III. ÚS 515/2000
III.ÚS 515/2000 ze dne 20. 9. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 515/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci podaného návrhu JUDr. P. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2000, sp. zn. 15 Co 21/2000, 15 Co 22/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 7 C 103/96, mimo ústní jednání dne 20. 9. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí (bez plné moci) v rozporu se zákonem (§ 31 zákona), napadl JUDr. P. L., advokát, jménem M. V., pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. dubna 1999 (7 C 103/96) a spolu s ním též rozsudek odvolacího soudu, totiž Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2000 (15 Co 21/2000-173, 15 Co 22/2000) a tvrdil, že těmito rozsudky zasáhly oba obecné soudy do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu jeho údajného klienta jako stěžovatele, aniž by však k ústavní stížnosti připojil zákonem vyžadovanou zvláštní plnou moc. Protože absence plné moci u podání určeného Ústavnímu soudu nemá charakter formálních vad podání [§ 41 písm. b) zákona], bylo nutno takové podání (ústavní stížnost) advokáta bez zvláštní plné moci posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a o něm jako o takovém rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2000
III.ÚS 515/2000 ze dne 20. 9. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 515/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci podaného návrhu JUDr. P. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2000, sp. zn. 15 Co 21/2000, 15 Co 22/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 7 C 103/96, mimo ústní jednání dne 20. 9. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí (bez plné moci) v rozporu se zákonem (§ 31 zákona), napadl JUDr. P. L., advokát, jménem M. V., pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. dubna 1999 (7 C 103/96) a spolu s ním též rozsudek odvolacího soudu, totiž Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2000 (15 Co 21/2000-173, 15 Co 22/2000) a tvrdil, že těmito rozsudky zasáhly oba obecné soudy do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu jeho údajného klienta jako stěžovatele, aniž by však k ústavní stížnosti připojil zákonem vyžadovanou zvláštní plnou moc. Protože absence plné moci u podání určeného Ústavnímu soudu nemá charakter formálních vad podání [§ 41 písm. b) zákona], bylo nutno takové podání (ústavní stížnost) advokáta bez zvláštní plné moci posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a o něm jako o takovém rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2000