64 ICm 1821/2016
Číslo jednací: KSPH 64 ICm 1821/2016-30 (KSPH 64 INS 2839/2016)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Grygarem, Ph.D. ve věci žalobce: CITY CREDIT SE, IČO: 29263751, sídlem Národní 138/10, 110 00 Praha 1- Nové Město, zast. JUDr. Petr Langer, Ph.D., LL.M., advokát, sídlem Sokolská třída 1331/31, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Mgr. Monika Cihelková, IČO: 66254108, sídlem V Polích 150, 280 02 Kolín VI, insolvenční správce dlužníka: anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano 399, bytem V Polích 150, 280 02 Kolín VI, zast. Mgr. Ing. Gabriela Jandová, advokátka, sídlem Vodičkova 37, 110 00 Praha 1, o určení popřené pohledávky,
takto:
I. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem anonymizovano anonymizovano pohledávku ve výši 1.768.500,12 Kč, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 2839/2016 pod pořadovým číslem 14/1.
II. Určuje se, že pohledávka č. 14/1, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 2839/2016, se považuje v celém rozsahu za zajištěnou.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Tvrzení žalobce: Žalobce se vůči žalované svou žalobou domáhal určení, jak vyplývá z výroků I. a II. tohoto rozsudku s tím, že v insolvenčním řízení dlužnice anonymizovano anonymizovano byl soudem zjištěn 3.3.2016 úpadek a povoleno oddlužení dlužníka, a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Při přezkumném jednání 4.5.2016, na kterém byly taktéž přezkoumány nároky přihlášené žalobcem ve výši 1.768.500,12 Kč, žalovaný popřel pohledávku P14-1 co isir.justi ce.cz do pravosti a výše 1.020.568,62 Kč s tím, že úroky z úvěru dosud nedospěly, a smluvní pokutu ve výši 240.000,-Kč s tím, že nebyla platně sjednána, když byla obsažena v rámci všeobecných obchodních podmínek. Dále insolvenční správkyně popřela pořadí pohledávky co do 968.500,12 Kč s tím, že zajištění se vztahuje jen na 800.000,-Kč včetně příslušenství. Žalobce tvrdil, že 18.6.2012 uzavřel s dlužnicí smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120108 na částku 800.000,-Kč, která měla být splacena s 14,4% úrokem v 180 měsíčních splátkách pod ztrátou výhody splátek v případě opožděného plnění nebo neplnění splátek. Dlužnice nezaplatila splátku dne 25.12.2012, čímž se stal splatným celý dluh a žalobce vyzval dlužnici dne 8.1.2013 k plnění celého dluhu. Dále tvrdil, že 18.6.2012 uzavřel s dlužnicí smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem dlužnice, k zajištění pohledávek z výše uvedené smlouvy o úvěru. Žalobce uvedl, že žalovaná nesprávně vyhodnotila postup žalobce, když tento neodstoupil od smlouvy, ale že pouze v důsledku nikoli řádného plnění splátek dlužnicí se stal splatným celý dluh. Odkázal na judikaturu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 449/2013-64 ze dne 6.2.2014, Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2737/2004, 20 Cdo 237/2006, 21 Cdo 4267/2013), podle které ujednání o předčasné splatnosti úvěru včetně dohodnutých úrok z něj (ujednání o ztrátě výhody splátek) v případě prodlení dlužníka s dohodnutými splátkami, není ujednáním v rozporu s § 3 i § 39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb. dále jen OZ1964 ). Dohoda o předčasném zaplacení úroku z úvěru (nejen jistiny) není ničím jiným, než cenou peněz, za kterou žalobce finanční půjčku dlužníku poskytl. Úrok se stal splatným před rozhodnutím o úpadku stejně jako dlužná jistina úvěru, takže úrok nepřirostl k jistině až v době po rozhodnutí o úpadku (§ 170 písm. a) IZ), ani se nestal splatným po tomto rozhodnutí (§ 170 písm. b) IZ). Nelze připustit situaci, kdy by se věřiteli dostalo na dohodnutých úrocích z úvěru, představujících jeho hrubý zisk méně, než v případě, že by dlužníci své smluvní povinnosti plnili. Jinak řečeno, dlužníci by získali výhodu, kterou by neměli při dodržení svých smluvních povinností, a postavení věřitele, který své smluvní povinnosti splnil, by se tím zhoršilo ve prospěch dlužníka, který smluvní povinnost porušil, a právě v důsledku toho se stal úvěr (a úroky z něj) předčasně splatný v dohodnuté výši před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka. Pokud jde o popření pohledávky co do pořadí, namítal, že žalovaná nesprávně interpretuje formulaci zápisu zástavního práva v evidenci katastru nemovitostí a že tato se vztahuje nejen na jistinu, ale i na příslušenství. Žalobce odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 ICdo 88/2014 s tím, že výše smluvní pokuty není nepřiměřená, že na předmětný právní vztah je třeba aplikovat OZ1964, kdy je tedy nerozhodné, jaký byl zápis ve veřejném rejstříku ohledně zajištění, když příslušenství pohledávky bylo zajištěné přímo ze zákona a navíc že všeobecné obchodní podmínky byly dlužníkem podepsány a notářsky ověřeny.
Tvrzení žalované: Žalovaná uvedla, že je nesporné, že žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp.zn. KSPH 64 INS 2839/2016 dne 30.03.2016 přihlášku pohledávky, kterou doplnil/opravil podáním ze dne 03.05.2016, v celkové výši 1.768.500,12 Kč složenou z neuhrazených splátek spotřebitelského úvěru ve výši 794.828,00 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 783.730,00 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 189.942,12 Kč a že žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka při přezkumném jednání dne 04.05.2016 popřela pořadí a výši pohledávky žalobce, a to co do výše 1.020.568,62 Kč, když pohledávka měla být žalobcem do řízení přihlášena pouze co do výše 747.931,50 Kč, když žalobce poskytl dlužnici na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 20120108 ze dne 18.06.2012 úvěr ve výši 800.000,-Kč, přičemž smluvní strany sjednaly smluvní úrok z úvěru ve výši 14,4% p.a. Konsolidovaná výše smluvního úroku z úvěru (á 14,4% p.a. z jistiny úvěru 800.000,00 Kč) ode dne 18.06.2012 do dne předcházejícímu rozhodnutí o úpadku dlužnice, tj. do dne 02.03.2016, činí 426.806,56 Kč. Žalobci tak ke dni úpadku dlužnice vzniklo právo na zaplacení částky ve výši 1.226.806,56 Kč. Dlužnice do přezkumného jednání konaného dne 04.05.2016 uhradila žalobci celkem 478.875,00 Kč (žalobce ve své přihlášce pohledávky sám potvrzuje, že do dne podání přihlášky pohledávky dne 30.03.2016 dlužnice uhradila celkem 468.005,-Kč), přičemž 3. osoba za dlužnici dále uhradila v měsíci dubnu 2016 částku 10.870,00 Kč. Dlužnice (resp. nyní 3. osoba) dosud pravidelně každoměsíčně hradí částku ve výši 10.870,00 Kč dle uzavřeného splátkového kalendáře, který byl přílohou č. 1 uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nelze tak tvrdit, že opoždění dlužnice se splátkou úvěru splatnou dne 25.12.2012 (přičemž nejbližším pracovním dnem byl až 27.12.2012) až dne 15.01.2013 má takové účinky, se kterými lze spojit odstoupení od uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a vznik povinnosti dlužnice žalobci uhradit nejen jistinu dluhu, ale spolu s ní i úroky z úvěru, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu, a jako takové by toto odstoupení bylo považováno za v rozporu se zákonem. Žalovaná poukázala na nevyváženost práv a povinností ve vztahu spotřebitel (dlužník) vs. věřitel (žalobce). Nadto dlužnice dne 15.01.2013 spolu se splátkou úvěru za měsíc prosinec 2012 uhradila též splátku za měsíc leden 2013, což žalobce výslovně stvrdil na příjmovém pokladním dokladu ze dne 15.01.2013, jímž od dlužnice přijal částku ve výši 22.000,-Kč. Proto žalovaná popřela požadovanou smluvní pokutu ve výši 240.000,00 Kč (30% z jistiny úvěru), když tato nemohla vzniknout, jelikož nebylo platně odstoupeno od smlouvy o úvěru. I pokud by soud dospěl k závěru, že žalobce od smlouvy platně odstoupil, je nutno tvrdit, že smluvní pokuta nebyla sjednána v souladu s platným právem. Žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11, z něhož vyplývá, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. Dále namítala, že se jednalo o nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Žalovaná tak popřela pohledávku žalobce co do výše 1.020.568,62 Kč a uznala ji co do výše 747.931,50 Kč a zároveň popřela pořadí pohledávky co do výše 968.500,12 Kč, když v této výši je pohledávka žalobce nezajištěna, když dle výpisu z katastru nemovitostí jsou nemovité věci dlužnice zapsané na LV č. 11053, č. 12393 a č. 11054 pro k.ú. Kolín, obec Kolín, zatíženy zástavním právem smluvním ve prospěch žalobce na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 03.07.2012, přičemž zástavní právo smluvní vede k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč včetně příslušenství a že právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 03.07.2012. Žalovaná proto namítala, že zajištění pohledávky žalobce majetkem dlužnice převyšující částku 800.000,-Kč neodpovídá zápisu ve veřejném rejstříku-katastru nemovitostí, a žalovaná jej proto co do výše 968.500,12 Kč popřela. K žalobcovu odkazu na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 24.11.2013, č.j. 44 ICm 2711/2012-37, žalovaná uvedla, že tento nelze plně vztáhnout na toto řízení, když ve výše uvedené věci se jednalo o porušení splátkového kalendáře již při první splátce, nadto věřitel po dlužníkovi svou pohledávku vymáhal prostřednictvím soudního exekutora. Zároveň v řízení, na nějž je žalobcem odkazováno, byly všeobecné obchodní podmínky samotným dlužníkem podepsány. Žalovaný nikdy od jím tvrzené splatnosti pohledávky dne 26.12.2012 nezačal fakticky vymáhat celou do insolvenčního řízení přihlášenou pohledávku, nikdy nepožaloval po dlužnici hradit více než jí každoměsíčně hrazenou částku 10.870,00 Kč (tedy částku ve výši, v jaké byla sjednána v uzavřeném splátkovém kalendáři ze 18.06.2012), nikdy nezahájil jiné kroky k vymáhání svého dluhu (např. návrhem na nařízení exekuce) ani neuplatnil své zástavní právo na nemovitých věcech ve vlastnictví dlužnice. K argumentaci žalobce stran zajištění jeho pohledávky zástavním právem žalovaná uvedla, že není pravdou jím tvrzené, že V katastru nemovitostí je pro předmětné nemovitosti zřízené zástavní právo smluvní pro zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč s příslušenstvím. , když na LV č. 11053, LV č. 11054 a LV č. 12393 pro k.ú. Kolín, obec Kolín, bylo v rámci vkladového řízení V-3743/2012-204 zřízeno Zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč včetně příslušenství . Bylo-li by zřízeno zástavní právo pro zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč s příslušenstvím, bylo by toto zcela nepochybně uvedeno i v katastru nemovitostí, když ostatní zástavní práva ve prospěch jiných osob jsou zápisem v katastru nemovitostí koncipována právě takto, tedy s dovětkem s příslušenstvím . Žalovaná má tak za to, že zástavní právo mohlo platně vzniknout pouze pro částku ve výši 800.000,00 Kč, nikoliv pro žalobcem tvrzenou částku ve výši 1.768.500,12 Kč. Z toho důvodu žalovaná popřela zajištění pohledávky žalobce co do výše 968.500,12 Kč a uznala zjištění pohledávky žalobce co do výše 800.000,00 Kč. Žalovaná má za to, že ve spotřebitelských vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem přinejmenším nemravné po spotřebiteli, který nadto stále pravidelně splácí měsíční částkou dle uzavřeného splátkového kalendáře, požadovat oproti půjčené částce ve výši 800.000,00 Kč požadovat částku ve výši 1.768.500,12 Kč, když dlužnice již na svůj dluh uhradila 478.875,00 Kč, tedy žalobce požaduje po dlužnici uhradit oproti půjčené částce ve výši 800.000,00 Kč částku ve výši 2.247.375,12 Kč, což představuje 281 % půjčené částky. Žalovaná se proto domnívá, že pohledávka žalobce nebyla co do výše 1.020.568,62 Kč přihlášena po právu a proto pohledávku žalovaná uznala jen co do výše 747.931,50 Kč a v této výši je zjištěna jako zajištěná majetkem dlužnice. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že dlužnice se dostala do prodlení pouze s jedinou splátkou a to nikoliv déle než 30 dnů a že následně došlo k zesplatnění dluhu, že žalobce i v žalobě ohledně zajištění uváděl, že zajištění došlo pouze co do 800.000,-Kč, ale dle použité formulace tato suma zahrnovala i příslušenství. Dále uvedla, že žalobcem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sjednotilo judikaturu, avšak až v době následující po popření pohledávky insolvenčním správcem, když do té doby byla rozhodnutí Vrchních soudů nejednotná.
Zjištěný skutkový stav: Pokud jde o průběh insolvenčního řízení, soud pro stručnost odkazuje na žalobní tvrzení uvedená výše, která věrně a pravdivě popisují skutkový stav insolvenčního řízení dlužnice, přičemž tyto skutečnosti jsou soudu známy z jeho úřední činnosti v uvedené insolvenční věci dlužnice a de facto nebylo třeba je dokazovat (§ 121 o.s.ř.). Z přihlášky žalovaného a jejího doplnění vyplývá, že žalovaný coby věřitel ve výše označené insolvenční věci dlužnice podal dne 4.4.2016 přihlášku pohledávky, evidovanou soudem jako P-14, a to v celkové výši 1.768.500,12 Kč složenou z neuhrazených splátek spotřebitelského úvěru ve výši 794.828,00 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 783.730,00 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 189.942,12 Kč. Mezi účastníky je nesporné (jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulace obsahu jejich procesních vyjádření, a jak bylo rovněž zjištěno soudem z jejich vyjádření při jednání ve věci), že mezi žalobcem a dlužnicí došlo na základě smlouvy o úvěru ze dne 18.6.2012 k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva dne 3.7.2012, a že došlo k zápisu zástavního práva na LV č. 11053, 11054 a 12393 pro k.ú. Kolín, přičemž v zápisu bylo uvedeno, že: Zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč včetně příslušenství. . Tato skutečnost byla potvrzena i z předmětné smlouvy o úvěru mezi věřitelem CITY CREDIT SE a dlužníkem anonymizovano Klouzovou ze dne 18.6.2012 a z uvedených výpisů z katastru nemovitostí pro LV č. 11053, 11054, a 12393 pro k.ú. Kolín. Dále bylo ze všeobecných smluvních podmínek, datovaných 18.6.2012 zjištěno, že byly připojeny ke smlouvě o úvěru a že byly podepsané dlužnicí.
Použité právní předpisy Podle § 2 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ ) se incidenčním sporem rozumí spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení. Podle § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 159 odst. 1 písm. a) IZ incidenčními spory jsou mj. spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Podle § 177 IZ k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává; vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.
Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ ), se není-li stanoveno jinak, řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2012) (dále jen OZ1964 ) platí: Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 OZ 1964 platí: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 155 OZ 1964 platí: (1) Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. (2) Nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva. (3) Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. (4) Zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době. (5) Zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného. Podle § 156 OZ1964 platí: (1) Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona. (2) Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Podle § 157 odst. 1 OZ1964 platí: Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 544 OZ1964 platí:
(1) Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. (2) Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. (3) Ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále). Podle § 545 OZ1964 platí: (1) Nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení. (2) Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto. (3) Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Hodnocení věci Právní posouzení projednávané věci závisí v podstatě na dvou otázkách, a to primárně zda došlo k vzniku pohledávky ve výši uplatněné žalobcem a dále na výkladu formulace uvedené v evidenci katastru nemovitostí ohledně rozsahu zajištění. Na věc s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 OZ dopadá vzhledem k době uzavření smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy mezi žalobcem a dlužnicí úprava OZ1964, jmenovitě jeho § 544 a § 545. Obsah ujednání o smluvní pokutě, byť není vtělen do samotné smlouvy o úvěru, tak formálně splňuje náležitosti podle § 544 OZ1964. Dlužnice byla s obsahem ujednání o smluvní pokutě seznámena a podepsala listinu, v níž byla obsažena. Zásadně tedy nejde o skryté ujednání. Pokud jde o výši smluvní pokuty, pak tuto soud hodnotí jako přiměřenou výši úvěru, přičemž rovněž bere v potaz skutečnost, že podmínky pro vznik smluvní pokuty by nenastaly, pokud by dlužnice neporušila smluvní ujednání ohledně plnění splátek, která byla zcela jasná a určitá. Rozpor s dobrými mravy proto nelze v tomto směru shledat. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis); výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.). Soud má za to, že citované rozhodnutí Ústavního soudu dopadá jen na případy, kdy ujednání o smluvní pokutě, inkorporované do všeobecných podmínek, tedy listiny tvořící přílohu/součást smlouvy hlavní (o půjčce, úvěru apod.) nebylo dlužníku prokazatelně notifikováno, přičemž jako indikátor notifikace slouží dlužníkův podpis. V posuzovaném případě dlužnice listinu obsahující ujednání o smluvní pokutě (přičemž je třeba zdůraznit, že smluvní pokuta ve smyslu § 544 a § 545 OZ 1964 je samostatným právním nárokem a že ani Ústavní soud nekonstatoval, že by smluvní pokutu nebylo možno sjednat samostatně, individuální listinou na základě jednání mezi věřitelem a dlužníkem; opačný závěr by zcela popíral smysl smluvní pokuty coby klasického institutu civilního práva) podepsala. Byla s ním srozuměna, což ostatně dokládá i skutečnost, že sama proti ujednání o smluvní pokutě nebrojila.
Soud dále vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 ICdo 88/2014 ze dne 22.12.2016, podle nichž platí, že tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a) IZ. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné úroky, jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. Dlužnice neplnila řádně měsíční splátku, čímž ztratila výhodu plnění dluhu ve splátkách a celý dluh se stal splatným. Žalobce tedy byl oprávněn přistoupit k výzvě dlužnici, aby plnila celý zbývající dluh, což však dlužnice ani přes výzvu neučinila. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněná a žalovaným coby insolvenčním správcem popřená pohledávka je po právu a žalobě proto bylo v uvedeném rozsahu vyhověno (výrok I.). Pokud jde o otázku zajištění, soud pro stručnost odkazuje na výše uvedenou právní argumentaci žalobce, s níž se obsahově ztotožňuje. Konstrukce žalované ohledně výkladu sporné formulace je bez racionálního základu za situace, kdy cílem zajišťovacího institutu, v daném případě smlouvy zástavní, bylo zajistit celou pohledávku ze smlouvy o úvěru a případné navíc přirostlé příslušenství; byla-li předmětem úvěru částka 800.000,-Kč, pak zajištění zcela evidentně směřovalo k zajištění této částky představující jistinu dluhu, jakož i případného příslušenství nad její rámec. Soud odkazuje též na ustanovení § 35 odst. 2 OZ1964, které stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Sporná formulace proto má obsah, že bylo zřízeno zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč a souvisejícího příslušenství nad její rámec. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněná a žalovaným coby insolvenčním správcem popřená pohledávka co do pořadí je po právu a žalobě proto bylo v uvedeném rozsahu vyhověno (výrok II.).
Náklady řízení Podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v IZ stanoveno jinak. Podle § 202 odst. 1 IZ platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Přestože žalobce byl vůči žalovanému procesně úspěšný, tak vzhledem k předmětu řízení a ustanovení § 202 odst. 1 IZ, jakož i skutečnosti, že žalobce náhradu nákladů řízení nepožadovat, bylo rozhodnuto soudem tak náhrada nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků (výrok III.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze.
V Praze dne 7.6.2017 JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Andrea Kupková
Číslo jednací: KSPH 64 ICm 1821/2016-30 (KSPH 64 INS 2839/2016)
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Grygarem, Ph.D. ve věci žalobce: CITY CREDIT SE, IČO: 29263751, sídlem Národní 138/10, 110 00 Praha 1- Nové Město, zast. JUDr. Petr Langer, Ph.D., LL.M., advokát, sídlem Sokolská třída 1331/31, 702 00 Ostrava, proti žalovanému: Mgr. Monika Cihelková, IČO: 66254108, sídlem V Polích 150, 280 02 Kolín VI, insolvenční správce dlužníka: anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano 399, bytem V Polích 150, 280 02 Kolín VI, zast. Mgr. Ing. Gabriela Jandová, advokátka, sídlem Vodičkova 37, 110 00 Praha 1, o určení popřené pohledávky,
takto:
I. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem anonymizovano anonymizovano pohledávku ve výši 1.768.500,12 Kč, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 2839/2016 pod pořadovým číslem 14/1.
II. Určuje se, že pohledávka č. 14/1, kterou žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 2839/2016, se považuje v celém rozsahu za zajištěnou.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Tvrzení žalobce: Žalobce se vůči žalované svou žalobou domáhal určení, jak vyplývá z výroků I. a II. tohoto rozsudku s tím, že v insolvenčním řízení dlužnice anonymizovano anonymizovano byl soudem zjištěn 3.3.2016 úpadek a povoleno oddlužení dlužníka, a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Při přezkumném jednání 4.5.2016, na kterém byly taktéž přezkoumány nároky přihlášené žalobcem ve výši 1.768.500,12 Kč, žalovaný popřel pohledávku P14-1 co isir.justi ce.cz do pravosti a výše 1.020.568,62 Kč s tím, že úroky z úvěru dosud nedospěly, a smluvní pokutu ve výši 240.000,-Kč s tím, že nebyla platně sjednána, když byla obsažena v rámci všeobecných obchodních podmínek. Dále insolvenční správkyně popřela pořadí pohledávky co do 968.500,12 Kč s tím, že zajištění se vztahuje jen na 800.000,-Kč včetně příslušenství. Žalobce tvrdil, že 18.6.2012 uzavřel s dlužnicí smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20120108 na částku 800.000,-Kč, která měla být splacena s 14,4% úrokem v 180 měsíčních splátkách pod ztrátou výhody splátek v případě opožděného plnění nebo neplnění splátek. Dlužnice nezaplatila splátku dne 25.12.2012, čímž se stal splatným celý dluh a žalobce vyzval dlužnici dne 8.1.2013 k plnění celého dluhu. Dále tvrdil, že 18.6.2012 uzavřel s dlužnicí smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem dlužnice, k zajištění pohledávek z výše uvedené smlouvy o úvěru. Žalobce uvedl, že žalovaná nesprávně vyhodnotila postup žalobce, když tento neodstoupil od smlouvy, ale že pouze v důsledku nikoli řádného plnění splátek dlužnicí se stal splatným celý dluh. Odkázal na judikaturu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 449/2013-64 ze dne 6.2.2014, Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2737/2004, 20 Cdo 237/2006, 21 Cdo 4267/2013), podle které ujednání o předčasné splatnosti úvěru včetně dohodnutých úrok z něj (ujednání o ztrátě výhody splátek) v případě prodlení dlužníka s dohodnutými splátkami, není ujednáním v rozporu s § 3 i § 39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb. dále jen OZ1964 ). Dohoda o předčasném zaplacení úroku z úvěru (nejen jistiny) není ničím jiným, než cenou peněz, za kterou žalobce finanční půjčku dlužníku poskytl. Úrok se stal splatným před rozhodnutím o úpadku stejně jako dlužná jistina úvěru, takže úrok nepřirostl k jistině až v době po rozhodnutí o úpadku (§ 170 písm. a) IZ), ani se nestal splatným po tomto rozhodnutí (§ 170 písm. b) IZ). Nelze připustit situaci, kdy by se věřiteli dostalo na dohodnutých úrocích z úvěru, představujících jeho hrubý zisk méně, než v případě, že by dlužníci své smluvní povinnosti plnili. Jinak řečeno, dlužníci by získali výhodu, kterou by neměli při dodržení svých smluvních povinností, a postavení věřitele, který své smluvní povinnosti splnil, by se tím zhoršilo ve prospěch dlužníka, který smluvní povinnost porušil, a právě v důsledku toho se stal úvěr (a úroky z něj) předčasně splatný v dohodnuté výši před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka. Pokud jde o popření pohledávky co do pořadí, namítal, že žalovaná nesprávně interpretuje formulaci zápisu zástavního práva v evidenci katastru nemovitostí a že tato se vztahuje nejen na jistinu, ale i na příslušenství. Žalobce odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 ICdo 88/2014 s tím, že výše smluvní pokuty není nepřiměřená, že na předmětný právní vztah je třeba aplikovat OZ1964, kdy je tedy nerozhodné, jaký byl zápis ve veřejném rejstříku ohledně zajištění, když příslušenství pohledávky bylo zajištěné přímo ze zákona a navíc že všeobecné obchodní podmínky byly dlužníkem podepsány a notářsky ověřeny.
Tvrzení žalované: Žalovaná uvedla, že je nesporné, že žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp.zn. KSPH 64 INS 2839/2016 dne 30.03.2016 přihlášku pohledávky, kterou doplnil/opravil podáním ze dne 03.05.2016, v celkové výši 1.768.500,12 Kč složenou z neuhrazených splátek spotřebitelského úvěru ve výši 794.828,00 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 783.730,00 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 189.942,12 Kč a že žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka při přezkumném jednání dne 04.05.2016 popřela pořadí a výši pohledávky žalobce, a to co do výše 1.020.568,62 Kč, když pohledávka měla být žalobcem do řízení přihlášena pouze co do výše 747.931,50 Kč, když žalobce poskytl dlužnici na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 20120108 ze dne 18.06.2012 úvěr ve výši 800.000,-Kč, přičemž smluvní strany sjednaly smluvní úrok z úvěru ve výši 14,4% p.a. Konsolidovaná výše smluvního úroku z úvěru (á 14,4% p.a. z jistiny úvěru 800.000,00 Kč) ode dne 18.06.2012 do dne předcházejícímu rozhodnutí o úpadku dlužnice, tj. do dne 02.03.2016, činí 426.806,56 Kč. Žalobci tak ke dni úpadku dlužnice vzniklo právo na zaplacení částky ve výši 1.226.806,56 Kč. Dlužnice do přezkumného jednání konaného dne 04.05.2016 uhradila žalobci celkem 478.875,00 Kč (žalobce ve své přihlášce pohledávky sám potvrzuje, že do dne podání přihlášky pohledávky dne 30.03.2016 dlužnice uhradila celkem 468.005,-Kč), přičemž 3. osoba za dlužnici dále uhradila v měsíci dubnu 2016 částku 10.870,00 Kč. Dlužnice (resp. nyní 3. osoba) dosud pravidelně každoměsíčně hradí částku ve výši 10.870,00 Kč dle uzavřeného splátkového kalendáře, který byl přílohou č. 1 uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nelze tak tvrdit, že opoždění dlužnice se splátkou úvěru splatnou dne 25.12.2012 (přičemž nejbližším pracovním dnem byl až 27.12.2012) až dne 15.01.2013 má takové účinky, se kterými lze spojit odstoupení od uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru a vznik povinnosti dlužnice žalobci uhradit nejen jistinu dluhu, ale spolu s ní i úroky z úvěru, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu, a jako takové by toto odstoupení bylo považováno za v rozporu se zákonem. Žalovaná poukázala na nevyváženost práv a povinností ve vztahu spotřebitel (dlužník) vs. věřitel (žalobce). Nadto dlužnice dne 15.01.2013 spolu se splátkou úvěru za měsíc prosinec 2012 uhradila též splátku za měsíc leden 2013, což žalobce výslovně stvrdil na příjmovém pokladním dokladu ze dne 15.01.2013, jímž od dlužnice přijal částku ve výši 22.000,-Kč. Proto žalovaná popřela požadovanou smluvní pokutu ve výši 240.000,00 Kč (30% z jistiny úvěru), když tato nemohla vzniknout, jelikož nebylo platně odstoupeno od smlouvy o úvěru. I pokud by soud dospěl k závěru, že žalobce od smlouvy platně odstoupil, je nutno tvrdit, že smluvní pokuta nebyla sjednána v souladu s platným právem. Žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11, z něhož vyplývá, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. Dále namítala, že se jednalo o nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Žalovaná tak popřela pohledávku žalobce co do výše 1.020.568,62 Kč a uznala ji co do výše 747.931,50 Kč a zároveň popřela pořadí pohledávky co do výše 968.500,12 Kč, když v této výši je pohledávka žalobce nezajištěna, když dle výpisu z katastru nemovitostí jsou nemovité věci dlužnice zapsané na LV č. 11053, č. 12393 a č. 11054 pro k.ú. Kolín, obec Kolín, zatíženy zástavním právem smluvním ve prospěch žalobce na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 03.07.2012, přičemž zástavní právo smluvní vede k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč včetně příslušenství a že právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 03.07.2012. Žalovaná proto namítala, že zajištění pohledávky žalobce majetkem dlužnice převyšující částku 800.000,-Kč neodpovídá zápisu ve veřejném rejstříku-katastru nemovitostí, a žalovaná jej proto co do výše 968.500,12 Kč popřela. K žalobcovu odkazu na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 24.11.2013, č.j. 44 ICm 2711/2012-37, žalovaná uvedla, že tento nelze plně vztáhnout na toto řízení, když ve výše uvedené věci se jednalo o porušení splátkového kalendáře již při první splátce, nadto věřitel po dlužníkovi svou pohledávku vymáhal prostřednictvím soudního exekutora. Zároveň v řízení, na nějž je žalobcem odkazováno, byly všeobecné obchodní podmínky samotným dlužníkem podepsány. Žalovaný nikdy od jím tvrzené splatnosti pohledávky dne 26.12.2012 nezačal fakticky vymáhat celou do insolvenčního řízení přihlášenou pohledávku, nikdy nepožaloval po dlužnici hradit více než jí každoměsíčně hrazenou částku 10.870,00 Kč (tedy částku ve výši, v jaké byla sjednána v uzavřeném splátkovém kalendáři ze 18.06.2012), nikdy nezahájil jiné kroky k vymáhání svého dluhu (např. návrhem na nařízení exekuce) ani neuplatnil své zástavní právo na nemovitých věcech ve vlastnictví dlužnice. K argumentaci žalobce stran zajištění jeho pohledávky zástavním právem žalovaná uvedla, že není pravdou jím tvrzené, že V katastru nemovitostí je pro předmětné nemovitosti zřízené zástavní právo smluvní pro zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč s příslušenstvím. , když na LV č. 11053, LV č. 11054 a LV č. 12393 pro k.ú. Kolín, obec Kolín, bylo v rámci vkladového řízení V-3743/2012-204 zřízeno Zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč včetně příslušenství . Bylo-li by zřízeno zástavní právo pro zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč s příslušenstvím, bylo by toto zcela nepochybně uvedeno i v katastru nemovitostí, když ostatní zástavní práva ve prospěch jiných osob jsou zápisem v katastru nemovitostí koncipována právě takto, tedy s dovětkem s příslušenstvím . Žalovaná má tak za to, že zástavní právo mohlo platně vzniknout pouze pro částku ve výši 800.000,00 Kč, nikoliv pro žalobcem tvrzenou částku ve výši 1.768.500,12 Kč. Z toho důvodu žalovaná popřela zajištění pohledávky žalobce co do výše 968.500,12 Kč a uznala zjištění pohledávky žalobce co do výše 800.000,00 Kč. Žalovaná má za to, že ve spotřebitelských vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem přinejmenším nemravné po spotřebiteli, který nadto stále pravidelně splácí měsíční částkou dle uzavřeného splátkového kalendáře, požadovat oproti půjčené částce ve výši 800.000,00 Kč požadovat částku ve výši 1.768.500,12 Kč, když dlužnice již na svůj dluh uhradila 478.875,00 Kč, tedy žalobce požaduje po dlužnici uhradit oproti půjčené částce ve výši 800.000,00 Kč částku ve výši 2.247.375,12 Kč, což představuje 281 % půjčené částky. Žalovaná se proto domnívá, že pohledávka žalobce nebyla co do výše 1.020.568,62 Kč přihlášena po právu a proto pohledávku žalovaná uznala jen co do výše 747.931,50 Kč a v této výši je zjištěna jako zajištěná majetkem dlužnice. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že dlužnice se dostala do prodlení pouze s jedinou splátkou a to nikoliv déle než 30 dnů a že následně došlo k zesplatnění dluhu, že žalobce i v žalobě ohledně zajištění uváděl, že zajištění došlo pouze co do 800.000,-Kč, ale dle použité formulace tato suma zahrnovala i příslušenství. Dále uvedla, že žalobcem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sjednotilo judikaturu, avšak až v době následující po popření pohledávky insolvenčním správcem, když do té doby byla rozhodnutí Vrchních soudů nejednotná.
