KSSEMOS 9 Co 144/2020
Datum rozhodnutí: 31.03.2021
Dotčené předpisy: Nařízení () č. 1215/2012
č. j. 9 Co 144/2020 35
USNESENÍ
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáš Nohela v exekuční věci
oprávněného: Peter M., zahraniční podnikající osoba registrovaná pod IČ: xxx
podnikající pod obchodní firmou xxx
místem podnikání xxx
zastoupený advokátem JUDr. Miroslavem Stopkou
sídlem Potočná 2835/1A, 022 01 Čadca, Slovenská republika
proti
povinnému: Peter K., narozený dne xxx
bytem xxx
pro částku 1 647,16 EUR s příslušenstvím, o pověření soudního exekutora a nařízení exekuce, k odvolání oprávněného proti usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, se sídlem Slévárenská 410/14, Mariánské Hory, 709 00 Ostrava, ze dne 25 . 2 . 2020, č. j. 024 EX 76/20 - 13, ve spojení s doplňujícím usnesením téže soudní exekutorky ze dne 15. 10. 2020, č. j. 024 EX 76/20-23,
takto:
I. Usnesení soudní exekutorky se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením soudní exekutorka nejprve v odst. I. výroku v celém rozsahu zamítla exekuční návrh oprávněného ze dne 23 . 1 . 2020 a dále v odst. II. výroku rozhodla tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 700 Kč do tří dnů od právní moci uvedeného usnesení. Ve svém doplňujícím usnesení ze dne 15. 10. 2020 č. j. 024 EX 76/20-23 pak soudní exekutorka dále rozhodla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
2 9 Co 144/2020
nákladů řízení o návrhu oprávněného na nařízení exekuce ze dne 23. 1. 2020. Své rozhodnutí o zamítnutí exekučního návrhu odůvodnila soudní exekutorka předně pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2020 č. j. 28 EXE 2196/2020-17 k zamítnutí exekučního návrhu. Oprávněný žádal o pověření soudní exekutorky k vymožení pohledávky ve výši 1 647,16 EUR s příslušenstvím na základě exekučního titulu v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 s tím, že k exekučnímu návrhu současně s uvedeným exekučním titulem předložil osvědčení dle článku 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Podle ust. § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu však exekuční řízení podle exekučního řádu lze vést na základě cizího exekučního titulu bez prohlášení vykonatelnosti, případně rozhodnutí o uznání tohoto titulu, bez dalšího pouze pro vymožení výživného pro nezletilé děti. V ostatních případech se lze domáhat pouze soudního výkonu rozhodnutí. Oprávněný v dané věci přitom nijak netvrdil ani neprokazoval, že by kromě předloženého exekučního titulu vydaného slovenským soudem disponoval prohlášením vykonatelnosti, případně rozhodnutím o uznání tohoto titulu, a proto bylo podle § 39 odst. 3 ex. řádu namístě jeho návrh na nařízení exekuce pro nesplnění předpokladů pro vedení exekuce zamítnout s tím, že oprávněný však může žádat soudní výkon rozhodnutí za podmínek stanoveným občanským soudním řádem. Výroky o náhradě nákladů exekuce a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení soudní exekutorka opřela o ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. a o závěr, že zavinění na zastavení řízení o návrhu na nařízení exekuce nese oprávněný, jenž se domáhal nařízení exekuce podle exekučního titulu, který nelze podle exekučního řádu vykonat, avšak povinnému žádné náklady řízení nevznikly. Náklady exekuce jsou přitom činěny odměnou exekutorky ve výši 500 Kč stanovenou podle ust. § 11 odst. 4 vyhl. 330/2001 Sb. a náhradou hotových výdajů ve výši 200 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb.
2. Včasným odvoláním napadl toto rozhodnutí oprávněný. Předně poukazoval na skutečnost, že kromě exekučního titulu v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234 s doložkou právní moci a vykonatelnosti k exekučnímu návrhu přiložil i osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Sb. Namítal přitom, že předpokladem pro exekuci cizího exekučního titulu podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je jeho osvědčení jako evropského exekučního titulu a toto osvědčení bylo vydáno soudem členského státu původu, tj. Okresním soudem v Čadci ve Slovenské republice. Vzhledem k uvedenému je proto možno vést exekuci podle exekučního řádu a neexistoval žádný zákonný důvod pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Účelem uvedeného nařízení bylo zjednodušit a zefektivnit vymahatelnost pohledávek v jednotlivých členských státech bez potřeby dalšího řízení. Rozhodnutí vydané soudem členského státu původu (tj. Slovenské republiky) může být následně podkladem pro exekuční řízení v druhém členském státu (České republice) za shodných podmínek jako rozhodnutí vydané v tomto druhém členském státu. Na závěr pak oprávněný poukázal na to, že v jiné exekuční věci, v níž oprávněný věřitel podal návrh na nařízení exekuce na základě slovenského exekučního titulu a osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 exekuční řízení proběhlo v souladu s exekučním řádem. Domáhal se proto zrušení napadeného usnesení a vydání pověření k provedení exekuce pro soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou. V rámci svého doplňujícího podání ze dne 15. 3. 2021 pak dále oprávněný ještě poukázal na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Čadci pod sp. zn. 10C/8/2010 soud vydal rozsudek sp. zn. 10 C/8/2010 ze dne 17. 10. 2014, který je pravomocný a vykonatelný a jímž byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému jistinu 3 233,15 EUR s úrokem z prodlení, a oprávněný proto na základě tohoto rozsudku podal návrh na nařízení exekuce, přičemž soudní exekutorka mu dne 15. 3. 2021 doručila vyrozumění o zahájení exekuce, což potvrzuje ustálenou soudní praxi, dle níž rozhodnutí vydané soudem v členském státu původu může být podkladem pro exekuční řízení v druhém členském státu.
3 9 Co 144/2020
3. Krajský soud k podanému odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí soudní exekutorky, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž by bylo zapotřebí nařídit jednání (§ 254 odst. 8 o. s. ř.), dospěl posléze k závěru, že odvolání oprávněného nelze shledat důvodným .
4. Soudní exekutorka postupovala vskutku správně, pokud v souladu se závazným pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku podaný exekuční návrh oprávněného ze dne 23. 1. 2020 ve smyslu ust. § 43a odst. 6 exekučního řádu zamítla.
5. Z obsahu spisu, jakož i napadeného rozhodnutí je v projednávaném případě patrné, že exekuční návrh oprávněného byl podán a exekuce měla být dle tohoto návrhu nařízena a vedena na podkladě cizího soudního rozhodnutí v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234.
6. Mělo-li takto exekučním titulem v dané věci, na jehož podkladě měla být exekuce vedena, být rozhodnutí cizozemského soudu, přičemž zároveň oprávněný je občanem Slovenské republiky, na jejímž území má bydliště, jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Příslušnost a pravomoc českého soudu je s ohledem na dobu vydání a obsah exekučního titulu, respektive povahu exekučním titulem povinnému uložené povinnosti, kterážto povinnost, respektive exekuční titul, má být vymožena na území České republiky, založena a uznávání a výkon takového exekučního titulu se řídí jednak ust. čl. 22, 24, 26 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1992 publikované na území České republiky ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. dne 6. 8. 1993 (dále i jen Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci) a jednak též ust. čl. 22 odst. 5. a čl. 38 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přičemž Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ve smyslu ust. čl. 71 tohoto nařízení použití Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci nebrání.
7. Oprávněný tak proto měl na výběr možnost domáhat se výkonu shora označeného cizozemského exekučního titulu buď podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, a tedy bez požadavku na prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu (k tomu srov. čl. 22, 24, 26 této Smlouvy), anebo podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech poté, co rozhodnutí bylo ve smyslu ust. čl. 38 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 prohlášeno v České republice za vykonatelné .
8. Podle ust. čl. 38 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech soudní rozhodnutí vydaná v jednom členském státě, která jsou v tomto státě vykonatelná, budou vykonána v jiném členském státě poté, co zde byla na základě návrhu kteréhokoliv účastníka řízení, který má na věci právní zájem, prohlášena za vykonatelná.
9. Postup při podání návrhu na výkon soudního rozhodnutí se pak dle ust. čl. 40 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 řídí právními předpisy členského státu, v němž se podává návrh na výkon. Takovými vnitrostátními předpisy upravujícími výkon rozhodnutí a exekuci v České republice jsou primárně ust. části šesté občanského soudního řádu a exekuci pak dále zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále i jen ex. řád).
4 9 Co 144/2020
10. Podle § 37 odst. 2 exekučního řádu oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona,
a) nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, a
b) není-li exekučním titulem rozhodnutí o péči o nezletilé děti, ve věcech ochrany proti domácímu násilí, orgánů Evropské unie nebo cizí rozhodnutí; exekuční návrh lze však podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
11. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci oprávněný v exekučním návrhu, ani v celém dosavadním průběhu exekučního řízení nijak ani netvrdil, že by již v předchozím samostatném řízení podal návrh na prohlášení vykonatelnosti shora označeného exekučního titulu ve smyslu čl. 38 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a že o tomto jeho návrhu bylo už pravomocným rozhodnutím soudu kladně rozhodnuto, a konečně rovněž k exekučnímu návrhu žádné prohlášení vykonatelnosti předmětného rozhodnutí slovenského soudu , jež je nyní exekučním titulem, nepřipojil, podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce ve smyslu cit. ust. § 37 odst. 2 exekučního řádu a ust. čl. 38 nařízení Rady (ES) č. 44/2001vskutku splněny nebyly. Návrh na prohlášení vykonatelnosti shora označeného exekučního titulu ve smyslu čl. 38 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001pak nebyl obsažen ani v samotném exekučním návrhu oprávněného.
12. K odvolací argumentaci oprávněného o tom, že jím spolu s exekučním návrhem předložené osvědčení o vykonatelnosti dle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 osvědčuje, že u navrhovaného exekučního titulu v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234 jde o evropský exekuční titul , je nutno uvést, že tato námitka je zcela mylná. Potvrzení evropského exekučního titulu se totiž vydává nikoli podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, nýbrž podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 (dále jen Nařízení č. 804/2005), kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, a to právě a jen u takových rozhodnutí, soudních smírů a úředních listin, které se týkají tzv. nesporných nároků definovaných v čl. 3 Nařízení č. 804/2005. Samotné potvrzení evropského exekučního titulu se přitom ve smyslu čl. 9 Nařízení č. 804/2005 vydává ve formě vzorového formuláře uvedeného v příloze I. Nařízení č. 804/2005. Účelem potvrzení evropského exekučního titulu pak ve smyslu čl. 5 Nařízení č. 804/2005 je možnost takový exekuční titul na území jiného členského státu vykonat, aniž by na území tohoto státu bylo zapotřebí prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu a aniž by bylo možno proti uznání tohoto exekučního titulu podat protest. I bez ohledu na skutečnost, zda se u nároku přiznaného oprávněnému usnesením Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234 vůbec může jednat o tzv. nesporný nárok, na nějž se vztahuje Nařízení č. 804/2005, oprávněný žádné potvrzení evropského exekučního titulu ve formě vzorového formuláře obsaženého v příloze I. Nařízení č. 804/2005 spolu s exekučním návrhem, respektive až doposud, nijak v daném exekučním řízení soudu nepředložil. Za takové potvrzení evropského exekučního titulu tedy s ohledem na shora uvedené v žádném případě nelze považovat oprávněným předložené osvědčení o vykonatelnosti vydané podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.
13. Do úvahy pak dále připadalo posouzení možnosti oprávněného podat exekuční návrh na podkladě výše označeného cizozemského exekučního titulu podle podmínek stanovených Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci. K tomu je však nutno na prvém místě uvést, že takového postupu podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci se oprávněný sám ani nedomáhal. I přesto ale považuje krajský soud za nutné pro úplnost dodat, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, jejíž aplikace není dle výše zmíněných závěrů nijak vyloučena ani 5 9 Co 144/2020
Nařízením Rady (ES) č. 44/2001, ve svých čl. 22, 24, 26 stanoví, že mimo jiné rozhodnutí soudů majetkové povahy v občanských věcech a stejně tak i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vydaná na území jedné smluvní strany se uznávají a jejich výkon se nařizuje na území druhé smluvní strany bez dalšího, z čehož však samo o sobě ještě neplyne, že by taková rozhodnutí mohla být i způsobilými tituly coby tituly jakékoli, zde jmenovitě coby tituly exekuční; k odpovědi na tuto otázku je třeba se obrátit znovu zpět k exekučnímu řádu. Rovněž podle ust. čl. 24 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci se totiž výkon rozhodnutí, včetně náležitostí návrhu na výkon rozhodnutí a dokladů, které je potřebné k návrhu připojit, jakož i možnosti povinného podat proti výkonu rozhodnutí námitky, řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí vykonat.
14. Z výše citovaného ustanovení § 37 odst. 2 exekučního řádu je přitom zřejmé, že rozhodnutí cizozemského soudu by (vyjma shora popsaného případu existence vydaného prohlášení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy) mohlo způsobilým exekučním titulem v řízení exekučním být pouze tehdy, bylo-li by zde rozhodnutí o uznání .
15. V exekučním řízení se však ve smyslu právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nerozhoduje, neboť pověření soudního exekutora vedením exekuce není rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění a nelze proti němu podat opravný prostředek , jak to konstatoval i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016. Předpokládá-li tedy Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, že soud nařídí výkon rozhodnutí, a tedy o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodne, je exekuční řízení už jen z tohoto důvodu vyloučeno, neboť exekuce se v poměrech nyní účinné právní úpravy nenařizuje a pověření k provedení exekuce není soudním rozhodnutím.
16. Ve výše citovaném usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 Nejvyšší soud ČR dospěl dále též k závěru, že podléhá-li výkon cizího rozhodnutí úpravě podle § 14 až § 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, lze jej provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, lze v takovém případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, jež bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle § 16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit. Odvolací soud má za to, že shora uvedený závěr Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti provedení exekuce bez nutnosti vydání rozhodnutí o uznání cizího rozhodnutí je s ohledem na ust. § 37 odst. 2 exekučního řádu v nyní účinném znění nutno obdobně analogicky aplikovat rovněž v podmínkách právní úpravy provedené Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci .
17. Vzhledem k uvedenému tak je i v nyní projednávané věci nutno uzavřít, že výkon cizího, v tomto případě slovenského rozhodnutí v majetkové věci může být, v dané věci za podmínek čl. 22, 24 a 26 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci nařízen pouze rozhodnutím českého soudu, přičemž takové rozhodnutí je třeba vždy odůvodnit. Uznání cizího rozhodnutí je tak v tomto případě součástí procesu soudního rozhodování završeného vydáním příslušného soudního rozhodnutí v podobě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Nelze naopak uvažovat o možnosti, že by cizí rozhodnutí mohlo být uznáno v souvislosti s vydáním pověření soudního exekutora k provedení exekuce, neboť toto pověření není soudním rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění, nedoručuje se účastníkům a není proti němu přípustný 6 9 Co 144/2020
žádný opravný prostředek. K závaznému uznání cizího rozhodnutí nemůže dojít bez toho, že by měl povinný možnost se k této otázce vyjádřit a uplatnit své námitky. Cizí rozhodnutí tak nemůže být uznáno tím, že exekuční soud vydá bez dalšího pouze pověření k provedení exekuce. Shodně opět ve výše už opakovaně citovaném usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 pak i Nejvyšší soud ČR přímo formuloval závěr, že pověřením soudního exekutora podle exekučního řádu nemůže dojít k uznání cizího rozhodnutí, neboť toto pověření se rozhodných podmínek uznání a výkonu cizích titulů nedotýká a není rozhodnutím , jímž se byť pouhým přihlédnutím exekuce nařizuje. Pro úplnost je však nutno dodat, že jinak tomu bylo v podmínkách exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, dle něhož byla exekuce nařizována usnesením, proti němuž byl přípustný opravný prostředek.
18. Jelikož tedy podle ust. § 43a odst. 5 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 pověření exekutora vedením exekuce není soudním rozhodnutím , nemusí být ani odůvodněno a exekuce se nenařizuje, může být předmětné cizí rozhodnutí (exekuční titul vydaný slovenským soudem) bez dalšího vykonáno pouze cestou soudního výkonu rozhodnutí dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, avšak prostřednictvím soudního exekutora dle exekučního řádu nikoli, pakliže ve vztahu k tomuto cizímu rozhodnutí nebylo vydáno buď prohlášení jeho vykonatelnosti anebo rozhodnutí o jeho uznání ve smyslu ust. § 37 odst. 2 písm. b/ části věty za středníkem exekučního řádu a ust. § 16 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb. (k tomu obdobně srovnej rovněž závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1165/2016). Nejen existující prohlášení vykonatelnosti shora označeného a oprávněným předloženého exekučního titulu, ale ani žádné takové rozhodnutí o uznání k exekuci předloženého rozhodnutí slovenského soudu však oprávněný v celém dosavadním průběhu exekučního řízení rovněž nijak ani netvrdil a soudu rovněž nepředložil.
19. S ohledem na všechny výše uvedené závěry tak proto v projednávané věci vskutku nebyly splněny podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce a napadené rozhodnutí soudní exekutorky o zamítnutí exekučního návrhu oprávněného je proto věcně naprosto správné.
20. Na všech shora uvedených závěrech pak sama o sobě nemůže ničeho změnit ani odvolací argumentace oprávněného, podle níž na podkladě jiných rozhodnutí slovenských soudů byly v jiných exekučních věcech exekuce nařízeny, respektive byla exekučními soudy vydána pověření exekutorů k provedení exekucí, a to mimo jiné i ve prospěch oprávněného na podkladě rozsudku vydaného dne 17. 10. 2014 ve věci vedené u Okresního soudu v Čadci pod sp. zn. 10C/8/2010, ve kteréžto věci bylo vydáno také usnesení uvedeného soudu ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234, podle něhož měla být nařízena exekuce v nyní projednávané exekuční věci. Ze samotného nařízení exekuce na podkladě jiného cizozemského exekučního titulu v jiné exekuční věci nelze totiž ještě nijak dovozovat splnění podmínek pro nařízení exekuce i v nyní projednávané exekuční věci na podkladě cizího exekučního titulu označeného shora.
21. Věcně správným a zákonu odpovídajícím je i odvolatelem přímo nijak nezpochybněný výrok o náhradě nákladů exekuce ve vztahu k soudní exekutorce. V situaci, kdy exekuční návrh oprávněného byl v celém rozsahu zamítnut, nelze než s oporou o logiku úspěchu ve věci při analogické aplikaci cit. ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. vyvodit závěr, že povinnost k náhradě nákladů exekuce vůči soudní exekutorce vznikla vskutku oprávněnému (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR k výkladu exekučního řádu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005). Výpočet výše nákladů exekuce vzniklých soudní exekutorce provedený exekutorkou v napadeném usnesení je pak plně v souladu s jí správně aplikovanými ust. §§ 11 odst. 4, 13 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb.
7 9 Co 144/2020
22. Konečně vzhledem k zamítnutí exekučního návrhu oprávněného pak soudní exekutorka ve svém doplňujícím usnesení ze dne 15. 10. 2020 č. j. 024 EX 76/20-23 rozhodla v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu správně i o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení, neboť procesně úspěšnému povinnému, jemuž by sice dle uvedených zákonných ustanovení vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení doposud nevznikly, resp. ani vzniknout nemohly.
23. Krajský soud tudíž odvoláním oprávněného napadené usnesení soudní exekutorky ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu jako věcně zcela správné v celém rozsahu potvrdil.
24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu, když při procesním neúspěchu oprávněného s jeho odvoláním vzniklo sice takto i v odvolacím řízení úspěšnému povinnému právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu povinnému doposud žádné prokazatelné náklady nevznikly ani v rámci odvolacího řízení, a proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Ostrava 31. března 2021
JUDr. Jan Horák v. r.
předseda senátu
Datum rozhodnutí: 31.03.2021
Dotčené předpisy: Nařízení () č. 1215/2012
č. j. 9 Co 144/2020 35
USNESENÍ
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Horáka a soudců Mgr. Aleše Janošce a Mgr. Lukáš Nohela v exekuční věci
oprávněného: Peter M., zahraniční podnikající osoba registrovaná pod IČ: xxx
podnikající pod obchodní firmou xxx
místem podnikání xxx
zastoupený advokátem JUDr. Miroslavem Stopkou
sídlem Potočná 2835/1A, 022 01 Čadca, Slovenská republika
proti
povinnému: Peter K., narozený dne xxx
bytem xxx
pro částku 1 647,16 EUR s příslušenstvím, o pověření soudního exekutora a nařízení exekuce, k odvolání oprávněného proti usnesení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové, Exekutorský úřad Ostrava, se sídlem Slévárenská 410/14, Mariánské Hory, 709 00 Ostrava, ze dne 25 . 2 . 2020, č. j. 024 EX 76/20 - 13, ve spojení s doplňujícím usnesením téže soudní exekutorky ze dne 15. 10. 2020, č. j. 024 EX 76/20-23,
takto:
I. Usnesení soudní exekutorky se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením soudní exekutorka nejprve v odst. I. výroku v celém rozsahu zamítla exekuční návrh oprávněného ze dne 23 . 1 . 2020 a dále v odst. II. výroku rozhodla tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 700 Kč do tří dnů od právní moci uvedeného usnesení. Ve svém doplňujícím usnesení ze dne 15. 10. 2020 č. j. 024 EX 76/20-23 pak soudní exekutorka dále rozhodla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
2 9 Co 144/2020
nákladů řízení o návrhu oprávněného na nařízení exekuce ze dne 23. 1. 2020. Své rozhodnutí o zamítnutí exekučního návrhu odůvodnila soudní exekutorka předně pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 2. 2020 č. j. 28 EXE 2196/2020-17 k zamítnutí exekučního návrhu. Oprávněný žádal o pověření soudní exekutorky k vymožení pohledávky ve výši 1 647,16 EUR s příslušenstvím na základě exekučního titulu v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10 C 8/2010-234 s tím, že k exekučnímu návrhu současně s uvedeným exekučním titulem předložil osvědčení dle článku 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Podle ust. § 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu však exekuční řízení podle exekučního řádu lze vést na základě cizího exekučního titulu bez prohlášení vykonatelnosti, případně rozhodnutí o uznání tohoto titulu, bez dalšího pouze pro vymožení výživného pro nezletilé děti. V ostatních případech se lze domáhat pouze soudního výkonu rozhodnutí. Oprávněný v dané věci přitom nijak netvrdil ani neprokazoval, že by kromě předloženého exekučního titulu vydaného slovenským soudem disponoval prohlášením vykonatelnosti, případně rozhodnutím o uznání tohoto titulu, a proto bylo podle § 39 odst. 3 ex. řádu namístě jeho návrh na nařízení exekuce pro nesplnění předpokladů pro vedení exekuce zamítnout s tím, že oprávněný však může žádat soudní výkon rozhodnutí za podmínek stanoveným občanským soudním řádem. Výroky o náhradě nákladů exekuce a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení soudní exekutorka opřela o ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. a o závěr, že zavinění na zastavení řízení o návrhu na nařízení exekuce nese oprávněný, jenž se domáhal nařízení exekuce podle exekučního titulu, který nelze podle exekučního řádu vykonat, avšak povinnému žádné náklady řízení nevznikly. Náklady exekuce jsou přitom činěny odměnou exekutorky ve výši 500 Kč stanovenou podle ust. § 11 odst. 4 vyhl. 330/2001 Sb. a náhradou hotových výdajů ve výši 200 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb.
2. Včasným odvoláním napadl toto rozhodnutí oprávněný. Předně poukazoval na skutečnost, že kromě exekučního titulu v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234 s doložkou právní moci a vykonatelnosti k exekučnímu návrhu přiložil i osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Sb. Namítal přitom, že předpokladem pro exekuci cizího exekučního titulu podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je jeho osvědčení jako evropského exekučního titulu a toto osvědčení bylo vydáno soudem členského státu původu, tj. Okresním soudem v Čadci ve Slovenské republice. Vzhledem k uvedenému je proto možno vést exekuci podle exekučního řádu a neexistoval žádný zákonný důvod pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce. Účelem uvedeného nařízení bylo zjednodušit a zefektivnit vymahatelnost pohledávek v jednotlivých členských státech bez potřeby dalšího řízení. Rozhodnutí vydané soudem členského státu původu (tj. Slovenské republiky) může být následně podkladem pro exekuční řízení v druhém členském státu (České republice) za shodných podmínek jako rozhodnutí vydané v tomto druhém členském státu. Na závěr pak oprávněný poukázal na to, že v jiné exekuční věci, v níž oprávněný věřitel podal návrh na nařízení exekuce na základě slovenského exekučního titulu a osvědčení o vykonatelnosti podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 exekuční řízení proběhlo v souladu s exekučním řádem. Domáhal se proto zrušení napadeného usnesení a vydání pověření k provedení exekuce pro soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou. V rámci svého doplňujícího podání ze dne 15. 3. 2021 pak dále oprávněný ještě poukázal na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Čadci pod sp. zn. 10C/8/2010 soud vydal rozsudek sp. zn. 10 C/8/2010 ze dne 17. 10. 2014, který je pravomocný a vykonatelný a jímž byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému jistinu 3 233,15 EUR s úrokem z prodlení, a oprávněný proto na základě tohoto rozsudku podal návrh na nařízení exekuce, přičemž soudní exekutorka mu dne 15. 3. 2021 doručila vyrozumění o zahájení exekuce, což potvrzuje ustálenou soudní praxi, dle níž rozhodnutí vydané soudem v členském státu původu může být podkladem pro exekuční řízení v druhém členském státu.
3 9 Co 144/2020
3. Krajský soud k podanému odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí soudní exekutorky, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a aniž by bylo zapotřebí nařídit jednání (§ 254 odst. 8 o. s. ř.), dospěl posléze k závěru, že odvolání oprávněného nelze shledat důvodným .
4. Soudní exekutorka postupovala vskutku správně, pokud v souladu se závazným pokynem Okresního soudu ve Frýdku-Místku podaný exekuční návrh oprávněného ze dne 23. 1. 2020 ve smyslu ust. § 43a odst. 6 exekučního řádu zamítla.
5. Z obsahu spisu, jakož i napadeného rozhodnutí je v projednávaném případě patrné, že exekuční návrh oprávněného byl podán a exekuce měla být dle tohoto návrhu nařízena a vedena na podkladě cizího soudního rozhodnutí v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234.
6. Mělo-li takto exekučním titulem v dané věci, na jehož podkladě měla být exekuce vedena, být rozhodnutí cizozemského soudu, přičemž zároveň oprávněný je občanem Slovenské republiky, na jejímž území má bydliště, jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Příslušnost a pravomoc českého soudu je s ohledem na dobu vydání a obsah exekučního titulu, respektive povahu exekučním titulem povinnému uložené povinnosti, kterážto povinnost, respektive exekuční titul, má být vymožena na území České republiky, založena a uznávání a výkon takového exekučního titulu se řídí jednak ust. čl. 22, 24, 26 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1992 publikované na území České republiky ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb. dne 6. 8. 1993 (dále i jen Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci) a jednak též ust. čl. 22 odst. 5. a čl. 38 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přičemž Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ve smyslu ust. čl. 71 tohoto nařízení použití Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci nebrání.
7. Oprávněný tak proto měl na výběr možnost domáhat se výkonu shora označeného cizozemského exekučního titulu buď podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, a tedy bez požadavku na prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu (k tomu srov. čl. 22, 24, 26 této Smlouvy), anebo podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech poté, co rozhodnutí bylo ve smyslu ust. čl. 38 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 prohlášeno v České republice za vykonatelné .
8. Podle ust. čl. 38 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech soudní rozhodnutí vydaná v jednom členském státě, která jsou v tomto státě vykonatelná, budou vykonána v jiném členském státě poté, co zde byla na základě návrhu kteréhokoliv účastníka řízení, který má na věci právní zájem, prohlášena za vykonatelná.
9. Postup při podání návrhu na výkon soudního rozhodnutí se pak dle ust. čl. 40 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 řídí právními předpisy členského státu, v němž se podává návrh na výkon. Takovými vnitrostátními předpisy upravujícími výkon rozhodnutí a exekuci v České republice jsou primárně ust. části šesté občanského soudního řádu a exekuci pak dále zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále i jen ex. řád).
4 9 Co 144/2020
10. Podle § 37 odst. 2 exekučního řádu oprávněný může podat exekuční návrh podle tohoto zákona,
a) nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, a
b) není-li exekučním titulem rozhodnutí o péči o nezletilé děti, ve věcech ochrany proti domácímu násilí, orgánů Evropské unie nebo cizí rozhodnutí; exekuční návrh lze však podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání.
11. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci oprávněný v exekučním návrhu, ani v celém dosavadním průběhu exekučního řízení nijak ani netvrdil, že by již v předchozím samostatném řízení podal návrh na prohlášení vykonatelnosti shora označeného exekučního titulu ve smyslu čl. 38 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a že o tomto jeho návrhu bylo už pravomocným rozhodnutím soudu kladně rozhodnuto, a konečně rovněž k exekučnímu návrhu žádné prohlášení vykonatelnosti předmětného rozhodnutí slovenského soudu , jež je nyní exekučním titulem, nepřipojil, podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce ve smyslu cit. ust. § 37 odst. 2 exekučního řádu a ust. čl. 38 nařízení Rady (ES) č. 44/2001vskutku splněny nebyly. Návrh na prohlášení vykonatelnosti shora označeného exekučního titulu ve smyslu čl. 38 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001pak nebyl obsažen ani v samotném exekučním návrhu oprávněného.
12. K odvolací argumentaci oprávněného o tom, že jím spolu s exekučním návrhem předložené osvědčení o vykonatelnosti dle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 osvědčuje, že u navrhovaného exekučního titulu v podobě usnesení Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234 jde o evropský exekuční titul , je nutno uvést, že tato námitka je zcela mylná. Potvrzení evropského exekučního titulu se totiž vydává nikoli podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, nýbrž podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 (dále jen Nařízení č. 804/2005), kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, a to právě a jen u takových rozhodnutí, soudních smírů a úředních listin, které se týkají tzv. nesporných nároků definovaných v čl. 3 Nařízení č. 804/2005. Samotné potvrzení evropského exekučního titulu se přitom ve smyslu čl. 9 Nařízení č. 804/2005 vydává ve formě vzorového formuláře uvedeného v příloze I. Nařízení č. 804/2005. Účelem potvrzení evropského exekučního titulu pak ve smyslu čl. 5 Nařízení č. 804/2005 je možnost takový exekuční titul na území jiného členského státu vykonat, aniž by na území tohoto státu bylo zapotřebí prohlášení vykonatelnosti takového exekučního titulu a aniž by bylo možno proti uznání tohoto exekučního titulu podat protest. I bez ohledu na skutečnost, zda se u nároku přiznaného oprávněnému usnesením Okresního soudu v Čadci ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234 vůbec může jednat o tzv. nesporný nárok, na nějž se vztahuje Nařízení č. 804/2005, oprávněný žádné potvrzení evropského exekučního titulu ve formě vzorového formuláře obsaženého v příloze I. Nařízení č. 804/2005 spolu s exekučním návrhem, respektive až doposud, nijak v daném exekučním řízení soudu nepředložil. Za takové potvrzení evropského exekučního titulu tedy s ohledem na shora uvedené v žádném případě nelze považovat oprávněným předložené osvědčení o vykonatelnosti vydané podle čl. 54 a 58 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.
13. Do úvahy pak dále připadalo posouzení možnosti oprávněného podat exekuční návrh na podkladě výše označeného cizozemského exekučního titulu podle podmínek stanovených Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci. K tomu je však nutno na prvém místě uvést, že takového postupu podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci se oprávněný sám ani nedomáhal. I přesto ale považuje krajský soud za nutné pro úplnost dodat, že Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, jejíž aplikace není dle výše zmíněných závěrů nijak vyloučena ani 5 9 Co 144/2020
Nařízením Rady (ES) č. 44/2001, ve svých čl. 22, 24, 26 stanoví, že mimo jiné rozhodnutí soudů majetkové povahy v občanských věcech a stejně tak i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vydaná na území jedné smluvní strany se uznávají a jejich výkon se nařizuje na území druhé smluvní strany bez dalšího, z čehož však samo o sobě ještě neplyne, že by taková rozhodnutí mohla být i způsobilými tituly coby tituly jakékoli, zde jmenovitě coby tituly exekuční; k odpovědi na tuto otázku je třeba se obrátit znovu zpět k exekučnímu řádu. Rovněž podle ust. čl. 24 odst. 2 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci se totiž výkon rozhodnutí, včetně náležitostí návrhu na výkon rozhodnutí a dokladů, které je potřebné k návrhu připojit, jakož i možnosti povinného podat proti výkonu rozhodnutí námitky, řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí vykonat.
14. Z výše citovaného ustanovení § 37 odst. 2 exekučního řádu je přitom zřejmé, že rozhodnutí cizozemského soudu by (vyjma shora popsaného případu existence vydaného prohlášení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy) mohlo způsobilým exekučním titulem v řízení exekučním být pouze tehdy, bylo-li by zde rozhodnutí o uznání .
15. V exekučním řízení se však ve smyslu právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nerozhoduje, neboť pověření soudního exekutora vedením exekuce není rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění a nelze proti němu podat opravný prostředek , jak to konstatoval i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016. Předpokládá-li tedy Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci, že soud nařídí výkon rozhodnutí, a tedy o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodne, je exekuční řízení už jen z tohoto důvodu vyloučeno, neboť exekuce se v poměrech nyní účinné právní úpravy nenařizuje a pověření k provedení exekuce není soudním rozhodnutím.
16. Ve výše citovaném usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 Nejvyšší soud ČR dospěl dále též k závěru, že podléhá-li výkon cizího rozhodnutí úpravě podle § 14 až § 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, lze jej provést jen soudním výkonem rozhodnutí, přičemž exekuci prostřednictvím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, lze v takovém případě provést pouze podle cizího rozhodnutí, jež bylo uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle § 16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., tedy rozsudkem, který je třeba odůvodnit. Odvolací soud má za to, že shora uvedený závěr Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti provedení exekuce bez nutnosti vydání rozhodnutí o uznání cizího rozhodnutí je s ohledem na ust. § 37 odst. 2 exekučního řádu v nyní účinném znění nutno obdobně analogicky aplikovat rovněž v podmínkách právní úpravy provedené Smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci .
17. Vzhledem k uvedenému tak je i v nyní projednávané věci nutno uzavřít, že výkon cizího, v tomto případě slovenského rozhodnutí v majetkové věci může být, v dané věci za podmínek čl. 22, 24 a 26 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci nařízen pouze rozhodnutím českého soudu, přičemž takové rozhodnutí je třeba vždy odůvodnit. Uznání cizího rozhodnutí je tak v tomto případě součástí procesu soudního rozhodování završeného vydáním příslušného soudního rozhodnutí v podobě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Nelze naopak uvažovat o možnosti, že by cizí rozhodnutí mohlo být uznáno v souvislosti s vydáním pověření soudního exekutora k provedení exekuce, neboť toto pověření není soudním rozhodnutím, neobsahuje odůvodnění, nedoručuje se účastníkům a není proti němu přípustný 6 9 Co 144/2020
žádný opravný prostředek. K závaznému uznání cizího rozhodnutí nemůže dojít bez toho, že by měl povinný možnost se k této otázce vyjádřit a uplatnit své námitky. Cizí rozhodnutí tak nemůže být uznáno tím, že exekuční soud vydá bez dalšího pouze pověření k provedení exekuce. Shodně opět ve výše už opakovaně citovaném usnesení ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 pak i Nejvyšší soud ČR přímo formuloval závěr, že pověřením soudního exekutora podle exekučního řádu nemůže dojít k uznání cizího rozhodnutí, neboť toto pověření se rozhodných podmínek uznání a výkonu cizích titulů nedotýká a není rozhodnutím , jímž se byť pouhým přihlédnutím exekuce nařizuje. Pro úplnost je však nutno dodat, že jinak tomu bylo v podmínkách exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, dle něhož byla exekuce nařizována usnesením, proti němuž byl přípustný opravný prostředek.
18. Jelikož tedy podle ust. § 43a odst. 5 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 pověření exekutora vedením exekuce není soudním rozhodnutím , nemusí být ani odůvodněno a exekuce se nenařizuje, může být předmětné cizí rozhodnutí (exekuční titul vydaný slovenským soudem) bez dalšího vykonáno pouze cestou soudního výkonu rozhodnutí dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, avšak prostřednictvím soudního exekutora dle exekučního řádu nikoli, pakliže ve vztahu k tomuto cizímu rozhodnutí nebylo vydáno buď prohlášení jeho vykonatelnosti anebo rozhodnutí o jeho uznání ve smyslu ust. § 37 odst. 2 písm. b/ části věty za středníkem exekučního řádu a ust. § 16 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb. (k tomu obdobně srovnej rovněž závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1165/2016). Nejen existující prohlášení vykonatelnosti shora označeného a oprávněným předloženého exekučního titulu, ale ani žádné takové rozhodnutí o uznání k exekuci předloženého rozhodnutí slovenského soudu však oprávněný v celém dosavadním průběhu exekučního řízení rovněž nijak ani netvrdil a soudu rovněž nepředložil.
19. S ohledem na všechny výše uvedené závěry tak proto v projednávané věci vskutku nebyly splněny podmínky pro vydání pověření k provedení exekuce a napadené rozhodnutí soudní exekutorky o zamítnutí exekučního návrhu oprávněného je proto věcně naprosto správné.
20. Na všech shora uvedených závěrech pak sama o sobě nemůže ničeho změnit ani odvolací argumentace oprávněného, podle níž na podkladě jiných rozhodnutí slovenských soudů byly v jiných exekučních věcech exekuce nařízeny, respektive byla exekučními soudy vydána pověření exekutorů k provedení exekucí, a to mimo jiné i ve prospěch oprávněného na podkladě rozsudku vydaného dne 17. 10. 2014 ve věci vedené u Okresního soudu v Čadci pod sp. zn. 10C/8/2010, ve kteréžto věci bylo vydáno také usnesení uvedeného soudu ze dne 20. 8. 2019 č. j. 10C/8/2010-234, podle něhož měla být nařízena exekuce v nyní projednávané exekuční věci. Ze samotného nařízení exekuce na podkladě jiného cizozemského exekučního titulu v jiné exekuční věci nelze totiž ještě nijak dovozovat splnění podmínek pro nařízení exekuce i v nyní projednávané exekuční věci na podkladě cizího exekučního titulu označeného shora.
21. Věcně správným a zákonu odpovídajícím je i odvolatelem přímo nijak nezpochybněný výrok o náhradě nákladů exekuce ve vztahu k soudní exekutorce. V situaci, kdy exekuční návrh oprávněného byl v celém rozsahu zamítnut, nelze než s oporou o logiku úspěchu ve věci při analogické aplikaci cit. ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. vyvodit závěr, že povinnost k náhradě nákladů exekuce vůči soudní exekutorce vznikla vskutku oprávněnému (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR k výkladu exekučního řádu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005). Výpočet výše nákladů exekuce vzniklých soudní exekutorce provedený exekutorkou v napadeném usnesení je pak plně v souladu s jí správně aplikovanými ust. §§ 11 odst. 4, 13 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb.
7 9 Co 144/2020
22. Konečně vzhledem k zamítnutí exekučního návrhu oprávněného pak soudní exekutorka ve svém doplňujícím usnesení ze dne 15. 10. 2020 č. j. 024 EX 76/20-23 rozhodla v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu správně i o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení, neboť procesně úspěšnému povinnému, jemuž by sice dle uvedených zákonných ustanovení vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení doposud nevznikly, resp. ani vzniknout nemohly.
23. Krajský soud tudíž odvoláním oprávněného napadené usnesení soudní exekutorky ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. ve spojení s ust. § 52 odst. 1 ex. řádu jako věcně zcela správné v celém rozsahu potvrdil.
24. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu, když při procesním neúspěchu oprávněného s jeho odvoláním vzniklo sice takto i v odvolacím řízení úspěšnému povinnému právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, avšak podle obsahu spisu povinnému doposud žádné prokazatelné náklady nevznikly ani v rámci odvolacího řízení, a proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
Ostrava 31. března 2021
JUDr. Jan Horák v. r.
předseda senátu