IV. ÚS 504/2000
IV.ÚS 504/2000 ze dne 31. 10. 2001
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2000, sp. zn. 39 Co 264/2000,
takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Dne 21. srpna 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 4582/99, kterým byla nařízena exekuce stěžovatele. Stěžovatel mimo uvedená rozhodnutí napadl současně i rozhodnutí, na jejichž podkladě byl výkon rozhodnutí (sp. zn. E 4582/99) nařízen. Konkrétně se jednalo o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 1996, sp. zn. 10 C 72/96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 1999, sp. zn. 12 Co 419/99, kterým byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Stěžovatel rovněž uvedl, že v uvedené věci podal též dovolání, kterým napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 1999, o kterém doposud Nejvyšší soud ČR nerozhodl. Stěžovatel shledal porušení svých základních práv v tom, že původní rozhodnutí z 10. dubna 1996 obsahovalo formální vady, konkrétně chyběl v záhlaví výrok "Jménem republiky". Rozhodnutí obsahující taková pochybení jsou dle názoru stěžovatele nulitní a stejný osud postihuje i veškerá další rozhodnutí, která jsou odvozena od takto vadného rozhodnutí. V postupu obecných soudů tedy shledal porušení svého práva na ochranu práv prostřednictvím soudů dle čl. 90 Ústavy ČR, stejně jako práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ukládání povinností výhradně v mezích zákona dle čl. 4 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 39 Co, který uvedl, že potvrdil exekuční rozhodnutí soudu prvého stupně, když ani stěžovatel v odvolání nenamítal nenaplnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí. Z uvedeného důvodu proto navrhl zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl napaden dovoláním, vyčkal Ústavní soud ukončení dovolacího řízení. Po obdržení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, po seznámení se s jeho obsahem a po prostudování ostatních předložených podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zřejmé z ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve formálních vadách rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 z 10. dubna 1996, sp. zn. 10 C 72/96, které však v ústavní stížnosti nebylo přímo napadeno, ani nebylo požadováno jeho zrušení. V této věci však proběhlo dovolací řízení před Nejvyšším soudem ČR, který rozhodnutí, na jejichž podkladě bylo zahájeno stěžovatelem napadené řízení o výkon rozhodnutí, zrušil výše citovaným rozhodnutím. Toto rozhodnutí, tedy zrušení exekučního titulu, zakládá důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 268 odst. 1 lit. b) o.s.ř. Nastala tedy situace, kdy stěžovatel dostal k dispozici právní prostředek k dosažení zamýšleného účinku, a proto se ústavní stížnost stala nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona.
Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj
IV.ÚS 504/2000 ze dne 31. 10. 2001
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2000, sp. zn. 39 Co 264/2000,
takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Dne 21. srpna 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 4582/99, kterým byla nařízena exekuce stěžovatele. Stěžovatel mimo uvedená rozhodnutí napadl současně i rozhodnutí, na jejichž podkladě byl výkon rozhodnutí (sp. zn. E 4582/99) nařízen. Konkrétně se jednalo o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 1996, sp. zn. 10 C 72/96, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 1999, sp. zn. 12 Co 419/99, kterým byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Stěžovatel rovněž uvedl, že v uvedené věci podal též dovolání, kterým napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 1999, o kterém doposud Nejvyšší soud ČR nerozhodl. Stěžovatel shledal porušení svých základních práv v tom, že původní rozhodnutí z 10. dubna 1996 obsahovalo formální vady, konkrétně chyběl v záhlaví výrok "Jménem republiky". Rozhodnutí obsahující taková pochybení jsou dle názoru stěžovatele nulitní a stejný osud postihuje i veškerá další rozhodnutí, která jsou odvozena od takto vadného rozhodnutí. V postupu obecných soudů tedy shledal porušení svého práva na ochranu práv prostřednictvím soudů dle čl. 90 Ústavy ČR, stejně jako práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ukládání povinností výhradně v mezích zákona dle čl. 4 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 39 Co, který uvedl, že potvrdil exekuční rozhodnutí soudu prvého stupně, když ani stěžovatel v odvolání nenamítal nenaplnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí. Z uvedeného důvodu proto navrhl zamítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl napaden dovoláním, vyčkal Ústavní soud ukončení dovolacího řízení. Po obdržení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, po seznámení se s jeho obsahem a po prostudování ostatních předložených podkladů shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je zřejmé z ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména ve formálních vadách rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 z 10. dubna 1996, sp. zn. 10 C 72/96, které však v ústavní stížnosti nebylo přímo napadeno, ani nebylo požadováno jeho zrušení. V této věci však proběhlo dovolací řízení před Nejvyšším soudem ČR, který rozhodnutí, na jejichž podkladě bylo zahájeno stěžovatelem napadené řízení o výkon rozhodnutí, zrušil výše citovaným rozhodnutím. Toto rozhodnutí, tedy zrušení exekučního titulu, zakládá důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 268 odst. 1 lit. b) o.s.ř. Nastala tedy situace, kdy stěžovatel dostal k dispozici právní prostředek k dosažení zamýšleného účinku, a proto se ústavní stížnost stala nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona.
Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj