KSSCEUL 14 Co 366/2017
Datum rozhodnutí: 03.05.2018
Dotčené předpisy: § 36 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb., § 3 odst. 2 předpisu č. 256/2013Sb.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Martina Paška v právní věci
žalobce: Mgr. P . B. ,
bytem P.
zastoupený JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem
sídlem Na Riviéře 123, 270 04 Zbečno
proti
žalovanému: Česká republika Státní pozemkový úřad , IČO 01312774
sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3
zastoupený JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem
sídlem U Roháčových Kasáren 1555/10, 110 00 Praha 10 - Vršovice
o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nemovitých věcí,
o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 33 C 169/2016-251, takto: I. Rozsudek okresního soudu se
a) ve výroku I. v rozsahu, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. A v obci a katastrálním území Ch., a dále částí pozemku B v obci a katastrálním území T., nově očíslovaných a oddělených geometrickým plánem č. X potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem pod č. j. PGP 278/2018-510, jako pozemky parc. č. C a parc. č. D, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje ;
b) jinak se ve výroku I. potvrzuje v tomto znění:
Nahrazuje se projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. B a parc. č. E v obci a katastrálním území T. nově očíslovaných a oddělených geometrickým plánem č. X potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem pod č. j. PGP 278/2018-510, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, v tomto znění:
Česká republika Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, IČO 01312774, na straně jedné jako převodce
a Mgr. P. B, Ph.D., trvale bytem P. na straně druhé jako nabyvatel
uzavírají tuto
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků
1) Předmětem této smlouvy je bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu převáděného na nabyvatele jako náhrada za části pozemků dle pozemkového katastru parc. č. F, parc. č. G a parc. č. H původně v katastrálním území Ř., nyní katastrální území S., zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území S. v knihovní vložce č. XX, které se podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), nevydávají.
2) Nárok nabyvatele na bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu podle zákona o půdě je dán rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, ze dne 28. 2. 2002 č. j. PÚ 332/91/5, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2002, a rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 4. 2004, č. j. PÚ 3860/03, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2004. Nabyvatel nabyl uvedené nároky na bezúplatný převod jiného pozemku od svého otce Ing. Z. B. smlouvou o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016.
3) Převodce touto smlouvou bezúplatně převádí do výlučného vlastnictví nabyvatele jako náhradu za nevydané části pozemků dle pozemkového katastru parc. č. F, parc. č. G a parc. č. H původně v katastrálním území Ř., nyní katastrální území S., ve smyslu zákona o půdě pozemky parc. č. B a parc. č. E v obci a katastrálním území T., nově očíslované a oddělené geometrickým plánem č. X potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem pod č. j. PGP 278/2018-510.
4) Nabyvatel prohlašuje, že v předchozím odstavci uvedené pozemky parc. č. B a parc. č. E v obci a katastrálním území T. přijímá do svého výlučného vlastnictví jako náhradu za části shora uvedených pozemků, které nelze ve smyslu zákona o půdě vydat.
5) Nabyvatel prohlašuje, že si touto smlouvou převáděné pozemky prohlédl na místě samém, že se dostatečně seznámil s jejich stavem, a že je v tomto stavu přijímá do výlučného vlastnictví. Nabyvatel bere na vědomí, že převodce nezajišťuje zpřístupnění ani vytyčování hranic pozemků.
6) Nabyvatel nabývá vlastnické právo k touto smlouvou převáděným pozemkům vkladem práva do katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy podá nabyvatel. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odůvodnění:
1. Výrokem I. v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již jen okresní soud ) nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. B v obci a k. ú. T. a parc. č. A v obci a k. ú. Ch., a její obsah učinil součástí tohoto výroku. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 82 408,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku za návrh na nařízení předběžného opatření žalobci (výrok III.).
2. V průběhu odvolacího řízení (jak bude podrobněji uvedeno v bodě 7. odůvodnění tohoto rozsudku) vzal žalobce žalobu zpět ohledně pozemku parc. č. A v obci a k. ú. Ch. a po rozdělení pozemku parc. č. B v obci a k. ú. T. geometrickým plánem č. X na pozemky parc. č. I, J, E a K i ohledně pozemků parc. č. J a K. Předmětem odvolacího řízení tak již byl pouze požadavek na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. I a E.
3. Jestliže okresní soud vyhověl v tomto rozsahu žalobě, pak při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce nabyl nároky na bezúplatný převod náhradních pozemků od svého otce Ing. Z. B. smlouvou o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného majetku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016. Hodnota žalobci nevydaných pozemků činila 9.964.430,13 Kč při ocenění dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991. Právní předchůdci žalobce se účastnili několika veřejných nabídek pozemků určených k převodu oprávněným osobám dle zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, (dále jen zákon o půdě ) s tím, že jejich nárok nebyl touto cestou uspokojen. Právní předchůdce žalobce Ing. P. B. byl z účasti na veřejných nabídkách vyloučen s odůvodněním, že se na něho vztahuje ustanovení o tzv. restituční tečce, když Pozemkový fond ČR vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978. Ten však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 812/2013-1050. V rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i v tímto rozhodnutím přezkoumávaném rozsudku prvostupňového soudu (Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 7 C 202/2005-869 ze dne 12. 11. 2015) byl konstatován liknavý přístup žalovaného. O jeho diskriminačním přístupu vůči žalobci a jeho předchůdcům svědčí rovněž i ta skutečnost, že právní žalobci předchůdce byli vylučováni z účasti na veřejných nabídkách s argumentací o prekluzi nároku. K převodu požadované pozemky parc. č. B a E v k. ú. T. jsou dle územního plánu města T. součástí území rezervy označené jako R1 určené k zastavění po případném vyčerpání ploch navržených územním plánem. Jeho cena činí ke dni 24. 6. 1991 činí 604 125 Kč dle znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 478/19/2017 ze dne 13. 4. 2017, který stanovil cenu pozemku ve stavu, v němž se vydávají, a s ohledem na skutečnost, že se jedná o pozemek zahrnutý do územní rezervy, tedy že nejde o pozemek určený k zastavení.
4. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z § 11a odst. 1 zákona o půdě, z § 7 odst. 1 písm. a) a § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. ve znění účinném do 31. 7. 2016, o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů a § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; na daný případ aplikoval judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4304/2015, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaném pod č. 531/2005 Sb.), shledal, že na danou věc nedopadají závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, když dovolací soud vycházel v tomto řízení z jiných skutkových zjištění; a dospěl k závěru, že žalobce má právo domáhat se žalobou nahrazení projevu vůle České republiky uzavřít s ním smlouvu o převodu konkrétních, jím vybraných pozemků, neboť žalovaný postupoval při vydávání náhradních pozemků vůči žalobci a jeho předchůdci liknavě a diskriminačně. Protože pozemky jsou zahrnuty do územní rezervy a nelze s nimi pro účely ocenění nakládat jako s pozemky určenými k zastavění, a protože je při ocenění náhradních pozemků vycházet z cenových předpisů ke dni 24. 6. 1991, avšak ve stavu, v němž se vydávají, vycházel okresní soud při svém rozhodnutí ze znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 478/19/2017 ze dne 13. 4. 2017, předloženého žalobcem, a nikoli ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Garlíka, který provedl ocenění pozemku 1757/3 (před jeho rozdělením geometrickým plánem č. 1448-351/2017) dle vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. podle stavu ke dni 7. 2. 2017 a stanovil hodnotu pozemku jako pozemku určeného k zastavění částkou 5 285 166,40 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalobci právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Žalovaný především shledává nesprávným právní závěr okresního soudu, že nic nebrání tomu, aby byl pozemek B převeden k uspokojení nároku žalobce na převod jiného pozemku za pozemky nevydané. Podle názoru žalovaného nejsou dány předpoklady pro to, aby nárok na převod jiného pozemku měl být vypořádán způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. Argumentace žalobce uvedená u soudu prvého stupně a provedené důkazy neprokazují, že by ze strany žalobce byly splněny výše uvedené podmínky. Okresní soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se zásadní námitkou žalovaného, která spočívala v tom, že žalobce neprokázal, že žalovaný vůči němu, oproti jiným oprávněným osobám, postupoval svévolně, liknavě, či byl ze strany žalovaného jinak diskriminován. Sám žalobce tvrdí, že se stal držitelem nároku postoupením, a teprve v momentě, kdy se stal držitelem nároku, v teoretické rovině vůči němu mohlo být postupováno svévolně resp. liknavě. Jestliže soud zásadně akceptoval to, že ke splnění této podmínky došlo ve vztahu k předchozím držitelům nároku, resp. za jejich držby, došlo k nesprávnému právnímu posouzení této otázky soudem. Další pochybení okresního soudu je v tom, že při posuzování toho, zda byla veřejná nabídka pozemků dostatečná, vyšel z tvrzení žalobce např. o nepřístupnosti náhradních pozemků, aniž by k těmto tvrzením prováděl dokazování a podrobněji se zabýval argumentací žalovaného ohledně veřejných nabídek pozemků a mechanismu fungování těchto nabídek. Žalovaný od počátku řízení tvrdil, že žalobce musí disponovat dostatečným množstvím nároků, které by mohl uplatnit na převod za situace, kdy náhradní pozemek musí být oceněn v souladu se zákonem. Žalovaný odmítá závěr okresního soudu, že na nároky uplatněné žalobcem nedopadá ustanovení o tzv. první restituční tečce a podle žalovaného tudíž žalobce nedisponuje dostatečným množstvím nároků, které by mohl uplatnit. Žalovaný má dále za to, že soudem prvého stupně byla nesprávně určena cena pozemku č. B, k. ú. T., když soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 478/19/2017 ze dne 13. 4. 2017, která pozemek ocenila na 604 125 Kč, a nevzal v potaz posudek znalce Ing. Zdeňka Garlíka, který ocenil předmětný pozemek na částku 5 285 166,40 Kč. Okresní soud se dostatečně nevypořádal s tím, proč vycházel při ocenění z posudku znalce doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a nikoli z posudku znalce Ing. Zdeňka Garlíka. Poukázal na to, že byly zamítnuty jeho důkazní návrhy na výslech znalců k odstranění rozporů mezi znaleckými posudky k ocenění pozemku parc. č. B, když okresní soud dospěl k závěru, že rozpor není dán nesprávným postupem při vypracování znaleckých posudků, ale vyhodnocením charakteru pozemků jako pozemků určených k zastavění. Odvolacím petitem se žalovaný domáhal změny napadeného rozsudku, v jejímž důsledku by byla žaloba zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.
6. Žalobce, dle jeho písemného vyjádření k odvolání žalovaného, má za to, že odvolací argumentace žalovaného, že žalobce neprokázal, že žalovaný postupoval liknavě či jej jinak diskriminoval, když takovýto postup byl konstatován toliko k právním předchůdcům žalobce, je nedůvodná. Zjištěnou a v řízení prokázanou diskriminaci a liknavost žalovaného vůči rodičům žalobce jako osobám žalobci blízkým pociťuje žalobce zcela důvodně jako diskriminaci a liknavost dotýkající se jej osobně. Poukázal jednak opakovaně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v předcházejícím pravomocně skončeném řízení vedeném ohledně stejného nároku před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005 a jednak (poprvé) na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 100/2016, v němž se otec žalobce domáhal poskytnutí peněžité náhrady za zbylou část restitučního nároku, přičemž otci žalobce byla poskytnuta náhrada mnohonásobně převyšující peněžitou náhradu stanovenou podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o půdě, kdy důvodem tohoto rozhodnutí vycházejícího z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4319/16 byly právě zcela výjimečné okolnosti spojené s předmětným restitučním nárokem. Pokud žalovaný vytýká okresnímu soudu, že při posuzování dostatečnosti veřejné nabídky vycházel z tvrzení žalobce, neprováděl k této otázce dokazování a podrobněji se nezabýval obecnou argumentací žalovaného o možnosti žalobce uspokojit svůj nárok ve veřejných nabídkách, pak ani tato námitka není důvodná. Vzhledem k prezentovanému a nesprávnému stanovisku žalovaného, že na právní předchůdce žalobce dopadá ustanovení o první restituční tečce, byl Ing. Z. B. vyloučen z možnosti žádat o převod náhradních pozemků zahrnutých žalovaným do veřejných nabídek. Žalovaný měl existenci nároku Ing. Z. B. na převod náhradních pozemků postavenu najisto až doručením usnesení NS ČR 28 Cdo 2988/2016-1186 dne 17. 10. 2016. Do té doby měl žalovaný za to, že nárok na převod náhradních pozemků, kterého se žalobce v tomto řízení domáhá, zanikl. Argumentace žalovaného veřejnými nabídkami je s ohledem na tuto skutečnost zcela účelová. Navíc veřejné nabídky nejsou s to uspokojit nárok žalobce, když navíc žalovaný otevřeně deklaruje, že pozemky nemá a že je nezbytné ponechat je ve vlastnictví státu pro jeho potřeby a veřejné účely (důvodová zpráva ke změně zák. č. 503/2012 Sb. a zákona o půdě). Tato skutečnost plyne i z grafu a tabulky na str. 9 důvodové zprávy zahrnující roky 1993 až 2014, kdy je patrné, jak výrazně v posledních letech poklesla nabídka pozemků zahrnovaných do veřejných nabídek. Žalobce poukázal na celistvost a významnost nevydaných pozemků, za něž požaduje náhradu. Nedůvodnou je rovněž námitka žalovaného o nesprávnosti závěru okresního soudu, že na nároky žalobce nedopadá ust. o tzv. první restituční tečce. Okresní soud odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 812/2013-1050, který se týká právě předmětného restitučního nároku, kdy jeho držitelem byl právní předchůdce žalobce Ing. Z. B.. Z jeho závěrů vyplývá, že neobstojí závěr soudu, že právo na převod náhradních pozemků zanikl podle ust. čl. VI. zák. č. 253/2003 Sb. Okresní soud dospěl rovněž ke správnému závěru při ocenění pozemku a správně konstatoval, že rozpory ve znaleckých posudcích byly dány odlišným posouzením charakteru pozemku, kdy se jednalo o otázku právní a výslech znalců tak byl zcela nadbytečný.
7. V průběhu odvolacího řízení, s ohledem na výši restitučního nároku a jeho částečné uspokojení v jiných řízeních, a vzhledem k námitkám žalovaného s úmyslem předejít pochybnostem o existenci překážek převodu částí pozemku parc. č. B, vzal žalobce svůj požadavek na bezúplatný převod pozemku parc. č. A v obci a k. ú. Ch. a část pozemku parc. č. B, zpět. Celkový nárok žalobce je totiž 9 964 430,14 Kč, přičemž pravomocnými rozhodnutími soudů je vypořádán nárok žalobce do částky 5 316 972,80 Kč. Dosud nepravomocnými rozhodnutími Okresních soudů v Mostě, České Krumlově, Litoměřicích, Praha západ a Obvodního soudem pro Prahu 3 byl nahrazen projev vůle žalovaného převést náhradní pozemky na žalobce. Vzhledem k tomu, že by byl celkový restituční nárok žalobce překročen, žalobce u dosud nepravomocně skončených řízeních své restituční nároky částečně omezil tak, aby jeho restituční nárok na bezúplatné nabytí náhradních pozemků postačoval. Tato skutečnost byla důvodem částečného zpětvzetí žaloby pokud jde o pozemek v obci a k. ú. Ch. Aby zamezil pochybnostem o tom, zda je pozemek parc. č. B v k. ú. T. dotčen veřejně prospěšnou stavbou, která by byla překážkou převodu této části pozemku dle § 6 odst. 1 písm. b), vzal zpět žalobu o tu část, která by mohla být touto veřejně prospěšnou stavbou dotčena. Ze stejného důvodu vzal žalobce částečně zpět žalobu o tu část pozemku parc. č. B v k. ú. T., kterou požadoval v minulosti k úplatnému převodu, aby ji mohla užívat pro své potřeby Správa a údržba silnic Ústeckého kraje. Za tím účelem nechal žalobce zpracovat geometrický plán č. X vyhotovený společností AZIMUT CZ s.r.o., potvrzený Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Labem. Tento geometrický plán rozdělil pozemek B o původní výměře 85 690 m2 na pozemky parc. č. B o výměře 59 144 m2, parc. č. J o výměře 2 824 m2, parc. č. E o výměře 23 463 m2 a parc. č. K o výměře 259 m2. Nově očíslovaný pozemek parc. č. J je zastavěn veřejně prospěšnou stavbou, která by byla překážkou převodu této části pozemku dle § 6 odst. 1 písm. b) a nově očíslovaný pozemek parc. č. K je pozemek, který požaduje úplatně převést Ústecký kraj. Žalovaný vyslovil se zpětvzetím žaloby v uvedeném rozsahu souhlas.
8. Podle ustanovení § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (§ 222a odst. 2 o. s. ř.).
9. V procesní situaci, kdy v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět, přičemž žalovaný s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, postupoval odvolací soud dle citovaného ust. § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil za současného zrušení napadeného rozsudku ve stejném rozsahu [výrok I.a) rozsudku].
10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části, která zůstala předmětem řízení, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání, provedl důkaz dodatky znaleckého posudku, přičemž odvolání shledal nedůvodným.
11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem o skutkovém stavu, jenž okresní soud na základě provedeného dokazování učinil a z něhož při svém rozhodnutí vycházel, jak již byl shora citován.
