II. ÚS 916/26
II.ÚS 916/26 ze dne 20. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele A. A.(jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 4 KZN 1227/2025-31 ze dne 4. února 2026 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality - 1. oddělení č. j. KRPB-194344-68/TČ-2024-060071-MF ze dne 15. prosince 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality - 1. oddělení, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V říjnu 2024 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo rozšířeno i o zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měla dopustit vedlejší účastnice. Následně byla věc postoupena z důvodu věcné a místní příslušnosti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Službě kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality - 1. oddělení, které napadeným usnesením trestní věc odložilo. Proti usnesení o odložení věci podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně zamítla, neboť byla podána neoprávněnou osobou.
2. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 6, čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá porušení práva na účinné vyšetřování a spravedlivý proces tím, že orgány činné trestní věc týkající se jeho otce nedostatečně a neobjektivně prověřily a předčasně ji odložily na základě předběžného závěru o neexistenci trestné činnosti, aniž by provedly úplné a nestranné šetření. Dále tvrdí, že mu bylo neoprávněně odepřeno postavení poškozeného, přestože jako syn zemřelého měl být do řízení zapojen, a současně mu bylo odepřeno právo nahlížet do spisu, čímž mu byla znemožněna efektivní procesní obrana. Kritizuje také nedostatečné vypořádání jeho námitek a důkazů, jednostranné a tendenční hodnocení skutkového stavu, převzetí verze podezřelé osoby bez opory v dokazování, jakož i celkové porušení zásady vyšetřovací, objektivity a nestrannosti při prověřování věci.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na účinné vyšetřování a s tím spojená procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení. V takových případech však judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství představuje obecně účinný prostředek ochrany práv osoby, která tvrdí pochybení při prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu. Tento prostředek je proto nezbytné v souladu se zásadou subsidiarity vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, body 27 až 32).
5. Této skutečnosti si je stěžovatel vědom a uvádí, že ústavní stížnost podal z procesní opatrnosti, přičemž s odkazem na komentářovou literaturu a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3067/20 ze dne 28. 1. 2021 argumentuje, že podnět k výkonu dohledu nelze považovat za opravný prostředek, neboť by se stal běžnou součástí každého řízení. K tomu Ústavní soud uvádí, že závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 3067/20 dopadají na procesní situaci obviněného po zahájení trestního stíhání, kterou je nutno odlišit od nyní posuzované věci odložení věci. Pokud jde o argumentaci odbornou literaturou, Ústavní soud připouští, že dohled má specifický charakter a není klasickým opravným prostředkem (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 424/25 ze dne 26. 8. 2025, bod 46), nicméně zdůrazňuje, že je vázán závěry svých nálezů a neshledal důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud proto setrvává na již ustáleném závěru, že v případech tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování je podnět k výkonu dohledu účinným prostředkem, který je nutno před podáním ústavní stížnosti využít (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 51, usnesení sp. zn. III. ÚS 3903/17 ze dne 29. 5. 2018, bod 8, usnesení sp. zn. II. ÚS 1457/18 ze dne 21. 2. 2019, bod 10; či usnesení sp. zn. II. ÚS 816/19 ze dne 25. 3. 2019, bod 10).
7. Jelikož z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel podnět k dohledu podal, nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky ochrany svých práv. Za této situace je ústavní stížnost předčasná, a tudíž nepřípustná (shodně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2790/25 ze dne 30. 9. 2025, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2231/24 ze dne 13. 9. 2024 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3171/19 ze dne 4. 10. 2019).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje a nebrání mu ve výkonu jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, neboť po vyřízení podnětu k výkonu dohledu bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti.
9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel se nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přípustnost ústavní stížnosti.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2026
Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj
II.ÚS 916/26 ze dne 20. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele A. A.(jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 4 KZN 1227/2025-31 ze dne 4. února 2026 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality - 1. oddělení č. j. KRPB-194344-68/TČ-2024-060071-MF ze dne 15. prosince 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality - 1. oddělení, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V říjnu 2024 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo rozšířeno i o zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měla dopustit vedlejší účastnice. Následně byla věc postoupena z důvodu věcné a místní příslušnosti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Službě kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality - 1. oddělení, které napadeným usnesením trestní věc odložilo. Proti usnesení o odložení věci podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně zamítla, neboť byla podána neoprávněnou osobou.
2. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 6, čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá porušení práva na účinné vyšetřování a spravedlivý proces tím, že orgány činné trestní věc týkající se jeho otce nedostatečně a neobjektivně prověřily a předčasně ji odložily na základě předběžného závěru o neexistenci trestné činnosti, aniž by provedly úplné a nestranné šetření. Dále tvrdí, že mu bylo neoprávněně odepřeno postavení poškozeného, přestože jako syn zemřelého měl být do řízení zapojen, a současně mu bylo odepřeno právo nahlížet do spisu, čímž mu byla znemožněna efektivní procesní obrana. Kritizuje také nedostatečné vypořádání jeho námitek a důkazů, jednostranné a tendenční hodnocení skutkového stavu, převzetí verze podezřelé osoby bez opory v dokazování, jakož i celkové porušení zásady vyšetřovací, objektivity a nestrannosti při prověřování věci.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na účinné vyšetřování a s tím spojená procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení. V takových případech však judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství představuje obecně účinný prostředek ochrany práv osoby, která tvrdí pochybení při prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu. Tento prostředek je proto nezbytné v souladu se zásadou subsidiarity vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, body 27 až 32).
5. Této skutečnosti si je stěžovatel vědom a uvádí, že ústavní stížnost podal z procesní opatrnosti, přičemž s odkazem na komentářovou literaturu a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3067/20 ze dne 28. 1. 2021 argumentuje, že podnět k výkonu dohledu nelze považovat za opravný prostředek, neboť by se stal běžnou součástí každého řízení. K tomu Ústavní soud uvádí, že závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 3067/20 dopadají na procesní situaci obviněného po zahájení trestního stíhání, kterou je nutno odlišit od nyní posuzované věci odložení věci. Pokud jde o argumentaci odbornou literaturou, Ústavní soud připouští, že dohled má specifický charakter a není klasickým opravným prostředkem (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 424/25 ze dne 26. 8. 2025, bod 46), nicméně zdůrazňuje, že je vázán závěry svých nálezů a neshledal důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud proto setrvává na již ustáleném závěru, že v případech tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování je podnět k výkonu dohledu účinným prostředkem, který je nutno před podáním ústavní stížnosti využít (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 51, usnesení sp. zn. III. ÚS 3903/17 ze dne 29. 5. 2018, bod 8, usnesení sp. zn. II. ÚS 1457/18 ze dne 21. 2. 2019, bod 10; či usnesení sp. zn. II. ÚS 816/19 ze dne 25. 3. 2019, bod 10).
7. Jelikož z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel podnět k dohledu podal, nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky ochrany svých práv. Za této situace je ústavní stížnost předčasná, a tudíž nepřípustná (shodně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2790/25 ze dne 30. 9. 2025, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2231/24 ze dne 13. 9. 2024 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3171/19 ze dne 4. 10. 2019).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje a nebrání mu ve výkonu jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, neboť po vyřízení podnětu k výkonu dohledu bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti.
9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel se nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přípustnost ústavní stížnosti.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2026
Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj