KSOS 33 INS 1716/2011
NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY KSOS 33 INS 1716/2011 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013-107
ýESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedkynČ JUDr. Hany Gajdziokové a soudc JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla P íhody v právní vČci žalobkynČ PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikaní íslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké námČstí 135/19, proti žalovanému Ing. Marku T ískovi, se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, jako insolvennímu správci dlužníka Leoše Dor áka, zastoupenému JUDr. Josefem Sedlákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o urení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v OstravČ pod sp. zn. 33 ICm 1537/2011, jako incidenní spor v insolvenní vČci dlužníka Leoše Dor áka, narozeného anonymizovano , bytem ve Velkých Losinách, Maršíkov 62, vedené u Krajského soudu v OstravČ pod sp. zn., o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, . j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, . j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (), se v potvrzujícím výroku ve vČci samé a ve výroku o nákladech ízení zrušuje a v tomto rozsahu se vČc vrací odvolacímu soudu k dalšímu ízení.
Od vodnČní:
V ízení zahájeném 20. ervna 2011 se žalobkynČ domáhá urení, že ást její pohledávky . 1 za dlužníkem Leošem Dor ákem ve výši 64 947,30 K (dále též jen
pohledávka . 1 ) a ást její pohledávky . 2 za týmž dlužníkem ve výši 13 932,80 K (dále též jen pohledávka . 2 ), které insolvenní správce v tomto rozsahu pop el na p ezkumném jednání, byly do insolvenního ízení vedeného u Krajského soudu v OstravČ pod sp. zn.p ihlášeny po právu, a to jako pohledávky nezajištČné a nevykonatelné. Krajský soud v OstravČ rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, . j. 33 ICm 1537/2011-30, zamítl žalobu o urení, že ást pohledávky . 2 ve výši 13 932,80 K byla do insolvenního ízení p ihlášena po právu (výrok I.), uril, že ást pohledávky . 1 ve výši 64 947,30 K je p ihlášená po právu jako pohledávka nezajištČná a nevykonatelná (výrok II.), a rozhodl o nákladech ízení (výrok III.). P i posouzení pravosti pohledávky . 1 soud prvního stupnČ vyšel ze zjištČní, že žalobkynČ (vČ itelka) uzav ela s Leošem Dor ákem (dlužníkem) 5. dubna 2010 smlouvu o revolvingovém úvČru . 9100341867 (dále jen smlouva o úvČru nebo smlouva ), jejíž obsah byl s odkazem na smluvní ujednání modifikován dodatkem z 13. dubna 2010 (dále též jen dodatek ). Na základČ smlouvy o úvČru poskytla žalobkynČ dlužníkovi úvČr ve výši 60 000 K, smluvní odmČna byla dohodnuta na 67 680 K a úvČr mČl být splacen ve 24 mČsíních splátkách po 5 320 K. Dlužník splátkový kalendá neplnil, uhradil pouze 37 240 K, žalobkynČ proto p ípisem z 24. února 2011 úvČr zesplatnila. Soud prvního stupnČ dospČl k závČru, že smlouva o úvČru byla uzav ena podle zákona . 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ) a zákona . 321/2001 Sb., o nČkterých podmínkách sjednávání spot ebitelského úvČru, v rozhodném znČní, p iemž obsahovala podstatné náležitosti urené ustanovením § 497 obch. zák. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dlužník podepsal smlouvu ze své svobodné v le, námitku opaku nikdy neuplatnil. Výnos žalobkynČ z poskytnuté ástky 60 000 K iní za dva roky 67 680 K, což se blíží lichevní hranici, avšak s ohledem na závČry vyjád ené v R 52/2005 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, uve ejnČné pod íslem 52/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s ohledem na rizikovost p íjemce úvČru nejde o cenu úvČru nedovolenou, nebo p edstavuje necelých 60 % ronČ. K námitce žalovaného, že dlužník považoval smlouvu o úvČru za návrh na uzav ení smlouvy, soud prvního stupnČ odkázal na smluvní ujednání pod bodem 1.6. a 2.5., z nichž vyplývá v le dlužníka p ijmout úvČr i za situace, kdy bude nižší, než ve smlouvČ stanovená maximální výše úvČru. Up esnČní parametr úvČru bylo dlužníkovi oznámeno dodatkem, jímž oproti smlouvČ samotné došlo k p edvídanému snížení výše úvČru a navazujícímu snížení mČsíních splátek a roní procentní sazby náklad (dále jen RPSN ). Úastníci netvrdili, že by dlužník dodatek odmítl a smlouvu o úvČru zrušil, naopak plnČní žalobkynČ bez výhrad p ijal. Dodatené urení obsahu smlouvy umož uje ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., a by nem že být ponecháno na libov li jedné ze stran, m že být odvozeno od skuteností na úastnících smlouvy nezávislých. Takovou skuteností v daném p ípadČ bylo hodnocení bonity klienta, dodatek tedy p edstavuje modifikaci výše úvČru v rámci úastníky dohodnutých podmínek. Právo dlužníka za uritých podmínek odmítnout dodatek posoudil jako dohodnutou možnost (právo) od smlouvy odstoupit podle ustanovení § 344 a násl. obch. zák. a § 4 odst. 2 písm. h) zákona . 321/2001 Sb. v rozhodném znČní. Soud prvního stupnČ uzav el, že žalobkynČ má ze smlouvy o úvČru nárok na vrácení dlužných splátek, tj. ástky 90 440 K, a na zaplacení smluvních pokut ve výši 1 542 K. Jestliže insolvenní správce uznal z této pohledávky 27 034,70 K, je rovnČž zbylá ást pohledávky ve výši 64 947,30 K po právu. 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013
OhlednČ pohledávky . 2 soud prvního stupnČ dospČl k závČru, že smlouva je absolutnČ neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nebo jde o smlouvu lichevní. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví oznaeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupnČ ve výroku II. co do ástky 25 377,64 K, ve zbývající ásti jej ve výroku II. zmČnil a žalobu o urení pravosti pohledávky ve výši 39 569,66 K zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech ízení p ed soudy obou stup (druhý výrok). Odvolací soud považoval skutková zjištČní soudu prvního stupnČ za správná a pro posouzení projednávané vČci za úplná. P itakal závČru, že mezi žalobkyní a dlužníkem byla uzav ena smlouva o úvČru, p iemž šlo o spot ebitelskou smlouvu podle ustanovení § 52 a násl. zákona . 40/1964 Sb., obanský zákoník (dále též jen ob. zák ). V ízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobkynČ úmyslnČ využila nezkušenosti dlužníka, jeho tísnČ, rozumové slabosti i rozrušení, a proto nepovažoval p edmČtnou smlouvu (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) za smlouvu lichevní. Odvolací soud oznail za správný rovnČž závČr soudu prvního stupnČ, že dodatek ke smlouvČ o úvČru je t eba posuzovat jako sjednané dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu 128 304 K podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., jež nemá vliv na vznik smlouvy. K dohodnuté smluvní odmČnČ odvolací soud uvedl, že tato není svou postatou niím jiným než kapitalizovaným úrokem z úvČru. Ujednání, podle nČhož by vČ itelka za poskytnutých 60 000 K se splatností dva roky obdržela cenu penČz ve výši 67 680 K, p edstavuje v p epotu roní úrok 86,309 % ( nikoli cca 60 %, jak uzav el soud prvního stupnČ ). Takovou odmČnu odvolací soud považoval za neplatnou jen ástenČ, a to v ásti, v níž byla sjednána v nep imČ ené, a tedy nemravné výši. ýástená neplatnost ujednání o výši odmČny však nemá vliv na platnost smlouvy jako celku, dlužníkovi tedy vzniklo právo na erpání smluvené ástky a povinnost k jejímu vrácení vetnČ p imČ ené odmČny. Odvolací soud vytkl postupu žalovaného vnit ní rozpornost, nebo se dovolává neplatnosti smlouvy o úvČru jako celku, p estože na p ezkumném jednání uznal pohledávku žalobkynČ vedle jistiny p edstavující zbytek splátek v celkové výši 22 760 K též smluvní pokutu ve výši 1 542 K a úrok ve výši 2 732,70 K. S ohledem na výši poskytnutých prost edk , výši mČsíních splátek, celkovou dobu splácení a na osobní a ekonomické pomČry dlužníka ke dni uzav ení smlouvy, z nichž vyplývá znaná rizikovost nezajištČného úvČru, považoval odvolací soud za p imČ enou cenu penČz ástku odpovídající sazbČ roního úroku z úvČru ve výši 40 %. Po provedení složitého výpotu podle vzorce, jehož užití nezd vodnil, uzav el, že do dne rozhodnutí o úpadku mČlo být zaplaceno na jistinČ 60 000 K a na úrocích 28 110,34 K (p i 40% úroku), celkem 88 110,34 K. Dlužník do úpadku uhradil sedm splátek v celkové výši 37 240 K, zbývá tedy 50 870,34 K. Rozdíl mezi dlužnou ástkou na jistinČ a úrocích ke dni rozhodnutí o úpadku (50 870,34 K) a insolvenním správcem uznanou ástkou na jistinČ a úrocích (25 492,70 K) iní 25 377,64 K. Tuto ástku by mČl dlužník uhradit a žaloba je v tomto rozsahu d vodná. Co do zbývající ástky 39 569,66 K žalobkynČ nemá právo na úhradu. VýslovnČ nad rámec d vod svého rozhodnutí odvolací soud dodal, že v p ípadČ posouzení celé smlouvy o úvČru jako neplatné by vČ itelce vznikla pohledávka z titulu bezd vodného obohacení podle ustanovení § 451 ob. zák. Majetkovým vyjád ením prospČchu, kterého by se dlužníku podle neplatné smlouvy dostalo, by potom byla penČžitá ástka odpovídající ástkám obvykle v daném místČ a ase vynakládaným na získání úvČru za obdobných podmínek.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve vČci samé podal žalovaný dovolání, opíraje jeho p ípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) obanského soudního ádu (dále též jen o. s. . ), maje rozhodnutí za zásadnČ právnČ významné, nebo eší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vy ešena a je soudy rozhodována rozdílnČ. Dovolatel uplat uje dovolací d vody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ., tedy že ízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci, a že napadené rozhodnutí spoívá na nesprávném právním posouzení vČci. K dovolacímu d vodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. . dovolatel uvádí, že soud prvního stupnČ nezaujal žádné stanovisko k jeho tvrzení, že podle údaj ýeské národní banky (dále též jen ýNB ) dostupných na internetu inila v roce 2010 u spot ebitelských úvČr poskytovaných bankami domácnostem RPSN 15-16 %, a neuinil v tomto smČru žádná skutková zjištČní. Zamítl-li d kazní návrh žalovaného k prokázání uvedené skutenosti dotazem na ýeskou národní banku, mČl podle názoru dovolatele zmínČnou výši RPSN za prokázanou a mČl ji zohlednit p i právním posouzení vČci. Odvolací soud se s procesní námitkou žalovaného, že skutková zjištČní soudu prvního stupnČ jsou sice správná, ale ne úplná, vypo ádal zcela nedostatenČ, když ve svém od vodnČní pouze odkázal na správná skutková zjištČní soudu prvního stupnČ v celém rozsahu . Odvolací soud tedy ádnČ nezd vodnil, pro neakceptuje námitku žalovaného poukazující na disproporci mezi výší RPSN v p edmČtné smlouvČ a obvyklou výší RPSN, ímž zatížil ízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci. Pod dovolací d vod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. . dovolatel pod azuje vícero námitek. P ednČ odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu o úvČru neposoudil jako smlouvu lichevní, a tedy neplatnou podle ustanovení § 39 ob. zák. Namítá, že judikatura Nejvyššího soudu není v otázce lichevních smluv, p edevším ve vztahu ke spot ebitelským úvČr m, ustálená, a nesouhlasí se závČrem soudu prvního stupnČ, že v ízení nevyšlo najevo, že by vČ itelka úmyslnČ využila tísnČ dlužníka, nebo lichevní povaha p edmČtné smlouvy je dána její formulá ovou povahou a zcela nep imČ enou výší sjednaného úroku. Dovolatel namítá, že v projednávané vČci nelze aplikovat ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., ponČvadž tímto ustanovením p ipuštČný zp sob dodateného urení obsahu závazku nesmí záviset jen na v li jedné strany, zatímco v projednávané vČci byl obsah smluvního vztahu žalobcem uren jednostrannČ. Smlouva o úvČru podepsaná obČma stranami nemČla všechny obsahové náležitosti, když její parametry byly sjednány pouze p edbČžnČ, a proto nemohla mít právní úinky. Právní úinky nemohl mít ani dodatek, nebo jej podepsala jen žalobkynČ. Podle p esvČdení dovolatele je nesprávný závČr odvolacího soudu, který sjednanou odmČnu ve výši 67 680 K posoudil jen jako ástenČ neplatnou s tím, že vČ itelce je zachováno právo na p imČ enou odmČnu. P itom z od vodnČní rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jakým zp sobem zjistil, že výše úroku p edstavuje 86,39 %. Nejde o triviální poetní úkon, a proto musí být výpoet výše úroku proveden znalcem nebo vyplývat z odborného vyjád ení ýNB i jiné banky. Zd raz uje, že ujednání o výši úroku je svou podstatou ujednáním nedČlitelným, které nem že mít platnou a neplatnou ást, a je proto t eba na nČj vztáhnout ustanovení § 41 ob. zák. Dovolatel nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu, že jeho postup je vnit nČ rozporný, nepop el-li p ihlášenou pohledávku v celém rozsahu, a za nesprávný považuje závČr, podle nČhož je p imČ ený 40% úrok. Odmítá argumentaci odvolacího soudu, že p imČ enost úroení úvČru je t eba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytnutím úvČru spojeno. 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vČc mu vrátil k dalšímu ízení. ŽalobkynČ považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, p ípadnČ zamítl. Se z etelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací ízení -v souladu s bodem 7. l. II p echodných ustanovení ásti první zákona . 404/2012 Sb., kterým se mČní zákon . 99/1963 Sb., obanský soudní ád, ve znČní pozdČjších p edpis , a nČkteré další zákony-obanský soudní ád ve znČní úinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupnČ ve výroku ve vČci samé, m že být p ípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. . O p ípad uvedený pod písmenem b) v projednávané vČci nejde, nebo ve vČci nebylo soudem prvního stupnČ vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak p ichází p ípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. . (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospČje k závČru, že napadené rozhodnutí má ve vČci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. . rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, eší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vy ešena nebo která je soudy rozhodována rozdílnČ, nebo má-li být dovolacím soudem vy ešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatnČným dovolacími d vody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nep ihlíží. Nejvyšší soud dospČl k závČru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce urení výše úroku, byl-li ve smlouvČ o úvČru dohodnut v nep imČ ené výši, nebo tuto otázku odvolací soud ešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dále v otázce aplikace ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. v p ípadČ, že dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základČ posouzení bonity klienta (dlužníka), nebo tato otázka nebyla v judikatu e dovolacího soudu ešena. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. . lze rozhodnutí odvolacího soudu p ezkoumat jen z d vod uplatnČných v dovolání. Je-li dovolání p ípustné, dovolací soud p ihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ., jakož i k jiným vadám ízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci, i když nebyly v dovolání uplatnČny. Vady ízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. . se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel tyto vady netvrdí. Dovolatel namítá tzv. jinou vadu ízení spoívající v tom, že soud prvního stupnČ zamítl jeho d kazní návrh na ovČ ení výše RPSN u spot ebitelských úvČr dotazem u ýeské národní banky a odvolací soud se omezil na konstatování, že skutková zjištČní soudu prvního stupnČ jsou správná, aniž ádnČ zd vodnil, pro neakceptoval námitku žalovaného o nep ijatelné disproporci mezi výší RPSN sjednanou ve smlouvČ o úvČru a obvyklou výší RPSN. Námitkou smČ ující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhovČl úastníku ízení a neprovedl jím navrhovaný d kaz, se Nejvyšší soud zabýval již v adČ rozhodnutí. V nich uzav el, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných d kaz provede (srov. § 120 odst. 1 vČtu druhou o. s. .), není tedy vázán d kazními návrhy úastník potud, že by byl povinen provést všechny nabízené d kazy. Rozhoduje-li však v neprospČch úastníka ízení proto,
že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z d vodu neunesení d kazního b emene), pak takový závČr p edpokládá, že ádnČ a úplnČ provedl navržené d kazy; d kaz, který úastník k prokázání svého tvrzení oznail, není t eba provést zásadnČ jen tehdy, jestliže jeho prost ednictvím nepochybnČ nemohou být rozhodné skutenosti prokázány (srov. shodnČ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. b ezna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, které jsou ve ejnosti dostupné-stejnČ jako níže uvádČná rozhodnutí Nejvyššího soudu-na jeho webových stránkách). D vody, pro nČž soud prvního stupnČ v projednávané vČci nepovažoval za nutné provést nČkteré dovolatelem navržené d kazy, takto formulovaný p edpoklad spl ují. Soud prvního stupnČ provedl rozsáhlé dokazování a v od vodnČní rozhodnutí vysvČtlil, že uvedenou skutenost zjistil z údaj ýeské národní banky dostupných na internetu. Zd raz uje-li dovolatel, že nebylo zd vodnČno neprovedení d kazu dotazem u ýeské národní banky, pak jeho tvrzení je v rozporu se skuteností, nebo soud prvního stupnČ ádnČ od vodnil, že skutenost považuje za známou z ú ední innosti, a proto d kaz neprovedl. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Z uvedeného je z ejmé, že nejde o vadu ízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci. Namítá-li dovolatel, že soud ádnČ nezd vodnil, pro neakceptuje námitku žalovaného poukazující na nep ijatelnou disproporci mezi výší RPSN sjednanou ve smlouvČ o úvČru a obvyklou výší RPSN, ve skutenosti zpochyb uje zásadu volného hodnocení d kaz zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. . (k tomu srov. v literatu e nap . Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Obanský soudní ád I. § 1 až 200za. Komentá . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 913-915). Samo hodnocení d kaz však nelze úspČšnČ napadnout žádným dovolacím d vodem (srov. nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ervence 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 9, roník 2005, pod íslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009). V judikatu e Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé nap íklad nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uve ejnČný ve Sbírce nález a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, roníku 1997, ásti I., pod po adovým íslem 1. Otázkou zásadního právního významu je dovoláním zpochybnČný závČr odvolacího soudu, že v nep imČ ené výši sjednaný úrok m že být snížen na maximální p imČ enou výši. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvČru se zavazuje vČ itel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospČch penČžní prost edky do urité ástky, a dlužník se zavazuje poskytnuté penČžní prost edky vrátit a zaplatit úroky. Z ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že od doby poskytnutí penČžních prost edk je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší p ípustné výši stanovené zákonem nebo na základČ zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvČry, které poskytují banky v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než p ípustné podle zákona nebo na základČ zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše p ípustné. Výše úrok se ídí p edevším ujednáním stran ve smlouvČ; v p ípadČ absence platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky v nejvyšší p ípustné výši stanovené zákonem nebo na základČ zákona . V souasné dobČ takový zákon souástí eského právního ádu není a ýeská národní banka svého oprávnČní stanovit maximální úrokové sazby pro úvČry poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se výše úrok mČla rovnat obvyklým 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013
úrok m požadovaným za úvČry bankami v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy. Je z ejmé, že jde o obtížnČ zjistitelný a ne zcela p esný údaj. Vzhledem k tomu, že nejvyšší p ípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení p edpokládané v poslední vČtČ ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. se neuplatní, a výše úrok z úvČr urovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována. P i jejím sjednávání by však mČly být respektovány principy dobrých mrav , resp. poctivého obchodního styku, tj. úroky by nemČly být nep imČ enČ vysoké (nap . vícenásobnČ p evyšovat právními p edpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by mČla být po celou dobu splácení úvČru pokud možno nemČnná (srov. ýáp, Z., Kova ík, Z., Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentá , Praha: Wolters Kluwer, 2009). Smlouva o úvČru nem že být sjednána jako bezúroná, závazek zaplatit úroky pat í k pojmovým znak m smlouvy o úvČru, je její podstatnou ástí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li vČ itel a dlužník výši úrok ve smlouvČ, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixnČ, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy za úvČry jimi poskytované (shodnČ srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentá . 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1156). P itom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzav el, že p ípadná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvČ o úvČru nezp sobuje sama o sobČ neplatnost smlouvy o úvČru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddČlitelnosti té ásti právního úkonu (smlouvy o úvČru), která se týká úrok , od dalších ástí takové smlouvy a uvedené ustanovení p iznává vČ iteli právo požadovat úroky z poskytnutých penČžních prost edk i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvČ o úvČru sjednána. Je-li ujednání o úrocích ve smlouvČ neplatné, vČ itelka má právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. kvČtna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud k této otázce provedl dokazování a že by zjiš oval, jaká byla obvyklá výše úrok požadovaných za úvČry, které poskytují banky v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy, jak uruje ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. pro p ípad, nejsou-li úroky platnČ sjednány. Snížil-li odvolací soud úrok na výši, kterou považoval za p imČ enou, aniž by z od vodnČní rozsudku vyplývalo, že zjiš oval výši úroku obvyklou v daném místČ a ase, postupoval v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu a jeho právní závČr je proto nesprávný. Dovolatelem p edest ená otázka (ne)správnosti aplikace ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. v situaci, kdy dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základČ posouzení bonity klienta (dlužníka), je otázkou zásadního právního významu, nebo tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud ešena; námitka však není d vodná. Z ustanovení § 497 obch. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvČru jsou závazek vČ itele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost v jeho prospČch penČžní prost edky, urení výše penČžních prost edk , které mají být poskytnuty, a závazek dlužníka poskytnuté prost edky vrátit a zaplatit úroky. P itom podle ustanovení § 269 odst. 1 obch. zák. smlouva o úvČru uvedené podstatné náležitosti musí obsahovat, vetnČ ujednání o výši penČžních prost edk , kterou se vČ itel zavázal dlužníkovi na požádání poskytnout, a pokud se o této podstatné náležitosti strany nedohodly, nejde o smlouvu o úvČru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 891/2007).
Co do výše m že být ástka úvČru dohodnuta pevnou ástkou nebo limitem (srov. Bejek, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 450). Obsahuje-li smlouva o úvČru dohodu o maximální výši úvČru, jde o vymezení ástky úvČru limitem. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že by chybČla nČkterá další z podstatných náležitostí smlouvy. Podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. dohoda o urité ásti smlouvy m že být nahrazena dohodou stran o zp sobu umož ujícím dodatené urení obsahu závazku, jestliže tento zp sob nezávisí jen na v li jedné strany. Má-li být chybČjící ást smlouvy urena soudem nebo uritou osobou, vyžaduje se, aby dohoda mČla písemnou formu, a platí obdobnČ § 291 obch. zák. Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. ást obsahu smlouvy lze urit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu p iložené. Strany se na možnosti dodateného urení konkrétní výše úvČru, jehož podmínky byly specifikovány v l. 2.5. smluvních ujednání, ve smlouvČ dohodly. Stanoví-li smluvní ujednání v l. 1.6., že klient výslovnČ souhlasí s možností snížení výše poskytnutého úvČru po posouzení bonity klienta, jde o dodatené urení obsahu smlouvy podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., které m že být odvozeno od skuteností na úastnících smlouvy nezávislých. Takovou skuteností v daném p ípadČ byla bonita klienta, kterou vČ itelka p ed poskytnutím úvČru zhodnotila. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné posouzení vČci, když p itakal soudu prvního stupnČ v závČru, že smlouva byla platnČ uzav ena a dodatek je t eba posuzovat jako sjednané dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu, které nemá vliv na vznik smlouvy. Dovolatel dále nesouhlasí se závČrem odvolacího soudu, podle nČhož smlouvu o úvČru nelze považovat za tzv. lichevní smlouvu a nejde tedy o smlouvu neplatnou podle § 39 ob. zák., nebo v ízení nevyšlo najevo, že by vČ itelka zneužila tísnČ dlužníka. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzav e zneužívaje nČí nezkušenosti, tísnČ i rozumové slabosti nebo nČího rozrušení, p iemž dá sobČ nebo jinému poskytnout i slíbit plnČní, jehož hodnota je k hodnotČ vzájemného plnČní v hrubém nepomČru, a jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutnČ neplatné podle ustanovení § 39 ob. zák. O lichevní smlouvu podle obanského práva jde v p ípadČ, kdy jednající z okolností vČci vČdČl anebo musel vČdČt, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo souasnČ v trestním ízení oznaeno za trestný in (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Námitky dovolatele zpochyb ující zjištČní soud nižších stup lze pod adit pod dovolací d vod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. . (t. j., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištČní, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné ásti oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel u dovolání p ípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. . nemá k dispozici (srov. ustanovení § 237 odst. 3 o. s. .). Jelikož odvolací soud postupoval p i urení výše úroku, který byl ve smlouvČ o úvČru sjednán v nep imČ ené výši, nesprávnČ, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve vČci samé (a v závislém výroku o nákladech ízení) zrušil a vČc 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013 v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu ízení (§ 243b odst. 2 ást vČty za st edníkem a odst. 3 vČta první o. s. .). Ostatními námitkami dovolatele vztahujícími se k výpotu výše úroku odvolacím soudem, k závČru o p imČ eném úroku a k p ípadnému nároku žalobkynČ na vydání bezd vodného obohacení, se dovolací soud z d vodu hospodárnosti již nezabýval, nebo posouzení tČchto námitek by nemČlo vliv na výsledek dovolacího ízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o. s. .). O náhradČ náklad ízení vetnČ náklad dovolacího ízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve vČci (§ 243d odst. 1 vČta druhá o. s. .). Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek.
V BrnČ dne 26. íjna 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á , v. r. p edsedkynČ senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová
NEJVYŠŠÍ SOUD ýESKÉ REPUBLIKY KSOS 33 INS 1716/2011 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013-107
ýESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ýeské republiky rozhodl v senátČ složeném z p edsedkynČ JUDr. Hany Gajdziokové a soudc JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla P íhody v právní vČci žalobkynČ PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikaní íslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké námČstí 135/19, proti žalovanému Ing. Marku T ískovi, se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, jako insolvennímu správci dlužníka Leoše Dor áka, zastoupenému JUDr. Josefem Sedlákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o urení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v OstravČ pod sp. zn. 33 ICm 1537/2011, jako incidenní spor v insolvenní vČci dlužníka Leoše Dor áka, narozeného anonymizovano , bytem ve Velkých Losinách, Maršíkov 62, vedené u Krajského soudu v OstravČ pod sp. zn., o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, . j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, . j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (), se v potvrzujícím výroku ve vČci samé a ve výroku o nákladech ízení zrušuje a v tomto rozsahu se vČc vrací odvolacímu soudu k dalšímu ízení.
Od vodnČní:
V ízení zahájeném 20. ervna 2011 se žalobkynČ domáhá urení, že ást její pohledávky . 1 za dlužníkem Leošem Dor ákem ve výši 64 947,30 K (dále též jen
pohledávka . 1 ) a ást její pohledávky . 2 za týmž dlužníkem ve výši 13 932,80 K (dále též jen pohledávka . 2 ), které insolvenní správce v tomto rozsahu pop el na p ezkumném jednání, byly do insolvenního ízení vedeného u Krajského soudu v OstravČ pod sp. zn.p ihlášeny po právu, a to jako pohledávky nezajištČné a nevykonatelné. Krajský soud v OstravČ rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, . j. 33 ICm 1537/2011-30, zamítl žalobu o urení, že ást pohledávky . 2 ve výši 13 932,80 K byla do insolvenního ízení p ihlášena po právu (výrok I.), uril, že ást pohledávky . 1 ve výši 64 947,30 K je p ihlášená po právu jako pohledávka nezajištČná a nevykonatelná (výrok II.), a rozhodl o nákladech ízení (výrok III.). P i posouzení pravosti pohledávky . 1 soud prvního stupnČ vyšel ze zjištČní, že žalobkynČ (vČ itelka) uzav ela s Leošem Dor ákem (dlužníkem) 5. dubna 2010 smlouvu o revolvingovém úvČru . 9100341867 (dále jen smlouva o úvČru nebo smlouva ), jejíž obsah byl s odkazem na smluvní ujednání modifikován dodatkem z 13. dubna 2010 (dále též jen dodatek ). Na základČ smlouvy o úvČru poskytla žalobkynČ dlužníkovi úvČr ve výši 60 000 K, smluvní odmČna byla dohodnuta na 67 680 K a úvČr mČl být splacen ve 24 mČsíních splátkách po 5 320 K. Dlužník splátkový kalendá neplnil, uhradil pouze 37 240 K, žalobkynČ proto p ípisem z 24. února 2011 úvČr zesplatnila. Soud prvního stupnČ dospČl k závČru, že smlouva o úvČru byla uzav ena podle zákona . 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ) a zákona . 321/2001 Sb., o nČkterých podmínkách sjednávání spot ebitelského úvČru, v rozhodném znČní, p iemž obsahovala podstatné náležitosti urené ustanovením § 497 obch. zák. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dlužník podepsal smlouvu ze své svobodné v le, námitku opaku nikdy neuplatnil. Výnos žalobkynČ z poskytnuté ástky 60 000 K iní za dva roky 67 680 K, což se blíží lichevní hranici, avšak s ohledem na závČry vyjád ené v R 52/2005 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, uve ejnČné pod íslem 52/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s ohledem na rizikovost p íjemce úvČru nejde o cenu úvČru nedovolenou, nebo p edstavuje necelých 60 % ronČ. K námitce žalovaného, že dlužník považoval smlouvu o úvČru za návrh na uzav ení smlouvy, soud prvního stupnČ odkázal na smluvní ujednání pod bodem 1.6. a 2.5., z nichž vyplývá v le dlužníka p ijmout úvČr i za situace, kdy bude nižší, než ve smlouvČ stanovená maximální výše úvČru. Up esnČní parametr úvČru bylo dlužníkovi oznámeno dodatkem, jímž oproti smlouvČ samotné došlo k p edvídanému snížení výše úvČru a navazujícímu snížení mČsíních splátek a roní procentní sazby náklad (dále jen RPSN ). Úastníci netvrdili, že by dlužník dodatek odmítl a smlouvu o úvČru zrušil, naopak plnČní žalobkynČ bez výhrad p ijal. Dodatené urení obsahu smlouvy umož uje ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., a by nem že být ponecháno na libov li jedné ze stran, m že být odvozeno od skuteností na úastnících smlouvy nezávislých. Takovou skuteností v daném p ípadČ bylo hodnocení bonity klienta, dodatek tedy p edstavuje modifikaci výše úvČru v rámci úastníky dohodnutých podmínek. Právo dlužníka za uritých podmínek odmítnout dodatek posoudil jako dohodnutou možnost (právo) od smlouvy odstoupit podle ustanovení § 344 a násl. obch. zák. a § 4 odst. 2 písm. h) zákona . 321/2001 Sb. v rozhodném znČní. Soud prvního stupnČ uzav el, že žalobkynČ má ze smlouvy o úvČru nárok na vrácení dlužných splátek, tj. ástky 90 440 K, a na zaplacení smluvních pokut ve výši 1 542 K. Jestliže insolvenní správce uznal z této pohledávky 27 034,70 K, je rovnČž zbylá ást pohledávky ve výši 64 947,30 K po právu. 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013
OhlednČ pohledávky . 2 soud prvního stupnČ dospČl k závČru, že smlouva je absolutnČ neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nebo jde o smlouvu lichevní. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví oznaeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupnČ ve výroku II. co do ástky 25 377,64 K, ve zbývající ásti jej ve výroku II. zmČnil a žalobu o urení pravosti pohledávky ve výši 39 569,66 K zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech ízení p ed soudy obou stup (druhý výrok). Odvolací soud považoval skutková zjištČní soudu prvního stupnČ za správná a pro posouzení projednávané vČci za úplná. P itakal závČru, že mezi žalobkyní a dlužníkem byla uzav ena smlouva o úvČru, p iemž šlo o spot ebitelskou smlouvu podle ustanovení § 52 a násl. zákona . 40/1964 Sb., obanský zákoník (dále též jen ob. zák ). V ízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobkynČ úmyslnČ využila nezkušenosti dlužníka, jeho tísnČ, rozumové slabosti i rozrušení, a proto nepovažoval p edmČtnou smlouvu (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) za smlouvu lichevní. Odvolací soud oznail za správný rovnČž závČr soudu prvního stupnČ, že dodatek ke smlouvČ o úvČru je t eba posuzovat jako sjednané dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu 128 304 K podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., jež nemá vliv na vznik smlouvy. K dohodnuté smluvní odmČnČ odvolací soud uvedl, že tato není svou postatou niím jiným než kapitalizovaným úrokem z úvČru. Ujednání, podle nČhož by vČ itelka za poskytnutých 60 000 K se splatností dva roky obdržela cenu penČz ve výši 67 680 K, p edstavuje v p epotu roní úrok 86,309 % ( nikoli cca 60 %, jak uzav el soud prvního stupnČ ). Takovou odmČnu odvolací soud považoval za neplatnou jen ástenČ, a to v ásti, v níž byla sjednána v nep imČ ené, a tedy nemravné výši. ýástená neplatnost ujednání o výši odmČny však nemá vliv na platnost smlouvy jako celku, dlužníkovi tedy vzniklo právo na erpání smluvené ástky a povinnost k jejímu vrácení vetnČ p imČ ené odmČny. Odvolací soud vytkl postupu žalovaného vnit ní rozpornost, nebo se dovolává neplatnosti smlouvy o úvČru jako celku, p estože na p ezkumném jednání uznal pohledávku žalobkynČ vedle jistiny p edstavující zbytek splátek v celkové výši 22 760 K též smluvní pokutu ve výši 1 542 K a úrok ve výši 2 732,70 K. S ohledem na výši poskytnutých prost edk , výši mČsíních splátek, celkovou dobu splácení a na osobní a ekonomické pomČry dlužníka ke dni uzav ení smlouvy, z nichž vyplývá znaná rizikovost nezajištČného úvČru, považoval odvolací soud za p imČ enou cenu penČz ástku odpovídající sazbČ roního úroku z úvČru ve výši 40 %. Po provedení složitého výpotu podle vzorce, jehož užití nezd vodnil, uzav el, že do dne rozhodnutí o úpadku mČlo být zaplaceno na jistinČ 60 000 K a na úrocích 28 110,34 K (p i 40% úroku), celkem 88 110,34 K. Dlužník do úpadku uhradil sedm splátek v celkové výši 37 240 K, zbývá tedy 50 870,34 K. Rozdíl mezi dlužnou ástkou na jistinČ a úrocích ke dni rozhodnutí o úpadku (50 870,34 K) a insolvenním správcem uznanou ástkou na jistinČ a úrocích (25 492,70 K) iní 25 377,64 K. Tuto ástku by mČl dlužník uhradit a žaloba je v tomto rozsahu d vodná. Co do zbývající ástky 39 569,66 K žalobkynČ nemá právo na úhradu. VýslovnČ nad rámec d vod svého rozhodnutí odvolací soud dodal, že v p ípadČ posouzení celé smlouvy o úvČru jako neplatné by vČ itelce vznikla pohledávka z titulu bezd vodného obohacení podle ustanovení § 451 ob. zák. Majetkovým vyjád ením prospČchu, kterého by se dlužníku podle neplatné smlouvy dostalo, by potom byla penČžitá ástka odpovídající ástkám obvykle v daném místČ a ase vynakládaným na získání úvČru za obdobných podmínek.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve vČci samé podal žalovaný dovolání, opíraje jeho p ípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) obanského soudního ádu (dále též jen o. s. . ), maje rozhodnutí za zásadnČ právnČ významné, nebo eší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vy ešena a je soudy rozhodována rozdílnČ. Dovolatel uplat uje dovolací d vody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ., tedy že ízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci, a že napadené rozhodnutí spoívá na nesprávném právním posouzení vČci. K dovolacímu d vodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. . dovolatel uvádí, že soud prvního stupnČ nezaujal žádné stanovisko k jeho tvrzení, že podle údaj ýeské národní banky (dále též jen ýNB ) dostupných na internetu inila v roce 2010 u spot ebitelských úvČr poskytovaných bankami domácnostem RPSN 15-16 %, a neuinil v tomto smČru žádná skutková zjištČní. Zamítl-li d kazní návrh žalovaného k prokázání uvedené skutenosti dotazem na ýeskou národní banku, mČl podle názoru dovolatele zmínČnou výši RPSN za prokázanou a mČl ji zohlednit p i právním posouzení vČci. Odvolací soud se s procesní námitkou žalovaného, že skutková zjištČní soudu prvního stupnČ jsou sice správná, ale ne úplná, vypo ádal zcela nedostatenČ, když ve svém od vodnČní pouze odkázal na správná skutková zjištČní soudu prvního stupnČ v celém rozsahu . Odvolací soud tedy ádnČ nezd vodnil, pro neakceptuje námitku žalovaného poukazující na disproporci mezi výší RPSN v p edmČtné smlouvČ a obvyklou výší RPSN, ímž zatížil ízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci. Pod dovolací d vod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. . dovolatel pod azuje vícero námitek. P ednČ odvolacímu soudu vytýká, že smlouvu o úvČru neposoudil jako smlouvu lichevní, a tedy neplatnou podle ustanovení § 39 ob. zák. Namítá, že judikatura Nejvyššího soudu není v otázce lichevních smluv, p edevším ve vztahu ke spot ebitelským úvČr m, ustálená, a nesouhlasí se závČrem soudu prvního stupnČ, že v ízení nevyšlo najevo, že by vČ itelka úmyslnČ využila tísnČ dlužníka, nebo lichevní povaha p edmČtné smlouvy je dána její formulá ovou povahou a zcela nep imČ enou výší sjednaného úroku. Dovolatel namítá, že v projednávané vČci nelze aplikovat ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., ponČvadž tímto ustanovením p ipuštČný zp sob dodateného urení obsahu závazku nesmí záviset jen na v li jedné strany, zatímco v projednávané vČci byl obsah smluvního vztahu žalobcem uren jednostrannČ. Smlouva o úvČru podepsaná obČma stranami nemČla všechny obsahové náležitosti, když její parametry byly sjednány pouze p edbČžnČ, a proto nemohla mít právní úinky. Právní úinky nemohl mít ani dodatek, nebo jej podepsala jen žalobkynČ. Podle p esvČdení dovolatele je nesprávný závČr odvolacího soudu, který sjednanou odmČnu ve výši 67 680 K posoudil jen jako ástenČ neplatnou s tím, že vČ itelce je zachováno právo na p imČ enou odmČnu. P itom z od vodnČní rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jakým zp sobem zjistil, že výše úroku p edstavuje 86,39 %. Nejde o triviální poetní úkon, a proto musí být výpoet výše úroku proveden znalcem nebo vyplývat z odborného vyjád ení ýNB i jiné banky. Zd raz uje, že ujednání o výši úroku je svou podstatou ujednáním nedČlitelným, které nem že mít platnou a neplatnou ást, a je proto t eba na nČj vztáhnout ustanovení § 41 ob. zák. Dovolatel nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu, že jeho postup je vnit nČ rozporný, nepop el-li p ihlášenou pohledávku v celém rozsahu, a za nesprávný považuje závČr, podle nČhož je p imČ ený 40% úrok. Odmítá argumentaci odvolacího soudu, že p imČ enost úroení úvČru je t eba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytnutím úvČru spojeno. 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vČc mu vrátil k dalšímu ízení. ŽalobkynČ považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, p ípadnČ zamítl. Se z etelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací ízení -v souladu s bodem 7. l. II p echodných ustanovení ásti první zákona . 404/2012 Sb., kterým se mČní zákon . 99/1963 Sb., obanský soudní ád, ve znČní pozdČjších p edpis , a nČkteré další zákony-obanský soudní ád ve znČní úinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupnČ ve výroku ve vČci samé, m že být p ípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. . O p ípad uvedený pod písmenem b) v projednávané vČci nejde, nebo ve vČci nebylo soudem prvního stupnČ vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak p ichází p ípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. . (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospČje k závČru, že napadené rozhodnutí má ve vČci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. . rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, eší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vy ešena nebo která je soudy rozhodována rozdílnČ, nebo má-li být dovolacím soudem vy ešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatnČným dovolacími d vody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nep ihlíží. Nejvyšší soud dospČl k závČru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce urení výše úroku, byl-li ve smlouvČ o úvČru dohodnut v nep imČ ené výši, nebo tuto otázku odvolací soud ešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dále v otázce aplikace ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. v p ípadČ, že dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základČ posouzení bonity klienta (dlužníka), nebo tato otázka nebyla v judikatu e dovolacího soudu ešena. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. . lze rozhodnutí odvolacího soudu p ezkoumat jen z d vod uplatnČných v dovolání. Je-li dovolání p ípustné, dovolací soud p ihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ., jakož i k jiným vadám ízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci, i když nebyly v dovolání uplatnČny. Vady ízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. . se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel tyto vady netvrdí. Dovolatel namítá tzv. jinou vadu ízení spoívající v tom, že soud prvního stupnČ zamítl jeho d kazní návrh na ovČ ení výše RPSN u spot ebitelských úvČr dotazem u ýeské národní banky a odvolací soud se omezil na konstatování, že skutková zjištČní soudu prvního stupnČ jsou správná, aniž ádnČ zd vodnil, pro neakceptoval námitku žalovaného o nep ijatelné disproporci mezi výší RPSN sjednanou ve smlouvČ o úvČru a obvyklou výší RPSN. Námitkou smČ ující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhovČl úastníku ízení a neprovedl jím navrhovaný d kaz, se Nejvyšší soud zabýval již v adČ rozhodnutí. V nich uzav el, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných d kaz provede (srov. § 120 odst. 1 vČtu druhou o. s. .), není tedy vázán d kazními návrhy úastník potud, že by byl povinen provést všechny nabízené d kazy. Rozhoduje-li však v neprospČch úastníka ízení proto,
že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z d vodu neunesení d kazního b emene), pak takový závČr p edpokládá, že ádnČ a úplnČ provedl navržené d kazy; d kaz, který úastník k prokázání svého tvrzení oznail, není t eba provést zásadnČ jen tehdy, jestliže jeho prost ednictvím nepochybnČ nemohou být rozhodné skutenosti prokázány (srov. shodnČ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. b ezna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, které jsou ve ejnosti dostupné-stejnČ jako níže uvádČná rozhodnutí Nejvyššího soudu-na jeho webových stránkách). D vody, pro nČž soud prvního stupnČ v projednávané vČci nepovažoval za nutné provést nČkteré dovolatelem navržené d kazy, takto formulovaný p edpoklad spl ují. Soud prvního stupnČ provedl rozsáhlé dokazování a v od vodnČní rozhodnutí vysvČtlil, že uvedenou skutenost zjistil z údaj ýeské národní banky dostupných na internetu. Zd raz uje-li dovolatel, že nebylo zd vodnČno neprovedení d kazu dotazem u ýeské národní banky, pak jeho tvrzení je v rozporu se skuteností, nebo soud prvního stupnČ ádnČ od vodnil, že skutenost považuje za známou z ú ední innosti, a proto d kaz neprovedl. Odvolací soud tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Z uvedeného je z ejmé, že nejde o vadu ízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve vČci. Namítá-li dovolatel, že soud ádnČ nezd vodnil, pro neakceptuje námitku žalovaného poukazující na nep ijatelnou disproporci mezi výší RPSN sjednanou ve smlouvČ o úvČru a obvyklou výší RPSN, ve skutenosti zpochyb uje zásadu volného hodnocení d kaz zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. . (k tomu srov. v literatu e nap . Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Obanský soudní ád I. § 1 až 200za. Komentá . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 913-915). Samo hodnocení d kaz však nelze úspČšnČ napadnout žádným dovolacím d vodem (srov. nap . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ervence 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uve ejnČný v asopise Soudní judikatura íslo 9, roník 2005, pod íslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009). V judikatu e Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé nap íklad nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uve ejnČný ve Sbírce nález a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, roníku 1997, ásti I., pod po adovým íslem 1. Otázkou zásadního právního významu je dovoláním zpochybnČný závČr odvolacího soudu, že v nep imČ ené výši sjednaný úrok m že být snížen na maximální p imČ enou výši. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvČru se zavazuje vČ itel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospČch penČžní prost edky do urité ástky, a dlužník se zavazuje poskytnuté penČžní prost edky vrátit a zaplatit úroky. Z ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že od doby poskytnutí penČžních prost edk je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší p ípustné výši stanovené zákonem nebo na základČ zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvČry, které poskytují banky v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než p ípustné podle zákona nebo na základČ zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše p ípustné. Výše úrok se ídí p edevším ujednáním stran ve smlouvČ; v p ípadČ absence platného ujednání by byl dlužník povinen platit úroky v nejvyšší p ípustné výši stanovené zákonem nebo na základČ zákona . V souasné dobČ takový zákon souástí eského právního ádu není a ýeská národní banka svého oprávnČní stanovit maximální úrokové sazby pro úvČry poskytované bankami nevyužila. Za dané situace by se výše úrok mČla rovnat obvyklým 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013
úrok m požadovaným za úvČry bankami v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy. Je z ejmé, že jde o obtížnČ zjistitelný a ne zcela p esný údaj. Vzhledem k tomu, že nejvyšší p ípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení p edpokládané v poslední vČtČ ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. se neuplatní, a výše úrok z úvČr urovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována. P i jejím sjednávání by však mČly být respektovány principy dobrých mrav , resp. poctivého obchodního styku, tj. úroky by nemČly být nep imČ enČ vysoké (nap . vícenásobnČ p evyšovat právními p edpisy stanovené úroky z prodlení) a jejich sazba by mČla být po celou dobu splácení úvČru pokud možno nemČnná (srov. ýáp, Z., Kova ík, Z., Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentá , Praha: Wolters Kluwer, 2009). Smlouva o úvČru nem že být sjednána jako bezúroná, závazek zaplatit úroky pat í k pojmovým znak m smlouvy o úvČru, je její podstatnou ástí (§ 269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li vČ itel a dlužník výši úrok ve smlouvČ, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixnČ, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy za úvČry jimi poskytované (shodnČ srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentá . 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1156). P itom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzav el, že p ípadná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvČ o úvČru nezp sobuje sama o sobČ neplatnost smlouvy o úvČru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddČlitelnosti té ásti právního úkonu (smlouvy o úvČru), která se týká úrok , od dalších ástí takové smlouvy a uvedené ustanovení p iznává vČ iteli právo požadovat úroky z poskytnutých penČžních prost edk i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvČ o úvČru sjednána. Je-li ujednání o úrocích ve smlouvČ neplatné, vČ itelka má právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. kvČtna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). Z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud k této otázce provedl dokazování a že by zjiš oval, jaká byla obvyklá výše úrok požadovaných za úvČry, které poskytují banky v místČ sídla dlužníka v dobČ uzav ení smlouvy, jak uruje ustanovení § 502 odst. 1 obch. zák. pro p ípad, nejsou-li úroky platnČ sjednány. Snížil-li odvolací soud úrok na výši, kterou považoval za p imČ enou, aniž by z od vodnČní rozsudku vyplývalo, že zjiš oval výši úroku obvyklou v daném místČ a ase, postupoval v rozporu se zákonem i judikaturou dovolacího soudu a jeho právní závČr je proto nesprávný. Dovolatelem p edest ená otázka (ne)správnosti aplikace ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. v situaci, kdy dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu je provedeno na základČ posouzení bonity klienta (dlužníka), je otázkou zásadního právního významu, nebo tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud ešena; námitka však není d vodná. Z ustanovení § 497 obch. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvČru jsou závazek vČ itele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost v jeho prospČch penČžní prost edky, urení výše penČžních prost edk , které mají být poskytnuty, a závazek dlužníka poskytnuté prost edky vrátit a zaplatit úroky. P itom podle ustanovení § 269 odst. 1 obch. zák. smlouva o úvČru uvedené podstatné náležitosti musí obsahovat, vetnČ ujednání o výši penČžních prost edk , kterou se vČ itel zavázal dlužníkovi na požádání poskytnout, a pokud se o této podstatné náležitosti strany nedohodly, nejde o smlouvu o úvČru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 32 Cdo 891/2007).
Co do výše m že být ástka úvČru dohodnuta pevnou ástkou nebo limitem (srov. Bejek, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, s. 450). Obsahuje-li smlouva o úvČru dohodu o maximální výši úvČru, jde o vymezení ástky úvČru limitem. Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že by chybČla nČkterá další z podstatných náležitostí smlouvy. Podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. dohoda o urité ásti smlouvy m že být nahrazena dohodou stran o zp sobu umož ujícím dodatené urení obsahu závazku, jestliže tento zp sob nezávisí jen na v li jedné strany. Má-li být chybČjící ást smlouvy urena soudem nebo uritou osobou, vyžaduje se, aby dohoda mČla písemnou formu, a platí obdobnČ § 291 obch. zák. Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. ást obsahu smlouvy lze urit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu p iložené. Strany se na možnosti dodateného urení konkrétní výše úvČru, jehož podmínky byly specifikovány v l. 2.5. smluvních ujednání, ve smlouvČ dohodly. Stanoví-li smluvní ujednání v l. 1.6., že klient výslovnČ souhlasí s možností snížení výše poskytnutého úvČru po posouzení bonity klienta, jde o dodatené urení obsahu smlouvy podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., které m že být odvozeno od skuteností na úastnících smlouvy nezávislých. Takovou skuteností v daném p ípadČ byla bonita klienta, kterou vČ itelka p ed poskytnutím úvČru zhodnotila. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné posouzení vČci, když p itakal soudu prvního stupnČ v závČru, že smlouva byla platnČ uzav ena a dodatek je t eba posuzovat jako sjednané dodatené urení výše úvČru v rámci sjednaného maximálního limitu, které nemá vliv na vznik smlouvy. Dovolatel dále nesouhlasí se závČrem odvolacího soudu, podle nČhož smlouvu o úvČru nelze považovat za tzv. lichevní smlouvu a nejde tedy o smlouvu neplatnou podle § 39 ob. zák., nebo v ízení nevyšlo najevo, že by vČ itelka zneužila tísnČ dlužníka. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzav e zneužívaje nČí nezkušenosti, tísnČ i rozumové slabosti nebo nČího rozrušení, p iemž dá sobČ nebo jinému poskytnout i slíbit plnČní, jehož hodnota je k hodnotČ vzájemného plnČní v hrubém nepomČru, a jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutnČ neplatné podle ustanovení § 39 ob. zák. O lichevní smlouvu podle obanského práva jde v p ípadČ, kdy jednající z okolností vČci vČdČl anebo musel vČdČt, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo souasnČ v trestním ízení oznaeno za trestný in (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Námitky dovolatele zpochyb ující zjištČní soud nižších stup lze pod adit pod dovolací d vod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. . (t. j., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištČní, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné ásti oporu v provedeném dokazování), který však dovolatel u dovolání p ípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. . nemá k dispozici (srov. ustanovení § 237 odst. 3 o. s. .). Jelikož odvolací soud postupoval p i urení výše úroku, který byl ve smlouvČ o úvČru sjednán v nep imČ ené výši, nesprávnČ, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve vČci samé (a v závislém výroku o nákladech ízení) zrušil a vČc 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013 v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu ízení (§ 243b odst. 2 ást vČty za st edníkem a odst. 3 vČta první o. s. .). Ostatními námitkami dovolatele vztahujícími se k výpotu výše úroku odvolacím soudem, k závČru o p imČ eném úroku a k p ípadnému nároku žalobkynČ na vydání bezd vodného obohacení, se dovolací soud z d vodu hospodárnosti již nezabýval, nebo posouzení tČchto námitek by nemČlo vliv na výsledek dovolacího ízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o. s. .). O náhradČ náklad ízení vetnČ náklad dovolacího ízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve vČci (§ 243d odst. 1 vČta druhá o. s. .). Proti tomuto rozhodnutí není p ípustný opravný prost edek.
V BrnČ dne 26. íjna 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á , v. r. p edsedkynČ senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Pezlarová