IV. ÚS 821/26
IV.ÚS 821/26 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Jánem Gajdošem, LL. M., advokátem, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 14 Co 322/2025-207, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 28. srpna 2025 č. j. 7 EXE 3116/2023-181, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Martiny Plíškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel je od r. 2018 invalidní ve třetím stupni. Jeho pracovní schopnost je kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu pokleslá o 70 %, neboť se potýká s onkologickým onemocněním.
3. Pověřením ze dne 24. 1. 2023 č. j. 7 EXE 3116/2023-11 vydaným Okresním soudem v Lounech byl soudní exekutor Mgr. Pavel Preus, Exekutorský úřad Praha 8, pověřen k provedení exekuce k vymožení povinnosti stěžovatele vyklidit pozemek s domem a přilehlé pozemky, podle rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 9. 2022 č. j. 18 C 114/2022-52. Pro svůj nepříznivý zdravotní stav stěžovatel podal návrh na odklad exekuce, kterému po negativním stanovisku soudního exekutora okresní soud vyhověl usnesením ze dne 22. 6. 2023 č. j. 7 EXE 3116/2023-26. Provedení exekuce bylo odloženo do 31. 12. 2023. Krajský soud v Ústí nad Labem toto usnesení potvrdil co do části pozemku, na které se nachází dům, v němž stěžovatel žije, a to usnesením ze dne 31. 10. 2023 č. j. 14 Co 162/2023-76.
4. Stěžovatel znovu dne 11. 8. 2025 požádal okresní soud o odklad exekuce. Odůvodnil jej tím, že u něj došlo k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu, který mu neumožňuje řádně dokončit léčbu tak, aby se jeho zdravotní stav stabilizoval či zlepšil a on byl schopný si zajistit jiné bydlení a přestěhoval se. Svůj stav podložil lékařskými zprávami ošetřujících lékařů a navrhoval jejich výslech.
5. Okresní soud napadeným usnesením ve výroku I odložil do 31. 1. 2026 provedení exekuce vyklizením pozemku s domem a ve výroku II zamítl odklad exekuce co do přilehlých pozemků, na kterých stěžovatel chová zvířata. Proti tomuto usnesení se odvolal stěžovatel i vedlejší účastnice (oprávněná).
6. Krajský soud napadeným usnesením změnil výrok I usnesení okresního soudu tak, že návrh na odklad exekuce se zamítá. Výrok II usnesení okresního soudu zrušil a řízení o návrhu na odklad exekuce zastavil v rozsahu přilehlých pozemků. Podle krajského soudu nebyly splněny podmínky pro odklad exekuce ve vztahu k pozemku s domem. Stěžovatel si v mezidobí od 1. 1. 2024, kdy mu vypršela doba předchozího odkladu exekuce, do 11. 8. 2025, kdy podal znovu návrh na odklad exekuce, nové ubytování nezajistil a nevystěhoval se z domu, ač tak učinit mohl. Sám si tak zavinil současnou situaci. Svým přístupem zcela vylučuje vedlejší účastnici z výkonu všech vlastnických práv k pozemkům, a snášení tohoto stavu po ní již nadále nelze spravedlivě požadovat. Ve vztahu k přilehlým pozemkům již bylo pravomocně rozhodnuto dříve, krajský soud proto řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae), neboť návrh na odklad exekuce podal stěžovatel ze stejného důvodu, o němž již jednou bylo pravomocně zamítavě rozhodnuto.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodňuje porušení svých ústavních práv tím, že mu bylo odepřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti, resp. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Soud nenařídil jednání a opomenul jím navrhované důkazy. Také namítá, že soudy důkazy hodnotily svévolně a v extrémním rozporu se skutkovým stavem, čímž došlo k vydání přepjatě formalistických rozhodnutí, které nerespektují proporcionalitu zásahu do jeho práv. Soudy podle něj dostatečně nezohlednily progresi jeho onemocnění a kvůli vadě tzv. opomenutých důkazů nedošly ke správným skutkovým závěrům.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 83 Ústavy), jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
10. Ústavní soud, stejně jako obecné soudy, nezpochybňuje zjištěný závažný zdravotní stav stěžovatele, ani to, že si jej sám nezavinil, ale že jde o důsledek vyšší moci (vis maior). Nicméně je třeba dát za pravdu krajskému soudu, že zdravotní stav stěžovatele již byl ve věci zohledněn, a přesto to nevedlo k dobrovolnému vyřešení situace, a to po dobu téměř dvou let. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že by soudy postupovaly přepjatě formalisticky nebo že by nedostatečně zohlednily proporcionalitu daného zásahu a progresi jeho onemocnění (bod 21 usnesení krajského soudu). Krajský soud se podrobně zabýval podmínkami pro odklad exekuce v případě stěžovatele, v čemž mu nelze ničeho vytknout (bod 19 až 21 usnesení krajského soudu).
11. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle či svévole, protože se zakládají na provedeném dokazování a z něj vyplývajícím skutkovém stavu. Rozhodnutí ani nejsou vnitřně rozporná či v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy vyvažovaly vlastnické právo vedlejší účastnice s právy stěžovatele. Zatímco v počátku exekučního řízení vyhověly stěžovateli, odložily výkon rozhodnutí a daly stěžovateli časový prostor pro zajištění si bydlení a přestěhování, plynutím času se legitimita požadavků stěžovatele stále snižuje. Od vydání exekučního titulu (2022) měl stěžovatel dostatek času i možností uspořádat si své záležitosti tak, aby nepřiměřeně nezasahoval do práv vedlejší účastnice. Ostatně i v nynější věci okresní soud exekuci ještě opětovně odložil do 31. 1. 2026. Jakkoli krajský soud vyhovující výrok změnil a návrh zamítl, vzhledem k právní moci usnesení krajského soudu (30. 1. 2026) získal stěžovatel i v nynějším řízení v podstatě celý původně okresním soudem poskytnutý časový prostor pro obstarání svých záležitostí. Dospěl-li krajský soud v napadeném usnesení k závěru, že dalším odkladem výkonu rozhodnutí již může být vedlejší účastnice vážně poškozena, a zároveň, že se stěžovatel neocitl v daném postavení "bez své viny", nelze v tom spatřovat neústavní zásah do práv stěžovatele. Krajský soud zohlednil, že exekuce je vedena třetím rokem, vedlejší účastnice je zcela vyloučena z výkonu vlastnického práva k předmětným pozemkům a fakticky vykonává pouze holé vlastnictví, stěžovatel užívá dům i přilehlé pozemky, kde chová ovce, bere užitky z těchto pozemků, jež náležejí vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice je k zajištění svého bydlení nucena využívat dobrodiní svých dcer, což je pro ni nedůstojná situace. Krajskému soudu nelze vyčítat, že nevážil kolidující zájmy a bezdůvodně upřednostnil zájem vedlejší účastnice.
12. Stěžovatelova námitka, že se nemohl k věci vyjádřit, rovněž neobstojí. Stěžovatel měl možnost se k odvolání vedlejší účastnice a jejím argumentům vyjádřit, avšak tak neučinil, a to ani v prodloužené lhůtě (bod 11 usnesení krajského soudu). Krajský soud nemusel přistoupit k nařízení ústního jednání, neboť nebylo třeba provádět šetření ani dokazování a rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Zároveň se vypořádal s navrhovanými důkazy, které neshledal pro danou věc jako rozhodné (bod 12 usnesení krajského soudu). Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele o vadě tzv. opomenutých důkazů.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit, že soudy "formalisticky upřednostnily rychlost exekuce před ochranou života a zdraví stěžovatele". Stěžovatel pomíjí, že exekuce je vedena již třetím rokem, přičemž stěžovatel měl za tu dobu dostatek času i při svém zdravotním stavu zjednat si výpomoc od jiných osob (stejně jako tak činí při obstarávání přilehlých pozemků) při stěhování a vyklízení pozemků. Tuto pasivitu stěžovatele již nelze označit jako vis maior. Pokud soudy vyložily podmínky § 266 odst. 1 o. s. ř. tak, že další odklad exekuce již není ospravedlnitelný, nelze jim z pohledu ústavnosti nic vytknout.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud formálně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť o věci rozhodl neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu
IV.ÚS 821/26 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Jánem Gajdošem, LL. M., advokátem, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 14 Co 322/2025-207, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 28. srpna 2025 č. j. 7 EXE 3116/2023-181, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Martiny Plíškové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel je od r. 2018 invalidní ve třetím stupni. Jeho pracovní schopnost je kvůli dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu pokleslá o 70 %, neboť se potýká s onkologickým onemocněním.
3. Pověřením ze dne 24. 1. 2023 č. j. 7 EXE 3116/2023-11 vydaným Okresním soudem v Lounech byl soudní exekutor Mgr. Pavel Preus, Exekutorský úřad Praha 8, pověřen k provedení exekuce k vymožení povinnosti stěžovatele vyklidit pozemek s domem a přilehlé pozemky, podle rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 9. 2022 č. j. 18 C 114/2022-52. Pro svůj nepříznivý zdravotní stav stěžovatel podal návrh na odklad exekuce, kterému po negativním stanovisku soudního exekutora okresní soud vyhověl usnesením ze dne 22. 6. 2023 č. j. 7 EXE 3116/2023-26. Provedení exekuce bylo odloženo do 31. 12. 2023. Krajský soud v Ústí nad Labem toto usnesení potvrdil co do části pozemku, na které se nachází dům, v němž stěžovatel žije, a to usnesením ze dne 31. 10. 2023 č. j. 14 Co 162/2023-76.
4. Stěžovatel znovu dne 11. 8. 2025 požádal okresní soud o odklad exekuce. Odůvodnil jej tím, že u něj došlo k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu, který mu neumožňuje řádně dokončit léčbu tak, aby se jeho zdravotní stav stabilizoval či zlepšil a on byl schopný si zajistit jiné bydlení a přestěhoval se. Svůj stav podložil lékařskými zprávami ošetřujících lékařů a navrhoval jejich výslech.
5. Okresní soud napadeným usnesením ve výroku I odložil do 31. 1. 2026 provedení exekuce vyklizením pozemku s domem a ve výroku II zamítl odklad exekuce co do přilehlých pozemků, na kterých stěžovatel chová zvířata. Proti tomuto usnesení se odvolal stěžovatel i vedlejší účastnice (oprávněná).
6. Krajský soud napadeným usnesením změnil výrok I usnesení okresního soudu tak, že návrh na odklad exekuce se zamítá. Výrok II usnesení okresního soudu zrušil a řízení o návrhu na odklad exekuce zastavil v rozsahu přilehlých pozemků. Podle krajského soudu nebyly splněny podmínky pro odklad exekuce ve vztahu k pozemku s domem. Stěžovatel si v mezidobí od 1. 1. 2024, kdy mu vypršela doba předchozího odkladu exekuce, do 11. 8. 2025, kdy podal znovu návrh na odklad exekuce, nové ubytování nezajistil a nevystěhoval se z domu, ač tak učinit mohl. Sám si tak zavinil současnou situaci. Svým přístupem zcela vylučuje vedlejší účastnici z výkonu všech vlastnických práv k pozemkům, a snášení tohoto stavu po ní již nadále nelze spravedlivě požadovat. Ve vztahu k přilehlým pozemkům již bylo pravomocně rozhodnuto dříve, krajský soud proto řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae), neboť návrh na odklad exekuce podal stěžovatel ze stejného důvodu, o němž již jednou bylo pravomocně zamítavě rozhodnuto.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodňuje porušení svých ústavních práv tím, že mu bylo odepřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti, resp. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Soud nenařídil jednání a opomenul jím navrhované důkazy. Také namítá, že soudy důkazy hodnotily svévolně a v extrémním rozporu se skutkovým stavem, čímž došlo k vydání přepjatě formalistických rozhodnutí, které nerespektují proporcionalitu zásahu do jeho práv. Soudy podle něj dostatečně nezohlednily progresi jeho onemocnění a kvůli vadě tzv. opomenutých důkazů nedošly ke správným skutkovým závěrům.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 83 Ústavy), jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Ústavněprávním požadavkem je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí obecných soudů.
9. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
10. Ústavní soud, stejně jako obecné soudy, nezpochybňuje zjištěný závažný zdravotní stav stěžovatele, ani to, že si jej sám nezavinil, ale že jde o důsledek vyšší moci (vis maior). Nicméně je třeba dát za pravdu krajskému soudu, že zdravotní stav stěžovatele již byl ve věci zohledněn, a přesto to nevedlo k dobrovolnému vyřešení situace, a to po dobu téměř dvou let. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že by soudy postupovaly přepjatě formalisticky nebo že by nedostatečně zohlednily proporcionalitu daného zásahu a progresi jeho onemocnění (bod 21 usnesení krajského soudu). Krajský soud se podrobně zabýval podmínkami pro odklad exekuce v případě stěžovatele, v čemž mu nelze ničeho vytknout (bod 19 až 21 usnesení krajského soudu).
11. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje jakékoli prvky libovůle či svévole, protože se zakládají na provedeném dokazování a z něj vyplývajícím skutkovém stavu. Rozhodnutí ani nejsou vnitřně rozporná či v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Soudy vyvažovaly vlastnické právo vedlejší účastnice s právy stěžovatele. Zatímco v počátku exekučního řízení vyhověly stěžovateli, odložily výkon rozhodnutí a daly stěžovateli časový prostor pro zajištění si bydlení a přestěhování, plynutím času se legitimita požadavků stěžovatele stále snižuje. Od vydání exekučního titulu (2022) měl stěžovatel dostatek času i možností uspořádat si své záležitosti tak, aby nepřiměřeně nezasahoval do práv vedlejší účastnice. Ostatně i v nynější věci okresní soud exekuci ještě opětovně odložil do 31. 1. 2026. Jakkoli krajský soud vyhovující výrok změnil a návrh zamítl, vzhledem k právní moci usnesení krajského soudu (30. 1. 2026) získal stěžovatel i v nynějším řízení v podstatě celý původně okresním soudem poskytnutý časový prostor pro obstarání svých záležitostí. Dospěl-li krajský soud v napadeném usnesení k závěru, že dalším odkladem výkonu rozhodnutí již může být vedlejší účastnice vážně poškozena, a zároveň, že se stěžovatel neocitl v daném postavení "bez své viny", nelze v tom spatřovat neústavní zásah do práv stěžovatele. Krajský soud zohlednil, že exekuce je vedena třetím rokem, vedlejší účastnice je zcela vyloučena z výkonu vlastnického práva k předmětným pozemkům a fakticky vykonává pouze holé vlastnictví, stěžovatel užívá dům i přilehlé pozemky, kde chová ovce, bere užitky z těchto pozemků, jež náležejí vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice je k zajištění svého bydlení nucena využívat dobrodiní svých dcer, což je pro ni nedůstojná situace. Krajskému soudu nelze vyčítat, že nevážil kolidující zájmy a bezdůvodně upřednostnil zájem vedlejší účastnice.
12. Stěžovatelova námitka, že se nemohl k věci vyjádřit, rovněž neobstojí. Stěžovatel měl možnost se k odvolání vedlejší účastnice a jejím argumentům vyjádřit, avšak tak neučinil, a to ani v prodloužené lhůtě (bod 11 usnesení krajského soudu). Krajský soud nemusel přistoupit k nařízení ústního jednání, neboť nebylo třeba provádět šetření ani dokazování a rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Zároveň se vypořádal s navrhovanými důkazy, které neshledal pro danou věc jako rozhodné (bod 12 usnesení krajského soudu). Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele o vadě tzv. opomenutých důkazů.
13. Stěžovateli nelze přisvědčit, že soudy "formalisticky upřednostnily rychlost exekuce před ochranou života a zdraví stěžovatele". Stěžovatel pomíjí, že exekuce je vedena již třetím rokem, přičemž stěžovatel měl za tu dobu dostatek času i při svém zdravotním stavu zjednat si výpomoc od jiných osob (stejně jako tak činí při obstarávání přilehlých pozemků) při stěhování a vyklízení pozemků. Tuto pasivitu stěžovatele již nelze označit jako vis maior. Pokud soudy vyložily podmínky § 266 odst. 1 o. s. ř. tak, že další odklad exekuce již není ospravedlnitelný, nelze jim z pohledu ústavnosti nic vytknout.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud formálně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť o věci rozhodl neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu