Rt 2621/1927
Ke skutkové podstatě podvodu podle §u 197 tr. zák. vyhledává se po stránce subjektivní úmysl pachatele, by někdo (třebas ne právě ten, kdo byl uveden v omyl) utrpěl škodu na svém majetku.
( Rozhodnutí Zm I 485/26, 17.01.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud namítá, že nalézací soud nezjistil, že obžalovaný jednal v trestném úmyslu, jaký předpokládá zákon. Ke skutkové podstatě podvodu podle §u 197 tr. zák. vyhledává se po stránce subjektivní úmysl pachatele, by někdo (třebas ne právě ten, kdo byl uveden v omyl) utrpěl škodu na svém majetku.
Nalézací soud zjišťuje v rozsudku, že obžalovaný vylákal na textilních závodech M-ových, v nichž byl zaměstnán a od nichž dostal 31. prosince 1925 čtvrtletní výpověď, služné za měsíc leden 1926, tvrdě, že jest nemocen a zamlčev, že jest zaměstnán a bere plat jinde, u firmy L., a že učinil tak v předpokladu, že firma na toto jeho lstivé jednání nepřijde.
Že obžalovaný jednal v úmyslu, by firmu M-ovu poškodil, rozsudek přímo a výslovně nezjišťuje. Zjištění rozsudečné, že obžalovaný jednal v předpokladu, že firma M. na jeho lstivé jednání nepřijde, připouští sice závěr, že obžalovaný jednal v tomto úmyslu, nevede však k tomuto úsudku způsobem logicky nutným, ježto připouští i závěry, zlý úmysl obžalovaného po této stránce vylučující, takže z oné věty rozsudku nelze s určitostí seznati, zda nalézací soud uvažoval o činu obžalovaného i po subjektivní stránce a zda i tuto stránku má za prokázánu čili nic. Rozsudek zjišťuje sice na jiném místě, že obžalovaný jednal v úmyslu zištném. Než nehledíc ani k tomu, že nalézací soud v této části svého rozsudku neuvažuje již o trestní kvalifikaci činu jako podvodu, nýbrž o otázce, zda byl čin obžalovaného, ohledně něho již dospěl v první části rozsudku k právnímu názoru, že naplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu, spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, není pojem zištného úmyslu totožný s pojmem úmyslu, poškoditi někoho na jeho majetku, neboť okolnost, že pachatel měl ze svého jednání zisk, nepředpokládá nutně, že byla tím též jiná osoba na majetku poškozena. Nelze proto ani v tomto zjištění s určitostí spatřovati i zjištění úmyslu pachatele, by svým činem firmu M. poškodil na jejím majetku. Subjektivní stránku činu měl v souzeném případě soud nalézací zvlášť pečlivě zjišťovati a uvažovati, neboť obžalovaný hájil se tím, že si vzhledem k výpovědi dané mu firmou M. myslil, že má po výpovědi nárok na plat po 6 neděl, aniž by pracoval. Uznal-li proto nalézací soud obžalovaného vinným zločinem podvodu, aniž bezvadně zjistil, zda skutková podstata zločinu podvodu je naplněna i po subjektivní stránce, je jeho rozsudek stižen zmatečností.
Ke skutkové podstatě podvodu podle §u 197 tr. zák. vyhledává se po stránce subjektivní úmysl pachatele, by někdo (třebas ne právě ten, kdo byl uveden v omyl) utrpěl škodu na svém majetku.
( Rozhodnutí Zm I 485/26, 17.01.1927 )
Z odůvodnění:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud namítá, že nalézací soud nezjistil, že obžalovaný jednal v trestném úmyslu, jaký předpokládá zákon. Ke skutkové podstatě podvodu podle §u 197 tr. zák. vyhledává se po stránce subjektivní úmysl pachatele, by někdo (třebas ne právě ten, kdo byl uveden v omyl) utrpěl škodu na svém majetku.
Nalézací soud zjišťuje v rozsudku, že obžalovaný vylákal na textilních závodech M-ových, v nichž byl zaměstnán a od nichž dostal 31. prosince 1925 čtvrtletní výpověď, služné za měsíc leden 1926, tvrdě, že jest nemocen a zamlčev, že jest zaměstnán a bere plat jinde, u firmy L., a že učinil tak v předpokladu, že firma na toto jeho lstivé jednání nepřijde.
Že obžalovaný jednal v úmyslu, by firmu M-ovu poškodil, rozsudek přímo a výslovně nezjišťuje. Zjištění rozsudečné, že obžalovaný jednal v předpokladu, že firma M. na jeho lstivé jednání nepřijde, připouští sice závěr, že obžalovaný jednal v tomto úmyslu, nevede však k tomuto úsudku způsobem logicky nutným, ježto připouští i závěry, zlý úmysl obžalovaného po této stránce vylučující, takže z oné věty rozsudku nelze s určitostí seznati, zda nalézací soud uvažoval o činu obžalovaného i po subjektivní stránce a zda i tuto stránku má za prokázánu čili nic. Rozsudek zjišťuje sice na jiném místě, že obžalovaný jednal v úmyslu zištném. Než nehledíc ani k tomu, že nalézací soud v této části svého rozsudku neuvažuje již o trestní kvalifikaci činu jako podvodu, nýbrž o otázce, zda byl čin obžalovaného, ohledně něho již dospěl v první části rozsudku k právnímu názoru, že naplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu, spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, není pojem zištného úmyslu totožný s pojmem úmyslu, poškoditi někoho na jeho majetku, neboť okolnost, že pachatel měl ze svého jednání zisk, nepředpokládá nutně, že byla tím též jiná osoba na majetku poškozena. Nelze proto ani v tomto zjištění s určitostí spatřovati i zjištění úmyslu pachatele, by svým činem firmu M. poškodil na jejím majetku. Subjektivní stránku činu měl v souzeném případě soud nalézací zvlášť pečlivě zjišťovati a uvažovati, neboť obžalovaný hájil se tím, že si vzhledem k výpovědi dané mu firmou M. myslil, že má po výpovědi nárok na plat po 6 neděl, aniž by pracoval. Uznal-li proto nalézací soud obžalovaného vinným zločinem podvodu, aniž bezvadně zjistil, zda skutková podstata zločinu podvodu je naplněna i po subjektivní stránce, je jeho rozsudek stižen zmatečností.