II. ÚS 2379/22
II.ÚS 2379/22 ze dne 15. 11. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M. advokátem, sídlem Koperníkova 1215/4, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2022 č. j. 13 Co 32/2022-1774, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 11. 2021 č. j. 14 P 315/2013-1748, 28 P a Nc 332/2020 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli zakazuje styk s jeho nezletilou dcerou M. G. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
Stěžovatel uvedl, že se svým návrhem domáhal úpravy styku se svojí nezletilou dcerou, neboť i přes předešlé pokusy se mu toto nepodařilo s matkou své dcery dojednat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svoji dceru neviděl cca šest let, tak se domáhal omezeného styku, a to s frekvencí dvou hodin jednou za 14 dnů, a to v AMT centru. Stěžovatel dále uvedl, že se ve vztahu ke své dceři nikdy nedopustil závadového jednání a nikdy nebyl ani pro takové jednání trestně stíhán, své dceři nikdy neublížil. Je povinností podporovat styk dítěte s jeho biologickým rodičem, neboť je to v jeho nejlepším zájmu. Instituty omezení či zákazu styku jsou aplikovatelné toliko v případech, kdy je ochrana nutná v zájmu dítěte. Což podle stěžovatele v tomto případě není. Zákaz styku je institutem zcela výjimečným. Stěžovatel se v minulosti vůči dceři nikdy neprojevoval násilně, nemá problémy s alkoholem, drogami, léky a nejsou u něj ani diagnostikovány žádné psychické problémy. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za svévolné, neboť se blíže nezabýval tím, jaký vliv mělo na nezletilou působení matky. Stejně tak obecné soudy přehlédly jednání soudního znalce, který předjímal výsledky znaleckého posudku, výsledek řízení a snažil se otce přimět, aby svůj návrh na úpravu styku stáhl. Vliv otce nelze považovat za škodlivý a už vůbec ne do takové míry, aby bylo možné zcela zamezit jeho styku s nezletilou dcerou, která v průběhu řízení poukazovala na zcela nekonkrétní obavy z otce, které u ní pěstovala matka nezletilé.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilé s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že vztah mezi nezletilou a stěžovatelem je více než komplikovaný - napjatý. A to i navzdory tomu, že se prakticky od roku 2015 neviděli. Stěžovateli lze dát za pravdu, že v minulosti nevyšlo najevo, že by se na své dceři dopouštěl fyzického násilí, nicméně toto nemusí být jediným způsobem jednání, jímž lze dítě zasáhnout. Samotné přerušení styku s nezletilou, snaha o popření otcovství, nekontaktování nezletilé u příležitosti narozenin či Vánoc apod. vedlo na její straně ke zjevnému odcizení, což se projevilo v tom, že jej nezletilá prakticky nezná. Namítá-li stěžovatel, že se jedná o výsledek působení matky nezletilé, lze poukázat na skutečnost, že ve vztahu k širší rodině otce zůstaly osobní kontakty zachovány (u babičky, matky otce, tráví nezletilá víkendy i prázdniny).
Z výpovědi nezletilé pak vyplynulo, že za svého skutečného (nikoliv biologického) otce považuje stávajícího manžela své matky. K případným kontaktům se stěžovatelem nezletilá sdělila, že i kdyby jí to soud nařídil, nedokázala by přijít, nechce otce vidět a ani s ním mluvit. Toto sdělení pak odpovídá též závěru znalce, který dospěl k závěru, že v případě, že by nezletilá byla nucena ke styku soudem, jednalo by se o týrání dítěte. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že nezletilá je v současnosti pevně zakotvena ve stávajících rodinných vazbách, přičemž nařízení styku s otcem by vnímala velmi úkorně. V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že nezletilá dosáhla již věku 14 let a současně je schopna odpovídajícího racionální úsudku, který zjevně vyjádřila. Tuto skutečnost nelze přehlížet.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se věcí zevrubně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Je zcela přirozené, že se stěžovatel snaží po letech obnovit zpřetrhaný vztah se svojí nezletilou dcerou, ovšem za stávajícího stavu věci nelze obecným soudům vytknout, že přistoupily k přijetí tak zásadního omezení rodičovských práv.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu
II.ÚS 2379/22 ze dne 15. 11. 2022
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M. advokátem, sídlem Koperníkova 1215/4, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2022 č. j. 13 Co 32/2022-1774, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 11. 2021 č. j. 14 P 315/2013-1748, 28 P a Nc 332/2020 bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli zakazuje styk s jeho nezletilou dcerou M. G. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
Stěžovatel uvedl, že se svým návrhem domáhal úpravy styku se svojí nezletilou dcerou, neboť i přes předešlé pokusy se mu toto nepodařilo s matkou své dcery dojednat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svoji dceru neviděl cca šest let, tak se domáhal omezeného styku, a to s frekvencí dvou hodin jednou za 14 dnů, a to v AMT centru. Stěžovatel dále uvedl, že se ve vztahu ke své dceři nikdy nedopustil závadového jednání a nikdy nebyl ani pro takové jednání trestně stíhán, své dceři nikdy neublížil. Je povinností podporovat styk dítěte s jeho biologickým rodičem, neboť je to v jeho nejlepším zájmu. Instituty omezení či zákazu styku jsou aplikovatelné toliko v případech, kdy je ochrana nutná v zájmu dítěte. Což podle stěžovatele v tomto případě není. Zákaz styku je institutem zcela výjimečným. Stěžovatel se v minulosti vůči dceři nikdy neprojevoval násilně, nemá problémy s alkoholem, drogami, léky a nejsou u něj ani diagnostikovány žádné psychické problémy. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za svévolné, neboť se blíže nezabýval tím, jaký vliv mělo na nezletilou působení matky. Stejně tak obecné soudy přehlédly jednání soudního znalce, který předjímal výsledky znaleckého posudku, výsledek řízení a snažil se otce přimět, aby svůj návrh na úpravu styku stáhl. Vliv otce nelze považovat za škodlivý a už vůbec ne do takové míry, aby bylo možné zcela zamezit jeho styku s nezletilou dcerou, která v průběhu řízení poukazovala na zcela nekonkrétní obavy z otce, které u ní pěstovala matka nezletilé.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilé s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že vztah mezi nezletilou a stěžovatelem je více než komplikovaný - napjatý. A to i navzdory tomu, že se prakticky od roku 2015 neviděli. Stěžovateli lze dát za pravdu, že v minulosti nevyšlo najevo, že by se na své dceři dopouštěl fyzického násilí, nicméně toto nemusí být jediným způsobem jednání, jímž lze dítě zasáhnout. Samotné přerušení styku s nezletilou, snaha o popření otcovství, nekontaktování nezletilé u příležitosti narozenin či Vánoc apod. vedlo na její straně ke zjevnému odcizení, což se projevilo v tom, že jej nezletilá prakticky nezná. Namítá-li stěžovatel, že se jedná o výsledek působení matky nezletilé, lze poukázat na skutečnost, že ve vztahu k širší rodině otce zůstaly osobní kontakty zachovány (u babičky, matky otce, tráví nezletilá víkendy i prázdniny).
Z výpovědi nezletilé pak vyplynulo, že za svého skutečného (nikoliv biologického) otce považuje stávajícího manžela své matky. K případným kontaktům se stěžovatelem nezletilá sdělila, že i kdyby jí to soud nařídil, nedokázala by přijít, nechce otce vidět a ani s ním mluvit. Toto sdělení pak odpovídá též závěru znalce, který dospěl k závěru, že v případě, že by nezletilá byla nucena ke styku soudem, jednalo by se o týrání dítěte. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že nezletilá je v současnosti pevně zakotvena ve stávajících rodinných vazbách, přičemž nařízení styku s otcem by vnímala velmi úkorně. V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že nezletilá dosáhla již věku 14 let a současně je schopna odpovídajícího racionální úsudku, který zjevně vyjádřila. Tuto skutečnost nelze přehlížet.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se věcí zevrubně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Je zcela přirozené, že se stěžovatel snaží po letech obnovit zpřetrhaný vztah se svojí nezletilou dcerou, ovšem za stávajícího stavu věci nelze obecným soudům vytknout, že přistoupily k přijetí tak zásadního omezení rodičovských práv.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu