II. ÚS 1813/11
II.ÚS 1813/11 ze dne 13. 12. 2011
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Dominikem Křížem, advokátem se sídlem Obce Ležáky 972/1, 35601 Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 5 T 27/2010 - 1208 ze dne 22. 2. 2011, a usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 50 To 202/2011 ze dne 1. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném usnesení Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel náležitě poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Z obsahu příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovolání podal, přičemž dovolací soud o něm dosud nerozhodl.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že procesněprávní institut dovolání je s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení nástrojem, který ve smyslu čl. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, umožňuje Nejvyššímu soudu poskytnout základním právům účinnou ochranu. Navíc z koncepce dovolání v trestním řízení lze usuzovat na to, že tento mimořádný opravný prostředek poskytuje stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost. Rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy dovolací soud o podaném opravném prostředku teprve rozhoduje, by bylo v příkrém rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatel byl v rámci porady se svým ustanoveným zástupcem na tuto skutečnost rovněž upozorněn, jak vyplývá z bodu I (druhý odstavec) doplněné ústavní stížnosti, přesto si ji podat přál. Je třeba rovněž upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatel zbaven práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že Nejvyšší soud námitky stěžovatele nevyslyší.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. prosince 2011
Stanislav Balík, v. r. soudce Ústavního soudu
II.ÚS 1813/11 ze dne 13. 12. 2011
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Dominikem Křížem, advokátem se sídlem Obce Ležáky 972/1, 35601 Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 5 T 27/2010 - 1208 ze dne 22. 2. 2011, a usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 50 To 202/2011 ze dne 1. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně ustanovení čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným soudním aktům ústavní stížností, aniž vyčerpal všechny relevantní procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném usnesení Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel náležitě poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Z obsahu příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dovolání podal, přičemž dovolací soud o něm dosud nerozhodl.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že procesněprávní institut dovolání je s ohledem na výrazný ústavní a lidskoprávní rozměr trestního řízení nástrojem, který ve smyslu čl. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, umožňuje Nejvyššímu soudu poskytnout základním právům účinnou ochranu. Navíc z koncepce dovolání v trestním řízení lze usuzovat na to, že tento mimořádný opravný prostředek poskytuje stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces v širším rozsahu nežli ústavní stížnost. Rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy dovolací soud o podaném opravném prostředku teprve rozhoduje, by bylo v příkrém rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti. Ostatně stěžovatel byl v rámci porady se svým ustanoveným zástupcem na tuto skutečnost rovněž upozorněn, jak vyplývá z bodu I (druhý odstavec) doplněné ústavní stížnosti, přesto si ji podat přál. Je třeba rovněž upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatel zbaven práva obrátit se na Ústavní soud v případě, že Nejvyšší soud námitky stěžovatele nevyslyší.
Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. prosince 2011
Stanislav Balík, v. r. soudce Ústavního soudu