Rc 5220/1925
Hmotné odevzdání vyžaduje, by se odevzdaná věc z vůle odevzdatele a se svolením přejímatele ocitla v takovém poměru k tomuto, by skutečně neb alespoň podle obvyklého nazírání byla v jeho moci.
Věc, odevzdaná manželem manželce, jest ve skutečné moci manželčině, i když zůstala, jako dříve, v bytě obývaném oběma manželi.
(Rozhodnutí ze dne 18.08.1925, Rv I 1378/25)
Z odůvodnění.
Dlužníkova manželka domáhala se žalobou na vymáhajícím věřiteli, by z exekuce proti manželi byly vyloučeny kusy nábytku, k nimž tvrdila vlastnické právo. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Bezdůvodné jsou výtky dovolatelovy, vznesené z důvodů nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Jestliže, jak soud druhé stolice zjistil, se odevzdání stalo v přítomnosti dosavadního vlastníka a žalobkyně výslovným jeho prohlášením, že vylučované věci jsou žalobkyně, načež tato prohlásila, že věci ty přijímá a také rukou se jich dotkla a že sporné věci i po té zůstaly jako před tím ve společné obytné místnosti žalobkyně a jejího manžela, jsou zřejmě uskutečněny všechny podmínky hmotného jejich odevzdání podle §u 426 obč. zák., jenž vyžaduje, by odevzdaná věc z vůle odevzdatele a se svolením přejímatele se ocitla i němu v takovém poměru, by skutečně nebo alespoň podle obvyklého nazírání byla v jeho moci. Že manželova věc, o které manžel v jejím dosahu prohlásil, že ji odevzdává manželce, a kterou manželka, dotýkajíc se jí, za svou přijala, z vůle obou zúčastněných je ve skutečné moci manželčině, když zůstává, jak již před tím byla, v bytě oběma manžely společně obývaném, nelze důvodně popříti. Stalo-li se takto hmotné, tedy skutečné odevzdání darovaných věcí, nevyžaduje k své platnosti ani podle zákona ze dne 25. ledna 1971, čís. 76 ř. zák. formy notářského spisu.
Hmotné odevzdání vyžaduje, by se odevzdaná věc z vůle odevzdatele a se svolením přejímatele ocitla v takovém poměru k tomuto, by skutečně neb alespoň podle obvyklého nazírání byla v jeho moci.
Věc, odevzdaná manželem manželce, jest ve skutečné moci manželčině, i když zůstala, jako dříve, v bytě obývaném oběma manželi.
(Rozhodnutí ze dne 18.08.1925, Rv I 1378/25)
Z odůvodnění.
Dlužníkova manželka domáhala se žalobou na vymáhajícím věřiteli, by z exekuce proti manželi byly vyloučeny kusy nábytku, k nimž tvrdila vlastnické právo. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Bezdůvodné jsou výtky dovolatelovy, vznesené z důvodů nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Jestliže, jak soud druhé stolice zjistil, se odevzdání stalo v přítomnosti dosavadního vlastníka a žalobkyně výslovným jeho prohlášením, že vylučované věci jsou žalobkyně, načež tato prohlásila, že věci ty přijímá a také rukou se jich dotkla a že sporné věci i po té zůstaly jako před tím ve společné obytné místnosti žalobkyně a jejího manžela, jsou zřejmě uskutečněny všechny podmínky hmotného jejich odevzdání podle §u 426 obč. zák., jenž vyžaduje, by odevzdaná věc z vůle odevzdatele a se svolením přejímatele se ocitla i němu v takovém poměru, by skutečně nebo alespoň podle obvyklého nazírání byla v jeho moci. Že manželova věc, o které manžel v jejím dosahu prohlásil, že ji odevzdává manželce, a kterou manželka, dotýkajíc se jí, za svou přijala, z vůle obou zúčastněných je ve skutečné moci manželčině, když zůstává, jak již před tím byla, v bytě oběma manžely společně obývaném, nelze důvodně popříti. Stalo-li se takto hmotné, tedy skutečné odevzdání darovaných věcí, nevyžaduje k své platnosti ani podle zákona ze dne 25. ledna 1971, čís. 76 ř. zák. formy notářského spisu.