IV. ÚS 306/95
IV.ÚS 306/95 ze dne 1. 3. 1996
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 306/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ing. Z.Š., nyní zemřelého, zastoupeného advokátem JUDr. O.R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.6.1995,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní soud ČR obdržel dne 20.12.1995 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.6.1995, podanou za zemřelého ing. Z.Š., advokátem JUDr. O.R., který byl zemřelému ustanoven obhájcem v řízení o soudní rehabilitaci.
Ústavní soud si připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, z jehož obsahu zjistil, že ing. Z.Š. byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha 1, ze dne 11.3.1971, sp. zn. 2 T 58/71, uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle ustanovení § 283 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, za to, že dne 5.10.1970 nenastoupil na svém pracovišti, kam byl služebně zařazen,
- 2 - IV. ÚS 306/95
požádal o politický azyl a zůstal s rodinou ve Š., v úmyslu vyhnout se službě v B a odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let nepodmíněně, trestu propadnutí majetku a ztráty vojenské hodnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.3.1995, bylo rozhodnuto, že je ing. Š., který v té době již nežil, účasten soudní rehabilitace, zároveň byl shora označený rozsudek Vojenského obvodového soudu v Praze zrušen ve výrocích o vině a trestu i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně se pak ve věci konalo dne 28.6.1995 hlavní líčení, kdy Obvodní soud pro Prahu 3 ing. Š., uznal vinným trestným činem zběhnutí podle § 282 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně, a to rozsudkem ze dne 28.6.1995, když po zhodnocení provedených důkazů v jejich souhrnu dospěl k závěru, že jednáním ing. Š. došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zběhnutí. Proti tomuto rozsudku podal obhájce ing. Š. odvolání, v němž, stejně jak to činí nyní v ústavní stížnosti, vytýkal soudu, že nepřihlédl k ustanovení 65 trestního zákona, když v daném případě došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost a bylo proto na místě zproštění obžaloby. Dovolával se provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že jediným motivem jednání ing. Š. v roce 1970, za které byl odsouzen, byly důvody politické - jeho nesouhlas se státní politikou Československa po roce 1968 s tím, že společensko-politické změny, které nastaly v České republice po roce 1989, je nutno považovat za podstatnou změnu okolností, které mají vliv na hodnocení významu chráněného společenského zájmu porušeného jednáním obžalovaného ve smyslu ustanovení § 65 trestního zákona. Jednání ing. Š., které bylo vyvoláno pouze společenskopolitickou situací v roce 1968, nelze proto srovnávat s obdobným jednáním dnešních příslušníků ozbrojených sil. V doplnění odvolání pak obhájce zdůraznil, že po roce 1968, právě s ohledem na změněnou politickou situaci v Československu, žádal ing. Š. o propuštění ze služebního poměru, což mu nebylo umožněno, naopak, jemu i členům jeho rodiny bylo vyhrožováno ublížením na zdraví a smrtí a pouze tyto skutečnosti ho vedly k
3 - IV. ÚS 306/95
jeho jednání. O tomto odvolání rozhodl dne 23.10.1995 Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 7 To 373/95, tak, že odvolání zamítl, neboť se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně a pokud jde o aplikaci ustanovení § 65 trestního zákona, zaujal názor, že k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepostačuje pouze podstatná změna sociálně-politických poměrů, ale musí současně dojít k tomu, že taková změna ovlivňuje hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny či ohroženy. Ze změny společensko-politické situace, k níž v ČR došlo po 17. listopadu 1989, však podle názoru odvolacího soudu není možno dovodit, že by současně došlo k tak podstatné změně hodnocení významu funkčnosti a obranyschopnosti ozbrojených sil České republiky včetně činnosti příslušníků Ministerstva vnitra ČR ve služebním poměru.
V odůvodnění ústavní stížnosti pak její autor vytýká obecným soudům, že podle jeho názoru nevzaly v úvahu zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 65 trestního zákona, když všechny okolnosti případu ing. Š. toto ustanovení naplnily, poukazuje na to, že ing. Š. uplatňoval pouze svá základní lidská práva a svobody, svobodu pohybu a svobodu nevykonávat vojenskou službu, neboť tato byla po roce 1968 v důsledku změn v bývalém Československu v rozporu s jeho svědomím. Dovozuje pak, že rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 3 odst. 3, čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Přesto, že soudce zpravodaj chápe důvody, které vedly obhájce ustanoveného v rehabilitačním řízení ing. Z.Š. k podání ústavní stížnosti, nemohl jinak, než ústavní stížnost odmítnout. Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR stanoví zákon kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto zákonem, jímž je Ústavní soud ve smyslu odst. 2 čl. 88 Ústavy ČR vázán, je zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z jeho ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) pak plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že
4 - IV. ÚS 306/95
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V daném případě účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo stížností napadené rozhodnutí, sice ing. Š. byl, přesto, že již v té době nežil, to však proto, že to zákon o mimosoudních rehabilitacích umožňoval. Řízení o ústavní stížnosti je však možno s ohledem na citované ustanovení zahájit pouze na návrh osoby, která se sama cítí dotčena na svých právech. Právě tato podmínka však u ing. Z.Š. splněna není, když tento již v době, kdy probíhalo rehabilitační řízení, nebyl naživu. Ústavní stížnost, podaná jménem ing. Z.Š. jeho obhájcem, musela být proto posouzena jako ústavní stížnost podaná neoprávněnou osobou a z uvedeného důvodu byla proto podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 1996
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj
IV.ÚS 306/95 ze dne 1. 3. 1996
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 306/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ing. Z.Š., nyní zemřelého, zastoupeného advokátem JUDr. O.R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.6.1995,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní soud ČR obdržel dne 20.12.1995 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.6.1995, podanou za zemřelého ing. Z.Š., advokátem JUDr. O.R., který byl zemřelému ustanoven obhájcem v řízení o soudní rehabilitaci.
Ústavní soud si připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, z jehož obsahu zjistil, že ing. Z.Š. byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha 1, ze dne 11.3.1971, sp. zn. 2 T 58/71, uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle ustanovení § 283 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, za to, že dne 5.10.1970 nenastoupil na svém pracovišti, kam byl služebně zařazen,
- 2 - IV. ÚS 306/95
požádal o politický azyl a zůstal s rodinou ve Š., v úmyslu vyhnout se službě v B a odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let nepodmíněně, trestu propadnutí majetku a ztráty vojenské hodnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.3.1995, bylo rozhodnuto, že je ing. Š., který v té době již nežil, účasten soudní rehabilitace, zároveň byl shora označený rozsudek Vojenského obvodového soudu v Praze zrušen ve výrocích o vině a trestu i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně se pak ve věci konalo dne 28.6.1995 hlavní líčení, kdy Obvodní soud pro Prahu 3 ing. Š., uznal vinným trestným činem zběhnutí podle § 282 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně, a to rozsudkem ze dne 28.6.1995, když po zhodnocení provedených důkazů v jejich souhrnu dospěl k závěru, že jednáním ing. Š. došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zběhnutí. Proti tomuto rozsudku podal obhájce ing. Š. odvolání, v němž, stejně jak to činí nyní v ústavní stížnosti, vytýkal soudu, že nepřihlédl k ustanovení 65 trestního zákona, když v daném případě došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost a bylo proto na místě zproštění obžaloby. Dovolával se provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že jediným motivem jednání ing. Š. v roce 1970, za které byl odsouzen, byly důvody politické - jeho nesouhlas se státní politikou Československa po roce 1968 s tím, že společensko-politické změny, které nastaly v České republice po roce 1989, je nutno považovat za podstatnou změnu okolností, které mají vliv na hodnocení významu chráněného společenského zájmu porušeného jednáním obžalovaného ve smyslu ustanovení § 65 trestního zákona. Jednání ing. Š., které bylo vyvoláno pouze společenskopolitickou situací v roce 1968, nelze proto srovnávat s obdobným jednáním dnešních příslušníků ozbrojených sil. V doplnění odvolání pak obhájce zdůraznil, že po roce 1968, právě s ohledem na změněnou politickou situaci v Československu, žádal ing. Š. o propuštění ze služebního poměru, což mu nebylo umožněno, naopak, jemu i členům jeho rodiny bylo vyhrožováno ublížením na zdraví a smrtí a pouze tyto skutečnosti ho vedly k
3 - IV. ÚS 306/95
jeho jednání. O tomto odvolání rozhodl dne 23.10.1995 Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 7 To 373/95, tak, že odvolání zamítl, neboť se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně a pokud jde o aplikaci ustanovení § 65 trestního zákona, zaujal názor, že k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepostačuje pouze podstatná změna sociálně-politických poměrů, ale musí současně dojít k tomu, že taková změna ovlivňuje hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny či ohroženy. Ze změny společensko-politické situace, k níž v ČR došlo po 17. listopadu 1989, však podle názoru odvolacího soudu není možno dovodit, že by současně došlo k tak podstatné změně hodnocení významu funkčnosti a obranyschopnosti ozbrojených sil České republiky včetně činnosti příslušníků Ministerstva vnitra ČR ve služebním poměru.
V odůvodnění ústavní stížnosti pak její autor vytýká obecným soudům, že podle jeho názoru nevzaly v úvahu zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 65 trestního zákona, když všechny okolnosti případu ing. Š. toto ustanovení naplnily, poukazuje na to, že ing. Š. uplatňoval pouze svá základní lidská práva a svobody, svobodu pohybu a svobodu nevykonávat vojenskou službu, neboť tato byla po roce 1968 v důsledku změn v bývalém Československu v rozporu s jeho svědomím. Dovozuje pak, že rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 3 odst. 3, čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Přesto, že soudce zpravodaj chápe důvody, které vedly obhájce ustanoveného v rehabilitačním řízení ing. Z.Š. k podání ústavní stížnosti, nemohl jinak, než ústavní stížnost odmítnout. Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR stanoví zákon kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto zákonem, jímž je Ústavní soud ve smyslu odst. 2 čl. 88 Ústavy ČR vázán, je zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z jeho ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) pak plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že
4 - IV. ÚS 306/95
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V daném případě účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo stížností napadené rozhodnutí, sice ing. Š. byl, přesto, že již v té době nežil, to však proto, že to zákon o mimosoudních rehabilitacích umožňoval. Řízení o ústavní stížnosti je však možno s ohledem na citované ustanovení zahájit pouze na návrh osoby, která se sama cítí dotčena na svých právech. Právě tato podmínka však u ing. Z.Š. splněna není, když tento již v době, kdy probíhalo rehabilitační řízení, nebyl naživu. Ústavní stížnost, podaná jménem ing. Z.Š. jeho obhájcem, musela být proto posouzena jako ústavní stížnost podaná neoprávněnou osobou a z uvedeného důvodu byla proto podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 1996
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj