II. ÚS 331/15
II.ÚS 331/15 ze dne 30. 6. 2015
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Červenáka a Anny Červenákové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Danielem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 48/28, 690 02 Břeclav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 21 Cdo 3802/2014-321, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 392/2013-271, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. února 2013, č. j. 45 C 31/2011-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo rovněž k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny (při aplikování mezí základních práv a svobod nebylo ve vztahu ke stěžovatelům šetřeno jejich podstaty a smyslu).
2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. února 2013, č. j. 45 C 31/2011-174, zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali podle § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), určení neplatnosti nedobrovolné dražby provedené dne 24. srpna 2011, na jejímž základě byly vydraženy nemovitosti (rodinný dům a pozemky), jejichž byli žalobci původně vlastníky; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jeden ze žalovaných měl vůči žalobcům pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalobců. Zástavní smlouvu shledal jako platnou, když okolnosti tvrzené žalobci nenasvědčovaly tomu, že by byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Z uvedeného důvodu nebyl dražebník povinen upustit od dražby, a proto soud prvního stupně návrhu na určení neplatnosti dražby nevyhověl.
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 392/2013-271, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitky žalobců týkající se otázky existence zástavního a předkupního práva, jakož i otázky řádného označení nemovitostí v dražební vyhlášce nepovažoval za důvodné. V souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že podle § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, nejsou dány důvody pro vyslovení neplatnosti označené dražby, neboť všechny podmínky pro její řádné konání byly splněny (řádná dražební vyhláška, zveřejnění informací o dražbě atd.). Žalobcům se navíc nepodařilo prokázat, že by dražebníka písemně před konáním dražby požádali o upuštění od dražby a rovněž nedoložili, že zástavní právo zaniklo jiným způsobem (např. odstoupením od smlouvy o půjčce z důvodu jejího uzavření v tísni).
4. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 21 Cdo 3802/2014-321, odmítnuto [§ 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť jednak neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení tedy nebylo možné pro uvedené nedostatky pokračovat.
II. 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují napadená rozhodnutí. V prvé řadě vyslovují přesvědčení, že nedobrovolná dražba je neplatná, neboť byla provedena dříve, než bylo rozhodnuto o jejich žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle § 166 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ve veřejné dražbě. Přestože probíhající řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy není výslovně uvedeno mezi důvody neplatnosti dražby (viz § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách), představuje podle názoru stěžovatelů důvod neplatnosti vyplývající ze samotného § 166 obč. zák. jako speciálního ustanovení k zákonu o veřejných dražbách. Podle stěžovatelů se měly soudy zabývat i dalšími okolnostmi věci, zejména pak otázkou existence původní pohledávky. V této souvislosti namítají, že se soudy nezabývaly lichvářským charakterem smlouvy o půjčce, která byla spotřebitelskou smlouvou, neřešily otázku, že stěžovatelé sjednali smlouvu v nouzi a nezkoumaly zjevný nepoměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a zástavou. Všechny tyto okolnosti vedou stěžovatele k závěru, že takto sjednaná smlouva o půjčce je absolutně neplatná, a proto od ní nemuseli ani odstupovat. Dovozují, že pokud je neplatná smlouva hlavní (o půjčce), musí být nutně neplatná i smlouva zástavní, pročež musela být vyslovena neplatnost dražby.
III. 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelé si jsou dobře vědomi, že není úkolem Ústavního soudu přezkum zákonnosti rozhodnutí soudů v rovině podústavního práva, přesto je jejich ústavní stížnost argumentačně vybudována právě na polemice s podústavním právem. Pokud zpochybňují skutkové a právní závěry soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. V dané věci stěžovatelé zpochybňují konání nedobrovolné dražby, neboť měla být provedena na základě zástavní smlouvy, která je dle jejich názoru neplatná z důvodu absolutní neplatnosti hlavního závazku - smlouvy o půjčce, která má lichvářský charakter. Zde je třeba zdůraznit, že stěžovatelé se opožděně snaží v rámci řízení o neplatnost nedobrovolné dražby zpochybnit podklad (smlouvu o půjčce), na jehož základě vznikla pohledávka zajištěná zástavním právem, která vedla k nařízení a provedení dražby. Takový postup ovšem není možný. Pakliže stěžovatelé považovali smlouvu o půjčce za neplatnou, měli svoji obranu zaměřit právě na tuto smlouvu, a nikoliv namítat její neplatnost až v rámci řízení o neplatnosti nedobrovolné dražby. V této souvislosti je vhodné pouze doplnit, že exekuční řízení (v daném případě vedené v podobě nedobrovolné dražby podle zákona o veřejných dražbách), není určeno k přezkumu platnosti či neplatnosti závazkového vztahu, z něhož exekuční titul vzešel.
9. K námitce stěžovatelů, že dražba je neplatná, neboť byla provedena dříve, než bylo rozhodnuto o jejich žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, Ústavní soud podotýká, že z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (sp. zn. 45 C 31/2011) se podává, že stěžovatelé nepodali žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, která by mohla suspendovat výkon dražby (tj. přechod vlastnického práva na vydražitele a předání předmětu dražby vydražiteli) ve smyslu § 166 odst. 3 obč. zák., nýbrž žalobu na určení neexistence zástavního a předkupního práva (jednalo se o řízení zahájené na základě žaloby ze dne 19. srpna 2011 a vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 100/2011), která však stěžovateli zamýšlené následky nevyvolává. V této souvislosti je třeba dále konstatovat, že zejména soud prvního stupně se s námitkami stěžovatelů týkajícími se uvedené problematiky ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Soudy se na základě námitek stěžovatelů rovněž zabývaly otázkou existence dalších důvodů pro vyslovení neplatnosti dražby ve smyslu § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jakož i otázkou, zda nebyl dán důvod pro upuštění od dražby podle § 46 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, a dospěly k řádně odůvodněnému závěru o nedůvodnosti vyslovení neplatnosti dražby. V tomto směru tedy nelze považovat napadená rozhodnutí za rozporná s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
II.ÚS 331/15 ze dne 30. 6. 2015
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Červenáka a Anny Červenákové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Danielem, advokátem, se sídlem 17. listopadu 48/28, 690 02 Břeclav, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 21 Cdo 3802/2014-321, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 392/2013-271, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. února 2013, č. j. 45 C 31/2011-174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo rovněž k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny (při aplikování mezí základních práv a svobod nebylo ve vztahu ke stěžovatelům šetřeno jejich podstaty a smyslu).
2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. února 2013, č. j. 45 C 31/2011-174, zamítl žalobu, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali podle § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), určení neplatnosti nedobrovolné dražby provedené dne 24. srpna 2011, na jejímž základě byly vydraženy nemovitosti (rodinný dům a pozemky), jejichž byli žalobci původně vlastníky; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jeden ze žalovaných měl vůči žalobcům pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalobců. Zástavní smlouvu shledal jako platnou, když okolnosti tvrzené žalobci nenasvědčovaly tomu, že by byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Z uvedeného důvodu nebyl dražebník povinen upustit od dražby, a proto soud prvního stupně návrhu na určení neplatnosti dražby nevyhověl.
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 392/2013-271, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Změnil toliko výrok o náhradě nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitky žalobců týkající se otázky existence zástavního a předkupního práva, jakož i otázky řádného označení nemovitostí v dražební vyhlášce nepovažoval za důvodné. V souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že podle § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, nejsou dány důvody pro vyslovení neplatnosti označené dražby, neboť všechny podmínky pro její řádné konání byly splněny (řádná dražební vyhláška, zveřejnění informací o dražbě atd.). Žalobcům se navíc nepodařilo prokázat, že by dražebníka písemně před konáním dražby požádali o upuštění od dražby a rovněž nedoložili, že zástavní právo zaniklo jiným způsobem (např. odstoupením od smlouvy o půjčce z důvodu jejího uzavření v tísni).
4. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 21 Cdo 3802/2014-321, odmítnuto [§ 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť jednak neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení tedy nebylo možné pro uvedené nedostatky pokračovat.
II. 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují napadená rozhodnutí. V prvé řadě vyslovují přesvědčení, že nedobrovolná dražba je neplatná, neboť byla provedena dříve, než bylo rozhodnuto o jejich žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy podle § 166 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ve veřejné dražbě. Přestože probíhající řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy není výslovně uvedeno mezi důvody neplatnosti dražby (viz § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách), představuje podle názoru stěžovatelů důvod neplatnosti vyplývající ze samotného § 166 obč. zák. jako speciálního ustanovení k zákonu o veřejných dražbách. Podle stěžovatelů se měly soudy zabývat i dalšími okolnostmi věci, zejména pak otázkou existence původní pohledávky. V této souvislosti namítají, že se soudy nezabývaly lichvářským charakterem smlouvy o půjčce, která byla spotřebitelskou smlouvou, neřešily otázku, že stěžovatelé sjednali smlouvu v nouzi a nezkoumaly zjevný nepoměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a zástavou. Všechny tyto okolnosti vedou stěžovatele k závěru, že takto sjednaná smlouva o půjčce je absolutně neplatná, a proto od ní nemuseli ani odstupovat. Dovozují, že pokud je neplatná smlouva hlavní (o půjčce), musí být nutně neplatná i smlouva zástavní, pročež musela být vyslovena neplatnost dražby.
III. 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelé si jsou dobře vědomi, že není úkolem Ústavního soudu přezkum zákonnosti rozhodnutí soudů v rovině podústavního práva, přesto je jejich ústavní stížnost argumentačně vybudována právě na polemice s podústavním právem. Pokud zpochybňují skutkové a právní závěry soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
8. V dané věci stěžovatelé zpochybňují konání nedobrovolné dražby, neboť měla být provedena na základě zástavní smlouvy, která je dle jejich názoru neplatná z důvodu absolutní neplatnosti hlavního závazku - smlouvy o půjčce, která má lichvářský charakter. Zde je třeba zdůraznit, že stěžovatelé se opožděně snaží v rámci řízení o neplatnost nedobrovolné dražby zpochybnit podklad (smlouvu o půjčce), na jehož základě vznikla pohledávka zajištěná zástavním právem, která vedla k nařízení a provedení dražby. Takový postup ovšem není možný. Pakliže stěžovatelé považovali smlouvu o půjčce za neplatnou, měli svoji obranu zaměřit právě na tuto smlouvu, a nikoliv namítat její neplatnost až v rámci řízení o neplatnosti nedobrovolné dražby. V této souvislosti je vhodné pouze doplnit, že exekuční řízení (v daném případě vedené v podobě nedobrovolné dražby podle zákona o veřejných dražbách), není určeno k přezkumu platnosti či neplatnosti závazkového vztahu, z něhož exekuční titul vzešel.
9. K námitce stěžovatelů, že dražba je neplatná, neboť byla provedena dříve, než bylo rozhodnuto o jejich žalobě na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, Ústavní soud podotýká, že z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (sp. zn. 45 C 31/2011) se podává, že stěžovatelé nepodali žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, která by mohla suspendovat výkon dražby (tj. přechod vlastnického práva na vydražitele a předání předmětu dražby vydražiteli) ve smyslu § 166 odst. 3 obč. zák., nýbrž žalobu na určení neexistence zástavního a předkupního práva (jednalo se o řízení zahájené na základě žaloby ze dne 19. srpna 2011 a vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 100/2011), která však stěžovateli zamýšlené následky nevyvolává. V této souvislosti je třeba dále konstatovat, že zejména soud prvního stupně se s námitkami stěžovatelů týkajícími se uvedené problematiky ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Soudy se na základě námitek stěžovatelů rovněž zabývaly otázkou existence dalších důvodů pro vyslovení neplatnosti dražby ve smyslu § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jakož i otázkou, zda nebyl dán důvod pro upuštění od dražby podle § 46 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, a dospěly k řádně odůvodněnému závěru o nedůvodnosti vyslovení neplatnosti dražby. V tomto směru tedy nelze považovat napadená rozhodnutí za rozporná s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu