II. ÚS 2502/25
II.ÚS 2502/25 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Alexandry Anny Bennett, Martina Thoburn Jana Talacko a Roweny Kirsten Eve Talacko, všech zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 20 Cdo 1931/2024-1067, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 17 Co 90/2024-971, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2023 č. j. 48 EXE 38/2022-851 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 17 Co 191/2023-767, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Davida Talacko a Paula Anthonyho Talacko, obou zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, Csc., advokátkou, sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
2. V nynější věci jde o uznání cizích soudních rozhodnutí českými soudy. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že strýc stěžovatelů - právní předchůdce vedlejších účastníků - dříve uzavřel se svými sourozenci - právními předchůdci stěžovatelů - dohodu, podle které měl usilovat o restituci majetku zkonfiskovaného jejich rodině československým státem po roce 1948. Poté si měla rodina podle dohody majetek rozdělit. Strýc stěžovatelů si však majetek po jeho navrácení ponechal. Stěžovatelé se poté části majetku domáhali u australských soudů. Příkazem Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. 12. 2018, rozhodnutím Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. 5. 2021 a příkazem Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. 8. 2021 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci mají stěžovatelům zaplatit celkem cca 12,5 milionů AUD s příslušenstvím. K vymožení těchto povinností posléze stěžovatelé zahájili v České republice exekuční řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 2. 2023 č. j. 48 EXE 38/2022-577 při rozhodování o nařízení exekuce uvedená australská rozhodnutí k návrhu stěžovatelů uznal. K odvolání vedlejších účastníků ovšem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se návrh zamítá. Mezitím obvodní soud rozhodoval o dalším návrhu stěžovatelů na uznání australských rozhodnutí, tentokrát napadeným usnesením návrh zamítl a exekuci zastavil. Městský soud poté k odvolání stěžovatelů toto rozhodnutí potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením. Městský soud shledal, že australská rozhodnutí představují rozhodnutí pro zmeškání, ovšem tato konečná rozhodnutí nebyla vedlejším účastníkům doručena. Doručeno bylo jen předvolání, to však neobsahovalo poučení, že konečné rozhodnutí doručeno nebude a že vedlejším účastníkům přesto svědčí právo podat opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí, jehož lhůta se počítá od jeho vydání. Za této situace, tedy při nedoručení konečného rozhodnutí a nedostatečném poučení, australské řízení neposkytlo vedlejším účastníkům minimální procesní standard.
4. Proti oběma napadeným rozhodnutím městského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením věci spojil ke společnému řízení a obě dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustnými. Městský soud podle Nejvyššího soudu věc vyřešil v souladu s usnesením ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4725/2017 a ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Nedoručení rozsudku pro zmeškání podle těchto rozhodnutí automaticky nevede k závěru, že rozsudek nelze uznat pro nedostatky v původním řízení ve smyslu § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Rozhodující je procesněprávní úprava cizího státu, zejména zda připouští proti rozsudku pro zmeškání opravný prostředek. Je-li tomu tak, nedostatek poučení o nedoručení rozsudku pro zmeškání a o odvolání proti němu brání tomu, aby se účastník mohl řádně účastnit řízení. Takové rozhodnutí pak nelze pro nedostatky v původním řízení uznat.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že závěry obecných soudů o rozsahu poučení vedlejších účastníků v původním řízení a výkladu australského práva jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Vedlejší účastníci byli doručeným předvoláním v roce 2014 poučeni, že k účasti v řízení musí tento svůj záměr oznámit, jinak mohou získat rozsudek v jejich neprospěch bez dalšího vyrozumění. Vedlejší účastníci tedy o řízení a následcích své pasivity věděli, ale nijak nevyužili možnosti se řízení zúčastnit. To uznal i městský soud. Druhý vedlejší účastník dokonce má australské právní vzdělání a působil tam jako advokátní koncipient. Vedlejší účastníci věděli také o vydání příkazu z prosince 2018 - z e-mailu doručeného jejich právním zástupcům právním zástupcem jejich matky, která se řízení rovněž účastnila krátce po vydání konečného rozhodnutí. Stěžovatelé znovu informovali vedlejší účastníky e-mailem o vydání rozhodnutí také posléze. Nelze nadto tvrdit, že vedlejší účastníci měli právo na opravný prostředek. Vedlejší účastníci by museli podat jednak žádost o povolení možnosti účastnit se řízení, a jednak o povolení podat opravný prostředek. Na vyřízení ani jedné z uvedených žádosti není podle australského práva právní nárok.
6. Dále stěžovatelé brojí proti závěru, že v původním řízení nebyly dodrženy ani minimální standardy pro zacházení s účastníky. Argumenty obecných soudů jsou nedostatečné. Nedoručení konečného rozhodnutí bylo důsledkem vědomě zvolené procesní taktiky vedlejších účastníků: ti se svých práv vědomě vzdali. Této záměrné procesní taktice by neměla být poskytnuta ochrana. Obecné soudy zde bezdůvodně upřednostňují zájmy vedlejších účastníků na úkor oprávněných zájmů stěžovatelů. Argumentaci stěžovatelů podporuje v přiloženém stanovisku doc. Valdhans z katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Podle něj je třeba odnětí možnosti řádně se účastnit řízení jako překážku uznání cizího rozhodnutí hodnotit komplexně. Pouhá odlišnost právních řádů neopodstatní neuznání cizího rozhodnutí. Doc. Valdhans považuje napadená rozhodnutí za projev zjevného vybočení ze standardu aplikace předpisů mezinárodního práva soukromého.
7. Konečně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud argumentoval nepřiléhavou judikaturou. Nejvyšší soud odkázal především na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 o neuznání rozsudku pro zmeškání vydaného soudem státu Arizona. Spojené státy americké a Austrálie však mají odlišnou právní kulturu. Tyto případy nelze bez dalšího vzájemně srovnávat, tehdy šlo o specifickou skutkovou situaci. V odkazované věci se také protistrana původnímu řízení nevyhýbala jako ve věci nynější. Protože Nejvyšší soud bez dalšího vyšel z dřívějších rozhodnutí, plně se nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelů, zejména k neuznání nynějších cizích rozhodnutí ve světle výhrady veřejného pořádku a zda lze námitku překážky uznání odmítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami a je včasná a přípustná. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeny advokátem.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. V nynější věci jde o výklad předpisů mezinárodního práva soukromého a procesního, tedy nadále o výklad tzv. podústavního práva, který náleží právě obecným soudům. Také v této problematice je Ústavní soud oprávněn zasáhnout teprve v případech svévole, výkladových excesů či jiných kvalifikovaných vad [srov. kupříkladu bod 17 nálezu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2455/09 (N 119/65 SbNU 565) či nález ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18 (N 102/94 SbNU 243)].
11. V nynější věci Ústavní soud neshledal žádný zmíněný ústavní deficit. Napadená rozhodnutí jsou přiměřeně odůvodněna - poskytují věcnou a logickou polemiku s nosnými argumenty stěžovatelů. Ústavní soud neshledal, že napadená rozhodnutí představují doktrinální exces, jenž by bylo třeba z pozice orgánu ochrany ústavnosti korigovat. Přijaté řešení logicky navazuje na principy vyjádřené v komentářové literatuře a dosavadní rozhodovací praxi (viz dále). Závěry napadených rozhodnutí nekolidují s žádným ústavně zaručeným právem či principem a lze je akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování.
12. Pro Ústavní soud je rozhodné, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení vychází především ze svého dřívějšího usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Nejvyšší soud v tehdejší, odkazované věci hodnotil nedostatek poučení cizího soudu o tom, že rozsudek pro zmeškání nebude doručován v případě, že se účastník řízení nedostaví ve lhůtě třiceti dnů od doručení předvolání a nebude se "obhajovat", a o tom, že lhůta k podání odvolání běží od vydání rozsudku. Absenci poučení o těchto skutečnostech Nejvyšší soud považoval za tak zásadní odlišnou praxi amerického soudu, která brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit, a odporuje tak představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení.
13. Ústavní soud nyní v obecné rovině odkazuje na svoje usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1911/21, jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost proti právě zmíněnému usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Ústavní soud k tomu uvedl, že na (tehdy napadené) usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 je "nutno hledět tak, že postup v souladu se soudním řádem státu Arizona a s tím spjaté následky jsou v tomto případě příliš vzdáleny tomu, co lze po vedlejším účastníkovi požadovat proto, že mu byly doručeny žaloba a předvolání, byl-li následně vydán rozsudek pro zmeškání. Námitka stěžovatele, že nedostatek poučení o následcích rozsudku pro zmeškání nemá přímou souvislost s výzvou stěžovatele k bránění svých práv, není zcela přiléhavá. Legitimita rozsudku pro zmeškání, jako specifického druhu meritorního rozhodnutí, jímž se většinou řízení končí, totiž velkou měrou spočívá v tom, že žalovaný předem ví o následcích, které mu při jeho pasivitě hrozí. Nemusí-li o těchto následcích vědět a podle cizozemské právní úpravy se v případě nedostavení se k jednání může proti rozsudku pro zmeškání jen obtížně bránit, neboť se mu ani nedoručuje, představuje závěr Nejvyššího soudu o nenaplnění podmínky uznání takového rozhodnutí podle § 64 písm. c) ZMPS přesvědčivý a odůvodněný následek takové zvláštní situace" (viz bod 11 usnesení).
14. Podle Ústavního soudu není dána žádná ústavně relevantní překážka, která brání uplatnění závěrů usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1911/21 také v nynější věci. Jde sice o jiné právní řády, avšak problematické aspekty procesní úpravy jsou srovnatelné. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují obecně na rozdílnost dvou právních kultur, ovšem neuvádí žádné konkrétní rozdíly, které by oba srovnatelné instituty odlišovaly. Nijak nezpochybňují, že v obou právních řádech představuje problém právě absence poučení o vydání, doručení a o následcích rozsudku pro zmeškání, jakož i o možnosti podat odvolání proti němu. Za relevantní Ústavní soud nepovažuje ani stěžovateli zmiňovanou okolnost, že se v nynější věci vedlejší účastníci původnímu řízení záměrně vyhýbali. Tato okolnost nic nemění na tom, že se jim dostalo nedostatečného poučení australskými soudy. Problém totiž nespočívá v tom, že jim nebyla písemnost obsahující poučení doručena, nýbrž jak samotné poučení znělo.
15. I v nynější věci tedy Ústavní soud shledává v úvahách obecných soudů určitou logiku, která je stejná jako ve věci dříve řešené usnesením sp. zn. III. ÚS 1911/21. V obecné rovině tedy lze na uvedené usnesení v podrobnostech odkázat: v obecné rovině závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích nepředstavují projev svévole. Předkládají-li stěžovatelé přílohou k ústavní stížnosti odborné stanovisko, ve kterém doc. Valdhans polemizuje se závěry napadených rozhodnutí, je pro Ústavní soud především rozhodné, že toto odborné vyjádření je datované k 19. 8. 2025, tedy po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé tedy nedali možnost obecným soudům se s argumenty vyjádřenými v tomto odborném vyjádření vypořádat, ačkoli jim zjevně tato možnost nebyla upřena. Za této situace Ústavní soud není oprávněn k těmto argumentům předně přihlížet pro jejich materiální nepřípustnost (viz např. bod 36 nálezu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 a judikaturu tam odkazovanou). Řízení o ústavní stížnosti neslouží k dohánění předchozích nedostatků procesní aktivity. Ta má směřovat do řízení před obecnými soudy.
16. Nadto i komentářová literatura počítá v kontextu překážek uznání cizích rozhodnutí pro odnětí možnosti jednat před soudem u rozhodnutí pro zmeškání ze své podstaty s přísnějšími požadavky: "Budou-li podmínky pro jeho vydání podle cizího práva podstatně mírnější než podle práva tuzemského, uznání rovněž nepřipadá v úvahu. Úpravy v některých státech proto uznání kontumačních rozsudků zcela vylučují." (viz VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 438, obdobně viz POKORNÝ, M., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Také proto Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů za doktrinální exces, jak tvrdí stěžovatelka, mimo jiné s odkazem na vyjádření doc. Valdhanse. Obecné soudy nezamítly návrh na uznání cizího rozhodnutí jen pro jakoukoli odlišnost v právních řádech, nýbrž pro chybějící minimální procesní standard.
17. Ústavní soud rovněž nepovažuje za exces, jak obecné soudy v nynější věci vyložily obsah poskytnutého poučení, jakož i australského práva, zejména za jakých podmínek byl proti rozsudku pro zmeškání přípustný opravný prostředek. Podle Ústavního soudu není podstatné, že vedlejší účastníci neměli právní nárok na vyřízení opravného prostředku. Rozhodné je, zda měli i při neúčasti v řízení možnost se o přezkum konečného rozhodnutí ucházet. K tomu se městský soud podrobně vyjádřil v bodu 31 napadeného rozsudku. Tento závěr je řádně odůvodněn.
18. Z kontextu napadených rozhodnutí a předcházející rozhodovací praxe rovněž vyplývá, že nebylo podstatné, zda se vedlejší účastníci mohli dozvědět o vydání konečného rozhodnutí také jiným způsobem, ani zda by bylo možné rozhodnutí uznat s tím, že námitka překážky uznání vznesená vedlejšími účastníky odporuje dobrým mravům. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rozhodující jen procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán, a zda byl rozsudek pro zmeškání doručován či oznámen soudem podle procesních předpisů. K námitkám nevypořádaných tvrzení o výhradě veřejného pořádku lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, že městský soud sice formálně chybně důvody neuznání rozhodnutí podřadil pod výhradu veřejného pořádku, ovšem ve svém důsledku jsou jeho závěry jako týkající se odnětí řádné účasti v řízení a minimálních standardů zacházení s účastníky řízení správné.
19. Ústavní soud konečně nepovažuje za neústavní deficit ani to, že se obecné soudy blíže nezabývaly tím, jaký vliv mohlo mít právní vzdělání druhého vedlejšího účastníka na rozsah poskytnutého poučení. I podle české právní úpravy, z jejíhož pohledu se podle zákona o mezinárodním právu soukromém posuzují překážky pro uznání cizích rozhodnutí v podobě minimálního standardu zacházení s účastníky řízení, není u poučení o následcích zmeškání jednání jako jednoho z předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání ani rozhodné, zda byl žalovaný zastoupen advokátem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 20 Cdo 469/2010). Obdobně tak lze akceptovat implicitní závěr napadených rozhodnutí, že pro rozsah poučení není ani podstatné, zda byl samotný žalovaný osobou práva znalou. Obecné soudy legitimně vycházely z procesního standardu, že před vydáním rozsudku pro zmeškání musí být řádně poučena i osoba práva znalá.
20. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu
II.ÚS 2502/25 ze dne 15. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Alexandry Anny Bennett, Martina Thoburn Jana Talacko a Roweny Kirsten Eve Talacko, všech zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 20 Cdo 1931/2024-1067, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 17 Co 90/2024-971, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2023 č. j. 48 EXE 38/2022-851 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 17 Co 191/2023-767, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Davida Talacko a Paula Anthonyho Talacko, obou zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, Csc., advokátkou, sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
2. V nynější věci jde o uznání cizích soudních rozhodnutí českými soudy. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že strýc stěžovatelů - právní předchůdce vedlejších účastníků - dříve uzavřel se svými sourozenci - právními předchůdci stěžovatelů - dohodu, podle které měl usilovat o restituci majetku zkonfiskovaného jejich rodině československým státem po roce 1948. Poté si měla rodina podle dohody majetek rozdělit. Strýc stěžovatelů si však majetek po jeho navrácení ponechal. Stěžovatelé se poté části majetku domáhali u australských soudů. Příkazem Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 20. 12. 2018, rozhodnutím Vrchního soudu v Austrálii ze dne 12. 5. 2021 a příkazem Nejvyššího soudu státu Victoria v Austrálii ze dne 9. 8. 2021 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci mají stěžovatelům zaplatit celkem cca 12,5 milionů AUD s příslušenstvím. K vymožení těchto povinností posléze stěžovatelé zahájili v České republice exekuční řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 2. 2023 č. j. 48 EXE 38/2022-577 při rozhodování o nařízení exekuce uvedená australská rozhodnutí k návrhu stěžovatelů uznal. K odvolání vedlejších účastníků ovšem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se návrh zamítá. Mezitím obvodní soud rozhodoval o dalším návrhu stěžovatelů na uznání australských rozhodnutí, tentokrát napadeným usnesením návrh zamítl a exekuci zastavil. Městský soud poté k odvolání stěžovatelů toto rozhodnutí potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením. Městský soud shledal, že australská rozhodnutí představují rozhodnutí pro zmeškání, ovšem tato konečná rozhodnutí nebyla vedlejším účastníkům doručena. Doručeno bylo jen předvolání, to však neobsahovalo poučení, že konečné rozhodnutí doručeno nebude a že vedlejším účastníkům přesto svědčí právo podat opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí, jehož lhůta se počítá od jeho vydání. Za této situace, tedy při nedoručení konečného rozhodnutí a nedostatečném poučení, australské řízení neposkytlo vedlejším účastníkům minimální procesní standard.
4. Proti oběma napadeným rozhodnutím městského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením věci spojil ke společnému řízení a obě dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustnými. Městský soud podle Nejvyššího soudu věc vyřešil v souladu s usnesením ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4725/2017 a ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Nedoručení rozsudku pro zmeškání podle těchto rozhodnutí automaticky nevede k závěru, že rozsudek nelze uznat pro nedostatky v původním řízení ve smyslu § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Rozhodující je procesněprávní úprava cizího státu, zejména zda připouští proti rozsudku pro zmeškání opravný prostředek. Je-li tomu tak, nedostatek poučení o nedoručení rozsudku pro zmeškání a o odvolání proti němu brání tomu, aby se účastník mohl řádně účastnit řízení. Takové rozhodnutí pak nelze pro nedostatky v původním řízení uznat.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že závěry obecných soudů o rozsahu poučení vedlejších účastníků v původním řízení a výkladu australského práva jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Vedlejší účastníci byli doručeným předvoláním v roce 2014 poučeni, že k účasti v řízení musí tento svůj záměr oznámit, jinak mohou získat rozsudek v jejich neprospěch bez dalšího vyrozumění. Vedlejší účastníci tedy o řízení a následcích své pasivity věděli, ale nijak nevyužili možnosti se řízení zúčastnit. To uznal i městský soud. Druhý vedlejší účastník dokonce má australské právní vzdělání a působil tam jako advokátní koncipient. Vedlejší účastníci věděli také o vydání příkazu z prosince 2018 - z e-mailu doručeného jejich právním zástupcům právním zástupcem jejich matky, která se řízení rovněž účastnila krátce po vydání konečného rozhodnutí. Stěžovatelé znovu informovali vedlejší účastníky e-mailem o vydání rozhodnutí také posléze. Nelze nadto tvrdit, že vedlejší účastníci měli právo na opravný prostředek. Vedlejší účastníci by museli podat jednak žádost o povolení možnosti účastnit se řízení, a jednak o povolení podat opravný prostředek. Na vyřízení ani jedné z uvedených žádosti není podle australského práva právní nárok.
6. Dále stěžovatelé brojí proti závěru, že v původním řízení nebyly dodrženy ani minimální standardy pro zacházení s účastníky. Argumenty obecných soudů jsou nedostatečné. Nedoručení konečného rozhodnutí bylo důsledkem vědomě zvolené procesní taktiky vedlejších účastníků: ti se svých práv vědomě vzdali. Této záměrné procesní taktice by neměla být poskytnuta ochrana. Obecné soudy zde bezdůvodně upřednostňují zájmy vedlejších účastníků na úkor oprávněných zájmů stěžovatelů. Argumentaci stěžovatelů podporuje v přiloženém stanovisku doc. Valdhans z katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Podle něj je třeba odnětí možnosti řádně se účastnit řízení jako překážku uznání cizího rozhodnutí hodnotit komplexně. Pouhá odlišnost právních řádů neopodstatní neuznání cizího rozhodnutí. Doc. Valdhans považuje napadená rozhodnutí za projev zjevného vybočení ze standardu aplikace předpisů mezinárodního práva soukromého.
7. Konečně stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud argumentoval nepřiléhavou judikaturou. Nejvyšší soud odkázal především na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 o neuznání rozsudku pro zmeškání vydaného soudem státu Arizona. Spojené státy americké a Austrálie však mají odlišnou právní kulturu. Tyto případy nelze bez dalšího vzájemně srovnávat, tehdy šlo o specifickou skutkovou situaci. V odkazované věci se také protistrana původnímu řízení nevyhýbala jako ve věci nynější. Protože Nejvyšší soud bez dalšího vyšel z dřívějších rozhodnutí, plně se nevypořádal s dovolací argumentací stěžovatelů, zejména k neuznání nynějších cizích rozhodnutí ve světle výhrady veřejného pořádku a zda lze námitku překážky uznání odmítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami a je včasná a přípustná. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeny advokátem.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. V nynější věci jde o výklad předpisů mezinárodního práva soukromého a procesního, tedy nadále o výklad tzv. podústavního práva, který náleží právě obecným soudům. Také v této problematice je Ústavní soud oprávněn zasáhnout teprve v případech svévole, výkladových excesů či jiných kvalifikovaných vad [srov. kupříkladu bod 17 nálezu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2455/09 (N 119/65 SbNU 565) či nález ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18 (N 102/94 SbNU 243)].
11. V nynější věci Ústavní soud neshledal žádný zmíněný ústavní deficit. Napadená rozhodnutí jsou přiměřeně odůvodněna - poskytují věcnou a logickou polemiku s nosnými argumenty stěžovatelů. Ústavní soud neshledal, že napadená rozhodnutí představují doktrinální exces, jenž by bylo třeba z pozice orgánu ochrany ústavnosti korigovat. Přijaté řešení logicky navazuje na principy vyjádřené v komentářové literatuře a dosavadní rozhodovací praxi (viz dále). Závěry napadených rozhodnutí nekolidují s žádným ústavně zaručeným právem či principem a lze je akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování.
12. Pro Ústavní soud je rozhodné, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení vychází především ze svého dřívějšího usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Nejvyšší soud v tehdejší, odkazované věci hodnotil nedostatek poučení cizího soudu o tom, že rozsudek pro zmeškání nebude doručován v případě, že se účastník řízení nedostaví ve lhůtě třiceti dnů od doručení předvolání a nebude se "obhajovat", a o tom, že lhůta k podání odvolání běží od vydání rozsudku. Absenci poučení o těchto skutečnostech Nejvyšší soud považoval za tak zásadní odlišnou praxi amerického soudu, která brání tomu, aby se účastník mohl řízení řádně účastnit, a odporuje tak představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení.
13. Ústavní soud nyní v obecné rovině odkazuje na svoje usnesení ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1911/21, jímž jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost proti právě zmíněnému usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020. Ústavní soud k tomu uvedl, že na (tehdy napadené) usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 je "nutno hledět tak, že postup v souladu se soudním řádem státu Arizona a s tím spjaté následky jsou v tomto případě příliš vzdáleny tomu, co lze po vedlejším účastníkovi požadovat proto, že mu byly doručeny žaloba a předvolání, byl-li následně vydán rozsudek pro zmeškání. Námitka stěžovatele, že nedostatek poučení o následcích rozsudku pro zmeškání nemá přímou souvislost s výzvou stěžovatele k bránění svých práv, není zcela přiléhavá. Legitimita rozsudku pro zmeškání, jako specifického druhu meritorního rozhodnutí, jímž se většinou řízení končí, totiž velkou měrou spočívá v tom, že žalovaný předem ví o následcích, které mu při jeho pasivitě hrozí. Nemusí-li o těchto následcích vědět a podle cizozemské právní úpravy se v případě nedostavení se k jednání může proti rozsudku pro zmeškání jen obtížně bránit, neboť se mu ani nedoručuje, představuje závěr Nejvyššího soudu o nenaplnění podmínky uznání takového rozhodnutí podle § 64 písm. c) ZMPS přesvědčivý a odůvodněný následek takové zvláštní situace" (viz bod 11 usnesení).
14. Podle Ústavního soudu není dána žádná ústavně relevantní překážka, která brání uplatnění závěrů usnesení sp. zn. 20 Cdo 1852/2020 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1911/21 také v nynější věci. Jde sice o jiné právní řády, avšak problematické aspekty procesní úpravy jsou srovnatelné. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují obecně na rozdílnost dvou právních kultur, ovšem neuvádí žádné konkrétní rozdíly, které by oba srovnatelné instituty odlišovaly. Nijak nezpochybňují, že v obou právních řádech představuje problém právě absence poučení o vydání, doručení a o následcích rozsudku pro zmeškání, jakož i o možnosti podat odvolání proti němu. Za relevantní Ústavní soud nepovažuje ani stěžovateli zmiňovanou okolnost, že se v nynější věci vedlejší účastníci původnímu řízení záměrně vyhýbali. Tato okolnost nic nemění na tom, že se jim dostalo nedostatečného poučení australskými soudy. Problém totiž nespočívá v tom, že jim nebyla písemnost obsahující poučení doručena, nýbrž jak samotné poučení znělo.
15. I v nynější věci tedy Ústavní soud shledává v úvahách obecných soudů určitou logiku, která je stejná jako ve věci dříve řešené usnesením sp. zn. III. ÚS 1911/21. V obecné rovině tedy lze na uvedené usnesení v podrobnostech odkázat: v obecné rovině závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích nepředstavují projev svévole. Předkládají-li stěžovatelé přílohou k ústavní stížnosti odborné stanovisko, ve kterém doc. Valdhans polemizuje se závěry napadených rozhodnutí, je pro Ústavní soud především rozhodné, že toto odborné vyjádření je datované k 19. 8. 2025, tedy po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelé tedy nedali možnost obecným soudům se s argumenty vyjádřenými v tomto odborném vyjádření vypořádat, ačkoli jim zjevně tato možnost nebyla upřena. Za této situace Ústavní soud není oprávněn k těmto argumentům předně přihlížet pro jejich materiální nepřípustnost (viz např. bod 36 nálezu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 a judikaturu tam odkazovanou). Řízení o ústavní stížnosti neslouží k dohánění předchozích nedostatků procesní aktivity. Ta má směřovat do řízení před obecnými soudy.
16. Nadto i komentářová literatura počítá v kontextu překážek uznání cizích rozhodnutí pro odnětí možnosti jednat před soudem u rozhodnutí pro zmeškání ze své podstaty s přísnějšími požadavky: "Budou-li podmínky pro jeho vydání podle cizího práva podstatně mírnější než podle práva tuzemského, uznání rovněž nepřipadá v úvahu. Úpravy v některých státech proto uznání kontumačních rozsudků zcela vylučují." (viz VAŠKE, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 438, obdobně viz POKORNÝ, M., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93). Také proto Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů za doktrinální exces, jak tvrdí stěžovatelka, mimo jiné s odkazem na vyjádření doc. Valdhanse. Obecné soudy nezamítly návrh na uznání cizího rozhodnutí jen pro jakoukoli odlišnost v právních řádech, nýbrž pro chybějící minimální procesní standard.
17. Ústavní soud rovněž nepovažuje za exces, jak obecné soudy v nynější věci vyložily obsah poskytnutého poučení, jakož i australského práva, zejména za jakých podmínek byl proti rozsudku pro zmeškání přípustný opravný prostředek. Podle Ústavního soudu není podstatné, že vedlejší účastníci neměli právní nárok na vyřízení opravného prostředku. Rozhodné je, zda měli i při neúčasti v řízení možnost se o přezkum konečného rozhodnutí ucházet. K tomu se městský soud podrobně vyjádřil v bodu 31 napadeného rozsudku. Tento závěr je řádně odůvodněn.
18. Z kontextu napadených rozhodnutí a předcházející rozhodovací praxe rovněž vyplývá, že nebylo podstatné, zda se vedlejší účastníci mohli dozvědět o vydání konečného rozhodnutí také jiným způsobem, ani zda by bylo možné rozhodnutí uznat s tím, že námitka překážky uznání vznesená vedlejšími účastníky odporuje dobrým mravům. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rozhodující jen procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán, a zda byl rozsudek pro zmeškání doručován či oznámen soudem podle procesních předpisů. K námitkám nevypořádaných tvrzení o výhradě veřejného pořádku lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu, že městský soud sice formálně chybně důvody neuznání rozhodnutí podřadil pod výhradu veřejného pořádku, ovšem ve svém důsledku jsou jeho závěry jako týkající se odnětí řádné účasti v řízení a minimálních standardů zacházení s účastníky řízení správné.
19. Ústavní soud konečně nepovažuje za neústavní deficit ani to, že se obecné soudy blíže nezabývaly tím, jaký vliv mohlo mít právní vzdělání druhého vedlejšího účastníka na rozsah poskytnutého poučení. I podle české právní úpravy, z jejíhož pohledu se podle zákona o mezinárodním právu soukromém posuzují překážky pro uznání cizích rozhodnutí v podobě minimálního standardu zacházení s účastníky řízení, není u poučení o následcích zmeškání jednání jako jednoho z předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání ani rozhodné, zda byl žalovaný zastoupen advokátem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 20 Cdo 469/2010). Obdobně tak lze akceptovat implicitní závěr napadených rozhodnutí, že pro rozsah poučení není ani podstatné, zda byl samotný žalovaný osobou práva znalou. Obecné soudy legitimně vycházely z procesního standardu, že před vydáním rozsudku pro zmeškání musí být řádně poučena i osoba práva znalá.
20. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu