II. ÚS 671/26
II.ÚS 671/26 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Sajdlové, zastoupené Mgr. Michalem Průžkem, advokátem, sídlem Petrské náměstí 1186/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2025 č. j. 21 Cdo 2114/2025-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025 č. j. 72 Co 410/2024-131, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER CONSULTING a.s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností (ve znění doplnění) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 2 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 7. 2024 č. j. 11 C 58/2023-83 rozhodoval v řízení o odporové žalobě vedlejší účastnice podle § 267a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), kterou uplatnila popření pravosti, výše, skupiny a pořadí pohledávky stěžovatelky přihlášené do exekuce vedené vedlejší účastnicí proti povinnému J. Hronovi k rozvrhu výtěžku z prodeje nemovitostí v jeho vlastnictví.
3. Obsah napadených rozhodnutí i průběh předchozího řízení jsou účastníkům dobře známy. Postačí proto odkázat na shrnutí procesního vývoje obsažené v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu (body 1-4) a uvést, že Městský soud v Praze ("městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu, kterým vyhověl žalobě vedlejší účastnice. Ztotožnil se s hodnocením obvodního soudu, který při popření základu pohledávky stěžovatelky soustředil pozornost na otázku jejího promlčení. Městský soud vzal v potaz, že vedlejší účastnice námitku promlčení vznesla v souladu s pravidly koncentrace řízení do konce rozvrhového řízení a dovodil, že promlčecí doba uplynula dnem 2. 1. 2017. Uzavřel, že ke dni popření pravosti pohledávky stěžovatelky, resp. ke dni rozvrhového jednání konaného dne 5. 4. 2023 byla její jistina promlčena.
4. Stěžovatelka tento rozsudek napadla dovoláním. Vymezila se vůči - z jejího pohledu - nesprávnému právnímu posouzení, že pro rozhodnutí o odporové žalobě nemohou mít význam stěžovatelkou dokládaná další uznání dluhu ze strany povinného, která byla učiněna po skončení rozvrhového jednání dne 5. 4. 2023. Namítla, že městský soud měl dospět k závěru, že v důsledku nového uznání dluhu není její pohledávka podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, promlčena a není promlčeno ani zástavní právo stěžovatelky k nemovitostem povinného zpeněženým v dražbě (ke skutkovému stavu věci srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu, bod 10).
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem označil dovolání za přípustné, neboť dovolací otázka, tj. zda a v jakém rozsahu lze omezení popírající osoby uvedené v § 337e odst. 4 o. s. ř. aplikovat i na obranu přihlašovatele pohledávky v řízení o odporové žalobě podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř., nebyla dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena. V dovolacím řízení tedy šlo o posouzení otázky, zda omezení plynoucí z § 337e odst. 4 o. s. ř., adresované pouze žalobci, dopadá i na žalovaného, tj. v nyní posuzované věci na stěžovatelku, která pohledávku včas a řádně přihlásila s tím, že tato pohledávka nebyla odmítnuta.
6. Nejvyšší soud s využitím systematického, logického i teleologického výkladu dovodil, že přihlašovatel při obhajobě své pohledávky (její pravosti, výše či pořadí) v řízení o žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. může uvádět pouze ty skutečnosti (skutková tvrzení), které použil v přihlášce své pohledávky nebo v řízení o rozvrhu. Nemůže tedy přihlášenou pohledávku skutkově vymezit jinak než v přihlášce, popř. ji doplněnými skutkovými tvrzeními v reakci na skutkové vymezení popření v žalobě "obdařit" jinou (vyšší) kvalitou, např. tím, že začne tvrdit její splatnost, popř. nově tvrdí uznání, aby se ubránil námitce jejího promlčení apod. Nejvyšší soud proto uzavřel, že městský soud postupoval správně, pokud odmítl přihlédnout k tvrzení dalšího uznání dluhu (byť nastalého po podání žaloby) ze strany stěžovatelky. Dovolání stěžovatelky proto zamítl jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení shora uvedených základních práv a ústavních principů. Rekapituluje průběh řízení a vymezuje se vůči výkladu § 267a odst. 1 a § 337e odst. 4 o. s. ř. provedenému Nejvyšším soudem. Namítá, že je jí takto ukládána povinnost nad rámec zákona.
III. Splnění podmínek řízení
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním posouzením procesní otázky podle § 337e odst. 4 o. s. ř. související s koncentrací v řízení o odporové (popěrné) žalobě. Ústavní soud ke stížnostní argumentaci předně v obecné rovině uvádí, že mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jak činí obecné soudy. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti pohybující se na úrovni podústavního práva, neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by ale předestřela ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Nejvyšší soud i městský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jestliže tedy obecné soudy vyhověly popěrné žalobě vedlejší účastnice s odůvodněním, že stěžovatelkou přihlášená pohledávka je již promlčená s tím, že nemohou přihlédnout k dalšímu uznání dluhu, k němuž došlo až po rozvrhovém jednání, nespatřuje Ústavní soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah. Ústavní soud připomíná, že interpretace a aplikace podústavního práva je plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
12. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud připomíná své předchozí závěry, v nichž připustil, že i jeho judikatura se vyvíjí. Je doplňována o nové interpretační závěry, případně i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Soud právo stricto sensu přímo netvoří, ale pouze ho nalézá v jiných pramenech práva (srov. např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15). Podstatou soudcovské interpretace práva je tedy nalézání správného významu právních norem, a to zákonem předvídaným způsobem.
13. Takto postupoval Nejvyšší soud, který napadeným rozsudkem připustil dovolání stěžovatelky pro řešení dosud judikatorně neřešené právní otázky související zejména s výkladem § 337e odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení ve svém rozhodnutí interpretoval za použití standardních výkladových metod, přičemž své právní závěry odůvodnil způsobem, který vyhovuje požadavkům na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucích z práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2430/23, body 23-24). Nejvyšší soud usiloval o nalezení ústavně konformního výkladu daného ustanovení respektujícího jeho smysl a účel, což z povahy věci nemůže zakládat protiústavnost napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud současně zohlednil, že ani sama stěžovatelka nenamítá, že by snad došlo k - pro ni nepředvídatelné - změně dosavadního soudního výkladu daného ustanovení. Je proto namístě posuzovat dopady právního názoru Nejvyššího soudu do sféry stěžovatelky méně citlivě, než by tomu bylo v případě změny (především již dlouhodobě ustálené) judikatury vykládající určité ustanovení zákona. Při ní dochází k narušení předvídatelnosti rozhodování soudů jako jednoho z principů materiálně chápaného právního státu (srov. nález ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10). Tento ústavněprávní problém ovšem v nyní posuzované věci nenastal.
15. Ačkoli stěžovatelka namítá, že jednala s důvěrou v právo, resp. s důvěrou v samotné znění zákona, což argumentačně spojuje s tvrzeným porušením ústavního principu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny, přehlíží, že jazykový výklad, který zaujala, není výkladem jediným. Nejvyšší soud přitom ústavně souladně vysvětlil, proč se s tímto výkladem a s ním spjatým výsledkem nespokojil. Ve shora vymezené procesní otázce, již stěžovatelka opětovně předkládá i v řízení před Ústavním soudem, tak soudy postupovaly ústavně souladným způsobem.
16. Již jen stručně lze dodat, že stěžovatelka nerozporuje závěr soudů o promlčení její pohledávky. Nesouhlasí pouze s tím, že soudy nepřihlédly k dalšímu uznání dluhu povinného, k němuž došlo až po rozvrhovém jednání. Proti tomuto postupu, jak již bylo vysvětleno, však nemá Ústavní soud výhrad.
17. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, neboť z něj vyplývá "jen" právo na projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. Tento požadavek byl v nyní posuzované věci naplněn.
18. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu
II.ÚS 671/26 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Sajdlové, zastoupené Mgr. Michalem Průžkem, advokátem, sídlem Petrské náměstí 1186/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2025 č. j. 21 Cdo 2114/2025-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025 č. j. 72 Co 410/2024-131, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER CONSULTING a.s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností (ve znění doplnění) domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 2 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 7. 2024 č. j. 11 C 58/2023-83 rozhodoval v řízení o odporové žalobě vedlejší účastnice podle § 267a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), kterou uplatnila popření pravosti, výše, skupiny a pořadí pohledávky stěžovatelky přihlášené do exekuce vedené vedlejší účastnicí proti povinnému J. Hronovi k rozvrhu výtěžku z prodeje nemovitostí v jeho vlastnictví.
3. Obsah napadených rozhodnutí i průběh předchozího řízení jsou účastníkům dobře známy. Postačí proto odkázat na shrnutí procesního vývoje obsažené v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu (body 1-4) a uvést, že Městský soud v Praze ("městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu, kterým vyhověl žalobě vedlejší účastnice. Ztotožnil se s hodnocením obvodního soudu, který při popření základu pohledávky stěžovatelky soustředil pozornost na otázku jejího promlčení. Městský soud vzal v potaz, že vedlejší účastnice námitku promlčení vznesla v souladu s pravidly koncentrace řízení do konce rozvrhového řízení a dovodil, že promlčecí doba uplynula dnem 2. 1. 2017. Uzavřel, že ke dni popření pravosti pohledávky stěžovatelky, resp. ke dni rozvrhového jednání konaného dne 5. 4. 2023 byla její jistina promlčena.
4. Stěžovatelka tento rozsudek napadla dovoláním. Vymezila se vůči - z jejího pohledu - nesprávnému právnímu posouzení, že pro rozhodnutí o odporové žalobě nemohou mít význam stěžovatelkou dokládaná další uznání dluhu ze strany povinného, která byla učiněna po skončení rozvrhového jednání dne 5. 4. 2023. Namítla, že městský soud měl dospět k závěru, že v důsledku nového uznání dluhu není její pohledávka podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, promlčena a není promlčeno ani zástavní právo stěžovatelky k nemovitostem povinného zpeněženým v dražbě (ke skutkovému stavu věci srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu, bod 10).
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem označil dovolání za přípustné, neboť dovolací otázka, tj. zda a v jakém rozsahu lze omezení popírající osoby uvedené v § 337e odst. 4 o. s. ř. aplikovat i na obranu přihlašovatele pohledávky v řízení o odporové žalobě podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř., nebyla dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena. V dovolacím řízení tedy šlo o posouzení otázky, zda omezení plynoucí z § 337e odst. 4 o. s. ř., adresované pouze žalobci, dopadá i na žalovaného, tj. v nyní posuzované věci na stěžovatelku, která pohledávku včas a řádně přihlásila s tím, že tato pohledávka nebyla odmítnuta.
6. Nejvyšší soud s využitím systematického, logického i teleologického výkladu dovodil, že přihlašovatel při obhajobě své pohledávky (její pravosti, výše či pořadí) v řízení o žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. může uvádět pouze ty skutečnosti (skutková tvrzení), které použil v přihlášce své pohledávky nebo v řízení o rozvrhu. Nemůže tedy přihlášenou pohledávku skutkově vymezit jinak než v přihlášce, popř. ji doplněnými skutkovými tvrzeními v reakci na skutkové vymezení popření v žalobě "obdařit" jinou (vyšší) kvalitou, např. tím, že začne tvrdit její splatnost, popř. nově tvrdí uznání, aby se ubránil námitce jejího promlčení apod. Nejvyšší soud proto uzavřel, že městský soud postupoval správně, pokud odmítl přihlédnout k tvrzení dalšího uznání dluhu (byť nastalého po podání žaloby) ze strany stěžovatelky. Dovolání stěžovatelky proto zamítl jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení shora uvedených základních práv a ústavních principů. Rekapituluje průběh řízení a vymezuje se vůči výkladu § 267a odst. 1 a § 337e odst. 4 o. s. ř. provedenému Nejvyšším soudem. Namítá, že je jí takto ukládána povinnost nad rámec zákona.
III. Splnění podmínek řízení
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním posouzením procesní otázky podle § 337e odst. 4 o. s. ř. související s koncentrací v řízení o odporové (popěrné) žalobě. Ústavní soud ke stížnostní argumentaci předně v obecné rovině uvádí, že mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jak činí obecné soudy. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti pohybující se na úrovni podústavního práva, neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by ale předestřela ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
11. Nejvyšší soud i městský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily. Jestliže tedy obecné soudy vyhověly popěrné žalobě vedlejší účastnice s odůvodněním, že stěžovatelkou přihlášená pohledávka je již promlčená s tím, že nemohou přihlédnout k dalšímu uznání dluhu, k němuž došlo až po rozvrhovém jednání, nespatřuje Ústavní soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah. Ústavní soud připomíná, že interpretace a aplikace podústavního práva je plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
12. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud připomíná své předchozí závěry, v nichž připustil, že i jeho judikatura se vyvíjí. Je doplňována o nové interpretační závěry, případně i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Soud právo stricto sensu přímo netvoří, ale pouze ho nalézá v jiných pramenech práva (srov. např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15). Podstatou soudcovské interpretace práva je tedy nalézání správného významu právních norem, a to zákonem předvídaným způsobem.
13. Takto postupoval Nejvyšší soud, který napadeným rozsudkem připustil dovolání stěžovatelky pro řešení dosud judikatorně neřešené právní otázky související zejména s výkladem § 337e odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení ve svém rozhodnutí interpretoval za použití standardních výkladových metod, přičemž své právní závěry odůvodnil způsobem, který vyhovuje požadavkům na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucích z práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2430/23, body 23-24). Nejvyšší soud usiloval o nalezení ústavně konformního výkladu daného ustanovení respektujícího jeho smysl a účel, což z povahy věci nemůže zakládat protiústavnost napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud současně zohlednil, že ani sama stěžovatelka nenamítá, že by snad došlo k - pro ni nepředvídatelné - změně dosavadního soudního výkladu daného ustanovení. Je proto namístě posuzovat dopady právního názoru Nejvyššího soudu do sféry stěžovatelky méně citlivě, než by tomu bylo v případě změny (především již dlouhodobě ustálené) judikatury vykládající určité ustanovení zákona. Při ní dochází k narušení předvídatelnosti rozhodování soudů jako jednoho z principů materiálně chápaného právního státu (srov. nález ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10). Tento ústavněprávní problém ovšem v nyní posuzované věci nenastal.
15. Ačkoli stěžovatelka namítá, že jednala s důvěrou v právo, resp. s důvěrou v samotné znění zákona, což argumentačně spojuje s tvrzeným porušením ústavního principu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny, přehlíží, že jazykový výklad, který zaujala, není výkladem jediným. Nejvyšší soud přitom ústavně souladně vysvětlil, proč se s tímto výkladem a s ním spjatým výsledkem nespokojil. Ve shora vymezené procesní otázce, již stěžovatelka opětovně předkládá i v řízení před Ústavním soudem, tak soudy postupovaly ústavně souladným způsobem.
16. Již jen stručně lze dodat, že stěžovatelka nerozporuje závěr soudů o promlčení její pohledávky. Nesouhlasí pouze s tím, že soudy nepřihlédly k dalšímu uznání dluhu povinného, k němuž došlo až po rozvrhovém jednání. Proti tomuto postupu, jak již bylo vysvětleno, však nemá Ústavní soud výhrad.
17. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, neboť z něj vyplývá "jen" právo na projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. Tento požadavek byl v nyní posuzované věci naplněn.
18. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu