78 ICM 3504/2012
78 ICM 3504/2012-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze, pracoviště Slezská 9, Praha 2, rozhodl soudcem JUDr. Pavlom Piknom, v právní věci
žalobce: JUDr. Karel Míča, Praha 8, V Holešovičkách 24/1579 insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik, s.r.o., v likvidaci zastoupen: JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, Praha 4, Bohuslava Martinů 1051 adresa pro doručování Praha 8, V Holešovičkách 1579/24 a žalovaného: PROJEKT centrum HB, s.r.o., Havlíčkův Brod, Jahodova 2240, IČ: 25956141 zastoupen: JUDr. Josefem Košmidrem, advokátem, Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod o určení neúčinnosti právních úkonů
t a k t o:
I. U r č u j e se, že právní úkon uzavřený mezi dlužníkem a žalovaným dne 27.4.2011, nazvaný-Dohoda o narovnání-je úkonem právně neúčinným.
II. U r č u j e se, že právní úkon, na základě kterého dlužník uhradil v únoru 2010 žalovanému částku 170 900 Kč, jako úhradu pohledávky žalovaného, je úkonem právně neúčinným.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám JUDr. Pavla Nováka a na náhradu nákladů řízení částku 20 570 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moc tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Podáním ze dne 23. 11. 2012 se JUDr. Karel Míča, (dále jen žalobce), insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik, s.r.o., v likvidaci (dále jen dlužník) domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že níže popsané právní úkony dlužníka jsou z důvodu naplnění právní úpravy § 235 IZ neúčinnými právními úkony. Žalobce specifikoval neúčinné právní úkony dlužníka jako:
-právní úkon uzavřený mezi dlužníkem a žalovaným dne 27. 4. 2011, nazvaný Dohoda o narovnání. Žalobce tvrdil, že Dohodu o narovnání uzavřel dlužník se žalovaným, tyto osoby Dohodu též realizovali a dlužník na jejím základě prominul žalovanému finanční plnění v celkové výši 32 640 Kč. Podle tvrzení žalobce představuje realizace Dohody zvýhodňující právní úkon podle právní úpravy § 241 IZ, protože dlužník takto zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů, protože k tomuto neúčinnému právnímu úkonu došlo v době, kdy se nacházel ve stavu úpadku. Na základě Dohody dlužník (v postavení věřitele žalovaného) prominul žalovanému (v postavení osoby povinné), splnění dluhu a umožnil tím zánik své splatné pohledávky za ním,
-právní úkon, na základě kterého dlužník uhradil v únoru 2010 žalovanému částku 170 900 Kč jako úhradu pohledávky žalovaného. Žalobce tvrdil, že se tu jednalo o proplacení faktury č. 20100015 dlužníkem, která byla vystavena za žalovaným provedené práce v roce 2009 a 2010. Žalobce považoval toto proplacení faktury jedinému z věřitelů dlužníka, za neúčinný právní úkon, protože se jím úmyslně zkracovalo uspokojení ostatních věřitelů dlužníka.
Podle tvrzení žalobce byly oba napadené právní úkony dlužníka učiněny v době, kdy se dlužník nacházel ve stavu úpadku a za trvání účinků insolvenčního řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp.zn. KSHK 45 INS 8788/2009, které bylo zahájeno dne 9. 12. 2009,
Žalovaný se ve svém vyjádření omezil na dvě základní námitky. Tvrdil, že k Dohodě o narovnání došlo v meziobdobí, kdy již bylo insolvenční řízení vedené u Městského soudu v Praze, pod sp.zn. MSPH 60 INS 4774/2011, zastaveno a další insolvenční řízení sp.zn. MSPH 78 INS 7496/2011, ještě u tohoto soudu zahájeno nebylo. Dále žalovaný tvrdil, že jeho pohledávky za dlužníkem byly oprávněné, když dohodnuté práce pro dlužníka provedl a Dohodou o narovnání a úhradou částky 170 900 Kč se pouze snižovala výše jeho pohledávek za dlužníkem.
Účastníci řízení učinili nesporným a soud postupem podle § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění, že -dne 27. 4. 2011 došlo mezi dlužníkem a žalovaným k uzavření Dohody o narovnání, která se týkala částky 32 640 Kč, když v tento den stáli proti sobě pohledávky žalobce a dlužníka a uzavřená Dohoda řešila jejich placení, -v únoru 2010 uhradil dlužník žalovanému fakturovanou cenu za provedené práce ve výši 170 900 Kč.
Soud na základě shora uvedených nesporných tvrzení a svých zjištění předně konstatuje, že v řízení nebyly vzneseny žádné pochybnosti o tom, že žalovaný byl skutečně
nositelem pohledávek za dlužníkem v rozsahu částek 32 640 Kč a 170 900 Kč a žalovaný měl právo na zaplacení těchto svých pohledávek. Podle právní úpravy § 236 odst. 1 IZ není neúčinností právního úkonu dotčena jeho platnost. V insolvenčním řízení plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Přes oprávněnost nároků žalovaného vůči dlužníkovi musel soud, s ohledem na tvrzení žalobce zkoumat, zda v době realizace Dohody o narovnání a v době placení částky 170 900 Kč byl dlužník ve stavu úpadku, jak bylo tvrzeno a zda jeho konkrétní právní úkony proto stíhala hrozba neúčinnosti podle právní úpravy § 235 a násl. IZ.
Soud z moci úřední též zkoumal, zda nejsou oba neúčinností napadené právní úkony dlužníka absolutně neplatné. Taková neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a od počátku, a soud k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží i bez návrhu. Z absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná práva a žádné povinnosti. Podle § 37 obč. zák., kterým by se absolutní neplatnost právního úkonu podkle doby vzniku právního vztahu mezi žalovaným a dlužníkem řídila, je neplatný takový právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, podle § 38 obč. zák. je neplatný takový právní úkon, který byl učiněn někým, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, nebo úkon učiněn v duševní poruše. Podle § 39 obč. zák. je neplatný též takový právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu, obchází jej nebo se příčí dobrým mravům Soud konstatuje, že ze strany účastníků řízení nebyla absolutní neplatnost právních úkonů namítána a ani soud naplnění podmínek pro konstataci absolutní neplatnosti u napadených právních úkonů neshledal.
Podle ustanovení § 235 IZ je neúčinným takový právní úkon dlužníka, kterým zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo se zvýhodňuje některý věřitel na úkor jiných. Právní úprava § 235 a násl. IZ o neúčinnosti právních úkonů dlužníka, má ochránit věřitele dlužníka před úbytkem jeho majetku tak, aby bylo možné uvnitř insolvenčního řízení prověřit právní úkony dlužníka, učiněné v úpadku či vedoucí k úpadku. Součástí právní úpravy je i postup nápravy důsledků neúčinných právních úkonů, navrácením do podstaty původního dlužníkova plnění nebo náhrady za něj.
Podle § 237 IZ se do majetkové podstaty dlužníka vrací plnění z neúčinných právních úkonů.
Podle § 241 IZ je zvýhodňujícím právním úkonem pouze úkon, který dlužník učinil v době úpadku, nebo úkon, který vedl k jeho úpadku.
Podle § 242 IZ je možné odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým tento úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů, byl-li tento úmysl druhé straně znám, nebo jí musel být znám.
S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že pro rozhodnutí v projednávané věci je rozhodné, zda se dlužník v době uzavírání Dohody o narovnání a v době placení svého závazku ve výši 170 900 Kč žalovanému nacházel ve stavu úpadku či nikoli, příp. zda si realizací těchto právních úkonů úpadek přivodil. Při posuzování těchto skutečnosti přitom není rozhodné, jak se domnívá žalovaný, zda byl v konkrétní den, kdy byl napadený právní úkon učiněn, podán na dlužníka insolvenční návrh, zda o něm již bylo rozhodnuto, nebo zda bylo řízení z procesních důvodů zastaveno. Jinými slovy řečeno, pro potřeby konstatování neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle § 235 IZ a násl. není potřebné, aby bylo o existenci úpadku na straně dlužníka soudem již rozhodnuto, ani není nutné, aby již bylo insolvenční řízení alespoň zahájeno. Rozhodující je faktický stav, který posuzuje soud rozhodující o odpůrčí žalobě, zda byl dlužník v předmětné době v úpadku, příp. zda si posuzovanými úkony úpadek přivodil.
