7 Tdo 178/2012
Datum rozhodnutí: 29.03.2012
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
7 Tdo 178/2012-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. března 2012, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného F. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 5 To 271/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 139/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 105 T 139/2010, byl obviněný F. M. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 199 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo také omezení, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů a podrobil se na výzvu probačního úředníka kontrole hladiny alkoholu v těle. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 26 T 135/2010, za sbíhající se trestnou činnost.
Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadla odvoláním pouze státní zástupkyně. Odvolání bylo podáno v neprospěch obviněného toliko proti výroku o trestu, když se státní zástupkyně domáhala, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody nepodmíněný.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 5 To 271/2011, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení sám rozhodl ve věci tak, že obviněnému uložil podle § 199 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně také zrušil výše uvedený rozsudek za sbíhající se trestnou činnost, a to ve výroku o trestu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudům obou stupňů vytýká pochybení při použití skutkové podstaty přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, když samotná poškozená odmítla, že by ji týral, a z její výpovědi není ani patrné, že by jeho jednání považovala za těžké příkoří. V podrobnostech přitom uvádí výpověď poškozené M. K., její dcery, a dalších svědků, z kterých podle jeho názoru vyplývá, že nebylo prokázáno bití poškozené, bolestivé tahání za vlasy, údery hlavou o zeď, nebo jiné jednání vyššího stupně hrubosti, bezcitnosti a trvalosti, které by poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Nebyla proto podle jeho názoru naplněna skutková podstata přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. V doplnění dovolání pak uvedl, že trvá na výslechu svědků, které konkrétně uvádí s tím, že naopak on byl závislý na poškozené, kterou byl také obtěžován a omezován natolik, že musel opakovaně vyhledat odbornou psychiatricku pomoc, což dokládá kartami o návštěvách psychiatrické ambulance.
Obviněný také uvedl, že i přes své výhrady se proti rozsudku soudu I. stupně neodvolal, akceptoval uložený výchovný trest, ale nemůže již akceptovat účelové hodnocení skutkového děje krajským soudem ve vztahu k uloženému trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřený okolnostem případu, když nebyl pouze sám odpovědný za případné neshody s poškozenou. Krajskému soudu také vytýká, že plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., když nenapravil pochybení soudu I. stupně ohledně závěru o jeho vině. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby byl zproštěn obžaloby, nebo aby jej Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby. V případě, že by Nejvyšší soud dovodil jeho vinu, navrhl, aby mu byl uložen stejný trest, jak byl uložen soudem I. stupně.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Je tedy zjevné, že pod uplatněný důvod dovolání by spadaly námitky obviněného proti výroku o jeho vině, pokud by ve vztahu k tomuto výroku bylo dovolání přípustné. V daném případě tomu tak ale není, protože obviněný sám odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nepodal a odvolání v jeho neprospěch bylo státní zástupkyní podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu. Odvolací soud tak v daném případě v souladu s dispoziční zásadou splnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1, 2 tr. ř., a neshledal přitom, že by vada vytýkaná v odvolání státní zástupkyně výroku o trestu, měla svůj původ v jiném, odvoláním nenapadaném výroku. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně pouze v oddělitelném výroku o trestu. Výrok rozsudku soudu I. stupně o vině F. M. přečinem podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, tak nabyl právní moci již marným uplynutím lhůty obviněného k podání odvolání, když státní zástupkyně jej podala výhradně proti výroku o trestu.
Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Protože výrok o vině rozsudku soudu I. stupně nabyl právní moci již před rozhodnutím odvolacího soudu ohledně napadeného výroku o trestu, je zřejmé, že se odvolací soud zabýval a rozhodl pouze ohledně trestu, a pouze proti tomuto výroku, o kterém bylo rozhodnuto ve druhém stupni jak vyžaduje ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., bylo možno také podat dovolání. Pokud tedy obviněný podal dovolání i proti výroku o vině, jde o výrok, který v této trestní věci dovoláním nelze napadat. Pokud by proto obviněný současně nenapadl dovoláním i výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustného.
Obviněný ale v dovolání také namítá, že uložený nepodmíněný trest je neadekvátní a domáhá se uložení podmíněného trestu odnětí svobody, jak byl uložen soudem I. stupně.
Proti výroku o trestu lze dovolání podat z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě byl obviněnému uložen v rámci trestní sazby přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, která je od 6 měsíců do 4 let odnětí svobody, trest v trvání 1 roku a 6 měsíců a jedná se také o přípustný druh trestu. V tomto směru konečně ani obviněný nic nenamítá a jeho námitky svědčí pro jednoznačný závěr, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný. Nepřiměřenost uloženého trestu, ale nelze namítat v dovolání, protože taxativní důvody dovolání proti výroku o trestu jsou uvedeny toliko ve výše citovaném ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto dovolání obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Výrok o trestu lze vedle trestu odnětí svobody na doživotí (viz § 265b odst. 2 tr. ř.) výjimečně napadnout i prostřednictvím obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nikoliv ale proto, že uložený trest je nepřiměřeně přísný nebo mírný, ale pouze v případě, že se při ukládání trestu řeší hmotně právní otázky, jako např. v tomto případě otázka, zda jsou dané trestné činy v souběhu a přichází proto v úvahu uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru ale obviněný v dovolání nic nenamítá.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Datum rozhodnutí: 29.03.2012
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
7 Tdo 178/2012-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. března 2012, v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného F. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 5 To 271/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 139/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 105 T 139/2010, byl obviněný F. M. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 199 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo také omezení, aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů a podrobil se na výzvu probačního úředníka kontrole hladiny alkoholu v těle. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 26 T 135/2010, za sbíhající se trestnou činnost.
Citovaný rozsudek soudu I. stupně napadla odvoláním pouze státní zástupkyně. Odvolání bylo podáno v neprospěch obviněného toliko proti výroku o trestu, když se státní zástupkyně domáhala, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody nepodmíněný.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 5 To 271/2011, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení sám rozhodl ve věci tak, že obviněnému uložil podle § 199 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně také zrušil výše uvedený rozsudek za sbíhající se trestnou činnost, a to ve výroku o trestu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Soudům obou stupňů vytýká pochybení při použití skutkové podstaty přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, když samotná poškozená odmítla, že by ji týral, a z její výpovědi není ani patrné, že by jeho jednání považovala za těžké příkoří. V podrobnostech přitom uvádí výpověď poškozené M. K., její dcery, a dalších svědků, z kterých podle jeho názoru vyplývá, že nebylo prokázáno bití poškozené, bolestivé tahání za vlasy, údery hlavou o zeď, nebo jiné jednání vyššího stupně hrubosti, bezcitnosti a trvalosti, které by poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Nebyla proto podle jeho názoru naplněna skutková podstata přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. V doplnění dovolání pak uvedl, že trvá na výslechu svědků, které konkrétně uvádí s tím, že naopak on byl závislý na poškozené, kterou byl také obtěžován a omezován natolik, že musel opakovaně vyhledat odbornou psychiatricku pomoc, což dokládá kartami o návštěvách psychiatrické ambulance.
Obviněný také uvedl, že i přes své výhrady se proti rozsudku soudu I. stupně neodvolal, akceptoval uložený výchovný trest, ale nemůže již akceptovat účelové hodnocení skutkového děje krajským soudem ve vztahu k uloženému trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřený okolnostem případu, když nebyl pouze sám odpovědný za případné neshody s poškozenou. Krajskému soudu také vytýká, že plně nedostál své zákonné přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., když nenapravil pochybení soudu I. stupně ohledně závěru o jeho vině. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby byl zproštěn obžaloby, nebo aby jej Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby. V případě, že by Nejvyšší soud dovodil jeho vinu, navrhl, aby mu byl uložen stejný trest, jak byl uložen soudem I. stupně.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud předně uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Je tedy zjevné, že pod uplatněný důvod dovolání by spadaly námitky obviněného proti výroku o jeho vině, pokud by ve vztahu k tomuto výroku bylo dovolání přípustné. V daném případě tomu tak ale není, protože obviněný sám odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nepodal a odvolání v jeho neprospěch bylo státní zástupkyní podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu. Odvolací soud tak v daném případě v souladu s dispoziční zásadou splnil svoji přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1, 2 tr. ř., a neshledal přitom, že by vada vytýkaná v odvolání státní zástupkyně výroku o trestu, měla svůj původ v jiném, odvoláním nenapadaném výroku. Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně pouze v oddělitelném výroku o trestu. Výrok rozsudku soudu I. stupně o vině F. M. přečinem podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, tak nabyl právní moci již marným uplynutím lhůty obviněného k podání odvolání, když státní zástupkyně jej podala výhradně proti výroku o trestu.
Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Protože výrok o vině rozsudku soudu I. stupně nabyl právní moci již před rozhodnutím odvolacího soudu ohledně napadeného výroku o trestu, je zřejmé, že se odvolací soud zabýval a rozhodl pouze ohledně trestu, a pouze proti tomuto výroku, o kterém bylo rozhodnuto ve druhém stupni jak vyžaduje ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., bylo možno také podat dovolání. Pokud tedy obviněný podal dovolání i proti výroku o vině, jde o výrok, který v této trestní věci dovoláním nelze napadat. Pokud by proto obviněný současně nenapadl dovoláním i výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustného.
Obviněný ale v dovolání také namítá, že uložený nepodmíněný trest je neadekvátní a domáhá se uložení podmíněného trestu odnětí svobody, jak byl uložen soudem I. stupně.
Proti výroku o trestu lze dovolání podat z důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě byl obviněnému uložen v rámci trestní sazby přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, která je od 6 měsíců do 4 let odnětí svobody, trest v trvání 1 roku a 6 měsíců a jedná se také o přípustný druh trestu. V tomto směru konečně ani obviněný nic nenamítá a jeho námitky svědčí pro jednoznačný závěr, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný. Nepřiměřenost uloženého trestu, ale nelze namítat v dovolání, protože taxativní důvody dovolání proti výroku o trestu jsou uvedeny toliko ve výše citovaném ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto dovolání obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody je dovoláním podaným z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Výrok o trestu lze vedle trestu odnětí svobody na doživotí (viz § 265b odst. 2 tr. ř.) výjimečně napadnout i prostřednictvím obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nikoliv ale proto, že uložený trest je nepřiměřeně přísný nebo mírný, ale pouze v případě, že se při ukládání trestu řeší hmotně právní otázky, jako např. v tomto případě otázka, zda jsou dané trestné činy v souběhu a přichází proto v úvahu uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru ale obviněný v dovolání nic nenamítá.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš