II. ÚS 717/2000
II.ÚS 717/2000 ze dne 25. 1. 2001
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci návrhu obchodní společnosti E., s.r.o. zastoupené Mgr. E. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, č.j. 26 Co 108/2000-43, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem označeným jako ústavní stížnost domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, označené spisovou značkou 26 Co 108/2000, když z přílohy vyplývá, že jde o usnesení č.j. 26 Co 108/2000-43. Napadeným usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26 zamítající žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přípustnost ústavní stížnost dovozuje stěžovatelka z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když stížnost, podle jejího názoru, svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť nelze připustit, aby obecné soudy nerespektovaly základní zásady procesního práva a způsobovaly tak nejistotu v právním postavení účastníků řízení. V odůvodnění podrobně stěžovatelka popisuje průběh dosavadního řízení, zejména řízení před odvolacím soudem a namítá porušení konkrétních ustanovení obč. soudního řádu. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, aniž by trval na odstranění vad v plné moci udělené stěžovatelkou právnímu zástupci, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jde o nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného usnesení - Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Praze vrátil věc soudu prvního stupně podle § 221 odst. 2 obč. soudního řádu. Řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupuje na straně žalované, tak dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici všechny zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé meritorní rozhodnutí. Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když ani sama stěžovatelka ke svému tvrzení o přípustnosti ústavní stížnosti podle citovaného ustanovení žádné důvody neuvádí. Ústavní soudnictví v České republice a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývající z procesních norem upravujících příslušný druh řízení. V zásadě proto pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči "konečným" pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich jiného zásahu je v podstatě výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. ledna 2001
JUDr. Ivana Janů soudce zpravodaj
II.ÚS 717/2000 ze dne 25. 1. 2001
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci návrhu obchodní společnosti E., s.r.o. zastoupené Mgr. E. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, č.j. 26 Co 108/2000-43, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem označeným jako ústavní stížnost domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4.10.2000, označené spisovou značkou 26 Co 108/2000, když z přílohy vyplývá, že jde o usnesení č.j. 26 Co 108/2000-43. Napadeným usnesením byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26 zamítající žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přípustnost ústavní stížnost dovozuje stěžovatelka z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, když stížnost, podle jejího názoru, svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť nelze připustit, aby obecné soudy nerespektovaly základní zásady procesního práva a způsobovaly tak nejistotu v právním postavení účastníků řízení. V odůvodnění podrobně stěžovatelka popisuje průběh dosavadního řízení, zejména řízení před odvolacím soudem a namítá porušení konkrétních ustanovení obč. soudního řádu. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud, aniž by trval na odstranění vad v plné moci udělené stěžovatelkou právnímu zástupci, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jde o nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného usnesení - Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30.11.1999, č.j. 6 C 1363/99-26, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Praze vrátil věc soudu prvního stupně podle § 221 odst. 2 obč. soudního řádu. Řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupuje na straně žalované, tak dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici všechny zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé meritorní rozhodnutí. Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když ani sama stěžovatelka ke svému tvrzení o přípustnosti ústavní stížnosti podle citovaného ustanovení žádné důvody neuvádí. Ústavní soudnictví v České republice a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývající z procesních norem upravujících příslušný druh řízení. V zásadě proto pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči "konečným" pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich jiného zásahu je v podstatě výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. ledna 2001
JUDr. Ivana Janů soudce zpravodaj