MSPHAAB 17 Co 54/2026
Datum rozhodnutí: 24.02.2026
Dotčené předpisy: čl. 7 odst. 1 bod a) Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 17 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 18 odst. 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012
USNESENÍ
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci
žalobkyně: Č. s. , IČO xxxxx sídlem xxxxx xxx, xxxx Praha proti
žalovanému: N. G. D. , narozený xx. xx. xxxx bytem xxxxx xxxxx xx, xxx xxxxx, Bulharská republika
o zaplacení 958 039,59 Kč s příslušenstvím,
k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. dubna 2025, č. j. 24 C 381/2024-54,
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje .
Odůvodnění:
1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací z účtu Obvodního soudu pro Prahu 4 část zaplaceného soudního poplatku ve výši 30 657 Kč, zároveň vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení sdělila soudu číslo účtu, na nějž má být část soudního poplatku vrácena (výrok III.).
2. Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě ze dne 20. 9. 2024, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 958 039,59 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, poskytnutého na základě smlouvy o úvěru ze dne xx. xx. xxxx. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že je ve věci dán cizí prvek s ohledem na bulharskou státní příslušnost žalovaného, a je proto třeba zkoumat, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání věci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis ). Dospěl k závěru, že pravomoc českého soudu není dána. Na věc aplikoval § 17 odst. 1 písm. c), § 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis (příslušnost ve spotřebitelských věcech), neboť shledal, že podmínky pro užití daných ustanovení jsou splněny. Uvedl, že rozhodným kritériem pro určení příslušnosti soudu je bydliště žalovaného (spotřebitele) ke dni podání žaloby, a to se nacházelo v Bulharsku na adrese xxxxx xxxxx xx, xxxxx, kdy trvalý pobyt žalovaného na území ČR byl ukončen ke dni 19. 9. 2022, soudu prvního stupně se na poslední známou adresu v ČR (xxxxx xxx, Praha ) nepodařilo doručit soudní písemnosti, naopak na adresu v Bulharsku se mu podařilo doručit listiny do vlastních rukou v březnu 2025. Podotkl, že mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla založena ani podle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Uzavřel, že je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě nedostatku mezinárodní příslušnosti, a řízení proto podle § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., když žalobkyně zavinila zastavení řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení soudního poplatku rozhodl s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
3. Usnesení napadla žalobkyně včasným odvoláním. Měla za to, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť smlouva o úvěru byla sepsána v češtině, uzavřena v České republice a peněžní prostředky byly poskytnuty v českých korunách ve prospěch českých bankovních účtů, rovněž bylo v rámci Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně stanoveno, že smlouvy, na které se vztahují tyto obchodní podmínky, se řídí právem České republiky a soudní spory z nich rozhodují obecné soudy České republiky. Nadto se žalobkyně, která je českou právnickou osobou, nezaměřuje na poskytování služeb v Bulharské republice. Naopak měla za to, že na věc má být aplikována zvláštní příslušnost upravená v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, jelikož se jedná o nárok ze smlouvy. Závazek podle smlouvy měl být splněn v České republice, žalovaný měl v době uzavření smlouvy na území České republiky trvalý pobyt, žalobkyně uzavřela se žalovaným dodatek ke smlouvě dne xx. xx. xxxx a žalovaný splácel dluh až do roku 2023. Dovozovala proto, že žalovaný měl i po ukončení trvalého pobytu v ČR nadále zájem na území ČR splácet svůj dluh (žalovaný rovněž nadále zasílá splátky kontokorentního úvěru, a to z běžného účtu vedeného u české banky). Dále argumentovala, že smlouva o úvěru nevykazovala jakýkoliv vztah k Bulharské republice a nevyplýval z ní předpoklad, že smluvní strany při jejím uzavření mohly očekávat, že mezinárodně příslušný k projednání bude soud jiného členského státu. Citovala z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 28 Co 194/2022, že v případě splnění výše uvedených podmínek jsou české soudy mezinárodně příslušné i v případě, že by byla známa adresa bydliště žalovaného v jiném členském státě. Podotkla, že zastavení řízení by znamenalo odepření spravedlnosti, neboť by se žalobkyně svého nároku nemohla domoci. Dle názoru žalobkyně jsou proto ve věci příslušné české soudy a napadené rozhodnutí, včetně akcesorických výroků, je nesprávné. Navrhla, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se řízení nezastavuje.
4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.
5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř., a aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
6. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle písm. b) téhož ustanovení pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.
7. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
8. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.
9. Podle čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.
10. Pro aplikaci oddílu 4 nařízení Brusel I bis (příslušnost u spotřebitelských smluv) je nutno kumulativně splnit 3 podmínky stanovené čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tedy (1) některá ze smluvních stran musí mít postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, (2) smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a (3) tato smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi , bod 30, ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc , bod 23, a ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším , bod 24].
11. Dále Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že v minulosti již rozhodl, že do působnosti ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, spadají všechny druhy smluv, s výjimkou smlouvy stanovené v čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení, tj. přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 5. 2019, ve věci C-694/17, Pillar Securitisation , bod 42). Viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3918/2017.
12. Z obsahu spisu se podává, že dle smlouvy o úvěru ze dne xx. xx. xxxx žalobkyně (xxxxx xxxxx) měla poskytnout žalovanému úvěr ve výši 962 898 Kč, a to jako úvěr účelový, nezajištěný spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení a splácený pravidelnými splátkami. Účelem úvěru byla konsolidace již poskytnutých úvěrů nebo půjček. Smlouva byla podepsána žalobkyní, žalovaným a jeho manželkou, M. B. D.. Žalovaný je označen bydlištěm na adrese xxxxx xxxx, xxx Praha. V článku xx smlouvy o úvěru je uvedeno, kdo řeší případné spory: K závaznému a nezávislému rozhodování těchto sporů mimosoudní cestou je příslušný finanční arbitr České republiky, soudní cestou pak příslušný obecný soud České republiky . Trvalý pobyt žalovaného v České republice byl ukončen ke dni 19. 9. 2022, jako poslední známá adresa v ČR byla evidována xxxxx xxxx, Praha.
13. Soud prvního stupně správně shledal, že je ve věci dán mezinárodní prvek v podobě cizí státní příslušnosti žalovaného a žalovaný je ve vztahu k žalobkyni v postavení spotřebitele, správně také dovodil, že k posouzení mezinárodní příslušnosti je třeba použít nařízení Brusel I bis, konkrétně oddíl 4 Příslušnost u spotřebitelských smluv. Ve věci bylo splněno, že smlouva o úvěru byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (Česká republika), a smlouva spadá do rozsahu těchto činností (čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis). Vzhledem k tomu, že je mezi žalobkyní a žalovaným dán spotřebitelský vztah, článek 7 nařízení Brusel I bis (zvláštní příslušnost), na nějž žalobkyně odkazovala ve svém odvolání, se neuplatní, nýbrž je třeba postupovat podle ustanovení o mezinárodní příslušnosti dopadající přímo na spotřebitele (oddíl 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis, čl. 17 až 19).
14. Se soudem prvního stupně lze souhlasit, že podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být žaloba podnikatele proti spotřebiteli zásadně podána pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Rozhodným okamžikem je podání žaloby, a nikoliv uzavření spotřebitelské smlouvy. Podle tohoto ustanovení a zjištění soudu prvního stupně o bydlišti žalovaného v Bulharské republice na adrese xxxxx xxxx xx, xxxxx ke dni podání žaloby (na níž se mu rovněž podařilo doručit písemnosti do vlastních rukou a žalobkyně bydliště žalovaného k danému okamžiku nesporuje), se může jevit, že je pro dané řízení dán nedostatek mezinárodní příslušnosti českého soudu (neuplatní se určení příslušnosti podle posledního známého bydliště spotřebitele v České republice, neboť pobyt žalovaného v jiném členském státě byl soudem prvního stupně zjištěn, srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10, Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner , a contrario). Nicméně nelze opomenout, že od tohoto ochranného pravidla čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis se lze odchýlit za podmínek stanovených v čl. 19 nařízení Brusel I bis, které upravuje přípustnost dohod o příslušnosti ve spotřebitelských věcech. Odvolací soud dospěl k závěru, že taková dohoda byla platně mezi účastníky uzavřena, a to ve prospěch obecných soudů České republiky, a odkaz žalobkyně na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 28 Co 194/2022 je proto nepřípadným, neboť právě ujednání o volbě soudu zabraňuje situaci, aby mezinárodně příslušným k projednání žaloby proti spotřebiteli byl soud jiného členského státu, aniž by to smluvní strany v době uzavření smlouvy očekávaly.
15. Podle čl. 19 nařízení Brusel I bis je dohoda o příslušnosti ve spotřebitelských věcech přípustná pouze v taxativně vymezených případech. V projednávané věci přichází v úvahu čl. 19 písm. c) nařízení, podle něhož je přípustná dohoda, která zakládá příslušnost soudů členského státu, v němž měly obě strany v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt (resp. sídlo), a to za podmínky, že taková dohoda není v rozporu s právem tohoto členského státu.
16. Odvolací soud má za to, že obsahem smlouvy o úvěru, konkrétně čl. 9.7, je ujednání o mezinárodní příslušnosti obecných soudů České republiky. Koresponduje s ním také čl. 31.1 (žalobkyní odkazovaných) Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, v němž je ujednáno, že Smlouvy, na které se vztahují tyto obchodní podmínky, se řídí právem České republiky a soudní spory z nich rozhodují obecné soudy České republiky. (Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 1. 2021 jsou dostupné na xxxxx xxxxx ). Smlouva o úvěru výslovně na Všeobecné obchodní podmínky, obsahující prorogační doložku, odkazuje v čl. 1.1 a odkazuje rovněž na internetovou adresu stránek žalobkyně, kde se žalovaný mohl s nimi před podpisem smlouvy seznámit. Z obsahu spisu se současně podává, že ke dni uzavření smlouvy měla žalobkyně sídlo a žalovaný bydliště shodně na území České republiky a prorogační doložka zakládá příslušnost soudů České republiky (tj. soudů členského státu společného domicilu stran v době uzavření smlouvy).
17. Ujednání o příslušnosti soudů České republiky neobchází ochranný režim čl. 17 až čl. 19, neboť právě čl. 19 písm. c) výslovně připouští, aby se strany ve spotřebitelské smlouvě dohodly na příslušnosti soudů státu jejich společného domicilu v době uzavření smlouvy. Za této situace jsou splněny podmínky čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis, a prorogační doložka je proto způsobilá založit mezinárodní příslušnost českých soudů pro spor ze spotřebitelské úvěrové smlouvy. Odvolací soud neshledal nepřípustnost doložky podle českého práva. Odvolací soud současně uvádí, že pozdější změna bydliště spotřebitele do jiného členského státu Evropské unie nemá sama o sobě za následek zánik účinků dohody odpovídající čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis. Rozhodný je totiž stav v době uzavření dohody právě tento moment nařízení výslovně stanoví jako podmínku přípustnosti takové prorogace. K tomu odvolací soud dodává, že čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis stanoví, že dohody o volbě příslušného soudu uzavřené ve spotřebitelských věcech mají účinky pouze v mezích čl. 19; projednávaná doložka těmto mezím odpovídá, a je proto vůči stranám účinná (k posouzení platnosti dohody o příslušnosti podle § 25 nařízení Brusel I bis srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2025, ve věci C-537/23, Societŕ Italiana Lastre SpA (SIL) proti Agora SARL ).
18. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že na základě prorogační doložky splňující podmínky čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci a závěr soudu prvního stupně o nedostatku podmínek řízení je tudíž nesprávný. Pro úplnost lze dodat, že vzhledem k založení příslušnosti českých soudů na základě výše uvedených skutečností by bylo nadbytečné se dále zabývat aplikací čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
19. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výroku I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že se řízení nezastavuje. Touto změnou jsou konzumovány navazující výroky o nákladech řízení a vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.
20. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř.
Praha 24. února 2026
JUDr. Ivana Kotrčová v. r.
předsedkyně senátu
Datum rozhodnutí: 24.02.2026
Dotčené předpisy: čl. 7 odst. 1 bod a) Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 17 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012, čl. 18 odst. 2 Nařízení (ES) č. 1215/2012
USNESENÍ
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci
žalobkyně: Č. s. , IČO xxxxx sídlem xxxxx xxx, xxxx Praha proti
žalovanému: N. G. D. , narozený xx. xx. xxxx bytem xxxxx xxxxx xx, xxx xxxxx, Bulharská republika
o zaplacení 958 039,59 Kč s příslušenstvím,
k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. dubna 2025, č. j. 24 C 381/2024-54,
takto:
Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje .
Odůvodnění:
1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a že se žalobkyni po právní moci usnesení vrací z účtu Obvodního soudu pro Prahu 4 část zaplaceného soudního poplatku ve výši 30 657 Kč, zároveň vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení sdělila soudu číslo účtu, na nějž má být část soudního poplatku vrácena (výrok III.).
2. Soud prvního stupně napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě ze dne 20. 9. 2024, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 958 039,59 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, poskytnutého na základě smlouvy o úvěru ze dne xx. xx. xxxx. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že je ve věci dán cizí prvek s ohledem na bulharskou státní příslušnost žalovaného, a je proto třeba zkoumat, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání věci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis ). Dospěl k závěru, že pravomoc českého soudu není dána. Na věc aplikoval § 17 odst. 1 písm. c), § 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis (příslušnost ve spotřebitelských věcech), neboť shledal, že podmínky pro užití daných ustanovení jsou splněny. Uvedl, že rozhodným kritériem pro určení příslušnosti soudu je bydliště žalovaného (spotřebitele) ke dni podání žaloby, a to se nacházelo v Bulharsku na adrese xxxxx xxxxx xx, xxxxx, kdy trvalý pobyt žalovaného na území ČR byl ukončen ke dni 19. 9. 2022, soudu prvního stupně se na poslední známou adresu v ČR (xxxxx xxx, Praha ) nepodařilo doručit soudní písemnosti, naopak na adresu v Bulharsku se mu podařilo doručit listiny do vlastních rukou v březnu 2025. Podotkl, že mezinárodní příslušnost českých soudů nebyla založena ani podle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Uzavřel, že je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě nedostatku mezinárodní příslušnosti, a řízení proto podle § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., když žalobkyně zavinila zastavení řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. O vrácení soudního poplatku rozhodl s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
3. Usnesení napadla žalobkyně včasným odvoláním. Měla za to, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, neboť smlouva o úvěru byla sepsána v češtině, uzavřena v České republice a peněžní prostředky byly poskytnuty v českých korunách ve prospěch českých bankovních účtů, rovněž bylo v rámci Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně stanoveno, že smlouvy, na které se vztahují tyto obchodní podmínky, se řídí právem České republiky a soudní spory z nich rozhodují obecné soudy České republiky. Nadto se žalobkyně, která je českou právnickou osobou, nezaměřuje na poskytování služeb v Bulharské republice. Naopak měla za to, že na věc má být aplikována zvláštní příslušnost upravená v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, jelikož se jedná o nárok ze smlouvy. Závazek podle smlouvy měl být splněn v České republice, žalovaný měl v době uzavření smlouvy na území České republiky trvalý pobyt, žalobkyně uzavřela se žalovaným dodatek ke smlouvě dne xx. xx. xxxx a žalovaný splácel dluh až do roku 2023. Dovozovala proto, že žalovaný měl i po ukončení trvalého pobytu v ČR nadále zájem na území ČR splácet svůj dluh (žalovaný rovněž nadále zasílá splátky kontokorentního úvěru, a to z běžného účtu vedeného u české banky). Dále argumentovala, že smlouva o úvěru nevykazovala jakýkoliv vztah k Bulharské republice a nevyplýval z ní předpoklad, že smluvní strany při jejím uzavření mohly očekávat, že mezinárodně příslušný k projednání bude soud jiného členského státu. Citovala z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 28 Co 194/2022, že v případě splnění výše uvedených podmínek jsou české soudy mezinárodně příslušné i v případě, že by byla známa adresa bydliště žalovaného v jiném členském státě. Podotkla, že zastavení řízení by znamenalo odepření spravedlnosti, neboť by se žalobkyně svého nároku nemohla domoci. Dle názoru žalobkyně jsou proto ve věci příslušné české soudy a napadené rozhodnutí, včetně akcesorických výroků, je nesprávné. Navrhla, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se řízení nezastavuje.
4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.
5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř., a aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
6. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle písm. b) téhož ustanovení pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.
7. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
8. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.
9. Podle čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.
10. Pro aplikaci oddílu 4 nařízení Brusel I bis (příslušnost u spotřebitelských smluv) je nutno kumulativně splnit 3 podmínky stanovené čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tedy (1) některá ze smluvních stran musí mít postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, (2) smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a (3) tato smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi , bod 30, ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc , bod 23, a ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším , bod 24].
11. Dále Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že v minulosti již rozhodl, že do působnosti ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, spadají všechny druhy smluv, s výjimkou smlouvy stanovené v čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení, tj. přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 5. 2019, ve věci C-694/17, Pillar Securitisation , bod 42). Viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3918/2017.
12. Z obsahu spisu se podává, že dle smlouvy o úvěru ze dne xx. xx. xxxx žalobkyně (xxxxx xxxxx) měla poskytnout žalovanému úvěr ve výši 962 898 Kč, a to jako úvěr účelový, nezajištěný spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení a splácený pravidelnými splátkami. Účelem úvěru byla konsolidace již poskytnutých úvěrů nebo půjček. Smlouva byla podepsána žalobkyní, žalovaným a jeho manželkou, M. B. D.. Žalovaný je označen bydlištěm na adrese xxxxx xxxx, xxx Praha. V článku xx smlouvy o úvěru je uvedeno, kdo řeší případné spory: K závaznému a nezávislému rozhodování těchto sporů mimosoudní cestou je příslušný finanční arbitr České republiky, soudní cestou pak příslušný obecný soud České republiky . Trvalý pobyt žalovaného v České republice byl ukončen ke dni 19. 9. 2022, jako poslední známá adresa v ČR byla evidována xxxxx xxxx, Praha.
13. Soud prvního stupně správně shledal, že je ve věci dán mezinárodní prvek v podobě cizí státní příslušnosti žalovaného a žalovaný je ve vztahu k žalobkyni v postavení spotřebitele, správně také dovodil, že k posouzení mezinárodní příslušnosti je třeba použít nařízení Brusel I bis, konkrétně oddíl 4 Příslušnost u spotřebitelských smluv. Ve věci bylo splněno, že smlouva o úvěru byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště (Česká republika), a smlouva spadá do rozsahu těchto činností (čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis). Vzhledem k tomu, že je mezi žalobkyní a žalovaným dán spotřebitelský vztah, článek 7 nařízení Brusel I bis (zvláštní příslušnost), na nějž žalobkyně odkazovala ve svém odvolání, se neuplatní, nýbrž je třeba postupovat podle ustanovení o mezinárodní příslušnosti dopadající přímo na spotřebitele (oddíl 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis, čl. 17 až 19).
14. Se soudem prvního stupně lze souhlasit, že podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být žaloba podnikatele proti spotřebiteli zásadně podána pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Rozhodným okamžikem je podání žaloby, a nikoliv uzavření spotřebitelské smlouvy. Podle tohoto ustanovení a zjištění soudu prvního stupně o bydlišti žalovaného v Bulharské republice na adrese xxxxx xxxx xx, xxxxx ke dni podání žaloby (na níž se mu rovněž podařilo doručit písemnosti do vlastních rukou a žalobkyně bydliště žalovaného k danému okamžiku nesporuje), se může jevit, že je pro dané řízení dán nedostatek mezinárodní příslušnosti českého soudu (neuplatní se určení příslušnosti podle posledního známého bydliště spotřebitele v České republice, neboť pobyt žalovaného v jiném členském státě byl soudem prvního stupně zjištěn, srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10, Hypoteční banka a.s. proti Udo Mike Lindner , a contrario). Nicméně nelze opomenout, že od tohoto ochranného pravidla čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis se lze odchýlit za podmínek stanovených v čl. 19 nařízení Brusel I bis, které upravuje přípustnost dohod o příslušnosti ve spotřebitelských věcech. Odvolací soud dospěl k závěru, že taková dohoda byla platně mezi účastníky uzavřena, a to ve prospěch obecných soudů České republiky, a odkaz žalobkyně na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 28 Co 194/2022 je proto nepřípadným, neboť právě ujednání o volbě soudu zabraňuje situaci, aby mezinárodně příslušným k projednání žaloby proti spotřebiteli byl soud jiného členského státu, aniž by to smluvní strany v době uzavření smlouvy očekávaly.
15. Podle čl. 19 nařízení Brusel I bis je dohoda o příslušnosti ve spotřebitelských věcech přípustná pouze v taxativně vymezených případech. V projednávané věci přichází v úvahu čl. 19 písm. c) nařízení, podle něhož je přípustná dohoda, která zakládá příslušnost soudů členského státu, v němž měly obě strany v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt (resp. sídlo), a to za podmínky, že taková dohoda není v rozporu s právem tohoto členského státu.
16. Odvolací soud má za to, že obsahem smlouvy o úvěru, konkrétně čl. 9.7, je ujednání o mezinárodní příslušnosti obecných soudů České republiky. Koresponduje s ním také čl. 31.1 (žalobkyní odkazovaných) Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, v němž je ujednáno, že Smlouvy, na které se vztahují tyto obchodní podmínky, se řídí právem České republiky a soudní spory z nich rozhodují obecné soudy České republiky. (Všeobecné obchodní podmínky platné od 1. 1. 2021 jsou dostupné na xxxxx xxxxx ). Smlouva o úvěru výslovně na Všeobecné obchodní podmínky, obsahující prorogační doložku, odkazuje v čl. 1.1 a odkazuje rovněž na internetovou adresu stránek žalobkyně, kde se žalovaný mohl s nimi před podpisem smlouvy seznámit. Z obsahu spisu se současně podává, že ke dni uzavření smlouvy měla žalobkyně sídlo a žalovaný bydliště shodně na území České republiky a prorogační doložka zakládá příslušnost soudů České republiky (tj. soudů členského státu společného domicilu stran v době uzavření smlouvy).
17. Ujednání o příslušnosti soudů České republiky neobchází ochranný režim čl. 17 až čl. 19, neboť právě čl. 19 písm. c) výslovně připouští, aby se strany ve spotřebitelské smlouvě dohodly na příslušnosti soudů státu jejich společného domicilu v době uzavření smlouvy. Za této situace jsou splněny podmínky čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis, a prorogační doložka je proto způsobilá založit mezinárodní příslušnost českých soudů pro spor ze spotřebitelské úvěrové smlouvy. Odvolací soud neshledal nepřípustnost doložky podle českého práva. Odvolací soud současně uvádí, že pozdější změna bydliště spotřebitele do jiného členského státu Evropské unie nemá sama o sobě za následek zánik účinků dohody odpovídající čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis. Rozhodný je totiž stav v době uzavření dohody právě tento moment nařízení výslovně stanoví jako podmínku přípustnosti takové prorogace. K tomu odvolací soud dodává, že čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis stanoví, že dohody o volbě příslušného soudu uzavřené ve spotřebitelských věcech mají účinky pouze v mezích čl. 19; projednávaná doložka těmto mezím odpovídá, a je proto vůči stranám účinná (k posouzení platnosti dohody o příslušnosti podle § 25 nařízení Brusel I bis srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. února 2025, ve věci C-537/23, Societŕ Italiana Lastre SpA (SIL) proti Agora SARL ).
18. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že na základě prorogační doložky splňující podmínky čl. 19 písm. c) nařízení Brusel I bis je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci a závěr soudu prvního stupně o nedostatku podmínek řízení je tudíž nesprávný. Pro úplnost lze dodat, že vzhledem k založení příslušnosti českých soudů na základě výše uvedených skutečností by bylo nadbytečné se dále zabývat aplikací čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
19. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výroku I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že se řízení nezastavuje. Touto změnou jsou konzumovány navazující výroky o nákladech řízení a vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni.
20. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř.
Praha 24. února 2026
JUDr. Ivana Kotrčová v. r.
předsedkyně senátu