IV. ÚS 2301/08
IV.ÚS 2301/08 ze dne 21. 10. 2008
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. května 2008 č. j. 35 Co 235/2007-119 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. října 2006 č. j. 20 C 126/2002-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. září 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim jednak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
II.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 20 C 126/2002 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně domáhali po žalované V. H. (dále jen "žalovaná") určení, že v žalobě popsané nemovitosti tvoří ležící pozůstalost po jejich otci E. S., zemřelém 27. července 1944. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. října 2006 č. j. 20 C 126/2002-79 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] a odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 s tím, že majetek zabavený státem před 25. 2. 1948 lze vymáhat jen podle restitučních zákonů, takže nebylo možné, aby ten, kdo usiloval o navrácení majetku žalobou na určení nebo vydání vlastnictví, uspěl. Stěžovatelé proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 27. května 2008 č. j. 35 Co 235/2007-119 ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
III.
Porušení práva na spravedlivý proces, na ochranu vlastnického práva, jakož i práva na nezávislého a nestranného soudce stěžovatelé spatřují v tom, že obecné soudy neprováděly dokazování ve věci s tím, že stěžovatelé nemají na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., aniž si pořadem práva zjistily, zda skutečně došlo ke konfiskaci ležící pozůstalosti po jejich otci. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na stanoviska pléna Ústavního soudu publikovaném v jeho nálezu ve Sbírce zákonů pod č. 55/1995 Sb. a poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99, IV. ÚS 403/98, I. ÚS 539/98 a III. ÚS 50/04 s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu, a pokud odvolací soud svůj postup řádně nezdůvodnil, je jeho rozhodnutí absolutně nesrozumitelné. Stěžovatelé mají za to, že postupem soudů jsou diskriminováni a soudy se použitím účelové konstrukce o nedostatku naléhavého právního zájmu vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakují námitky, které uplatnili v předchozím soudním řízení a argumentují obdobně jako v ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2645/07 a sp. zn. IV. ÚS 1288/08, lišících se pouze předmětem ležící pozůstalosti, které byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost dne 2. června 2008 a dne 7. července 2008. Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podaným odvoláním stěžovatelů podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ústavní soud nemá důvodu ani v tomto případě se odchýlit od závěrů uvedených v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 2645/07 a IV. ÚS 1288/08.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat. Ze soudního spisu se přitom podává, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dotčené nemovitosti byly poté přídělovou listinou přiděleny rodičům žalované a v roce 1965 je rodiče žalované v tísni darovali státu. V roce 1997 pak byly nemovitosti v rámci restitučních zákonů vydány žalované (č. listu 32 soudního spisu).
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti ochrany vlastnického práva je především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví, resp. o určení ležící pozůstalosti, majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. Nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41). Stěžovatelé proto nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterému mělo dojít tím, že ve věci rozhodující soudy jejich věc neposoudily v souladu s jejich v ústavní stížnosti předestřenými názory, nezbývá v této souvislosti Ústavnímu soudu, než poukázat na své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a ve věci rozhodující soudy se jím řídily.
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše citovaném sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení IV. senátu nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.
K nesouhlasu stěžovatelů s procesním postupem nalézacího soudu při dokazování Ústavní soud současně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Tvrzení stěžovatelů o diskriminaci postupem obecných soudů pak postrádá jakoukoliv podrobnější a seriozní skutkovou i ústavněprávní argumentaci, a proto je nelze posoudit než jako zjevně neopodstatněné.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
IV.ÚS 2301/08 ze dne 21. 10. 2008
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1. K. S. a 2. E. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. května 2008 č. j. 35 Co 235/2007-119 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. října 2006 č. j. 20 C 126/2002-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. září 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim jednak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
II.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 20 C 126/2002 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Děčíně domáhali po žalované V. H. (dále jen "žalovaná") určení, že v žalobě popsané nemovitosti tvoří ležící pozůstalost po jejich otci E. S., zemřelém 27. července 1944. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. října 2006 č. j. 20 C 126/2002-79 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] a odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 s tím, že majetek zabavený státem před 25. 2. 1948 lze vymáhat jen podle restitučních zákonů, takže nebylo možné, aby ten, kdo usiloval o navrácení majetku žalobou na určení nebo vydání vlastnictví, uspěl. Stěžovatelé proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 27. května 2008 č. j. 35 Co 235/2007-119 ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
III.
Porušení práva na spravedlivý proces, na ochranu vlastnického práva, jakož i práva na nezávislého a nestranného soudce stěžovatelé spatřují v tom, že obecné soudy neprováděly dokazování ve věci s tím, že stěžovatelé nemají na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., aniž si pořadem práva zjistily, zda skutečně došlo ke konfiskaci ležící pozůstalosti po jejich otci. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na stanoviska pléna Ústavního soudu publikovaném v jeho nálezu ve Sbírce zákonů pod č. 55/1995 Sb. a poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99, IV. ÚS 403/98, I. ÚS 539/98 a III. ÚS 50/04 s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu, a pokud odvolací soud svůj postup řádně nezdůvodnil, je jeho rozhodnutí absolutně nesrozumitelné. Stěžovatelé mají za to, že postupem soudů jsou diskriminováni a soudy se použitím účelové konstrukce o nedostatku naléhavého právního zájmu vyhnuly řádnému kontradiktornímu řízení.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakují námitky, které uplatnili v předchozím soudním řízení a argumentují obdobně jako v ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2645/07 a sp. zn. IV. ÚS 1288/08, lišících se pouze předmětem ležící pozůstalosti, které byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost dne 2. června 2008 a dne 7. července 2008. Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podaným odvoláním stěžovatelů podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ústavní soud nemá důvodu ani v tomto případě se odchýlit od závěrů uvedených v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 2645/07 a IV. ÚS 1288/08.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě - zaručuje každému základní právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat. Ze soudního spisu se přitom podává, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dotčené nemovitosti byly poté přídělovou listinou přiděleny rodičům žalované a v roce 1965 je rodiče žalované v tísni darovali státu. V roce 1997 pak byly nemovitosti v rámci restitučních zákonů vydány žalované (č. listu 32 soudního spisu).
Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti ochrany vlastnického práva je především zjištění, že stěžovatelé v době rozhodování obecných soudů o žalobě na určení vlastnictví, resp. o určení ležící pozůstalosti, majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnili či z relevantního důvodu užívali. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov. Nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41). Stěžovatelé proto nemohli oprávněně tvrdit, že byli vlastníky majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, případně čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. že ve vztahu k ležící pozůstalosti měli legitimní naději, že se stanou (z části) jejími dědici. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelů o porušení článku 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ke kterému mělo dojít tím, že ve věci rozhodující soudy jejich věc neposoudily v souladu s jejich v ústavní stížnosti předestřenými názory, nezbývá v této souvislosti Ústavnímu soudu, než poukázat na své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Uvedené stanovisko bylo v době rozhodování odvolacího soudu veřejně dostupné a ve věci rozhodující soudy se jím řídily.
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované ve výše citovaném sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení IV. senátu nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost, neboť i po případné kasaci stěžovaných rozhodnutí byly by obecné soudy povinny respektovat právní názory v tomto stanovisku prezentované (čl. 89 odst. 2 Ústavy a v konečném důsledku by takový nález vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení, což obé dotklo by se práv stěžovatelů negativně.
K nesouhlasu stěžovatelů s procesním postupem nalézacího soudu při dokazování Ústavní soud současně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Tvrzení stěžovatelů o diskriminaci postupem obecných soudů pak postrádá jakoukoliv podrobnější a seriozní skutkovou i ústavněprávní argumentaci, a proto je nelze posoudit než jako zjevně neopodstatněné.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu