II. ÚS 27/21
II.ÚS 27/21 ze dne 22. 1. 2021
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Gottvalda, zastoupeného Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem Hlavní 83/115, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2040/2020-370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní jistoty.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalovanou stranou o zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 3. 5. 2019 č. j. 112 C 366/2014-308 žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 8 Co 268/2019-334 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu co do nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím a co do nákladů řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek nalézacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. Ve zbytku dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti závěrům Nejvyššího soudu. Namítá, že změna žaloby z plnění ze smlouvy na plnění z bezdůvodného obohacení byla nepřípustná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zvýhodňuje žalobce a je překvapivé.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srv. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srv. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 nebo sp. zn. III. ÚS 2615/20 ze dne 18. 9. 2020]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
8. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly k dovolání žalovaného zrušeny výše specifikované výroky rozsudku odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srv. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321), či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23, 31)]. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srv. nález ze sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srv. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Souhrnně řečeno, ústavní stížnost je přípustná jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelově věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
9. Přesah vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel netvrdil.
10. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2021
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj
II.ÚS 27/21 ze dne 22. 1. 2021
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Gottvalda, zastoupeného Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem Hlavní 83/115, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2040/2020-370, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip právní jistoty.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy žalovanou stranou o zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 3. 5. 2019 č. j. 112 C 366/2014-308 žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. 8 Co 268/2019-334 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu co do nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím a co do nákladů řízení, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek nalézacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 275 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. Ve zbytku dovolání odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti závěrům Nejvyššího soudu. Namítá, že změna žaloby z plnění ze smlouvy na plnění z bezdůvodného obohacení byla nepřípustná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zvýhodňuje žalobce a je překvapivé.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srv. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srv. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 nebo sp. zn. III. ÚS 2615/20 ze dne 18. 9. 2020]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.
8. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly k dovolání žalovaného zrušeny výše specifikované výroky rozsudku odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srv. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004 (N 34/32 SbNU 321), či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23, 31)]. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srv. nález ze sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srv. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Souhrnně řečeno, ústavní stížnost je přípustná jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelově věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
9. Přesah vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel netvrdil.
10. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2021
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj