IV. ÚS 265/2000
IV.ÚS 265/2000 ze dne 11. 9. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV.ÚS 265/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 519/98 - 39, ze dne 12. 1. 2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv, chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, uplatněná dle § 247 o.s.ř., proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 10. 1998, čj. 6979/98-01-657, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebním výměrům Celního úřadu v Karviné ze dne 17. 8. 1998, čj. RCD 331/4782/98, RCD 331/4781/98, RCD 331/4780/98, RCD 331/4779/98, RCD 331/4738/98 a RCD 331/4736/98, o vyměření celního dluhu. V ústavní stížnosti uvedl, že povinnost k úhradě údajného celního dluhu mu byla uložena na základě svévolného postupu a v rozporu se zákonem. Stěžovatel namítá, že postupoval v souladu s povinnostmi stanovenými obecně závaznými předpisy, a zejména uděleným povolením pro provozování celního skladu. Celní úřad však nejprve stanovil stěžovateli podmínky pro provozování celního skladu, ve kterých byly specifikovány jeho povinnosti při změně celního režimu zboží, poté však zaujal stanovisko, že postup stěžovatele podle těchto podmínek je v rozporu se zákonem. Na základě změny vlastního stanoviska pak stěžovateli vyměřil daňové nedoplatky, přestože nedošlo k neoprávněnému nakládání zboží, které by mělo za následek vznik celního dluhu v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu.
V další části ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv soudu sdělil, že trvá na ústním projednání věci, předsedkyně senátu v rozporu se zákonem nepřipustila na jednání, konaném dne 12. 1. 2000, účast advokáta, který se k jednání dostavil v zastoupení advokáta, jemuž stěžovatel udělil plnou moc s odůvodněním, že substituce při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů není přípustná. Dle jeho názoru z ust. § 250a o.s.ř. vyplývá jen povinnost, být v takovém typu soudního řízení zastoupen advokátem a nelze z něj dovodit nepřípustnost substituce. Ustanovení § 25 odst. 3 o.s.ř., ve spojení s § 26 odst. 1 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., umožňuje advokátovi v rámci svého pověření dát se zastoupit jiným advokátem.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí stěžovatelův názor, dle kterého je nutno ustanovení § 25 odst.3 o.s.ř. vykládat ve spojení s ustanovením § 26 odst. 1 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., neboť o.s.ř. je speciální právní normou upravující postup v řízení před soudy a ustanovení § 25 odst. 3 o.s.ř. neobsahuje žádný odkaz na zákon č. 85/1996 Sb. Dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatel staví svou ústavní stížností Ústavní soud do pozice další odvolací instance.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 519/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu tohoto spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v uplatněné žalobě namítal neoprávněnost postupu celního úřadu, který mu stanovil celní dluh podle podmínek daných ust. § 240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č.13/1993 Sb., tedy z důvodu nezákonného odnětí zboží celnímu dohledu, ačkoliv dle názoru stěžovatele mělo být postupováno dle ust. § 238 odst. 2 citovaného zákona, dle kterého celní dluh vzniká v okamžiku přijetí celního prohlášení. Celní úřad však odmítl celní prohlášení přijmout, čímž porušil ust. § 105 a § 106 odst. 3 zákona č.13/1993 Sb., a znemožnil tak vznik následků přijetí celního prohlášení.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v rozhodnutí celního úřadu, kterým bylo stěžovateli povoleno provozování celního skladu a současně stanoveny podmínky jeho provozování, je v části I. bodě 12 upraveno celní řízení mimo celní prostor tak, že na základě ust. § 102 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb. může být celní řízení prováděno i mimo celní prostor, avšak stěžovatel musí požádat o provedení řízení tímto způsobem včas, oznámit přibližné množství zboží, jeho druh a navrhnout dobu, kdy má být celní řízení provedeno. V bodě 13 podmínek je upraveno předkládání dokladů při propouštění zboží do režimu uskladňování zboží v celním skladu a při vyskladňování zboží. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stanoveným způsobem však stěžovatel nepostupoval. Dne 11. 8. 1998 byla provedena kontrola skladu stěžovatele včetně inventury zboží, kterou bylo zjištěno, že celnímu dohledu uniklo 4,992.464,73 kg motorové nafty. Uvedená kontrola byla provedena z podnětu inspektora referátu celního dohledu celního úřadu, neboť z celních záznamek bylo zjištěno, že od počátku existence skladu a jednotlivých realizací je množství nafty, které by mělo být v tankerech větší než jejich kapacita, z čehož vyplývala možnost částečného vyskladnění zboží bez dodání realizačních dokladů celnímu úřadu. Z celního skladu nebyla provedena žádná realizace zboží od začátku roku 1998 do května 1998 a přitom na sklad byly uskutečněny dovozy zboží.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatel nezpochybnil výsledky kontroly, provedené pracovníky správního orgánu ani skutečnost, že v době kontroly se zboží ve skladu již fyzicky nenacházelo. Soud měl za to, že z uvedeného postoje stěžovatele a výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že celní dluh vznikl stěžovateli v souladu s odnětím zboží celnímu dohledu. Dále uvedl, že nemohlo být porušeno ani ust. § 105 a násl. zák. č. 13/1993 Sb., neboť celní prohlášení nebylo stěžovatelem vůbec podáno. Skutečnost, že celní prohlášení, které se pokusil stěžovatel podat celnímu úřadu v době, kdy mu již bylo známo, že v jeho skladu bude provedena celní kontrola, je irelevantní, neboť deklarované zboží již bylo v té době celnímu dohledu prokazatelně odňato, a tudíž nemohlo být ani předloženo v souladu s ust. § 106 odst. 2 cit zákona.
Ústavní soud předesílá, že jak konstatoval již v řadě svých předchozích rozhodnutí, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Porušení uvedených zásad však nebylo shledáno. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele ze závěrem soudu, který shledal postup celních úřadů při vyměření celního dluhu za správný a odpovídající platné právní úpravě. V ústavní stížnosti jen stručně poukazuje na to, že k vyměření celního dluhu došlo nikoliv z důvodů neoprávněného nakládání zboží, ale jeho příčinou byla změna stanoviska celního úřadu k postupu stěžovatele při nakládání se zbožím na základě stanovených podmínek pro provozování celního skladu. V podstatě tak opakuje námitky, kterými argumentoval již v předchozích řízeních, se kterými se soud zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. vypořádal. Stěžovatel se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu, jež je, jak je výše zdůrazněno, výrazem nezávislého rozhodování, ve kterém krajský soud došel k závěru, že v souzené věci bylo prokázáno, že ke vzniku celního dluhu došlo v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu, tedy postupem dle § 240 odst. 1 a odst. 3 zákona č.13/1993 Sb., neshledal ani porušení ust. § 105 a § 106 citovaného zákona a naopak dospěl k závěru, že stěžovatel nepostupoval v souladu se stanovenými podmínkami provozu celního skladu, nelze hodnotit jako rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
Další námitku stěžovatele, týkající se přípustnosti substituce ve správním řízení, shledal Ústavní soud rovněž jako neopodstatněnou, neboť o.s.ř. ve svém ustanovení § 25 odst. 3 zcela jednoznačně stanoví, že advokát je oprávněn se dát zastoupit jiným advokátem, jako dalším zástupcem, nebo advokátním koncipientem s výjimkou případů, kdy je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné. Dle ustanovení § 250a o.s.ř. musí být žalobce v řízení o správní žalobě zastoupen advokátem. Jde tedy právě o tu výjimku " povinného zastoupení", kterou má na mysli ust. § 25 odst. 3 o.s.ř. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, na které odkazuje stěžovatel, pouze obecně stanoví možnost, aby se advokát v rámci svého pověření nechal zastoupit jiným advokátem. Aplikace tohoto ustanovení, způsobem navrhovaným stěžovatelem, by zcela vyloučila možnost aplikace speciálního ustanovení § 26 odst 3 o.s.ř. v případech, kdy tak zákonodárce výslovně stanoví.
Ústavní soud tedy má za to, že stěžovateli nebylo v uplatňování jeho práv nijak bráněno a správní i soudní řízení proběhlo zákonným způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu
IV.ÚS 265/2000 ze dne 11. 9. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV.ÚS 265/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 519/98 - 39, ze dne 12. 1. 2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv, chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, uplatněná dle § 247 o.s.ř., proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ostravě ze dne 19. 10. 1998, čj. 6979/98-01-657, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebním výměrům Celního úřadu v Karviné ze dne 17. 8. 1998, čj. RCD 331/4782/98, RCD 331/4781/98, RCD 331/4780/98, RCD 331/4779/98, RCD 331/4738/98 a RCD 331/4736/98, o vyměření celního dluhu. V ústavní stížnosti uvedl, že povinnost k úhradě údajného celního dluhu mu byla uložena na základě svévolného postupu a v rozporu se zákonem. Stěžovatel namítá, že postupoval v souladu s povinnostmi stanovenými obecně závaznými předpisy, a zejména uděleným povolením pro provozování celního skladu. Celní úřad však nejprve stanovil stěžovateli podmínky pro provozování celního skladu, ve kterých byly specifikovány jeho povinnosti při změně celního režimu zboží, poté však zaujal stanovisko, že postup stěžovatele podle těchto podmínek je v rozporu se zákonem. Na základě změny vlastního stanoviska pak stěžovateli vyměřil daňové nedoplatky, přestože nedošlo k neoprávněnému nakládání zboží, které by mělo za následek vznik celního dluhu v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu.
V další části ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv soudu sdělil, že trvá na ústním projednání věci, předsedkyně senátu v rozporu se zákonem nepřipustila na jednání, konaném dne 12. 1. 2000, účast advokáta, který se k jednání dostavil v zastoupení advokáta, jemuž stěžovatel udělil plnou moc s odůvodněním, že substituce při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů není přípustná. Dle jeho názoru z ust. § 250a o.s.ř. vyplývá jen povinnost, být v takovém typu soudního řízení zastoupen advokátem a nelze z něj dovodit nepřípustnost substituce. Ustanovení § 25 odst. 3 o.s.ř., ve spojení s § 26 odst. 1 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., umožňuje advokátovi v rámci svého pověření dát se zastoupit jiným advokátem.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí stěžovatelův názor, dle kterého je nutno ustanovení § 25 odst.3 o.s.ř. vykládat ve spojení s ustanovením § 26 odst. 1 zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., neboť o.s.ř. je speciální právní normou upravující postup v řízení před soudy a ustanovení § 25 odst. 3 o.s.ř. neobsahuje žádný odkaz na zákon č. 85/1996 Sb. Dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatel staví svou ústavní stížností Ústavní soud do pozice další odvolací instance.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 519/98, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu tohoto spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v uplatněné žalobě namítal neoprávněnost postupu celního úřadu, který mu stanovil celní dluh podle podmínek daných ust. § 240 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č.13/1993 Sb., tedy z důvodu nezákonného odnětí zboží celnímu dohledu, ačkoliv dle názoru stěžovatele mělo být postupováno dle ust. § 238 odst. 2 citovaného zákona, dle kterého celní dluh vzniká v okamžiku přijetí celního prohlášení. Celní úřad však odmítl celní prohlášení přijmout, čímž porušil ust. § 105 a § 106 odst. 3 zákona č.13/1993 Sb., a znemožnil tak vznik následků přijetí celního prohlášení.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v rozhodnutí celního úřadu, kterým bylo stěžovateli povoleno provozování celního skladu a současně stanoveny podmínky jeho provozování, je v části I. bodě 12 upraveno celní řízení mimo celní prostor tak, že na základě ust. § 102 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb. může být celní řízení prováděno i mimo celní prostor, avšak stěžovatel musí požádat o provedení řízení tímto způsobem včas, oznámit přibližné množství zboží, jeho druh a navrhnout dobu, kdy má být celní řízení provedeno. V bodě 13 podmínek je upraveno předkládání dokladů při propouštění zboží do režimu uskladňování zboží v celním skladu a při vyskladňování zboží. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stanoveným způsobem však stěžovatel nepostupoval. Dne 11. 8. 1998 byla provedena kontrola skladu stěžovatele včetně inventury zboží, kterou bylo zjištěno, že celnímu dohledu uniklo 4,992.464,73 kg motorové nafty. Uvedená kontrola byla provedena z podnětu inspektora referátu celního dohledu celního úřadu, neboť z celních záznamek bylo zjištěno, že od počátku existence skladu a jednotlivých realizací je množství nafty, které by mělo být v tankerech větší než jejich kapacita, z čehož vyplývala možnost částečného vyskladnění zboží bez dodání realizačních dokladů celnímu úřadu. Z celního skladu nebyla provedena žádná realizace zboží od začátku roku 1998 do května 1998 a přitom na sklad byly uskutečněny dovozy zboží.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatel nezpochybnil výsledky kontroly, provedené pracovníky správního orgánu ani skutečnost, že v době kontroly se zboží ve skladu již fyzicky nenacházelo. Soud měl za to, že z uvedeného postoje stěžovatele a výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že celní dluh vznikl stěžovateli v souladu s odnětím zboží celnímu dohledu. Dále uvedl, že nemohlo být porušeno ani ust. § 105 a násl. zák. č. 13/1993 Sb., neboť celní prohlášení nebylo stěžovatelem vůbec podáno. Skutečnost, že celní prohlášení, které se pokusil stěžovatel podat celnímu úřadu v době, kdy mu již bylo známo, že v jeho skladu bude provedena celní kontrola, je irelevantní, neboť deklarované zboží již bylo v té době celnímu dohledu prokazatelně odňato, a tudíž nemohlo být ani předloženo v souladu s ust. § 106 odst. 2 cit zákona.
Ústavní soud předesílá, že jak konstatoval již v řadě svých předchozích rozhodnutí, není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Porušení uvedených zásad však nebylo shledáno. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele ze závěrem soudu, který shledal postup celních úřadů při vyměření celního dluhu za správný a odpovídající platné právní úpravě. V ústavní stížnosti jen stručně poukazuje na to, že k vyměření celního dluhu došlo nikoliv z důvodů neoprávněného nakládání zboží, ale jeho příčinou byla změna stanoviska celního úřadu k postupu stěžovatele při nakládání se zbožím na základě stanovených podmínek pro provozování celního skladu. V podstatě tak opakuje námitky, kterými argumentoval již v předchozích řízeních, se kterými se soud zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. vypořádal. Stěžovatel se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu, jež je, jak je výše zdůrazněno, výrazem nezávislého rozhodování, ve kterém krajský soud došel k závěru, že v souzené věci bylo prokázáno, že ke vzniku celního dluhu došlo v důsledku odnětí zboží celnímu dohledu, tedy postupem dle § 240 odst. 1 a odst. 3 zákona č.13/1993 Sb., neshledal ani porušení ust. § 105 a § 106 citovaného zákona a naopak dospěl k závěru, že stěžovatel nepostupoval v souladu se stanovenými podmínkami provozu celního skladu, nelze hodnotit jako rozhodnutí vybočující z mezí ústavnosti.
Další námitku stěžovatele, týkající se přípustnosti substituce ve správním řízení, shledal Ústavní soud rovněž jako neopodstatněnou, neboť o.s.ř. ve svém ustanovení § 25 odst. 3 zcela jednoznačně stanoví, že advokát je oprávněn se dát zastoupit jiným advokátem, jako dalším zástupcem, nebo advokátním koncipientem s výjimkou případů, kdy je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné. Dle ustanovení § 250a o.s.ř. musí být žalobce v řízení o správní žalobě zastoupen advokátem. Jde tedy právě o tu výjimku " povinného zastoupení", kterou má na mysli ust. § 25 odst. 3 o.s.ř. Ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, na které odkazuje stěžovatel, pouze obecně stanoví možnost, aby se advokát v rámci svého pověření nechal zastoupit jiným advokátem. Aplikace tohoto ustanovení, způsobem navrhovaným stěžovatelem, by zcela vyloučila možnost aplikace speciálního ustanovení § 26 odst 3 o.s.ř. v případech, kdy tak zákonodárce výslovně stanoví.
Ústavní soud tedy má za to, že stěžovateli nebylo v uplatňování jeho práv nijak bráněno a správní i soudní řízení proběhlo zákonným způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu