II. ÚS 56/93
II.ÚS 56/93 ze dne 14. 10. 1993
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Sp. zn. II. ÚS 56/93 1
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky F.V., zastoupené advokátem JUDr. P.M., za účasti Krajského soudu v Praze, Generální prokuratury České republiky v Praze a vedlejších účastníků 1. MUDr. V.B., 2. RNDr. F.B., 3. J.V., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1988, č.j. 9 Co 30/87 - 140 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 11. 1987, č.j. 5C 865/85-105 a opatřením Generální prokuratury ČSR v Praze, t a k t o :
Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka svým návrhem namítala nesprávnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1988, č.j. 9 Co 30/88-140, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ, ze dne 13. 11. 1987, č.j. 5 C 865/85-105, tak že se určuje, že závěť O.M., sepsaná formou notářského zápisu a dvě závěti sepsané vlastnoručně jsou neplatné. Dále ve svém návrhu uvedla, že vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí byla konečná, iniciovala řízení o stížnosti pro porušení zákona, avšak výsledkem tohoto řízení byly přípisy GP ze dne 1
Sp. zn. II. ÚS 56/93
12.9.1989 a 29. 11. 1989, z nichž bylo patrno, že stížnost byla původně podána, poté však vzata GP zpět, neboť se mělo v řízení u Nejvyššího soudu ukázat, že stížnost neměla naději na úspěch. Protože v současné době po novelizaci o.s.ř. byl institut stížnosti pro porušení zákona zrušen a na straně navrhovatelky došlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rozhodla se obrátit na Ústavní soud České republiky s tím, že nelze aplikovat lhůtu v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., protože by takto bylo znemožněno napravit křivdy v minulosti. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelky a dospěl k závěru, že jde zjevně o návrh podaný opožděně, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu je z 23. 6. 1988 a napadené opatření GP z 12. 9. 1989 a 29. 11. 1989. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v případě nedodržení 60-denní lhůty nezná právní úprava, tj. z. č. 182/1993 Sb. institut umožňující požádat o prominutí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, ani nezakotvuje možnost neodmítnout přijetí ústavní stížnosti podané po lhůtě, jak je tomu u nevyčerpání všech procesních prostředků (srov. § 75 odst. 2 z. č. 182/1993). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než návrh navrhovatelky dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) z. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
,
JUDr. Iva Brožová V Brně dne 14. 10. 1993 soudkyně Ústavního soudu ČR
2
2
II.ÚS 56/93 ze dne 14. 10. 1993
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Sp. zn. II. ÚS 56/93 1
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky F.V., zastoupené advokátem JUDr. P.M., za účasti Krajského soudu v Praze, Generální prokuratury České republiky v Praze a vedlejších účastníků 1. MUDr. V.B., 2. RNDr. F.B., 3. J.V., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1988, č.j. 9 Co 30/87 - 140 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 11. 1987, č.j. 5C 865/85-105 a opatřením Generální prokuratury ČSR v Praze, t a k t o :
Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka svým návrhem namítala nesprávnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1988, č.j. 9 Co 30/88-140, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ, ze dne 13. 11. 1987, č.j. 5 C 865/85-105, tak že se určuje, že závěť O.M., sepsaná formou notářského zápisu a dvě závěti sepsané vlastnoručně jsou neplatné. Dále ve svém návrhu uvedla, že vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí byla konečná, iniciovala řízení o stížnosti pro porušení zákona, avšak výsledkem tohoto řízení byly přípisy GP ze dne 1
Sp. zn. II. ÚS 56/93
12.9.1989 a 29. 11. 1989, z nichž bylo patrno, že stížnost byla původně podána, poté však vzata GP zpět, neboť se mělo v řízení u Nejvyššího soudu ukázat, že stížnost neměla naději na úspěch. Protože v současné době po novelizaci o.s.ř. byl institut stížnosti pro porušení zákona zrušen a na straně navrhovatelky došlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rozhodla se obrátit na Ústavní soud České republiky s tím, že nelze aplikovat lhůtu v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., protože by takto bylo znemožněno napravit křivdy v minulosti. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelky a dospěl k závěru, že jde zjevně o návrh podaný opožděně, neboť napadené rozhodnutí krajského soudu je z 23. 6. 1988 a napadené opatření GP z 12. 9. 1989 a 29. 11. 1989. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v případě nedodržení 60-denní lhůty nezná právní úprava, tj. z. č. 182/1993 Sb. institut umožňující požádat o prominutí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, ani nezakotvuje možnost neodmítnout přijetí ústavní stížnosti podané po lhůtě, jak je tomu u nevyčerpání všech procesních prostředků (srov. § 75 odst. 2 z. č. 182/1993). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než návrh navrhovatelky dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) z. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
,
JUDr. Iva Brožová V Brně dne 14. 10. 1993 soudkyně Ústavního soudu ČR
2
2