Soud v řízení zjistil, že minimálně od 9. 12. 2009, kdy byl podán první insolvenční návrh na dlužníka ke Krajskému soudu v Hradci Králové, sp.zn. KSHK 45INS 8788/2009, je možné konstatovat u dlužníka za stav úpadku. Takový stav byl v tomto řízení Krajským soudem V Hradci Králové, též konstatován. Oba napadené právní úkony spadají do doby, kdy se tedy dlužník ve stavu úpadku nacházel. Předloženými seznamy věřitelů žalobce doložil a soud zjistil, že dlužník měl v tomto období minimálně 110 věřitelů a jejich počet se postupně zvýšil na 122 věřitelů. Pohledávky těchto věřitelů za dlužníkem představovaly částku přes 67 000 000 Kč. Podle zprávy insolvenčního správce dlužníka Ing. Jánošíka v tomto období již nebyl podnik provozován a byl fakticky v likvidaci, měl pouze dva zaměstnance a jeho majetek představoval hodnotu kolem 12 000 000 Kč. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že žalovaný byl soudem poučen, že tvrzení žalobce o tom, že napadené právní úkony dlužníka byly učiněny v době, kdy se dlužník nacházel ve stavu úpadku, může vyvrátit. Pro takový postup mu soud, na žádost žalovaného, při ústním jednání dne 12. 1. 2016, poskytl dostatečnou lhůtu. Žalovaný ale soudu žádné důkazy o tom, že se dlužník v inkriminovaném období v úpadku nenacházel, neposkytl, omezil se pouze na námitku z podání ze dne 8. 3. 2016, že v rozhodné dny o úpadku dlužníka soudem rozhodnuto nebylo. K ústnímu jednání nařízenému na den 9. 3. 2016, na kterém mohl tvrzení žalobce o úpadku dlužníka vyvracet, se nedostavil. Žalovaný ani netvrdil, ani žádným způsobem v řízení neprokazoval, že dlužník někdy v období po prosinci 2009 svůj úpadek, byť jen na určitou dobu překonal. Přes shora uvedené soud z listinných důkazů předložených žalobcem, ale též z veřejně přístupných dokumentů zveřejněných v insolvenčním rejstříku, ze soupisu majetkové podstaty ke dni 20.9.2010, z protokolu o přezkumném jednání ze dne 21.9.2010, z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 45 INS 8788/2009-A-109 o úpadku dlužníka ze dne 30. 7. 2010, ze zprávy o hospodářské činnosti dlužníka ze dne 14.9.2010, ze zpráva o činnosti insolvenčního správce ze dne 26.4.2010, z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 45 INS 8788/2009-A-68 o úpadku dlužníka ze dne 10. 3. 2010, z usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 301/2010, ze dne 30. 4. 2010, ze seznamu věřitelů dlužníka přihlášených do insolvenčního řízení sp.zn. 45 INS 8788/2009, ze dne 18. 8. 2010, z vyčíslení aktuálních pohledávek věřitelů žalobcem ze dne 2. 9. 2013, soud zjistil, že se dlužník v únoru 2010 a dne 27. 4. 2011 ve stavu úpadku již nacházel. Obdobně soud zjistil, že již 28. 1. 2010 byl Krajským soudem v Hradci Králové ustanoven dlužníkovi předběžný správce a i na základě zjištění tohoto správce Krajský soud v Hradci Králové již dne 10. 3. 2010 rozhodl o stavu úpadku na straně dlužníka. Soud si je vědom skutečnosti, že toto rozhodnutí bylo následně zrušeno odvolacím soudem. Důvodem zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, ale nebyla konstatace odvolacího soudu, že dlužník se v úpadku nenachází, ale procesní pochybení soudu prvního stupně, který dlužníkovi řádně nedoručil insolvenční návrh. Podle zjištění soudu stav úpadku dlužníka dále pokračoval, řešení jeho úpadku bylo požadováno dalšími insolvenčními návrhy a pod sp.zn. MSPH 78 INS 7496/2011, bylo o úpadku dlužníka pravomocně rozhodnuto. S ohledem na uvedené, soud uzavřel, že podmínka ust. § 241 odst. 2 IZ, že existence úpadku na straně dlužníka, v den dlužníkem uzavřených napadených právních úkonu, jako jedné ze základních podmínek zvýhodňujícího právního úkonu, byla v projednávané věci splněna. Na základě provedeného dokazování, a z nesporných tvrzení účastníků řízení, kdy uzavření Dohody o narovnání a zaplacení částky 170 900 Kč učinili účastnící řízení nesporným, soud dospěl k závěru, že dlužník skutečně prominul, tak jak to předpokládá právní úprava § 241 odst. 3 písm. c) IZ, dluh svého dlužníka (žalovaného), a to ve výši 32 640 Kč. Dlužník též zaplacením částky 170 900 Kč dlužníkovi zvýhodnil tohoto svého věřitele (žalovaného) oproti ostatním svým věřitelům, protože jejich uspokojení zkrátil zaplacením částky 170 900 Kč o tuto hodnotu způsobem, který insolvenční zákon výslovně v § 242 výslovně uvádí. K požadavku § 242 odst. 1 IZ na skutečnost, že úmysl právním úkonem dlužníka úmyslně zkrátit uspokojení věřitelů, musí být druhé straně znám nebo se zřetelem ke všem skutečnostem jí musí být znám, soud z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalovaného zjistil, že jednatelem této společnosti byl v období od 16. 7. 2001 do 5. 3. 2010 p. anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano . Z úplného výpisu z obchodního rejstříku dlužníka soud zjistil, že p. anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano byl též jednatelem dlužníka v období od 9. 2. 2000 do 29. 1. 2010. Jak již bylo shora uvedeno, soud nemá pochybnosti o tom, že minimálně od 9. 12. 2009 až do dne rozhodnutí soudu, se dlužník nachází ve stavu úpadku. Stav úpadku dlužníka musel být z důvodu propojení obou zainteresovaných společností osobou p. anonymizovano , jak dlužníkovi tak i žalovanému znám. Uvedené znamená, že došlo k naplnění právní úpravy § 242 odst. 2 IZ o tom, že žalovanému se zřetelem k uvedeným okolnostem, musel být též úmysl dlužníka zkrátit napadeným právním úkonem své věřitele, znám. K uvedenému závěru je možné srovnat rozhodnutí VS v Praze sp.zn. 1Ko 351/2002 nebo rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 2192/2001. Na základě popsaných zjištění a z nich učiněných závěrů, daných do souvislostí s právní úpravou projednávané problematiky soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Dlužník uzavřením Dohody o narovnání ze dne 27. 4. 2011učinil úkon, který je z pohledu insolvenčního zákona úkonem neúčinným. Neúčinným je též jeho úkon zaplacení částky 170 900 Kč žalovanému. Na uvedeném závěru nic nemění ani změna tvrzení žalovaného, učiněná v jeho posledním podání k soudu dne 4. 3. 2010, již po provedeném dokazování, o tom, že žalovaný vůči pohledávce dlužníka započetl dne 16. 2. 2010 svoji pohledávku ve výši 170 900 Kč. Soud vzal za své skutkové zjištění tu skutečnost, o které každý z účastníků řízení uvedl, že je nesporné, že dlužník tuto částku žalovanému zaplatil. Soud tedy rozhodoval o neúčinnosti právního úkonu dlužníka-zaplacení částky 170 900 Kč. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci podle § 142 občanského soudního řádu, když žalobce byl vůči žalovanému v celém rozsahu věci úspěšný. Žalovaný proto žalobci, nahradí náklady vynaložené na řízení, ve kterém byl zastoupen advokátem, v členění 5 úkony právní služby po 3100 Kč a 5x režijní paušál po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH, dle právní úpravy § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1966 Sb. U uvedenému závěru srovnej usnesení NS ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.
V Praze dne 9. března 2016
JUDr. Pavol P i k n a, v.r. soudce
Za správnost: Baštová DiS.
78 ICM 3504/2012-93
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze, pracoviště Slezská 9, Praha 2, rozhodl soudcem JUDr. Pavlom Piknom, v právní věci
žalobce: JUDr. Karel Míča, Praha 8, V Holešovičkách 24/1579 insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik, s.r.o., v likvidaci zastoupen: JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, Praha 4, Bohuslava Martinů 1051 adresa pro doručování Praha 8, V Holešovičkách 1579/24 a žalovaného: PROJEKT centrum HB, s.r.o., Havlíčkův Brod, Jahodova 2240, IČ: 25956141 zastoupen: JUDr. Josefem Košmidrem, advokátem, Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod o určení neúčinnosti právních úkonů
t a k t o:
I. U r č u j e se, že právní úkon uzavřený mezi dlužníkem a žalovaným dne 27.4.2011, nazvaný-Dohoda o narovnání-je úkonem právně neúčinným.
II. U r č u j e se, že právní úkon, na základě kterého dlužník uhradil v únoru 2010 žalovanému částku 170 900 Kč, jako úhradu pohledávky žalovaného, je úkonem právně neúčinným.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám JUDr. Pavla Nováka a na náhradu nákladů řízení částku 20 570 Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moc tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Podáním ze dne 23. 11. 2012 se JUDr. Karel Míča, (dále jen žalobce), insolvenční správce dlužníka ECF elektrocentrum fabrik, s.r.o., v likvidaci (dále jen dlužník) domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že níže popsané právní úkony dlužníka jsou z důvodu naplnění právní úpravy § 235 IZ neúčinnými právními úkony. Žalobce specifikoval neúčinné právní úkony dlužníka jako:
-právní úkon uzavřený mezi dlužníkem a žalovaným dne 27. 4. 2011, nazvaný Dohoda o narovnání. Žalobce tvrdil, že Dohodu o narovnání uzavřel dlužník se žalovaným, tyto osoby Dohodu též realizovali a dlužník na jejím základě prominul žalovanému finanční plnění v celkové výši 32 640 Kč. Podle tvrzení žalobce představuje realizace Dohody zvýhodňující právní úkon podle právní úpravy § 241 IZ, protože dlužník takto zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů, protože k tomuto neúčinnému právnímu úkonu došlo v době, kdy se nacházel ve stavu úpadku. Na základě Dohody dlužník (v postavení věřitele žalovaného) prominul žalovanému (v postavení osoby povinné), splnění dluhu a umožnil tím zánik své splatné pohledávky za ním,
-právní úkon, na základě kterého dlužník uhradil v únoru 2010 žalovanému částku 170 900 Kč jako úhradu pohledávky žalovaného. Žalobce tvrdil, že se tu jednalo o proplacení faktury č. 20100015 dlužníkem, která byla vystavena za žalovaným provedené práce v roce 2009 a 2010. Žalobce považoval toto proplacení faktury jedinému z věřitelů dlužníka, za neúčinný právní úkon, protože se jím úmyslně zkracovalo uspokojení ostatních věřitelů dlužníka.
Podle tvrzení žalobce byly oba napadené právní úkony dlužníka učiněny v době, kdy se dlužník nacházel ve stavu úpadku a za trvání účinků insolvenčního řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp.zn. KSHK 45 INS 8788/2009, které bylo zahájeno dne 9. 12. 2009,
Žalovaný se ve svém vyjádření omezil na dvě základní námitky. Tvrdil, že k Dohodě o narovnání došlo v meziobdobí, kdy již bylo insolvenční řízení vedené u Městského soudu v Praze, pod sp.zn. MSPH 60 INS 4774/2011, zastaveno a další insolvenční řízení sp.zn. MSPH 78 INS 7496/2011, ještě u tohoto soudu zahájeno nebylo. Dále žalovaný tvrdil, že jeho pohledávky za dlužníkem byly oprávněné, když dohodnuté práce pro dlužníka provedl a Dohodou o narovnání a úhradou částky 170 900 Kč se pouze snižovala výše jeho pohledávek za dlužníkem.
Účastníci řízení učinili nesporným a soud postupem podle § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění, že -dne 27. 4. 2011 došlo mezi dlužníkem a žalovaným k uzavření Dohody o narovnání, která se týkala částky 32 640 Kč, když v tento den stáli proti sobě pohledávky žalobce a dlužníka a uzavřená Dohoda řešila jejich placení, -v únoru 2010 uhradil dlužník žalovanému fakturovanou cenu za provedené práce ve výši 170 900 Kč.
Soud na základě shora uvedených nesporných tvrzení a svých zjištění předně konstatuje, že v řízení nebyly vzneseny žádné pochybnosti o tom, že žalovaný byl skutečně
nositelem pohledávek za dlužníkem v rozsahu částek 32 640 Kč a 170 900 Kč a žalovaný měl právo na zaplacení těchto svých pohledávek. Podle právní úpravy § 236 odst. 1 IZ není neúčinností právního úkonu dotčena jeho platnost. V insolvenčním řízení plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty. Přes oprávněnost nároků žalovaného vůči dlužníkovi musel soud, s ohledem na tvrzení žalobce zkoumat, zda v době realizace Dohody o narovnání a v době placení částky 170 900 Kč byl dlužník ve stavu úpadku, jak bylo tvrzeno a zda jeho konkrétní právní úkony proto stíhala hrozba neúčinnosti podle právní úpravy § 235 a násl. IZ.
Soud z moci úřední též zkoumal, zda nejsou oba neúčinností napadené právní úkony dlužníka absolutně neplatné. Taková neplatnost právního úkonu působí přímo ze zákona a od počátku, a soud k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží i bez návrhu. Z absolutně neplatného právního úkonu nevzniknou žádná práva a žádné povinnosti. Podle § 37 obč. zák., kterým by se absolutní neplatnost právního úkonu podkle doby vzniku právního vztahu mezi žalovaným a dlužníkem řídila, je neplatný takový právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, podle § 38 obč. zák. je neplatný takový právní úkon, který byl učiněn někým, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, nebo úkon učiněn v duševní poruše. Podle § 39 obč. zák. je neplatný též takový právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu, obchází jej nebo se příčí dobrým mravům Soud konstatuje, že ze strany účastníků řízení nebyla absolutní neplatnost právních úkonů namítána a ani soud naplnění podmínek pro konstataci absolutní neplatnosti u napadených právních úkonů neshledal.
Podle ustanovení § 235 IZ je neúčinným takový právní úkon dlužníka, kterým zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo se zvýhodňuje některý věřitel na úkor jiných. Právní úprava § 235 a násl. IZ o neúčinnosti právních úkonů dlužníka, má ochránit věřitele dlužníka před úbytkem jeho majetku tak, aby bylo možné uvnitř insolvenčního řízení prověřit právní úkony dlužníka, učiněné v úpadku či vedoucí k úpadku. Součástí právní úpravy je i postup nápravy důsledků neúčinných právních úkonů, navrácením do podstaty původního dlužníkova plnění nebo náhrady za něj.
Podle § 237 IZ se do majetkové podstaty dlužníka vrací plnění z neúčinných právních úkonů.
Podle § 241 IZ je zvýhodňujícím právním úkonem pouze úkon, který dlužník učinil v době úpadku, nebo úkon, který vedl k jeho úpadku.
Podle § 242 IZ je možné odporovat právnímu úkonu dlužníka, kterým tento úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů, byl-li tento úmysl druhé straně znám, nebo jí musel být znám.
S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že pro rozhodnutí v projednávané věci je rozhodné, zda se dlužník v době uzavírání Dohody o narovnání a v době placení svého závazku ve výši 170 900 Kč žalovanému nacházel ve stavu úpadku či nikoli, příp. zda si realizací těchto právních úkonů úpadek přivodil. Při posuzování těchto skutečnosti přitom není rozhodné, jak se domnívá žalovaný, zda byl v konkrétní den, kdy byl napadený právní úkon učiněn, podán na dlužníka insolvenční návrh, zda o něm již bylo rozhodnuto, nebo zda bylo řízení z procesních důvodů zastaveno. Jinými slovy řečeno, pro potřeby konstatování neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle § 235 IZ a násl. není potřebné, aby bylo o existenci úpadku na straně dlužníka soudem již rozhodnuto, ani není nutné, aby již bylo insolvenční řízení alespoň zahájeno. Rozhodující je faktický stav, který posuzuje soud rozhodující o odpůrčí žalobě, zda byl dlužník v předmětné době v úpadku, příp. zda si posuzovanými úkony úpadek přivodil.
Soud v řízení zjistil, že minimálně od 9. 12. 2009, kdy byl podán první insolvenční návrh na dlužníka ke Krajskému soudu v Hradci Králové, sp.zn. KSHK 45INS 8788/2009, je možné konstatovat u dlužníka za stav úpadku. Takový stav byl v tomto řízení Krajským soudem V Hradci Králové, též konstatován. Oba napadené právní úkony spadají do doby, kdy se tedy dlužník ve stavu úpadku nacházel. Předloženými seznamy věřitelů žalobce doložil a soud zjistil, že dlužník měl v tomto období minimálně 110 věřitelů a jejich počet se postupně zvýšil na 122 věřitelů. Pohledávky těchto věřitelů za dlužníkem představovaly částku přes 67 000 000 Kč. Podle zprávy insolvenčního správce dlužníka Ing. Jánošíka v tomto období již nebyl podnik provozován a byl fakticky v likvidaci, měl pouze dva zaměstnance a jeho majetek představoval hodnotu kolem 12 000 000 Kč. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že žalovaný byl soudem poučen, že tvrzení žalobce o tom, že napadené právní úkony dlužníka byly učiněny v době, kdy se dlužník nacházel ve stavu úpadku, může vyvrátit. Pro takový postup mu soud, na žádost žalovaného, při ústním jednání dne 12. 1. 2016, poskytl dostatečnou lhůtu. Žalovaný ale soudu žádné důkazy o tom, že se dlužník v inkriminovaném období v úpadku nenacházel, neposkytl, omezil se pouze na námitku z podání ze dne 8. 3. 2016, že v rozhodné dny o úpadku dlužníka soudem rozhodnuto nebylo. K ústnímu jednání nařízenému na den 9. 3. 2016, na kterém mohl tvrzení žalobce o úpadku dlužníka vyvracet, se nedostavil. Žalovaný ani netvrdil, ani žádným způsobem v řízení neprokazoval, že dlužník někdy v období po prosinci 2009 svůj úpadek, byť jen na určitou dobu překonal. Přes shora uvedené soud z listinných důkazů předložených žalobcem, ale též z veřejně přístupných dokumentů zveřejněných v insolvenčním rejstříku, ze soupisu majetkové podstaty ke dni 20.9.2010, z protokolu o přezkumném jednání ze dne 21.9.2010, z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 45 INS 8788/2009-A-109 o úpadku dlužníka ze dne 30. 7. 2010, ze zprávy o hospodářské činnosti dlužníka ze dne 14.9.2010, ze zpráva o činnosti insolvenčního správce ze dne 26.4.2010, z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 45 INS 8788/2009-A-68 o úpadku dlužníka ze dne 10. 3. 2010, z usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 301/2010, ze dne 30. 4. 2010, ze seznamu věřitelů dlužníka přihlášených do insolvenčního řízení sp.zn. 45 INS 8788/2009, ze dne 18. 8. 2010, z vyčíslení aktuálních pohledávek věřitelů žalobcem ze dne 2. 9. 2013, soud zjistil, že se dlužník v únoru 2010 a dne 27. 4. 2011 ve stavu úpadku již nacházel. Obdobně soud zjistil, že již 28. 1. 2010 byl Krajským soudem v Hradci Králové ustanoven dlužníkovi předběžný správce a i na základě zjištění tohoto správce Krajský soud v Hradci Králové již dne 10. 3. 2010 rozhodl o stavu úpadku na straně dlužníka. Soud si je vědom skutečnosti, že toto rozhodnutí bylo následně zrušeno odvolacím soudem. Důvodem zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, ale nebyla konstatace odvolacího soudu, že dlužník se v úpadku nenachází, ale procesní pochybení soudu prvního stupně, který dlužníkovi řádně nedoručil insolvenční návrh. Podle zjištění soudu stav úpadku dlužníka dále pokračoval, řešení jeho úpadku bylo požadováno dalšími insolvenčními návrhy a pod sp.zn. MSPH 78 INS 7496/2011, bylo o úpadku dlužníka pravomocně rozhodnuto. S ohledem na uvedené, soud uzavřel, že podmínka ust. § 241 odst. 2 IZ, že existence úpadku na straně dlužníka, v den dlužníkem uzavřených napadených právních úkonu, jako jedné ze základních podmínek zvýhodňujícího právního úkonu, byla v projednávané věci splněna. Na základě provedeného dokazování, a z nesporných tvrzení účastníků řízení, kdy uzavření Dohody o narovnání a zaplacení částky 170 900 Kč učinili účastnící řízení nesporným, soud dospěl k závěru, že dlužník skutečně prominul, tak jak to předpokládá právní úprava § 241 odst. 3 písm. c) IZ, dluh svého dlužníka (žalovaného), a to ve výši 32 640 Kč. Dlužník též zaplacením částky 170 900 Kč dlužníkovi zvýhodnil tohoto svého věřitele (žalovaného) oproti ostatním svým věřitelům, protože jejich uspokojení zkrátil zaplacením částky 170 900 Kč o tuto hodnotu způsobem, který insolvenční zákon výslovně v § 242 výslovně uvádí. K požadavku § 242 odst. 1 IZ na skutečnost, že úmysl právním úkonem dlužníka úmyslně zkrátit uspokojení věřitelů, musí být druhé straně znám nebo se zřetelem ke všem skutečnostem jí musí být znám, soud z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalovaného zjistil, že jednatelem této společnosti byl v období od 16. 7. 2001 do 5. 3. 2010 p. anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano . Z úplného výpisu z obchodního rejstříku dlužníka soud zjistil, že p. anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano byl též jednatelem dlužníka v období od 9. 2. 2000 do 29. 1. 2010. Jak již bylo shora uvedeno, soud nemá pochybnosti o tom, že minimálně od 9. 12. 2009 až do dne rozhodnutí soudu, se dlužník nachází ve stavu úpadku. Stav úpadku dlužníka musel být z důvodu propojení obou zainteresovaných společností osobou p. anonymizovano , jak dlužníkovi tak i žalovanému znám. Uvedené znamená, že došlo k naplnění právní úpravy § 242 odst. 2 IZ o tom, že žalovanému se zřetelem k uvedeným okolnostem, musel být též úmysl dlužníka zkrátit napadeným právním úkonem své věřitele, znám. K uvedenému závěru je možné srovnat rozhodnutí VS v Praze sp.zn. 1Ko 351/2002 nebo rozhodnutí NS ČR sp.zn. 21Cdo 2192/2001. Na základě popsaných zjištění a z nich učiněných závěrů, daných do souvislostí s právní úpravou projednávané problematiky soud žalobě v celém rozsahu vyhověl. Dlužník uzavřením Dohody o narovnání ze dne 27. 4. 2011učinil úkon, který je z pohledu insolvenčního zákona úkonem neúčinným. Neúčinným je též jeho úkon zaplacení částky 170 900 Kč žalovanému. Na uvedeném závěru nic nemění ani změna tvrzení žalovaného, učiněná v jeho posledním podání k soudu dne 4. 3. 2010, již po provedeném dokazování, o tom, že žalovaný vůči pohledávce dlužníka započetl dne 16. 2. 2010 svoji pohledávku ve výši 170 900 Kč. Soud vzal za své skutkové zjištění tu skutečnost, o které každý z účastníků řízení uvedl, že je nesporné, že dlužník tuto částku žalovanému zaplatil. Soud tedy rozhodoval o neúčinnosti právního úkonu dlužníka-zaplacení částky 170 900 Kč. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci podle § 142 občanského soudního řádu, když žalobce byl vůči žalovanému v celém rozsahu věci úspěšný. Žalovaný proto žalobci, nahradí náklady vynaložené na řízení, ve kterém byl zastoupen advokátem, v členění 5 úkony právní služby po 3100 Kč a 5x režijní paušál po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH, dle právní úpravy § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1966 Sb. U uvedenému závěru srovnej usnesení NS ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.
V Praze dne 9. března 2016
JUDr. Pavol P i k n a, v.r. soudce
Za správnost: Baštová DiS.