12. Spolehlivou oporu v provedeném dokazování mají zjištění okresního soudu, že žalobce nabyl nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného majetku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016 od svého otce Ing. Z. B. (dále jen právní předchůdce žalobce ). Ten tento nárok získal na základě bezúplatného postoupení od své manželky V. B. (matky žalobce). Jednalo se o nároky na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 2002, č. j. PÚ 332/91/5, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2002, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 4. 2004, č. j. PÚ 3860/03, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2004. Výše nároku žalobce na bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu za nevydané části pozemků činila v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 částku 9 249 380,98 Kč. Matka žalobce V. B. podávala za účelem uspokojení nároku opakovaně v letech 2004-2005 přihlášky k veřejné nabídce pozemků určených k převodu oprávněným osobám. Jejím žádostem o převod náhradních pozemků zařazených do veřejné nabídky nebylo bez jakéhokoli odůvodnění vyhověno. Právní předchůdci žalobce se účastnili několika Veřejných nabídek s tím, že jejich nárok nebyl touto cestou uspokojen (vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 22. 10. 2004, vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 17. 12. 2004, vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 22. 2. 2005, vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 25. 10. 2006, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 14. 1. 2004, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 5. 5. 2004, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 16. 11. 2004, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 11. 1. 2005, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 20. 3. 2005, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 15. 5. 2005). Žádostem právního předchůdce žalobce o převod jiného pozemku nebylo vyhověno, resp. byl z účasti na Veřejných nabídkách vyloučen, v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, podle něhož se mělo na žalobce vztahovat ustanovení o tzv. restituční tečce.
13. Právní předchůdce žalobce se totiž u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal za účelem uspokojení stejného restitučního nároku uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl (rozsudek ze dne 15. 2. 2012, č. j. 7 C 202/2005-869). Odvolací soud nejprve toto rozhodnutí prvostupňového soudu změnil a žalobu zamítl (rozsudek ze dne 6. 12. 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978), neboť dospěl k závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který právní předchůdce žalobce získal postoupením od své manželky V. B. zanikl ze zákona podle § 16 odst. 6, 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., a že právnímu předchůdci žalobce nesvědčí právo domáhat se uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, když postup Pozemkového fondu nelze kvalifikovat jako liknavý a diskriminační. Dovolací soud toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud řešil stejný restituční nárok právního předchůdce žalobce, přičemž ani on nebyl osobou oprávněnou, ale nárok na převod jiného majetku získal jako osoba osobě oprávněné blízká, je na místě zdůraznit závěry především ohledně otázky zániku nároku právního předchůdce žalobce na převod náhradních pozemků v důsledku prekluze, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 812/2013-1050, které citoval okresní soud na str. 10 napadeného rozsudku. Z těchto závěrů jednoznačně plyne, že v důsledku změny zákona o půdě přijetím zákona č. 75/2012 Sb. se ustanovení čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nevztahuje mj. ani na případy převodu mezi příbuznými v řadě přímé, a že právní posouzení věci odvolacím soudem (Městským soudem v Praze), uzavírá-li, že právo na převod náhradních pozemků, který právní předchůdce žalobce získal postoupením od své manželky, zanikl podle ust. čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., neobstojí. Dovolací soud dále v tomto svém rozhodnutí konstatoval nesprávnost závěru odvolacího Městského soudu v Praze o zániku práva právního předchůdce žalobce na převod náhradních pozemků. Pokud jde o otázku liknavosti a diskriminace právního předchůdce žalobce ze strany Pozemkového fondu ČR, pak vytkl odvolacímu soudu, že učinil tento závěr bez posouzení všech konkrétních relevantních kriterií, formulovaných rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 33, ve svazku 32; nebo nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Městský soud v Praze pak svým dalším rozhodnutím (sp. zn. 25Co 369/2012-1127 ze dne 12. 11. 2015), vázán v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR vysloveným právním názorem, žalobě vyhověl a povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků žalovanému uložil.
14. Ze zjištění učiněných okresním soudem, účastníky nikterak nerozporovaných, dále vyplývá, že pozemek parc. č. B (a po rozdělení tohoto pozemku i pozemek parc. č. E) v k. ú. T. je dle územního plánu města T. součástí území rezervy označené jako R1, určené k zastavění po případném vyčerpání ploch navržených územním plánem.
15. V odvolacím řízení učinili účastníci nesporným, že hodnota žalobci dosud nevydaných pozemků činí aktuálně 4 647 457,34 Kč při ocenění dle cenových předpisů učiněných ke dni 24. 6. 1991.
16. Odvolací soud, s ohledem na rozdělení pozemku parc. č. B v průběhu odvolacího řízení v důsledku částečného omezení žaloby, doplnil dokazování o dodatky ke znaleckému posudku č. 478/19/2017 zpracovaného znalkyní Doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., č. 1 ze dne 29. 11. 2017 a č. 2 ze dne 18. 4. 2018. Z nich bylo zjištěno, že pozemek parc. č. B byl oceněn částkou 464 020,90 Kč a pozemek parc. č. E byl oceněn částkou 118 275,80 Kč. Při ocenění pozemku vycházela znalkyně ze skutečnosti, že se jedná o pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako orná půda, přičemž územním plánem obce není tento pozemek určen pro zástavbu, ale je vymezen toliko jako rezerva. Účastníci pak učinili nesporným, že součástí pozemků jsou i trvalé porosty, jejichž cena je 6 662,40 Kč, když k těmto nebylo v dodatcích znaleckého posudku přihlédnuto.
17. Předně nelze přisvědčit námitce žalovaného, že nárok žalobce na převod náhradních pozemků, který žalobce získal na základě smlouvy o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného majetku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016 od svého otce Ing. Z. B. a zanikl ze zákona, a to podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., a že žalobce nemá k dispozici žalobu o uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, neboť postup Pozemkového fondu ČR vůči žalobci, jde-li o nároky kvalifikovat jako liknavý a diskriminační.
18. Dle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., oprávněné osobě svědčí právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu; nerozhoduje-li o převodu Pozemkový úřad, do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit u Pozemkového fondu poprvé, přičemž tato lhůta je lhůtou propadnou.
19. Nabylo-li rozhodnutí Pozemkového úřadu právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., tj. přede dnem 6. srpna 2003, dle čl. VI tohoto zákona lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005.
20. Čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. tedy stanovil pro realizaci nároku na vydání náhradního pozemku pro případy, u kterých rozhodnutí Pozemkového úřadu, jako titul pro vydání, nabylo účinnosti přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (tj. dnem 6. srpna 2003), jakož i pro případy, u nichž byl dán jiný titul pro vydání rovněž přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (tj. dnem 6. srpna 2003), minimální lhůtu dvou let, čtyř měsíců a 25 dní (tj. do dne 31. prosince 2005). Zákonem č. 253/2003 Sb. tak byla přijata tzv. restituční tečka, která stanovila konečnou lhůtu pro vypořádání nároků na vydání tzv. náhradních pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě (nyní § 11a zákona).
21. Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS č. 6/05 stanovil, že restituční tečka se nebude vztahovat na "původní" oprávněné osoby a jejich dědice. Restituční tečku ovšem ponechal Ustavní soud v platnosti pro všechny osoby, které získaly nárok na vydání náhradních pozemků smlouvou o postoupení pohledávky (pro postupníky nároků). Ústavní soud vyšel z premisy, že všechny tyto osoby postupníků nároků získaly nároky již s vědomím určitého rizika, že se tyto nároky nemusí podařit uspokojit, a dále, že nároky získaly za účelem finančního zhodnocení.
22. Až zákon č. 75/2012 Sb., který změnil zákon o půdě, rozšířil osoby, na něž nedopadá tzv. restituční tečka, i na příbuzné v řadě přímé, manžela, partnera nebo sourozence osoby uvedené v písmenu a), která na něj právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., převede. V posuzovaném případě se restitučního nároku, požadavkem na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, domáhá syn oprávněné osoby V. B. Bez ohledu na to, že se jedná v pořadí o druhou cesi, když původně oprávněná převedla restituční nárok na svého manžela a ten následně na žalobce, je žalobce oprávněn z tohoto nároku jako příbuzný oprávněné v řadě přímé, a tudíž závěr okresního soudu, že na něho nedopadá ustanovení o tzv. restituční tečce, je správný. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku včetně odkazů na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a jejich citaci.
23. Ani další námitka žalovaného o neprokázání liknavého a diskriminačního postupu při vypořádání restitučního nároku ve vztahu k žalobci, tedy skutečnosti, která zakládá oprávněné osobě právo uspokojit nárok jinak než formou veřejné nabídky ve smyslu § 11a zákona o půdě, není důvodná.
24. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Výjimečné uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zásadně zákonem stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je tak uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup žalovaného kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
25. Jde-li o posouzení otázky uplatnitelnosti nároku žalobou na uložení povinnosti žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků vycházel okresní soud ze zjištění, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků byl deklarován dvěma rozhodnutími pozemkového úřadu vydanými v letech 2002 a 2004, že v jiném řízení bylo vydáno rozhodnutí, přezkoumané i dovolacím soudem, v němž dospěly soudy k závěru o diskriminaci právního předchůdce žalobce, když žádosti právních předchůdců žalobce byly odmítány s ohledem na (jak vyšlo později najevo) nesprávný názor žalovaného o prekluzi nároku a následná nabídka pozemků určených pro převod byla kvantitativně i kvalitativně nedostatečná. Zjištění o tom, že žalovaný upřednostňoval převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se navíc o tyto pozemky ucházely cestou neveřejnou, učinil okresní soud z rozhodnutí, vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005. Okresní soud měl tedy na zřeteli jak dobu prodlení s uspokojením nároku žalobce (jeho předchůdce), tak i konkrétní zjištění o postupu žalované kolidující se zákonem o půdě, jímž bylo ztíženo, ne-li prakticky znemožněno uspokojení restitučních nároků zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek. Za této situace lze postup žalovaného kvalifikovat nejenom jako liknavý, nýbrž i nesoucí znaky libovůle a diskriminace. Právními předchůdci žalobce jsou jeho rodiče, když oprávněnou osobou podle zákona o půdě byla matka žalobce V. B., která převedla svůj restituční nárok na svého manžela Ing. Z. B. a ten následně na svého syna žalobce. Jestliže nedošlo k uspokojení nároku právních předchůdců žalobce coby jemu osob blízkých, neboť přístup žalovaného k uspokojení předmětného restitučního nároku byl diskriminační a liknavý, pak je třeba k takovému postupu přihlédnout i v situaci, kdy postoupením neuspokojeného restitučního nároku se domáhá převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu potomek oprávněné osoby.
26. Ani poslední odvolací argumentace žalovaného, podle níž okresní soud vycházel z nesprávného ocenění předmětných pozemků a v důsledku toho došlo k překročení restitučního nároku, není přiléhavá. Okresní soud předně nepochybil, jestliže nevyhověl důkazním návrhům žalovaného a nedoplnil dokazování výslechy znalců doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a Ing. Zdeňka Garlíka k objasnění rozporů mezi jejich písemnými znaleckými posudky. Otázka, zda cena předmětných pozemků má odpovídat ceně pozemku určeného pro stavbu, když se nachází podle územního plánu obce T. v území vymezeném jako smíšené obytné plochy v územní rezervě městského charakteru (R1 SM), či zda má jejich ocenění odpovídat skutečnosti, že se jedná dle katastru nemovitostí o ornou půdu, není otázkou skutkovou, jejíž zodpovězení závisí na odborných znalostech, ale je otázkou právní, která náleží k vyřešení soudu nikoli znalci. Bylo proto na okresním soudu, zda bude vycházet ze závěrů znaleckého posudku Ing. Zdeňka Garlíka, který ocenil předmětné pozemky jako pozemky určené pro stavbu (dle § 14 odst. 1 vyhl. č. 316/1990 Sb. je cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada 70 Kč v dalších městech, v nichž působí MěNV), anebo ze závěrů znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., která provedla ocenění předmětných pozemků tak, jak jsou zapsány katastru nemovitostí, tedy jako ornou půdu (dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 316/1990 Sb. se cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda, ovocný sad, vinice nebo chmelnice se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9., tedy podle BPEJ). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že nelze s předmětnými pozemky pro účely ocenění nakládat jako s pozemky určenými k zastavění, a proto je třeba při určení ceny předmětných pozemků vycházet ze znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.
27. Předpisem stanovícím jednotlivé kategorie půdy je zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, který jednotlivé druhy pozemků vymezuje v § 3 odst. 2 takto: Pozemky se člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty jsou zemědělskými pozemky. Detailnější charakteristiku jednotlivých druhů přináší vyhláška Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Vedle katastrálního zákona vymezuje kategorizaci půdy stavební zákon. Zatímco katastrální zákon a katastrální vyhláška zejména definují jednotlivé druhy půdy a jejich evidenci, stavební zákon upravuje realizační stránku kategorizace půdy, tj. postupy při zařazení pozemku do určitého druhu a jeho změnu, v rámci úpravy územního plánování.
28. Podle § 43 odst. 1 věty prvé a druhé zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen "plocha přestavby"), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Pro územní rezervy se použije § 36 odst. 1 obdobně.
29. Podle § 36 odst. 1 věty 3, 4, 5, 6 a 7 stavebního zákona zásady územního rozvoje mohou vymezit plochu nebo koridor a stanovit jejich využití, jehož potřebu a plošné nároky je nutno prověřit (dále jen územní rezerva"). V územní rezervě jsou zakázány změny v území [§ 2 odst. 1 písm. a)], které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze jen na základě aktualizace zásad územního rozvoje. Současně s návrhem zásad územního rozvoje se zpracovává vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, stanovené využití územní rezervy se přitom z hlediska vlivů na životní prostředí a evropsky významné lokality a ptačí oblasti neposuzuje. Ve vyhodnocení vlivů na životní prostředí se popíšou a vyhodnotí zjištěné a předpokládané závažné vlivy zásad územního rozvoje na životní prostředí a přijatelné alternativy naplňující cíle zásad územního rozvoje.
30. Územní plánování je nejdůležitějším nástrojem kategorizace půdy. Proces územního plánování se dělí na dvě fáze koncepční a realizační. V rámci koncepční fáze je pracováno s jednotlivým funkčními celky daného území a v rámci nich dochází k vytvoření předpokladů ke změnám uspořádání a využití konkrétních pozemků (k tomu srov. Franková, Martina. Úvod do pozemkového práva. Beroun: Eva Rozkotová, 2014. s. 29). Teprve v rámci realizační fáze dochází ke změně v účelovém určení konkrétního pozemku. Realizačními nástroji územního plánování pro kategorizaci půdy jsou územní rozhodnutí a územní souhlas. Plochy nebo koridory územních rezerv jsou stanoveny pro ty záměry, jejichž využití je teprve nutné prověřit. Územní rezerva by přitom neměla mít trvalý charakter, její využití zamýšleným způsobem by mělo být v přiměřené lhůtě prověřeno a plnění tohoto úkolu sledováno. Vymezení územní rezervy v zásadách územního rozvoje je ve svých důsledcích (toliko) určitou obdobou opatření o stavební uzávěře (k tomu srov. Komentář ke stavebnímu zákonu a předpisy související. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. s. 106).
31. Z uvedeného vyplývá, že koncepční začlenění pozemku v územním plánu do kategorie územní rezerva nic nemění na jeho původním určení dle katastrálního zákona. Bez realizace územního plánu nelze změnit kategorizaci pozemku z orné půdy na pozemek určený k zastavění, navíc když až na základě následných prověření bude moci být postaveno na jisto, že se pozemek, označený jako územní rezerva, k plánovanému využití hodí. Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly v době ocenění a i nadále jsou užívány jako půda orná, že jejich začlenění v územním plánu do územní rezervy nic nemění na druhu pozemků, je třeba vycházet při jejich ocenění z údajů uvedených v katastru nemovitostí, tedy ocenit je jako ornou půdu. Jestliže okresní soud dospěl při zjišťování, zda cena náhradních pozemků nepřevyšuje restituční nárok žalobce, k závěru, že podkladem pro stanovení ceny předmětných náhradních pozemků může být znalecký posudek znalkyně doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., která při ocenění pozemků vycházela ze skutečnosti, že se jedná o ornou půdu, pak byl tento závěr okresního soudu správný.
32. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. B a E v obci a k. ú. T. je důvodný, a jestliže okresní soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl, pak bylo jeho rozhodnutí věcně správné. Proto byl napadený rozsudek v uvedeném rozsahu dle § 219 o. s. ř. potvrzen.
33. Rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů je výrazem skutečnosti, že žalobce vzal žalobu částečně zpět, a to v rozsahu cca jedné poloviny uplatněného nároku, když hodnota původně požadovaných pozemků k vydání představovala částku 1 169 397 Kč a po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení pozemky, jejichž hodnota činí 582 295 Kč. V rozsahu zpětvzetí totiž, dle názoru odvolacího soudu, žalobce zavinil zastavení řízení, když žalovaný tento jeho procesní úkon svým chováním nikterak neovlivnil. Žalobce podal řadu žalob u okresních soudů v republice bezpochyby v očekávání, že těmto žalobám bude vyhověno. Jeho žalobní požadavky z hlediska hodnoty pozemků požadovaných k vydání však překračovaly výši jeho restitučního nároku. A právě skutečnost, že byl žalobce uspokojen ve svých nárocích rozhodnutími (i pravomocnými) jiných soudů, jej vedla k omezení dalších žalob, tedy i té, která je předmětem tohoto řízení. Jestliže nelze dospět k závěru, že důvodem zpětvzetí bylo chování žalovaného, byl by to žalobce, jemuž by měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému (k tomu srov. § 146 odst. 2 o. s. ř.). Pakliže žalobce byl v druhé polovině svého nároku úspěšným, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (a před odvolacím soudem za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Ústí nad Labem 3. května 2018
Mgr. Jan Pekáč v.r.
předseda senátu
Datum rozhodnutí: 03.05.2018
Dotčené předpisy: § 36 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 183/2006Sb., § 3 odst. 2 předpisu č. 256/2013Sb.
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Pekáče a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Martina Paška v právní věci
žalobce: Mgr. P . B. ,
bytem P.
zastoupený JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem
sídlem Na Riviéře 123, 270 04 Zbečno
proti
žalovanému: Česká republika Státní pozemkový úřad , IČO 01312774
sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3
zastoupený JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem
sídlem U Roháčových Kasáren 1555/10, 110 00 Praha 10 - Vršovice
o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nemovitých věcí,
o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 33 C 169/2016-251, takto: I. Rozsudek okresního soudu se
a) ve výroku I. v rozsahu, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. A v obci a katastrálním území Ch., a dále částí pozemku B v obci a katastrálním území T., nově očíslovaných a oddělených geometrickým plánem č. X potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem pod č. j. PGP 278/2018-510, jako pozemky parc. č. C a parc. č. D, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje ;
b) jinak se ve výroku I. potvrzuje v tomto znění:
Nahrazuje se projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. B a parc. č. E v obci a katastrálním území T. nově očíslovaných a oddělených geometrickým plánem č. X potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem pod č. j. PGP 278/2018-510, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, v tomto znění:
Česká republika Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, IČO 01312774, na straně jedné jako převodce
a Mgr. P. B, Ph.D., trvale bytem P. na straně druhé jako nabyvatel
uzavírají tuto
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků
1) Předmětem této smlouvy je bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu převáděného na nabyvatele jako náhrada za části pozemků dle pozemkového katastru parc. č. F, parc. č. G a parc. č. H původně v katastrálním území Ř., nyní katastrální území S., zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území S. v knihovní vložce č. XX, které se podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), nevydávají.
2) Nárok nabyvatele na bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu podle zákona o půdě je dán rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu, ze dne 28. 2. 2002 č. j. PÚ 332/91/5, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2002, a rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 4. 2004, č. j. PÚ 3860/03, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2004. Nabyvatel nabyl uvedené nároky na bezúplatný převod jiného pozemku od svého otce Ing. Z. B. smlouvou o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016.
3) Převodce touto smlouvou bezúplatně převádí do výlučného vlastnictví nabyvatele jako náhradu za nevydané části pozemků dle pozemkového katastru parc. č. F, parc. č. G a parc. č. H původně v katastrálním území Ř., nyní katastrální území S., ve smyslu zákona o půdě pozemky parc. č. B a parc. č. E v obci a katastrálním území T., nově očíslované a oddělené geometrickým plánem č. X potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem pod č. j. PGP 278/2018-510.
4) Nabyvatel prohlašuje, že v předchozím odstavci uvedené pozemky parc. č. B a parc. č. E v obci a katastrálním území T. přijímá do svého výlučného vlastnictví jako náhradu za části shora uvedených pozemků, které nelze ve smyslu zákona o půdě vydat.
5) Nabyvatel prohlašuje, že si touto smlouvou převáděné pozemky prohlédl na místě samém, že se dostatečně seznámil s jejich stavem, a že je v tomto stavu přijímá do výlučného vlastnictví. Nabyvatel bere na vědomí, že převodce nezajišťuje zpřístupnění ani vytyčování hranic pozemků.
6) Nabyvatel nabývá vlastnické právo k touto smlouvou převáděným pozemkům vkladem práva do katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy podá nabyvatel. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odůvodnění:
1. Výrokem I. v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již jen okresní soud ) nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. B v obci a k. ú. T. a parc. č. A v obci a k. ú. Ch., a její obsah učinil součástí tohoto výroku. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 82 408,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku za návrh na nařízení předběžného opatření žalobci (výrok III.).
2. V průběhu odvolacího řízení (jak bude podrobněji uvedeno v bodě 7. odůvodnění tohoto rozsudku) vzal žalobce žalobu zpět ohledně pozemku parc. č. A v obci a k. ú. Ch. a po rozdělení pozemku parc. č. B v obci a k. ú. T. geometrickým plánem č. X na pozemky parc. č. I, J, E a K i ohledně pozemků parc. č. J a K. Předmětem odvolacího řízení tak již byl pouze požadavek na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. I a E.
3. Jestliže okresní soud vyhověl v tomto rozsahu žalobě, pak při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce nabyl nároky na bezúplatný převod náhradních pozemků od svého otce Ing. Z. B. smlouvou o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného majetku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016. Hodnota žalobci nevydaných pozemků činila 9.964.430,13 Kč při ocenění dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991. Právní předchůdci žalobce se účastnili několika veřejných nabídek pozemků určených k převodu oprávněným osobám dle zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, (dále jen zákon o půdě ) s tím, že jejich nárok nebyl touto cestou uspokojen. Právní předchůdce žalobce Ing. P. B. byl z účasti na veřejných nabídkách vyloučen s odůvodněním, že se na něho vztahuje ustanovení o tzv. restituční tečce, když Pozemkový fond ČR vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978. Ten však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 812/2013-1050. V rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i v tímto rozhodnutím přezkoumávaném rozsudku prvostupňového soudu (Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 7 C 202/2005-869 ze dne 12. 11. 2015) byl konstatován liknavý přístup žalovaného. O jeho diskriminačním přístupu vůči žalobci a jeho předchůdcům svědčí rovněž i ta skutečnost, že právní žalobci předchůdce byli vylučováni z účasti na veřejných nabídkách s argumentací o prekluzi nároku. K převodu požadované pozemky parc. č. B a E v k. ú. T. jsou dle územního plánu města T. součástí území rezervy označené jako R1 určené k zastavění po případném vyčerpání ploch navržených územním plánem. Jeho cena činí ke dni 24. 6. 1991 činí 604 125 Kč dle znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 478/19/2017 ze dne 13. 4. 2017, který stanovil cenu pozemku ve stavu, v němž se vydávají, a s ohledem na skutečnost, že se jedná o pozemek zahrnutý do územní rezervy, tedy že nejde o pozemek určený k zastavení.
4. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z § 11a odst. 1 zákona o půdě, z § 7 odst. 1 písm. a) a § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. ve znění účinném do 31. 7. 2016, o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů a § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; na daný případ aplikoval judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4304/2015, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaném pod č. 531/2005 Sb.), shledal, že na danou věc nedopadají závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, když dovolací soud vycházel v tomto řízení z jiných skutkových zjištění; a dospěl k závěru, že žalobce má právo domáhat se žalobou nahrazení projevu vůle České republiky uzavřít s ním smlouvu o převodu konkrétních, jím vybraných pozemků, neboť žalovaný postupoval při vydávání náhradních pozemků vůči žalobci a jeho předchůdci liknavě a diskriminačně. Protože pozemky jsou zahrnuty do územní rezervy a nelze s nimi pro účely ocenění nakládat jako s pozemky určenými k zastavění, a protože je při ocenění náhradních pozemků vycházet z cenových předpisů ke dni 24. 6. 1991, avšak ve stavu, v němž se vydávají, vycházel okresní soud při svém rozhodnutí ze znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 478/19/2017 ze dne 13. 4. 2017, předloženého žalobcem, a nikoli ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Garlíka, který provedl ocenění pozemku 1757/3 (před jeho rozdělením geometrickým plánem č. 1448-351/2017) dle vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. podle stavu ke dni 7. 2. 2017 a stanovil hodnotu pozemku jako pozemku určeného k zastavění částkou 5 285 166,40 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalobci právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Žalovaný především shledává nesprávným právní závěr okresního soudu, že nic nebrání tomu, aby byl pozemek B převeden k uspokojení nároku žalobce na převod jiného pozemku za pozemky nevydané. Podle názoru žalovaného nejsou dány předpoklady pro to, aby nárok na převod jiného pozemku měl být vypořádán způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. Argumentace žalobce uvedená u soudu prvého stupně a provedené důkazy neprokazují, že by ze strany žalobce byly splněny výše uvedené podmínky. Okresní soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se zásadní námitkou žalovaného, která spočívala v tom, že žalobce neprokázal, že žalovaný vůči němu, oproti jiným oprávněným osobám, postupoval svévolně, liknavě, či byl ze strany žalovaného jinak diskriminován. Sám žalobce tvrdí, že se stal držitelem nároku postoupením, a teprve v momentě, kdy se stal držitelem nároku, v teoretické rovině vůči němu mohlo být postupováno svévolně resp. liknavě. Jestliže soud zásadně akceptoval to, že ke splnění této podmínky došlo ve vztahu k předchozím držitelům nároku, resp. za jejich držby, došlo k nesprávnému právnímu posouzení této otázky soudem. Další pochybení okresního soudu je v tom, že při posuzování toho, zda byla veřejná nabídka pozemků dostatečná, vyšel z tvrzení žalobce např. o nepřístupnosti náhradních pozemků, aniž by k těmto tvrzením prováděl dokazování a podrobněji se zabýval argumentací žalovaného ohledně veřejných nabídek pozemků a mechanismu fungování těchto nabídek. Žalovaný od počátku řízení tvrdil, že žalobce musí disponovat dostatečným množstvím nároků, které by mohl uplatnit na převod za situace, kdy náhradní pozemek musí být oceněn v souladu se zákonem. Žalovaný odmítá závěr okresního soudu, že na nároky uplatněné žalobcem nedopadá ustanovení o tzv. první restituční tečce a podle žalovaného tudíž žalobce nedisponuje dostatečným množstvím nároků, které by mohl uplatnit. Žalovaný má dále za to, že soudem prvého stupně byla nesprávně určena cena pozemku č. B, k. ú. T., když soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., č. 478/19/2017 ze dne 13. 4. 2017, která pozemek ocenila na 604 125 Kč, a nevzal v potaz posudek znalce Ing. Zdeňka Garlíka, který ocenil předmětný pozemek na částku 5 285 166,40 Kč. Okresní soud se dostatečně nevypořádal s tím, proč vycházel při ocenění z posudku znalce doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a nikoli z posudku znalce Ing. Zdeňka Garlíka. Poukázal na to, že byly zamítnuty jeho důkazní návrhy na výslech znalců k odstranění rozporů mezi znaleckými posudky k ocenění pozemku parc. č. B, když okresní soud dospěl k závěru, že rozpor není dán nesprávným postupem při vypracování znaleckých posudků, ale vyhodnocením charakteru pozemků jako pozemků určených k zastavění. Odvolacím petitem se žalovaný domáhal změny napadeného rozsudku, v jejímž důsledku by byla žaloba zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.
6. Žalobce, dle jeho písemného vyjádření k odvolání žalovaného, má za to, že odvolací argumentace žalovaného, že žalobce neprokázal, že žalovaný postupoval liknavě či jej jinak diskriminoval, když takovýto postup byl konstatován toliko k právním předchůdcům žalobce, je nedůvodná. Zjištěnou a v řízení prokázanou diskriminaci a liknavost žalovaného vůči rodičům žalobce jako osobám žalobci blízkým pociťuje žalobce zcela důvodně jako diskriminaci a liknavost dotýkající se jej osobně. Poukázal jednak opakovaně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v předcházejícím pravomocně skončeném řízení vedeném ohledně stejného nároku před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005 a jednak (poprvé) na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 100/2016, v němž se otec žalobce domáhal poskytnutí peněžité náhrady za zbylou část restitučního nároku, přičemž otci žalobce byla poskytnuta náhrada mnohonásobně převyšující peněžitou náhradu stanovenou podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o půdě, kdy důvodem tohoto rozhodnutí vycházejícího z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4319/16 byly právě zcela výjimečné okolnosti spojené s předmětným restitučním nárokem. Pokud žalovaný vytýká okresnímu soudu, že při posuzování dostatečnosti veřejné nabídky vycházel z tvrzení žalobce, neprováděl k této otázce dokazování a podrobněji se nezabýval obecnou argumentací žalovaného o možnosti žalobce uspokojit svůj nárok ve veřejných nabídkách, pak ani tato námitka není důvodná. Vzhledem k prezentovanému a nesprávnému stanovisku žalovaného, že na právní předchůdce žalobce dopadá ustanovení o první restituční tečce, byl Ing. Z. B. vyloučen z možnosti žádat o převod náhradních pozemků zahrnutých žalovaným do veřejných nabídek. Žalovaný měl existenci nároku Ing. Z. B. na převod náhradních pozemků postavenu najisto až doručením usnesení NS ČR 28 Cdo 2988/2016-1186 dne 17. 10. 2016. Do té doby měl žalovaný za to, že nárok na převod náhradních pozemků, kterého se žalobce v tomto řízení domáhá, zanikl. Argumentace žalovaného veřejnými nabídkami je s ohledem na tuto skutečnost zcela účelová. Navíc veřejné nabídky nejsou s to uspokojit nárok žalobce, když navíc žalovaný otevřeně deklaruje, že pozemky nemá a že je nezbytné ponechat je ve vlastnictví státu pro jeho potřeby a veřejné účely (důvodová zpráva ke změně zák. č. 503/2012 Sb. a zákona o půdě). Tato skutečnost plyne i z grafu a tabulky na str. 9 důvodové zprávy zahrnující roky 1993 až 2014, kdy je patrné, jak výrazně v posledních letech poklesla nabídka pozemků zahrnovaných do veřejných nabídek. Žalobce poukázal na celistvost a významnost nevydaných pozemků, za něž požaduje náhradu. Nedůvodnou je rovněž námitka žalovaného o nesprávnosti závěru okresního soudu, že na nároky žalobce nedopadá ust. o tzv. první restituční tečce. Okresní soud odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 812/2013-1050, který se týká právě předmětného restitučního nároku, kdy jeho držitelem byl právní předchůdce žalobce Ing. Z. B.. Z jeho závěrů vyplývá, že neobstojí závěr soudu, že právo na převod náhradních pozemků zanikl podle ust. čl. VI. zák. č. 253/2003 Sb. Okresní soud dospěl rovněž ke správnému závěru při ocenění pozemku a správně konstatoval, že rozpory ve znaleckých posudcích byly dány odlišným posouzením charakteru pozemku, kdy se jednalo o otázku právní a výslech znalců tak byl zcela nadbytečný.
7. V průběhu odvolacího řízení, s ohledem na výši restitučního nároku a jeho částečné uspokojení v jiných řízeních, a vzhledem k námitkám žalovaného s úmyslem předejít pochybnostem o existenci překážek převodu částí pozemku parc. č. B, vzal žalobce svůj požadavek na bezúplatný převod pozemku parc. č. A v obci a k. ú. Ch. a část pozemku parc. č. B, zpět. Celkový nárok žalobce je totiž 9 964 430,14 Kč, přičemž pravomocnými rozhodnutími soudů je vypořádán nárok žalobce do částky 5 316 972,80 Kč. Dosud nepravomocnými rozhodnutími Okresních soudů v Mostě, České Krumlově, Litoměřicích, Praha západ a Obvodního soudem pro Prahu 3 byl nahrazen projev vůle žalovaného převést náhradní pozemky na žalobce. Vzhledem k tomu, že by byl celkový restituční nárok žalobce překročen, žalobce u dosud nepravomocně skončených řízeních své restituční nároky částečně omezil tak, aby jeho restituční nárok na bezúplatné nabytí náhradních pozemků postačoval. Tato skutečnost byla důvodem částečného zpětvzetí žaloby pokud jde o pozemek v obci a k. ú. Ch. Aby zamezil pochybnostem o tom, zda je pozemek parc. č. B v k. ú. T. dotčen veřejně prospěšnou stavbou, která by byla překážkou převodu této části pozemku dle § 6 odst. 1 písm. b), vzal zpět žalobu o tu část, která by mohla být touto veřejně prospěšnou stavbou dotčena. Ze stejného důvodu vzal žalobce částečně zpět žalobu o tu část pozemku parc. č. B v k. ú. T., kterou požadoval v minulosti k úplatnému převodu, aby ji mohla užívat pro své potřeby Správa a údržba silnic Ústeckého kraje. Za tím účelem nechal žalobce zpracovat geometrický plán č. X vyhotovený společností AZIMUT CZ s.r.o., potvrzený Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Ústí nad Labem. Tento geometrický plán rozdělil pozemek B o původní výměře 85 690 m2 na pozemky parc. č. B o výměře 59 144 m2, parc. č. J o výměře 2 824 m2, parc. č. E o výměře 23 463 m2 a parc. č. K o výměře 259 m2. Nově očíslovaný pozemek parc. č. J je zastavěn veřejně prospěšnou stavbou, která by byla překážkou převodu této části pozemku dle § 6 odst. 1 písm. b) a nově očíslovaný pozemek parc. č. K je pozemek, který požaduje úplatně převést Ústecký kraj. Žalovaný vyslovil se zpětvzetím žaloby v uvedeném rozsahu souhlas.
8. Podle ustanovení § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (§ 222a odst. 2 o. s. ř.).
9. V procesní situaci, kdy v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět, přičemž žalovaný s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, postupoval odvolací soud dle citovaného ust. § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil za současného zrušení napadeného rozsudku ve stejném rozsahu [výrok I.a) rozsudku].
10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části, která zůstala předmětem řízení, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání, provedl důkaz dodatky znaleckého posudku, přičemž odvolání shledal nedůvodným.
11. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem o skutkovém stavu, jenž okresní soud na základě provedeného dokazování učinil a z něhož při svém rozhodnutí vycházel, jak již byl shora citován.
