II. ÚS 668/2000
II.ÚS 668/2000 ze dne 3. 1. 2001
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. P., s. r. o., zastoupené JUDr. V. Š., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 17 Co 16/99, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, která byla osobně doručena Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2000, domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně. Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 18 C 94/98-29, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím porušil její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 36 a čl. 11. Odvolací soud pak podle názoru stěžovatelky způsobil průtahy v řízení, když uložil provést evidentně zbytečné důkazy, což vede až k odmítání spravedlnosti, a je tudíž porušením čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně žádala Ústavní soud, aby podání posuzoval ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že postup, který zvolil soud druhého stupně při rozhodování o opravném prostředku, lze hodnotit jako postup, při němž dochází ke značným průtahům. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Brně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 18 C 94/98-29, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Brně vrátil věc soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Řízení tak dále pokračuje a stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v daném případě jsou splněny podmínky postupu podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z povahy věci ani z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, že ve věci dochází k průtahům v řízení. Ústavní soud nezasahuje do činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů, jelikož jeho ústavní postavení jej ze soustavy obecných soudů vyčleňuje. Ústavní soud není tedy přezkumnou instancí v této soustavě a jeho ingerence do rozhodovací pravomoci a činnosti orgánů veřejné moci je možná jen za splnění zvláštních podmínek. Protože napadeným usnesením Krajského soudu v Brně již bylo rozhodnuto, námitka průtahů v řízení je v současné době a stavu věci bezpředmětná. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. 1. 2001
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu
II.ÚS 668/2000 ze dne 3. 1. 2001
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. P., s. r. o., zastoupené JUDr. V. Š., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 17 Co 16/99, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, která byla osobně doručena Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2000, domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně. Tímto usnesením byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 18 C 94/98-29, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím porušil její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 36 a čl. 11. Odvolací soud pak podle názoru stěžovatelky způsobil průtahy v řízení, když uložil provést evidentně zbytečné důkazy, což vede až k odmítání spravedlnosti, a je tudíž porušením čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně žádala Ústavní soud, aby podání posuzoval ve smyslu § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že postup, který zvolil soud druhého stupně při rozhodování o opravném prostředku, lze hodnotit jako postup, při němž dochází ke značným průtahům. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Brně rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1998, č. j. 18 C 94/98-29, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Krajský soud v Brně vrátil věc soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Řízení tak dále pokračuje a stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v daném případě jsou splněny podmínky postupu podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z povahy věci ani z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, že ve věci dochází k průtahům v řízení. Ústavní soud nezasahuje do činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů, jelikož jeho ústavní postavení jej ze soustavy obecných soudů vyčleňuje. Ústavní soud není tedy přezkumnou instancí v této soustavě a jeho ingerence do rozhodovací pravomoci a činnosti orgánů veřejné moci je možná jen za splnění zvláštních podmínek. Protože napadeným usnesením Krajského soudu v Brně již bylo rozhodnuto, námitka průtahů v řízení je v současné době a stavu věci bezpředmětná. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. V zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. 1. 2001
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu