IV. ÚS 40/95
IV.ÚS 40/95 ze dne 16. 3. 1995
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 40/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 1995 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z.K.,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti směřující proti stanovisku Ministerstva financí České republiky, jež podle stěžovatele trvá na dikci ustanovení § 40 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem k zákonem č. 255/1994 Sb. novelizovanému ustanovení § 11 odst. 2, stěžovatel dovozuje, že tímto zásahem orgánu veřejné moci vznikl nerovný stav pro podnikání v oblasti na úseku daní a poplatků mezi daňovými poradci na straně jedné a advokáty a komerčními právníky na straně druhé. Z uvedených důvodů navrhuje proto vydání nálezu, že, ustanovením článku I. bodu 17 zákona č. 255/1994 Sb. došlo k porušení článku 1, ve vazbě na článek 26 odst. 1, Listiny základních práv a svobod, a to práva rovnosti lidí v oblasti podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti,
- 2 -
a že Ministerstvu financí České republiky se zakazuje podle uvedeného ustanovení postupovat.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. O takový zásah veřejné moci však v projednávané věci evidentně nejde, neboť s Ministerstvem financí ČR, jak stěžovatel sám uvádí, byla tato záležitost pouze projednávána s výsledkem, že Ministerstvo financí ČR poukazuje právě na ustanovení článku I. bodu 17 zákona č. 255/1994 Sb., jehož zrušení se v dalším podání, rovněž z 21. 2. 1995, stěžovatel domáhá, aniž by samo vydalo nějaké rozhodnutí, opatření nebo jakýmkoliv způsobem jinak zasáhlo. O co stěžovateli ve skutečnosti jde, je zrušení citovaného článku zákona č. 255/1994 Sb., k takovému návrhu by však byl oprávněn pouze v případě uvedeném v ustanovení § 64 odst. 1 písm. d zákona č. 182/1993 Sb., předpokládajícím však jako základní podmínku již uvedený "zásah orgánu veřejné moci".
Protože tedy k takovému zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových práv nedošlo, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. března 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj
IV.ÚS 40/95 ze dne 16. 3. 1995
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 40/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 1995 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z.K.,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti směřující proti stanovisku Ministerstva financí České republiky, jež podle stěžovatele trvá na dikci ustanovení § 40 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem k zákonem č. 255/1994 Sb. novelizovanému ustanovení § 11 odst. 2, stěžovatel dovozuje, že tímto zásahem orgánu veřejné moci vznikl nerovný stav pro podnikání v oblasti na úseku daní a poplatků mezi daňovými poradci na straně jedné a advokáty a komerčními právníky na straně druhé. Z uvedených důvodů navrhuje proto vydání nálezu, že, ustanovením článku I. bodu 17 zákona č. 255/1994 Sb. došlo k porušení článku 1, ve vazbě na článek 26 odst. 1, Listiny základních práv a svobod, a to práva rovnosti lidí v oblasti podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti,
- 2 -
a že Ministerstvu financí České republiky se zakazuje podle uvedeného ustanovení postupovat.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. O takový zásah veřejné moci však v projednávané věci evidentně nejde, neboť s Ministerstvem financí ČR, jak stěžovatel sám uvádí, byla tato záležitost pouze projednávána s výsledkem, že Ministerstvo financí ČR poukazuje právě na ustanovení článku I. bodu 17 zákona č. 255/1994 Sb., jehož zrušení se v dalším podání, rovněž z 21. 2. 1995, stěžovatel domáhá, aniž by samo vydalo nějaké rozhodnutí, opatření nebo jakýmkoliv způsobem jinak zasáhlo. O co stěžovateli ve skutečnosti jde, je zrušení citovaného článku zákona č. 255/1994 Sb., k takovému návrhu by však byl oprávněn pouze v případě uvedeném v ustanovení § 64 odst. 1 písm. d zákona č. 182/1993 Sb., předpokládajícím však jako základní podmínku již uvedený "zásah orgánu veřejné moci".
Protože tedy k takovému zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových práv nedošlo, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. března 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj