II. ÚS 690/26
II.ÚS 690/26 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 1849/2025-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 č. j. 17 Co 11/2025-243 a rozsudku Obvodního soudu Pro Prahu 1 ze dne 15. října 2024 č. j. 65 C 127/2022-212, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou proti první vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví (bolestného) ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, kterou utrpěl při pádu u sebe doma. Pochybení první vedlejší účastnice spatřoval zejména v tom, že nestanovila správný léčebný postup, neboť nezohlednila jeho neurodegenerativní onemocnění, reimplantaci femorální komponenty naplánovala až s časovým odstupem dvou měsíců a odkázala ho na pohyb o dvou francouzských holích, čímž podle něj zapříčinila jeho pád.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatele o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Shledal, že první vedlejší účastnice při péči o stěžovatele postupovala lege artis a že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti první vedlejší účastnice a úrazem stěžovatele, neboť jedinou příčinou bolesti stěžovatele byl jeho pád v domácím prostředí způsobený zakopnutím.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví specifikovaným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se v předmětné věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje skutečnosti, které uvedl v odvolání proti rozsudku obvodního soudu i v dovolání proti rozsudku krajského soudu. Má za to, že rozhodující soudy ignorovaly jím předložená tvrzení. K tomu poukazuje na četnou judikaturu týkající se práva na spravedlivý proces a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Opětovně uvádí, že prof. MUDr. Seidl je znalcem z oboru neurologie, nikoli ortopedie, proto mu nepřísluší vyjadřovat se k diagnostice a léčbě zlomenin stehenní kosti. Je přesvědčen, že rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud přesto podané dovolání odmítl jako nepřípustné, čímž podle stěžovatele popřel svoji judikaturu, podle níž primárně musí být nejprve najisto postavena otázka jednání škůdce a otázka existence újmy, otázka příčinné souvislosti mezi nimi je až sekundární. Dodává rovněž, že Nejvyšší soud rezignoval na judikaturu ohledně reflexe postavení pacienta coby slabší strany, naopak fakticky upřednostnil zájem druhé vedlejší účastnice. Postup rozhodujících soudů podle něj svědčí o systémovém problému.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V nyní posuzované věci obecné soudy na základě učiněných skutkových zjištění shledaly, že stěžovatel podstoupil dne 15. 1. 2020 v zařízení první vedlejší účastnice implantaci totální endoprotézy kyčelního kloubu, která proběhla bez komplikací. Následně absolvoval ve dnech 23. 1. až 1. 2. 2020 rehabilitační pobyt v Rehabilitačním zařízení Malvazinky, kde hospitalizace proběhla bez komplikací. Procedury byly dobře tolerovány, rehabilitace proběhla s dobrým efektem ve smyslu snížení intenzity algické složky (bolestivosti), došlo k částečné úpravě svalové dysbalance, zlepšení pohybových stereotypů, stěžovatel byl instruován v samostatné léčebné tělesné výchově. Podle propouštěcí lékařské zprávy ze dne 1. 2. 2020 byl soběstačný, samostatně schopný vertikalizace do sedu i stoje, chůze o chodítku, chůzi o dvou francouzských holích zkoušel s obtížemi. Při následné kontrole dne 19. 2. 2020 byla u něj radiologicky zjištěna prasklina horního konce stehenní kosti vlevo. K hospitalizaci za účelem reimplantace femorální komponenty byl objednán na 22. 4. 2020 a do té doby mu bylo doporučeno, aby i nadále chodil s oporou dvou francouzských holí, bez nášlapu na levou dolní končetinu. Dne 28. 2. 2020 stěžovatel doma zakopl a upadl, při čemž si způsobil šesti úlomkovou periprotetickou zlomeninu (zlomenina v blízkosti kloubní náhrady) levého femuru. Na základě závěrů vypracovaných znaleckých posudků MUDr. Kutáčka a prof. MUDr. Seidla bylo zjištěno, že postup první vedlejší účastnice při léčení stěžovatele byl v souladu s poznatky lékařské vědy a že v době operace stěžovatel netrpěl neurogenerativním onemocněním.
10. K námitce stěžovatele, že přibraný znalec prof. MUDr. Seidl je neurolog, nikoli ortoped, proto mu nepříslušelo vyjadřovat se k léčbě zlomeniny stehenní kosti, již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně konstatoval, že stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že soudy převzaly do svých rozhodnutí právní závěr znalce prof. MUDr. Seidla o postupu první vedlejší účastnice lege artis. Zdůraznil, že jmenovaný znalec se vyjadřoval především k tomu, že stěžovatel v době operace netrpěl neurologickým postižením, které by vyžadovalo jiný léčebný postup, než který zvolila první vedlejší účastnice, což je závěr odpovídající jeho lékařské odbornosti. Navíc dodal, že soudy právní závěr o postupu první vedlejší účastnice lege artis založily především na znaleckém posudku znalce z oboru ortopedie MUDr. Kutáčka a dalších v řízení provedených důkazech.
11. Podle judikatury Ústavního soudu je znalecký posudek při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků, byť v určitých případech význam znaleckého posudku jistě zpochybnit nelze. Soudy však nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti [srov. např. nálezy ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 (N 80/112 SbNU 209), ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22 (N 76/118 SbNU 29) aj.].
12. V předmětné věci obvodní soud i městský soud dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že nebyl splněn již první předpoklad odpovědnosti vedlejší účastnice za vzniklou újmu stěžovatele, neboť nebylo prokázáno porušení povinnosti ze strany vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice při léčebné péči o stěžovatele prokazatelně nepochybila, postupovala lege artis, proto nebyly naplněny předpoklady pro vznik její povinnosti k náhradě škody. Rovněž příslušné soudy dovodily, že není dána ani příčinná souvislost mezi újmou stěžovatele a jednáním první vedlejší účastnice. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelem namítaná reflexe postavení pacienta coby slabší strany. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Neodchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe, neboť provedené důkazy (včetně vypracovaných znaleckých posudků) hodnotily v souvislosti s ostatními důkazy, a na základě toho dospěly ke skutkovým závěrům, z nichž vycházely. Nejvyšší soud pak řádně posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání posoudil jako nepřípustné.
13. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu
II.ÚS 690/26 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 1849/2025-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 č. j. 17 Co 11/2025-243 a rozsudku Obvodního soudu Pro Prahu 1 ze dne 15. října 2024 č. j. 65 C 127/2022-212, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nemocnice Vrchlabí, s. r. o., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou proti první vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví (bolestného) ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, kterou utrpěl při pádu u sebe doma. Pochybení první vedlejší účastnice spatřoval zejména v tom, že nestanovila správný léčebný postup, neboť nezohlednila jeho neurodegenerativní onemocnění, reimplantaci femorální komponenty naplánovala až s časovým odstupem dvou měsíců a odkázala ho na pohyb o dvou francouzských holích, čímž podle něj zapříčinila jeho pád.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatele o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Shledal, že první vedlejší účastnice při péči o stěžovatele postupovala lege artis a že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti první vedlejší účastnice a úrazem stěžovatele, neboť jedinou příčinou bolesti stěžovatele byl jeho pád v domácím prostředí způsobený zakopnutím.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví specifikovaným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se v předmětné věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje skutečnosti, které uvedl v odvolání proti rozsudku obvodního soudu i v dovolání proti rozsudku krajského soudu. Má za to, že rozhodující soudy ignorovaly jím předložená tvrzení. K tomu poukazuje na četnou judikaturu týkající se práva na spravedlivý proces a nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Opětovně uvádí, že prof. MUDr. Seidl je znalcem z oboru neurologie, nikoli ortopedie, proto mu nepřísluší vyjadřovat se k diagnostice a léčbě zlomenin stehenní kosti. Je přesvědčen, že rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud přesto podané dovolání odmítl jako nepřípustné, čímž podle stěžovatele popřel svoji judikaturu, podle níž primárně musí být nejprve najisto postavena otázka jednání škůdce a otázka existence újmy, otázka příčinné souvislosti mezi nimi je až sekundární. Dodává rovněž, že Nejvyšší soud rezignoval na judikaturu ohledně reflexe postavení pacienta coby slabší strany, naopak fakticky upřednostnil zájem druhé vedlejší účastnice. Postup rozhodujících soudů podle něj svědčí o systémovém problému.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V nyní posuzované věci obecné soudy na základě učiněných skutkových zjištění shledaly, že stěžovatel podstoupil dne 15. 1. 2020 v zařízení první vedlejší účastnice implantaci totální endoprotézy kyčelního kloubu, která proběhla bez komplikací. Následně absolvoval ve dnech 23. 1. až 1. 2. 2020 rehabilitační pobyt v Rehabilitačním zařízení Malvazinky, kde hospitalizace proběhla bez komplikací. Procedury byly dobře tolerovány, rehabilitace proběhla s dobrým efektem ve smyslu snížení intenzity algické složky (bolestivosti), došlo k částečné úpravě svalové dysbalance, zlepšení pohybových stereotypů, stěžovatel byl instruován v samostatné léčebné tělesné výchově. Podle propouštěcí lékařské zprávy ze dne 1. 2. 2020 byl soběstačný, samostatně schopný vertikalizace do sedu i stoje, chůze o chodítku, chůzi o dvou francouzských holích zkoušel s obtížemi. Při následné kontrole dne 19. 2. 2020 byla u něj radiologicky zjištěna prasklina horního konce stehenní kosti vlevo. K hospitalizaci za účelem reimplantace femorální komponenty byl objednán na 22. 4. 2020 a do té doby mu bylo doporučeno, aby i nadále chodil s oporou dvou francouzských holí, bez nášlapu na levou dolní končetinu. Dne 28. 2. 2020 stěžovatel doma zakopl a upadl, při čemž si způsobil šesti úlomkovou periprotetickou zlomeninu (zlomenina v blízkosti kloubní náhrady) levého femuru. Na základě závěrů vypracovaných znaleckých posudků MUDr. Kutáčka a prof. MUDr. Seidla bylo zjištěno, že postup první vedlejší účastnice při léčení stěžovatele byl v souladu s poznatky lékařské vědy a že v době operace stěžovatel netrpěl neurogenerativním onemocněním.
10. K námitce stěžovatele, že přibraný znalec prof. MUDr. Seidl je neurolog, nikoli ortoped, proto mu nepříslušelo vyjadřovat se k léčbě zlomeniny stehenní kosti, již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně konstatoval, že stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že soudy převzaly do svých rozhodnutí právní závěr znalce prof. MUDr. Seidla o postupu první vedlejší účastnice lege artis. Zdůraznil, že jmenovaný znalec se vyjadřoval především k tomu, že stěžovatel v době operace netrpěl neurologickým postižením, které by vyžadovalo jiný léčebný postup, než který zvolila první vedlejší účastnice, což je závěr odpovídající jeho lékařské odbornosti. Navíc dodal, že soudy právní závěr o postupu první vedlejší účastnice lege artis založily především na znaleckém posudku znalce z oboru ortopedie MUDr. Kutáčka a dalších v řízení provedených důkazech.
11. Podle judikatury Ústavního soudu je znalecký posudek při rozhodování soudu pouze jedním z důkazních prostředků, byť v určitých případech význam znaleckého posudku jistě zpochybnit nelze. Soudy však nemohou bez dalšího závěry znalců mechanicky přebírat do svých rozhodnutí a přenášet tak odpovědnost za rozhodnutí ze soudu na znalce. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz. Ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti [srov. např. nálezy ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 (N 80/112 SbNU 209), ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22 (N 76/118 SbNU 29) aj.].
12. V předmětné věci obvodní soud i městský soud dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že nebyl splněn již první předpoklad odpovědnosti vedlejší účastnice za vzniklou újmu stěžovatele, neboť nebylo prokázáno porušení povinnosti ze strany vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice při léčebné péči o stěžovatele prokazatelně nepochybila, postupovala lege artis, proto nebyly naplněny předpoklady pro vznik její povinnosti k náhradě škody. Rovněž příslušné soudy dovodily, že není dána ani příčinná souvislost mezi újmou stěžovatele a jednáním první vedlejší účastnice. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelem namítaná reflexe postavení pacienta coby slabší strany. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Neodchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe, neboť provedené důkazy (včetně vypracovaných znaleckých posudků) hodnotily v souvislosti s ostatními důkazy, a na základě toho dospěly ke skutkovým závěrům, z nichž vycházely. Nejvyšší soud pak řádně posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání posoudil jako nepřípustné.
13. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Jak plyne z výše uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu