II. ÚS 896/26
II.ÚS 896/26 ze dne 22. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů A. A., nezletilé B. A., C. A. a D. D. (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou, sídlem Fetrovská 893/29, Praha 6 - Dejvice, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZN 1135/2025-43 ze dne 19. února 2026, usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 ZN 2723/2024-45 ze dne 3. října 2025 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality č. j. KRPB-238217-58/TČ-2024-060276 ze dne 20. srpna 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a L. B. a Z. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1, čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném proti vedlejším účastnicím pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Předmětem vedeného trestního řízení byly události ze dnů 17. až 19. listopadu 2021, kdy se stěžovatelka A. A. (dále také jen "stěžovatelka") dostavila ve 38. týdnu těhotenství k ambulantnímu vyšetření do Fakultní nemocnice Brno (FN Brno), a to z důvodu odtoku plodové vody a slabého krvácení. Prověřování bylo vedeno kvůli podezření, že vedlejší účastnice nepostupovaly odborně správně, když neprovedly laboratorní test k ověření odtoku plodové vody, nesprávně vyhodnotily CTG záznam a neuvedly údaje o vyšetření, které by popisovalo charakter, intenzitu a dobu krvácení, a na základě nesprávně provedeného vyšetření pak dospěly k závěru, že zdravotní stav poškozené je v pořádku a nepřijaly ji k hospitalizaci s diagnózou počínajícího porodu. Tím měla být promarněna příležitost pro vhodnou intervenci (včasné ukončení porodu), při zjištění tísně plodu během porodu, přičemž zřejmě dne 18. listopadu 2021 došlo k jeho úmrtí a dne 19. listopadu 2021 byl porozen mrtvý chlapec.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně zamítnuta jako nedůvodná.
4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně byla právní zástupkyně stěžovatelky informována o tom, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
5. Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení porušily jejich právo na účinné vyšetřování při zásahu do základního práva srovnatelného s právem na život, které svědčí jim všem coby rodinných příslušníků nenarozeného dítěte. Domnívají se, že prověřování bylo provedeno nedostatečně, resp. v nedostatečném rozsahu, když nebyly objasněny základní skutečnosti a otázky vztahující se k případu. Porušení práva na účinné vyšetřování a spravedlivý proces spatřují i v tom, že je policejní orgán nepoučil o jejich postavení a právech v trestním řízení.
6. Stěžovatelé tvrdí, že policejní orgán neobjasnil rozpory ve výpovědích stěžovatelky a lékařů FN Brno o tom, kdo byl přítomen při vyšetření stěžovatelky dne 17. listopadu 2021 a kdo je hodnotil. Policejní orgán podle nich rezignoval na zjištění, kdo byl na uvedený den vypsán do služby na ambulanci Porodního sálu FN Brno, kdo zde skutečně službu vykonával, a jaké měl kompetence a oprávnění. Uvádí, že od počátku až do konce vyšetření byla na ambulanci pouze Z. K. (tehdy H.), která byla čerstvou absolventkou lékařské fakulty s praxí cca dva měsíce a byla bez atestace, přičemž navíc nebyla daný den vypsána do služby a uvedené skutečnosti stěžovatelce nesdělila. V této souvislosti vytýkají policejnímu orgánu, že odmítl pro nadbytečnost stěžovatelčin návrh doplnit o dokazování o informaci o logování do elektronického systému FN a o anonymizované zdravotnické dokumentace jiných pacientek ošetřených v daný den na stejné ambulanci, což by mohlo potvrdit či vyvrátit výpovědi lékařek FN Brno, podle kterých přijetí stěžovatelky i vyhodnocení jejího vyšetření provedla B. a K. byla při vyšetření pouze přítomna. Dodávají, že z informace poskytnuté ze strany FN Brno vyplynulo, že dne 17. listopadu 2021 zdravotnickou dokumentaci vytvářely a editovaly pouze K. a zdravotní sestra M. V., nikoli B. Považují to za zásadní důkaz k vyjasnění rozporů o tom, kdo byl při jejím vyšetření přítomen, resp. za důkaz potvrzující jejich tvrzení, že vyšetření a jeho vyhodnocení prováděla výhradně nezkušená lékařka K. Tvrdí, že B. si informace zajistila až ex post neoprávněným nahlížením do zdravotní dokumentace.
7. Stěžovatelé dále poukazují na to, že z tabulek o logování do zdravotnické dokumentace ve FN Brno vyplývá, že v letech 2024 a 2025 bylo uskutečněno okolo 300 nahlížení do stěžovatelčiny zdravotnické dokumentace. Jelikož byla stěžovatelka ve FN Brno ošetřována naposledy v červnu 2024, dovozují z toho, že dané nahlížení bylo neoprávněné a docházelo k masivnímu zneužívání a neoprávněné manipulaci s touto zdravotnickou dokumentací. Domnívají se proto, že se FN Brno mohla dopustit i spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 trestního zákoníku.
8. Stěžovatelé vytýkají orgánům činným v trestním řízení, že se bez dostatečných důvodů přiklonily k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku MUDr. Turka a že policejní orgán nemístně zpochybnil erudici znalce doc. Pastora, jehož odborné vyjádření měl k dispozici, aniž to dostatečně zdůvodnil. Zdůrazňují, že doc. Pastor nepochybně vycházel z úplné a pravé zdravotnické dokumentace zaslané na FN Brno stěžovatelce na její žádost. Tvrdí, že vzhledem k výše zmíněnému masivnímu zpřístupňování zdravotnické dokumentace a k minimálně jedné prokázané úpravě zdravotnické dokumentace v podobě doplnění záznamu o provedení testu Temešváryho roztokem (což podrobně vysvětlují) lze předpokládat, že zdravotnická dokumentace, kterou obdržel MUDr. Turek od nemocnice, nebyla originální. Jsou proto přesvědčeni, že orgány činné v trestním řízení měly nechat zpracovat revizní znalecký posudek nebo alespoň vyzvat doc. Pastora k doplnění jeho odborného vyjádření. Orgány činné v trestním řízení podle nich pochybily i tím, že se nedostatečně zabývaly otázkou možné existence dvou verzí zdravotnické dokumentace a možnou trestní odpovědností FN Brno, a neprověřily ani možnost spáchání trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 trestního zákoníku.
9. Stěžovatelé zpochybňují jednotlivé závěry policejního orgánu vztahující se k obsahu vysvětlení podaného stěžovatelkou a prezentují vlastní verzi tohoto obsahu. Nesouhlasí s tím, že orgány činné v trestním řízení nerezignovaly na zjišťování kompetencí lékařek FN Brno, což založily na závěru, že podle znaleckého posudku nedošlo k žádnému pochybení. Tvrdí, že pokud vyšetření stěžovatelky prováděla pouze nezkušená lékařka K. (bez patřičného dohledu), jedná se samo o sobě o postup non lege artis. V rámci postupu K. spatřují úmyslné uvedení stěžovatelky v omyl, neboť tato lékařka jí nesdělila, že není službu konající lékařkou a na ambulanci se nachází v rámci svého volného času kvůli svému zaučení, čímž měla stěžovatelku připravit o možnost vyhledat ošetření erudovaným zdravotnickým pracovníkem. Poukazují též na nedostatek erudice B. a na kroky, jimiž se FN Brno podle nich snažila ztížit, resp. zmařit vyšetření příčin úmrtí stěžovatelčina syna. Namítají, že je orgány činné v trestním řízení nepoučily o jejich právech v trestním řízení, když jim - s výjimkou stěžovatelky - navíc upřely postavení poškozených. Tvrdí, že jelikož stěžovatelka nebyla poučena v době podání vysvětlení, je třeba považovat tento úkon za nepoužitelný a je nutné jej zopakovat.
10. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak částečně není. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
12. Napadeným usnesením státní zástupkyně městského státního zastupitelství byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pouze stěžovatelky A. A. Z tohoto usnesení sice vyplývá, že ve stížnosti jsou zmiňovaní coby poškození i ostatní stěžovatelé, nicméně vůči nim státní zástupkyně nerozhodla (ani tak, že by šlo o stížnosti podané neoprávněnými osobami), přičemž v ústavní stížnosti stěžovatelé nenamítají, že by státní zástupkyně opomněla rozhodnout o stížnosti některých z nich. Z napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství pak vyplývá, že podnět k výkonu dohledu podala prostřednictvím právní zástupkyně opět jen stěžovatelka A. A. Je vhodné připomenout, že podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně práv [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. února 2019, sp. zn. I. ÚS 1511/23 ze dne 26. července 2023 aj.].
13. Ústavní soud proto musí konstatovat, že stěžovatelé B. A., C. A. a D. D. nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a proto je třeba jejich ústavní stížnosti považovat za nepřípustné, když nejsou splněny ani podmínky pro výjimky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Současně však dodává, že i pokud by dospěl k opačnému závěru, vedlo by to k odmítnutí jejich ústavních stížností pouze z jiného důvodu (shodného jako u stěžovatelky).
14. Ústavní stížnost stěžovatelky A. A. je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
15. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou]. Součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby; jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti.
16. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení založily rozhodnutí o odložení věci na závěrech znaleckého posudku MUDr. Turka, z něhož vyplynulo, že postup lékařek při vyšetření stěžovatelky dne 17. listopadu 2021 a jeho vyhodnocení nevykazoval žádné vady, a úmrtí plodu nebylo v příčinné souvislosti s poskytováním lékařské péče (blíže viz bod 8 napadeného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství). Jestliže stěžovatelka poukazuje na rozpory s odborným vyjádřením, které vypracoval doc. Pastor na její žádost, Ústavní soud připomíná, že MUDr. Turek měl při zpracování svého posudku zmiňované odborné vyjádření k dispozici a vysvětlil, proč dospěl k odlišným závěrům (viz tamtéž).
17. Snaží-li se stěžovatelka výpovědní hodnotu znaleckého posudku MUDr. Turka zpochybnit tvrzením, že vycházel z neoriginální zdravotnické dokumentace, která měla dle jejího tvrzení být až dodatečně doplněna o záznam o provedení klíčového testu Temešváryho činidlem, odkazuje Ústavní soud na bod 16 napadeného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství a na s. 3 napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství. Zde bylo vysvětleno, že samy lékařky potvrdily, že záznam o zmíněném testu byl do zdravotnické dokumentace doplněn až dodatečně, což zároveň vysvětlily opomenutím K. plynoucím z její nezkušenosti. Státní zástupkyně však správně konstatovaly, že pro posouzení případu bylo klíčové to, že tento test reálně byl proveden, což bylo prokázáno nejen vysvětlením K. a B., ale též vysvětlením samotné stěžovatelky, která v jeho rámci popsala provádění postupu, jenž odpovídá právě testu Temešváryho činidlem.
18. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelčina námitka směřující proti údajnému nedostatečnému vyjasnění rozporů mezi obsahem znaleckého posudku MUDr. Turka a odborného vyjádření doc. Pastora fakticky vychází z jejího nesouhlasu s tím, jak orgány činné v trestním řízení uvedené důkazy hodnotily. Ústavní soud však v hodnocení těchto klíčových důkazů nespatřuje žádnou vadu ústavněprávní relevance, a proto nemá důvod k tomu, aby do něj zasahoval.
19. V návaznosti na to Ústavní soud akceptuje závěr orgánů činných v trestním řízení, že otázka, na kterou klade stěžovatelka takový důraz, tedy zda se B. podílela na jejím vyšetření a vyhodnocení výsledků tohoto vyšetření, není pro posouzení věci rozhodující. I kdyby totiž uvedené činnosti vykonávala sama K. (coby méně zkušená lékařka), absence jakéhokoli pochybení z její strany samozřejmě vylučuje její zavinění a v návaznosti na to i trestní odpovědnost FN Brno jako právnické osoby, v rámci jejíž činnosti K. jednala. I kdyby tedy otázku (ne)zapojení B. do vyšetření stěžovatelky bylo možno po vysvětleních podaných stěžovatelkou a lékařkami FN Brno považovat za nespolehlivě objasněnou, další dokazování zaměřené tímto směrem by bylo nadbytečné, neboť by nemohlo vést k jinému výsledku. Ze stejných důvodů Ústavní soud nemůže přiznat opodstatněnost stěžovatelčiným námitkám směřujících proti erudici B.
20. Jestliže stěžovatelka poukazuje na značné množství nahlížení do své zdravotnické dokumentace v posledních letech, a v návaznosti na to vytýká orgánům činným v trestním řízení, že neprověřily možnost spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud podotýká, že předmětem trestního řízení byl jiný skutek, takže se orgány činné v trestním řízení touto okolností logicky nezabývaly. Nahlížení do stěžovatelčiny zdravotnické dokumentace nicméně Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatelky - nevnímá jako potvrzení jejího tvrzení o manipulaci s touto zdravotnickou dokumentací. V návaznosti na výše uvedené vysvětlení dodatečného doplnění zdravotnické dokumentace o provedení testu Temešváryho činidlem nemá Ústavní soud důvod, aby přisvědčil stěžovatelčiným pochybnostem o tom, zda se orgány činné v trestním řízení důsledně zabývaly otázkou možného spáchání trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 trestního zákoníku.
21. V souvislosti s námitkou týkající se absence poučení stěžovatelů o jejich právech Ústavní soud nejprve připomíná, že jako přípustnou posoudil pouze ústavní stížnost stěžovatelky A. A., takže se otázkou poučení ostatních stěžovatelů není třeba zabývat, ale dají se na ně vztáhnout dále odkazované závěry státní zástupkyně městského státního zastupitelství. Námitkou vadného poučení stěžovatelky a navazující námitkou neúčinnosti jejího podaného vysvětlení se pak zabývala státní zástupkyně městského státního zastupitelství, která v bodě 7 napadeného usnesení vysvětlila, že poučení stěžovatelky poskytnuté až poté, co podala vysvětlení, nemůže mít na použitelnost tohoto vysvětlení žádný vliv. Ústavní soud nemá, co by této argumentaci vytknul.
22. Ústavní soud závěrem opakuje, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na efektivní postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti. V posuzované věci policejní orgán provedl v rámci prováděného prověřování relativně rozsáhlé dokazování, když vyžádal vysvětlení řady lékařů FN Brno, využil kompletní zdravotnickou dokumentaci, opatřil znalecký posudek, zohlednil odborné vyjádření dodané stěžovatelkou a provedl i ohledání místa činu. Sama stěžovatelka spatřuje deficit v provedeném dokazování pouze v souvislosti s jí tvrzenou neobjasněností rozporů mezi některými z provedených důkazů, ovšem takové doplnění dokazování orgány činné v trestním řízení z výše popsaných důvodů opodstatněně vyhodnotily jako nadbytečné.
23. Ústavní soud tak uzavírá, že má maximálně možné pochopení pro potřebu stěžovatelky i ostatních stěžovatelů objasnit všechny okolnosti související s osobní tragédií, která zasáhla jejich životy, nicméně musí konstatovat, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly potřebné úsilí, jež lze v podobných případech vyžadovat, aby prověřily, zda jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Jejich negativní závěr je založen na dokazování provedeném v adekvátním rozsahu a racionálním hodnocení výsledků tohoto dokazování. Ústavní soud tak nemá důvod se domnívat, že orgány činné v trestním řízení nesplnily své povinnosti vyplývající z požadavku provedení účinného vyšetřování.
24. Ústavní soud proti ústavní stížnosti stěžovatelů B. A., C. A. a D. D. odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Zároveň nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky A. A. a její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. dubna 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu
II.ÚS 896/26 ze dne 22. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů A. A., nezletilé B. A., C. A. a D. D. (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených JUDr. Barborou Steinlauf, advokátkou, sídlem Fetrovská 893/29, Praha 6 - Dejvice, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZN 1135/2025-43 ze dne 19. února 2026, usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 ZN 2723/2024-45 ze dne 3. října 2025 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality č. j. KRPB-238217-58/TČ-2024-060276 ze dne 20. srpna 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, a L. B. a Z. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1, čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 6. oddělení obecné kriminality bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v řízení vedeném proti vedlejším účastnicím pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Předmětem vedeného trestního řízení byly události ze dnů 17. až 19. listopadu 2021, kdy se stěžovatelka A. A. (dále také jen "stěžovatelka") dostavila ve 38. týdnu těhotenství k ambulantnímu vyšetření do Fakultní nemocnice Brno (FN Brno), a to z důvodu odtoku plodové vody a slabého krvácení. Prověřování bylo vedeno kvůli podezření, že vedlejší účastnice nepostupovaly odborně správně, když neprovedly laboratorní test k ověření odtoku plodové vody, nesprávně vyhodnotily CTG záznam a neuvedly údaje o vyšetření, které by popisovalo charakter, intenzitu a dobu krvácení, a na základě nesprávně provedeného vyšetření pak dospěly k závěru, že zdravotní stav poškozené je v pořádku a nepřijaly ji k hospitalizaci s diagnózou počínajícího porodu. Tím měla být promarněna příležitost pro vhodnou intervenci (včasné ukončení porodu), při zjištění tísně plodu během porodu, přičemž zřejmě dne 18. listopadu 2021 došlo k jeho úmrtí a dne 19. listopadu 2021 byl porozen mrtvý chlapec.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, která byla napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně zamítnuta jako nedůvodná.
4. Napadeným vyrozuměním státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně byla právní zástupkyně stěžovatelky informována o tom, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
5. Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení porušily jejich právo na účinné vyšetřování při zásahu do základního práva srovnatelného s právem na život, které svědčí jim všem coby rodinných příslušníků nenarozeného dítěte. Domnívají se, že prověřování bylo provedeno nedostatečně, resp. v nedostatečném rozsahu, když nebyly objasněny základní skutečnosti a otázky vztahující se k případu. Porušení práva na účinné vyšetřování a spravedlivý proces spatřují i v tom, že je policejní orgán nepoučil o jejich postavení a právech v trestním řízení.
6. Stěžovatelé tvrdí, že policejní orgán neobjasnil rozpory ve výpovědích stěžovatelky a lékařů FN Brno o tom, kdo byl přítomen při vyšetření stěžovatelky dne 17. listopadu 2021 a kdo je hodnotil. Policejní orgán podle nich rezignoval na zjištění, kdo byl na uvedený den vypsán do služby na ambulanci Porodního sálu FN Brno, kdo zde skutečně službu vykonával, a jaké měl kompetence a oprávnění. Uvádí, že od počátku až do konce vyšetření byla na ambulanci pouze Z. K. (tehdy H.), která byla čerstvou absolventkou lékařské fakulty s praxí cca dva měsíce a byla bez atestace, přičemž navíc nebyla daný den vypsána do služby a uvedené skutečnosti stěžovatelce nesdělila. V této souvislosti vytýkají policejnímu orgánu, že odmítl pro nadbytečnost stěžovatelčin návrh doplnit o dokazování o informaci o logování do elektronického systému FN a o anonymizované zdravotnické dokumentace jiných pacientek ošetřených v daný den na stejné ambulanci, což by mohlo potvrdit či vyvrátit výpovědi lékařek FN Brno, podle kterých přijetí stěžovatelky i vyhodnocení jejího vyšetření provedla B. a K. byla při vyšetření pouze přítomna. Dodávají, že z informace poskytnuté ze strany FN Brno vyplynulo, že dne 17. listopadu 2021 zdravotnickou dokumentaci vytvářely a editovaly pouze K. a zdravotní sestra M. V., nikoli B. Považují to za zásadní důkaz k vyjasnění rozporů o tom, kdo byl při jejím vyšetření přítomen, resp. za důkaz potvrzující jejich tvrzení, že vyšetření a jeho vyhodnocení prováděla výhradně nezkušená lékařka K. Tvrdí, že B. si informace zajistila až ex post neoprávněným nahlížením do zdravotní dokumentace.
7. Stěžovatelé dále poukazují na to, že z tabulek o logování do zdravotnické dokumentace ve FN Brno vyplývá, že v letech 2024 a 2025 bylo uskutečněno okolo 300 nahlížení do stěžovatelčiny zdravotnické dokumentace. Jelikož byla stěžovatelka ve FN Brno ošetřována naposledy v červnu 2024, dovozují z toho, že dané nahlížení bylo neoprávněné a docházelo k masivnímu zneužívání a neoprávněné manipulaci s touto zdravotnickou dokumentací. Domnívají se proto, že se FN Brno mohla dopustit i spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 trestního zákoníku.
8. Stěžovatelé vytýkají orgánům činným v trestním řízení, že se bez dostatečných důvodů přiklonily k závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku MUDr. Turka a že policejní orgán nemístně zpochybnil erudici znalce doc. Pastora, jehož odborné vyjádření měl k dispozici, aniž to dostatečně zdůvodnil. Zdůrazňují, že doc. Pastor nepochybně vycházel z úplné a pravé zdravotnické dokumentace zaslané na FN Brno stěžovatelce na její žádost. Tvrdí, že vzhledem k výše zmíněnému masivnímu zpřístupňování zdravotnické dokumentace a k minimálně jedné prokázané úpravě zdravotnické dokumentace v podobě doplnění záznamu o provedení testu Temešváryho roztokem (což podrobně vysvětlují) lze předpokládat, že zdravotnická dokumentace, kterou obdržel MUDr. Turek od nemocnice, nebyla originální. Jsou proto přesvědčeni, že orgány činné v trestním řízení měly nechat zpracovat revizní znalecký posudek nebo alespoň vyzvat doc. Pastora k doplnění jeho odborného vyjádření. Orgány činné v trestním řízení podle nich pochybily i tím, že se nedostatečně zabývaly otázkou možné existence dvou verzí zdravotnické dokumentace a možnou trestní odpovědností FN Brno, a neprověřily ani možnost spáchání trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 trestního zákoníku.
9. Stěžovatelé zpochybňují jednotlivé závěry policejního orgánu vztahující se k obsahu vysvětlení podaného stěžovatelkou a prezentují vlastní verzi tohoto obsahu. Nesouhlasí s tím, že orgány činné v trestním řízení nerezignovaly na zjišťování kompetencí lékařek FN Brno, což založily na závěru, že podle znaleckého posudku nedošlo k žádnému pochybení. Tvrdí, že pokud vyšetření stěžovatelky prováděla pouze nezkušená lékařka K. (bez patřičného dohledu), jedná se samo o sobě o postup non lege artis. V rámci postupu K. spatřují úmyslné uvedení stěžovatelky v omyl, neboť tato lékařka jí nesdělila, že není službu konající lékařkou a na ambulanci se nachází v rámci svého volného času kvůli svému zaučení, čímž měla stěžovatelku připravit o možnost vyhledat ošetření erudovaným zdravotnickým pracovníkem. Poukazují též na nedostatek erudice B. a na kroky, jimiž se FN Brno podle nich snažila ztížit, resp. zmařit vyšetření příčin úmrtí stěžovatelčina syna. Namítají, že je orgány činné v trestním řízení nepoučily o jejich právech v trestním řízení, když jim - s výjimkou stěžovatelky - navíc upřely postavení poškozených. Tvrdí, že jelikož stěžovatelka nebyla poučena v době podání vysvětlení, je třeba považovat tento úkon za nepoužitelný a je nutné jej zopakovat.
10. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak částečně není. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
11. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
12. Napadeným usnesením státní zástupkyně městského státního zastupitelství byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost pouze stěžovatelky A. A. Z tohoto usnesení sice vyplývá, že ve stížnosti jsou zmiňovaní coby poškození i ostatní stěžovatelé, nicméně vůči nim státní zástupkyně nerozhodla (ani tak, že by šlo o stížnosti podané neoprávněnými osobami), přičemž v ústavní stížnosti stěžovatelé nenamítají, že by státní zástupkyně opomněla rozhodnout o stížnosti některých z nich. Z napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství pak vyplývá, že podnět k výkonu dohledu podala prostřednictvím právní zástupkyně opět jen stěžovatelka A. A. Je vhodné připomenout, že podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně práv [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. února 2019, sp. zn. I. ÚS 1511/23 ze dne 26. července 2023 aj.].
13. Ústavní soud proto musí konstatovat, že stěžovatelé B. A., C. A. a D. D. nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, a proto je třeba jejich ústavní stížnosti považovat za nepřípustné, když nejsou splněny ani podmínky pro výjimky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Současně však dodává, že i pokud by dospěl k opačnému závěru, vedlo by to k odmítnutí jejich ústavních stížností pouze z jiného důvodu (shodného jako u stěžovatelky).
14. Ústavní stížnost stěžovatelky A. A. je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
15. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 1405/25 ze dne 23. května 2025). Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 a judikaturu tam citovanou]. Součástí práva na účinné vyšetřování ovšem není právo na výsledek v podobě zahájení trestního stíhání (popř. odsouzení) určité osoby; jeho podstatou je právo na náležitý (efektivní) postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti.
16. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení založily rozhodnutí o odložení věci na závěrech znaleckého posudku MUDr. Turka, z něhož vyplynulo, že postup lékařek při vyšetření stěžovatelky dne 17. listopadu 2021 a jeho vyhodnocení nevykazoval žádné vady, a úmrtí plodu nebylo v příčinné souvislosti s poskytováním lékařské péče (blíže viz bod 8 napadeného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství). Jestliže stěžovatelka poukazuje na rozpory s odborným vyjádřením, které vypracoval doc. Pastor na její žádost, Ústavní soud připomíná, že MUDr. Turek měl při zpracování svého posudku zmiňované odborné vyjádření k dispozici a vysvětlil, proč dospěl k odlišným závěrům (viz tamtéž).
17. Snaží-li se stěžovatelka výpovědní hodnotu znaleckého posudku MUDr. Turka zpochybnit tvrzením, že vycházel z neoriginální zdravotnické dokumentace, která měla dle jejího tvrzení být až dodatečně doplněna o záznam o provedení klíčového testu Temešváryho činidlem, odkazuje Ústavní soud na bod 16 napadeného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství a na s. 3 napadeného vyrozumění státní zástupkyně krajského státního zastupitelství. Zde bylo vysvětleno, že samy lékařky potvrdily, že záznam o zmíněném testu byl do zdravotnické dokumentace doplněn až dodatečně, což zároveň vysvětlily opomenutím K. plynoucím z její nezkušenosti. Státní zástupkyně však správně konstatovaly, že pro posouzení případu bylo klíčové to, že tento test reálně byl proveden, což bylo prokázáno nejen vysvětlením K. a B., ale též vysvětlením samotné stěžovatelky, která v jeho rámci popsala provádění postupu, jenž odpovídá právě testu Temešváryho činidlem.
18. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelčina námitka směřující proti údajnému nedostatečnému vyjasnění rozporů mezi obsahem znaleckého posudku MUDr. Turka a odborného vyjádření doc. Pastora fakticky vychází z jejího nesouhlasu s tím, jak orgány činné v trestním řízení uvedené důkazy hodnotily. Ústavní soud však v hodnocení těchto klíčových důkazů nespatřuje žádnou vadu ústavněprávní relevance, a proto nemá důvod k tomu, aby do něj zasahoval.
19. V návaznosti na to Ústavní soud akceptuje závěr orgánů činných v trestním řízení, že otázka, na kterou klade stěžovatelka takový důraz, tedy zda se B. podílela na jejím vyšetření a vyhodnocení výsledků tohoto vyšetření, není pro posouzení věci rozhodující. I kdyby totiž uvedené činnosti vykonávala sama K. (coby méně zkušená lékařka), absence jakéhokoli pochybení z její strany samozřejmě vylučuje její zavinění a v návaznosti na to i trestní odpovědnost FN Brno jako právnické osoby, v rámci jejíž činnosti K. jednala. I kdyby tedy otázku (ne)zapojení B. do vyšetření stěžovatelky bylo možno po vysvětleních podaných stěžovatelkou a lékařkami FN Brno považovat za nespolehlivě objasněnou, další dokazování zaměřené tímto směrem by bylo nadbytečné, neboť by nemohlo vést k jinému výsledku. Ze stejných důvodů Ústavní soud nemůže přiznat opodstatněnost stěžovatelčiným námitkám směřujících proti erudici B.
20. Jestliže stěžovatelka poukazuje na značné množství nahlížení do své zdravotnické dokumentace v posledních letech, a v návaznosti na to vytýká orgánům činným v trestním řízení, že neprověřily možnost spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud podotýká, že předmětem trestního řízení byl jiný skutek, takže se orgány činné v trestním řízení touto okolností logicky nezabývaly. Nahlížení do stěžovatelčiny zdravotnické dokumentace nicméně Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatelky - nevnímá jako potvrzení jejího tvrzení o manipulaci s touto zdravotnickou dokumentací. V návaznosti na výše uvedené vysvětlení dodatečného doplnění zdravotnické dokumentace o provedení testu Temešváryho činidlem nemá Ústavní soud důvod, aby přisvědčil stěžovatelčiným pochybnostem o tom, zda se orgány činné v trestním řízení důsledně zabývaly otázkou možného spáchání trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 2 trestního zákoníku.
21. V souvislosti s námitkou týkající se absence poučení stěžovatelů o jejich právech Ústavní soud nejprve připomíná, že jako přípustnou posoudil pouze ústavní stížnost stěžovatelky A. A., takže se otázkou poučení ostatních stěžovatelů není třeba zabývat, ale dají se na ně vztáhnout dále odkazované závěry státní zástupkyně městského státního zastupitelství. Námitkou vadného poučení stěžovatelky a navazující námitkou neúčinnosti jejího podaného vysvětlení se pak zabývala státní zástupkyně městského státního zastupitelství, která v bodě 7 napadeného usnesení vysvětlila, že poučení stěžovatelky poskytnuté až poté, co podala vysvětlení, nemůže mít na použitelnost tohoto vysvětlení žádný vliv. Ústavní soud nemá, co by této argumentaci vytknul.
22. Ústavní soud závěrem opakuje, že podstatou práva na účinné vyšetřování je právo na efektivní postup orgánů činných v trestním řízení při objasňování tvrzené trestné činnosti. V posuzované věci policejní orgán provedl v rámci prováděného prověřování relativně rozsáhlé dokazování, když vyžádal vysvětlení řady lékařů FN Brno, využil kompletní zdravotnickou dokumentaci, opatřil znalecký posudek, zohlednil odborné vyjádření dodané stěžovatelkou a provedl i ohledání místa činu. Sama stěžovatelka spatřuje deficit v provedeném dokazování pouze v souvislosti s jí tvrzenou neobjasněností rozporů mezi některými z provedených důkazů, ovšem takové doplnění dokazování orgány činné v trestním řízení z výše popsaných důvodů opodstatněně vyhodnotily jako nadbytečné.
23. Ústavní soud tak uzavírá, že má maximálně možné pochopení pro potřebu stěžovatelky i ostatních stěžovatelů objasnit všechny okolnosti související s osobní tragédií, která zasáhla jejich životy, nicméně musí konstatovat, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly potřebné úsilí, jež lze v podobných případech vyžadovat, aby prověřily, zda jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Jejich negativní závěr je založen na dokazování provedeném v adekvátním rozsahu a racionálním hodnocení výsledků tohoto dokazování. Ústavní soud tak nemá důvod se domnívat, že orgány činné v trestním řízení nesplnily své povinnosti vyplývající z požadavku provedení účinného vyšetřování.
24. Ústavní soud proti ústavní stížnosti stěžovatelů B. A., C. A. a D. D. odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Zároveň nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky A. A. a její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. dubna 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu