KSSEMOS 9 Co 92/2019
Datum rozhodnutí: 27.02.2020
Dotčené předpisy: § 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
č. j. 9 Co 92/2019 - 153
USNESENÍ
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáše Nohela v exekuční věci
oprávněného: Aleše R. , narozeného xxx bytem xxx
zastoupeného advokátem Mgr. Janem Válkem
sídlem Vítkova 247/7, 186 00 Praha proti
povinným: 1) Jaromíru P. , narozenému xxx
bytem xxx
2) Marii P. , narozené xxx
bytem xxx
oba zastoupení advokátem Mgr. Richardem Frommerem
sídlem Ostružnická 325/6, 779 00 Olomouc
za účasti: Ing. Lukáše Nožičky , insolvenčního správce
sídlem Šilingrovo nám. 3, 602 00 Brno
pro peněžité plnění , o odpočtu nákladů a vydání výtěžku, k odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria ze dne 13. 12. 2018, č.j. xxx,
takto:
Usnesení soudního exekutora se v napadené části, tj. ve výroku I. potvrzuje.
Odůvodnění :
1. Napadeným usnesením soudní exekutor rozhodl o tom, že z vymoženého plnění ve výši 1 145 425,60 Kč se po odpočtu doposud vzniklých a neuhrazených nákladů exekuce ve výši 196 141 Kč, insolvenčnímu správci vydává částka 949 284,60 Kč (výrok I.) a dále že se insolvenčnímu správci vydává částka ve výši 1 292 Kč (výrok II.). Soudní exekutor postupoval podle § 46 odst. 7 e. ř. s přihlédnutím k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16, kdy s ohledem na insolvenční řízení vedené proti povinným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. xxx rozhodl o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce.
2. Proti výroku I. uvedeného usnesení soudního exekutora podal včasné odvolání insolvenční správce. Namítal, že soudní exekutor v rozporu s § 5 odst. 1 písm. a) a b) IZ upřednostnil sebe před ostatními věřiteli, přičemž postupoval také v rozporu s § 109 IZ, když nepožádal insolvenční soud o souhlas s prováděním exekuce formou předběžného opatření a v rozporu s účinky zahájeného insolvenčního řízení činil bez souhlasu insolvenčního soudu úkony směřující k provedení exekuce, které spočívaly ve vydání a doručení usnesení o stanovení dodatečné lhůty k doplacení nejvyššího podání a vydání a doručení vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o příklepu a potvrzení o úhradě nejvyššího podání a následné zahájení vkladového řízení, když nejvyšší podání bylo připsáno na účet soudního exekutora dne 22. 12. 2017. Nelze tak použít závěry uvedené v náletu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16, na který soudní exekutor odkázal neboť ten se týká specifického případu, kdy soudní exekutor obdržel od insolvenčního soudu souhlas ve formě předběžného opatření, aby provedl (dokončil) exekuci i po zahájení insolvenčního řízení. Dle insolvenčního správce dospěla judikatura k závěru, že soudní exekutor má nárok na odečtení odměny z výtěžku za podmínky, že jej vymůže před zahájením insolvenčního řízení nebo se souhlasem insolvenčního soudu po zahájení insolvenčního řízení. V tomto případě však soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení činil úkony směřující k provedení exekuce a následně vymohl plnění, a to bez souhlasu insolvenčního soudu, o který ani nežádal. Není žádná judikatura, která by prolomila zásadu, podle níž by plnění vymožené po zahájení insolvenčního řízení bez souhlasu insolvenčního soudu mělo být v plné výši vydáno insolvenčnímu správci a exekutor, chce-li být uspokojen, tak musí podat přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení. V podrobnostech insolvenční správce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 56/2015 a sp zn. 29 Cdo 3185/2015, podle jejichž závěrů, pokud došlo k provedení exekuce až poté, co nastaly účinky insolvenčního řízení a současně insolvenční soud nevydal předběžné opatření, jímž by soudnímu exekutorovi povolil provést exekuci, nemá soudní exekutor žádné zákonné oprávnění k tomu, aby svou pohledávku z titulu nákladů exekuce uspokojil z vymoženého plnění. Jediný správný postup je tedy vydání celého výtěžku insolvenčnímu správci. Z procesního hlediska se tak insolvenční správce domáhal změny napadeného usnesení tak, aby mu byla vydána celá částka 1 145 425,60 Kč.
3. Krajský soud přezkoumal usnesení soudního exekutora, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, a dospěl posléze k závěru, že odvolání insolvenčního správce není důvodné. 4. Z dosavadního obsahu exekutorského spisu sp. zn. xxx a z insolvenčního rejstříku plyne, že usnesením soudního exekutora ze dne 10. 10. 2017, č.j. xxx udělil soudní exekutor vydražiteli AAA Realitní fond, a.s. příklep na nemovitých věcech povinných, a to pozemku parc. č. St. xxx zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. xxx - rodinný dům a pozemku parc. č. xxx zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, pro obec xxx, katastrální území xxx, na LV č. xxx, včetně příslušenství tvořeného ústředním topením s plynovým kotlem a krbovými kamny na tuhá paliva za nejvyšší podání 1 122 000,- Kč. Dále stanovil, že lhůta k zaplacení doplatku nejvyššího podání ve výši 1 010 000 Kč činí jeden měsíc od právní moci tohoto usnesení. Toto usnesení bylo doručeno zástupci povinných dne 12. 10. 2017, zástupci oprávněného dne 11. 10. 2017 a vydražiteli dne 11. 10. 2017. Odvolací lhůta tedy povinným uplynula dne 27. 10. 2017 a datem 28. 10. 2017 byla vyznačena právní moc tohoto usnesení. Dne 24. 10. 2017 bylo u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. xxx zahájeno vůči povinným insolvenční řízení. Usnesením Krajského soudu ze dne 4. 12. 2017, č.j. xxx byl zjištěn úpadek povinných, insolvenčním správcem byl jmenován Ing. Lukáš Nožička, bylo povoleno řešení úpadku oddlužením a věřitelé byli vyzváni, aby ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení přihlásili své pohledávky. Usnesením soudního exekutora ze dne 29. 11. 2017, č.j. xxx byla vydražiteli stanovena dodatečná lhůta k doplacení nejvyššího podání, a to do 28. 12. 2017. Toto usnesení bylo vydražiteli doručeno dne 30. 11. 2017. Dne 22. 12. 2017 bylo doplaceno nejvyšší podání.
5. Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec usnesení o udělení příklepu s ohledem na zahájení insolvenčního řízení nabylo právní moci a zda tedy může být v dané věci uvažováno o vydání výtěžku získaného zpeněžením majetku povinných v exekuci. Krajský soud v tomto bodě vycházel ze závěrů prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004 modifikovaných ovšem současnou právní úpravou, tedy zákonem č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon dále jen IZ). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že i v případě, kdy usnesení o příklepu bylo doručeno před prohlášením konkursu, avšak konkurs na majetek povinného byl prohlášen v průběhu lhůty k podání odvolání proti němu, nenabylo by toto usnesení právní moci. Nestalo by se tak ovšem v důsledku zákazu provádění výkonu rozhodnutí podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), nýbrž v důsledku přerušení řízení dle § 14 odst. 1 písm. c) ZKV. V tomto úseku řízení již totiž nejde ani o nařízení výkonu rozhodnutí, ani o fázi provádění nařízeného výkonu rozhodnutí. Potud daný úsek řízení (v němž jde o nabytí vlastnictví k draženým nemovitostem vydražitelem na straně jedné a tomu odpovídající ztrátu vlastnictví k týmž nemovitostem povinným na straně druhé) není podřaditelný pojmu řízení o výkon rozhodnutí ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) ZKV a dopadají na něj (z hlediska přerušení běhu lhůt) účinky přerušení řízení dle uvedeného ustanovení. Obecně lze uvedené závěry akceptovat i v podmínkách nové právní úpravy, avšak s tím rozdílem, že se zahájením insolvenčního řízení pojí § 109 IZ toliko zákaz provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c) IZ) a nikoliv již účinky přerušení řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty. Tento účinek nastává podle § 140a IZ až s okamžikem rozhodnutí o úpadku. Pokud tedy v daném případě bylo usnesení o příklepu vydáno a účastníkům doručeno před zahájením insolvenčního řízení, pak běh odvolací lhůty nemohl být přerušen, neboť usnesení o úpadku bylo vydáno až 4. 12. 2017. Usnesení o příklepu tak skutečně nabylo právní moci dne 28. 10. 2017. Dále lze souhlasit s insolvenčním správcem v tom, že vydání usnesení, kterým soudní exekutor stanovil vydražiteli dodatečnou lhůtu k doplacení nejvyššího podání je úkonem, kterým je prováděna exekuce, neboť tímto úkonem se nepochybně dociluje jejího provedení ve smyslu završení dražby. V důsledku § 109 odst. 6 IZ by se pak v insolvenčním řízení k takovémuto úkonu nepřihlíželo (jako by tedy nebyl učiněn). Nicméně k doplacení nejvyššího podání skutečně došlo, čímž byla splněna druhá podmínka pro přechod vlastnictví podle § 336l odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. Samotné zaplacení nejvyššího podání v době po zahájení insolvence (resp. podle dřívější právní úpravy po prohlášení konkursu podle ZKV) pak podle rozhodovací praxe nelze považovat za provádění, resp. za úkon který by se protivil zákazu provádění výkonu rozhodnutí či exekuce (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004 uveřejněné pod č. 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, jejichž závěry jsou dle názoru krajského soudu použitelné v tomto směru i v podmínkách insolvenčního řízení) . Nejvyšší podání je třeba doplatit včas, tj. ve lhůtě stanovené v usnesení o příklepu nebo v dodatečně stanovené lhůtě, přičemž pokud bychom na usnesení o stanovení dodatečné lhůty pohlíželi, jako by nebylo vydáno, pak by se přesto jednalo o včas zaplacené nejvyšší podání. Podle ustálené rozhodovací praxe totiž platí, že nestanovil-li soudní exekutor vydražiteli dodatečnou lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, nelze považovat vydražitelem zaplacené nejvyšší podání za opožděné (viz závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4598/2014 nebo v usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 771/2016) . I s přihlédnutím k § 109 odst. 6 IZ tedy podmínky přechodu vlastnictví byly naplněny. Nejvyšší podání bylo logicky doplaceno soudnímu exekutorovi, který dražbu prováděl, když na insolvenčního správce nepřešlo dispoziční oprávnění k draženým nemovitým věcem. Dle názoru krajského soudu tak byly splněny podmínky k tomu, aby soudní exekutor postupoval podle § 46 odst. 7 e. ř., když navíc podle dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe usnesení o uspokojení nákladů vzniklých v souvislosti s prováděním dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty
insolvenčnímu správci (dříve správci konkursní podstaty) má účinky rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.) a tedy i vliv na existenci případných zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitých věcech, které stále zatěžují vydražitele (k tomu srovnej závěry uvedené v již citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2235/2009, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 56/2013, ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo10/2014 a ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo 21/2015) . Fakt, že soudní exekutor obdržel doplatek nejvyššího podání až po zahájení insolvenčního řízení nemůže dle názoru krajského soudu vyloučit aplikaci § 46 odst. 7 e. ř., a to ani za situace, že soudní exekutor nežádal o předběžné opatření dle IZ. Není zde rozumný důvod znevýhodňovat soudního exekutora, který jako v tomto případě obdržel doplatek nejvyššího podání po zahájení insolvenčního řízení a nežádal o předběžné opatření, oproti exekutorovi, který o předběžné opatření žádal a logicky tak musel doplatek nejvyššího podání obdržet rovněž po zahájení insolvenčního řízení, když penzum provedené práce je u obou stejné a stejné by tak měly být i důsledky ve vztahu k insolvenčnímu řízení. Podle názoru krajského soudu se tak uplatní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 a soudní exekutor je oprávněn provést odpočet svých nákladů. Judikatura, na kterou odkazoval insolvenční správce se podle krajského soudu v daném případě neuplatní, neboť v nich byly řešeny skutkově odlišné případy (v případě rozsudku sp. zn. 29 ICdo 56/2015 se jednalo o případ exekuce, ve které nebylo ničeho vymoženo a v případě usnesení sp. zn. 29 Cdo 3185/2015 se jednalo o jiný způsob provádění exekuce a nikoliv o odpočet nákladů).
6. Pokud se pak jedná o samotné náklady soudního exekutora, tak hotové výdaje jsou tvořeny minimální paušální náhradou podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (exekutorský tarif dále jen ET), navýšenou v souvislosti s účastí dvou povinných podle § 13 odst. 9 ET o 30 % na částku 4 550 Kč, a hotovými výdaji vynaloženými za znalecký posudek k ocenění nemovitých věcí, tj. 5 000 Kč. Při výpočtu odměny pak soudní exekutor použil postup podle 6 odst. 3 ET, přičemž zohlednil to, že část nákladů mu byla již přiznána dříve vydaným příkazem k úhradě nákladů exekuce. Náklady v celkové výši 196 141 Kč pak odečetl od doposud nevyplaceného plnění ve výši 1 145 425,60 Kč, aby zbývající částku ve výši 949 284,60 Kč vydal insolvenčnímu správci, což tedy odpovídá postupu uvedenému v § 46 odst. 7 e. ř.
7. Z výše uvedených důvodů tedy krajský soud napadené usnesení soudního exekutora podle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. jako věcně správné potvrdil. Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto
rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudního exekutora, který
rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 237 občanského soudního
řádu.
Ostrava 27. února 2020
JUDr. Jan Horák v. r.
předseda senátu
Datum rozhodnutí: 27.02.2020
Dotčené předpisy: § 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb. ER (EŘ)
č. j. 9 Co 92/2019 - 153
USNESENÍ
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáše Nohela v exekuční věci
oprávněného: Aleše R. , narozeného xxx bytem xxx
zastoupeného advokátem Mgr. Janem Válkem
sídlem Vítkova 247/7, 186 00 Praha proti
povinným: 1) Jaromíru P. , narozenému xxx
bytem xxx
2) Marii P. , narozené xxx
bytem xxx
oba zastoupení advokátem Mgr. Richardem Frommerem
sídlem Ostružnická 325/6, 779 00 Olomouc
za účasti: Ing. Lukáše Nožičky , insolvenčního správce
sídlem Šilingrovo nám. 3, 602 00 Brno
pro peněžité plnění , o odpočtu nákladů a vydání výtěžku, k odvolání insolvenčního správce proti usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Makaria ze dne 13. 12. 2018, č.j. xxx,
takto:
Usnesení soudního exekutora se v napadené části, tj. ve výroku I. potvrzuje.
Odůvodnění :
1. Napadeným usnesením soudní exekutor rozhodl o tom, že z vymoženého plnění ve výši 1 145 425,60 Kč se po odpočtu doposud vzniklých a neuhrazených nákladů exekuce ve výši 196 141 Kč, insolvenčnímu správci vydává částka 949 284,60 Kč (výrok I.) a dále že se insolvenčnímu správci vydává částka ve výši 1 292 Kč (výrok II.). Soudní exekutor postupoval podle § 46 odst. 7 e. ř. s přihlédnutím k závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16, kdy s ohledem na insolvenční řízení vedené proti povinným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. xxx rozhodl o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce.
2. Proti výroku I. uvedeného usnesení soudního exekutora podal včasné odvolání insolvenční správce. Namítal, že soudní exekutor v rozporu s § 5 odst. 1 písm. a) a b) IZ upřednostnil sebe před ostatními věřiteli, přičemž postupoval také v rozporu s § 109 IZ, když nepožádal insolvenční soud o souhlas s prováděním exekuce formou předběžného opatření a v rozporu s účinky zahájeného insolvenčního řízení činil bez souhlasu insolvenčního soudu úkony směřující k provedení exekuce, které spočívaly ve vydání a doručení usnesení o stanovení dodatečné lhůty k doplacení nejvyššího podání a vydání a doručení vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o příklepu a potvrzení o úhradě nejvyššího podání a následné zahájení vkladového řízení, když nejvyšší podání bylo připsáno na účet soudního exekutora dne 22. 12. 2017. Nelze tak použít závěry uvedené v náletu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16, na který soudní exekutor odkázal neboť ten se týká specifického případu, kdy soudní exekutor obdržel od insolvenčního soudu souhlas ve formě předběžného opatření, aby provedl (dokončil) exekuci i po zahájení insolvenčního řízení. Dle insolvenčního správce dospěla judikatura k závěru, že soudní exekutor má nárok na odečtení odměny z výtěžku za podmínky, že jej vymůže před zahájením insolvenčního řízení nebo se souhlasem insolvenčního soudu po zahájení insolvenčního řízení. V tomto případě však soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení činil úkony směřující k provedení exekuce a následně vymohl plnění, a to bez souhlasu insolvenčního soudu, o který ani nežádal. Není žádná judikatura, která by prolomila zásadu, podle níž by plnění vymožené po zahájení insolvenčního řízení bez souhlasu insolvenčního soudu mělo být v plné výši vydáno insolvenčnímu správci a exekutor, chce-li být uspokojen, tak musí podat přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení. V podrobnostech insolvenční správce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 56/2015 a sp zn. 29 Cdo 3185/2015, podle jejichž závěrů, pokud došlo k provedení exekuce až poté, co nastaly účinky insolvenčního řízení a současně insolvenční soud nevydal předběžné opatření, jímž by soudnímu exekutorovi povolil provést exekuci, nemá soudní exekutor žádné zákonné oprávnění k tomu, aby svou pohledávku z titulu nákladů exekuce uspokojil z vymoženého plnění. Jediný správný postup je tedy vydání celého výtěžku insolvenčnímu správci. Z procesního hlediska se tak insolvenční správce domáhal změny napadeného usnesení tak, aby mu byla vydána celá částka 1 145 425,60 Kč.
3. Krajský soud přezkoumal usnesení soudního exekutora, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, a dospěl posléze k závěru, že odvolání insolvenčního správce není důvodné. 4. Z dosavadního obsahu exekutorského spisu sp. zn. xxx a z insolvenčního rejstříku plyne, že usnesením soudního exekutora ze dne 10. 10. 2017, č.j. xxx udělil soudní exekutor vydražiteli AAA Realitní fond, a.s. příklep na nemovitých věcech povinných, a to pozemku parc. č. St. xxx zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. xxx - rodinný dům a pozemku parc. č. xxx zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, pro obec xxx, katastrální území xxx, na LV č. xxx, včetně příslušenství tvořeného ústředním topením s plynovým kotlem a krbovými kamny na tuhá paliva za nejvyšší podání 1 122 000,- Kč. Dále stanovil, že lhůta k zaplacení doplatku nejvyššího podání ve výši 1 010 000 Kč činí jeden měsíc od právní moci tohoto usnesení. Toto usnesení bylo doručeno zástupci povinných dne 12. 10. 2017, zástupci oprávněného dne 11. 10. 2017 a vydražiteli dne 11. 10. 2017. Odvolací lhůta tedy povinným uplynula dne 27. 10. 2017 a datem 28. 10. 2017 byla vyznačena právní moc tohoto usnesení. Dne 24. 10. 2017 bylo u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. xxx zahájeno vůči povinným insolvenční řízení. Usnesením Krajského soudu ze dne 4. 12. 2017, č.j. xxx byl zjištěn úpadek povinných, insolvenčním správcem byl jmenován Ing. Lukáš Nožička, bylo povoleno řešení úpadku oddlužením a věřitelé byli vyzváni, aby ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení přihlásili své pohledávky. Usnesením soudního exekutora ze dne 29. 11. 2017, č.j. xxx byla vydražiteli stanovena dodatečná lhůta k doplacení nejvyššího podání, a to do 28. 12. 2017. Toto usnesení bylo vydražiteli doručeno dne 30. 11. 2017. Dne 22. 12. 2017 bylo doplaceno nejvyšší podání.
5. Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec usnesení o udělení příklepu s ohledem na zahájení insolvenčního řízení nabylo právní moci a zda tedy může být v dané věci uvažováno o vydání výtěžku získaného zpeněžením majetku povinných v exekuci. Krajský soud v tomto bodě vycházel ze závěrů prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004 modifikovaných ovšem současnou právní úpravou, tedy zákonem č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon dále jen IZ). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že i v případě, kdy usnesení o příklepu bylo doručeno před prohlášením konkursu, avšak konkurs na majetek povinného byl prohlášen v průběhu lhůty k podání odvolání proti němu, nenabylo by toto usnesení právní moci. Nestalo by se tak ovšem v důsledku zákazu provádění výkonu rozhodnutí podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), nýbrž v důsledku přerušení řízení dle § 14 odst. 1 písm. c) ZKV. V tomto úseku řízení již totiž nejde ani o nařízení výkonu rozhodnutí, ani o fázi provádění nařízeného výkonu rozhodnutí. Potud daný úsek řízení (v němž jde o nabytí vlastnictví k draženým nemovitostem vydražitelem na straně jedné a tomu odpovídající ztrátu vlastnictví k týmž nemovitostem povinným na straně druhé) není podřaditelný pojmu řízení o výkon rozhodnutí ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) ZKV a dopadají na něj (z hlediska přerušení běhu lhůt) účinky přerušení řízení dle uvedeného ustanovení. Obecně lze uvedené závěry akceptovat i v podmínkách nové právní úpravy, avšak s tím rozdílem, že se zahájením insolvenčního řízení pojí § 109 IZ toliko zákaz provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c) IZ) a nikoliv již účinky přerušení řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty. Tento účinek nastává podle § 140a IZ až s okamžikem rozhodnutí o úpadku. Pokud tedy v daném případě bylo usnesení o příklepu vydáno a účastníkům doručeno před zahájením insolvenčního řízení, pak běh odvolací lhůty nemohl být přerušen, neboť usnesení o úpadku bylo vydáno až 4. 12. 2017. Usnesení o příklepu tak skutečně nabylo právní moci dne 28. 10. 2017. Dále lze souhlasit s insolvenčním správcem v tom, že vydání usnesení, kterým soudní exekutor stanovil vydražiteli dodatečnou lhůtu k doplacení nejvyššího podání je úkonem, kterým je prováděna exekuce, neboť tímto úkonem se nepochybně dociluje jejího provedení ve smyslu završení dražby. V důsledku § 109 odst. 6 IZ by se pak v insolvenčním řízení k takovémuto úkonu nepřihlíželo (jako by tedy nebyl učiněn). Nicméně k doplacení nejvyššího podání skutečně došlo, čímž byla splněna druhá podmínka pro přechod vlastnictví podle § 336l odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. Samotné zaplacení nejvyššího podání v době po zahájení insolvence (resp. podle dřívější právní úpravy po prohlášení konkursu podle ZKV) pak podle rozhodovací praxe nelze považovat za provádění, resp. za úkon který by se protivil zákazu provádění výkonu rozhodnutí či exekuce (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004 uveřejněné pod č. 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, jejichž závěry jsou dle názoru krajského soudu použitelné v tomto směru i v podmínkách insolvenčního řízení) . Nejvyšší podání je třeba doplatit včas, tj. ve lhůtě stanovené v usnesení o příklepu nebo v dodatečně stanovené lhůtě, přičemž pokud bychom na usnesení o stanovení dodatečné lhůty pohlíželi, jako by nebylo vydáno, pak by se přesto jednalo o včas zaplacené nejvyšší podání. Podle ustálené rozhodovací praxe totiž platí, že nestanovil-li soudní exekutor vydražiteli dodatečnou lhůtu k zaplacení nejvyššího podání, nelze považovat vydražitelem zaplacené nejvyšší podání za opožděné (viz závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4598/2014 nebo v usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 771/2016) . I s přihlédnutím k § 109 odst. 6 IZ tedy podmínky přechodu vlastnictví byly naplněny. Nejvyšší podání bylo logicky doplaceno soudnímu exekutorovi, který dražbu prováděl, když na insolvenčního správce nepřešlo dispoziční oprávnění k draženým nemovitým věcem. Dle názoru krajského soudu tak byly splněny podmínky k tomu, aby soudní exekutor postupoval podle § 46 odst. 7 e. ř., když navíc podle dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe usnesení o uspokojení nákladů vzniklých v souvislosti s prováděním dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty
insolvenčnímu správci (dříve správci konkursní podstaty) má účinky rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.) a tedy i vliv na existenci případných zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitých věcech, které stále zatěžují vydražitele (k tomu srovnej závěry uvedené v již citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2235/2009, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 56/2013, ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo10/2014 a ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 29 ICdo 21/2015) . Fakt, že soudní exekutor obdržel doplatek nejvyššího podání až po zahájení insolvenčního řízení nemůže dle názoru krajského soudu vyloučit aplikaci § 46 odst. 7 e. ř., a to ani za situace, že soudní exekutor nežádal o předběžné opatření dle IZ. Není zde rozumný důvod znevýhodňovat soudního exekutora, který jako v tomto případě obdržel doplatek nejvyššího podání po zahájení insolvenčního řízení a nežádal o předběžné opatření, oproti exekutorovi, který o předběžné opatření žádal a logicky tak musel doplatek nejvyššího podání obdržet rovněž po zahájení insolvenčního řízení, když penzum provedené práce je u obou stejné a stejné by tak měly být i důsledky ve vztahu k insolvenčnímu řízení. Podle názoru krajského soudu se tak uplatní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16 a soudní exekutor je oprávněn provést odpočet svých nákladů. Judikatura, na kterou odkazoval insolvenční správce se podle krajského soudu v daném případě neuplatní, neboť v nich byly řešeny skutkově odlišné případy (v případě rozsudku sp. zn. 29 ICdo 56/2015 se jednalo o případ exekuce, ve které nebylo ničeho vymoženo a v případě usnesení sp. zn. 29 Cdo 3185/2015 se jednalo o jiný způsob provádění exekuce a nikoliv o odpočet nákladů).
6. Pokud se pak jedná o samotné náklady soudního exekutora, tak hotové výdaje jsou tvořeny minimální paušální náhradou podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (exekutorský tarif dále jen ET), navýšenou v souvislosti s účastí dvou povinných podle § 13 odst. 9 ET o 30 % na částku 4 550 Kč, a hotovými výdaji vynaloženými za znalecký posudek k ocenění nemovitých věcí, tj. 5 000 Kč. Při výpočtu odměny pak soudní exekutor použil postup podle 6 odst. 3 ET, přičemž zohlednil to, že část nákladů mu byla již přiznána dříve vydaným příkazem k úhradě nákladů exekuce. Náklady v celkové výši 196 141 Kč pak odečetl od doposud nevyplaceného plnění ve výši 1 145 425,60 Kč, aby zbývající částku ve výši 949 284,60 Kč vydal insolvenčnímu správci, což tedy odpovídá postupu uvedenému v § 46 odst. 7 e. ř.
7. Z výše uvedených důvodů tedy krajský soud napadené usnesení soudního exekutora podle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. jako věcně správné potvrdil. Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto
rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudního exekutora, který
rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 237 občanského soudního
řádu.
Ostrava 27. února 2020
JUDr. Jan Horák v. r.
předseda senátu