71 ICm 554/2016
č. j. 71 ICm 554/2016-39 (KSUL 71 INS 28761/2015-C1-8)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci
žalobce: Ing. Aleš Klaudy, IČO 67222544 sídlem Masarykovo nám. 191/18, 405 01 Děčín I. insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozený anonymizovano bytem Pod Školou 247/11, 415 01 Teplice zastoupen: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, advokát sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s.r.o., IČO 27221971 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1-Nové Město o žalobě na popření vykonatelné pohledávky
takto: I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 489 617,58 Kč (P7/2), přiznanou mu vykonatelným rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 29. 6. 2011, č.j. R-P 5055/2011.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, advokáta, sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín.
III. Soud ukládá žalovanému, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatil České republice-Krajskému soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, který činí podle položky 13 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků 5 000 Kč.
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová.
ISIR (KSUL 71 INS 28761/2015)
Odůvodnění: 1. Žalobou (značného, podrobného rozsahu) ze dne 21. 2. 2016 (doručenou soudu dne 21. 2. 2016) se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že vykonatelná pohledávka 2 z přihlášky č. P7 žalovaného za dlužníkem v popřené výši 489 617,58 Kč (smluvní pokuta s příslušenstvím dle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 29. 6. 2011, č.j. R-P 5055/2011, smlouvy o úvěru ze dne 18. 11. 2007, č. 072016299 a dohody o znání dluhu ze dne 7. 12. 2010) není po právu. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním (značného rozsahu) ze dne 19. 6. 2018 (soudu došlo dne 20. 6. 2018). Žalobu považuje za nedůvodnou. Rozhodující je, že pohledávka je vykonatelná dle platného rozhodčího nálezu (a rozhodčí smlouvy), smluvní pokuta ve výši 0,15% (od 24. 3. 2011 do 31. 5. 2014) a 0,1% (od 1. 6. 2014 do zaplacení) z dlužné částky (232 479,19 Kč) je ujednaná platně. Navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016, č. j.- 15 (KSUL 71 INS 28761/2015), byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, č. j., 103 VSPH 449/2017-24 (KSUL 71 INS 28761/2015), byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016 zrušen a věc byla vrácena soud právního stupně k dalšímu řízení. 4. Z insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 71 INS 28761/2015 je zřejmé dále uvedené. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2015, č. j. KSUL 71 INS 28761/2015-A-8, byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno oddlužení a ustanoven insolvenční správce Ing. Aleš Klaudy (žalobce). Dne 14. 12. 2015 žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku v celkové výši 666 904,58 Kč (přihláška č. P7, věřitel č. 6). Přihláška se skládá z pohledávky 1 ve výši 177 287 Kč (jistina s příslušenstvím) dle dohody o uznání závazku č. 3119647105 ze dne 7. 12. 2010 (uzavřena mezi dlužníkem a žalovaným), která je uznáním dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 11. 2007, č. 72016299 uzavřené mezi dlužníkem a společností Santander Consumer Finance a.s. (tou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 149 490 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 7. 2010 byla pohledávka postoupena na žalovaného (původní obchodní firma Profidebt, s.r.o.). Pohledávka 2 je pak ve výši 489 617,58 Kč a jde o smluvní pokutu. Dne 7. 12. 2010 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena rozhodčí smlouva a dne 29. 6. 2011 byl ve věci vydán rozhodčí nález rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem (v rozhodčí smlouvě vyjmenovaný), č.j. R-P 5055/2011 (rozhodčí nález nabyl právní moci dne 17. 8. 2011). Dne 21. 1. 2016 se v insolvenční věci konalo přezkumné jednání, při němž byla přezkoumána také přihláška č. P7 žalovaného (věřitel č. 6), která byla insolvenčním správcem přezkoumána jako nezajištěná a vykonatelná a byla insolvenčním správcem a dlužníkem uznána co do částky 177 287 Kč (pohledávka 1) a zcela popřena insolvenčním správcem a dlužníkem co do pravosti a výše 489 617,58 Kč (pohledávka 2) z důvodu, že pohledávka 2 nevznikla, když ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku. Soud při přezkumném jednání poučil osoby, které popřely vykonatelnou pohledávku (dlužník, insolvenční správce), o nutnosti podat v zákonné lhůtě incidenční žalobu (dlužník žalobu v zákonné lhůtě nepodal). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2016, č.j. KSUL 71 INS 28761/2015-B-6, bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře (právní moc dne 22. 1. 2016). 5. Podle § 192 odst. 1 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (v oddlužení též § 410 IZ). Podle § 197 odst. 2 IZ věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Podle § 198 odst. 1 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Podle § 198 odst. 2 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Podle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