12. Spolehlivou oporu v provedeném dokazování mají zjištění okresního soudu, že žalobce nabyl nárok na převod náhradních pozemků na základě smlouvy o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného majetku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016 od svého otce Ing. Z. B. (dále jen právní předchůdce žalobce ). Ten tento nárok získal na základě bezúplatného postoupení od své manželky V. B. (matky žalobce). Jednalo se o nároky na převod jiného pozemku ve vlastnictví státu na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 2002, č. j. PÚ 332/91/5, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2002, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 19. 4. 2004, č. j. PÚ 3860/03, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2004. Výše nároku žalobce na bezúplatný převod jiného pozemku ve vlastnictví státu za nevydané části pozemků činila v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 částku 9 249 380,98 Kč. Matka žalobce V. B. podávala za účelem uspokojení nároku opakovaně v letech 2004-2005 přihlášky k veřejné nabídce pozemků určených k převodu oprávněným osobám. Jejím žádostem o převod náhradních pozemků zařazených do veřejné nabídky nebylo bez jakéhokoli odůvodnění vyhověno. Právní předchůdci žalobce se účastnili několika Veřejných nabídek s tím, že jejich nárok nebyl touto cestou uspokojen (vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 22. 10. 2004, vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 17. 12. 2004, vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 22. 2. 2005, vyhodnocení nabídky pozemků ze dne 25. 10. 2006, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 14. 1. 2004, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 5. 5. 2004, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 16. 11. 2004, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 11. 1. 2005, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 20. 3. 2005, přihláška k veřejné nabídce pozemků ze dne 15. 5. 2005). Žádostem právního předchůdce žalobce o převod jiného pozemku nebylo vyhověno, resp. byl z účasti na Veřejných nabídkách vyloučen, v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, podle něhož se mělo na žalobce vztahovat ustanovení o tzv. restituční tečce.
13. Právní předchůdce žalobce se totiž u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal za účelem uspokojení stejného restitučního nároku uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalovaného. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl (rozsudek ze dne 15. 2. 2012, č. j. 7 C 202/2005-869). Odvolací soud nejprve toto rozhodnutí prvostupňového soudu změnil a žalobu zamítl (rozsudek ze dne 6. 12. 2012, č. j. 25 Co 369/2012-978), neboť dospěl k závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který právní předchůdce žalobce získal postoupením od své manželky V. B. zanikl ze zákona podle § 16 odst. 6, 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., a že právnímu předchůdci žalobce nesvědčí právo domáhat se uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, když postup Pozemkového fondu nelze kvalifikovat jako liknavý a diskriminační. Dovolací soud toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud řešil stejný restituční nárok právního předchůdce žalobce, přičemž ani on nebyl osobou oprávněnou, ale nárok na převod jiného majetku získal jako osoba osobě oprávněné blízká, je na místě zdůraznit závěry především ohledně otázky zániku nároku právního předchůdce žalobce na převod náhradních pozemků v důsledku prekluze, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 812/2013-1050, které citoval okresní soud na str. 10 napadeného rozsudku. Z těchto závěrů jednoznačně plyne, že v důsledku změny zákona o půdě přijetím zákona č. 75/2012 Sb. se ustanovení čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. nevztahuje mj. ani na případy převodu mezi příbuznými v řadě přímé, a že právní posouzení věci odvolacím soudem (Městským soudem v Praze), uzavírá-li, že právo na převod náhradních pozemků, který právní předchůdce žalobce získal postoupením od své manželky, zanikl podle ust. čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., neobstojí. Dovolací soud dále v tomto svém rozhodnutí konstatoval nesprávnost závěru odvolacího Městského soudu v Praze o zániku práva právního předchůdce žalobce na převod náhradních pozemků. Pokud jde o otázku liknavosti a diskriminace právního předchůdce žalobce ze strany Pozemkového fondu ČR, pak vytkl odvolacímu soudu, že učinil tento závěr bez posouzení všech konkrétních relevantních kriterií, formulovaných rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 33, ve svazku 32; nebo nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Městský soud v Praze pak svým dalším rozhodnutím (sp. zn. 25Co 369/2012-1127 ze dne 12. 11. 2015), vázán v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR vysloveným právním názorem, žalobě vyhověl a povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků žalovanému uložil.
14. Ze zjištění učiněných okresním soudem, účastníky nikterak nerozporovaných, dále vyplývá, že pozemek parc. č. B (a po rozdělení tohoto pozemku i pozemek parc. č. E) v k. ú. T. je dle územního plánu města T. součástí území rezervy označené jako R1, určené k zastavění po případném vyčerpání ploch navržených územním plánem.
15. V odvolacím řízení učinili účastníci nesporným, že hodnota žalobci dosud nevydaných pozemků činí aktuálně 4 647 457,34 Kč při ocenění dle cenových předpisů učiněných ke dni 24. 6. 1991.
16. Odvolací soud, s ohledem na rozdělení pozemku parc. č. B v průběhu odvolacího řízení v důsledku částečného omezení žaloby, doplnil dokazování o dodatky ke znaleckému posudku č. 478/19/2017 zpracovaného znalkyní Doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., č. 1 ze dne 29. 11. 2017 a č. 2 ze dne 18. 4. 2018. Z nich bylo zjištěno, že pozemek parc. č. B byl oceněn částkou 464 020,90 Kč a pozemek parc. č. E byl oceněn částkou 118 275,80 Kč. Při ocenění pozemku vycházela znalkyně ze skutečnosti, že se jedná o pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako orná půda, přičemž územním plánem obce není tento pozemek určen pro zástavbu, ale je vymezen toliko jako rezerva. Účastníci pak učinili nesporným, že součástí pozemků jsou i trvalé porosty, jejichž cena je 6 662,40 Kč, když k těmto nebylo v dodatcích znaleckého posudku přihlédnuto.
17. Předně nelze přisvědčit námitce žalovaného, že nárok žalobce na převod náhradních pozemků, který žalobce získal na základě smlouvy o bezúplatném postoupení nároku na převod jiného majetku ve vlastnictví státu ze dne 31. 5. 2016 od svého otce Ing. Z. B. a zanikl ze zákona, a to podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb., a že žalobce nemá k dispozici žalobu o uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, neboť postup Pozemkového fondu ČR vůči žalobci, jde-li o nároky kvalifikovat jako liknavý a diskriminační.
18. Dle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., oprávněné osobě svědčí právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu; nerozhoduje-li o převodu Pozemkový úřad, do 2 let od doby, kdy mohla nárok na převod uplatnit u Pozemkového fondu poprvé, přičemž tato lhůta je lhůtou propadnou.
19. Nabylo-li rozhodnutí Pozemkového úřadu právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., tj. přede dnem 6. srpna 2003, dle čl. VI tohoto zákona lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005.
20. Čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. tedy stanovil pro realizaci nároku na vydání náhradního pozemku pro případy, u kterých rozhodnutí Pozemkového úřadu, jako titul pro vydání, nabylo účinnosti přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (tj. dnem 6. srpna 2003), jakož i pro případy, u nichž byl dán jiný titul pro vydání rovněž přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (tj. dnem 6. srpna 2003), minimální lhůtu dvou let, čtyř měsíců a 25 dní (tj. do dne 31. prosince 2005). Zákonem č. 253/2003 Sb. tak byla přijata tzv. restituční tečka, která stanovila konečnou lhůtu pro vypořádání nároků na vydání tzv. náhradních pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě (nyní § 11a zákona).
21. Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS č. 6/05 stanovil, že restituční tečka se nebude vztahovat na "původní" oprávněné osoby a jejich dědice. Restituční tečku ovšem ponechal Ustavní soud v platnosti pro všechny osoby, které získaly nárok na vydání náhradních pozemků smlouvou o postoupení pohledávky (pro postupníky nároků). Ústavní soud vyšel z premisy, že všechny tyto osoby postupníků nároků získaly nároky již s vědomím určitého rizika, že se tyto nároky nemusí podařit uspokojit, a dále, že nároky získaly za účelem finančního zhodnocení.
22. Až zákon č. 75/2012 Sb., který změnil zákon o půdě, rozšířil osoby, na něž nedopadá tzv. restituční tečka, i na příbuzné v řadě přímé, manžela, partnera nebo sourozence osoby uvedené v písmenu a), která na něj právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., převede. V posuzovaném případě se restitučního nároku, požadavkem na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, domáhá syn oprávněné osoby V. B. Bez ohledu na to, že se jedná v pořadí o druhou cesi, když původně oprávněná převedla restituční nárok na svého manžela a ten následně na žalobce, je žalobce oprávněn z tohoto nároku jako příbuzný oprávněné v řadě přímé, a tudíž závěr okresního soudu, že na něho nedopadá ustanovení o tzv. restituční tečce, je správný. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku včetně odkazů na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a jejich citaci.
23. Ani další námitka žalovaného o neprokázání liknavého a diskriminačního postupu při vypořádání restitučního nároku ve vztahu k žalobci, tedy skutečnosti, která zakládá oprávněné osobě právo uspokojit nárok jinak než formou veřejné nabídky ve smyslu § 11a zákona o půdě, není důvodná.
24. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Výjimečné uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zásadně zákonem stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je tak uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup žalovaného kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
25. Jde-li o posouzení otázky uplatnitelnosti nároku žalobou na uložení povinnosti žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků vycházel okresní soud ze zjištění, že nárok žalobce na vydání náhradních pozemků byl deklarován dvěma rozhodnutími pozemkového úřadu vydanými v letech 2002 a 2004, že v jiném řízení bylo vydáno rozhodnutí, přezkoumané i dovolacím soudem, v němž dospěly soudy k závěru o diskriminaci právního předchůdce žalobce, když žádosti právních předchůdců žalobce byly odmítány s ohledem na (jak vyšlo později najevo) nesprávný názor žalovaného o prekluzi nároku a následná nabídka pozemků určených pro převod byla kvantitativně i kvalitativně nedostatečná. Zjištění o tom, že žalovaný upřednostňoval převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se navíc o tyto pozemky ucházely cestou neveřejnou, učinil okresní soud z rozhodnutí, vydaných v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005. Okresní soud měl tedy na zřeteli jak dobu prodlení s uspokojením nároku žalobce (jeho předchůdce), tak i konkrétní zjištění o postupu žalované kolidující se zákonem o půdě, jímž bylo ztíženo, ne-li prakticky znemožněno uspokojení restitučních nároků zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek. Za této situace lze postup žalovaného kvalifikovat nejenom jako liknavý, nýbrž i nesoucí znaky libovůle a diskriminace. Právními předchůdci žalobce jsou jeho rodiče, když oprávněnou osobou podle zákona o půdě byla matka žalobce V. B., která převedla svůj restituční nárok na svého manžela Ing. Z. B. a ten následně na svého syna žalobce. Jestliže nedošlo k uspokojení nároku právních předchůdců žalobce coby jemu osob blízkých, neboť přístup žalovaného k uspokojení předmětného restitučního nároku byl diskriminační a liknavý, pak je třeba k takovému postupu přihlédnout i v situaci, kdy postoupením neuspokojeného restitučního nároku se domáhá převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu potomek oprávněné osoby.
26. Ani poslední odvolací argumentace žalovaného, podle níž okresní soud vycházel z nesprávného ocenění předmětných pozemků a v důsledku toho došlo k překročení restitučního nároku, není přiléhavá. Okresní soud předně nepochybil, jestliže nevyhověl důkazním návrhům žalovaného a nedoplnil dokazování výslechy znalců doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., a Ing. Zdeňka Garlíka k objasnění rozporů mezi jejich písemnými znaleckými posudky. Otázka, zda cena předmětných pozemků má odpovídat ceně pozemku určeného pro stavbu, když se nachází podle územního plánu obce T. v území vymezeném jako smíšené obytné plochy v územní rezervě městského charakteru (R1 SM), či zda má jejich ocenění odpovídat skutečnosti, že se jedná dle katastru nemovitostí o ornou půdu, není otázkou skutkovou, jejíž zodpovězení závisí na odborných znalostech, ale je otázkou právní, která náleží k vyřešení soudu nikoli znalci. Bylo proto na okresním soudu, zda bude vycházet ze závěrů znaleckého posudku Ing. Zdeňka Garlíka, který ocenil předmětné pozemky jako pozemky určené pro stavbu (dle § 14 odst. 1 vyhl. č. 316/1990 Sb. je cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada 70 Kč v dalších městech, v nichž působí MěNV), anebo ze závěrů znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., která provedla ocenění předmětných pozemků tak, jak jsou zapsány katastru nemovitostí, tedy jako ornou půdu (dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 316/1990 Sb. se cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda, ovocný sad, vinice nebo chmelnice se určí podle sazeb uvedených v příloze č. 9., tedy podle BPEJ). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že nelze s předmětnými pozemky pro účely ocenění nakládat jako s pozemky určenými k zastavění, a proto je třeba při určení ceny předmětných pozemků vycházet ze znaleckého posudku doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.
27. Předpisem stanovícím jednotlivé kategorie půdy je zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, který jednotlivé druhy pozemků vymezuje v § 3 odst. 2 takto: Pozemky se člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty jsou zemědělskými pozemky. Detailnější charakteristiku jednotlivých druhů přináší vyhláška Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí. Vedle katastrálního zákona vymezuje kategorizaci půdy stavební zákon. Zatímco katastrální zákon a katastrální vyhláška zejména definují jednotlivé druhy půdy a jejich evidenci, stavební zákon upravuje realizační stránku kategorizace půdy, tj. postupy při zařazení pozemku do určitého druhu a jeho změnu, v rámci úpravy územního plánování.
28. Podle § 43 odst. 1 věty prvé a druhé zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen "plocha přestavby"), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Pro územní rezervy se použije § 36 odst. 1 obdobně.
29. Podle § 36 odst. 1 věty 3, 4, 5, 6 a 7 stavebního zákona zásady územního rozvoje mohou vymezit plochu nebo koridor a stanovit jejich využití, jehož potřebu a plošné nároky je nutno prověřit (dále jen územní rezerva"). V územní rezervě jsou zakázány změny v území [§ 2 odst. 1 písm. a)], které by mohly stanovené využití podstatně ztížit nebo znemožnit. Změnit územní rezervu na plochu nebo koridor umožňující stanovené využití lze jen na základě aktualizace zásad územního rozvoje. Současně s návrhem zásad územního rozvoje se zpracovává vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, stanovené využití územní rezervy se přitom z hlediska vlivů na životní prostředí a evropsky významné lokality a ptačí oblasti neposuzuje. Ve vyhodnocení vlivů na životní prostředí se popíšou a vyhodnotí zjištěné a předpokládané závažné vlivy zásad územního rozvoje na životní prostředí a přijatelné alternativy naplňující cíle zásad územního rozvoje.
30. Územní plánování je nejdůležitějším nástrojem kategorizace půdy. Proces územního plánování se dělí na dvě fáze koncepční a realizační. V rámci koncepční fáze je pracováno s jednotlivým funkčními celky daného území a v rámci nich dochází k vytvoření předpokladů ke změnám uspořádání a využití konkrétních pozemků (k tomu srov. Franková, Martina. Úvod do pozemkového práva. Beroun: Eva Rozkotová, 2014. s. 29). Teprve v rámci realizační fáze dochází ke změně v účelovém určení konkrétního pozemku. Realizačními nástroji územního plánování pro kategorizaci půdy jsou územní rozhodnutí a územní souhlas. Plochy nebo koridory územních rezerv jsou stanoveny pro ty záměry, jejichž využití je teprve nutné prověřit. Územní rezerva by přitom neměla mít trvalý charakter, její využití zamýšleným způsobem by mělo být v přiměřené lhůtě prověřeno a plnění tohoto úkolu sledováno. Vymezení územní rezervy v zásadách územního rozvoje je ve svých důsledcích (toliko) určitou obdobou opatření o stavební uzávěře (k tomu srov. Komentář ke stavebnímu zákonu a předpisy související. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. s. 106).
31. Z uvedeného vyplývá, že koncepční začlenění pozemku v územním plánu do kategorie územní rezerva nic nemění na jeho původním určení dle katastrálního zákona. Bez realizace územního plánu nelze změnit kategorizaci pozemku z orné půdy na pozemek určený k zastavění, navíc když až na základě následných prověření bude moci být postaveno na jisto, že se pozemek, označený jako územní rezerva, k plánovanému využití hodí. Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly v době ocenění a i nadále jsou užívány jako půda orná, že jejich začlenění v územním plánu do územní rezervy nic nemění na druhu pozemků, je třeba vycházet při jejich ocenění z údajů uvedených v katastru nemovitostí, tedy ocenit je jako ornou půdu. Jestliže okresní soud dospěl při zjišťování, zda cena náhradních pozemků nepřevyšuje restituční nárok žalobce, k závěru, že podkladem pro stanovení ceny předmětných náhradních pozemků může být znalecký posudek znalkyně doc. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., která při ocenění pozemků vycházela ze skutečnosti, že se jedná o ornou půdu, pak byl tento závěr okresního soudu správný.
32. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. B a E v obci a k. ú. T. je důvodný, a jestliže okresní soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl, pak bylo jeho rozhodnutí věcně správné. Proto byl napadený rozsudek v uvedeném rozsahu dle § 219 o. s. ř. potvrzen.
33. Rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů je výrazem skutečnosti, že žalobce vzal žalobu částečně zpět, a to v rozsahu cca jedné poloviny uplatněného nároku, když hodnota původně požadovaných pozemků k vydání představovala částku 1 169 397 Kč a po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení pozemky, jejichž hodnota činí 582 295 Kč. V rozsahu zpětvzetí totiž, dle názoru odvolacího soudu, žalobce zavinil zastavení řízení, když žalovaný tento jeho procesní úkon svým chováním nikterak neovlivnil. Žalobce podal řadu žalob u okresních soudů v republice bezpochyby v očekávání, že těmto žalobám bude vyhověno. Jeho žalobní požadavky z hlediska hodnoty pozemků požadovaných k vydání však překračovaly výši jeho restitučního nároku. A právě skutečnost, že byl žalobce uspokojen ve svých nárocích rozhodnutími (i pravomocnými) jiných soudů, jej vedla k omezení dalších žalob, tedy i té, která je předmětem tohoto řízení. Jestliže nelze dospět k závěru, že důvodem zpětvzetí bylo chování žalovaného, byl by to žalobce, jemuž by měla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému (k tomu srov. § 146 odst. 2 o. s. ř.). Pakliže žalobce byl v druhé polovině svého nároku úspěšným, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (a před odvolacím soudem za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Ústí nad Labem 3. května 2018
Mgr. Jan Pekáč v.r.
předseda senátu