), o nichž v souvislosti se skutkem pod bodem 1) žalobního návrhu uvádí (str. 57 rozsudku), že mají nepřímou vypovídající hodnotu. Dle soudu odvolacího však ve vztahu k tomuto skutku nemají žádnou vypovídací hodnotu, neboť klade-li svědek poznatek o tom, že obžalovaný M. Z. disponoval u něj neobvykle velkou finanční hotovostí v polovině února 2010, pak zjištění, že skutek v bodě 1) byl pachateli spáchán v noční době 25.2.2010 (tedy prakticky téměř na konci měsíce února), neumožňuje svědkem uváděný poznatek spojovat se spácháním činu popsaného v bodě 1) žalobního návrhu, tj. s hotovostí, kterou měli obžalovaní jako tvrzení pachatelé poškozenému odcizit a takto získat.
Požadavek státní zástupkyně na zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí je za dané důkazní situace nutno vnímat tak, že fakticky požaduje svým odvoláním dosažení stavu, kdy by odvolací soud soudu prvního stupně právně závazným způsobem uložil, jak má provedené důkazy hodnotit (tj. ve smyslu jejich dostatečnosti pro vyslovení viny obžalovaných). Takto však odvolací soud postupovat nemůže, neboť je hodnocením důkazů soudem prvního stupně vázán ( § 263 odst. 7 tr.ř. ), sám mu žádné závazné pokyny k hodnocení důkazů ukládat nemůže, neboť je oprávněn mu toliko vytknout porušení povinností vyplývajících pro hodnotící činnost orgánů činných v trestním řízení z ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Prostor pro vyslovení takové výtky však v posuzovaných případech zprošťujících výroků není vytvořen, neboť nalézacímu soud nelze nedodržení podmínek citovaného ustanovení vytknout.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání státní zástupkyně je nezbytné jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnout.
IV./5 Výroky rozsudku soudu prvního stupně nedotčené tímto rozhodnutím
V napadeném rozsudku jsou obsaženy výroky, které buď nebyly výslovně napadeny odvoláním (výroky, jimiž došlo k zabrání věci), nebo sice napadeny byly (výrok o odkázání poškozeného K., s.r.o., na řízení ve věcech občanskoprávních), avšak při nesplnění zákonných podmínek, které by umožnily přezkoumání jejich správnosti. Pokud pak charakter opravného prostředku státní zástupkyně vyvolal přezkumnou povinnost odvolacího soudu (§ 254 odst. 3 tr.ř.) ve vztahu k výrokům, jimiž byli poškození s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni podle § 229 odst. 3 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, pak s ohledem na rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně nedošlo k jakémukoli zásahu do těchto výroků obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Tyto výroky, tj. výroky o zabrání věci a o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, proto zůstaly tímto rozsudkem odvolacího soudu nedotčeny. Jde tudíž o výroky, které nebyly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny a které tak představují tu část rozhodnutí soudu prvního stupně, ve vztahu k nimž výroková část tohoto rozsudku uvádí, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn .
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
V Olomouci dne 16. března 2012.
JUDr. Ivo K o u ř i l v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Zuzana Matoušková
Datum rozhodnutí: 16.03.2012
Dotčené předpisy: § 173 předpisu č. 40/2009Sb. TZ, § 20 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb. TZ, § 21 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb. TZ
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném ve dnech 15.3. a 16.3.2012 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jaroslava Holubce a JUDr. Štefana Škadry odvolání státní zástupkyně a obžalovaných M. Z. , R. R. , L. Ch. , J. Ch. , J. M. a M. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2011, č.j. 46 T 5/2011-2633, a dne 16.3.2012 rozhodl t a k t o :
I. Z podnětu odvolání obžalovaných se napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e v celé jeho odsuzující části, a to
podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), odst. 2 tr.ř. ve výrocích týkajících se obžalovaných M. Z., R. R., J. Ch. a M. D.,
podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr.ř. ve výrocích týkajících se obžalovaných L. Ch. a J. M. a za podmínek § 261 tr.ř. i v části týkající se již odsouzeného P. G.
II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že
obžalovaní
1. M. Z.,
bez pracovního poměru, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence B.,
2. R. R.,
bez pracovního poměru, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence B.,
3. L. Ch.,
OSVČ,
4. J. Ch.,
tesař,
5. J. M.,
provozní,
6. P. G.,
bez pracovního poměru,
7. M. D.,
ukrajinský státní příslušník, OSVČ,
j s o u v i n n i , ž e
1. obžalovaní M. Z., R. R. a J. Ch . společně s dalšími osobami, které zajišťovaly jako řidiči jejich převoz osobními vozidly do označených lokalit,
v období měsíců ledna až března 2010 na podkladě informace poskytnuté R. R., že M. S., disponuje ve svém domě vyšší finanční hotovostí, prováděli činnosti směřující k jejímu loupežnému přepadení, které spočívaly v tom, že převlečeni do černých kombinéz s nápisy Policie, s kuklami na hlavách a vyzbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní prováděli obhlídku jejího rodinného domu na ulici V Z., v K. n. O.,
okr. T., s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, přičemž M. Z. tak činil nejméně v šesti případech, R. R. a J. Ch. nejméně ve třech případech, kdy přesně nezjištěného dne v březnu 2010 okolo 18:00 hodin M. Z. a J. Ch. ustrojeni v těchto kombinézách s kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie,
2. obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch. a P. G. společně s další osobou, která zajišťovala převoz některých z nich osobním vozidlem do označených lokalit, od začátku měsíce dubna 2010 a obžalovaný J. M. v červenci 2010
na podkladě informace pracovníka Exekučního úřadu B.-v. P. G., že S. N. disponuje větší finanční hotovostí, prováděli činnosti směřující k jeho loupežnému přepadení, které spočívaly v tom, že vybaveni vysílačkami a pozorovacím dalekohledem v nočních hodinách M. Z. a R. R., kteří měli přepadení realizovat tak, že vydráždí psy v kotcích a vylákají tak S. N. z domu na zahradu, kde jej pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutí k vydání finanční hotovosti, převlečeni do černého oblečení, nejméně v šesti případech, a to dne 30.6., 1.7., 21.7., 22.7., 23.7. a 25.7.2010 prováděli opakované obhlídky jeho rodinného domu v obci Š., okr. B., kdy na místo činu je přivezli při vědomí těchto skutečností jako řidiči motorových vozidel nejméně ve třech případech L. Ch., a to dne 21.7., 22.7. a 23.7.2010, J. M. dne 25.7.2010, v ostatních případech další osoba, tito řidiči zůstávali s M. Z. a R. R. v kontaktu pomocí užívaných pojítek, tj. telefonů či vysílaček, a následně je z místa obhlídky opět odvezli; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení, k čemuž rovněž nedošlo, neboť všichni obžalovaní byli dne 26.7.2010 zadrženi Policií ČR,
3. obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch., M. D. společně s další osobou, která zajišťovala převoz některých z nich osobním vozidlem do označených lokalit,
v přesně nezjištěné době koncem měsíce června roku 2010 sdělil M. D. M. Z. informaci o tom, že V. H. L., státní občanka Ukrajiny, bude dne 16.7.2010 vybírat v pobočce ČSOB na ulici M. H. v B. větší finanční hotovost ve výši nejméně 600.000,- Kč, a dohodli se spolu, že se těchto peněz zmocní; dne 15.7.2010 ve večerních hodinách v domě v obci N. se dohodli M. Z., R. R. a L. Ch. na provedení loupežného přepadení této poškozené s tím, že M. Z. bude k provedení trestné činnosti vydávat koordinující pokyny, R. R. na základě pokynů M. Z., případně sám M. Z. přepadnou V. H. L. při odchodu z banky k jejímu vozidlu tak, že ji násilím zatlačí do vozidla a za použití Kasru se zmocní její tašky s penězi, L. Ch. bude zajišťovat dopravu M. Z. a R. R. na místo a z místa přepadení a dále R. R. a M. Z. označí osobu V. H. L., včetně jejího vozidla Nissan Micra a bude se účastnit jejího sledování; po této dohodě dne 16.7.2010 všichni obžalovaní mimo M. D. hlídali pobočku banky ČSOB na ulici M. H. s cílem přepadnout V. H. L.; tato však do pobočky banky nepřišla, a proto se stejným cílem sledovali její pohyb dne 19.7.2010 po B. a střežili prostor kolem pobočky ČSOB, V. H. L. peníze nevybrala,a proto ji obžalovaní sledovali až do 17:00 hodin, kdy se jim poškozená ztratila z dohledu a obžalovaným se ji nepodařilo dohledat, informace o jejím pohybu a výši vybrané hotovosti měl poskytnout M. D., neboť byl o poskytnutí těchto informací opakovaně telefonicky žádán a tyto informace měl M. D. získávat průběžně od osob blízkých V. H. L.,
přičemž M. Z. v označených případech ostatním obžalovaným udílel pokyny a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle získání finančních prostředků, a rovněž zajišťoval prostředky, které obžalovaní užívali, neboť pro spáchání zamýšlených činů byli vybaveni jednou krátkou střelnou zbraní plynovou pistolí Kora, černými kombinézami s nápisy Policie, vysílačkami, pozorovacím dalekohledem, mobilními telefony, kovovými pouty, paralyzujícími stroji a dalšími prostředky využitelnými k provedení násilné či majetkové trestné činnosti,
t e d y
obžalovaný M. Z. (ad 1. 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení, v jeho organizování a opatřování
a přizpůsobování prostředků a nástrojů k jeho spáchání, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný R. R. (ad 1. 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný L. Ch. (ad 2., 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení, návodu a pomoci k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný J. Ch. (ad 1.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny, zejména ve spolčení, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný J. M. (ad 2.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny, zejména v pomoci k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný P. G. (ad 2.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny, zejména ve spolčení a návodu k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu,
obžalovaný M. D. (ad 3.)
dopustil se jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), spočívajícího v tom, že proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem značnou škodu, zejména ve spolčení a návodu k takovému zločinu, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
T í m s p á c h a l i
obžalovaní M. Z. (ad 1. 3.), R. R. (ad 1. 3.), L. Ch. (ad 2., 3.), M. D. (ad 3.)
přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku,
obžalovaní J. Ch. (ad 1.), J. M. (ad 2.), P. G. (ad 2.)
přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Z a t o s e j i m u k l á d á
obžalovanému M. Z.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (d e v í t i) let a 6 (š e s t i) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku se mu ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- 2 ks vysílaček bez označení, 1 ks vysílačky Binatone MR 600, 2 ks dalekohledů zn. Bresser JAGD a TASCO, 2 ks vysílaček s označením HF, 1 ks střelné zbraně zn. KORA, v.č. 623931, včetně nábojů, 1 ks černé kukly,
které byly zajištěny při domovní prohlídce u M. Z. na ulici B., B., dne 26.7.2010,
- Radiostanice PR31, nylonového pouzdra na pistoli, plastové pistole PISTOLGUARDtm 1066, elektrického paralyzéru černé barvy, tlakové nádoby KASR D, tlakové nádoby super pepřový sprej, tlakové nádoby SHELTERGUARD tm, kovových pout v koženém a nylonovém pouzdru, policejních pracovních kalhot vz. 92, policejní pracovní blůzy vz. 92, policejní pracovní kombinézy vz. 92, šedého plastového kasru, imobilizéru sloužícího k překonání zabezpečení vozidel (v protokolu o provedení domovní prohlídky byl popsán jako hnědá plastová atypická krabička obalená lepící páskou), palubní desky ŠKODA,
které byly zajištěny při domovní prohlídce ve sklepní kóji u P. Š. na ulici B., B., dne 26.7.2011.
Obžalovanému R. R.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (o s m i) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- kukly černé barvy, černých pletených rukavic, paralyzujícího spreje bodyguard, kasru žluté barvy,
které byly zajištěny při domovní prohlídce u R. R. na ulici K., T., dne 26.7.2010. Obžalovanému L. Ch.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 4 (č t y ř) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Obžalovanému J. Ch.,
jakož i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011,
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (š e s t i) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (č t y ř) let.
Současně se podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obžalovanému J. M.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 (t ř í) let.
Obžalovanému P. G.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se obžalovanému výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 (p ě t i) let.
Obžalovanému M. D.
podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let.
Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné z a m í t á .
IV. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.
O d ů v o d n ě n í
I.
Napadený rozsudek
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2011, č.j. 46 T 5/2011-2633, byli uznáni vinnými obžalovaní M. Z. , R. R. , L. Ch.
a M. D. přípravou trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obžalovaní J. Ch. , J. M. a P. G. přípravou trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Trestné činnosti se dle skutkového zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že
jako členové organizované skupiny, která vznikla na podzim roku 2009 za účelem dosažení finančního zisku z trestné činnosti, s přesně vytvořenou vnitřní strukturou a přesnou dělbou rolí; přičemž vedoucím pachatelem této organizované skupiny byl M. Z., který ostatním členům udílel pokyny a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle - získání financích prostředků z majetkové a násilné trestné činnosti, přičemž každý z členů organizované skupiny měl v této nezastupitelnou roli, bez které by nemohlo dojít k dosažení vytýčeného společného cíle, obsazení osob v organizované skupině při páchání trestné činnosti nebylo vždy jednotné a bylo uzpůsobeno objektivně existující situací za účelem úspěšného dokonání trestné činnosti a dle pokynů M. Z., členové organizované skupiny byli při páchání trestné činnosti ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní - plynovou pistolí Kora a při páchání trestné činnosti využívali i součásti policejního stejnokroje a další pomůcky jako vysílačky ke komunikaci na místě činu, dalekohled na noční vidění, mobilní telefony, kovová pouta, paralyzující stroje a další prostředky nezbytné k provedení násilné a majetkové trestné činnosti, o rozdělení finančních prostředků získaných trestnou činností mezi jednotlivé členy organizované skupiny rozhodoval vedoucí člen této skupiny M. Z., součinnost jednotlivých členů organizované skupiny na trestné činnosti podstatným způsobem zvyšovala škodlivost protispolečenského jednání, kterého se tato organizovaná skupina dopouštěla a zvyšovala tak pravděpodobnost úspěšného dokonání trestných činů, kterých se měli obžalovaní dopustit následujícím způsobem:
1) obžalovaní M. Z., R. R. a J. Ch.
v dosud přesně neustanovenou dobu počátkem roku 2010 M. Z. obdržel důvěryhodnou informaci od R. R. o tom, že M. S. disponuje ve svém domě na ulici V Z., v K. n. O., okres T., vyšší finanční hotovostí; přičemž se M. Z. společně s R. R. a J. Ch. dohodli na jejím loupežném přepadení; po této dohodě opakovaně, a to nejméně v šesti případech, prováděli obhlídku rodinného domu na ulici V Z., v K. n. O., okres T., s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, současně měli v úmyslu vytipovat nejvhodnější okamžik pro provedení loupežného přepadení; za účelem loupežného přepadení si obžalovaní obstarali policejní kombinézy s nápisy Policie, kukly na hlavu a minimálně jednu krátkou střelnou zbraň, takto ustrojeni se vydávali za příslušníky Policie ČR a pohybovali se v okolí domu M. S.; následně dne 10.3.2010 okolo 18:30 hod. M. Z. a J. Ch., oba ustrojeni v policejních kombinézách s nápisy Policie a se srolovanými kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie,
2) obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G.
poté, co v přesně neustanovené době na začátku dubna roku 2010 od pracovníka Exekučního úřadu B.-v. P. G. obdržel M. Z. důvěryhodnou informaci o tom, že v rodinném domě v obci Š. se zdržuje S. N. a disponuje větší finanční hotovostí, dohodli se M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G., každý v nezastupitelné roli v organizované skupině na provedení loupežného přepadení S. N. v jeho domě v Š., okres B.; kdy role jednotlivých členů organizované skupiny byly rozděleny tak, že M. Z. bude vydávat členům organizované skupiny pokyny, obstará střelnou zbraň, komunikační vybavení pro jednotlivé členy organizované skupiny - vysílačky a dalekohled pro noční vidění, R. R. společně s M. Z. provede samotné loupežné přepadení S. N., L. Ch. a J. M. budou působit jako řidiči, jejichž úkolem bude svými vozidly vyzvednout M. Z. a R. R.
a odvézt je do Š., zde je vysadit, počkat na provedení obhlídky místa loupežného přepadení a na jeho samotné provedení, a pak oba z místa činu odvézt; loupežné přepadení měli M. Z. a R. R. provést tak, že oba vydráždí psy v kotcích na pozemku domu v obci Š. a tak vylákají S. N. z domu, na zahradě jej přepadnou a pod pohrůžkou použití střelné zbraně jej přinutí k vydání finanční hotovosti; takto obžalovaní přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010 a obžalovaní M. Z. a R. R. se převlékali do černého oblečení; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se S. N. přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení a k dokonání plánovaného zločinu, loupežné přepadení nebylo dokonáno, neboť všichni obžalovaní byli dne 26.7.2010 zadrženi Policií ČR,
3) obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch. a M. D.
v přesně nezjištěné době koncem měsíce června roku 2010 obdrželi obžalovaní důvěryhodnou informaci od M. D. o tom, že V. H. L. státní občanka Ukrajiny, bude dne 16.7.2010 vybírat v pobočce ČSOB na ulici M. H. v B. větší finanční hotovost ve výši nejméně 800.000,- Kč; dne 15.7.2010 ve večerních hodinách v domě v obci N. se dohodli M. Z., R. R. a L. Ch. na provedení loupežného přepadení V. H. L., kdy byly přesně rozděleny role mezi jednotlivé členy organizované skupiny tím způsobem, že M. Z. bude k provedení trestné činnosti vydávat koordinující pokyny, R. R. na základě pokynů M. Z. přepadne V. H. L. na cestě z banky k jejímu vozidlu za asistence M. Z. a použití Kasru a L. Ch. bude zajišťovat dopravu M. Z. a R. R. na místo a z místa přepadení a dále R. R. a M. Z. označí osobu V. H. L. včetně jejího vozidla Nissan Micra a bude se účastnit jejího sledování; po této dohodě dne 16.7.2010 všichni obžalovaní mimo M. D. hlídali pobočku banky ČSOB na ulici M. H. s cílem přepadnout V. H. L.; tato však do pobočky banky nepřišla, a proto se stejným cílem sledovali její pohyb dne 19.7.2010 po B. a střežili prostor kolem pobočky ČSOB, V. H. L. peníze nevybrala, a proto ji obžalovaní sledovali až do 17:00 hod., kdy se jim V. H. L. ztratila z dohledu a obžalovaným se ji nepodařilo dohledat, informace o pohybu V. H. L. a výši vybrané hotovosti měl poskytnout další člen organizované skupiny M. D., neboť byl o poskytnutí těchto informací opakovaně telefonicky žádán a tyto informace měl obžalovaný M. D. získávat průběžně od osob blízkých V. H. L.; k dokonání zločinu nedošlo, neboť V. H. L. vybrané peníze vydala zaměstnancům firmy O. s.r.o. jako výplaty.
Za to jim byly uloženy:
. obžalovanému M. Z. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- 2 ks vysílaček bez označení, 1 ks vysílačky Binatone MR 600, 2 ks dalekohledů zn. Bresser JAGD a TASCO, 2 ks vysílaček s označením HF, 1 ks střelné zbraně zn. KORA v.č. 623931, včetně nábojů, 1 ks černé kukly,
které byly zajištěny při domovní prohlídce u M. Z. na ulici B., B., dne 26.07.2010,
- Radiostanice PR31, nylonového pouzdra na pistoli, plastové pistole PISTOLGUARDtm 1066, elektrického paralyzéru černé barvy, tlakové nádoby KASR D, tlakové nádoby super pepřový sprej, tlakové nádoby SHELTERGUARD tm, kovových pout v koženém a nylonovém pouzdru, policejních pracovních kalhot vz. 92, policejní pracovní blůzy vz. 92, policejní pracovní kombinézy vz. 92, šedého plastového kasru, imobilizéru sloužícího k překonání zabezpečení vozidel (v protokolu o provedení domovní prohlídky byl popsán jako hnědá plastová atypická krabička obalená lepící páskou), palubní desky ŠKODA,
které byly zajištěny při domovní prohlídce ve sklepní kóji u P. Š. na ulici B., B., dne 26.07.2011.
. obžalovanému R. R. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
- kukly černé barvy, černých pletených rukavic, paralyzujícího spreje bodyguard, kasru žluté barvy, které byly zajištěny při domovní prohlídce u R. R. na ulici K., T., dne 26.07.2010.
. obžalovanému L. Ch. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
. obžalovanému J. Ch. za tento zločin a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým
byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011 podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44, ze dne 22.3.2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
. obžalovanému J. M. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
. obžalovanému P. G. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
. obžalovanému M. D. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obžalovaný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byli podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby . obžalovaní M. Z. , R. R. a L. Ch. (ad II/1), pro skutek spočívající v tom, že
dne 2.11.2009 okolo 02:52 hod. na ulici M. v A. vnikli vchodovými dveřmi do prostor pobočky Č. s., a.s., zde pomocí předem připravených speciálních přípravků obepnuli bankomat zakotvený v podlaze, následně za tento přípravek zachytili lano s hákem, poté bankomat vytrhli a odtáhli z prostor pobočky Č. s., a.s., následně ho naložili do doposud neustanoveného motorového vozidla a z místa činu odjeli a svým jednáním způsobili poškozené Č. s., a.s., škodu ve výši 1.934.400,- Kč odcizením finanční hotovosti a škodu ve výši 120.000,- Kč odcizením bankomatu; přičemž rozřezané a zapálené torzo bankomatu bylo nalezeno v dubnu 2010 v lesním prostoru v katastrálním území obce N., okres V., přičemž obžalovaný R. R. byl pro spáchání trestného činu krádeže odsouzen a potrestán v uplynulých třech letech rozsudkem Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 88/2004 z 25.6.2004, kdy pro spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. zákona mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který mu byl přeměněn na trest odnětí svobody nepodmíněně dne 31.10.2007 a v počtu 200 dnů byl nepodmíněný trest odnětí svobody obžalovaným vykonán ve věznici s dozorem dne 2.8.2008,
čímž měli spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e) /pouze R. R./, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona,
. obžalovaní M. Z. , R. R. , L. Ch. a J. Ch. (ad II/2) pro skutek spočívající v tom, že
dne 25.2.2010 okolo 00:30 hod. na ulici H. v obci Š., na okrese B.-v., po vypáčení okna, maskováni černými kuklami, vnikli do vnitřních prostor společnosti P. s.r.o. a zde pod pohrůžkou užití krátké střelné zbraně povalili na zem a následně spoutali nočního hlídače V. L. tak, že se nejdříve pokusili spoutat jeho ruce za zády textilním ručníkem, což se nepodařilo, proto mu spoutali ruce za zády kovovými pouty a nohy kravatou a následně z pokladní místnosti společnosti P. s.r.o. odcizili bezpečnostní trezor TB-800 a příruční trezor s finanční hotovostí ve výši celkem 2.639.865,- Kč, následně tyto trezory naložili na nákladní automobil Iveco Daily, který je majetkem obchodní společnosti P. s.r.o., a v době loupeže byl odstaven na dvoře této společnosti, poté z místa činu tímto vozidlem odjeli; vozidlo Iveco Daily bylo dne 26.2.2010 nalezeno odstavené a nepoškozené u vlakového nádraží mezi obcemi S. a T.; svým jednáním způsobili obchodní společnosti P. škodu ve výši nejméně 74.878,- Kč odcizením trezorů a pokladní zásuvky, škodu ve výši 102.125,- Kč a 165 Eur (4.279,30 Kč) odcizením finanční hotovosti, škodu ve výši 8.940,- Kč odcizením stravenek; obchodní společnosti K. s.r.o., která měla uloženy svoje finanční prostředky v odcizeném trezoru, škodu ve výši 1.474.528,- Kč a 4.771,39 Eur (123.746,- Kč) a škodu ve výši 31.200,- Kč odcizením stravenek, L. P. škodu ve výši 300.000,- Kč, Ing. I. N. škodu ve výši 300.000,- Kč a Mgr. A. P. škodu ve výši 300.000,- Kč, kdy tyto osoby jako společníci firmy měly svoje finanční prostředky uloženy v odcizeném trezoru, poškozením zařízení firmy způsobili škodu ve výši 49.093,- Kč,
čímž měli spáchat trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a trestný čin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,
. obžalovaný J. Ch. (ad II/3) pro skutek spočívající v tom, že
v dosud přesně nezjištěné době kolem 23:18 hod. dne 15.7.2009 v obci Š. na ulici H., okres B.-v., vnikl s dosud blíže neustanovenými spolupachateli po rozbití skleněné výplně okna do objektu obchodní společnosti K. s.r.o. a zde odcizili celokovový nábytkový trezor TN40 v hodnotě 13.765,- Kč s obsahem čtyř příručních kovových pokladen v celkové hodnotě 1.482,30 Kč, finanční hotovost ve výši 547.653,- Kč, kabelku na odvoz peněz v hodnotě 99,20 Kč, pokladní zásuvku v hodnotě 2.692,40 Kč a následně z místa činu odjeli nezjištěným motorovým vozidlem, přičemž svým jednáním způsobil J. Ch. společně s dosud neustanovenými spolupachateli obchodní společnosti K. s.r.o. škodu ve výši 595.691,90 Kč odcizením trezoru a finanční hotovosti a škodu ve výši 15.129,- Kč poškozením skleněné výplně a rámu okna,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona.
Krajský soud dále v napadeném rozsudku rozhodl tak, že
podle 229 odst. 3 tr.ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních poškozené: - společnost Č. s., a.s., se sídlem O., P.,
- společnost K. p., a.s., se sídlem R., L.,
- společnost P., s.r.o., se sídlem H., Š.,
- společnost K., s.r.o., se sídlem Š., H.,
- společnost Č. p., a.s., se sídlem S., P.,
- Ing. I. N.
- A. P.
- společnost U. p., a.s., E., P.,
podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vyslovil zabrání: - 4 kusů kovových tyčí s ocelovými hroty, které byly zajištěny při ohledání místa činu odcizení bankomatu v pobočce ČS a.s. v A. dne 02.11.2009
- 2 kusů dřevěných podpěr tzv. koz, které byly zajištěny při ohledání místa činu odcizení bankomatu v pobočce ČS a.s. v A. dne 02.11.2009
- brusných kotoučů, které byly zajištěny při ohledání místa činu nálezu torza bankomatu v k.ú. N. dne 11.04.2010.
II.
Opravné prostředky
Proti rozsudku podali odvolání ihned po jeho vyhlášení státní zástupce, a to v neprospěch obžalovaných M. Z., R. R., L. Ch.
a J. Ch., a obžalovaní R. R., J. Ch., J. M. a M. D., v zákonem stanovené lhůtě pak i obžalovaní M. Z. a L. Ch. a poškozený společnost K., s.r.o. Opravné prostředky obžalovaných písemně zdůvodnili jejich obhájci. V části týkající se obžalovaného P. G. nenapadla rozsudek odvoláním žádná z oprávněných osob, rozsudek vůči tomuto obžalovanému proto nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně marným uplynutím lhůty k podání odvolání, a to dnem 12.1.2012.
II./1
Státní zástupkyně v písemném zdůvodnění svého odvolání (č.l. 2705-2707), podaného v neprospěch obžalovaných M. Z., R. R., L. Ch. a J. Ch., napadla rozsudek v části, v níž byli jmenovaní obžalovaní podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby pro skutky, popsané v bodech 1, 2 a 6 žalobního návrhu.
Nalézacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nedůvodné užití zásady in dubio pro reo, když výsledky srovnání pachových stop nedal do širších souvislostí s ostatními zajištěnými důkazy. Odvolatelka v daném směru poukazuje na četnost výskytu pachových stop, jejich vydatnost, trvalost a rozmístění na věcech, se kterými bylo při páchání trestné činnosti manipulováno. Soudu rovněž vytýká, že nepracoval s tzv. modem operandi.
V konkrétnostech pak odvolatelka poukazuje na nálezy pachových stop, kdy
u skutku pod bodem 1) žalobního návrhu uvádí zjištění pachové stopy M. Z. na dřevěné podpěře (2x), L. Ch. na tzv. ježcích (2x) a klice dveří, R. R. na tzv. ježcích (2x), klice dveří a torzu ohořelého bankomatu, přičemž z dvojího nálezu pachových stop činí závěr, že se nejedná o náhodný přenos stop a zdůrazňuje závěr o velmi silné stopě nalezené uvnitř torza trezoru,
u skutku pod bodem 2) žalobního návrhu uvádí zjištění pachové stopy M. Z. na svazku klíčů na pultu recepce, na svazku klíčů na kufru osobního vozidla a na sedadle spolujezdce odcizeného vozidla Iveco Daily, L. Ch. na poutech, textilním ručníku na vrátnici a zadním sedadle, druhém zleva odcizeného vozidla Iveco Daily, J. Ch. na textilním ručníku a zadním třetím sedadle odcizeného vozidla Iveco Daily, R. R. na sedadle řidiče odcizeného vozidla Iveco Daily, přičemž vytváření konstrukce o přenosu pachů, se jeví jako zcela absurdní, byla-li by podmíněna nutností postupného převlékání se do oděvů obžalovaných a následného usednutí na všechna sedadla, kde byl identifikován individuální pach jednotlivých osob,
u skutku pod bodem 3) žalobního návrhu uvádí zjištění pachové stopy J. Ch. na vnitřní klice vypáčeného okna a na madlu dvířek skříňky prodejního pultu.
Dále zdůrazňuje, že dle znaleckého posudku z kriminalistické odorologie metoda použitá při vyhodnocování pachových stop byla provedena se zachováním všech závazných standardů, výsledek postupu policejního orgánu je naprosto věrohodný, proto riziko nepravého spojovacího pachu je možno zcela vyloučit. Přenos pachů mezi otisky pachových stop lze prakticky vyloučit, neboť vzájemný kontakt mezi již použitými snímači otisků pachové stopy nebyl z listinných podkladů ani výpovědi svědka D. P. zjištěn. Dle odvolatelky lze vyloučit přenosový pach, když k pachovému přenosu zpravidla dochází na základě toho, že pachatel používá některé nástroje, zbraně, pomůcky a svrchní ošacení jiných osob, zejména členové organizované skupiny používají společné vybavení. Individuální pach obžalovaných se nacházel výhradně v jedné pachové stopě, výjimku, kterou představuje kovová tyč s ocelovými hroty, kde byl zjištěn pach R. R. a L. Ch., lze vysvětlit tím, že oba přišli do kontaktu s tímto předmětem.
S postupem soudu, který zprostil obžalované obžaloby na podkladě nového údaje znalce u hlavního líčení, že ve vztahu k vozidlu Iveco Daily nelze vyloučit pachový přenos za situace, pokud by byly použity např. oděvní svršky používané některou z obžalovaných osob, jejíž srovnávací pachová konzerva nebyla porovnávána, odvolatelka nesouhlasí. Soud totiž předjímá závěry o přenosu pachových stop, aniž k tomu má dostatek důvodů, neboť ani sami obžalovaní se neobhajují tím, že by jim byly odcizeny oděvní součásti.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) žalobního návrhu odvolatelka dále poukázala na údaje svědka L. (jeho poutání textilním ručníkem, kravatou a pouty) a na nález (s jeho údajem o vyzbrojení pachatele) druhově shodné zbraně, tj. plynového revolveru Kora při domovní prohlídce u obžalovaného Z.
Nerozhodné je dle odvolatelky (ve vztahu k nálezu pachové stopy ve vozidle Iveco Daily) soudem uváděné zjištění, že nebylo prokázáno, že by R. R. někam přijel autem, stejně tak poznatek, že u obžalovaných nebyl zjištěn větší obnos finančních prostředků.
Podle odvolatelky soud nezhodnotil důkazy správně ve všech logických souvislostech a spíše z tzv. procesní opatrnosti zprostil obžalované obžaloby v uvedených bodech. Závěrem svého odvolání proto státní zástupkyně navrhla, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. zrušil zprošťující část rozsudku a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
II./2
Obžalovaný M. Z. v odůvodnění odvolání, napadajícím odsuzující část rozsudku týkající se jeho osoby, předně vyslovil názor, že celé trestní řízení předcházející vydání rozsudku trpí podstatnými vadami, neboť v něm byla porušena ustanovení, jimiž má být zabezpečeno právo na obhajobu. Tyto vady mají vliv na správnost a zákonnost rozsudku a činí jej fakticky nepřezkoumatelným.
Výrok o vině založil soud prvního stupně zejména na výpovědi svědka J. H., na kterého opakovaně odkazuje na různých místech odůvodnění rozsudku. Při získání a provádění tohoto zásadního důkazu však bylo zasaženo do základních procesních práv odvolatele.
Svědka nelze považovat za věrohodného, k hodnocení jeho věrohodnosti soud přistoupil bez jakýchkoli podkladů, nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by se k věrohodnosti svědka jednoznačně vyjádřil. I proto jsou závěry soudu nepřezkoumatelné. Svědek H. je osobou opakovaně trestanou, trestnou činnost, pro kterou je ve výkonu trestu odnětí svobody, páchal v rozhodné době. Jeho proklamovaná motivace, že chtěl zabránit závažné násilné trestné činnosti, vyznívá absurdně. S policií spolupracuje opakovaně, jediným logickým vysvětlením takové spolupráce je snaha získat si u ní jisté výhody . Ve snaze se zavděčit, uvádí zjevně nepravdivé údaje, např. odvolatele křivě obvinil z držení nelegálně získaných dvou kusů samopalů.
Jejich vzájemný vztah byl na jiné úrovni. H. nebyl jen pasivním posluchačem, ptal se na výsledky jednotlivých akcí. Přehledem vzájemných telefonických hovorů je prokázáno, že byl mnohem častěji osobou volající než volanou. Byl to on, kdo byl schopen zabezpečit veškeré potřebné vybavení, a to i policejní stejnokroje. Měl přístup do bytu odvolatele i sklepa svědka Š., a tudíž možnost ve vhodný okamžik tam umístit veškeré věci nalezené při domovních prohlídkách.
Pokud v rámci přípravného řízení vystupoval pod utajenou identitou ve smyslu § 55 odst. 2 tr.ř., tj. pod smyšleným jménem J. K., bylo zásadně zasaženo do práva odvolatele na obhajobu, neboť nebylo jediného důvodu k utajení identity této osoby. Veškeré návrhy na prověření věrohodnosti svědka byly obhajobě zamítnuty s účelovým odůvodněním, že se jedná o otázky směřující k odhalení identity svědka. Při hlavním líčení soud utajení svědka zrušil, dopustil se však závažného procesního pochybení, když tohoto svědka vyslechl mimo jednací síň v oddělené místnosti prostřednictvím záznamové techniky. O účelovosti zdůvodnění tohoto postupu utajení vzhledu svědka svědčí výpověď samotného svědka H., který potvrdil, že všechny obžalované zná. Pokud měl soud obavy o bezpečnost svědka, mohl jeho výslech provést jako výslech svědkyně S., tedy bez přítomnosti obžalovaných.
Protože obrazový záznam o výslechu svědka pořízen nebyl, vyslovuje odvolatel pochybnost o tom, zda byl svědek ve výslechové místnosti osamocen, příp. bez možnosti určitého spojení s třetí osobou, či neměl u svého výslechu svoji předchozí výpověď z přípravného řízení. Výpověď, kterou učinil dne 1.3.2011, je do značné míry identická s výpovědí učiněnou při hlavním líčení. Spontánní výpověď trvala téměř jednu hodinu a některé její pasáže se doslova shodují s výpovědí v přípravném řízení. Zcela nestandardně od protokolace výpovědí jiných svědků uvedl soud do protokolu o hlavním líčení: Svědek uvádí v podstatě shodné údaje jako ve svých výpovědích z přípravného řízení s výjimkou drobných údajů, které neuvedl , což vede k úvaze, že taková protokolace byla vedena s úmyslem zakrýt až přílišnou podobnost svědkovy výpovědi u hlavního líčení s výpovědí z přípravného řízení. V pozdější výpovědi (cca za půl roku) vypovídá svědek o některých skutečnostech dokonce podrobněji, např. usvědčuje obž. M., o kterém v přípravném řízení tvrdil, že o věci nic neví. Tento rozpor nedokáže žádným způsobem vysvětlit. I to svědčí o zjevné snaze svědka H. podat za každou cenu orgánům činným v trestním řízení požadované informace. Samotný zvukový záznam přerušovaný i na dobu delší 15 sekund a zaznamenání zvuků standardně se objevujících při vzájemném přiblížení dvou zvukových technických zařízení (mikrofon-reproduktor) nasvědčuje tomu, že svědek v pauzách využíval nápovědy třetí osoby, případně měl s touto třetí osobou spojení přes reproduktor.
Právo odvolatele na obhajobu bylo zásadně porušeno tím, že jemu, ani ostatním obžalovaným a nakonec ani obhájcům nebylo umožněno vést výslech svědka H. bezprostředně tváří v tvář. Chování vyslýchaného, jeho mimika, reakce na položené otázky mohou významně napovědět o jeho věrohodnosti, na jejich základě může obhajoba upravit či rozšířit pokládané otázky apod. Odvolatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě V. M. a ostatní/Nizozemí ze dne 23.5.1995, v němž soud konstatoval, že možnost při výslechu vidět svědka nelze u obhájce omezit. Dále odkazuje i na rozsudek ve věci L./Švýcarsko ze dne 26.5.1993.
Nestandardním výslechem svědka H. došlo dle odvolatele k porušení jeho práva na obhajobu zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv.
Za věrohodného nepovažuje odvolatel ani obžalovaného Ch., na jehož výpovědi soud rovněž vinu odvolatele prokazuje. Z přípravného řízení, z řízení před soudem i odvolání tohoto obžalovaného vyplývá, že jeho procesní taktika je vedena jediným cílem, a to aby zůstal na svobodě, nebyl stíhán vazebně a nebyl mu uložen nepodmíněný trest. Jedinou zásadní výpověď podal obžalovaný před soudcem rozhodujícím o vzetí do vazby. Lze se domnívat, že k této výpovědi byl manipulován policií, aby si tak zasloužil alespoň dočasnou svobodu. Nestandardní postup, kdy po podání výpovědi byl návrh na vzetí obviněného do vazby státní zástupkyní vzat zpět a rozhodující soudce ani nedostal příležitost k rozhodnutí ve věci, potvrzuje zmíněnou domněnku. Na rozdíl od svědka H. byl na obžalovaného zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který jednoznačně prokázal, že obžalovaný je schopen účelové lži, pokud by měl za to, že mu toto pomůže.
Před svým výslechem v přípravném řízení byl odvolatel ze strany státní zástupkyně za přítomnosti vyšetřovatele zastrašován, to u něj vyvolalo značné pochybnosti o procesní čistotě celého řízení a proto využil svého práva odmítnout výpověď. Celou záležitost sdělil i Inspekci PČR, nabízel i vlastní výslech na detektoru lži, aby byla prokázána pravdivost jeho tvrzení, k čemuž však nedošlo.
Ke skutkovému závěru, že údajná organizovaná skupina měla vzniknout na podzim roku 2009, který není vyjma výpovědi svědka H. podložen jakýmkoli důkazem, odvolatel uvedl, že tato výpověď, dle níž měl v době výkonu trestu plánovat s dalšími obžalovanými závažnou trestnou činnost, je zjevně nepravdivá, neboť ve výkonu trestu byl pouze se svědkem H. a organizování závažné trestné činnosti prostřednictvím korespondence si lze představit velice těžko.
Závěrem svého odvolání obžalovaný M. Z. navrhl, aby odvolací soud zrušil napadenou část rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, když odvolací důvod podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. byl naplněn.
II./3
Obžalovaný R. R. v odůvodnění odvolání, napadajícím odsuzující část rozsudku týkající se jeho osoby, obsahově shodně jako obž. Z., uplatnil výhrady vůči způsobu užití svědecké výpovědi J. H. Tento svědek není věrohodný, jde o osobu opakovaně soudně trestanou, naposledy pravomocně odsouzenou krátce před svou angažovaností v posuzované věci, a osobu opakovaně spolupracující s policií. Pokud současně páchá samostatně trestnou činnost, je jeho spolupráce dle odvolatele motivována zištně, tj. za účelem zajistit si toleranci policejních složek. Tendence zveličovat význam a zásluhy při odhalení jím potvrzované trestné činnosti v konfrontaci s procesními postupy vztahujícími se k tomuto svědkovi vedou k závěru, že popírají zásadu fair procesu, jak ji opakovaně charakterizuje judikatura Ústavního soudu ČR.
V další části, ve shodě s opravným prostředkem obž. Z., zmiňuje odvolatel postupy v přípravném řízení (utajení svědka podle § 55 odst. 2 tr.ř., nepřipuštění otázek obhajoby, nenaplněnost podmínek § 55 odst. 2 tr.ř. s ohledem na zjištění identity svědka vzhledem k jím uváděným údajům), přístup ke svědkovi v řízení před soudem prvního stupně (odtajnění svědka a provedení jeho výslechu mimo jednací síň) a s poukazem na závěry vyslovené Evropským soudem pro lidská práva v případě V. M./Nizozemí namítá výrazné omezení svého práva na obhajobu, rozpor s principem kontradiktornosti procesu a s principem rovnosti účastníků.
I v další části namítá stejné skutečnosti, jaké uplatnil obžalovaný Z. (tj. nemožnost kontroly svědka, doslovnou totožnost jeho výpovědi, způsob protokolace jeho výpovědi soudem...). Shodně přistupuje i k výpovědi obžalovaného L. Ch. (problematičnost jeho věrohodnosti snaha vyhnout se vazebnímu způsobu vedení řízení, poznatky znaleckého posudku, atd.).
Závěrem svého odvolání obžalovaný uvedl, že jím popsané skutečnosti významně zpochybňují závěry, které soud učinil o jeho vině v odsuzující části rozsudku. Protože provedené dokazování je zatíženo významnými vadami pro nerespektování zákonných ustanovení, která mají zajistit právo obhajoby a nepochybně měly vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku, navrhl obžalovaný, aby odvolací soud napadenou část rozsudku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to pro naplnění odvolacího důvodu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. a též pro pochybnosti o úplnosti skutkových zjištění.
II./4
Obžalovaný L. Ch. v odůvodnění odvolání (č.l. 2714-2716) napadl rozsudek v části týkající se jeho osoby ve výroku o trestu. Trest mu uložený považuje za nepřiměřeně přísný, k jednáním, jimiž byl uznán vinen, se doznal, jeho výpověď významnou měrou napomohla k prokázání trestné činnosti. Doposud vedl řádný život, řádně se stará o svoji rodinu a svého protiprávního jednání lituje. V případě popsaném v bodě I/2 jednal v právním omylu, nebyl si vědom, že se svým jednáním dopouští trestného činu, resp. napomáhá ke spáchání trestného činu. Několikrát působil jako řidič, když spoluobžalované dovezl poblíž místa činu, kde mělo dojít je spáchání trestného činu, následně odjel a vyčkal, až jej zavolají, aby je odvezl. V takovém jednání nelze bez dalšího spatřovat úmysl podílet se na trestném činu a nebylo nijak prokázáno, že by věděl o skutečném důvodu realizovaných cest s dalšími spoluobžalovanými. Z posudku znalce PhDr. Et PeaDr. P. vyplynulo, že má poruchu vnímání a rozpoznávání, snížené schopnosti vyhodnocování následků svého jednání, což potvrzuje, že o případných následcích či důsledcích svého jednání neuvažoval v potřebném kontextu a nebyl schopen rozpoznat pravý účel předmětných cest.
Protože účelu trestu lze u odvolatele dosáhnout uložením trestu pod spodní hranicí trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu, navrhl obžalovaný závěrem svého odvolání, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově mu trest uložil pod spodní hranicí zákonné trestní sazby jako trest podmíněný se stanovením přiměřené zkušební doby.
II./5
Obžalovaný J. Ch. v odůvodnění odvolání (č.l. 2708-2711) napadl rozsudek v části týkající se jeho osoby jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu. Vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu a k jeho zdůvodnění, že je usvědčován výpověďmi svědků H. a B. v kontextu s dalšími provedenými důkazy, namítá, že z obžalovaných zná pouze Z. a Ch. a nemohl tedy být členem údajné organizované skupiny. Výpověď svědka H., osoby v minulosti opakovaně trestně stíhané za majetkovou trestnou činnost, není věrohodná. Z výpovědi svědka vyplývá, že se na trestné činnosti podílel, měl v údajné organizované skupině místo spočívající v roli řidiče a v samotné účasti na jednotlivých setkáních obžalovaných. Jeho výpověď je vedena snahou zastřít své vlastní protiprávní jednání. Rovněž výpověď svědka R. B. nesvědčí o tom, že by se odvolatel měl podílet na jakémkoli loupežném přepadení. Nikdo z obžalovaných se před ním nebavil, že by plánovali přepadení nějaké paní, nebo měli přichystána auta, zbraně či techniku.
Závěrem svého odvolání proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud po opětovném provedení pro skutkové zjištění podstatných důkazů napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby.
II./6
Obžalovaný J. M., který rozsudek napadl ve výroku o vině i trestu (č.l. 2717-2718) ve zdůvodnění tohoto odvolání (č.l. 2723-2725) uplatnil výhradu vůči interpretaci jeho vyjádření při výslechu dne 27.7.2010, kdy dle něj pouze uváděl, že na dovolené v Řecku byl v době od 2.7. do 14.7.2010, jak ostatně vyplývá i z jeho cestovního pasu, který mu byl zadržen a jehož fotokopie je součástí spisu. Po formální stránce se nemohl dopustit přípravy trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakožto člen organizované skupiny, neboť o žádné organizované skupině neměl jakékoli povědomí. Znal pouze spoluobžalovaného Z., s nímž byl několikrát v hospodě, a od vidění J. H. Ostatní spoluobžalované - s výjimkou R., kterého jedenkrát dne 25.7.2010 vezl společně se spoluobžalovaným Z. do Š. nikdy neviděl ani je nezná. Nikdo ze spoluobžalovaných ani svědků se o něm nezmínil. Z výpovědi spoluobžalovaného Ch. je zřejmé, že pouze 25.7.2010, kdy nemohl jet, mu Z. zavolal, jestli by jej nemohl odvést. I z této výpovědi je zřejmé, že se odvolatel trestné činnosti neúčastnil, nic o ní nevěděl, a pokud by jel Ch. do Š. i 25.7.2010, nebyl by ani trestně stíhán.
Dovozuje-li soud prvního stupně vědomost odvolatele o činnosti skupiny z výpovědi svědka H., pak její hodnota je naprosto mizivá. K utajení svědka H. podle § 55 odst. 2 tr.ř. nebyl důvod, neboť podmínkou takového postupu je zjištění skutečností, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv. Tyto skutečnosti nemohly nastat jednak proto, že část obžalovaných byla vzata do vazby, jednak proto, že svědek H. byl všem obžalovaným znám a všem bylo od počátku jasné, kdo se pod jménem J. K. skrývá. Postup podle § 55 odst. 2 tr.ř. za této situace při absenci zjištění reálných okolností nasvědčujících tomu, že by svědkovi hrozila nějaká újma, je porušením práva na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ačkoli u hlavního líčení bylo utajení svědka zrušeno, nebylo tak učiněno zcela bezpodmínečně, neboť vypovídal z vedlejší místnosti prostřednictvím záznamové techniky a obhajoba neměla možnost se seznámit s tím, zda tento svědek je v místnosti sám, vypovídá spontánně, bez nápovědy třetí osoby či bez poznámek. Zarážející je, že v mnoha směrech je tato výpověď podstatně podrobnější než výpověď v přípravném řízení.
Dne 1.3.2011 svědek H. na přímý dotaz obhájce, zda odvolatel figuroval v akci Š.-L., odpověděl, že o tom neví, u hlavního líčení však svou výpověď zcela změnil a uvedl, že o celé záležitosti věděl, že se o ní bavili v hospodě. Rozpor nedokázal vysvětlit. Pokud soud na str. 26 uvedl, že svědek v hlavním líčení dne 20.9.2011 uvedl prakticky totožné údaje, ovšem s tím, že obžalovaný M. o věci věděl, když se o tom bavili v hospodě , pak se se zásadně odlišnou výpovědí nijak nevypořádal.
Samotná věrohodnost svědka H. je zcela zpochybněna skutečností, že tento byl 10x soudně trestán, a to zejména pro majetkovou trestnou činnost. Výpověď tohoto svědka nemůže být považována za řádný důkaz v trestním řízení, její provedení popsaným způsobem je ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. podstatnou vadou řízení, jíž byla zásadním způsobem porušena práva obhajoby. K uvedenému odkazuje odvolatel na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 499/04, týkající se dokazování formou utajeného svědka.
Interpretaci záznamu telekomunikačního provozu z č.l. 1151 a 1152 soudem považuje odvolatel za zcela účelový, neboť na dotaz spoluobžalovaného Z. obžalovaný odpovídá, že nemá peníze a následně je požádán, jestli by spoluobžalovaného nezavezl alespoň za kamarádem. Ani z následně (v opravném prostředku citovaného hovoru) dle odvolatele nevyplývá, co má být důvodem návštěvy. Obsah hovorů soud vykládá účelově v neprospěch obžalovaného. Navíc musí být hovory hodnoceny v kontextu dalších poznatků, tj. že stabilním řidičem v akci Š. byl spoluobžalovaný Ch., který se na poslední chvíli omluvil. Je nutno postupovat dle zásady in dubio pro reo.
Z provedených důkazů nelze dovozovat, že by se obžalovaný M. podílel na páchání trestné činnosti tak, jak je popsána v napadeném rozsudku, kdy měl účast při jedné jízdě, po níž byli všichni obžalovaní zadrženi, ač skupina dle napadeného rozsudku měla vykonávat činnost více než půl roku. V tomto směru se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí dle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř., tyto hodnotil jednostranně a pouze v neprospěch obžalovaného.
Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že důkazy k rozhodnutí o vině obžalovaného jsou postačující, namítá odvolatel nepřiměřenost uloženého trestu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., kdy mu byl uložen trest přísnější než navrhovala státní zástupkyně, a zejména uložení trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel ve vztahu k jediné náhodně provedené jízdě by pro něj mohlo znamenat ztrátu zaměstnání, když s jím zastávanou funkcí provozního restaurace G. A. v B. se pojí nutnost řídit automobil v souvislosti se zajištěním zásob pro restauraci apod.
Závěrem svého odvolání obžalovaný J. M. navrhl, aby odvolací soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám rozhodl tak, že jej podle § 226 písm. a) tr.ř. zprostí obžaloby.
II./7
Obžalovaný M. D. v odůvodnění odvolání (č.l. 2719-2720) sice nevymezil, které výroky svým opravným prostředkem napadá (a toto neučinil ani při podání odvolání viz č.l. 2625), avšak s ohledem na uplatněné námitky a procesní návrh na rozhodnutí odvolacího soudu není tento nedostatek hodnocen jako zásadní překážka pro přijetí tohoto opravného prostředku a uplatnění postupu spočívající v odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr.ř. (tomu by musel navíc předcházet postup upravený v § 251 odst. 1 tr.ř.), neboť rozsah napadení rozsudku lze z uplatněných námitek dovodit a nadto k výzvě předsedy senátu obhájce obžalovaného na počátku veřejného zasedání konkrétně uvedl, že opravný prostředek obžalovaného napadá výrok o vině i trestu.
V odůvodnění odvolání vyslovil obžalovaný D. nesouhlas se skutkovým zjištěním nalézacího soudu a rovněž poukázal na odlišný okamžik zahájení trestního stíhání své osoby (26.11.2010) a z toho plynoucí nepoužitelnost důkazů v podobě výslechů provedených v období tomuto datu předcházejícím, jichž se nemohl účastnit jeho obhájce. Žádné informace poskytnout nemohl, neboť je nevěděl. Výpověď obžalovaného Ch. ze dne 28.7.2010 nebyla učiněna dobrovolně, ale jen z obavy, aby nebyl vzat do vazby. I z ojedinělosti postupu státní zástupkyně (zpětvzetí návrhu na vzetí obviněného do vazby) lze dovozovat, že šlo o odměnu (sui generis) za to, že Ch. poskytne informace požadované policií. Nevěrohodnost obžalovaného Ch. plyne dle odvolatele mimo poznatků ze znaleckého posudku (tendence nesprávně interpretovat závěry a jednání druhých lidí) i z toho, že dne 11.10.2011 (před zahájením trestního stíhání odvolatele) hovořil o domluvě spočívající v tom, že poškozené L. vytrhnou kabelku, následně (vyslýchán 2x procesně účinně vůči odvolateli) nic podstatného neuvedl. Činí-li soud závěr, že zapojenost odvolatele do skupiny je prokázána záznamem telekomunikačního provozu a sledováním, namítá tento, že není jediný doklad o tom, že to byl on, kdo by se takto zapojoval a hovořil. Nesprávné je i hodnocení svědka H., který jen díky protiprávnímu postupu ÚOOZ a státní zástupkyně je stále v pozici svědka, přestože skupině trvale pomáhal. Ačkoli soud hovoří o tom, že všichni členové věděli o existenci organizované skupiny, byli s ní srozuměni a zapojovali se do ní podle potřeby, neřeší otázku rozdílu zapojit se a být využit . Nalézací soud tak evidentně nehodnotil subjektivní stránku a postupoval dle zásady in dubio contra reo. Závěr, že obžalovaní chtěli čin spáchat za použití násilí, není ve vztahu k odvolateli doložen žádným důkazem. I kdyby informace o V. H. L. poskytoval on, nikde není prokázáno, že věděl o tom, že k odcizení peněz má dojít formou násilí. Mohlo by se jednat maximálně o přípravu ke krádeži a ta není trestná.
Závěrem obžalovaný navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr.ř. zrušil napadený rozsudek, a pokud shledá, že skutek byl spáchán i s aktivní protiprávní činností odvolatele, posoudil jeho účast na něm jako přípravu zločinu krádeže podle § 20 odst. 1, § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, aby pak obžalovaného z důvodu § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby zprostil, neboť nešlo
o přípravu ke spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku).
II./8
Odůvodnění opravného prostředku poškozeného K., s.r.o., není v tomto rozhodnutí zmiňováno, neboť o odvolání poškozeného rozhodl odvolací soud samostatným usnesením vydaným v neveřejném zasedání konaném dne 8.2.2012.
II./9
Na takto podaných odvoláních setrvali odvolatelé i při veřejném zasedání o odvolání.
Intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství z důvodů, které jsou obsaženy v písemném zdůvodnění opravného prostředku, navrhla, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr.ř. zrušen v celém rozsahu a aby v části napadené odvoláním státní zástupkyně byla věc vrácena podle § 259 odst. 1 tr.ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve vztahu k odsuzující části vyjádřila názor, že rozsudek krajského soudu trpí tou vadou při právním posouzení skutku, kdy v neprospěch obžalovaných soud vyjádřil jednak to, že je uznal vinným spácháním trestné činnosti jako organizované skupiny a nadto současně vyjádřil, že šlo o trestnou činnost páchanou ve spolupachatelství, v případě obžalovaného Z. byl nesprávně v jeho neprospěch uveden i ten fakt, že měl trestnou činnost organizovat, a tato okolnost byla hodnocena jako okolnost přitěžující. Za nedůvodné s ohledem na zjištěný podíl obžalovaného M. považovala intervenující státní zástupkyně uložení trestu zákazu činnosti u tohoto obžalovaného. V reakci na opravné prostředky obžalovaných vyjádřila názor, že výpověď svědka J. H. je zákonným důkazem, v otázce trestů uložených obžalovaným uvedla, že tyto mohly být podrobněji a přiléhavěji odůvodněny. V rámci konečného návrhu pak ve vztahu k odsuzující části navrhla, aby odvolací soud o vině obžalovaných rozhodl v souladu se soudem prvního stupně při vypuštění kvalifikace spolupachatelství a uložil jim i stejné tresty s výjimkou obžalovaného M., u něhož navrhla zvážit uložení trestu zákazu činnosti.
Obžalovaný M. Z. uplatnil při veřejném zasedání prostřednictvím svého obhájce vůči rozsudku soudu prvního stupně stejné výhrady jako v písemném znění svého odvolání, připojil k nim i výhradu vznesenou státní zástupkyní, a posléze s ohledem na dokazování provedené odvolacím soudem modifikoval svůj závěrečný návrh tak, že navrhl, aby byl obžaloby zproštěn, když bez pochybností nebylo prokázáno, že skutek byl spáchán tak, jak tvrdí obžaloba, a že ho spáchal on. Odvolání státní zástupkyně navrhl jako nedůvodné zamítnout.
Ve své podstatě stejné vyjádření učinil prostřednictvím svého obhájce i obžalovaný R. R. , který navrhl, aby byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr.ř. a aby odvolací soud odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl.
Obžalovaní J. Ch., L. Ch., J. M. a M. D. učinili návrh na rozhodnutí odvolacího soudu ve shodě s písemným zněním podaných odvolání, obžalovaný J. Ch. pak rovněž navrhl odvolání státní zástupkyně podané proti zprošťující části rozsudku zamítnout.
III.
Zjištění odvolacího soudu
Veškeré výše označené opravné prostředky byly shledány způsobilými k tomu, aby vyvolaly přezkumnou povinnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 tr.ř. Na jejich podkladě byla proto napadená část rozsudku krajského soudu vrchním soudem přezkoumána s následujícími zjištěními:
III./1
Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku
Opravné prostředky obžalovaných Z., R., Ch., M. a D. jako podstatnou vadu řízení předcházející rozsudku označují způsob provedení důkazu svědeckou výpovědí J. H., obžalovaný D. pak poukazuje i na procesní neúčinnost výpovědí osob vyslechnutých před zahájením jeho trestního stíhání a na nedůvodnost výslechu J. H. v procesním postavení svědka. Tyto skutečnosti dle odvolatelů zakládají důvod pro zrušení napadeného rozsudku z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.
III./1a
Ve vztahu k námitce obžalovaného D. stran procesní účinnosti důkazů vůči jeho osobě je třeba uvést, že skutečností odpovídající údaji obsaženém v jeho opravném prostředku je zjištění, že trestní stíhání tohoto obžalovaného pro skutek popsaný v bodě 5 žalobního návrhu bylo zahájeno až na podkladě usnesení vydaného policejním orgánem dne 26.11.2010 (č.l. 98-103). Rovněž je skutečností, že svědci, které jako důkazní prostředky nalézací soud zmiňuje v souvislosti se zdůvodněním svých skutkových závěrů zmiňuje (str. 27 a násl.), byli ve stadiu přípravného řízení vyslechnuti v období předcházejícím datu 26.11.2010, když v případě svědka J. H. (ještě pod identitou J. K.) se tak stalo 1.3.2011 (č.l. 606-619) a v případě svědkyně V. H. L. dne 5.8.2010 (č.l. 552-338), avšak oba uvádění svědkové byli vyslechnuti v řízení před soudem prvního stupně, takže z tohoto pohledu existují procesně účinné výpovědi těchto svědků, jako výpovědi provedené po zahájení trestního stíhání obviněného. V případě spoluobžalovaných, kteří měli na činu dle skutkových závěrů soudu prvního stupně participovat, je situace taková, že obžalovaní Z. a R. dne 21.2.2011 (č.l. 363, resp. 358) využili (stejně jako při výslechu dne 26.7.2010) práva odepření výpovědi a takto se zachovali i v průběhu hlavního líčení, obžalovaný L. Ch. dne 26.7.2010 k věci neposkytl žádné informace, výpověď učinil dne 28.7.2010 před soudcem při výslechu konaném na základě návrhu státní zástupkyně na jeho vzetí do vazby (č.l. 19-21) a poté ještě ve dnech 11.10.2010 (č.l. 321-327), 13.1.2011 (č.l. 328-333) a 22.2.2011 (č.l. 334-339). U hlavního líčení využil obžalovaný práva odepření výpovědi (č.l. 2430), jeho výpovědi ze stadia přípravného řízení (č.l. 312-339) byly k důkazu provedeny postupem podle § 207 odst. 2 tr.ř.
Z tohoto přehledu je zřejmé, že procesní výhrada obžalovaného D. se může vztahovat toliko k výpovědím spoluobžalovaného L. Ch., které učinil dne 28.7. a 11.10.2010. Důvodnost však lze námitce odvolatele přiznat jen ohledně výpovědi ze dne 11.10.2010, neboť ve vztahu k výpovědi učiněné před soudcem rozhodujícím o vazbě se uplatňuje režim výpovědi neodkladné (soudce je limitován časově z hlediska možností provedení výslechu a rozhodnutí o osobě zadržené), a pokud v rámci takové výpovědi obviněný uvádí skutečnosti vztahující se k dalším osobám, které na činu mu kladenému za vinu měly participovat, pak nelze od údajů vztahujícím se k takovým osobám odhlížet, případně celou takovou výpověď prohlašovat za procesně neúčinnou vůči těm z pozdějších obžalovaných, vůči nimž v době provádění výpovědi takového obviněného nebylo ještě zahájeno trestní stíhání. Pokud snad krajský soud uzavřel v napadeném rozsudku jinak - str. 17 rozsudku: .. i v části použitelné výlučně vůči tomuto obžalovanému (rozhodování o vazbě) .. , pak odvolací soud takové právní hodnocení procesní využitelnosti nesdílí a naopak i s oporou v příslušné judikatuře tuto problematiku řešící (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2008, sp.zn. 5 Tdo 1392/2007, publikované pod č. T 1082 Souboru rozhodnutí, dle něhož: Výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 TrŘ ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky /např. nebyli známi, byli na útěku apod./, a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. ) uzavírá, že výpověď obžalovaného L. Ch. ze dne 28.7.2010 je procesně využitelná ve vztahu ke všem obžalovaným. Tuto výpověď obžalovaného totiž odvolací soud považuje za neodkladný úkon ve smyslu výše uvedeného výkladu.
Vrchní soud se proto neztotožnil s hodnocením uváděné procesní situace obsaženým v opravném prostředku obžalovaného D. Protože závěr o vině odvolatele není založen (zejména výlučně) na výpovědích, které by bylo možno označit za procesně neúčinné ve vztahu k jeho osobě, není z těchto příčin zatížen napadený rozsudek vadou vymezenou ustanovením § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.
III./1b
Odlišné stanovisko však odvolací soud zaujal k otázce způsobu provedení důkazu při výslechu svědka J. H . Postup nalézacího soudu považuje odvolací soud za nestandardní, nemající dostatečnou oporu v procesním předpise (trestním řádu), který z obecné úpravy výslechu svědka o němž nevznikají pochybnosti, že je, z důvodu zabezpečení rovnosti stran řízení a zabezpečení práv obhajoby, provádění v přítomnosti obžalovaného a jeho obhájce připouští výjimky, které ovšem zřetelným a jasným způsobem upravuje. Výjimky, při nichž nedochází k výslechu svědka v přítomnosti obviněného, upravuje trestní řád jednak v ustanovení § 55 odst. 2 tr.ř., jednak v ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř.
V prvém případě svědek utajený za podmínek § 55 odst. 2 tr.ř. - jde o výslech svědka, jehož celková identita je utajena (nejen vizáž, nýbrž i všechny identifikační údaje umožňující určení jeho totožnosti), který v trestním řízení vystupuje pod skrytou identitou, jehož pravá totožnost je známa jen orgánům činným v trestním řízení v dané věci.
Podle § 55 odst. 2 tr.ř. totiž Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědecké výpovědi hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno a příjmení jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požadovat utajení své osoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden.
Existují-li důvody pro utajení svědka po celou dobu trestního řízení, pak v řízení soudním jsou činěna taková opatření, aby nedošlo k prozrazení jeho identity. Při provádění důkazu výslechem svědka se uplatní ustanovení poslední věty § 209 odst. 1 tr.ř., dle které: Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožní zjistit skutečnou totožnost svědka .
Z protokolu o výslechu svědka (č.l. 606-619) ve stadiu přípravného řízení ze dne 1.3.2011 je zřejmé, že policejní orgán přistoupil k výslechu utajovaného svědka vystupujícího pod jménem J. K. kvůli ochraně jeho zdraví a života (č.l. 608). Protokol, ještě v části než bylo přistoupeno k výslechu svědka k věci, obsahuje údaj, že z tohoto důvodu nebudou připuštěny žádné otázky, které by vedly k odhalení totožnosti svědka . Policejní orgán pak nepřipustil s odůvodněním, že otázka směřuje k odhalení totožnosti svědka, otázky obhájce, co vědí obvinění o něm a zda byl někdy ve výkonu trestu. K dotazu, zda svědek zná osobu jménem J. H., se svědek nevyjádřil. Z protokolu není patrno, zda a jak byla utajena vizáž svědka.
V hlavním líčení konaném dne 20.9.2011 učinil předseda senátu opatření, jímž podle § 55 odst. 2 tr.ř. zrušil stupeň utajení vyhrazené v případě utajovaného svědka vystupujícího pod jménem J. K., a přistoupil k výslechu svědka pod jeho pravou identitou (č. 2446).
Zjevně tak postupoval dle soudem výslovně uvedené (§ 55 odst. 2 tr.ř.) úpravy obsažené v citovaném ustanovení, dle níž (věta čtvrtá) Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje o jeho totožnosti .. , když v souladu s touto dikcí zákona odhalil pravou identitu vyslýchané osoby a dosud odděleně vedené údaje, stran skutečné identity svědka, připojil ke spisu (č.l. 2478). Následně stranám trestního řízení sdělil (č.l. 2446), že výslech tohoto svědka proběhne v utajené místnosti prostřednictvím záznamové techniky, kdy bude utajen jeho vzhled. Za těchto podmínek pak byl výslech svědka J. H. v řízení před soudem prvního stupně proveden.
Nedostatek uvedeného procesního řešení spočívá v tom, že z protokolu o hlavním líčení (ani ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení) neposkytuje odpověď na otázku, z jakých důvodů a na podkladě jaké právní úpravy tak soud prvního stupně postupoval.
Jaké konkrétní skutečnosti byly soudem uváženy a následně je vedly k přijetí uvedeného procesního postupu, nelze z protokolu o hlavním líčení ani odůvodnění tohoto opatření předsedou senátu, jak je zaznamenáno na zvukového záznamu z jednání, zjistit. Toto se týká jak ve vztahu k odtajnění identity svědka ( soud posoudil, zda nadále trvají důvody pro utajení totožnosti u tohoto svědka a dospěl k závěru, že tyto v daném případě nejsou nyní dány. ), tak k následnému utajení jeho současného vzhledu ( S ohledem na osobu tohoto svědka ale nadále zůstane utajen jeho vzhled, a to před osobami těch obžalovaných, kteří jej neznají. Tzn. za této situace výslech tohoto svědka proběhne za použití záznamové techniky, kdy všichni budete mít svá práva klást otázky tomuto svědkovi omezena pouze v tom rozsahu, že nebude přítomen v této jednací síni. ).
V dané souvislosti nezbývá než připomenout, že již citované ustanovení § 55 odst. 2 věty čtvrté tr.ř. obsahuje dikci, že po zrušení utajení se .. podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti nadále neutajují .. . Uvedené se nevztahuje pouze na totožnost a podobu osob uvedených v § 102a tr.ř. (v cit. ustanovení jde o osobu, která je služebně činná v policejním orgánu nebo je policistou jiného státu, etc.), dle něhož (odst. 1): Má-li být vyslechnuta jako svědek osoba, která je služebně činná v policejním orgánu nebo je policistou jiného státu, a) použitá v trestním řízení jako agent nebo provádějící předstíraný převod, nebo
b) bezprostředně se podílející na použití agenta nebo provedení předstíraného převodu, je vyslýchána jako svědek, jehož totožnost a podoba jsou utajeny .
U takových osob (odst. 2) Ve výjimečném případě a za podmínky, že v důsledku výslechu nehrozí újma na životě, zdraví nebo další služební činnosti osoby uvedené v odstavci 1 nebo ohrožení života nebo zdraví osoby jí blízké, lze provést její výslech jako svědka bez utajení totožnosti nebo podoby, a to pouze na návrh státního zástupce na základě vyjádření příslušného ředitele bezpečnostních sborů.
V druhém případě, kdy dochází na základě opatření předsedy senátu v průběhu hlavního líčení k odchylce od standardního průběhu výslechu svědka, tj. v případě aplikace ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř., je identita svědka známa (a to i obviněnému a jeho obhájci), avšak ke zvláštnímu způsobu jeho výslechu - v nepřítomnosti obviněného dochází proto, aby orgán činný v trestním řízení tímto způsobem získal důkaz, jehož hodnota by nebyla nežádoucím způsobem zkreslena vlivem přítomnosti obviněného.
Tuto alternativu upravuje citované ustanovení dikcí: Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí. Předseda senátu vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně.
Nutno dodat, že mimo tohoto opatření je předseda senátu při výslechu svědka oprávněn přijmout i jiná opatření, jak rovněž plyne z citovaného ustanovení, konkrétně dikce: .. předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka .. .
Podle zjištění odvolacího soudu krajský soud nepostupoval ani podle jednoho ze zákonem upravených řešení, neboť po zrušení utajení identity svědka J. H. k jeho výslechu přistoupil prakticky stejným způsobem, jakým by byl svědek vyslýchán v režimu ustanovení § 55 odst. 2 tr.ř., tj. jeho výslech provedl za použití záznamové (zvuk přenášející) techniky při utajení vzhledu svědka. Ve své podstatě tak došlo k výslechu, jak ji v jedné z alternativ upravuje ustanovení § 102a odst. 2 tr.ř. (výslech svědka bez utajení totožnosti při utajení jeho podoby), avšak v podmínkách, na které citované ustanovení nedopadá. Svědek J. H., alias J. K., totiž dle zjištění soudu není osobou služebně činnou v policejním orgánu ani policistou jiného státu, jejichž ochranu (případně ochranu osob jim blízkých) citované ustanovení zajišťuje, nýbrž toliko osobou s policejními složkami delší dobu spolupracující. Postup krajského soudu (formálně neoznačený odkazem na příslušné ustanovení trestního řádu, dle něhož byl výslech svědka prováděn) je proto nezbytné hodnotit jako analogické použití ustanovení § 102a tr.ř., ovšem jako analogii legis in malam partem, poškozující práva obviněného, a tudíž analogii nedovolenou.
Byť odvolací soud nesdílí názor obhajoby, že by z hlediska argumentace o porušení obhajovacích práv obviněného (z hlediska rozsahu a stupně závažnosti) bylo lze plně odkazovat na obdobu s případem V. M. a ostatní v Nizozemí (na rozdíl od označené věci nedošlo ve věci posuzované - v řízení před soudem prvního stupně - k výslechu svědka anonymního, nýbrž výslechu svědka, jehož identita i trestní minulost byla před obhajobou rozkryta čímž byl vytvořen jistý prostor k uplatnění obhajovacích práv spočívající v možnosti vznesení konkrétních námitek stran hodnocení věrohodnosti svědka), či na obdobu s případem L. ve Švýcarsku (v němž obviněný neznal pravé jméno tajného agenta), lze námitkám odvolatelům přisvědčit v jejich hodnocení popsané procesní situace v tom, že zmíněným postupem nalézacího soudu, který se při provádění důkazu výslechem svědka J. H. odchýlil od právní reglementace upravující výslech svědka v trestním řízení, došlo k závažné procesní vadě ve stadiu předcházejícím vydání napadeného rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř.
Odvolací soud vychází z uznávaného principu subsidiarity , který se projevuje v tom, že při respektování práva na řádný výkon spravedlnosti, každé opatření omezující práva obhajoby musí být absolutně nutné a může-li stačit opatření méně restriktivní, musí být použito takové, obhajobu méně omezující opatření. Argumentují-li opravné prostředky tím, že alespoň obhájci je třeba umožnit, aby mohl pozorovat projevy svědka při výslechu a tomu pak mohl uzpůsobit jím vedenou obhajobu obviněného, lze správnosti takovému argumentu ve své podstatě přisvědčit. Ostatně i pro vlastní soud, který ve věci rozhoduje, je bezprostřední dojem z projevů svědka při výslechu zprostředkovaný možností vizuálně jej sledovat jedním z významných prostředků, jak si vytvořit vlastní názor na jeho věrohodnost.
Pokud byl důkaz soudem prvního stupně (a to bez náležitého zdůvodnění specifického způsobuje jeho provedení) proveden tak, jak je výše popsáno, má procesní vada výslechu zasahující obhajovací práva obžalovaných za následek, že k němu nemůže být přihlíženo jako k důkazu procesně účinnému při konstrukci skutkových zjištění soudu.
Odvolací soud na podkladě poznatků plynoucích ze spisu zvýraznit lze v daném směru zejména poznatek o hrozbě pro osobu, která poskytla informace umožňující policejní zásah proti osobám podezřelým, obsažený ve výpovědi svědka R. B. (str. 23 napadeného rozsudku) - shledává opodstatněným hodnocení, na základě něhož orgány činné ve stadiu přípravného řízení přistoupily k výslechu svědka J. H. jako svědka utajeného za podmínek § 55 odst. 2 tr.ř., tj. že této osobě v souvislosti s podáním svědecké výpovědi zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv , což v protokole o výslechu vyjádřily tak, že o utajení totožnosti svědka bylo rozhodnuto kvůli ochraně jeho zdraví a života . Vzhledem k tomu, že nebylo lze plně předjímat, jakým způsobem sdělí svědek skutečnosti o objasňované trestné činnosti, jaká konkréta uvede, nebylo možno v tomto okamžiku předem vyloučit důvodnost aplikace použitého ustanovení (§ 55 odst. 2 tr.ř.) sloužícího k ochraně oprávněných zájmů svědků. Za této situace není dán důvod k tomu, aby výpověď svědka z přípravného řízení byla prohlášena za procesně neúčinnou v řízení soudním. Po provedení výslechu svědka, zejména po uvedení údajů, které poskytly obraz o jeho fyzické přítomnosti v bezprostředním kontaktu s obžalovanými při konkrétních jím popisovaných situacích, však vznikl stav, který reálně zhodnotil (aniž to výslovně vyložil) soud prvního stupně, tj. že ochrany svědka prostřednictvím utajení jeho identity nadále dosáhnout nelze. Z tohoto pohledu lze postup předsedy senátu spočívající ve zrušení stupně utajení a odhalení identity svědka považovat za adekvátní.
Tato skutečnost však neznamená, že by při znalosti pravé identity svědka - bylo možno rezignovat na otázku zajištění jeho bezpečnosti. Snahu předsedy senátu přijmout vhodné opatření, která by tento zájem sledovala, je proto nutno ocenit, neboť je nezbytné zdůraznit, že i v tomto směru musí soud postupovat, aby dostál povinnostem, které vůči osobám účastnícím se trestního řízení, resp. jim garantovaným zárukám, má. Způsob, který však zvolil soud prvního stupně, není možno považovat za odpovídající již výše zmíněnému požadavku principu subsidiarity, neboť řešení lépe vyhovující zájmům obhajovacích práv obžalovaných při současném zohlednění oprávněných zájmů svědka (zájmy svědků a poškozených jsou Úmluvou rovněž chráněny, a proto zájmy obhajoby musí být v rovnováze se zájmy svědků a poškozených) lze nalézt v přijetí jiných opatření. Z hlediska obhajovacích práv obviněného dochází k vyššímu naplnění jejich požadavků tak, že svědek je sice v řízení soudním vyslýchán v nepřítomnosti obžalovaného, avšak za přítomnosti jeho obhájce, který tak má i vizuální možnost projevy svědka pozorovat a hodnotit. Naplněnost tohoto požadavku lze dosáhnout aplikací ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř., tj. vykázáním obžalovaného po dobu výslechu svědka z jednací síně. Na straně druhé umožňuje citované ustanovení předsedovi senátu přijetí i takových opatření, která jsou vhodná pro zajištění bezpečnosti svědka. I z pohledu garancí poskytovaných Úmluvou není důvod k tomu, aby dopad citovaného ustanovení byl interpretován restriktivně v tom směru, aby byla bezpečnost svědka zajištěna jen po dobu jeho výslechu soudem (např. přijetím opatření, která jsou způsobilá zabránit jeho napadení obžalovaným v průběhu výslechu poutací prostředky apod.), tj. aby sledovaný cíl nebyl zajišťován i pro futuro. Lze-li takto (i do budoucna) minimalizovat dopady rizik plynoucích z podání výpovědi svědkem tím, že se před obžalovanými utají jeho současný (případně změněný) vzhled, pak přijetí takového opatření je jeho zájmy plně odůvodněno.
Odvolací soud proto přistoupil k nápravě vady nastalé při výslechu svědka v řízení před soudem prvního stupně tak, že jej opětovně vyslechl v řízení před soudem odvolacím, kdy přijal opatření k utajení jeho vzhledu před obžalovanými a kdy tohoto vyslechl v jejich nepřítomnosti za aplikace § 209 odst. 1 tr.ř. Vyšel přitom z toho, že důvod takového řešení je dán zjištěním, že jde o svědka, jemuž z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí .
Před výslechem svědka poučil předseda senátu obžalované o tom, že dle citovaného ustanovení po návratu do jednací síně musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky , že však technické možnosti soudu umožňují provedení výslechu svědka při zajištění akustického vjemu jeho výpovědi obžalovanými přítomnými v jiné jednací síni a že z hlediska časové úspory i poskytnutí možnosti přímého akustického vjemu výpovědi svědka zamýšlí odvolací soud provést výslech svědka tímto způsobem (při odpadnutí následného seznamování obžalovaných s výpovědí svědka po jejich návratu do jednací síně), když takový postup nepokládá za omezující práva obžalovaných garantovaná citovaným ustanovením, nýbrž za jejich posílení. Obžalovaní byli poučeni o možnosti, vznést vůči takto předsedou senátu přijatým opatřením, námitky.
III./1c
Nesprávnost napadeného rozsudku má dle odvolání obžalovaného D. svoji příčinu i v tom, že ve zcela nesprávném procesním postavení byl vyslechnut J. H., když ten vystupuje dle odvolatele v pozici svědka jen díky protiprávnímu postupu ÚOOZ a státní zástupkyně , přestože skupině trvale pomáhal . Pokud je naznačováno, že takové řešení je poškozující práva odvolatele, když nanejvýše bylo lze uvažovat o jeho označení za spolupracujícího obviněného (§ 178a tr.ř) a takto k němu měly orgány přípravného řízení přistupovat, pak ani tuto námitku nemůže odvolací soud hodnotit jako právně relevantní. Je pochopitelné, že v řízení soudním mohl být J. H. slyšen pouze v procesním postavení svědka, neboť soud nedisponuje žádným procesním nástrojem, kterým by mohl dosáhnout změny jeho postavení, míněno do pozice obviněného, resp. spoluobviněného. Žádným způsobem (i kdyby se v náhledu na participaci konkrétní osoby na skutku, pro který je trestně stíhána osoba další, s orgány činnými ve stadiu přípravného řízení rozcházel) nemůže dosáhnout toho, aby na konkrétní osobu podal státní zástupce obžalobu, neboť české trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací, z níž plyne, že soud může rozhodovat pouze o skutcích
a osobách, na které byla státním zástupcem podána obžaloba. Tolik k postupu vůči osobě J. H. v řízení soudním.
Uvedeným zdůvodněním by však nebyla námitka odvolatele, jejíž důvodnost však odvolací soud neshledává, přesvědčivě vyvrácena, neboť je zřejmé, že směřuje vůči postupu orgánů činných ve stadiu přípravného řízení, tj. vůči postupu policejního orgánu a státní zástupkyně.
Řešení věci je nutno hledat v obsahu hmotněprávních ustanovení, která se zaobírají otázkou zániku trestní odpovědnosti za přípravu. Podle ustanovení § 20 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání zvlášť závažného zločinu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo
b) učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Ve věci posuzované je z provedených důkazů zřejmé, že J. H. působil jako člen skupiny pachatelů, která se dopustila jednání popsaného v bodech 3), 4) a 5) žalobního návrhu (tj. body I/1-3 napadeného rozsudku). Z výpovědi svědka, jak ji krajský soud uvádí na str. 20 napadeného rozsudku, plyne, že se rozhodl oznámit jednání osob známému policistovi, který je nakontaktoval na ÚOOZ. Z obsahu spisu lze zjistit, ještě před zahájením trestního stíhání obžalovaných podával svědek pod utajenou identitou jako J. K. vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr.ř., v nichž informoval policejní orgán o připravovaných loupežných přepadeních (podání vysvětlení dne 12.4.2010, 26.4.2010, 13.7.2010 ve kterých zmiňoval okolnosti stran skutků popsaných v bodech 3 a 4 žalobního návrhu). S přihlédnutím k těmto poznatkům jakož i k opatřením přijatým policejními složkami, včetně monitoringu skutku ad 5 žalobního návrhu, lze dospět k poznatku, že aktivitu J. H. není možno hodnotit jako trvalou pomoc skupině ve smyslu jejího posuzování opravným prostředkem obžalovaného D. (tj. aktivitu vedenou úmyslem, aby připravovaný čin byl spáchán, tj. z hlediska jeho vývojového stadia dokonán), nýbrž jako činnost, která směřovala proti takovému následku, neboť infiltrací skupiny a podáváním průběžných zpráv tato jeho činnost (přes jeho další avšak spoluprací s policií ovlivněné - působení ve skupině) umožňovala policii přijetí opatření, která dokonání činu zabránila (opatření přijatá vůči svědku N., kontrola skupiny při jednání vůči svědkyni H., zatčení skupiny pachatelů). Z pohledu toho nazírání není důvod k tomu, aby jednání J. H. nebylo posuzováno ve smyslu § 20 odst. 3 písm. b) tr. zákona, což pak nachází svůj procesní odraz v tom, že tato osoba je vyslýchána jako svědek, a nikoli jako obviněný, případně spolupracující obviněný.
Takové právní vývody by bylo nezbytné uvést, pokud by bylo vycházeno výlučně ze zhodnocení poznatků obsažených ve výpovědi svědka ze dne 1.3.2011. Po vyhodnocení výpovědi svědka při veřejném zasedání (viz níže III./2d,e ) však odvolací soud dospěl k poznatku, že není důvod činit závěr, že by se (v případě prvých dvou jízd, tj. před oznámením věci policejním složkám dle uvedené výpovědi) hodlal svědek J. H. podílet na spáchání trestného činu, resp. jeho přípravě, neboť odvolací soud dospěl k názoru, že navázání kontaktu s M. Z. bylo motivováno snahou umožnit policii monitoring skupiny, u níž byl předpoklad, že se může dopouštět, resp. že v budoucnu spáchá trestnou činnost. Pokud se za těchto skutečností svědek J. H. na činnosti skupiny podílel (zejména jako řidič vozidla převážející obžalované), pak je logické, že orgány přípravného řízení neshledaly důvody pro zahájení jeho trestního stíhání.
Odvolací soud proto výhradu obžalovaného D. jako nedůvodnou odmítá.
III./2
Skutková zjištění odsuzující části rozsudku
Krajský soud při popisu skutků, jimiž obžalované uznal vinnými, převzal ve své podstatě vyjádření obsažené v žalobním návrhu podané obžaloby, ač je zřejmé, že některé tvrzené skutečnosti neodrážejí zcela reálně zjištění, která lze na podkladě soudem provedených důkazů vyvodit.
Předně dospěl odvolací soud k poznatku, že napadený rozsudek ve svém odůvodnění žádným přesvědčivým způsobem nezdůvodňuje skutkové zjištění spočívající v tom, že organizovaná skupina, jejíž členy dle zjištění soudu tvořili všichni obžalovaní, ohledně nichž byl napadený rozsudek vydán, vznikla na podzim roku 2009 za účelem dosažení finančního zisku z trestné činnosti, s přesně vytvořenou vnitřní strukturou a přesnou dělbou rolí; přičemž vedoucím pachatelem této organizované skupiny byl M. Z., který ostatním členům udílel pokyny
a koordinoval jejich činnost, aby snadněji dosáhli společného cíle - získání finančních prostředků z majetkové a násilné trestné činnosti . Lze usuzovat, že toto časové vymezení, které je obsaženo již v žalobním návrhu podané obžaloby, má svůj podklad zejména v poznatcích operativního charakteru, resp. že z pohledu důvodnosti podané obžaloby bylo učiněno i s přihlédnutím k tomu, že některým z obžalovaných bylo kladeno za vinu i spáchání majetkové (body 1/, 6/ žalobního návrhu) či násilné (bod 2/ žalobního návrhu) trestné činnosti, které se měli dopustit na podzim roku 2009. Pokud však krajský soud příslušné obžalované jednání kladeného jim za vinu v bodech 1),2) a 6) obžaloby zprostil, měl této skutečnosti přizpůsobit i popis odsuzující části rozsudku, neboť z pohledu požadavků § 2 odst. 5 tr.ř. pak takto vymezený skutek není odůvodněn, neboť se neopírá o příslušné důkazy, z nichž by uvedený skutkový závěr způsobem nevzbuzující důvodné pochybnosti plynul. Byť fakticitu tohoto stavu nelze vyloučit, a to jak s ohledem na aktivity obžalovaných Z. a R. již na počátku roku 2010, tak na zjištění, že již počátkem roku 2010 je obžalovaný M. Z. prokazatelně v kontaktu s jedinci, kteří se v minulosti dopouštěli majetkové trestné činnosti (viz např. i poznatek plynoucí z odsouzení svědka J. F., osoby do té doby s 5 záznamy v rejstříku trestů, pro skutek spáchaný dne 19.1.2010 rozsudek Okresního soudu v Třebíči sp.zn. 1 T 38/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, sp.zn. 42 To 205/2010 nelze přehlédnout, že náčiní ke spáchání činu obdržel od M. Z.), důkazně citovaný skutkový závěr (jeho časový údaj) není podložen způsobem, který by umožňoval učinění závěru, že může obstát.
Ačkoli není důvodu zpochybňovat žalobní tvrzení a následně ani soudem prvního stupně učiněná zjištění o dělbě rolí a rozdílné míře zapojení jednotlivých obžalovaných v rámci vzniklé skupiny, neudržitelným se odvolacímu soudu jeví skutkový závěr, že každý z členů organizované skupiny měl v této nezastupitelnou roli . Neodůvodněnost užitého adjektiva lze patrně nejsnáze doložit zjištěním, že role řidiče dne 25.7.2010 u skutku popsaného pod bodem I/2 se ujal obžalovaný J. M., který tak uvedeného dne nahradil obžalovaného L. Ch. Výroková část rozsudku pak obsahuje i další náležitě nezdůvodněná dílčí skutková zjištění, když příkladmo lze poukázat na to, že bez rozlišení jednotlivých obžalovaných je soudem uzavřeno (opět bod I/2), že takto obžalovaní přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N. .
Na stranu druhou je však skutková zjištění nalézacího soudu, která v konkrétnostech učinil v bodech I/1-3 napadeného rozsudku, třeba pokládat za do té míry správná, že umožnila odvolacímu soudu, na podkladě dílčího dokazování provedeného při veřejném zasedání (výslech svědka J. H., provedení dokazování listinnými důkazy vyžádanými odvolacím soudem a předložených obhájcem obžalovaného M. Z.) a při jejich částečné úpravě, o vině obžalovaných znovu rozhodnout (k tomu viz část IV./2 ).
Ohledně skutkových zjištění odsuzující části napadeného rozsudku lze konstatovat následující poznatky:
III./2a)
V případě přípravy přepadení M. S. učinil nalézací soud skutkové zjištění, že činu se dopustili obžalovaní M. Z., R. R. a J. Ch., kteří popisované prohlídky prováděli opakovaně, nejméně v šesti případech. Toto zjištění je plně akceptovatelné v případě obžalovaného Z., neboť z výpovědi svědka J. H. vyplynulo, že tohoto obžalovaného a současně i obžalovaného R. R. do K. vezl ve třech případech (č.l. 608-609) a poté tam údajně Z. začal jezdit pravidelně v sestavě s Ch. a řidičem B. (č.l. 611). Svědek R. B. vypověděl, že uvedené obžalované vezl třikrát. Protože minimálně v tomto rozsahu je trestná činnost výše uvedených obžalovaných prokázána bez důvodných pochybností, vyjádřil ji takto odvolací soud ve svém rozhodnutí ( IV. ). Časová konkretizace jednoho dílčího útoku datem 10.3.2010 není v napadeném rozsudku zdůvodněna. Nevyplývá z výpovědí obžalovaných, ani z výpovědí svědků (J. H. či M. S., která do období února-března zasadila poznatek uváděný na str. 22 napadeného rozsudku) a nutno tudíž usuzovat, že má svůj podklad v operativním poznatku, který je zaznamenán v úředním záznamu na č.l. 471. Ten však nemá povahu procesně účinného důkazu. Uvedený poznatek se projevil v tom, že odvolací soud tuto datumovou konkretizaci jednoho z útoků ve svém výroku neuvedl, když popis skutku přizpůsobil zjištění, které lze čerpat z výpovědi svědkyně S. Z ní lze dovodit, že její přepadení bylo plánováno způsobem, který byl v napadeném rozsudku popsán a který uvedl při výslechu před odvolacím soudem svědek H. (viz níže III./2d ).
O účasti výše uvedených tří obžalovaných na činu nevzniká důvodná pochybnost. Pokud obžalovaný J. Ch. ve svém odvolání namítl, že nesouhlasí s údaji svědků H. a B., kteří jej z účasti na činu usvědčují, pak jde toliko o námitku stran hodnocení důkazů soudem, k níž se odvolací soud (výpověď J. H.) vyjadřuje níže. Již na tomto místě však lze poukázat na to, že vyjma uvedených výpovědí svědčí o participaci obžalovaného na trestné činnosti páchané osobami okolo M. Z. nález pachově shodné stopy na dvou kusech vysílaček nalezených při domovní prohlídce (str. 33 rozsudku nalézacího soudu), tj. věcech, které byly při činu užívány.
III./2b)
Rovněž u jednání, které směřovalo k loupežnému přepadení S. N., nevznikají pochybnosti o tom, že se tohoto činu dopustili obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G., a to v pozicích, které nalézací soud vymezil, tj. Z. a R. jako jedinci, kteří měli přepadení provést, L. Ch. a J. M. jako do věci zasvěcení řidiči zabezpečující jejich dovoz a odvoz a P. G. jako osoba, která dala na přepadení poškozeného typ a která měla zjistit místo jeho výskytu, když se obžalovaným nedařilo poškozeného v bydlišti zastihnout, případně jej vylákat na zahradu. Poněkud zastřeným způsobem (ve shodě s podanou obžalobou) přistoupil krajský soud k vyjádření počtu případů, kdy se jednotliví obžalovaní jednání účastnili, neboť jeho skutkové vyjádření, že takto obžalovaní (bez jejich konkretizace) přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010 a obžalovaní M. Z. a R. R. se převlékali do černého oblečení nevyjadřuje dostatečně přesně zjištění, která lze z provedených důkazů dovodit, neboť takto je snižován počet účastí R. R. a zejména M. Z. na straně jedné a navyšována účast ostatních obžalovaných, zejména J. M., na straně druhé. Částečným nedostatkem pak je, že v odůvodnění soud již v konkrétnosti nepoukázal na to, kterými důkazy je prokázána obhlídka místa činu v jím konkrétně uvedených datech, což je možno vnímat jako nedostatek zejména v případech dnů 7.7. a 8.7.2010, když ve vztahu k ostatním konkrétním datům lze z obsahu důkazů, které soud v odůvodnění uvádí, zjistit, co účast obžalovaných v těchto dnech prokazuje. Lze tak poukázat na to, že účast jednotlivých obžalovaných je doložena následujícím způsobem:
30.6. 2010 Z., R. vozidlo Škoda Felície (protokol o sledování),
1.7.2010 Z., R. vozidlo Škoda Felície (protokol o sledování),
23.7.2010 Z., R., Ch. (výpověď Ch. z 28.7.2011 mimoto 21.7. a 22.7.),
25.7.2010 Z., R. vozidlo Citröen C4 (protokol o sledování), M. (výpověď M. v hlavním líčení).
U dat 7.7. a 8.7.2010 již takto jednoznačnou odpověď nalézt nelze a je možno usuzovat na to, že jejich uvedení v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných má svůj podklad v údajích sdělených J. H., tehdy vystupujícím pod identitou J. K., v zápisu o výpovědi podle § 158 odst. 5 tr.ř. na č.l. 674. Ve výpovědi, kterou J. H. jako svědek učinil dne 1.3.2011 (č.l. 612-613), sice opakované jízdy do Š. uvedl, avšak bez jejich konkretizace ve vztahu k uvedeným datům.
Pokud odvolací soud uvedl, že z provedených důkazů lze dospět k většímu počtu aktivit v případě obžalovaných Z. a R., musel na straně druhé své rozhodnutí přizpůsobit tomu, že se nacházel v režimu vymezeném povahou opravných prostředků, podaných - pokud jde o odsuzující část rozsudku - toliko ve prospěch obžalovaných (tzv. zákaz reformationis in peius). Proto podíl těchto obžalovaných na posuzovaném skutku vymezil v rozsahu, který zjištění soudu prvního stupně nepřekračuje.
Způsob zamýšleného provedení činu přinucení k vydání hotovosti pod pohrůžkou použití střelné zbraně je prokázán jak výpovědí svědka H. (č.l. 613), tak výpovědí obžalovaného Ch. (č.l. 323).
Ve vztahu k participaci ostatních obžalovaných na tomto skutku lze i s přihlédnutím k námitkám vznesených v jejich odvoláních uvést následující:
Ačkoli obžalovaný L. Ch. své odvolání označil jako odvolání napadající výrok o trestu, ve vztahu k výroku pod bodem I/2 (poškozený S. N.) však napadá i výrok o vině, neboť s argumentací o jednání v právním omylu fakticky napadá tento výrok, když tvrdí nedostatek svého zavinění ve vztahu k němu. Této obhajobě obžalovaného však nelze přiznat důvodnost, neboť z posudku znalce PhDr. et PaeDr. P. rozhodně nelze vyvodit závěr, že by intelektové schopnosti obžalovaného byly na úrovni, která by mu znemožňovala rozpoznat pravý účel předmětných cest. Povrchnost vnímání situace a nedostatečnost zvažování důležitých okolností či rizikovost jeho jednání nelze hodnotit jako nedostatek schopnosti rozpoznávací či ovládací, které znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. S. hodnotila jako plně zachované. Z posudků na obžalovaného zpracovaných je nutno dovodit, že činu mu kladenému za vinu se dopustil jako plně trestně odpovědný pachatel. Skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly (vzájemné kontakty ať již osobní či vedené prostřednictvím technických zařízení, včetně částečného doznání některých skutkových okolností tímto obžalovaným) plně podporují zjištění soudu prvního stupně, že obžalovaný Ch. jednal vědomě jako součást většího okruhu pachatelů (v případě jeho jízd do Š. konkrétně v součinnosti se Z. a R.) a že i ve vztahu k jednání vůči poškozenému S. N. se činu dopustil v úmyslu trestný čin spáchat - ve formě přímého úmyslu podle § 15 písm. a) tr.zákoníku.
Ani výhradám obžalovaného J. M. obsaženým v jeho odvolání nelze přisvědčit. Námitka vůči interpretaci jeho vyjádření při výslechu dne 27.7.2010 soudem je zcela nedůvodná, neboť v protokole na č.l. 353 je uvedeno .. v předmětné době, uvedené na usnesení, jsem byl na dovolené v Řecku, což mohu doložit potvrzením v pasu , přičemž protokol obsahuje i údaj Po přečtení prohlašuje, že protokol souhlasí s obsahem mojí výpovědi, nežádám jeho oprav ani doplnění a jako správný a úplný jej dne 26.7.2010 v 21.45 hodin podepisuji . Je-li protokol o výslechu obviněného podepsán i přítomnými obhájci, pak o správnosti protokolace nemohou vznikat jakékoli pochybnosti a není žádný důvod k tomu, aby tato výpověď byla interpretována v jeho podobě uvedené v opravném prostředku obžalovaného, když s ohledem na text usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného (č.l. 81-84: .. takto obvinění přijeli nejméně v 6-ti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010; .. ) nemůže být pochyb o tom, k jakému časovému údaji své vyjádření tehdy obviněný M. učinil.
Rovněž tvrzení o tom, že neměl povědomost o existenci organizované skupiny, že znal pouze Z., H. a R., kterého jedenkrát vezl společně se Z. do Š., nemohou vést k závěru, že by měl být obžaloby z důvodu § 226 písm. a) tr.ř. zproštěn. K tomuto zprošťujícímu důvodu je nutno uvést, že jeho užití v posuzovaném případě vůbec nepřichází v úvahu, neboť nevznikají pochybnosti o tom, že se stal skutek. Toto je plně prokázáno již výše zmiňovaným protokolem o sledování, jimž je doložena jízda vozidla, jehož řízení sám obžalovaný doznává. Není žádný důvod k tomu, aby tato jízda do Š. byla z hlediska její důvodnosti a příčin vyjímána z komplexu jízd předchozích, u nichž nevzniká žádná pochybnost o tom, že byly realizovány ve snaze dosáhnout přepadení S. N.
Pokud je tímto obžalovaným namítána nesprávnost interpretace telekomunikačního provozu soudem prvního stupně, pak odvolací soud uzavírá, že je právem soudu prvního stupně hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Pokud uvedený soud na základě zhodnocení jím uváděných důkazů dospěl k závěru o vědomosti obžalovaného J. M. o povaze činnosti spoluobžalovaných Z. a R. - a tím i povaze svého podpůrného jednání ve vztahu k těmto jejich aktivitám - pak odvolací soud není oprávněn k tomu, aby sám tyto skutečnosti hodnotil odlišně, případně pokyn k takovému jinému hodnocení dával soudu prvního stupně. Navíc hodnocení záznamů telekomunikačního provozu, jak je na str. 27 napadeného rozsudku interpretuje krajský soud, je logické, protože z protokolů o sledování se podává, že jejím obsahem nebyla dohoda o společném popíjení piva, neboť v daném směru obžalovaní ani žádné restaurační zařízení nenavštívili, nýbrž podnikli popsanou cestu do Š. V kontextu skutečností uváděných nalézacím soudem je třeba přihlížet i k poznatku plynoucího ze sledování (č.l. 1182), kdy je v průběhu jízdy do Š. dokladováno zastavení vozidla na účelové komunikaci naproti hřbitovu v obci L., následný návrat a vyčkávání vozidla v L., jeho odjezd ve směru Š. a dovoz R. a Z. do bydliště, tj. zcela obdobné činnosti, jaké vykonávali řidiči vozidel v případě předchozích jízd.
Požadovat od závěrů krajského soudu odlišné hodnocení činnosti obžalovaného M. je proto nedůvodné.
Při uvážení těchto důkazů pak nemůže být poznatek o tom, že svědek H. při výslechu dne 1.3.2012 (č.l. 614), resp. i před soudem odvolacím, uvedl, že neví, zda figuroval obžalovaný M. v akci Š., rozhodující pro závěr o vině tohoto obžalovaného, neboť ten je i samostatně dovoditelný z řetězce důkazů jiných (výše uvedených).
III./2c)
Ani v případě přípravy přepadení V. H. L. nepochybil krajský soud, pokud dospěl k poznatku, že na tomto činu participovali obžalovaní M. Z., R. R., L. Ch. a M. D. Zcela prokazatelně (tj. mimo údajů svědka H.) je účast obžalovaných Z., R. a Ch. na činu prokazována protokoly o sledování ze dne 16.7. a 19.7.2010, zapojenost D. plyne z výpovědi obžalovaného Ch., kterou podporují zjištění o pohybu vozidla ze sledování (odjezd do Rousínova) a soudem zmiňované záznamy telekomunikačního provozu. Skutkové vyjádření podílu jednotlivých obžalovaných na činu, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku, nevyžadovalo prakticky žádných úprav, odvolací soud tak jen doplnil tento popis o vyjádření skutečnosti, že se na činu (z hlediska představ obžalovaných) podílela i další osoba, která plnila roli řidiče (svědek J. H.), a která tak subjektivně z hlediska obžalovaných spoluvytvářela skupinu pachatelů, kteří se na páchání trestné činnosti podíleli.
Obžalovaný M. D . namítl ve svém odvolání - vyjma procesních námitek, na které bylo reagováno již výše - i to, že nevěděl o možnosti odcizení peněz poškozené V. H. L. násilnou formou a údajné nerozlišení toho, zda se pokud by jeho participace byla prokázána - do činnosti skupiny zapojil, či byl využit. Vychází-li krajský soud ze skutkového zjištění, které není důvodné zpochybňovat, že to byl právě tento obžalovaný, od kterého vzešel impuls k aktivitám směřujícím vůči V. H. L. (tip na tuto osobu), při níž mělo koordinovanou činností více osob dojít k odcizení vyšší hotovosti za užití násilí, pak není důvod k tomu, aby nebyla dovozena nezbytná (úmyslná) forma zavinění i tohoto obžalovaného ve vztahu k jednání, které by při jeho provedení zcela nepochybně naplnilo zákonné znaky trestného činu loupeže. Vědomost obžalovaného nelze vázat jen na údaje, které sdělil obžalovaný Ch. ve své výpovědi při výslechu dne 11.10.2010 (č.l. 324), tj. ve výpovědi, jíž se dovolává odvolatel ve svém opravném prostředku (paradoxně však argumentuje údajem ve výpovědi, kterou pokládá z procesního hlediska za neúčinnou a kterou i dle odvolacího soudu z hlediska jeho procesních námitek nelze vůči němu využít viz III/1.a ), neboť je třeba přihlížet i k tomu, že ve výpovědi dne 28.7.2010 uvedl pouze osobu, která měla přepadení realizovat (R.), aniž by znal konkrétní způsob napadení (č.l. 317 - a dohodu Z. a D.) a je nezbytné počítat s tím, že obžalovaný neuvádí celou pravdu (posudek znalce zmiňovaný na str. 39 rozsudku), nýbrž jen skutečnosti pro něj příznivější. Je však nutno odmítnout tvrzení opravného prostředku obžalovaného, že by v pozdější výpovědi tohoto obžalovaného (procesně účinné) nebyly uváděny skutečnosti významné pro posuzování viny odvolatele, neboť mimo toho, že obžalovaný ve výpovědi ze dne 13.1.2011 uvedl, že v dřívějších výpovědích vypovídal pravdivě a nebyl na něj činěn nátlak (č.l. 330), uvedl opětovně i to, že informace o V. H. L. dával Z. D. O Z. a D. zjistil, že se znají již z dřívějška. Přímo na dotaz obhájce obžalovaného pak opětovně potvrdil, že popis ženy, která měla být přepadena, získal od D., tento popis pak, společně s popisem jejího auta, na jeho žádost uvedl Z. D. je informoval o datech, kdy měla L. provádět výběr peněz.
Zužovat vědomí obžalovaného D. ve směru konstrukce, kterou předkládá jeho opravný prostředek, tj. že v případě prokázání jeho participace na činu pokrývala jeho vědomost jen alternativu takového zmocnění se peněz poškozené, která by nebyla spojena s užitím násilí, je v posuzované věci nepřípadné, neboť pak by provedení činu bylo vázáno čistě na takovou alternativu neočekávané vytržení kabelky poškozené, při níž by neprojevila žádný odpor vůči jejím odnětí (ani pevnějším sevřením), což jako jedinou možnou formu jejího odnětí v případě, že osoba jde vyzvedávat tak vysokou částku peněz, s jakou obžalovaní kalkulovali (nejméně 600.000,- Kč), nelze očekávat. Jinými slovy řečeno, nemělo-li dojít k neočekávanému odnětí této kabelky (např. odložené poblíž poškozené), což s ohledem na zamýšlenou realizaci odnětí kabelky během chůze poškozené z banky k jejímu vozidlu nepřicházelo v úvahu, pak kalkulace obžalovaných včetně obžalovaného D. nutně musela zahrnovat i alternativu násilného odnětí kabelky, tj. již takového jednání, které naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže. Ostatně, že takto (za užití násilí) bylo spáchání činu zamýšleno, prokazuje výpověď svědka H. Minimálně v úmyslu eventuálním podle § 15 písm. b) tr. zákoníku je proto zavinění obžalovaného D. ve vztahu ke kvalifikaci skutku dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku dáno.
Uvedené skutečnosti vedou odvolací soud k poznatku, že výhradám obžalovaného D. ohledně skutkových zjištění, které k jeho osobě učinil nalézací soud, nelze přisvědčit.
III./2d)
Skutková zjištění, která krajský soud učinil u skutků popsaných v bodech I/1-3 napadeného rozsudku, byla do té míry odpovídající skutečnosti, že umožnila odvolacímu soudu (při redukci vyjádření účasti některých obžalovaných na páchané trestné činnosti) o vině obžalovaných znovu rozhodnout (a to i s využitím údajů, které jsou obsaženy ve výpovědi svědka J. H.).
K otázce využitelnosti údajů svědka J. H. z pohledu procesních podmínek se odvolací soud vyslovil výše ( ad III./1b,c ), provedením výslechu svědka ve veřejném zasedání odstranil vadu, která zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Pokud odvolací soud uzavřel, že výpověď svědka v řízení před soudem prvního stupně byla provedena způsobem výrazně porušujícím obhajovací práva obžalovaných, pak důsledkem označené vady ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. bylo to, že k této výpovědi odvolací soud jako důkazu vůbec nepřihlížel, tzn. že ji nehodnotil ani jako důkaz usvědčující ani jako důkaz svědčící ve prospěch obhajoby (obhajobou vznášené námitky o rozpornosti této výpovědi s výpovědí svědka ze stadia přípravného řízení). Jako důkaz v soudním řízení neúčinný tak protokol o této výpovědi svědka nebyl ani čten k důkazu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř.
Odvolací soud, způsobem již výše zmíněným (aplikace § 209 odst. 1 tr.ř.), provedl výslech J. H. ve veřejném zasedání a mimo to k důkazu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. provedl i výpověď tohoto svědka ze dne 1.3.2011, jíž přiznal procesní účinnost v řízení soudním ( viz III./1b ).
Výpověď , kterou svědek J. H. učinil před soudem odvolacím, vyhodnotil odvolací soud jako výpověď, která v podstatných bodech vyzněla shodně s údaji, které tento svědek uvedl při výpovědi dne 1.3.2011. Je sice skutečností, že tato jeho výpověď již neobsahuje některé detaily, které jsou obsaženy ve výpovědi dřívější, avšak v základních otázkách, tj. které osoby se na tom či onom připravovaném přepadení poškozených podílely a jakým způsobem bylo přepadení poškozených zamýšleno, vypověděl svědek ve shodě s výpovědí dřívější.
Ve vztahu k bodu I./1 výroku rozsudku soudu prvního stupně tak potvrdil, že jízd do K. n. O. se účastnili obžalovaní M. Z., R. R.
a J. Ch. (mimo nich i J. F.), účelem cest bylo provedení přepadení podnikatelky, údajné majitelky společnosti B. M., která měla mít v domě větší hotovost (tržby), na tuto měli zvonit a nějakým způsobem se pak zmocnit finanční hotovosti. Cestou se převlékali do náhradního oblečení (černých kombinéz), které nápadně připomínalo oblečení Policie ČR.
K bodu I./2 výroku uvedl, že do Š. jezdili obžalovaní M. Z. a R. R., jako řidič tak jezdil i L. Ch., přičemž tip poskytl exekutor P. G. Obžalovaní se opět převlékali, spojení měli pomocí vysílaček. Poškozeného měli přepadnout tak, že ho prostřednictvím štěkotu psa, kterého dráždili, vylákají na zahradu, tam ho za užití pohrůžky násilí přinutí, aby jim vydal peníze. Opětovně byla přítomna krátká střelná zbraň. Cest bylo více, zjišťovali, jaké má ten člověk návyky.
K bodu I./3 vypověděl, že přepadení poškozené H. bylo typem L. Ch. a M. D. Poškozenou měli přepadnout buď R. R. nebo M. Z. na cestě z banky k jejímu vozidlu, měli ji natlačit do vozidla, sebrat jí tašku a pak co nejrychleji zmizet. Když peníze nedostala, sledovali ji i další den. Ch. působil jako řidič vozidla Ford Focus, při sledování se měli střídat, aby za poškozenou nejezdilo stále stejné auto.
Protože svědek před odvolacím soudem neuvedl veškeré skutečnosti, které obsahuje protokol o jeho výslechu ze dne 1.3.2011, byly mu postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. přečteny příslušné pasáže z této výpovědi, kde situaci případně popisoval detailněji. Svědek správnost těchto údajů potvrdil. Odvolací soud tak mohl i tyto skutečnosti uvedené svědkem v jeho dřívější výpovědi promítnout do svých hodnotících úvah a mohl i na nich založit své rozhodnutí, které o vině obžalovaných učinil.
Z výpovědi svědka před odvolacím soudem bylo dále zjištěno, že s obžalovaným M. Z. se seznámil v době výkonu trestu odnětí svobody, nejprve na eskortním oddělení Vazební věznice Brno-Bohunice, posléze se s ním setkal i v době, když M. Z. vykonával trest ve Věznici Znojmo.
S obžalovaným udržoval písemný kontakt, po svém podmíněném propuštění z výkonu trestu dne 19.1.2010 se s ním zkontaktoval. Ve skupině dělal řidiče, žádné vlastní tipy nepředkládal, z vlastní iniciativy neobstarával žádné vybavení. O záležitosti v K. informoval policii asi po druhé jízdě, veškeré zjištěné informace měl hlásit kontaktní osobě, aby se předešlo možné újmě na zdraví. Kontakt s pracovníky ÚOOZ měl již z doby předcházející oznámení jízd do K. Zda obžalovaný M. věděl o akci Š. si není jistý. Pokud v souvislosti s popisovanou střelbou M. Z. při jízdě vozidlem je v protokole obsažen údaj pistole, mínil tím jednu a tutéž krátkou střelnou zbraň, kterou Z. měl, tj. označený revolver.
III./2e)
Odvolací soud si tím, že nově provedl výslech svědka ve veřejném zasedání, vytvořil podmínky k tomu, aby otázku věrohodnosti svědka (z hlediska pravdivosti jeho údajů) mohl posoudit samostatně, tj. bez ohledu na zákonem předpokládanou vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem prvního stupně (§ 263 odst. 7 tr.ř.). Přitom při vědomí toho, že svědek není osobou obecně zachovalou (míněno dosud trestně nepostiženou), věnoval detailnější pozornost poznatkům, které lze získat ve vztahu k jeho předchozím trestním odsouzením.
Je namístě připomenout, že obdobnou problematikou se v souvislosti s hodnocením věrohodnosti svědka J. H. zabýval již nalézací soud, který v odůvodnění svého rozsudku (str. 21-22) zmínil údaje týkající se jeho trestní minulosti. Odvolací soud potvrzuje, že svědek J. H. má, jak krajský soud uvedl, v rejstříku trestů celkem deset záznamů. K prvním třem záznamům nelze přihlížet pro jeho osvědčení, v případě čtvrtého záznamu byl svědkem vykonán alternativní trest. Z odvolacím soudem vyžádaných spisů o odsouzeních svědka z posledního období (případně opisů pravomocných rozhodnutí) plyne, že byl odsouzen:
3) trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24.2.2003, č.j. 1 T 96/2003-41, pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zákona (čin spáchán od února 2001 do září 2002), k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku,
4) trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16.3.2003, č.j. 1 T 616/2003-42, pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona (čin spáchán 26.6.2003) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a peněžitému trestu ve výši 7.000,- Kč, při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce,
5) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2007, sp.zn. 9 T 219/2007, doručeným obviněnému dne 30.1.2008, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (čin spáchán v prosinci 2006 a lednu 2007), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon by podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců (trest zrušen uložením souhrnného trestu viz ad 6),
6) trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.4.2008, č.j. 33 T 53/2008-47, doručeným obviněnému dne 16.5.2008, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 8.6.2007) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a to při zrušení trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2007, č.j. 9 T 219/2007 (ad 5),
7-8) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23.7.2008, č.j. 4 T 120/2008-47, jednak pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán v únoru
a březnu 2007), u nichž soud upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.4.2008, č.j. 33 T 53/2008 47 (ad 6), jednak pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 21.10.2007) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s výkonem ve věznici s dozorem,
9) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5.12.2008, č.j. 90 T 80/2008 49, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (čin spáchán v měsících červnu až srpnu 2005), k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců s výkonem ve věznici s dozorem, a to při současném zrušení výroků o trestech obsažených v trestním příkazu Městského soudu v Brně ze dne 26.7.2007, č.j. 9 T 219/2007, trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.4.2008, č.j. 33 T 53/2008-47, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23.7.2008, č.j. 4 T 120/2008- 47 (ad 5, 6, 7)
10) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.6.2011, č.j. 92 T 45/2011-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.8.2011, sp.zn. 4 To 238/2011, pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (čin spáchán v období 26.7. až 1.8.2010), k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Z pohledu hodnocení důsledků ukládání trestu souhrnného tak z citovaného přehledu plyne, že se na svědka hledí, jako by byl v těchto případech třikrát (5, 6, 7, 9 + 8 + 10) odsouzen, a to k trestům odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, jednoho roku a dvaceti čtyř měsíců.
Tyto negativní poznatky charakterizující osobu svědka jsou způsobilé k námitce, že obecná věrohodnost svědka je jimi snižována. Specifickou věrohodnost svědka je však třeba hodnotit s přihlédnutím k důkazům provedeným v této věci, kdy není důvod k tomu, aby svědek byl prohlášen za nevěrohodného v situaci, kdy jeho údaje jsou podporovány poznatky, které soud získává z dalších důkazů (např. protokoly o sledování). Závěr, který by se podával z opravného prostředku obžalovaného M. Z., tj. že věrohodnost svědka není možno hodnotit, aniž by soud přistoupil k vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, odvolací soud nesdílí, neboť zákon (trestní řád) v tomto směru žádným způsobem hodnocené věrohodnosti svědka nepodmiňuje.
Důkazní návrh tohoto obžalovaného, aby důkazní řízení před soudem odvolacím bylo doplněno vyžádáním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k němuž se připojili i obhájci obžalovaných R. a Ch., proto vrchní soud, jako nepotřebný pro své rozhodnutí, zamítnul . Vyšel přitom z toho, že zodpovězení otázky, zda jsou údaje svědka pravdivé či nikoli, musí hodnotit soud samostatně (neboť v tomto směru se znalec vyslovovat nesmí), přičemž podpůrný důkaz pro takové hodnocení, za jaký by navržený zpracovaný znalecký posudek bylo třeba považovat, není v hodnocené věci nezbytné opatřovat, když k posouzení této otázky lze přistoupit již s přihlédnutím k důkazům, které opatřeny a provedeny v dosavadním řízení byly.
Zpochybnění věrohodnosti svědka se obhajoba snažila docílit několika způsoby. K jednotlivým námitkám lze uvést následující skutečnosti:
Kladla-li obhajoba dotaz, zda lze reálně vycházet z toho, že chtěl svědek svou spoluprací s policií zabránit spáchání závažné násilné trestné činnosti, pak tuto alternativu vyloučit nelze s přihlédnutím k tomu, že svědek se v minulosti sám, ani s nějakou další osobou, žádné násilné trestné činnosti nedopustil.
Podobně, nebyl-li svědek pro obhajobu dostatečně uspokojivým způsobem objasnit motivace toho, proč s policií spolupracoval, pak tento jeho postoj nemůže sám o sobě vést k závěru, že údaje jím uvedené jsou nepravdivé. Stejně tak by totiž na straně druhé bylo možno vznést otázku, jaká byla motivace obžalovaného M. Z., který prohlásil, že již v době výkonu trestu odnětí svobody svědkem (tj. před jeho podmíněným propuštěním) o něm věděl, neboť se tím i chlubil, že udržuje styky s policií a je údajně schopen od ní cokoli zajistit, atd., že tuto osobu k sobě připustil a podílel se s ní na (trestně významném) jednání, které svědek ve své výpovědi popsal. Rozvíjení těchto myšlenek by však vedlo k nepodloženým spekulacím, které v rozhodnutí trestního soudu nemají své místo.
Tvrzení opravných prostředků, že činnost svědka mohla nalézt důsledky v podobě benefitů poskytovaných mu policií ve vztahu k jím páchané trestné činnosti, naráží na poznatky plynoucí z připojených spisů, kdy zejména lze poukázat na zjištění učiněná v případě posledního odsouzení svědka rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.6.2011, č.j. 92 T 45/2011-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.8.2011, sp.zn. 4 To 238/2011. Skutek, kterým byl shledán vinným, časově spadá do období spolupráce svědka s policií (a tato se ač přímo či zprostředkovaně projevila v ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, k jehož poškození mělo jednáním svědka dojít), je dokladem toho, že policie, s níž J. H. prokazatelně spolupracoval, případ tzv. nezametla pod kobereček . Ani trestní postih obžalovaného tj. uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců za škodu ve výši 7.596,- Kč, nesvědčí pro závěr, že by byl svědek orgány činnými v trestním řízení nějakým způsobem favorizován.
Svědek je osobou, u níž se nedá dovozovat vyšší morální kredit, neboť mu zjevně nečiní potíže, aby svým trestněprávně kvalifikovaným jednáním (v daném případě § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona odsouzení výše ad 5/) poškodil i svého příbuzného (bratr F. H.). Na straně druhé nelze pomíjet skutečnosti, které svědčí o jeho přístupu k již spáchaným deliktům, kdy lze dokladovat, že trestnou činnost nepopírá, ale naopak skutečnosti mu za vinu kladené v procesním postavení obviněného doznává. I tento poznatek má svoji váhu při hodnocení věrohodnosti svědka.
K námitce o možnosti nepřípustného ovlivnění důkazní situace činností této osoby (tvrzená možnost o umístění věcí nalezených při domovní prohlídce ve vhodný okamžik svědkem H.) je nezbytné uvést, že jde o žádnou konkrétní okolností nezdůvodněnou alternativu, kterou obhajoba předkládá se zřejmým cílem, tj. dosáhnout nejen znevěrohodnění svědka H., ale i vyloučení možnosti obžaloby operovat s usvědčujícími důkazy důkazy věcnými, které byly orgány činnými ve stadiu přípravného řízení opatřeny při plném respektování zákonných podmínek stanovených příslušnými ustanoveními trestního řádu (předcházející nařízení domovní prohlídky soudcem, přítomnost nezúčastněné osoby při jejím provedení, předcházející výslech, příp. zdůvodnění toho, proč proveden nebyl, atd.). Přitom výsledky těchto prohlídek je nutno vnímat toliko jako hmotné doložení skutečností, které uváděl ve své výpovědi nejen svědek H., ale které jsou obsaženy i v dalších důkazech, o které se napadený rozsudek opírá, tj. např. svědecká výpověď R. B. (čerňáky s nápisem Policie, kulichy černé barvy), protokoly o sledování (černá taška). Nález pachových stop ztotožněných s osobami obžalovaných na jednotlivých předmětech, pak jen dalším způsobem dokladuje, že s těmito předměty přišli obžalovaní do styku a zpětně tak potvrzují údaje, které soud čerpá z těchto jiných důkazů, že jednotlivé předměty (vysílačky, dalekohled, atd.) obžalovaní při páchání trestné činnosti používali.
Odvolací soud při uvážení těchto skutečností dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tj. že výpověď svědka J. H. je pro rozhodování o vině obžalovaných využitelná jak z hlediska procesních předpokladů (výpověď ze dne 1.3.2011 a výpověď před odvolacím soudem), tak z hlediska jejího posouzení stran pravdivosti.
Důvod pro odmítnutí údajů svědka, ať již z důvodů procesních, tak z důvodů pravdivosti nelze spatřovat v tom, že svědek vystupoval po celou dobu jako policejní informátor a ve své podstatě jako osoba, která skupinu infiltrovala pro to, aby ji policejní složky mohly monitorovat a její činnost případně i soudně využitelnými prostředky (protokoly o sledování, záznamy telefonních hovorů) dokumentovat. Použitelnost policejních informátorů jakožto svědků v trestních věcech nemá za následek to, že by příslušné řízení, v němž takový svědek vystupoval, bylo třeba (bez dalšího) označit za rozporné s požadavky spravedlivého procesu (fair trial). Obecně (nikoli jen v ČR) se používání tajných agentů a policejních informátorů považuje za nezbytný prostředek boje proti nejzávažnějším formám trestné činnosti, zejména proti organizovanému zločinu. Je-li působení takových osob v souladu s právními normami, pak není důvod k tomu, aby důkaz provedený jejich výslechem byl označen za nepoužitelný (procesní složka) či pro tvorbu skutkových zjištění nevyužitelný (pravdivost údajů).
Odvolací soud učinil poznatek o tom, že svědek J. H. v posuzované věci prokazatelně spolupracoval s Policií ČR a zjevně není důvod k tomu, aby byl činěn závěr, že šlo v daném směru o aktivitu jednorázovou. Pokud proto obhajoba předložila odvolacímu soudu jako listinný důkaz korespondenci, v níž má svědek k takové spolupráci nabádat další osobu (k čemuž se svědek dotázán vyslovil vyhýbavým způsobem), pak ani tato skutečnost nevede odvolací soud k tomu, aby výpověď svědka z okruhu usvědčujících důkazů vyřadil.
III./2f)
Všechny tyto skutečnosti vedou odvolací soud k poznatku, že krajský soud ve svém rozsudku ve své podstatě správně zjistil skutkový stav věci a že tento zjistil na základě takového zhodnocení jím provedených důkazů, které odvolací soud akceptuje. Jestliže dokazování provedené odvolacím soudem nepřineslo žádných poznatků, které by měly vést k jinému hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně (odvolací soud nepřistupuje jinak k otázce hodnocení svědecké výpovědi J. H.), pak byl vytvořen procesní prostor pro to, aby odvolací soud s dílčí úpravou skutkových zjištění o vině obžalovaných znovu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.
III./3
Právní kvalifikace jednání obžalovaných
Soudem užitou právní kvalifikaci skutku není možno označit jako výstižnou ve vztahu ke skutkovým zjištěním, které stran jednotlivých obžalovaných učinil. Pokud krajský soud jednání obžalovaných posoudil v zásadě ve shodě s podanou obžalobou (dílčí změnu provedl u obžalovaných Ch., M. a G.), tj. jako přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v případě obžalovaných J. Ch. (I/1), a obžalovaných J. M. (I/2) a P. G. (I/2) a jako přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku v případě obžalovaných M. Z. (I/1-3), R. R. (I/1-3), L. Ch. (I/2,3) a M. D. (I/3), pak ve svém důsledku nevystihl v rovině základů trestní odpovědnosti, tj. ve výroku o vině, dostatečně pravou povahu a tím i závažnost jednání některých obžalovaných, které ve své části již překročilo uvedené, dokonání činu nejvzdálenější, vývojové stadium trestného činu. Jinými slovy řečeno, krajský soud svým rozhodnutím napravil pochybení, které se projevilo již při právní kvalifikaci činu v podané obžalobě. Ta byla státní zástupkyní na obviněné podána pro stejnou právní kvalifikaci, pro jakou bylo jejich trestní stíhání zahájeno, ač již popis skutku v žalobním návrhu, resp. i poznatky z důkazů, o které se při podání obžaloby státní zástupkyně opírala, odůvodňovaly to, aby u některých z obžalovaných bylo vyjádřeno vyšší vývojové stadium trestného činu, který je ve skutku spatřován, než se v podané obžalobě a potažmo napadeném rozsudku stalo.
Právní kvalifikaci skutku měl krajský soud věnovat větší pozornost již proto, že způsob jejího vyjádření v podané obžalobě svědčí o její nekonzistentnosti s tzv. větou skutkovou. Státní zástupkyní užitá právní kvalifikace je totiž v žalobním návrhu vztahována u obžalovaného Ch. i k bodu 3), u obžalovaného Ch. i k bodu 4), 5), obžalovaných M. a G. i k bodům 3) a 5) a konečně u obžalovaného D. k bodům 3), 4), ač ve skutkové větě jejich účast na těchto skutcích vůbec popsána není. Je proto jen logické, že ve vztahu k těmto bodům u označených obžalovaných nalézací soud žádný (samostatný) výrok v napadeném rozsudku neučinil.
Nesprávnost právního posouzení skutku dle soudu odvolacího spočívá v tom, že krajský soud dostatečně neuvážil význam některých svých skutkových zjištění z pohledu tzv. vývojových stadií trestného činu, konkrétně způsobu směřování pachatele k dokonání trestného činu.
Pochybení , které odvolací soud shledává při právní kvalifikaci jednání obžalovaných, spočívá v tom, že nalézací soud veškeré jednání obžalovaných vyjádřené v tzv. skutkové větě podřadil toliko pod vývojové stadium přípravy podle § 20 tr. zákoníku , aniž by si položil otázku, zda není odůvodněno to, aby v něm jeho části byl již spatřován pokus trestného činu ve smyslu § 21 tr. zákoníku, který by konzumoval předcházející toliko přípravnou část jednání obžalovaných .
Je-li pro přípravu , jako vývojové stadium nejvzdálenější dokonání, charakteristické, že směřuje vůči objektu připravovaného určitého zvlášť závažného zločinu nepřímo , tj. vzdáleně což vyjadřuje zejména znak vytváření podmínek pro spáchání , pak naplněnost jejích znaků lze spatřovat zejména v takových jednáních obžalovaných, které (vyjma vytipování osob vhodných k přepadení) směřovaly k zjištění základních poznatků o poškozených, jejich projevech, jejich časových návycích atd., jež pak sloužily jako podklad pro konkrétní dohodu
o způsobu provedení činu, tj. jak z hlediska způsobu napadení poškozených, tak dělby činností jednotlivých na činu participujících osob.
Z tohoto hlediska bylo důvodným jako přípravu posuzovat tu část jednání obžalovaných, která je ve výroku rozsudku krajského soudu vyjádřena
v bodě I/1 skutkovým zjištěním:
M. Z. společně s R. R. a J. Ch. se dohodli na jejím loupežném přepadení; po této dohodě opakovaně, a to nejméně v šesti případech, prováděli obhlídku rodinného domu na ulici V Z., v K. n. O., okres T., s cílem zjistit přesný pohyb a časový rozvrh M. S. a místo úschovy finanční hotovosti, současně měli v úmyslu vytipovat nejvhodnější okamžik pro provedení loupežného přepadení; za účelem loupežného přepadení si obžalovaní obstarali policejní kombinézy s nápisy Policie, kukly na hlavu a minimálně jednu krátkou střelnou zbraň, takto ustrojeni se vydávali za příslušníky Policie ČR a pohybovali se v okolí domu M. S. ..
v bodě I/2 skutkovým zjištěním:
. dohodli se M. Z., R. R., L. Ch., J. M. a P. G., každý v nezastupitelné roli v organizované skupině na provedení loupežného přepadení S. N. v jeho domě v Š., okres B.; kdy role jednotlivých členů organizované skupiny byly rozděleny tak, že M. Z. bude vydávat členům organizované skupiny pokyny, obstará střelnou zbraň, komunikační vybavení pro jednotlivé členy organizované skupiny - vysílačky a dalekohled pro noční vidění, R. R. společně s M. Z. provede samotné loupežné přepadení S. N., L. Ch. a J. M. budou působit jako řidiči, jejichž úkolem bude svými vozidly vyzvednout M. Z. a R. R. a odvézt je do Š., zde je vysadit, počkat na provedení obhlídky místa loupežného přepadení a na jeho samotné provedení, a pak oba z místa činu odvézt; loupežné přepadení měli M. Z. a R. R. provést tak, že oba vydráždí psy v kotcích na pozemku domu v obci Š. a tak vylákají S. N. z domu, na zahradě jej přepadnou a pod pohrůžkou použití střelné zbraně jej přinutí k vydání finanční hotovosti.
Oproti tomu , jakmile již obžalovaní přistoupili k aktivitám, které měly přejít ve vlastní přepadení poškozených (snaha vylákat poškozené z objektů, aby je mohli přepadnout), nelze při právním posuzování této části jejich jednání setrvávat na stanovisku, že jde o jednání toliko přípravné, neboť konkrétně zamýšlený způsob přepadení poškozené a poškozeného svědčí závěru, že soudem zjištěným a ve výroku napadeného rozsudku vyjádřeným jednáním již překonávali poslední rozhodnou překážku , která jim bránila v dokonání trestného činu, tj. prováděli činnost, která se vyznačuje bezprostředností směřování k dokonání a je charakteristickým znakem pokusu trestného činu . Touto překážkou byly dveře nemovitostí, které oddělovaly obžalované (tedy konkrétně ty z nich, kteří měli vlastní přepadení realizovat) od poškozených a bránily tomu, aby tito obžalovaní v bezprostředním fyzickém kontaktu s poškozenými mohli vůči nim, v úmyslu zmocnit se jejich hodnot, užít násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Tuto překážku se snažili překonat vylákáním poškozených z prostor domů (ke dveřím, resp. na zahradu), jak vyjadřují skutková zjištění , která jsou v rozsudku krajského soudu
v bodě I/1 výroku vyjádřena textem:
následně dne 10.3.2010 okolo 18:30 hod. M. Z. a J. Ch., oba ustrojeni v policejních kombinézách s nápisy Policie a se srolovanými kuklami na hlavě, ozbrojeni minimálně jednou krátkou střelnou zbraní, zazvonili na zvonek rodinného domu M. S. s cílem vylákat ji ke dveřím a pod legendou policejního šetření vstoupit do rodinného domu a zde pod pohrůžkou použití střelné zbraně přinutit M. S. k vydání finanční hotovosti; M. S. na jejich zvonění nereagovala, a proto oba dva od domu odešli, neboť se na ulici začali pohybovat chodci a informovat se, proč je na místě policie ,
a v bodě I/2 výroku vyjádřena textem:
takto obžalovaní přijeli nejméně v šesti případech na obhlídku rodinného domu S. N., kdy na místo přijeli vždy v nočních hodinách ve dnech 30.6.2010, 1.7.2010, 7.7.2010, 8.7.2010, 23.7.2010, 25.7.2010 a obžalovaní M. Z. a R. R. se převlékali do černého oblečení; k přepadení S. N. nedošlo, neboť se S. N. přestal v domě zdržovat varován policií; z tohoto důvodu uložil M. Z. P. G. zjistit, kdy bude S. N. ve svém domě tak, aby mohlo dojít k jeho přepadení a k dokonání plánovaného zločinu, loupežné přepadení nebylo dokonáno, neboť všichni obžalovaní byli dne 26.7.2010 zadrženi Policií ČR .
V případě, že takto obžalovaní jednali v době, kdy poškození byli v domě přítomni (a zejména výpověď svědkyně M. S. tomu nasvědčuje), pak měla uvedená skutková zjištění nalézti svého výrazu v právním závěru soudu, že obžalovaní M. Z. (ad I./1,2), J. Ch. (ad I/1), R. R. (ad I./2) se dopustili pokusu (jednorázového v bodě I./1, pokračujícího v bodě I./2) ve formě spolupachatelství, tj. pokusu konzumujícího jejich reálně předcházející přípravu . Toto vývojové stadium by pak dostatečným způsobem vyjádřilo povahu a závažnost spáchaného jednání.
Nutno však současně dodat následující: Pokud by poškozený v době popsaného jednání obžalovaných přítomen v nemovitosti nebyl, pak se výše uvedené vývody o bezprostřednosti směřování k dokonání (a tím potřebě vyjádření vývojového stadia pokusu) neuplatní. Z tohoto pohledu žádoucí konkretizace skutkových zjištění ve vztahu k poškozenému S. N. však již není nezbytná, neboť by nikterak nemohla ovlivnit způsob rozhodnutí odvolacího soudu, které muselo respektovat v posuzované věci se uplatňující zákaz reformationis in peius (viz níže IV./2 ).
V situaci, že by u výše označených obžalovaných byl skutek kvalifikován jako pokus zločinu loupeže, pak odpovídajícím způsobem bylo nutno upravit i právní kvalifikaci dalších obžalovaných, kteří na činu participovali, neboť pomocný charakter jejich jednání (řidiči) by - za daných objektivních i subjektivních souvislostí (tj. jejich vědomostí, že spoluobžalované přepravují na místo činu již k provedení vlastního přepadení poškozených) - již bylo nezbytné vyjádřit ve formě účastenství v užším smyslu, tj. pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nikoli jen jako jednu z forem přípravy. Rovněž tato změna je však v řízení odvolacím v důsledku charakteru podaných opravných prostředků neproveditelná (viz níže část IV./2 ).
Za další dílčí nedostatek rozsudku soudu prvního stupně pak lze označit to, že (s výjimkou jím zdůvodněného postupu při úpravě právní kvalifikace a tím i právní věty u obžalovaných Ch., M. a G.) převzal nalézací soud z obžaloby i vyjádření tzv. právní věty , aniž by ji - dle jím zjištěného rozdílného působení jednotlivých obžalovaných ve skupině - přizpůsobil ve vztahu k tomu kterému konkrétnímu obžalovanému, resp. aniž by případně tuto omezil o vypuštění znaků, jejichž naplněnost nevyložil nalézací soud v té pasáži odůvodnění svého rozsudku, kterou věnoval zdůvodnění právní kvalifikace činu (např. znak srocení ). Tyto dílčí nedostatky pak napravil odvolací soud ve svém rozhodnutí.
III./4
Skutková zjištění zprošťující části rozsudku
V případě skutku vymezeného v žalobním návrhu pod bodem 1) učinil krajský soud zjištění, že na podkladě jím citovaných důkazů je prokázáno, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba, že tento je trestným činem, avšak pro nedostatek důkazů umožňujících závěr o pachatelství obžalovaných tyto obžaloby zprostil podle § 226 písm. c) tr.ř. obžaloby.
Obdobné závěry učinil i ve vztahu ke skutkům, které byly popsány v žalobním návrhu pod body 2) a 6). I v těchto případech dospěl k závěru, že jedinými důkazy, které mají bezprostřední vztah k závěru o pachatelství obžalovaných na činu jsou pachové stopy, jejichž vyhodnocením byla zjištěna shoda s osobami jednotlivých obžalovaných. U všech zproštěných skutků zmiňuje krajský soud nález pachových stop, které ve svém opravném prostředku zmiňuje státní zástupkyně. Mimo jeho hodnotící úvahy nejsou ani další důkazy, které ve svém odvolání státní zástupkyně uvádí (znalecký posudek, výpověď svědka L.).
Tyto poznatky odvolacího soudu pak nacházejí svého výrazu ve způsobu rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně ( IV./4 )
IV.
Způsob rozhodnutí odvolacího soudu
Poté, co odvolací soud doplnil ve veřejném zasedání ve výše uvedeném rozsahu dokazování, a poté, co rozhodl o zamítnutí důkazního návrhu obhajoby, dospěl k poznatku, že ve věci lze nově rozhodnout.
IV./1
Důvody zrušení rozsudku a forma rozhodnutí odvolacího soudu
Z důvodů výše uvedených, tj. jisté nepřesnosti skutkových vyjádření a dílčích nepřesností při právním posouzení činu (znaky vymezující formy přípravy) a zejména pak i z důvodu vadného postupu při výslechu svědka J. H. dospěl odvolací soud k poznatku, že opravné prostředky všech obžalovaných, napadajících odsuzující část rozsudku, je třeba hodnotit jako důvodné, neboť na jejich podkladě nastává důvod pro zrušení této části rozsudku z důvodu § 258 odst. 1, písm. a), b), d) tr.ř. V případě obžalovaných L. Ch. a J. M. byl napadený rozsudek zrušen i při užití ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř., neboť tresty těmto dvěma obžalovaným uložené soudem prvního stupně byly vyhodnoceny jako nepřiměřené (viz IV./3 ). Protože se odvolací soud dle odst. 2 cit. ustanovení má omezit jen na zrušení vadné části rozsudku, jejích oddělitelných výroků, postupoval vrchní soud tak, že zrušil jen ve výroku tohoto rozsudku označenou část rozsudku soudu prvního stupně.
Procesní vada , pro kterou došlo ke zrušení napadeného rozsudku (výslech svědka H.), neboť i jeho odsouzení je založeno zčásti na usvědčující výpovědi uvedeného svědka, jakož i pochybení při právním posouzení činu (zejména soudem užité zákonné znaky vymezující přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku i u tohoto obžalovaného), prospívaly i již odsouzenému P. G. , u něhož nabylo rozhodnutí soudu právní moci. Proto za podmínek § 261 tr.ř. byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho odsuzující části zrušen i u této osoby.
Stupeň objasněnosti věci a náprava procesní vady postupem odvolacího soudu umožnila, aby vrchní soud za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem , a to způsobem, který je vyjádřen ve výrokové části tohoto rozsudku. Při částečně odlišných skutkových zjištěních rozhodl opětovně o vině obžalovaných, které uznal vinnými ve své podstatě shodným jednáním, jak je vymezil soud prvního stupně, ať již ve výrokové části, tak i v odůvodnění svého rozsudku.
Činnost P. G., který si odvolání proti rozsudku nepodal, a u něhož byl již pravomocný rozsudek zrušen za podmínek § 261 tr.ř. (tzv. benefitium cohaesionis ) byla dle zjištění nalézacího soudu omezena na udání typu a následné aktivity, jimiž měla být zjištěna přítomnost poškozeného v bydlišti, která by umožnila spáchání činu. V rozhodnutí odvolacího soudu (viz část IV./2 ), jeho výrokové části, bylo jednání tohoto obžalovaného vymezeno tak, aby odpovídalo zjištění, které krajský soud (viz též str. 35-36 odůvodnění jeho rozsudku) k jeho osobě učinil.
IV./2
Výrok o vině
S přihlédnutím k tomu, že na podkladě odvolání obžalovaných napadajících odsuzující část rozsudku nelze provádět jakékoli změny, které by se projevily ve zhoršení jejich postavení (takovou změnu lze provádět jen za podmínek § 259 odst. 4 tr.ř.), dospěl odvolací soud k poznatku, že jednání obžalovaných je nezbytné právně kvalifikovat ve shodě se soudem prvního stupně - jako přípravu trestného činu loupeže podle § 20 odst. 1, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u všech obžalovaných a též podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku u obžalovaných Z., R., Ch. a D. V uvedeném směru odvolací soud sdílí rozlišení aplikace znaků kvalifikované skutkové podstaty mezi uvedenými čtyřmi obžalovanými na straně jedné a obžalovanými Ch. a M., jak je krajský soud vyložil na straně 38 svého rozsudku.
Zcela přesvědčivě soud prvního stupně vyložil i to, proč pokládá jednotlivé obžalované za jedince, kteří čin spáchali jako členové organizované skupiny ve smyslu zákonného znaku upraveného v odst. 2 písm. a) § 173 tr. zákona. Dělba činností, jak ji zcela detailně v souladu s poznatky plynoucími z provedených důkazů na str. 37 a 38 napadeného rozsudku nalézací soud popsal, vybavenost skupiny prostředky určenými k užití při páchání trestné činnosti, jednoznačně svědčí závěru, že šlo o přípravu trestného činu loupeže (její znaky jsou dány záměrem obžalovaných zmocnit se majetkových hodnot ve vlastnictví poškozených prostřednictvím užití násilí či hrozby jejího bezprostředního užití), na jejímž spáchání se podíleli tři trestně odpovědní pachatelé, u nichž dělba činností měla zvýšit pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Z pohledu opakovanosti snah o přepadení poškozených, reakcí obžalovaných, když se toto realizovat nedařilo, lze zcela důvodně dovodit, že činu se dopustili v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku . Až potud je odvolací soud zcela ve shodě s náhledem na věc se soudem prvního stupně.
Již výše odvolací soud uvedl, že za dílčí nedostatek rozsudku pokládá to, že ne zcela přesně a adresně přistoupil krajský soud k aplikaci zákonných znaků přípravy ve vztahu k tomu kterému z obžalovaných.
Pokud krajský soud ve shodě s obžalobou vymezil, že se obžalovaní přípravy dopustili i ve formě srocení , pak patrně ne zcela uvážil, že tato forma trestné součinnosti se vyznačuje shluknutím nejméně tří osob, vzniklým i konkludentně, a sice za účelem aktuálního, tedy okamžitého, spáchání individuálně určitého násilného zvlášť závažného zločinu. Přitom skutková zjištění nalézacího soudu vychází z dlouhodobosti aktivit obžalovaných, aktivit založených na tipech, tj. jednáních, která nevzešla z toho, co je míněno srocením.
Naopak důvodné je spatřovat v jednání obžalovaných spolčení , neboť tato jako výslovná nebo konkludentní forma přípravy spočívá v dohodě dvou či více osob ohledně jejich v budoucnu spáchaného zvlášť závažného zločinu.
Existence prostředků, které obžalovaní užívali, odůvodňuje i užití znaku opatřování či přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání s ohledem na zjištění učiněná již nalézacím soudem je tento znak důvodné užít u obžalovaného Z.
Obstarání tipu mělo za následkem vzbuzení rozhodnutí spáchat čin vůči označeným osobám. Tato iniciace činů obžalovaných tak odůvodňuje použití znaku návodu u obžalovaných G. a D.
Doprava obžalovaných, kteří měli vlastní přepadení realizovat (Z., R.), pak má v případě řidičů motorových vozidel, tj. obžalovaných Ch.
a M. za následek užití znaku pomoci , neboť v tomto významu je třeba hodnotit činnost osoby, která sama svým jednáním znaky trestného činu (užití násilí, hrozba užití násilí) nenaplňuje.
V důsledku toho, že nedošlo k naplnění znaků trestného činu loupeže, tj. k jejímu dokonání, bylo nezbytné čin obžalovaných posoudit jako vývojové stadium tohoto trestného činu. I s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud rozhodoval o odsuzující části rozsudku svým výrokem toliko na podkladě odvolání obžalovaných, bylo jednání obžalovaných posouzeno jako vývojové stadium přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Její užití je odůvodněno tím, že tato směřovala k zvlášť závažnému trestnému činu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), a to takovému, který trestnost přípravy výslovně upravuje v příslušném ustanovení zvláštní části (§ 173 odst. 5 tr. zákoníku).
V opravných prostředcích některých obžalovaných odeznělo, že právní kvalifikace jejich činu při aplikaci znaku upraveného v ustanovení odst. 2 písm. a) § 173 tr. zákoníku není důvodná vzhledem k jejich nevědomosti o tom, že se na spáchání činu podílí více osob. Tyto námitky obsažené v opravném prostředku obžalovaného Ch. (tvrzení, že zná pouze Z. a Ch.) či M. (znal jen Z., H. a jednou vezl R.) jsou z pohledu soudem užité právní kvalifikace nedůvodné, neboť dostačující je v daném směru zjištění, že prokazatelně věděli o účasti nejméně dalších dvou osob na páchání činu se podílejících, a byla-li trestná činnost páchána způsobem výše popsaným (tj. při dělbě úkolů za využití technických prostředků, atd.), pak toto je i z hlediska subjektivní stránky dostačující pro dovození naplněnosti znaku, že se činu účastnili jako členové organizované skupiny . Pro úplnost se dodává, že ve smyslu tohoto zákonného znaku se za člena organizované skupiny považuje nejen pachatel, tj. osoba, která svým jednáním naplní znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu (tzn. zamýšlení realizátoři Z. a R.), nýbrž i osoby, které v případě dokonaného činu či jeho pokusu vystupují v pozici účastníků v užším slova smyslu (tzn. např. návodce či pomocník).
Vědomost o spáchání činu nejméně třemi osobami je dána u všech obžalovaných. Organizovaná skupina přitom nemusí působit v delším časové úseku. Pro závěr, že se pachatel činu dopustil jako člen organizované skupiny, dostačuje, že se za podmínek svědčících o vyšší koordinaci jednání tří odpovědných jedinců dopustil i byť jednoho útoku (obž. M.).
Pokud odvolací soud uvedl, že jednání obžalovaných (s výjimkou odlišně přiřazených znaků v tzv. právní větě) kvalifikoval ve shodě se soudem prvního stupně, pak je třeba dodat i to, že na rozdíl od krajského soudu vypustil z výroku o vině jeho závěr, že se této přípravy dopustili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku . Takové vyjádření pokládá odvolací soud u označeného vývojového stadia za nepřípadný, a to i při vědomí, že existuje i právní názor odlišný, který spolupachatelství ve stadiu přípravy připouští.
IV./3
Výrok o trestu
V napadeném rozsudku (v jeho odůvodnění, části C/Trest) nalézací soud správně poukázal na skutečnosti, které je nezbytné hodnotit při úvaze o druhu a výši trestu. V rámci poznatků o dosavadním způsobu života obžalovaných poukázal i na skutečnosti, které plynou z rejstříku trestů, resp. i připojených spisů o předchozím odsouzení obžalovaných. Ve výrocích o trestech uložených obžalovaným M. Z., R. R., J. Ch., P. G. a M. D. nepochybil z hlediska aplikace příslušných hmotněprávních ustanovení (nezjištěna vada ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř. ) a tresty, které jim uložil, nelze označit ani za takové, které by bylo nezbytné zrušit podle § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. , tj. pro jejich nepřiměřenost.
Nalézacímu soudu však lze vytknout to, že - dle názoru soudu odvolacího ne zcela dostačujícím způsobem přistoupil k diferenciaci ukládaných trestů, což se projevilo v tom, že po zvážení níže uvedených skutečností odvolací soud některým obžalovaným uložil trest mírnější, aby tak více odlišil různou závažnost jednání jednotlivých obžalovaných. V daném směru se toto projevilo při snížení trestu u obžalovaného R. R., u něhož tak odvolací soud více zvýraznil rozhodující roli obžalovaného M. Z. (jemuž trest ponechal nezměněn), u obžalovaného L. Ch., u něhož odvolací soud podstatně výraznějším promítl to, že jeho doznání ve stadiu přípravného řízení napomohlo k objasnění podílu dalších obžalovaných na spáchané trestné činnosti, a u obžalovaného J. M., u něhož odvolací soud více zohlednil jeho důkazně prokázanou (jednorázovou) aktivitu na činnosti skupiny.
Při novém rozhodnutí o trestech odvolací soud - mimo toho, co uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně přihlédl i k následujícím poznatkům:
Obžalovaný M. Z. je osobou, která má čtyři záznamy v rejstříku trestů. Jedná se o následující pravomocná odsouzení: 1) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15.12.2003, č.j. 9 T 119/2003-33, (TP doručen obviněnému dne 24.2.2004) byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zákona (čin spáchán dne 5.8.2003), za který mu byl uložen peněžitý trest 10.000,- Kč při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců (výrok o trestu zrušen při ukládání souhrnného trestu viz ad 4),
2) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28.3.2006, č.j. 9 T 65/2006-30, (TP doručen obviněnému dne 24.4.2006) byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. a), písm. b) tr. zákona (čin spáchán dne 14.1.2006), za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, s podmíněným odkladem výkonu při stanovení zkušební doby v trvání dvaceti čtyř měsíců a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. K nařízení výkonu trestu odnětí svobody došlo na podkladě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7.10.2008, č.j. 9 T 65/2006-60, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12.11.2008, sp.zn. 5 To 597/2008. Obžalovaný trest vykonal ve věznici s dozorem (Věznice Znojmo) v období od 16.2.2009 do 16.6.2009.
3) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31.10.2007, č.j. 10 T 249/2006-41, byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona (čin spáchán dne 18.10.2006), za které mu byl uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
4) rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27.6.2007, č.j. 2 T 32/2000-1108, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1.4.2008, sp.zn. 6 To 59/2008, byl uznán vinným účastenstvím na trestném činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. c), § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona (čin spáchán v měsíci červenci 1999) a trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (čin spáchán 14.8.1999), za které - a rovněž sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zákona - mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen při vyslovení dohledu a stanovení zkušební doby v trvání tří let, trest peněžitý ve výši 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků, a to při zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15.12.2003, sp.zn. 9 T 119/2003 (ad 1). V této věci byl obžalovaný stíhán vazebně, vazbu vykonával od 27.8.1999 do 4.2.2000.
Obžalovaný R. R. vykazuje v rejstříku trestů osm záznamů. Pokud se v následujícím přehledu pominou odsouzení, kdy se jmenovaný dopustil trestné činnosti jako mladistvý (odsouzení rozsudky Okresního soudu Brno-venkov, sp.zn. 3 T 368/97, sp.zn. 3 T 145/98 a sp.zn. 1 T 30/97), pak je možno zmínit jeho následující pravomocná odsouzení doložená připojenými spisy, z nichž vyplývá, že odsouzen byl: 1) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1999, č.j. 8 T 46/99-132, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14.2.2000, sp.zn. 4 To 38/2000, pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona (čin spáchán 16.11.1998) k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem (výrok o trestu následně zrušen při uložení trestu souhrnného viz ad 5)
2) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 4.4.2003, č.j. 5 T 41/2003-45, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona (čin spáchán dne 6.2.2003) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin (výrok o trestu následně zrušen při uložení trestu souhrnného viz ad 3)
3) rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15.3.2004, č.j. 2 T 722/2002-128, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 11.10.2002) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 4.4.2003, sp.zn. 5 T 41/2003
4) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 25.6.2004, č.j. 11 T 88/2004-49, pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona (čin spáchán dne 6.10.2003) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4.10.2007, sp.zn. Nt 1136/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31.10.2007, sp.zn. 7 To 564/2007, byl trest přeměněn na trest odnětí svobody v trvání dvě stě dnů. Tento trest obžalovaný vykonal dne 2.8.2008 (následně začal vykonávat trest z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 2 T 32/2000).
5) rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27.6.2007, č.j. 2 T 32/2000-1108, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 1.4.2008, sp.zn. 6 To 59/2008, pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona (čin spáchám v měsíci červenci 1999) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1999, č.j. 8 T 46/99-132,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14.2.2000, sp.zn. 4 To 38/2000 (ad 1). Po sjednocení výkonu trest vykonával ve věznici s dozorem. Trest vykonal jednak v období od 31.7.2001 do 30.1.2002 (výkon trestu původně uloženého rozhodnutím ad 1), a po zápočtu vazby od 27.8.1999 do 30.7.2001, v období od 2.8.2008 do 30.8.2009.
Obžalovaný J. Ch. vykazuje v rejstříku trestů osm záznamů. Pokud se pominou první dva, k nimž nelze přihlížet, pak z připojených spisů plyne, že pravomocně byl odsouzen: 1) trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 25.3.2003, č.j. 91 T 10/2003-48, pro trojnásobný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona (činy spáchány v období září 1996 až listopad 2002) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Na základě usnesení ze dne 7.6.2007, č.j. 91 T 10/2003-77, bylo rozhodnuto tak, že trest vykoná ve věznici s dozorem. S výkonem tohoto trestu (stejně i trestu ad 3) bylo započato po datu 14.1.2009 (tj. po výkonu trestu ad 2), podmíněně byl obžalovaný z výkonu trestu propuštěn dne 24.6.2009, při stanovení zkušební doby v trvání tří roků (tj. do 24.6.2012).
2) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30.8.2006, č.j. 92 T 108/2006-31, pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zákona (čin spáchán 27.8.2006) k peněžitému trestu 20.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Usnesením ze dne 25.4.2007, č.j. 92 T 108/2006-52, bylo rozhodnuto tak, že trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců vykoná ve věznici s dozorem. Do výkonu trestu byl dodán dne 16.7.2008, trest vykonal dne 14.1.2009.
3) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6.12.2006, č.j. 88 T 123/2006-35, pro trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona (čin spáchán dne 15.10.2006) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin. Na základě usnesení ze dne 3.9.2008, č.j. 88 T 123/2006-73, bylo rozhodnuto o přeměně zbytku tohoto trestu na trest odnětí svobody v trvání 184 dnů, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
4) rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10.10.2008, č.j. 2 T 123/2008-47, pro trestný čin pytláctví podle § 178a odst. 1 tr. zákona (čin spáchán dne 16.7.2008) k trestu propadnutí věci.
5) rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22.3.2011, č.j. 12 T 104/2010-44, pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.zákoníku (čin spáchán dne 13.11.2010) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin.
6) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7.5.2011, č.j. 99 T 55/2011-29, pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku (čin spáchán 5.5.2011) k peněžitému trestu ve výši 30 denních dávek po 1.000,- Kč, tedy celkem třiceti tisíc Kč, při stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
U obžalovaného M. D. uvedl krajský soud skutečnosti o předchozím odsouzení v dostatečném rozsahu, doplnit lze snad jen to, že trestných činů, kterými byl pravomocně uznán vinen, se v případě prvního odsouzení dopustil dne 16.11.2007, v případě druhého odsouzení dne 26.11.2009.
V případě obžalovaných L. Ch., J. M. či již odsouzeného P. G. není třeba správná zjištění nalézacího soudu v ničem doplňovat.
Výše uvedený výčet umožňuje lépe vystihnout povahu a stupeň narušení jednotlivých obžalovaných, plastičtěji zobrazuje, že někteří z nich se trestné činnosti dopouštějí opakovaně, a to přes vedení trestního stíhání vůči jejich osobám, případně přes tresty ať již výchovného charakteru (které svůj účel neplní a musí být přeměňovány) či tresty postihující je na osobní svobodě.
Správná jsou zjištění nalézacího soudu, že obžalovaní M. Z. a J. Ch. se trestné činnosti dopustili ve zkušební době (prvý ve zkušební době u trestu podmíněně odloženého s dohledem, druhý ve zkušební době při podmíněném propuštění z výkonu trestu) a že se jí oba tito obžalovaní, stejně jako obžalovaný R. R., dopustili nedlouho po výkonu trestu odnětí svobody (obž. Z. trest vykonal dne 16.6.2009, obž. R. dne 30.8.2009, obž. Ch. podmíněně propuštěn dne 24.6.2009). Jak z hlediska již vykonávaného trestu odnětí svobody, tak z hlediska počtu odsouzení je proto třeba za výrazněji narušené jedince pokládat obžalované Z., R. a Ch., a to vůči zbývajícím obžalovaným, neboť na uvedené tři obžalované již bylo působeno nepodmíněnými tresty odnětí svobody, a to v trvání převyšující čtyři roky u obž. R., v trvání převyšujícím jedenáct měsíců u obž. Ch. a v trvání šesti měsíců u obž. Z. (ten byl navíc omezen na osobní svobodě i vazbou ve věci Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 2 T 32/2000. I tyto skutečnosti společně s hodnocením vlastního podílu zapojenosti těchto obžalovaných do připravované trestné činnosti svědčí o potřebě jejich důraznějšího postihu.
Z pohledu úvah o možnosti podmíněného odkladu či naopak nutnosti přímého výkonu ukládaného trestu odnětí svobody nebylo možno u obžalovaného M. D . přehlédnout to, že i tento obžalovaný se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení (navíc jak správně uvedl krajský soud na str. 45 svého rozsudku stanovené dvěma předchozími rozhodnutími).
Všichni obžalovaní byli s ohledem na právní posouzení věci ohroženi trestem odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let , neboť z ustanovení § 20 odst. 2 tr. zákoníku plyne, že příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala (jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného). Je však nezbytné dodat i to, že trestní zákoník soudu umožňuje (§ 58 odst. 5
tr. zákoníku), aby při trestání pachatele za přípravu k trestnému činu soud snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, aniž by byl vázán omezením upraveným v odstavci třetím, čehož využil krajský soud uložení trestu obžalovaným M., G. a D.
Při postihu obžalovaných bylo nutno vycházet z toho, že jejich jednání hodnocené z důvodů výše uvedených jako jednání přípravné nabylo podoby, která u některých z nich již přecházela, resp. přešla, k dalšímu vývojovému stupni, tzn. pokusu. Taková zjištění vedou odvolací soud k poznatku, že podstatně navyšují závažnost této přípravy, u níž nelze navíc odhlížet od dlouhodobosti snah obžalovaných přepadení realizovat, od opakování těchto aktivit a od jejich zaměřenosti vůči třem poškozeným. K těmto skutečnostem, jakož i k okolnostem
a důvodům, pro které k dokonání činu nedošlo (aktivita policie), bylo nutno ve smyslu § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout a vyhodnotit je jako faktory odůvodňující (vyjma soudem prvního stupně učiněných výjimek u obžalovaných M., G. a D.) uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, v případě některých z obžalovaných (M. Z. a R. R.) pak nikoli při její spodní hranici.
Vrchní soud nezjistil žádných důvodů k tomu, aby odlišně přistoupil k potrestání obžalovaných M. Z., J. Ch., P. G. a M. D . Těmto obžalovaným uložil tresty zcela ve shodě se soudem prvního stupně, a to pokud se týká výměry trestu odnětí svobody, způsobu výkonu tohoto trestu (event. podmínek jeho podmíněného odkladu v případě obžalovaného G.), případně trestů dalších.
U obžalovaného J. Ch. se jedná o trest souhrnný , který byl již nalézacím soudem správně uložen ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, č.j. 12 T 104/2010-44.
Důvody zmírnění trestů u obžalovaných R., Ch. a M. již odvolací soud ve stručnosti zmínil výše, v podrobnostech lze dodat následující:
U obžalovaného R. R. by trest, který mu byl krajským soudem uložen, nemohl být hodnocen jako trest nepřiměřený, který by bylo nezbytné zrušit při aplikaci § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Jinak řečeno, pokud by nebyl shledán důvod ke zrušení výroku o vině, nemohl by odvolací soud přistoupit ke změně konkrétní výměry uloženého trestu. Pokud však odvolací soud posuzoval otázku přiměřenosti trestu samostatně, tj. aniž by byl vázán hledisky zjevné nepřiměřenosti ve smyslu citovaného ustanovení, přistoupil z důvodu odlišení významu tohoto obžalovaného
a obžalovaného M. Z. jako osoby, kolem níž se skupina pachatelů vytvořila, k částečnému snížení trestu obžalovanému ukládanému, když mu trest uložil ve výměře osmi let, a to při stejném způsobu jeho výkonu (věznice se zvýšenou ostrahou) a současném uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
V případě obžalovaného L. Ch. odvolací soud přihlédl k tomu, že tento obžalovaný jednak přispěl k objasnění trestné činnosti i dalších osob, jednak je hodnocen jako osoba, u níž ještě příznivě vychází predikce možností jeho resocializace (posudek zmiňovaný na str. 39 rozsudku). Výrazněji odlišně od tohoto obžalovaného vyznívá tato predikce u obžalovaného J. Ch. (tamtéž), který je osobou, u níž se sklony k páchání trestné činnosti (viz výše citované údaje o předchozím odsouzení) již značně projevily. I při vědomí toho, že u L. Ch. je zaznamenávána větší účast na spáchané trestné činnosti (I/2,3) než u obžalovaného J. Ch., odlišení provedené při postihu těchto dvou obžalovaných nalézacím soudem rozdílem šesti měsíců se nejeví zcela adekvátní.
Protože dosažení cílů, které se s trestním postihem pojí, lze u obžalovaného Ch. očekávat i při uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby, byl tomuto obžalovanému jako trest přiměřený uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Uložením trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, odvolací soud vyjadřuje to, že je nezbytné jako významnou polehčující okolnost hodnotit ten fakt, že obžalovaný v rámci skupinově páchané trestné činnosti uvedl ve své výpovědi takové skutečnosti, které umožnily (a to i odvolacímu soudu) vyřešit několik podstatných otázek nezbytných pro (jeho) rozhodnutí, z nichž lze zmínit otázku účasti na činu a tím i trestní odpovědnosti některých obžalovaných (např. D.), otázku posuzované věrohodnosti slyšeného svědka (H.), otázku skutkových zjištění - povahy připravovaného jednání (údaje o zamýšleném napadení poškozených) a tím i otázku právní kvalifikace činu. I na podkladě údajů tohoto obžalovaného lze dospět k závěru o vyšší míře organizovanosti, a tím i vyšší trestnosti (znak kvalifikované skutkové podstaty) spáchaného činu. Je tudíž zřejmé, že obžalovaný ve své výpovědi uvedl i takové skutečnosti, které bylo nezbytné vyhodnotit v rámci výroku o vině i v jeho neprospěch. Za tohoto stavu je pak namístě, aby k jeho doznání bylo náležitě přihlédnuto při jeho postihu.
Pokud krajský soud uložil zejména obžalovanému M. Z. důrazný nepodmíněný trest odnětí svobody a vyslal tak jasný signál o nutnosti nekompromisního postihu pachatelů páchajících (resp. připravujících) trestnou činnost v rámci skupiny pachatelů, mezi nimiž jsou rozděleny činnosti v zájmu zvýšení efektivity a úspěšnosti provedení trestného činu (obecně organizované kriminality), a takový postih je zcela namístě, je-li takto organizována zejména násilná trestná činnost, u níž zvláštní specifikum tvoří to, že pachatelé ji páchají v převlečení za ozbrojené složky státu (kombinézy s nápisy Policie), pak odvolací soud cítil potřebu vyslání jasného signálu i v tom směru, že osoby, které se rozhodnou svojí výpovědí přispět k objasnění takové (sofistikované a obtížněji odhalitelné) trestné činnosti, mohou reálně počítat s tím, že ustanovení § 41 písm. l) tr. zákoníku v jejich případě se konkrétním způsobem projeví ve výměře jim uloženého trestu.
Protože trestní zákoník v ustanovení § 58 odst. 5 obecně upravuje možnost soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu pokud má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy .. za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele trestem kratšího trvání , dospěl odvolací soud k závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení v případě obžalovaného L. Ch., jehož aktivita ve skupině se projevovala převážně v podpůrných činnostech (zejména řidič, neboť tip na přepadení poškozené L. vzešel současně i od D., který obstarával potřebné informace) a u něhož, s ohledem na přístup, který při objasňování věci zaujal, i s přihlédnutím k hodnocení možností resocializace lze dospět k poznatku o naplněnosti obou zákonných podmínek, tj. že v jeho případě to umožňuje povaha a závažnost přípravy (tj. jeho konkrétní podíl na ní) a že nápravy u něj lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Při aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku tak odvolací soud tomuto obžalovanému uložil trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby v trvání 4 let.
Na straně druhé již nemohl odvolací soud vyhovět odvolání tohoto obžalovaného v tom směru, aby mu trest byl uložen ve výměře umožňující jeho podmíněný odklad. Uložení takového trestu (podmíněného) by totiž zcela popřelo to zjištění, že činnost celé skupiny vykazovala značný stupeň závažnosti a že k takovému hodnocení přispívá činnost každého jednotlivého jejího člena, byť se na ní podílí případně jen podřadnějšími či podpůrnými formami aktivit. Obžalovaný Ch. byl osobou, která se - byť v podřízenější roli zapojila do jednání vůči dvěma poškozeným a musel si být - i s ohledem na charakter činu, osob, na ní se podílejících, jejich vybavenosti, atd. - vědom následků, které mu z toho vzejít mohou. Podmíněný odklad výkonu trestu ( § 81 odst. 1 tr. zákoníku , a to i v případě současně ukládaného dohledu § 84 tr. zákoníku ) lze povolit jen tehdy, lze-li mimo jiné i s přihlédnutím k okolnostem případu dojít k poznatku, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není výkonu trestu třeba. Takový závěr však na rozdíl od obžalovaného M., u něhož je prokázána účast na činnosti skupiny jen ve vztahu k jedné jízdě nelze u obžalovaného L. Ch. s přihlédnutím k jeho podílu na činnosti skupiny pachatelů učinit. Proto odvolací soud rozhodl ohledně tohoto obžalovaného způsobem, který je uveden ve výroku tohoto rozsudku (obžalovaného pro výkon uloženého trestu zařadil podle § 56 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku do věznice s ostrahou).
U obžalovaného J. M. , který je osobou, na niž dosud nebylo působeno prostředky trestního práva, dospěl odvolací soud k závěru, že není nezbytné ukládání trestu zákazu činnosti, kterým byla postižena aktivita tohoto obžalovaného spočívající v jednom dovozu a odvozu hlavních pachatelů na místo činu. Uložení samostatného trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon je podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, se jeví jako dostatečný právní následek trestní odpovědnosti obžalovaného M. Tomuto obžalovanému proto odvolací soud uložený trest zmírnil tak, že mu neuložil trest zákazu činnosti .
IV./4
Důvody zamítnutí odvolání státní zástupkyně
Opravný prostředek státní zástupkyně je nutno hodnotit jako odvolání, které napadá neprávnost hodnotících postupů nalézacího soudu, avšak současně jako odvolání, které nepřináší konkrétní výhrady v tom směru, jaké skutečnosti nebyly krajským soudem vzaty v úvahu, resp. pro jaké konkrétní poznatky z dokazování plynoucí je třeba jeho hodnocení pokládat za vadné, zejména pro jejich rozpor s požadavky formální logiky. Provádí-li odvolatelka ve svém odvolání výčet pachových stop, u nichž byla prokázána shoda s osobami obžalovaných, pak je nezbytné poukázat na to, že stejný výčet důkazů svědčících ve prospěch žaloby uvádí v napadeném rozsudku i krajský soud, a to včetně případného dvojího zjištění shody s osobou konkrétního obžalovaného na jím označeném předmětu, s nímž měl pachatel činu přijít do styku. Krajský soud tak činí u skutku 1) žalobního návrhu na str. 49, u skutku 2) žalobního návrhu na str. 58 a u skutku 6) na straně 61 svého rozsudku. Z pohledu námitky, že charakter věci, na nichž byly pachové stopy zjištěny, - ať již jde o prostředky použité pachateli při spáchání činu a jimi k tomu předem přichystané (tzv. koza a ježek), či věci odcizené při spáchání činu (torzo bankomatu, vozidlo zn. Iveco), případně o věcí, s nimiž pachatelé činu nakládali dle výpovědi svědka L. (svazky klíčů, ručník, pouta) - svědčí závěru, že s nimi přišli do styku pachatelé činu, je nutno uvést, že takový poznatek není nalézacím soudem pomíjen, případně odmítán. Důvody vydání zprošťujícího rozhodnutí nalézacím soudem jsou následující:
Krajský soud se postavil na pozici, v níž shledává samotnou existenci nálezu pachových stop (bez ohledu na jejich počet) shodných s osobami obžalovaných za nedostatečnou pro učinění závěru o jejich pachatelství na žalovaných skutcích ve smyslu požadavku § 2 odst. 5 tr.ř. , tj. bez důvodných pochybností. V tomto směru odkazuje na povahu uvedeného důkazu, tj. důkazu nepřímého, a činí právní závěr, že z hlediska požadavku uznávaného ustálenou judikaturou, tj. nutnosti prokázání závěru o vině obviněného uzavřeným okruhem/řetězcem nepřímých důkazů, nebyl obžalobou takový řetězec nepřímých důkazů předložen (toto dle odvolacího soudu ve své podstatě nezpochybňuje ani samotná odvolatelka).
Uvedený závěr odvolací soud sdílí . Nelze totiž odhlížet od toho, že nejenže není k dispozici žádný další nepřímý důkaz, který by spojoval spáchání činu s osobami obžalovaných odborný závěr o druhové shodě trasologických stop konstatovaný u části těchto stop zajištěných v souvislosti s objasňováním skutků pod body 1) (stop č. 19 a č. 20 zajištěných při ohledání torza bankomatu) a 2) žalobního návrhu (stop č. 2 a č. 3 zajištěných na střeše pod okny) není bezprostředně spojován s osobou žádného z obžalovaných v tom směru, že by bylo učiněno zjištění, že užíval obuv způsobilou takovou stopu vytvořit, tj. s druhově shodnou podrážkou ale naopak jsou k dispozici závěry o negativním zjištění (vyloučení identity obžalovaných) u dvou stop umožňujících individuální identifikaci, tj. stop vyhodnocených posudky z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky (č.l. 1637-1640, č.l. 1912-1914). Jedná se o stopu zajištěnou na dřevěné koze (bod 1) a stop zajištěných ve vozidle Iveco Daily.
Námitky, že soud nehodnotil důkazy v kontextu poznatků týkajících se veškerého jednání, které bylo obžalovaným kladeno za vinu, resp., že nebylo přihlíženo k obdobnému způsobu provedení činu (tzv. opus moderandi), jsou zcela nekonkrétní a nemají ani bezprostřední vazbu k jednáním, jimiž soud obžalované uznal vinnými.
I pokud by odvolací soud přiznal důvodnost námitce státní zástupkyně, že způsob, jakým si soud prvního stupně vyložil odborné závěry znalce JUDr. M. K., Ph.D., resp. vyjádření znalce ke stopám ve vozidle Iveco u hlavního líčení zmiňované jejím opravným prostředkem, pak nadále z hlediska usvědčujících důkazů nenastává žádný posun směrem k nezbytnému řetězci nepřímých důkazů, z něhož by plynul státní zástupkyní požadovaný (a současně důvodnosti nevzbuzující) závěr o pachatelství obžalovaných na činech, které jim byly kladenu za vinu (tomu kterému z nich) v bodech 1), 2) a 6) žalobního návrhu.
V dané souvislosti je nezbytné zmínit, že při hodnocení dostatečnosti usvědčujících důkazů (resp. v souhrnu poznatků, které lze z provedených důkazů k označeným skutkům získat) zmínil krajský soud i výpověď svědka J. H. ze stadia přípravného řízení (konkrétně jde o údaje svědka na č.l. 610-611 spisu), o nichž v souvislosti se skutkem pod bodem 1) žalobního návrhu uvádí (str. 57 rozsudku), že mají nepřímou vypovídající hodnotu. Dle soudu odvolacího však ve vztahu k tomuto skutku nemají žádnou vypovídací hodnotu, neboť klade-li svědek poznatek o tom, že obžalovaný M. Z. disponoval u něj neobvykle velkou finanční hotovostí v polovině února 2010, pak zjištění, že skutek v bodě 1) byl pachateli spáchán v noční době 25.2.2010 (tedy prakticky téměř na konci měsíce února), neumožňuje svědkem uváděný poznatek spojovat se spácháním činu popsaného v bodě 1) žalobního návrhu, tj. s hotovostí, kterou měli obžalovaní jako tvrzení pachatelé poškozenému odcizit a takto získat.
Požadavek státní zástupkyně na zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí je za dané důkazní situace nutno vnímat tak, že fakticky požaduje svým odvoláním dosažení stavu, kdy by odvolací soud soudu prvního stupně právně závazným způsobem uložil, jak má provedené důkazy hodnotit (tj. ve smyslu jejich dostatečnosti pro vyslovení viny obžalovaných). Takto však odvolací soud postupovat nemůže, neboť je hodnocením důkazů soudem prvního stupně vázán ( § 263 odst. 7 tr.ř. ), sám mu žádné závazné pokyny k hodnocení důkazů ukládat nemůže, neboť je oprávněn mu toliko vytknout porušení povinností vyplývajících pro hodnotící činnost orgánů činných v trestním řízení z ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Prostor pro vyslovení takové výtky však v posuzovaných případech zprošťujících výroků není vytvořen, neboť nalézacímu soud nelze nedodržení podmínek citovaného ustanovení vytknout.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání státní zástupkyně je nezbytné jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnout.
IV./5 Výroky rozsudku soudu prvního stupně nedotčené tímto rozhodnutím
V napadeném rozsudku jsou obsaženy výroky, které buď nebyly výslovně napadeny odvoláním (výroky, jimiž došlo k zabrání věci), nebo sice napadeny byly (výrok o odkázání poškozeného K., s.r.o., na řízení ve věcech občanskoprávních), avšak při nesplnění zákonných podmínek, které by umožnily přezkoumání jejich správnosti. Pokud pak charakter opravného prostředku státní zástupkyně vyvolal přezkumnou povinnost odvolacího soudu (§ 254 odst. 3 tr.ř.) ve vztahu k výrokům, jimiž byli poškození s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni podle § 229 odst. 3 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, pak s ohledem na rozhodnutí o odvolání státní zástupkyně nedošlo k jakémukoli zásahu do těchto výroků obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Tyto výroky, tj. výroky o zabrání věci a o odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních, proto zůstaly tímto rozsudkem odvolacího soudu nedotčeny. Jde tudíž o výroky, které nebyly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny a které tak představují tu část rozhodnutí soudu prvního stupně, ve vztahu k nimž výroková část tohoto rozsudku uvádí, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn .
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
V Olomouci dne 16. března 2012.
JUDr. Ivo K o u ř i l v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Zuzana Matoušková