6. Podle § 199 odst. 1 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. 7. Podle § 177 IZ se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou. 8. Podle § 410 odst. 2 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. Podle § 410 odst. 3 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. 9. Podle § 201 odst. 1 IZ je pohledávka zjištěna: a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z věřitelů, b) jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c) jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí. Podle § 201 odst. 2 IZ vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. 10. Po právním posouzení skutkových zjištění a po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Dohoda o uznání dluhu ze dne 7. 12. 2010 byla uzavřena mezi žalovaným
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
a dlužníkem v době a v situaci, kdy již byl dlužník v prodlení se splatností dluhu po jeho zesplatnění (24. 3. 2010). V situaci, kdy je sjednána jakási snad dodatečná lhůta k placení v trvání 10 dnů od uzavření dohody o uznání dluhu (čl. 3.1 dohody o uznání dluhu), kdy pak nedodržení takovéto dodatečně stanovené lhůty je věřitelem sankcionováno dle čl. 5.1 dohody o uznání dluhu smluvní pokutou a celé další splácení úvěru je nadále provázeno smluvní pokutou stanovenou v čl. 7.2/c) dohody o uznání dluhu, pak takového ujednání (které neprovázelo ujednání při samotném uzavírání úvěrové smlouvy) je absolutně neplatné. Takového ujednání nepřineslo dlužníkovi žádnou (reálnou, byť sebemenší) výhodu. Je zcela evidentní, že dlužník v době uzavírání dohody o uznání dluhu neměl dostatek finančních prostředků. Pokud by je měl, dohodu o uznání dluhu by jistě neuzavíral, a pokud je neměl, lhůta 10 dnů stanovená k zaplacení dlužné částky, nehraje žádnou roli, když dlužník jistě nebyl schopen v této 10ti denní lhůtě si dlužné peníze obstarat a dluh zaplatit. Dlužník je dohodou o uznání dluhu sankcionován dodatečnou novou (na počátku smluvního vztahu neexistující, nesmluvenou) smluvní pokutou 0,15% za každý den prodlení ze zbylého nesplaceného konečného závazku dle čl. 7.1/c) dohody o uznání dluhu (když již dle úvěrové smlouvy, resp. čl. 7. Všeobecných smluvních podmínek byl dlužník povinen za porušení povinnosti ke splácení platit smluvní pokutu a ta byla součástí pohledávky 1 z přihlášky č. P7). Vznikl tak zcela evidentní hrubý nepoměr mezi vzájemnými právy a povinnostmi smluvních stran. Pokud bylo ujednání o smluvní pokutě dle čl. 7.2 dohody o uznání dluhu sjednáno v době, kdy dlužník již byl v prodlení se splácením dluhu, má soud za to, že nejde o smluvní pokutu (je sankcionováno nikoliv budoucí porušení povinnosti, ale existující porušení povinnosti), ale za normálních okolností by se mohlo jednat o úrok z prodlení. Dle názoru soudu sjednaná smluvní pokuta měla sloužit toliko k obohacení věřitele (nikoliv k tomu, aby plnila funkci preventivní, uhrazovací a sankční) a nelze jí tudíž přiznat právní ochranu, když takto sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy. Rozhodčí smlouva byla uzavřena v době, kdy byl dlužník v prodlení se splácením úvěru, po zesplatnění úvěru. I tímto vznikl zcela evidentní hrubý nepoměr mezi vzájemnými právy a povinnostmi smluvních stran. Pokud jde o rozhodčí nález rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, tento soud považuje za nicotný akt. Jde o jednoho ze šesti rozhodců, které je možno volit v rámci rozhodčí smlouvy. Jde o rozhodce, který dle zkušeností z rozhodovací činnosti insolvenčního soudu (lustrace v insolvenčním rejstříku: např. 44 ICm 1298/2014, 14 ICm 1748/2012), rozhoduje pro žalobce pravidelně velké množství sporných věcí, kdy opakovaně vydává rozhodčí nálezy, které zcela kopírují návrh věřitele na vydání rozhodčího nálezu. Soudu není po lustraci v insolvenčním rejstříku znám jediný případ tohoto rozhodce, kdy by rozhodl ve prospěch dlužníka. Lze tedy konstatovat, že daný rozhodce není nepodjatý. Samu nicotnost rozhodčího nálezu je možno namítat mimo insolvenční řízení též v průběhu exekučního řízení, které vede k zastavení exekuce. Za této situace je tedy možné tuto námitku vznést i nad rámec popěrného úkonu.
11. K smluvní pokutě soud dále uvádí. Dle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle ust. § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Dle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dobrým mravům se dle názoru soudu příčí stranami sjednaná smluvní pokuta (v dohodě o uznání dluhu) a jako takové jí nelze přiznat právní ochranu.
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
Soud má za to, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty, kterými jsou funkce preventivní (motivuje dlužníka ke splnění povinnosti, resp. k vyhnutí se sjednané sankci), uhrazovací a sankční. Sjednání smluvní pokuty je obecně vzato upozorněním dlužníka na význam, který věřitel přikládá splnění smluvené povinnosti. Podmínkou určitosti ujednání o smluvní pokutě je určení povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána. Za neurčité bude třeba považovat takové vymezení povinnosti, které obecně váže vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu na porušení smluvního vztahu , aniž by bylo určitelné, na které kontrétní povinnosti v rámci smluvního vztahu je smluvní pokuta vázána. Je třeba dbát na co nejpřesnější vymezení povinností stíhaných smluvní pokutou. Smluvní pokuta je samostatným nárokem, který strany musejí sjednat. Není tudíž příslušenstvím pohledávky tak jako úrok z prodlení s placením peněžitého dluhu, který je zákonnou sankcí, neboť věřiteli na něj vzniká nárok přímo ze zákona. Smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši. Smluvní pokuta musí svou výší odpovídat smluvní pokutou zajišťované povinnosti a nesmí vést k obohacení té smluvní strany, v jejíž prospěch nárok vznikl. Pokud tomu tak není, je smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy a nárok na takovou smluvní pokutu nemohl vzniknout. Soud cituje z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.05.2009, č. I. ÚS 523/07: Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Na tom nic nemění to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 %, a až následně pro delší prodlení byly sjednány úroky ve výši 0,5 %. Důsledkem toho je hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedly spor. Žalobci tak bylo přiznáno tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky a ani si nelze představit jinou investici, která by nabízela obdobný zisk. Jak již bylo uvedeno, smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno-podle názoru Ústavního soudu-dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima každému co jeho jest ; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné.
12. S ohledem na výše uvedené soud v bodě I. výroku tohoto rozsudku žalobě vyhověl.
13. Účastníci souhlasili s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř. (resp. nevyjádřili se k výzvě soudu ze dne 12. 7. 2018, č. l. 37, zda lze věc rozhodnout bez nařízení jednání). 14. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 13. 12. 2018.
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
16. Soud proto přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč. Jde o odměnu za právní zastoupení (9 300 Kč) v rozsahu 3 úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále jde o hotové výdaje v rozsahu 3 paušálních náhrad výdajů (900 Kč) po 300 Kč ke 3 úkonům právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (1x převzetí a příprava právního zastoupení, 1x písemné podání soudu týkající se věci samé-žaloba, 1x podání odvolání). Dále jde o 21% DPH z částky 10 200 Kč, tj. DPH ve výši 2 142 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
17. Podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Protože v tomto případě byl žalobce osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n), o) zák. č. 549/1991 Sb., a jeho žalobě bylo vyhověno, musel soud podle výsledku řízení soudní poplatek uložit žalovanému, který nebyl ve věci úspěšný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí. Lhůta k podání odvolání začíná běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ ve spojení s § 80 odst. 1 IZ). Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti (§ 74 odst. 1 IZ).
Ústí nad Labem dne 13. prosince 2018
JUDr. Irena Lacinová v. r. samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová.
č. j. 71 ICm 554/2016-39 (KSUL 71 INS 28761/2015-C1-8)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Irenou Lacinovou v právní věci
žalobce: Ing. Aleš Klaudy, IČO 67222544 sídlem Masarykovo nám. 191/18, 405 01 Děčín I. insolvenční správce dlužníka anonymizovano anonymizovano , narozený anonymizovano bytem Pod Školou 247/11, 415 01 Teplice zastoupen: Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, advokát sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s.r.o., IČO 27221971 sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1-Nové Město o žalobě na popření vykonatelné pohledávky
takto: I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku ve výši 489 617,58 Kč (P7/2), přiznanou mu vykonatelným rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 29. 6. 2011, č.j. R-P 5055/2011.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, advokáta, sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín.
III. Soud ukládá žalovanému, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatil České republice-Krajskému soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, který činí podle položky 13 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků 5 000 Kč.
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová.
ISIR (KSUL 71 INS 28761/2015)
Odůvodnění: 1. Žalobou (značného, podrobného rozsahu) ze dne 21. 2. 2016 (doručenou soudu dne 21. 2. 2016) se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že vykonatelná pohledávka 2 z přihlášky č. P7 žalovaného za dlužníkem v popřené výši 489 617,58 Kč (smluvní pokuta s příslušenstvím dle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 29. 6. 2011, č.j. R-P 5055/2011, smlouvy o úvěru ze dne 18. 11. 2007, č. 072016299 a dohody o znání dluhu ze dne 7. 12. 2010) není po právu. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním (značného rozsahu) ze dne 19. 6. 2018 (soudu došlo dne 20. 6. 2018). Žalobu považuje za nedůvodnou. Rozhodující je, že pohledávka je vykonatelná dle platného rozhodčího nálezu (a rozhodčí smlouvy), smluvní pokuta ve výši 0,15% (od 24. 3. 2011 do 31. 5. 2014) a 0,1% (od 1. 6. 2014 do zaplacení) z dlužné částky (232 479,19 Kč) je ujednaná platně. Navrhuje, aby žaloba byla zamítnuta. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016, č. j.- 15 (KSUL 71 INS 28761/2015), byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, č. j., 103 VSPH 449/2017-24 (KSUL 71 INS 28761/2015), byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016 zrušen a věc byla vrácena soud právního stupně k dalšímu řízení. 4. Z insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 71 INS 28761/2015 je zřejmé dále uvedené. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2015, č. j. KSUL 71 INS 28761/2015-A-8, byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno oddlužení a ustanoven insolvenční správce Ing. Aleš Klaudy (žalobce). Dne 14. 12. 2015 žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku v celkové výši 666 904,58 Kč (přihláška č. P7, věřitel č. 6). Přihláška se skládá z pohledávky 1 ve výši 177 287 Kč (jistina s příslušenstvím) dle dohody o uznání závazku č. 3119647105 ze dne 7. 12. 2010 (uzavřena mezi dlužníkem a žalovaným), která je uznáním dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 11. 2007, č. 72016299 uzavřené mezi dlužníkem a společností Santander Consumer Finance a.s. (tou byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 149 490 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 7. 2010 byla pohledávka postoupena na žalovaného (původní obchodní firma Profidebt, s.r.o.). Pohledávka 2 je pak ve výši 489 617,58 Kč a jde o smluvní pokutu. Dne 7. 12. 2010 byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena rozhodčí smlouva a dne 29. 6. 2011 byl ve věci vydán rozhodčí nález rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem (v rozhodčí smlouvě vyjmenovaný), č.j. R-P 5055/2011 (rozhodčí nález nabyl právní moci dne 17. 8. 2011). Dne 21. 1. 2016 se v insolvenční věci konalo přezkumné jednání, při němž byla přezkoumána také přihláška č. P7 žalovaného (věřitel č. 6), která byla insolvenčním správcem přezkoumána jako nezajištěná a vykonatelná a byla insolvenčním správcem a dlužníkem uznána co do částky 177 287 Kč (pohledávka 1) a zcela popřena insolvenčním správcem a dlužníkem co do pravosti a výše 489 617,58 Kč (pohledávka 2) z důvodu, že pohledávka 2 nevznikla, když ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku. Soud při přezkumném jednání poučil osoby, které popřely vykonatelnou pohledávku (dlužník, insolvenční správce), o nutnosti podat v zákonné lhůtě incidenční žalobu (dlužník žalobu v zákonné lhůtě nepodal). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2016, č.j. KSUL 71 INS 28761/2015-B-6, bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře (právní moc dne 22. 1. 2016). 5. Podle § 192 odst. 1 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět (v oddlužení též § 410 IZ). Podle § 197 odst. 2 IZ věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Podle § 198 odst. 1 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Podle § 198 odst. 2 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Podle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.
6. Podle § 199 odst. 1 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. 7. Podle § 177 IZ se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou. 8. Podle § 410 odst. 2 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. Podle § 410 odst. 3 IZ (ve znění do 30. 6. 2017) jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. 9. Podle § 201 odst. 1 IZ je pohledávka zjištěna: a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z věřitelů, b) jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c) jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d) rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí. Podle § 201 odst. 2 IZ vykonatelná pohledávka je zjištěna také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. 10. Po právním posouzení skutkových zjištění a po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Dohoda o uznání dluhu ze dne 7. 12. 2010 byla uzavřena mezi žalovaným
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
a dlužníkem v době a v situaci, kdy již byl dlužník v prodlení se splatností dluhu po jeho zesplatnění (24. 3. 2010). V situaci, kdy je sjednána jakási snad dodatečná lhůta k placení v trvání 10 dnů od uzavření dohody o uznání dluhu (čl. 3.1 dohody o uznání dluhu), kdy pak nedodržení takovéto dodatečně stanovené lhůty je věřitelem sankcionováno dle čl. 5.1 dohody o uznání dluhu smluvní pokutou a celé další splácení úvěru je nadále provázeno smluvní pokutou stanovenou v čl. 7.2/c) dohody o uznání dluhu, pak takového ujednání (které neprovázelo ujednání při samotném uzavírání úvěrové smlouvy) je absolutně neplatné. Takového ujednání nepřineslo dlužníkovi žádnou (reálnou, byť sebemenší) výhodu. Je zcela evidentní, že dlužník v době uzavírání dohody o uznání dluhu neměl dostatek finančních prostředků. Pokud by je měl, dohodu o uznání dluhu by jistě neuzavíral, a pokud je neměl, lhůta 10 dnů stanovená k zaplacení dlužné částky, nehraje žádnou roli, když dlužník jistě nebyl schopen v této 10ti denní lhůtě si dlužné peníze obstarat a dluh zaplatit. Dlužník je dohodou o uznání dluhu sankcionován dodatečnou novou (na počátku smluvního vztahu neexistující, nesmluvenou) smluvní pokutou 0,15% za každý den prodlení ze zbylého nesplaceného konečného závazku dle čl. 7.1/c) dohody o uznání dluhu (když již dle úvěrové smlouvy, resp. čl. 7. Všeobecných smluvních podmínek byl dlužník povinen za porušení povinnosti ke splácení platit smluvní pokutu a ta byla součástí pohledávky 1 z přihlášky č. P7). Vznikl tak zcela evidentní hrubý nepoměr mezi vzájemnými právy a povinnostmi smluvních stran. Pokud bylo ujednání o smluvní pokutě dle čl. 7.2 dohody o uznání dluhu sjednáno v době, kdy dlužník již byl v prodlení se splácením dluhu, má soud za to, že nejde o smluvní pokutu (je sankcionováno nikoliv budoucí porušení povinnosti, ale existující porušení povinnosti), ale za normálních okolností by se mohlo jednat o úrok z prodlení. Dle názoru soudu sjednaná smluvní pokuta měla sloužit toliko k obohacení věřitele (nikoliv k tomu, aby plnila funkci preventivní, uhrazovací a sankční) a nelze jí tudíž přiznat právní ochranu, když takto sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy. Rozhodčí smlouva byla uzavřena v době, kdy byl dlužník v prodlení se splácením úvěru, po zesplatnění úvěru. I tímto vznikl zcela evidentní hrubý nepoměr mezi vzájemnými právy a povinnostmi smluvních stran. Pokud jde o rozhodčí nález rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna, tento soud považuje za nicotný akt. Jde o jednoho ze šesti rozhodců, které je možno volit v rámci rozhodčí smlouvy. Jde o rozhodce, který dle zkušeností z rozhodovací činnosti insolvenčního soudu (lustrace v insolvenčním rejstříku: např. 44 ICm 1298/2014, 14 ICm 1748/2012), rozhoduje pro žalobce pravidelně velké množství sporných věcí, kdy opakovaně vydává rozhodčí nálezy, které zcela kopírují návrh věřitele na vydání rozhodčího nálezu. Soudu není po lustraci v insolvenčním rejstříku znám jediný případ tohoto rozhodce, kdy by rozhodl ve prospěch dlužníka. Lze tedy konstatovat, že daný rozhodce není nepodjatý. Samu nicotnost rozhodčího nálezu je možno namítat mimo insolvenční řízení též v průběhu exekučního řízení, které vede k zastavení exekuce. Za této situace je tedy možné tuto námitku vznést i nad rámec popěrného úkonu.
11. K smluvní pokutě soud dále uvádí. Dle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle ust. § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Dle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dobrým mravům se dle názoru soudu příčí stranami sjednaná smluvní pokuta (v dohodě o uznání dluhu) a jako takové jí nelze přiznat právní ochranu.
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
Soud má za to, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty, kterými jsou funkce preventivní (motivuje dlužníka ke splnění povinnosti, resp. k vyhnutí se sjednané sankci), uhrazovací a sankční. Sjednání smluvní pokuty je obecně vzato upozorněním dlužníka na význam, který věřitel přikládá splnění smluvené povinnosti. Podmínkou určitosti ujednání o smluvní pokutě je určení povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána. Za neurčité bude třeba považovat takové vymezení povinnosti, které obecně váže vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu na porušení smluvního vztahu , aniž by bylo určitelné, na které kontrétní povinnosti v rámci smluvního vztahu je smluvní pokuta vázána. Je třeba dbát na co nejpřesnější vymezení povinností stíhaných smluvní pokutou. Smluvní pokuta je samostatným nárokem, který strany musejí sjednat. Není tudíž příslušenstvím pohledávky tak jako úrok z prodlení s placením peněžitého dluhu, který je zákonnou sankcí, neboť věřiteli na něj vzniká nárok přímo ze zákona. Smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši. Smluvní pokuta musí svou výší odpovídat smluvní pokutou zajišťované povinnosti a nesmí vést k obohacení té smluvní strany, v jejíž prospěch nárok vznikl. Pokud tomu tak není, je smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy a nárok na takovou smluvní pokutu nemohl vzniknout. Soud cituje z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.05.2009, č. I. ÚS 523/07: Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Na tom nic nemění to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 %, a až následně pro delší prodlení byly sjednány úroky ve výši 0,5 %. Důsledkem toho je hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedly spor. Žalobci tak bylo přiznáno tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky a ani si nelze představit jinou investici, která by nabízela obdobný zisk. Jak již bylo uvedeno, smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno-podle názoru Ústavního soudu-dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima každému co jeho jest ; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné.
12. S ohledem na výše uvedené soud v bodě I. výroku tohoto rozsudku žalobě vyhověl.
13. Účastníci souhlasili s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř. (resp. nevyjádřili se k výzvě soudu ze dne 12. 7. 2018, č. l. 37, zda lze věc rozhodnout bez nařízení jednání). 14. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 13. 12. 2018.
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová. (KSUL 71 INS 28761/2015)
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
16. Soud proto přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč. Jde o odměnu za právní zastoupení (9 300 Kč) v rozsahu 3 úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb.). Dále jde o hotové výdaje v rozsahu 3 paušálních náhrad výdajů (900 Kč) po 300 Kč ke 3 úkonům právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a), d) § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (1x převzetí a příprava právního zastoupení, 1x písemné podání soudu týkající se věci samé-žaloba, 1x podání odvolání). Dále jde o 21% DPH z částky 10 200 Kč, tj. DPH ve výši 2 142 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
17. Podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Protože v tomto případě byl žalobce osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n), o) zák. č. 549/1991 Sb., a jeho žalobě bylo vyhověno, musel soud podle výsledku řízení soudní poplatek uložit žalovanému, který nebyl ve věci úspěšný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domoci návrhem na soudní výkon rozhodnutí. Lhůta k podání odvolání začíná běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ ve spojení s § 80 odst. 1 IZ). Zveřejnění písemnosti v insolvenčním rejstříku je dokladem o doručení i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti (§ 74 odst. 1 IZ).
Ústí nad Labem dne 13. prosince 2018
JUDr. Irena Lacinová v. r. samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje Kateřina Belovová.