II. ÚS 593/2000
II.ÚS 593/2000 ze dne 19. 12. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2000, č. j. 13 Co 191/2000-46, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 3. 10. 2000 domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2000, č. j. 13 C 326/98-30, ve věci náhrady škody ve výši 5 000 000,- Kč za morální, psychickou, fyzickou a společenskou újmu, která stěžovateli a příslušníkům jeho rodiny vznikla nezákonným vězněním a nezákonnou internací v komunistických pracovních táborech, když odškodnění poskytnuté podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje stěžovatel za adekvátní podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za účinné zhojení porušených práv a svobod podle čl. 2/a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z poučení o dovolání, uvedeném v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud zjišťuje, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu do jednoho měsíce od právní moci usnesení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu l. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 326/98, vyplývá, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí dne 1. 9. 2000 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Stěžovatel podal dovolání, přičemž není sporu o tom, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné. Řízení tak dále pokračuje a teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě probíhá řízení, ve kterém může být napadené rozhodnutí zvráceno a tedy nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu
II.ÚS 593/2000 ze dne 19. 12. 2000
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2000, č. j. 13 Co 191/2000-46, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 3. 10. 2000 domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2000, č. j. 13 C 326/98-30, ve věci náhrady škody ve výši 5 000 000,- Kč za morální, psychickou, fyzickou a společenskou újmu, která stěžovateli a příslušníkům jeho rodiny vznikla nezákonným vězněním a nezákonnou internací v komunistických pracovních táborech, když odškodnění poskytnuté podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nepovažuje stěžovatel za adekvátní podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za účinné zhojení porušených práv a svobod podle čl. 2/a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z poučení o dovolání, uvedeném v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud zjišťuje, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu do jednoho měsíce od právní moci usnesení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu l. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 326/98, vyplývá, že stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí dne 1. 9. 2000 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, pokud řízení ve věci samé dále pokračuje. Stěžovatel podal dovolání, přičemž není sporu o tom, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné. Řízení tak dále pokračuje a teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě probíhá řízení, ve kterém může být napadené rozhodnutí zvráceno a tedy nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu