I. ÚS 310/06
I.ÚS 310/06 ze dne 2. 10. 2007
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Wurmova 16, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 46/2005 - 53, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2004, čj. 29 Ca 179/2004 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), navrhl, aby byly zrušeny shora uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud"), protože má za to, že jejich postupem mu bylo odňato právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla také porušena ustanovení čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (č. 276/2001 Sb.) uvedl, že v době, kdy podával správní žalobu, byla ve správním soudnictví přezkoumávána pouze zákonnost správních rozhodnutí. Řízení o jeho žalobě bylo sice dokončeno podle soudního řádu správního (dále jen "SŘS") ve smyslu § 130 SŘS, avšak stěžovatel v žalobě nemohl ani dodatečně uplatnit argumenty, dotýkající se skutkových okolností případu, neboť v době nabytí účinnosti SŘS, umožňujícího namítat i nesprávná skutková zjištění, mu již, podle zásady koncentrace, marně uplynula lhůta k doplnění správní žaloby. Stěžovatel se tak v důsledku přijetí nové právní úpravy ocitl v jiném postavení než jaké mu přiznávala původní právní úprava, byť se toto nové postavení na první pohled může jevit jako výhodnější.
II.
Ze spisového materiálu obecných soudů, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 23. 7. 2001, čj. 6479/2000/FŘ/130, zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I ze dne 6. 4. 2000, čj. 59768/00/288511/7110, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal žalobu, o níž Krajský soud v Brně nejprve rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 29 Ca 428/2001 - 34, vyslovil nicotnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, čj. 3 Afs 20/2004 - 51, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, čj. 29 Ca 179/2004 - 27, stěžovatelovu žalobu zamítl, protože neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání přijetí zdanitelného plnění a neprokázal splnění podmínek pro uplatnění odpočtu DPH. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 46/2005 - 53, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl.
III.
Ústavní soud se již dříve, v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 292/06 a IV. ÚS 293/06, zabýval ústavními stížnostmi stěžovatele, které směřovaly proti obdobným rozhodnutím správních soudů. V těchto ústavních stížnostech stěžovatel použil identickou argumentaci. Zmíněné ústavní stížnosti byly, jako zjevně neopodstatněné, odmítnuty usneseními ze dne 26. 6. 2006 a 24. 1. 2007. První senát Ústavního soudu neshledal důvod, aby se od těchto předchozích rozhodnutí odchýlil. Na jejich odůvodnění tak odkazuje.
Stručně shrnuto, Ústavní soud neshledal následek aplikace § 130 SŘS jako protiústavní, i když stěžovateli marně uplynula lhůta k rozšíření žaloby o napadení skutkových zjištění správních orgánů a nová právní úprava na takovou situaci nepamatovala. O neústavnosti by bylo možno uvažovat teprve v případě, že by aplikací SŘS bylo stěžovateli odepřeno právo již nabyté na základě občanského soudního řádu, či jinak porušeno stěžovatelovo legitimní očekávání. K ničemu takovému ale nedošlo a stěžovatel se nedostal do horšího právního postavení než jaké mohl očekávat v okamžiku podání správní žaloby. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu
I.ÚS 310/06 ze dne 2. 10. 2007
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Wurmova 16, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 46/2005 - 53, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2004, čj. 29 Ca 179/2004 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), navrhl, aby byly zrušeny shora uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud"), protože má za to, že jejich postupem mu bylo odňato právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla také porušena ustanovení čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (č. 276/2001 Sb.) uvedl, že v době, kdy podával správní žalobu, byla ve správním soudnictví přezkoumávána pouze zákonnost správních rozhodnutí. Řízení o jeho žalobě bylo sice dokončeno podle soudního řádu správního (dále jen "SŘS") ve smyslu § 130 SŘS, avšak stěžovatel v žalobě nemohl ani dodatečně uplatnit argumenty, dotýkající se skutkových okolností případu, neboť v době nabytí účinnosti SŘS, umožňujícího namítat i nesprávná skutková zjištění, mu již, podle zásady koncentrace, marně uplynula lhůta k doplnění správní žaloby. Stěžovatel se tak v důsledku přijetí nové právní úpravy ocitl v jiném postavení než jaké mu přiznávala původní právní úprava, byť se toto nové postavení na první pohled může jevit jako výhodnější.
II.
Ze spisového materiálu obecných soudů, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 23. 7. 2001, čj. 6479/2000/FŘ/130, zamítlo stěžovatelovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brno I ze dne 6. 4. 2000, čj. 59768/00/288511/7110, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal žalobu, o níž Krajský soud v Brně nejprve rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 29 Ca 428/2001 - 34, vyslovil nicotnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, čj. 3 Afs 20/2004 - 51, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, čj. 29 Ca 179/2004 - 27, stěžovatelovu žalobu zamítl, protože neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání přijetí zdanitelného plnění a neprokázal splnění podmínek pro uplatnění odpočtu DPH. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, čj. 1 Afs 46/2005 - 53, stěžovatelovu kasační stížnost zamítl.
III.
Ústavní soud se již dříve, v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 292/06 a IV. ÚS 293/06, zabýval ústavními stížnostmi stěžovatele, které směřovaly proti obdobným rozhodnutím správních soudů. V těchto ústavních stížnostech stěžovatel použil identickou argumentaci. Zmíněné ústavní stížnosti byly, jako zjevně neopodstatněné, odmítnuty usneseními ze dne 26. 6. 2006 a 24. 1. 2007. První senát Ústavního soudu neshledal důvod, aby se od těchto předchozích rozhodnutí odchýlil. Na jejich odůvodnění tak odkazuje.
Stručně shrnuto, Ústavní soud neshledal následek aplikace § 130 SŘS jako protiústavní, i když stěžovateli marně uplynula lhůta k rozšíření žaloby o napadení skutkových zjištění správních orgánů a nová právní úprava na takovou situaci nepamatovala. O neústavnosti by bylo možno uvažovat teprve v případě, že by aplikací SŘS bylo stěžovateli odepřeno právo již nabyté na základě občanského soudního řádu, či jinak porušeno stěžovatelovo legitimní očekávání. K ničemu takovému ale nedošlo a stěžovatel se nedostal do horšího právního postavení než jaké mohl očekávat v okamžiku podání správní žaloby. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu