II. ÚS 685/26
II.ÚS 685/26 ze dne 22. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 3 To 42/2025-28599, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 2 T 2/2022-28191, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b), c), d), čl. 7 odst. 1 čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Stěžovatelka taktéž žádá o odklad vykonatelnosti napadených usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť ke dni 19. 3. 2026 mělo dojít ke vkladu vlastnického práva státu k nemovitostem, jež fakticky tvoří areál hotelu X v L., jehož vlastníkem a provozovatelem je stěžovatelka. Tato skutečnost by vedla k neprodlenému zastavení provozu a znehodnocení nemovitostí, což pro stěžovatelku znamená nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo v trestní věci odsouzených J. V. a J. J. rozhodnuto tak, že se podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního řádu stěžovatelce jako zúčastněné osobě ukládá ochranné opatření zabrání věci , a to pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří včetně stavby: H. č. p. X2, ubytovací zařízení, v obci L., kat. území H., zapsané Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Most, na l. v. č. X3 (dále jen "předmětné nemovitosti") s tím, že podle § 104 odst. 1 trestního zákoníku zabraná věc připadá státu. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 2 T 2/2022, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 3 To 52/2023, byli J. V. a J. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, dále ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, a ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, taktéž spáchaného ve spolupachatelství. Skutkově spočívalo jednání odsouzených v tom, že nerespektovali dotační pravidla v řízení o dotaci z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007-2013, když v případě projektu Výstavba hotelu X v L. (při požadované dotaci ve výši 37 052 597,20 Kč) porušili podmínky dotačního řízení, a to klamáním v soutěži o získání dotace o významných ekonomických a hospodářských údajích, a zmanipulováním výběru dodavatele stavebních prací na úkor jiných soutěžitelů, to vše v úmyslu obohatit jimi ovládanou společnost B (což je od 16. 2. 2018 stěžovatelka), resp. též další jimi ovládanou společností C, která projekt následně realizovala. Dotační orgán právní předchůdkyni stěžovatelky poskytl na realizaci projektu Výstavba hotelu X v L. dotaci, jejíž výše ve výsledku činila 35 150 064,35 Kč.
4. Předmětné nemovitosti byly v přípravném řízení zajištěny policejním orgánem usnesením ze dne 27. 12. 2019, č. j. NCOZ-5829-532/TČ-2018-417401-H, a to ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 9/2020, podle § 79a odst. 1 trestního řádu s tím, že výsledky vyšetřování odůvodňují závěr, že jde o výnos z trestné činnosti. Vlastníkem předmětných nemovitostí je právě stěžovatelka jako zúčastněná osoba.
5. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu stížností, jež byla napadeným usnesením vrchního soudu jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že jí nebylo možno uložit ochranné opatření v plném rozsahu, neboť v době spáchání trestného činu platila jiná právní úprava. K tomuto dále stěžovatelka uvádí, že zabrání téměř veškerého jejího majetku je zjevně nepřiměřené a nepřípustně poškozuje též věřitele stěžovatelky, na jejichž úkor se stát obohatil.
7. Stěžovatelka dále brojí postupu soudů, které jí neumožnily účinně zpochybnit závěr o spáchání trestného činu jejími bývalými jednateli, neboť označily jejich předchozí odsouzení za závazné. Krajský soud tak nepřipustil provádění důkazů předložených stěžovatelkou ve vztahu k vině statutárních orgánů stěžovatelky s výjimkou vlastního rozsudku o vině. V této souvislosti stěžovatelka namítá i existenci opomenutých důkazů.
8. Stěžovatelka taktéž namítá, že v řízení o zabrání věci nebylo umožněno se procesně podílet společnosti Stavby Holding cz a. s., které byla rozhodnutím soudů způsobena škoda v řádu desítek milionů Kč.
9. Zabrání věci dle stěžovatelky odporuje principu subsidiarity trestního práva jako ultima ratio, kdy ukládání ochranných opatření se nevyznačuje obligatorní povahou a jde především o preventivní funkci takového opatření. Zabrání předmětných nemovitostí pak neodpovídá funkci, jakou tento institut plní v trestním řízení.
10. Stěžovatelka nepovažuje soudy, které rozhodly v její věci, za nezávislé a nestranné. Takto stěžovatelka brojí proti přísedícím, kteří údajně byli do svých funkcí voleni na základě volné úvahy zastupitelstva Ústeckého kraje, který v předmětném řízení vystupoval v postavení poškozeného. Dále soudy předjímaly vinu stěžovatelky, když konstatovaly, že jejímu trestnímu stíhání zabránilo toliko to, že v předmětné době ještě nebyla účinná právní úprava umožňující trestní stíhání právnických osob. Státní zástupce měl nadto v rozporu s obžalovací zásadou svévolně zahájit řízení o zabrání věci stěžovatelce.
11. Stěžovatelka je konečně tohoto názoru, že její námitky nebyly v řízení před soudy dostatečně vypořádány, čímž taktéž došlo k porušení jejího práva na spravedlivé soudní řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko opakuje svou argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, která však již (opakovaně) byla vypořádána v rámci trestního řízení. Úkolem Ústavního soudu pak není široce rekapitulovat argumentaci stěžovatelky (jejíž ústavní stížnost čítá 40 stran textu a je pojata spíše jako řádný opravný prostředek) ani argumentaci soudů, které námitky stěžovatelky dostatečně vypořádal. Z napadených rozhodnutí je seznatelné, jakými úvahami se soudy řídily, a napadená rozhodnutí je tedy možno v tomto ohledu považovat za prostá svévole a plně přezkoumatelná v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Stěžejní námitky stěžovatelky se dotýkají samotného uložení institutu zabrání věci, kdy zejména namítá nezákonný rozsah zabrání, jeho nepřiměřenost a konečně i postavení tohoto ochranného opatření v rámci trestního řízení jako prostředku ultima ratio. Ústavní soud v první řadě podotýká, že samotné zajištění či zabrání majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a pokud nedošlo ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ve věci Silickiene proti Litvě ze dne 10. 4. 2012 č. 20496/02, § 47), přičemž Ústavní soud se uzavírá, že v posuzované věci tyto garance naplněny byly, jak bude dále popsáno v textu tohoto usnesení.
16. Stěžovatelka stran rozsahu zabrání věci uvádí, že právní úprava účinná v době spáchání trestného činu neumožňovala uložení ochranného opatření v takovém rozsahu, v jakém jí bylo následně uloženo. K tomuto Ústavní soud především zdůrazňuje, že v uložení ochranného opatření či trestu v důsledku nové rozšiřující interpretace zákona provedené vnitrostátními soudy neshledává ani Evropský soud pro lidská práva rozpor s čl. 7 Úmluvy (srov. Soros proti Francii, rozsudek ze dne 6. 10. 2011, č. 50425/06, § 58), což ve své judikatuře reflektuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3036/19). Ústavní soud k tomuto dále uvádí, že soudy při uložení ochranného opatření vycházely z právní úpravy účinné v době, kdy řízení o uložení ochranného opatření probíhalo, což je zcela v souladu se zákonným požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákoníku, který stanoví, že o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje. Z uvedeného vyplývá, že se tohoto pravidla použije na v úvahu přicházející ochranné opatření jako celek, tj. i ohledně jeho výběru, všech dalších podmínek pro jeho uložení, pravidel ukládání ochranných opatření vedle sebe atd., jakož i např. možných následných přeměn jednoho ochranného opatření v jiné (tuto zásadu stran aplikace ochranných opatření aproboval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16). Předmětná právní úprava obsažená v § 3 odst. 2 trestního zákoníku je odůvodněna i s přihlédnutím k povaze ochranných opatření, která nejsou opatřeními difamujícími, zejména tím, že na spáchaný trestný čin, popř. čin jinak trestný, je třeba reagovat nejprogresivnějšími ochrannými opatřeními, u kterých je třeba v zájmu prevence předpokládat s ohledem na vývoj v této oblasti nejúčinnější působení v boji proti kriminalitě (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, komentář. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 106.).
17. Důležité je taktéž uvést, že soudy v trestním řízení jednoznačně prokázaly, že stěžovatelka, jejíž vůli tvořili nyní již trestně odsouzení J. V. a J. J., byla jednoznačně ve zlé víře ve vztahu k podvodně vylákané dotaci a k získanému majetku, o němž jednoznačně věděla, že pochází z trestné činnosti. Z tohoto důvodu se v posuzované věci neuplatní ani stěžovatelkou předložené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, kde Nejvyšší soud posuzoval, zda byla zúčastněná osoba v dobré víře při nabytí nemovitosti, která jí byla následně zabrána. V případě stěžovatelky však byla jednoznačně prokázána zlá vůle (srov. bod 30. napadeného usnesení vrchního soudu). Ústavní soud tedy od rekapitulovaných závěrů nebude odhlížet ani v nyní posuzované věci a neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v otázce rozsahu uložení ochranného opatření, které jí bylo uloženo podle právní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
18. V návaznosti na předchozí námitku stěžovatelka namítá taktéž zjevnou nepřiměřenost a poškození věřitelů v důsledku uložení ochranného opatření. Stěžovatelka vychází z toho, že znalec ocenil hodnotu předmětných nemovitostí na částku 61 000 000 Kč, kdy však dotace získaná stěžovatelkou činila toliko 35 150 064,35 Kč. Ani tato námitka stěžovatelky však není důvodná, neboť soudy vycházely z ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, které zakotvuje toliko zákaz uložení zabrání věci v případě, že hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti je ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Posuzovanými entitami jsou pak dvě zmíněné částky. Otázkou zanedbatelnosti se soudy dostatečně zabývaly, a to i v kontextu toho, že v jiných případech právní úprava zakotvuje např. hrubý nepoměr či explicitně nepřiměřenost. Ústavní soud tak i tyto úvahy aprobuje a považuje je za ústavně souladné.
19. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce stran údajného poškození věřitelů (kteří však mají své právní prostředky, kterými se mohou v rámci právního řádu bránit). Tato námitka se týká především společnosti Stavby holding cz a. s., které měla být způsobena škoda v řádu desítek milionů Kč. I touto námitkou se soudy v napadených rozhodnutích řádně zabývaly a dospěly k závěru, že předmětný věřitel (poškozená společnost) je toliko nastrčeným subjektem, jejímž jediným akcionářem je odsouzený J. V., který je zároveň skutečným majitelem stěžovatelky (dle Evidence skutečných majitelů), resp. tyto skutečnosti se datují k době rozhodování soudů. Ústavní soud tedy nepovažuje ani tuto námitku za důvodnou a pro stručnost odkazuje na závěry uvedené v napadených usneseních (viz bod 34. a násl. usnesení vrchního soudu).
20. Další série námitek stěžovatelky zpochybňuje nezávislost a nestrannost soudů, které v její věci rozhodovaly, jakož i porušení jejího práva na zákonného soudce na základě údajných vad v rozvrhu práce krajského soudu. Tato námitka, která dosahuje ústavně právní dimenze, však byla velmi podrobně analyzována v napadených rozhodnutích a Ústavní soud se s argumentací soudů ztotožňuje. Ústavní soud ve stručnosti rekapituluje, že ve věci stěžovatelky byla část těchto námitek předmětem přezkumu již v řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 2 T 2/2022, a to konkrétně v usnesení ze dne 20. 6. 2024, v němž bylo rozhodnuto, že předseda senátu a dva přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 trestního řádu, následně o stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení krajského soudu rozhodl i vrchní soud usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 3 To 42/2025. V otázce nestrannosti členů senátu tedy bylo postaveno najisto, že u nich neexistuje žádný důvod podjatosti pro poměr k věci, k osobám, jichž se úkon týká či k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Taktéž otázka obsazování přísedících v rozvrhu práce krajského soudu byla podrobena analýze. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na body 18. až 27. napadeného usnesení vrchního soudu.
21. Jde-li o námitku stěžovatelky stran údajného porušení obžalovací zásady státním zástupcem, který až do závěrečné řeči při hlavním líčení nevznesl žádný návrh na uložení ochranného opatření stěžovatelce, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla podrobena přezkumu již v řízení pod sp. zn. II. ÚS 1133/24, kde Ústavní soud uzavřel, že zde namítané procesní pochybení ústavněprávní roviny nedosahuje, neboť bylo zhojeno v dalším řízení. Ústavní soud se s touto svou argumentací i nyní ztotožňuje, neboť při hlavním líčení krajského soudu dne 18. 4. 2023 bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle § 230 odst. 2, odst. 3 trestního řádu vyhrazeno řízení o zabrání věci (dané nemovitosti) do veřejného zasedání. Dne 31. 7. 2023 navrhl státní zástupce, aby krajský soud ve veřejném zasedání rozhodl o zabrání předmětné nemovitosti, a veřejné zasedání k této otázce bylo nařízeno na den 30. 4. 2024. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatelka nebyla krácena na svých ústavně zaručených právech, neboť splněním zákonných podmínek pro rozhodování o uložení ochranného opatření se zabýval krajský soud v nařízeném veřejném zasedání. Z § 230 trestního řádu přitom možnost soudu vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání přímo vyplývá.
22. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení presumpce neviny, kde vrchní soud uvedl, že trestnímu postihu stěžovatelky zabránila pouze skutečnost, že v době spáchání trestné činnosti nebyl účinný zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Vrchní soud uvedené skutečně konstatoval, nicméně za situace, kdy není možno stěžovatelku jakkoliv trestně postihnout. Uvedeného hodnocení se vrchní soud dopustil při posouzení podmínek pro uložení ochranného opatření, kdy dovodil zjevně zlou víru stěžovatelky ve vztahu k získanému majetku, který byl zabrán. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv vrchní soud mohl zmírnit svou formulaci ve vztahu ke stěžovatelce, jeho výrok je bez reálného dopadu do práv stěžovatelky, neboť vůči stěžovatelce ani nemůže být zahájeno trestní stíhání z důvodu zákazu zpětné účinnosti zákona.
23. Nedůvodná je i námitka brojící proti postupu soudů, které stěžovatelce neumožnily účinně zpochybnit závěr o spáchání trestného činu jejími bývalými jednateli, neboť označily jejich předchozí odsouzení za závazné. Krajský soud tak nepřipustil provádění důkazů předložených stěžovatelkou k vině J. V. a J. J., což stěžovatelka považuje za opomenutí důkazů. Krajský soud se k důkazním návrhům stěžovatelky vyjadřuje v bodech 27. až 29. napadeného usnesení, kdy konstatuje, že stěžovatelka fakticky požadovala zopakovat dokazování ke skutku, pro který byli uznáni vinnými dva shora jmenovaní. Předmětné (rozsáhlé) dokazování tak mělo za cíl zpochybnit právní a skutkové závěry o vině obou odsouzených. Krajský soud tak zcela správně odkázal na ustanovení § 9 odst. 1 trestního řádu, na základě něhož je vázán pravomocným rozsudkem o vině. Dokazování k vině odsouzených pak nebylo předmětem řízení o zabrání předmětných nemovitostí a krajský soud důkazní návrhy stěžovatelky označil za nadbytečné. Ústavní soud tento závěr zcela aprobuje, neboť dokazování by nemohlo jakkoliv zvrátit pravomocné rozhodnutí o vině obviněných, resp. krajský soud se nemohl od skutkových a právních závěrů pravomocného rozsudku o vině jakkoliv odchýlit. Další dokazování by nedůvodně prodlužovalo řízení o uložení ochranného opatření.
24. Jde-li o stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval. Tento akcesorický návrh tak sdílí osud ústavní stížnosti.
25. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2026
Jiří Přibáň předseda senátu
II.ÚS 685/26 ze dne 22. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 3 To 42/2025-28599, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 2 T 2/2022-28191, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b), c), d), čl. 7 odst. 1 čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Stěžovatelka taktéž žádá o odklad vykonatelnosti napadených usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť ke dni 19. 3. 2026 mělo dojít ke vkladu vlastnického práva státu k nemovitostem, jež fakticky tvoří areál hotelu X v L., jehož vlastníkem a provozovatelem je stěžovatelka. Tato skutečnost by vedla k neprodlenému zastavení provozu a znehodnocení nemovitostí, což pro stěžovatelku znamená nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo v trestní věci odsouzených J. V. a J. J. rozhodnuto tak, že se podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního řádu stěžovatelce jako zúčastněné osobě ukládá ochranné opatření zabrání věci , a to pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří včetně stavby: H. č. p. X2, ubytovací zařízení, v obci L., kat. území H., zapsané Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Most, na l. v. č. X3 (dále jen "předmětné nemovitosti") s tím, že podle § 104 odst. 1 trestního zákoníku zabraná věc připadá státu. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 2 T 2/2022, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 3 To 52/2023, byli J. V. a J. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, dále ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, a ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, taktéž spáchaného ve spolupachatelství. Skutkově spočívalo jednání odsouzených v tom, že nerespektovali dotační pravidla v řízení o dotaci z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007-2013, když v případě projektu Výstavba hotelu X v L. (při požadované dotaci ve výši 37 052 597,20 Kč) porušili podmínky dotačního řízení, a to klamáním v soutěži o získání dotace o významných ekonomických a hospodářských údajích, a zmanipulováním výběru dodavatele stavebních prací na úkor jiných soutěžitelů, to vše v úmyslu obohatit jimi ovládanou společnost B (což je od 16. 2. 2018 stěžovatelka), resp. též další jimi ovládanou společností C, která projekt následně realizovala. Dotační orgán právní předchůdkyni stěžovatelky poskytl na realizaci projektu Výstavba hotelu X v L. dotaci, jejíž výše ve výsledku činila 35 150 064,35 Kč.
4. Předmětné nemovitosti byly v přípravném řízení zajištěny policejním orgánem usnesením ze dne 27. 12. 2019, č. j. NCOZ-5829-532/TČ-2018-417401-H, a to ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 9/2020, podle § 79a odst. 1 trestního řádu s tím, že výsledky vyšetřování odůvodňují závěr, že jde o výnos z trestné činnosti. Vlastníkem předmětných nemovitostí je právě stěžovatelka jako zúčastněná osoba.
5. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu stížností, jež byla napadeným usnesením vrchního soudu jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že jí nebylo možno uložit ochranné opatření v plném rozsahu, neboť v době spáchání trestného činu platila jiná právní úprava. K tomuto dále stěžovatelka uvádí, že zabrání téměř veškerého jejího majetku je zjevně nepřiměřené a nepřípustně poškozuje též věřitele stěžovatelky, na jejichž úkor se stát obohatil.
7. Stěžovatelka dále brojí postupu soudů, které jí neumožnily účinně zpochybnit závěr o spáchání trestného činu jejími bývalými jednateli, neboť označily jejich předchozí odsouzení za závazné. Krajský soud tak nepřipustil provádění důkazů předložených stěžovatelkou ve vztahu k vině statutárních orgánů stěžovatelky s výjimkou vlastního rozsudku o vině. V této souvislosti stěžovatelka namítá i existenci opomenutých důkazů.
8. Stěžovatelka taktéž namítá, že v řízení o zabrání věci nebylo umožněno se procesně podílet společnosti Stavby Holding cz a. s., které byla rozhodnutím soudů způsobena škoda v řádu desítek milionů Kč.
9. Zabrání věci dle stěžovatelky odporuje principu subsidiarity trestního práva jako ultima ratio, kdy ukládání ochranných opatření se nevyznačuje obligatorní povahou a jde především o preventivní funkci takového opatření. Zabrání předmětných nemovitostí pak neodpovídá funkci, jakou tento institut plní v trestním řízení.
10. Stěžovatelka nepovažuje soudy, které rozhodly v její věci, za nezávislé a nestranné. Takto stěžovatelka brojí proti přísedícím, kteří údajně byli do svých funkcí voleni na základě volné úvahy zastupitelstva Ústeckého kraje, který v předmětném řízení vystupoval v postavení poškozeného. Dále soudy předjímaly vinu stěžovatelky, když konstatovaly, že jejímu trestnímu stíhání zabránilo toliko to, že v předmětné době ještě nebyla účinná právní úprava umožňující trestní stíhání právnických osob. Státní zástupce měl nadto v rozporu s obžalovací zásadou svévolně zahájit řízení o zabrání věci stěžovatelce.
11. Stěžovatelka je konečně tohoto názoru, že její námitky nebyly v řízení před soudy dostatečně vypořádány, čímž taktéž došlo k porušení jejího práva na spravedlivé soudní řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko opakuje svou argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, která však již (opakovaně) byla vypořádána v rámci trestního řízení. Úkolem Ústavního soudu pak není široce rekapitulovat argumentaci stěžovatelky (jejíž ústavní stížnost čítá 40 stran textu a je pojata spíše jako řádný opravný prostředek) ani argumentaci soudů, které námitky stěžovatelky dostatečně vypořádal. Z napadených rozhodnutí je seznatelné, jakými úvahami se soudy řídily, a napadená rozhodnutí je tedy možno v tomto ohledu považovat za prostá svévole a plně přezkoumatelná v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Stěžejní námitky stěžovatelky se dotýkají samotného uložení institutu zabrání věci, kdy zejména namítá nezákonný rozsah zabrání, jeho nepřiměřenost a konečně i postavení tohoto ochranného opatření v rámci trestního řízení jako prostředku ultima ratio. Ústavní soud v první řadě podotýká, že samotné zajištění či zabrání majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a pokud nedošlo ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ve věci Silickiene proti Litvě ze dne 10. 4. 2012 č. 20496/02, § 47), přičemž Ústavní soud se uzavírá, že v posuzované věci tyto garance naplněny byly, jak bude dále popsáno v textu tohoto usnesení.
16. Stěžovatelka stran rozsahu zabrání věci uvádí, že právní úprava účinná v době spáchání trestného činu neumožňovala uložení ochranného opatření v takovém rozsahu, v jakém jí bylo následně uloženo. K tomuto Ústavní soud především zdůrazňuje, že v uložení ochranného opatření či trestu v důsledku nové rozšiřující interpretace zákona provedené vnitrostátními soudy neshledává ani Evropský soud pro lidská práva rozpor s čl. 7 Úmluvy (srov. Soros proti Francii, rozsudek ze dne 6. 10. 2011, č. 50425/06, § 58), což ve své judikatuře reflektuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3036/19). Ústavní soud k tomuto dále uvádí, že soudy při uložení ochranného opatření vycházely z právní úpravy účinné v době, kdy řízení o uložení ochranného opatření probíhalo, což je zcela v souladu se zákonným požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákoníku, který stanoví, že o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje. Z uvedeného vyplývá, že se tohoto pravidla použije na v úvahu přicházející ochranné opatření jako celek, tj. i ohledně jeho výběru, všech dalších podmínek pro jeho uložení, pravidel ukládání ochranných opatření vedle sebe atd., jakož i např. možných následných přeměn jednoho ochranného opatření v jiné (tuto zásadu stran aplikace ochranných opatření aproboval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16). Předmětná právní úprava obsažená v § 3 odst. 2 trestního zákoníku je odůvodněna i s přihlédnutím k povaze ochranných opatření, která nejsou opatřeními difamujícími, zejména tím, že na spáchaný trestný čin, popř. čin jinak trestný, je třeba reagovat nejprogresivnějšími ochrannými opatřeními, u kterých je třeba v zájmu prevence předpokládat s ohledem na vývoj v této oblasti nejúčinnější působení v boji proti kriminalitě (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, komentář. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 106.).
17. Důležité je taktéž uvést, že soudy v trestním řízení jednoznačně prokázaly, že stěžovatelka, jejíž vůli tvořili nyní již trestně odsouzení J. V. a J. J., byla jednoznačně ve zlé víře ve vztahu k podvodně vylákané dotaci a k získanému majetku, o němž jednoznačně věděla, že pochází z trestné činnosti. Z tohoto důvodu se v posuzované věci neuplatní ani stěžovatelkou předložené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1069/2019, kde Nejvyšší soud posuzoval, zda byla zúčastněná osoba v dobré víře při nabytí nemovitosti, která jí byla následně zabrána. V případě stěžovatelky však byla jednoznačně prokázána zlá vůle (srov. bod 30. napadeného usnesení vrchního soudu). Ústavní soud tedy od rekapitulovaných závěrů nebude odhlížet ani v nyní posuzované věci a neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v otázce rozsahu uložení ochranného opatření, které jí bylo uloženo podle právní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
18. V návaznosti na předchozí námitku stěžovatelka namítá taktéž zjevnou nepřiměřenost a poškození věřitelů v důsledku uložení ochranného opatření. Stěžovatelka vychází z toho, že znalec ocenil hodnotu předmětných nemovitostí na částku 61 000 000 Kč, kdy však dotace získaná stěžovatelkou činila toliko 35 150 064,35 Kč. Ani tato námitka stěžovatelky však není důvodná, neboť soudy vycházely z ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, které zakotvuje toliko zákaz uložení zabrání věci v případě, že hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti je ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Posuzovanými entitami jsou pak dvě zmíněné částky. Otázkou zanedbatelnosti se soudy dostatečně zabývaly, a to i v kontextu toho, že v jiných případech právní úprava zakotvuje např. hrubý nepoměr či explicitně nepřiměřenost. Ústavní soud tak i tyto úvahy aprobuje a považuje je za ústavně souladné.
19. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce stran údajného poškození věřitelů (kteří však mají své právní prostředky, kterými se mohou v rámci právního řádu bránit). Tato námitka se týká především společnosti Stavby holding cz a. s., které měla být způsobena škoda v řádu desítek milionů Kč. I touto námitkou se soudy v napadených rozhodnutích řádně zabývaly a dospěly k závěru, že předmětný věřitel (poškozená společnost) je toliko nastrčeným subjektem, jejímž jediným akcionářem je odsouzený J. V., který je zároveň skutečným majitelem stěžovatelky (dle Evidence skutečných majitelů), resp. tyto skutečnosti se datují k době rozhodování soudů. Ústavní soud tedy nepovažuje ani tuto námitku za důvodnou a pro stručnost odkazuje na závěry uvedené v napadených usneseních (viz bod 34. a násl. usnesení vrchního soudu).
20. Další série námitek stěžovatelky zpochybňuje nezávislost a nestrannost soudů, které v její věci rozhodovaly, jakož i porušení jejího práva na zákonného soudce na základě údajných vad v rozvrhu práce krajského soudu. Tato námitka, která dosahuje ústavně právní dimenze, však byla velmi podrobně analyzována v napadených rozhodnutích a Ústavní soud se s argumentací soudů ztotožňuje. Ústavní soud ve stručnosti rekapituluje, že ve věci stěžovatelky byla část těchto námitek předmětem přezkumu již v řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 2 T 2/2022, a to konkrétně v usnesení ze dne 20. 6. 2024, v němž bylo rozhodnuto, že předseda senátu a dva přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 trestního řádu, následně o stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení krajského soudu rozhodl i vrchní soud usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 3 To 42/2025. V otázce nestrannosti členů senátu tedy bylo postaveno najisto, že u nich neexistuje žádný důvod podjatosti pro poměr k věci, k osobám, jichž se úkon týká či k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Taktéž otázka obsazování přísedících v rozvrhu práce krajského soudu byla podrobena analýze. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na body 18. až 27. napadeného usnesení vrchního soudu.
21. Jde-li o námitku stěžovatelky stran údajného porušení obžalovací zásady státním zástupcem, který až do závěrečné řeči při hlavním líčení nevznesl žádný návrh na uložení ochranného opatření stěžovatelce, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla podrobena přezkumu již v řízení pod sp. zn. II. ÚS 1133/24, kde Ústavní soud uzavřel, že zde namítané procesní pochybení ústavněprávní roviny nedosahuje, neboť bylo zhojeno v dalším řízení. Ústavní soud se s touto svou argumentací i nyní ztotožňuje, neboť při hlavním líčení krajského soudu dne 18. 4. 2023 bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle § 230 odst. 2, odst. 3 trestního řádu vyhrazeno řízení o zabrání věci (dané nemovitosti) do veřejného zasedání. Dne 31. 7. 2023 navrhl státní zástupce, aby krajský soud ve veřejném zasedání rozhodl o zabrání předmětné nemovitosti, a veřejné zasedání k této otázce bylo nařízeno na den 30. 4. 2024. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatelka nebyla krácena na svých ústavně zaručených právech, neboť splněním zákonných podmínek pro rozhodování o uložení ochranného opatření se zabýval krajský soud v nařízeném veřejném zasedání. Z § 230 trestního řádu přitom možnost soudu vyhradit rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání přímo vyplývá.
22. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení presumpce neviny, kde vrchní soud uvedl, že trestnímu postihu stěžovatelky zabránila pouze skutečnost, že v době spáchání trestné činnosti nebyl účinný zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Vrchní soud uvedené skutečně konstatoval, nicméně za situace, kdy není možno stěžovatelku jakkoliv trestně postihnout. Uvedeného hodnocení se vrchní soud dopustil při posouzení podmínek pro uložení ochranného opatření, kdy dovodil zjevně zlou víru stěžovatelky ve vztahu k získanému majetku, který byl zabrán. Lze tedy uzavřít, že ačkoliv vrchní soud mohl zmírnit svou formulaci ve vztahu ke stěžovatelce, jeho výrok je bez reálného dopadu do práv stěžovatelky, neboť vůči stěžovatelce ani nemůže být zahájeno trestní stíhání z důvodu zákazu zpětné účinnosti zákona.
23. Nedůvodná je i námitka brojící proti postupu soudů, které stěžovatelce neumožnily účinně zpochybnit závěr o spáchání trestného činu jejími bývalými jednateli, neboť označily jejich předchozí odsouzení za závazné. Krajský soud tak nepřipustil provádění důkazů předložených stěžovatelkou k vině J. V. a J. J., což stěžovatelka považuje za opomenutí důkazů. Krajský soud se k důkazním návrhům stěžovatelky vyjadřuje v bodech 27. až 29. napadeného usnesení, kdy konstatuje, že stěžovatelka fakticky požadovala zopakovat dokazování ke skutku, pro který byli uznáni vinnými dva shora jmenovaní. Předmětné (rozsáhlé) dokazování tak mělo za cíl zpochybnit právní a skutkové závěry o vině obou odsouzených. Krajský soud tak zcela správně odkázal na ustanovení § 9 odst. 1 trestního řádu, na základě něhož je vázán pravomocným rozsudkem o vině. Dokazování k vině odsouzených pak nebylo předmětem řízení o zabrání předmětných nemovitostí a krajský soud důkazní návrhy stěžovatelky označil za nadbytečné. Ústavní soud tento závěr zcela aprobuje, neboť dokazování by nemohlo jakkoliv zvrátit pravomocné rozhodnutí o vině obviněných, resp. krajský soud se nemohl od skutkových a právních závěrů pravomocného rozsudku o vině jakkoliv odchýlit. Další dokazování by nedůvodně prodlužovalo řízení o uložení ochranného opatření.
24. Jde-li o stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval. Tento akcesorický návrh tak sdílí osud ústavní stížnosti.
25. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2026
Jiří Přibáň předseda senátu