KSSEMOS 57 Co 511/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2018
Dotčené předpisy: § 3000 předpisu č. 89/2012Sb. o. z., § 3003 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869
sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ing. Jaroslav V . , narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mrázkem
sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava
o zaplacení částky 672.600 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 83 C 42/2017-68
takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.428 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 672.600 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2016 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40.897 Kč (odstavec II. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak,
že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a celou věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu pojmu poctivé držby jsou plně a bez dalšího použitelné judikaturní závěry k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Okresní soud pak nesprávně uvedl, že u žalovaného nestačila pouze pasivní role, kterou v řízení uplatňuje (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží, že neměl přístup k informačnímu systému apod.), ale naopak, aby se mohlo jednat o poctivého příjemce, musí přistoupit objektivní důvod, pro který se ochuzený může rozumně domnívat, že mu získané plnění náleží. Podle § 4 odst. 1 o. z. platí vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Z důkazů, které navrhoval k provedení, vyplývalo, že od listopadu 2013 do konce roku 2015 trpěl blíže neurčenou nemocí, která významným způsobem postihla jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný je přesvědčen, že pokud by okresní soud tyto důkazy řádně provedl, musel by dospět k závěru, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. Odkázal též na komentářovou literaturu, která uvádí, že dobrou víru je nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska. Z hlediska objektivního je nutno dobrou víru chápat ve smyslu poctivosti coby standardu chování, který je po jednajícím požadován. Za subjektivní dobrou víru je pak označován psychický stav osoby založený na chybném, avšak v konkrétním případě omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Žalovaný dovodil dva prvky subjektivní dobré víry, a to nevědomost osoby o nějaké skutečnosti a omluvitelnost této nevědomosti. Nevědomostí se má na mysli to, že osoba skutečnosti nejen nevěděla, ale vzhledem k okolnostem vědět nemohla, přičemž mezi rozhodné okolnosti patří i zdravotní stav, na jehož posouzení v předmětném období okresní soud zcela rezignoval. Dále žalovaný uvedl, že mu byly uvedené částky zasílány výhradně z důvodu pochybení na straně žalobkyně. Okresnímu soudu rovněž vytýkal, že nezohlednil způsob výplaty provizí v pojišťovnictví za uzavřené smlouvy, neboť není neobvyklé, aby pojišťovacímu zprostředkovateli byly v kalendářním měsíci připisovány provize ze smluv, které byly uzavřeny v minulosti, aniž by pojišťovací zprostředkovatel musel aktivně zprostředkovávat nové smlouvy. Žalovaný měl navíc od 2. 1. 2014 sjednanou s žalobkyní novou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla tzv. putativním titulem.
3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného a námitky žalovaného označila za nedůvodné s tím, že okresní soud se s nimi náležitě vypořádal.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.
5. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu podle § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud žalovaný v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu v rozhodném období, tak se odvolací soud zcela ztotožňuje s okresním soudem, že zjištěné skutkové závěry jsou pro rozhodnutí soudu ve věci zcela dostačující. Odvolací soud proto návrhy žalovaného na doplnění dokazování zamítl.
6. Okresní soud správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Pro vznik povinnosti žalovaného vydat žalobkyni, oč se obohatil, je rozhodný okamžik, kdy došlo k výplatě sporných částek na účet žalovaného, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že k výplatám těchto částek docházelo až po 1. 1. 2014. V této souvislosti pak okresní soud přiléhavě uvedl, že samotná výplata předmětných částek probíhala bez objektivní souvislosti se smlouvami uzavřenými do 31. 12. 2013, a proto je nutno na věc aplikovat ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení.
7. Odvolací soud považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce vyplacených paušálních provizí v celkové výši 672.600 Kč, a proto je podle § 3003 o. z. povinen vydat žalobkyni coby ochuzené to, co nabyl v době, kdy obohacení získal. Poctivým příjemcem je obohacený, který byl v dobré víře, tedy postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (viz komentář k ustanovení § 3000 o. z.; Hulmák a spol., Velký komentář, Občanský zákoník IV., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014). Co se týče posuzování dobré víry a posouzení dobré víry žalovaného odvolací soud zcela odkazuje na správné závěry okresního soudu, s jehož právním posouzením se ztotožňuje. Žalovaný v odvolání převážně opakuje argumentaci, se kterou se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal. Žalovaný se dovolával zejména svého nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku čehož měly být sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Důkazy, které navrhoval provést, se pak snažil vyvrátit domněnku uvedenou v § 4 odst. 1 o. z., že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, neboť na žalovaného je třeba hledět jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že dobrá víra příjemce spočívá na chybném, avšak omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Tuto nevědomost je nutno vykládat tak, že osoba rozhodné skutečnosti nejen nevěděla, ale ani vzhledem k okolnostem vědět nemohla. Nelze však opomenout, že takováto nevědomost musí být zároveň omluvitelná. To znamená, že bylo možno se této nevědomosti při normální opatrnosti vyhnout; musí se tedy jednat o tzv. omluvitelný omyl, který je nutno posuzovat z objektivního hlediska při normální a obvyklé opatrnosti. Okresní soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které svědčí o tom, že žalovaný nemohl být z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu vyplacené částky paušálních provizí skutečně náleží, přičemž odvolací soud na tyto správné závěry zcela odkazuje. Otázka aktuálního zdravotního stavu je rozhodná pouze pro posouzení, jestli jednající osoba v konkrétní situaci mohla rozhodné skutečnosti vědět, nikoliv pro posouzení, zda byl omyl příjemce z objektivního hlediska omluvitelný. Jelikož žalovaný nejednal v tzv. omluvitelném omylu, bylo nadbytečné zabývat se subjektivní nevědomostí žalovaného (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží), pro jejíž posouzení by byla rozhodná i otázka jeho zdravotního stavu.
8. K dalším námitkám odvolací soud dodává, že je nerozhodné, že předmětné částky byly žalovanému zasílány výhradně v důsledku pochybení žalobkyně. V ustanoveních o. z. o bezdůvodném obohacení je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva zákaz obohacovat se na úkor jiného; tyto okolnosti pak nemají vliv na vznik samotného závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný odkazuje na smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou dne 2. 1. 2014, která má představovat tzv. putativní titul, z něhož lze dovodit poctivost žalovaného coby příjemce plnění, nelze se s těmito závěry ztotožnit, neboť práva a povinnosti účastníků z této smlouvy nebyly fakticky realizovány. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na vyjádření žalovaného u jednání dne 22. 3. 2017, že na základě této smlouvy nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost (tj. neuzavíral žádné nové pojistné smlouvy, nechodil do práce a po celou dobu byl doma). Samotná existence smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 proto nemůže svědčit o poctivosti žalovaného jakožto příjemci plnění. Okresní soud rovněž zohlednil způsob, jakým dochází v pojišťovnictví k výplatám provizí za uzavřené smlouvy, když se podrobně zabýval skladbou jednotlivých provizí, které žalovaný obdržel. Závěr okresního soudu, že tzv. zasloužená provize byla oproti výši paušální provize zcela zanedbatelná, je správný. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že mu mohly být vypláceny provize i po tom, kdy se o uzavření konkrétní pojistné smlouvy přičinil, avšak v rozhodném období již nemohl rozumně předpokládat, že celková provize bude přesahovat částku 35.000 Kč měsíčně, neboť již pro žalobkyni nevykonával žádnou činnost včetně funkce manažera obchodní skupiny, za jejíž výkon mu byla v minulosti paušální provize poskytována.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek potvrzen jako správný podle § 219 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je procesně neúspěšný žalovaný povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.428 Kč. Tato částka představuje náhradu hotových výdajů v paušální výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 4. 2018) a náhradu cestovného ve výši 1.828 Kč za cestu z Brna do Ostravy a zpět (2 x 173 km, spotřeba paliva 4,3 l/100 km, cena paliva NM 29,80 Kč/1 l, základní sazba podle vyhlášky 4 Kč/1 km). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 27. dubna 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869
sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ing. Jaroslav V
. , narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mrázkem
sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava
o zaplacení částky 672.600 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 83 C 42/2017-68
takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje
.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.428 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 672.600 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2016 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40.897 Kč (odstavec II. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak,
že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a celou věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu pojmu poctivé držby jsou plně a bez dalšího použitelné judikaturní závěry k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Okresní soud pak nesprávně uvedl, že u žalovaného nestačila pouze pasivní role, kterou v řízení uplatňuje (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží, že neměl přístup k informačnímu systému apod.), ale naopak, aby se mohlo jednat o poctivého příjemce, musí přistoupit objektivní důvod, pro který se ochuzený může rozumně domnívat, že mu získané plnění náleží. Podle § 4 odst. 1 o. z. platí vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Z důkazů, které navrhoval k provedení, vyplývalo, že od listopadu 2013 do konce roku 2015 trpěl blíže neurčenou nemocí, která významným způsobem postihla jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný je přesvědčen, že pokud by okresní soud tyto důkazy řádně provedl, musel by dospět k závěru, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. Odkázal též na komentářovou literaturu, která uvádí, že dobrou víru je nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska. Z hlediska objektivního je nutno dobrou víru chápat ve smyslu poctivosti coby standardu chování, který je po jednajícím požadován. Za subjektivní dobrou víru je pak označován psychický stav osoby založený na chybném, avšak v konkrétním případě omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Žalovaný dovodil dva prvky subjektivní dobré víry, a to nevědomost osoby o nějaké skutečnosti a omluvitelnost této nevědomosti. Nevědomostí se má na mysli to, že osoba skutečnosti nejen nevěděla, ale vzhledem k okolnostem vědět nemohla, přičemž mezi rozhodné okolnosti patří i zdravotní stav, na jehož posouzení v předmětném období okresní soud zcela rezignoval. Dále žalovaný uvedl, že mu byly uvedené částky zasílány výhradně z důvodu pochybení na straně žalobkyně. Okresnímu soudu rovněž vytýkal, že nezohlednil způsob výplaty provizí v pojišťovnictví za uzavřené smlouvy, neboť není neobvyklé, aby pojišťovacímu zprostředkovateli byly v kalendářním měsíci připisovány provize ze smluv, které byly uzavřeny v minulosti, aniž by pojišťovací zprostředkovatel musel aktivně zprostředkovávat nové smlouvy. Žalovaný měl navíc od 2. 1.
2014 sjednanou s žalobkyní novou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla tzv. putativním titulem.
3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného a námitky žalovaného označila za nedůvodné s tím, že okresní soud se s nimi náležitě vypořádal.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.
5. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu podle § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud žalovaný v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu v rozhodném období, tak se odvolací soud zcela ztotožňuje s okresním soudem, že zjištěné skutkové závěry jsou pro rozhodnutí soudu ve věci zcela dostačující. Odvolací soud proto návrhy žalovaného na doplnění dokazování zamítl.
6. Okresní soud správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Pro vznik povinnosti žalovaného vydat žalobkyni, oč se obohatil, je rozhodný okamžik, kdy došlo k výplatě sporných částek na účet žalovaného, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že k výplatám těchto částek docházelo až po 1. 1. 2014. V této souvislosti pak okresní soud přiléhavě uvedl, že samotná výplata předmětných částek probíhala bez objektivní souvislosti se smlouvami uzavřenými do 31. 12. 2013, a proto je nutno na věc aplikovat ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení.
7. Odvolací soud považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce vyplacených paušálních provizí v celkové výši 672.600 Kč, a proto je podle § 3003 o. z. povinen vydat žalobkyni coby ochuzené to, co nabyl v době, kdy obohacení získal. Poctivým příjemcem je obohacený, který byl v dobré víře, tedy postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (viz komentář k ustanovení § 3000 o. z.; Hulmák a spol., Velký komentář, Občanský zákoník IV., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014). Co se týče posuzování dobré víry a posouzení dobré víry žalovaného odvolací soud zcela odkazuje na správné závěry okresního soudu, s jehož právním posouzením se ztotožňuje. Žalovaný v odvolání převážně opakuje argumentaci, se kterou se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal. Žalovaný se dovolával zejména svého nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku čehož měly být sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Důkazy, které navrhoval provést, se pak snažil vyvrátit domněnku uvedenou v § 4 odst. 1 o. z., že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, neboť na žalovaného je třeba hledět jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že dobrá víra příjemce spočívá na chybném, avšak omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Tuto nevědomost je nutno vykládat tak, že osoba rozhodné skutečnosti nejen nevěděla, ale ani vzhledem k okolnostem vědět nemohla. Nelze však opomenout, že takováto nevědomost musí být zároveň omluvitelná. To znamená, že bylo možno se této nevědomosti při normální opatrnosti vyhnout; musí se tedy jednat o tzv. omluvitelný omyl, který je nutno posuzovat z objektivního hlediska při normální a obvyklé opatrnosti. Okresní soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které svědčí o tom, že žalovaný nemohl být z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu vyplacené částky paušálních provizí skutečně náleží, přičemž odvolací soud na tyto správné závěry zcela odkazuje. Otázka aktuálního zdravotního stavu je rozhodná pouze pro posouzení, jestli jednající osoba v konkrétní situaci mohla rozhodné skutečnosti vědět, nikoliv pro posouzení, zda byl omyl příjemce z objektivního hlediska omluvitelný. Jelikož žalovaný nejednal v tzv. omluvitelném omylu, bylo nadbytečné zabývat se subjektivní nevědomostí žalovaného (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží), pro jejíž posouzení by byla rozhodná i otázka jeho zdravotního stavu.
8. K dalším námitkám odvolací soud dodává, že je nerozhodné, že předmětné částky byly žalovanému zasílány výhradně v důsledku pochybení žalobkyně. V ustanoveních o. z. o bezdůvodném obohacení je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva zákaz obohacovat se na úkor jiného; tyto okolnosti pak nemají vliv na vznik samotného závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný odkazuje na smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou dne 2. 1. 2014, která má představovat tzv. putativní titul, z něhož lze dovodit poctivost žalovaného coby příjemce plnění, nelze se s těmito závěry ztotožnit, neboť práva a povinnosti účastníků z této smlouvy nebyly fakticky realizovány. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na vyjádření žalovaného u jednání dne 22. 3. 2017, že na základě této smlouvy nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost (tj. neuzavíral žádné nové pojistné smlouvy, nechodil do práce a po celou dobu byl doma). Samotná existence smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 proto nemůže svědčit o poctivosti žalovaného jakožto příjemci plnění. Okresní soud rovněž zohlednil způsob, jakým dochází v pojišťovnictví k výplatám provizí za uzavřené smlouvy, když se podrobně zabýval skladbou jednotlivých provizí, které žalovaný obdržel. Závěr okresního soudu, že tzv. zasloužená provize byla oproti výši paušální provize zcela zanedbatelná, je správný. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že mu mohly být vypláceny provize i po tom, kdy se o uzavření konkrétní pojistné smlouvy přičinil, avšak v rozhodném období již nemohl rozumně předpokládat, že celková provize bude přesahovat částku 35.000 Kč měsíčně, neboť již pro žalobkyni nevykonával žádnou činnost včetně funkce manažera obchodní skupiny, za jejíž výkon mu byla v minulosti paušální provize poskytována.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek potvrzen jako správný podle § 219 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je procesně neúspěšný žalovaný povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.428 Kč. Tato částka představuje náhradu hotových výdajů v paušální výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 4. 2018) a náhradu cestovného ve výši 1.828 Kč za cestu z Brna do Ostravy a zpět (2 x 173 km, spotřeba paliva 4,3 l/100 km, cena paliva NM 29,80 Kč/1 l, základní sazba podle vyhlášky 4 Kč/1 km). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 27. dubna 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869
sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ing. Jaroslav V
. , narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mrázkem
sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava
o zaplacení částky 672.600 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 83 C 42/2017-68
takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje
.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.428 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 672.600 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2016 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40.897 Kč (odstavec II. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak,
že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a celou věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu pojmu poctivé držby jsou plně a bez dalšího použitelné judikaturní závěry k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Okresní soud pak nesprávně uvedl, že u žalovaného nestačila pouze pasivní role, kterou v řízení uplatňuje (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží, že neměl přístup k informačnímu systému apod.), ale naopak, aby se mohlo jednat o poctivého příjemce, musí přistoupit objektivní důvod, pro který se ochuzený může rozumně domnívat, že mu získané plnění náleží. Podle § 4 odst. 1 o. z. platí vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Z důkazů, které navrhoval k provedení, vyplývalo, že od listopadu 2013 do konce roku 2015 trpěl blíže neurčenou nemocí, která významným způsobem postihla jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný je přesvědčen, že pokud by okresní soud tyto důkazy řádně provedl, musel by dospět k závěru, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. Odkázal též na komentářovou literaturu, která uvádí, že dobrou víru je nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska. Z hlediska objektivního je nutno dobrou víru chápat ve smyslu poctivosti coby standardu chování, který je po jednajícím požadován. Za subjektivní dobrou víru je pak označován psychický stav osoby založený na chybném, avšak v konkrétním případě omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Žalovaný dovodil dva prvky subjektivní dobré víry, a to nevědomost osoby o nějaké skutečnosti a omluvitelnost této nevědomosti. Nevědomostí se má na mysli to, že osoba skutečnosti nejen nevěděla, ale vzhledem k okolnostem vědět nemohla, přičemž mezi rozhodné okolnosti patří i zdravotní stav, na jehož posouzení v předmětném období okresní soud zcela rezignoval. Dále žalovaný uvedl, že mu byly uvedené částky zasílány výhradně z důvodu pochybení na straně žalobkyně. Okresnímu soudu rovněž vytýkal, že nezohlednil způsob výplaty provizí v pojišťovnictví za uzavřené smlouvy, neboť není neobvyklé, aby pojišťovacímu zprostředkovateli byly v kalendářním měsíci připisovány provize ze smluv, které byly uzavřeny v minulosti, aniž by pojišťovací zprostředkovatel musel aktivně zprostředkovávat nové smlouvy. Žalovaný měl navíc od 2. 1.
2014 sjednanou s žalobkyní novou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla tzv. putativním titulem.
3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného a námitky žalovaného označila za nedůvodné s tím, že okresní soud se s nimi náležitě vypořádal.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.
5. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu podle § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud žalovaný v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu v rozhodném období, tak se odvolací soud zcela ztotožňuje s okresním soudem, že zjištěné skutkové závěry jsou pro rozhodnutí soudu ve věci zcela dostačující. Odvolací soud proto návrhy žalovaného na doplnění dokazování zamítl.
6. Okresní soud správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Pro vznik povinnosti žalovaného vydat žalobkyni, oč se obohatil, je rozhodný okamžik, kdy došlo k výplatě sporných částek na účet žalovaného, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že k výplatám těchto částek docházelo až po 1. 1. 2014. V této souvislosti pak okresní soud přiléhavě uvedl, že samotná výplata předmětných částek probíhala bez objektivní souvislosti se smlouvami uzavřenými do 31. 12. 2013, a proto je nutno na věc aplikovat ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení.
7. Odvolací soud považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce vyplacených paušálních provizí v celkové výši 672.600 Kč, a proto je podle § 3003 o. z. povinen vydat žalobkyni coby ochuzené to, co nabyl v době, kdy obohacení získal. Poctivým příjemcem je obohacený, který byl v dobré víře, tedy postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (viz komentář k ustanovení § 3000 o. z.; Hulmák a spol., Velký komentář, Občanský zákoník IV., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014). Co se týče posuzování dobré víry a posouzení dobré víry žalovaného odvolací soud zcela odkazuje na správné závěry okresního soudu, s jehož právním posouzením se ztotožňuje. Žalovaný v odvolání převážně opakuje argumentaci, se kterou se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal. Žalovaný se dovolával zejména svého nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku čehož měly být sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Důkazy, které navrhoval provést, se pak snažil vyvrátit domněnku uvedenou v § 4 odst. 1 o. z., že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, neboť na žalovaného je třeba hledět jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že dobrá víra příjemce spočívá na chybném, avšak omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Tuto nevědomost je nutno vykládat tak, že osoba rozhodné skutečnosti nejen nevěděla, ale ani vzhledem k okolnostem vědět nemohla. Nelze však opomenout, že takováto nevědomost musí být zároveň omluvitelná. To znamená, že bylo možno se této nevědomosti při normální opatrnosti vyhnout; musí se tedy jednat o tzv. omluvitelný omyl, který je nutno posuzovat z objektivního hlediska při normální a obvyklé opatrnosti. Okresní soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které svědčí o tom, že žalovaný nemohl být z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu vyplacené částky paušálních provizí skutečně náleží, přičemž odvolací soud na tyto správné závěry zcela odkazuje. Otázka aktuálního zdravotního stavu je rozhodná pouze pro posouzení, jestli jednající osoba v konkrétní situaci mohla rozhodné skutečnosti vědět, nikoliv pro posouzení, zda byl omyl příjemce z objektivního hlediska omluvitelný. Jelikož žalovaný nejednal v tzv. omluvitelném omylu, bylo nadbytečné zabývat se subjektivní nevědomostí žalovaného (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží), pro jejíž posouzení by byla rozhodná i otázka jeho zdravotního stavu.
8. K dalším námitkám odvolací soud dodává, že je nerozhodné, že předmětné částky byly žalovanému zasílány výhradně v důsledku pochybení žalobkyně. V ustanoveních o. z. o bezdůvodném obohacení je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva zákaz obohacovat se na úkor jiného; tyto okolnosti pak nemají vliv na vznik samotného závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný odkazuje na smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou dne 2. 1. 2014, která má představovat tzv. putativní titul, z něhož lze dovodit poctivost žalovaného coby příjemce plnění, nelze se s těmito závěry ztotožnit, neboť práva a povinnosti účastníků z této smlouvy nebyly fakticky realizovány. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na vyjádření žalovaného u jednání dne 22. 3. 2017, že na základě této smlouvy nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost (tj. neuzavíral žádné nové pojistné smlouvy, nechodil do práce a po celou dobu byl doma). Samotná existence smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 proto nemůže svědčit o poctivosti žalovaného jakožto příjemci plnění. Okresní soud rovněž zohlednil způsob, jakým dochází v pojišťovnictví k výplatám provizí za uzavřené smlouvy, když se podrobně zabýval skladbou jednotlivých provizí, které žalovaný obdržel. Závěr okresního soudu, že tzv. zasloužená provize byla oproti výši paušální provize zcela zanedbatelná, je správný. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že mu mohly být vypláceny provize i po tom, kdy se o uzavření konkrétní pojistné smlouvy přičinil, avšak v rozhodném období již nemohl rozumně předpokládat, že celková provize bude přesahovat částku 35.000 Kč měsíčně, neboť již pro žalobkyni nevykonával žádnou činnost včetně funkce manažera obchodní skupiny, za jejíž výkon mu byla v minulosti paušální provize poskytována.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek potvrzen jako správný podle § 219 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je procesně neúspěšný žalovaný povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.428 Kč. Tato částka představuje náhradu hotových výdajů v paušální výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 4. 2018) a náhradu cestovného ve výši 1.828 Kč za cestu z Brna do Ostravy a zpět (2 x 173 km, spotřeba paliva 4,3 l/100 km, cena paliva NM 29,80 Kč/1 l, základní sazba podle vyhlášky 4 Kč/1 km). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 27. dubna 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu
Datum rozhodnutí: 27.04.2018
Dotčené předpisy: § 3000 předpisu č. 89/2012Sb. o. z., § 3003 předpisu č. 89/2012Sb. o. z.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869
sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ing. Jaroslav V . , narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mrázkem
sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava
o zaplacení částky 672.600 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 83 C 42/2017-68
takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.428 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 672.600 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2016 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40.897 Kč (odstavec II. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak,
že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a celou věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu pojmu poctivé držby jsou plně a bez dalšího použitelné judikaturní závěry k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Okresní soud pak nesprávně uvedl, že u žalovaného nestačila pouze pasivní role, kterou v řízení uplatňuje (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží, že neměl přístup k informačnímu systému apod.), ale naopak, aby se mohlo jednat o poctivého příjemce, musí přistoupit objektivní důvod, pro který se ochuzený může rozumně domnívat, že mu získané plnění náleží. Podle § 4 odst. 1 o. z. platí vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Z důkazů, které navrhoval k provedení, vyplývalo, že od listopadu 2013 do konce roku 2015 trpěl blíže neurčenou nemocí, která významným způsobem postihla jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný je přesvědčen, že pokud by okresní soud tyto důkazy řádně provedl, musel by dospět k závěru, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. Odkázal též na komentářovou literaturu, která uvádí, že dobrou víru je nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska. Z hlediska objektivního je nutno dobrou víru chápat ve smyslu poctivosti coby standardu chování, který je po jednajícím požadován. Za subjektivní dobrou víru je pak označován psychický stav osoby založený na chybném, avšak v konkrétním případě omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Žalovaný dovodil dva prvky subjektivní dobré víry, a to nevědomost osoby o nějaké skutečnosti a omluvitelnost této nevědomosti. Nevědomostí se má na mysli to, že osoba skutečnosti nejen nevěděla, ale vzhledem k okolnostem vědět nemohla, přičemž mezi rozhodné okolnosti patří i zdravotní stav, na jehož posouzení v předmětném období okresní soud zcela rezignoval. Dále žalovaný uvedl, že mu byly uvedené částky zasílány výhradně z důvodu pochybení na straně žalobkyně. Okresnímu soudu rovněž vytýkal, že nezohlednil způsob výplaty provizí v pojišťovnictví za uzavřené smlouvy, neboť není neobvyklé, aby pojišťovacímu zprostředkovateli byly v kalendářním měsíci připisovány provize ze smluv, které byly uzavřeny v minulosti, aniž by pojišťovací zprostředkovatel musel aktivně zprostředkovávat nové smlouvy. Žalovaný měl navíc od 2. 1. 2014 sjednanou s žalobkyní novou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla tzv. putativním titulem.
3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného a námitky žalovaného označila za nedůvodné s tím, že okresní soud se s nimi náležitě vypořádal.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.
5. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu podle § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud žalovaný v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu v rozhodném období, tak se odvolací soud zcela ztotožňuje s okresním soudem, že zjištěné skutkové závěry jsou pro rozhodnutí soudu ve věci zcela dostačující. Odvolací soud proto návrhy žalovaného na doplnění dokazování zamítl.
6. Okresní soud správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Pro vznik povinnosti žalovaného vydat žalobkyni, oč se obohatil, je rozhodný okamžik, kdy došlo k výplatě sporných částek na účet žalovaného, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že k výplatám těchto částek docházelo až po 1. 1. 2014. V této souvislosti pak okresní soud přiléhavě uvedl, že samotná výplata předmětných částek probíhala bez objektivní souvislosti se smlouvami uzavřenými do 31. 12. 2013, a proto je nutno na věc aplikovat ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení.
7. Odvolací soud považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce vyplacených paušálních provizí v celkové výši 672.600 Kč, a proto je podle § 3003 o. z. povinen vydat žalobkyni coby ochuzené to, co nabyl v době, kdy obohacení získal. Poctivým příjemcem je obohacený, který byl v dobré víře, tedy postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (viz komentář k ustanovení § 3000 o. z.; Hulmák a spol., Velký komentář, Občanský zákoník IV., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014). Co se týče posuzování dobré víry a posouzení dobré víry žalovaného odvolací soud zcela odkazuje na správné závěry okresního soudu, s jehož právním posouzením se ztotožňuje. Žalovaný v odvolání převážně opakuje argumentaci, se kterou se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal. Žalovaný se dovolával zejména svého nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku čehož měly být sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Důkazy, které navrhoval provést, se pak snažil vyvrátit domněnku uvedenou v § 4 odst. 1 o. z., že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, neboť na žalovaného je třeba hledět jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že dobrá víra příjemce spočívá na chybném, avšak omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Tuto nevědomost je nutno vykládat tak, že osoba rozhodné skutečnosti nejen nevěděla, ale ani vzhledem k okolnostem vědět nemohla. Nelze však opomenout, že takováto nevědomost musí být zároveň omluvitelná. To znamená, že bylo možno se této nevědomosti při normální opatrnosti vyhnout; musí se tedy jednat o tzv. omluvitelný omyl, který je nutno posuzovat z objektivního hlediska při normální a obvyklé opatrnosti. Okresní soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které svědčí o tom, že žalovaný nemohl být z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu vyplacené částky paušálních provizí skutečně náleží, přičemž odvolací soud na tyto správné závěry zcela odkazuje. Otázka aktuálního zdravotního stavu je rozhodná pouze pro posouzení, jestli jednající osoba v konkrétní situaci mohla rozhodné skutečnosti vědět, nikoliv pro posouzení, zda byl omyl příjemce z objektivního hlediska omluvitelný. Jelikož žalovaný nejednal v tzv. omluvitelném omylu, bylo nadbytečné zabývat se subjektivní nevědomostí žalovaného (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží), pro jejíž posouzení by byla rozhodná i otázka jeho zdravotního stavu.
8. K dalším námitkám odvolací soud dodává, že je nerozhodné, že předmětné částky byly žalovanému zasílány výhradně v důsledku pochybení žalobkyně. V ustanoveních o. z. o bezdůvodném obohacení je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva zákaz obohacovat se na úkor jiného; tyto okolnosti pak nemají vliv na vznik samotného závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný odkazuje na smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou dne 2. 1. 2014, která má představovat tzv. putativní titul, z něhož lze dovodit poctivost žalovaného coby příjemce plnění, nelze se s těmito závěry ztotožnit, neboť práva a povinnosti účastníků z této smlouvy nebyly fakticky realizovány. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na vyjádření žalovaného u jednání dne 22. 3. 2017, že na základě této smlouvy nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost (tj. neuzavíral žádné nové pojistné smlouvy, nechodil do práce a po celou dobu byl doma). Samotná existence smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 proto nemůže svědčit o poctivosti žalovaného jakožto příjemci plnění. Okresní soud rovněž zohlednil způsob, jakým dochází v pojišťovnictví k výplatám provizí za uzavřené smlouvy, když se podrobně zabýval skladbou jednotlivých provizí, které žalovaný obdržel. Závěr okresního soudu, že tzv. zasloužená provize byla oproti výši paušální provize zcela zanedbatelná, je správný. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že mu mohly být vypláceny provize i po tom, kdy se o uzavření konkrétní pojistné smlouvy přičinil, avšak v rozhodném období již nemohl rozumně předpokládat, že celková provize bude přesahovat částku 35.000 Kč měsíčně, neboť již pro žalobkyni nevykonával žádnou činnost včetně funkce manažera obchodní skupiny, za jejíž výkon mu byla v minulosti paušální provize poskytována.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek potvrzen jako správný podle § 219 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je procesně neúspěšný žalovaný povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.428 Kč. Tato částka představuje náhradu hotových výdajů v paušální výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 4. 2018) a náhradu cestovného ve výši 1.828 Kč za cestu z Brna do Ostravy a zpět (2 x 173 km, spotřeba paliva 4,3 l/100 km, cena paliva NM 29,80 Kč/1 l, základní sazba podle vyhlášky 4 Kč/1 km). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 27. dubna 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869
sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ing. Jaroslav V
. , narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mrázkem
sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava
o zaplacení částky 672.600 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 83 C 42/2017-68
takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje
.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.428 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 672.600 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2016 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40.897 Kč (odstavec II. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak,
že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a celou věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu pojmu poctivé držby jsou plně a bez dalšího použitelné judikaturní závěry k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Okresní soud pak nesprávně uvedl, že u žalovaného nestačila pouze pasivní role, kterou v řízení uplatňuje (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží, že neměl přístup k informačnímu systému apod.), ale naopak, aby se mohlo jednat o poctivého příjemce, musí přistoupit objektivní důvod, pro který se ochuzený může rozumně domnívat, že mu získané plnění náleží. Podle § 4 odst. 1 o. z. platí vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Z důkazů, které navrhoval k provedení, vyplývalo, že od listopadu 2013 do konce roku 2015 trpěl blíže neurčenou nemocí, která významným způsobem postihla jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný je přesvědčen, že pokud by okresní soud tyto důkazy řádně provedl, musel by dospět k závěru, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. Odkázal též na komentářovou literaturu, která uvádí, že dobrou víru je nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska. Z hlediska objektivního je nutno dobrou víru chápat ve smyslu poctivosti coby standardu chování, který je po jednajícím požadován. Za subjektivní dobrou víru je pak označován psychický stav osoby založený na chybném, avšak v konkrétním případě omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Žalovaný dovodil dva prvky subjektivní dobré víry, a to nevědomost osoby o nějaké skutečnosti a omluvitelnost této nevědomosti. Nevědomostí se má na mysli to, že osoba skutečnosti nejen nevěděla, ale vzhledem k okolnostem vědět nemohla, přičemž mezi rozhodné okolnosti patří i zdravotní stav, na jehož posouzení v předmětném období okresní soud zcela rezignoval. Dále žalovaný uvedl, že mu byly uvedené částky zasílány výhradně z důvodu pochybení na straně žalobkyně. Okresnímu soudu rovněž vytýkal, že nezohlednil způsob výplaty provizí v pojišťovnictví za uzavřené smlouvy, neboť není neobvyklé, aby pojišťovacímu zprostředkovateli byly v kalendářním měsíci připisovány provize ze smluv, které byly uzavřeny v minulosti, aniž by pojišťovací zprostředkovatel musel aktivně zprostředkovávat nové smlouvy. Žalovaný měl navíc od 2. 1.
2014 sjednanou s žalobkyní novou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla tzv. putativním titulem.
3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného a námitky žalovaného označila za nedůvodné s tím, že okresní soud se s nimi náležitě vypořádal.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.
5. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu podle § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud žalovaný v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu v rozhodném období, tak se odvolací soud zcela ztotožňuje s okresním soudem, že zjištěné skutkové závěry jsou pro rozhodnutí soudu ve věci zcela dostačující. Odvolací soud proto návrhy žalovaného na doplnění dokazování zamítl.
6. Okresní soud správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Pro vznik povinnosti žalovaného vydat žalobkyni, oč se obohatil, je rozhodný okamžik, kdy došlo k výplatě sporných částek na účet žalovaného, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že k výplatám těchto částek docházelo až po 1. 1. 2014. V této souvislosti pak okresní soud přiléhavě uvedl, že samotná výplata předmětných částek probíhala bez objektivní souvislosti se smlouvami uzavřenými do 31. 12. 2013, a proto je nutno na věc aplikovat ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení.
7. Odvolací soud považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce vyplacených paušálních provizí v celkové výši 672.600 Kč, a proto je podle § 3003 o. z. povinen vydat žalobkyni coby ochuzené to, co nabyl v době, kdy obohacení získal. Poctivým příjemcem je obohacený, který byl v dobré víře, tedy postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (viz komentář k ustanovení § 3000 o. z.; Hulmák a spol., Velký komentář, Občanský zákoník IV., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014). Co se týče posuzování dobré víry a posouzení dobré víry žalovaného odvolací soud zcela odkazuje na správné závěry okresního soudu, s jehož právním posouzením se ztotožňuje. Žalovaný v odvolání převážně opakuje argumentaci, se kterou se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal. Žalovaný se dovolával zejména svého nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku čehož měly být sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Důkazy, které navrhoval provést, se pak snažil vyvrátit domněnku uvedenou v § 4 odst. 1 o. z., že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, neboť na žalovaného je třeba hledět jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že dobrá víra příjemce spočívá na chybném, avšak omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Tuto nevědomost je nutno vykládat tak, že osoba rozhodné skutečnosti nejen nevěděla, ale ani vzhledem k okolnostem vědět nemohla. Nelze však opomenout, že takováto nevědomost musí být zároveň omluvitelná. To znamená, že bylo možno se této nevědomosti při normální opatrnosti vyhnout; musí se tedy jednat o tzv. omluvitelný omyl, který je nutno posuzovat z objektivního hlediska při normální a obvyklé opatrnosti. Okresní soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které svědčí o tom, že žalovaný nemohl být z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu vyplacené částky paušálních provizí skutečně náleží, přičemž odvolací soud na tyto správné závěry zcela odkazuje. Otázka aktuálního zdravotního stavu je rozhodná pouze pro posouzení, jestli jednající osoba v konkrétní situaci mohla rozhodné skutečnosti vědět, nikoliv pro posouzení, zda byl omyl příjemce z objektivního hlediska omluvitelný. Jelikož žalovaný nejednal v tzv. omluvitelném omylu, bylo nadbytečné zabývat se subjektivní nevědomostí žalovaného (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží), pro jejíž posouzení by byla rozhodná i otázka jeho zdravotního stavu.
8. K dalším námitkám odvolací soud dodává, že je nerozhodné, že předmětné částky byly žalovanému zasílány výhradně v důsledku pochybení žalobkyně. V ustanoveních o. z. o bezdůvodném obohacení je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva zákaz obohacovat se na úkor jiného; tyto okolnosti pak nemají vliv na vznik samotného závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný odkazuje na smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou dne 2. 1. 2014, která má představovat tzv. putativní titul, z něhož lze dovodit poctivost žalovaného coby příjemce plnění, nelze se s těmito závěry ztotožnit, neboť práva a povinnosti účastníků z této smlouvy nebyly fakticky realizovány. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na vyjádření žalovaného u jednání dne 22. 3. 2017, že na základě této smlouvy nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost (tj. neuzavíral žádné nové pojistné smlouvy, nechodil do práce a po celou dobu byl doma). Samotná existence smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 proto nemůže svědčit o poctivosti žalovaného jakožto příjemci plnění. Okresní soud rovněž zohlednil způsob, jakým dochází v pojišťovnictví k výplatám provizí za uzavřené smlouvy, když se podrobně zabýval skladbou jednotlivých provizí, které žalovaný obdržel. Závěr okresního soudu, že tzv. zasloužená provize byla oproti výši paušální provize zcela zanedbatelná, je správný. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že mu mohly být vypláceny provize i po tom, kdy se o uzavření konkrétní pojistné smlouvy přičinil, avšak v rozhodném období již nemohl rozumně předpokládat, že celková provize bude přesahovat částku 35.000 Kč měsíčně, neboť již pro žalobkyni nevykonával žádnou činnost včetně funkce manažera obchodní skupiny, za jejíž výkon mu byla v minulosti paušální provize poskytována.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek potvrzen jako správný podle § 219 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je procesně neúspěšný žalovaný povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.428 Kč. Tato částka představuje náhradu hotových výdajů v paušální výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 4. 2018) a náhradu cestovného ve výši 1.828 Kč za cestu z Brna do Ostravy a zpět (2 x 173 km, spotřeba paliva 4,3 l/100 km, cena paliva NM 29,80 Kč/1 l, základní sazba podle vyhlášky 4 Kč/1 km). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 27. dubna 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobkyně: Generali Pojišťovna a.s. , IČO 61859869
sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ing. Jaroslav V
. , narozený dne xxx
bytem xxx
zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Mrázkem
sídlem Preslova 361/9, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava
o zaplacení částky 672.600 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2017,
č. j. 83 C 42/2017-68
takto: I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje
.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.428 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 672.600 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 4. 2016 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 40.897 Kč (odstavec II. výroku), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný napadl rozsudek v celém rozsahu odvoláním, kterým se domáhal jeho změny tak,
že se žaloba zamítá. Okresnímu soudu vytýkal, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl všechny důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a celou věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že k výkladu pojmu poctivé držby jsou plně a bez dalšího použitelné judikaturní závěry k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Okresní soud pak nesprávně uvedl, že u žalovaného nestačila pouze pasivní role, kterou v řízení uplatňuje (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží, že neměl přístup k informačnímu systému apod.), ale naopak, aby se mohlo jednat o poctivého příjemce, musí přistoupit objektivní důvod, pro který se ochuzený může rozumně domnívat, že mu získané plnění náleží. Podle § 4 odst. 1 o. z. platí vyvratitelná domněnka, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Z důkazů, které navrhoval k provedení, vyplývalo, že od listopadu 2013 do konce roku 2015 trpěl blíže neurčenou nemocí, která významným způsobem postihla jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Žalovaný je přesvědčen, že pokud by okresní soud tyto důkazy řádně provedl, musel by dospět k závěru, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. Odkázal též na komentářovou literaturu, která uvádí, že dobrou víru je nutno posuzovat ze subjektivního i objektivního hlediska. Z hlediska objektivního je nutno dobrou víru chápat ve smyslu poctivosti coby standardu chování, který je po jednajícím požadován. Za subjektivní dobrou víru je pak označován psychický stav osoby založený na chybném, avšak v konkrétním případě omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Žalovaný dovodil dva prvky subjektivní dobré víry, a to nevědomost osoby o nějaké skutečnosti a omluvitelnost této nevědomosti. Nevědomostí se má na mysli to, že osoba skutečnosti nejen nevěděla, ale vzhledem k okolnostem vědět nemohla, přičemž mezi rozhodné okolnosti patří i zdravotní stav, na jehož posouzení v předmětném období okresní soud zcela rezignoval. Dále žalovaný uvedl, že mu byly uvedené částky zasílány výhradně z důvodu pochybení na straně žalobkyně. Okresnímu soudu rovněž vytýkal, že nezohlednil způsob výplaty provizí v pojišťovnictví za uzavřené smlouvy, neboť není neobvyklé, aby pojišťovacímu zprostředkovateli byly v kalendářním měsíci připisovány provize ze smluv, které byly uzavřeny v minulosti, aniž by pojišťovací zprostředkovatel musel aktivně zprostředkovávat nové smlouvy. Žalovaný měl navíc od 2. 1.
2014 sjednanou s žalobkyní novou smlouvu o obchodním zastoupení, která byla tzv. putativním titulem.
3. Žalobkyně navrhovala potvrzení napadeného rozsudku jako správného a námitky žalovaného označila za nedůvodné s tím, že okresní soud se s nimi náležitě vypořádal.
4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání žalovaného není důvodné.
5. Ze shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů okresní soud učinil správná a úplná skutková zjištění, jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají postupu podle § 132 o. s. ř. a zásadám logického myšlení, v důsledku čehož odvolací soud tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Pokud žalovaný v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování o důkazy, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu v rozhodném období, tak se odvolací soud zcela ztotožňuje s okresním soudem, že zjištěné skutkové závěry jsou pro rozhodnutí soudu ve věci zcela dostačující. Odvolací soud proto návrhy žalovaného na doplnění dokazování zamítl.
6. Okresní soud správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Pro vznik povinnosti žalovaného vydat žalobkyni, oč se obohatil, je rozhodný okamžik, kdy došlo k výplatě sporných částek na účet žalovaného, přičemž z provedeného dokazování je zřejmé, že k výplatám těchto částek docházelo až po 1. 1. 2014. V této souvislosti pak okresní soud přiléhavě uvedl, že samotná výplata předmětných částek probíhala bez objektivní souvislosti se smlouvami uzavřenými do 31. 12. 2013, a proto je nutno na věc aplikovat ustanovení § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení.
7. Odvolací soud považuje za správný závěr okresního soudu, že žalovaného nelze považovat za poctivého příjemce vyplacených paušálních provizí v celkové výši 672.600 Kč, a proto je podle § 3003 o. z. povinen vydat žalobkyni coby ochuzené to, co nabyl v době, kdy obohacení získal. Poctivým příjemcem je obohacený, který byl v dobré víře, tedy postupoval s obvyklou mírou opatrnosti (viz komentář k ustanovení § 3000 o. z.; Hulmák a spol., Velký komentář, Občanský zákoník IV., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014). Co se týče posuzování dobré víry a posouzení dobré víry žalovaného odvolací soud zcela odkazuje na správné závěry okresního soudu, s jehož právním posouzením se ztotožňuje. Žalovaný v odvolání převážně opakuje argumentaci, se kterou se okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal. Žalovaný se dovolával zejména svého nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku čehož měly být sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Důkazy, které navrhoval provést, se pak snažil vyvrátit domněnku uvedenou v § 4 odst. 1 o. z., že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, neboť na žalovaného je třeba hledět jako na osobu, jejíž intelektové schopnosti se nacházely v pásmu podprůměru. K těmto námitkám odvolací soud uvádí, že dobrá víra příjemce spočívá na chybném, avšak omluvitelném přesvědčení o existenci nějaké skutečnosti, práva či právního poměru. Tuto nevědomost je nutno vykládat tak, že osoba rozhodné skutečnosti nejen nevěděla, ale ani vzhledem k okolnostem vědět nemohla. Nelze však opomenout, že takováto nevědomost musí být zároveň omluvitelná. To znamená, že bylo možno se této nevědomosti při normální opatrnosti vyhnout; musí se tedy jednat o tzv. omluvitelný omyl, který je nutno posuzovat z objektivního hlediska při normální a obvyklé opatrnosti. Okresní soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi, které svědčí o tom, že žalovaný nemohl být z přesvědčivého důvodu v dobré víře, že mu vyplacené částky paušálních provizí skutečně náleží, přičemž odvolací soud na tyto správné závěry zcela odkazuje. Otázka aktuálního zdravotního stavu je rozhodná pouze pro posouzení, jestli jednající osoba v konkrétní situaci mohla rozhodné skutečnosti vědět, nikoliv pro posouzení, zda byl omyl příjemce z objektivního hlediska omluvitelný. Jelikož žalovaný nejednal v tzv. omluvitelném omylu, bylo nadbytečné zabývat se subjektivní nevědomostí žalovaného (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že mu vyplacené paušální provize nenáleží), pro jejíž posouzení by byla rozhodná i otázka jeho zdravotního stavu.
8. K dalším námitkám odvolací soud dodává, že je nerozhodné, že předmětné částky byly žalovanému zasílány výhradně v důsledku pochybení žalobkyně. V ustanoveních o. z. o bezdůvodném obohacení je vyjádřena jedna ze základních zásad občanského práva zákaz obohacovat se na úkor jiného; tyto okolnosti pak nemají vliv na vznik samotného závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný odkazuje na smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou dne 2. 1. 2014, která má představovat tzv. putativní titul, z něhož lze dovodit poctivost žalovaného coby příjemce plnění, nelze se s těmito závěry ztotožnit, neboť práva a povinnosti účastníků z této smlouvy nebyly fakticky realizovány. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na vyjádření žalovaného u jednání dne 22. 3. 2017, že na základě této smlouvy nevykonával pro žalobkyni žádnou činnost (tj. neuzavíral žádné nové pojistné smlouvy, nechodil do práce a po celou dobu byl doma). Samotná existence smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 proto nemůže svědčit o poctivosti žalovaného jakožto příjemci plnění. Okresní soud rovněž zohlednil způsob, jakým dochází v pojišťovnictví k výplatám provizí za uzavřené smlouvy, když se podrobně zabýval skladbou jednotlivých provizí, které žalovaný obdržel. Závěr okresního soudu, že tzv. zasloužená provize byla oproti výši paušální provize zcela zanedbatelná, je správný. Odvolací soud souhlasí s žalovaným potud, že mu mohly být vypláceny provize i po tom, kdy se o uzavření konkrétní pojistné smlouvy přičinil, avšak v rozhodném období již nemohl rozumně předpokládat, že celková provize bude přesahovat částku 35.000 Kč měsíčně, neboť již pro žalobkyni nevykonával žádnou činnost včetně funkce manažera obchodní skupiny, za jejíž výkon mu byla v minulosti paušální provize poskytována.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek potvrzen jako správný podle § 219 o. s. ř.
10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých je procesně neúspěšný žalovaný povinen zaplatit procesně úspěšné žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.428 Kč. Tato částka představuje náhradu hotových výdajů v paušální výši 600 Kč za 2 úkony po 300 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 27. 4. 2018) a náhradu cestovného ve výši 1.828 Kč za cestu z Brna do Ostravy a zpět (2 x 173 km, spotřeba paliva 4,3 l/100 km, cena paliva NM 29,80 Kč/1 l, základní sazba podle vyhlášky 4 Kč/1 km). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 27. dubna 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu