Rt 2016/1925
I. Předmětem úřední zpronevěry (§ 181 tr. zák.) může býti jakákoliv věc, ne toliko věc povahy veřejné. Věc nemusí býti pachateli svěřena přímo vlastníkem; záleží jen na tom, že věc byla pachateli svěřena z důvodu jeho veřejného úřadu.
II. Subjektivní skutková podstata zpronevěry §u 181 tr. zák. vyčerpává se jednak ve vědomí pachatelově, že jednání jím podnikané znamená osvojení si protiprávní moci nad věcí, jednak v rozhodnutí a odhodlání se pachatelově k jednání tomu přes ono vědomí.
III. Omyl právní pachatele nevyviňuje.
( Rozhodnutí Zm I 94/25, 10.06.1925 )
Z odůvodnění:
Stížnost vystupuje proti náhledu soudu, že losy byly vlastnictvím ministerstva veřejných prací, najmě jeho oddělení pro sociální péči hornickou. Vlastníkem losů byl prý sám stát, představovaný tu, jako při každé jiné úvěrové akci, ministerstvem financí, které přidělilo losů těch asi za 60 milionů ministerstvu veřejných prací za tím účelem, by je rozprodalo. Avšak i v ohledu tom klade stížnost váhu na něco, co je s hlediska §u 181 tr. zák. nezávažno.
Neboť ke skutkové podstatě zpronevěry nevyhledává se ani dle znění ani dle smyslu uvedeného zákonného ustanovení, by věc byla pachateli svěřena právě jejím vlastníkem; těžiště spočívá jen v tom, že věc byla pachateli svěřena z důvodu jeho veřejného úřadu, ať již náležela vlastnicky komukoliv a ať mu byla předána přímo vlastníkem nebo jiným k tomu oprávněným držitelem. Je proto právnicky nerozhodno, zda vlastníkem losů bylo to či ono ministerstvo nebo stát; stačí skutečnost, že losy byly buď ministerstvem veřejných prací samým nebo jeho uvedeným oddělením ať v důsledku práva vlastnického neb jinakého právního důvodu nebo poměru předány obžalovanému k tomu cíli, by s nimi naložil v určitém smyslu.
Oněch 1200 kusů losů dostalo se do moci obžalovaného jen následkem jeho úřední činnosti jako předsedy akce pro rozprodej losů se závazkem, že s nimi naloží dle záměru úřadu jím zastupovaného, že totiž, jak soud zjišťuje, vydá losy upisujícím firmám nebo jinak je odprodá. Losy ty byly proto obžalovanému předány jen následkem a z důvodu jeho veřejného úřadu, tudíž ve smyslu zákona svěřeny, byly pro něho věcí cizí, a s níž nesměl ani v celku, ani co do části volně nakládati. Složiv proto 100 kusů ku krytí účtu, dlužného Antonínem M-ým, to jest osobou cizí a soukromou, a, odňav je takto jejich úředně stanovenému účelu, osvojil si nad nimi svým svémocným jednáním právo, příslušející jen vlastníku a tím věc jemu svěřenou zadržel a sobě přivlastnil. Složením tím byl proto trestný čin již dokonán.
Skutková podstata zpronevěry podle §u 181 tr. zák. v objektivním směru je proto splněna a docházejí v hořejších úvahách svého věcného vyřízení všechny jak formelní tak i věcné výtky stížnosti. Co se týče poměru, v jakém obžalovaný byl k věcem jemu svěřeným, stačí pro přičitatelnost plně zjištění rozsudku, že obžalovaný byl následkem svého úředního postavení jako odborový rada, přidělený službou presidiu ministerstva veřejných prací, pověřen představeným úřadem činností předsedy pro rozprodej státních stavebních losů a že oněch 1200 losů bylo mu ponecháno v uschování jen jakožto úředníku vedoucímu akci losovou. Pokud jde o subjektivní skutkovou podstatu namítá stížnost v právním ohledu, že nestačí pouhé vědomí pachatele, že jedná protiprávně, jak nalézací soud za to má, nýbrž, že pro obor práva trestního vyžaduje se vyšší stupeň vědomí a vůle k činu směřující, zejména napřed promyšlené nebo jinak předem pojaté jednání, jinak by prý musilo býti jako zločin nebo trestný čin vůbec posuzováno každé jednání protiprávní, by i protismluvní.
Stížnost v tomto také nelze přisvědčiti. Při zpronevěře dle §u 181 tr. zák. vyžaduje se jen úmyslné, to jest vědomé přivlastnění si nebo zadržení věci, pachateli z důvodů jeho veřejného úřadu svěřené. Subjektivní skutková podstata vyčerpává se proto jednak ve vědomí pachatelově, že jednání jím podnikané znamená osvojení si protiprávní moci nad věcí, jednak v rozhodnutí a odhodlání pachatelově k jednání tomu přes ono vědomí. Nějakého vyššího stupně vědomosti nebo zvláštní promyšlenosti a tomu podobného se k přičítatelnosti činu se nevyžaduje.
Rovněž se k trestnosti skutku nevyhledává, by si pachatel uvědomil, že svým jednáním páchá čin dle zákona trestný, poněvadž neznalostí zákona nelze se nikomu brániti a onen omyl spadá výlučně pod hlediska neomlouvajícího omylu právního.
I. Předmětem úřední zpronevěry (§ 181 tr. zák.) může býti jakákoliv věc, ne toliko věc povahy veřejné. Věc nemusí býti pachateli svěřena přímo vlastníkem; záleží jen na tom, že věc byla pachateli svěřena z důvodu jeho veřejného úřadu.
II. Subjektivní skutková podstata zpronevěry §u 181 tr. zák. vyčerpává se jednak ve vědomí pachatelově, že jednání jím podnikané znamená osvojení si protiprávní moci nad věcí, jednak v rozhodnutí a odhodlání se pachatelově k jednání tomu přes ono vědomí.
III. Omyl právní pachatele nevyviňuje.
( Rozhodnutí Zm I 94/25, 10.06.1925 )
Z odůvodnění:
Stížnost vystupuje proti náhledu soudu, že losy byly vlastnictvím ministerstva veřejných prací, najmě jeho oddělení pro sociální péči hornickou. Vlastníkem losů byl prý sám stát, představovaný tu, jako při každé jiné úvěrové akci, ministerstvem financí, které přidělilo losů těch asi za 60 milionů ministerstvu veřejných prací za tím účelem, by je rozprodalo. Avšak i v ohledu tom klade stížnost váhu na něco, co je s hlediska §u 181 tr. zák. nezávažno.
Neboť ke skutkové podstatě zpronevěry nevyhledává se ani dle znění ani dle smyslu uvedeného zákonného ustanovení, by věc byla pachateli svěřena právě jejím vlastníkem; těžiště spočívá jen v tom, že věc byla pachateli svěřena z důvodu jeho veřejného úřadu, ať již náležela vlastnicky komukoliv a ať mu byla předána přímo vlastníkem nebo jiným k tomu oprávněným držitelem. Je proto právnicky nerozhodno, zda vlastníkem losů bylo to či ono ministerstvo nebo stát; stačí skutečnost, že losy byly buď ministerstvem veřejných prací samým nebo jeho uvedeným oddělením ať v důsledku práva vlastnického neb jinakého právního důvodu nebo poměru předány obžalovanému k tomu cíli, by s nimi naložil v určitém smyslu.
Oněch 1200 kusů losů dostalo se do moci obžalovaného jen následkem jeho úřední činnosti jako předsedy akce pro rozprodej losů se závazkem, že s nimi naloží dle záměru úřadu jím zastupovaného, že totiž, jak soud zjišťuje, vydá losy upisujícím firmám nebo jinak je odprodá. Losy ty byly proto obžalovanému předány jen následkem a z důvodu jeho veřejného úřadu, tudíž ve smyslu zákona svěřeny, byly pro něho věcí cizí, a s níž nesměl ani v celku, ani co do části volně nakládati. Složiv proto 100 kusů ku krytí účtu, dlužného Antonínem M-ým, to jest osobou cizí a soukromou, a, odňav je takto jejich úředně stanovenému účelu, osvojil si nad nimi svým svémocným jednáním právo, příslušející jen vlastníku a tím věc jemu svěřenou zadržel a sobě přivlastnil. Složením tím byl proto trestný čin již dokonán.
Skutková podstata zpronevěry podle §u 181 tr. zák. v objektivním směru je proto splněna a docházejí v hořejších úvahách svého věcného vyřízení všechny jak formelní tak i věcné výtky stížnosti. Co se týče poměru, v jakém obžalovaný byl k věcem jemu svěřeným, stačí pro přičitatelnost plně zjištění rozsudku, že obžalovaný byl následkem svého úředního postavení jako odborový rada, přidělený službou presidiu ministerstva veřejných prací, pověřen představeným úřadem činností předsedy pro rozprodej státních stavebních losů a že oněch 1200 losů bylo mu ponecháno v uschování jen jakožto úředníku vedoucímu akci losovou. Pokud jde o subjektivní skutkovou podstatu namítá stížnost v právním ohledu, že nestačí pouhé vědomí pachatele, že jedná protiprávně, jak nalézací soud za to má, nýbrž, že pro obor práva trestního vyžaduje se vyšší stupeň vědomí a vůle k činu směřující, zejména napřed promyšlené nebo jinak předem pojaté jednání, jinak by prý musilo býti jako zločin nebo trestný čin vůbec posuzováno každé jednání protiprávní, by i protismluvní.
Stížnost v tomto také nelze přisvědčiti. Při zpronevěře dle §u 181 tr. zák. vyžaduje se jen úmyslné, to jest vědomé přivlastnění si nebo zadržení věci, pachateli z důvodů jeho veřejného úřadu svěřené. Subjektivní skutková podstata vyčerpává se proto jednak ve vědomí pachatelově, že jednání jím podnikané znamená osvojení si protiprávní moci nad věcí, jednak v rozhodnutí a odhodlání pachatelově k jednání tomu přes ono vědomí. Nějakého vyššího stupně vědomosti nebo zvláštní promyšlenosti a tomu podobného se k přičítatelnosti činu se nevyžaduje.
Rovněž se k trestnosti skutku nevyhledává, by si pachatel uvědomil, že svým jednáním páchá čin dle zákona trestný, poněvadž neznalostí zákona nelze se nikomu brániti a onen omyl spadá výlučně pod hlediska neomlouvajícího omylu právního.