Zjištěný skutkový stav: Pokud jde o průběh insolvenčního řízení, soud pro stručnost odkazuje na žalobní tvrzení uvedená výše, která věrně a pravdivě popisují skutkový stav insolvenčního řízení dlužnice, přičemž tyto skutečnosti jsou soudu známy z jeho úřední činnosti v uvedené insolvenční věci dlužnice a de facto nebylo třeba je dokazovat (§ 121 o.s.ř.). Z přihlášky žalovaného a jejího doplnění vyplývá, že žalovaný coby věřitel ve výše označené insolvenční věci dlužnice podal dne 4.4.2016 přihlášku pohledávky, evidovanou soudem jako P-14, a to v celkové výši 1.768.500,12 Kč složenou z neuhrazených splátek spotřebitelského úvěru ve výši 794.828,00 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 783.730,00 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 189.942,12 Kč. Mezi účastníky je nesporné (jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulace obsahu jejich procesních vyjádření, a jak bylo rovněž zjištěno soudem z jejich vyjádření při jednání ve věci), že mezi žalobcem a dlužnicí došlo na základě smlouvy o úvěru ze dne 18.6.2012 k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva dne 3.7.2012, a že došlo k zápisu zástavního práva na LV č. 11053, 11054 a 12393 pro k.ú. Kolín, přičemž v zápisu bylo uvedeno, že: Zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč včetně příslušenství. . Tato skutečnost byla potvrzena i z předmětné smlouvy o úvěru mezi věřitelem CITY CREDIT SE a dlužníkem anonymizovano Klouzovou ze dne 18.6.2012 a z uvedených výpisů z katastru nemovitostí pro LV č. 11053, 11054, a 12393 pro k.ú. Kolín. Dále bylo ze všeobecných smluvních podmínek, datovaných 18.6.2012 zjištěno, že byly připojeny ke smlouvě o úvěru a že byly podepsané dlužnicí.
Použité právní předpisy Podle § 2 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ ) se incidenčním sporem rozumí spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení. Podle § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 159 odst. 1 písm. a) IZ incidenčními spory jsou mj. spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Podle § 177 IZ k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává; vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.
Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ ), se není-li stanoveno jinak, řídí jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2012) (dále jen OZ1964 ) platí: Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 OZ 1964 platí: Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 155 OZ 1964 platí: (1) Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. (2) Nepeněžitá pohledávka je zajištěna do výše její obvyklé ceny v době vzniku zástavního práva. (3) Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. (4) Zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době. (5) Zástavní právo se vztahuje i na nároky zástavního věřitele z odstoupení od smlouvy, podle které vznikla zajištěná pohledávka, nebylo-li v zástavní smlouvě dohodnuto něco jiného. Podle § 156 OZ1964 platí: (1) Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona. (2) Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Podle § 157 odst. 1 OZ1964 platí: Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 544 OZ1964 platí:
(1) Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. (2) Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. (3) Ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále). Podle § 545 OZ1964 platí: (1) Nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení. (2) Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto. (3) Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Hodnocení věci Právní posouzení projednávané věci závisí v podstatě na dvou otázkách, a to primárně zda došlo k vzniku pohledávky ve výši uplatněné žalobcem a dále na výkladu formulace uvedené v evidenci katastru nemovitostí ohledně rozsahu zajištění. Na věc s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 OZ dopadá vzhledem k době uzavření smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy mezi žalobcem a dlužnicí úprava OZ1964, jmenovitě jeho § 544 a § 545. Obsah ujednání o smluvní pokutě, byť není vtělen do samotné smlouvy o úvěru, tak formálně splňuje náležitosti podle § 544 OZ1964. Dlužnice byla s obsahem ujednání o smluvní pokutě seznámena a podepsala listinu, v níž byla obsažena. Zásadně tedy nejde o skryté ujednání. Pokud jde o výši smluvní pokuty, pak tuto soud hodnotí jako přiměřenou výši úvěru, přičemž rovněž bere v potaz skutečnost, že podmínky pro vznik smluvní pokuty by nenastaly, pokud by dlužnice neporušila smluvní ujednání ohledně plnění splátek, která byla zcela jasná a určitá. Rozpor s dobrými mravy proto nelze v tomto směru shledat. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis); výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob s ohledem na § 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, apod.). Soud má za to, že citované rozhodnutí Ústavního soudu dopadá jen na případy, kdy ujednání o smluvní pokutě, inkorporované do všeobecných podmínek, tedy listiny tvořící přílohu/součást smlouvy hlavní (o půjčce, úvěru apod.) nebylo dlužníku prokazatelně notifikováno, přičemž jako indikátor notifikace slouží dlužníkův podpis. V posuzovaném případě dlužnice listinu obsahující ujednání o smluvní pokutě (přičemž je třeba zdůraznit, že smluvní pokuta ve smyslu § 544 a § 545 OZ 1964 je samostatným právním nárokem a že ani Ústavní soud nekonstatoval, že by smluvní pokutu nebylo možno sjednat samostatně, individuální listinou na základě jednání mezi věřitelem a dlužníkem; opačný závěr by zcela popíral smysl smluvní pokuty coby klasického institutu civilního práva) podepsala. Byla s ním srozuměna, což ostatně dokládá i skutečnost, že sama proti ujednání o smluvní pokutě nebrojila.
Soud dále vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 ICdo 88/2014 ze dne 22.12.2016, podle nichž platí, že tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a) IZ. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné úroky, jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. Dlužnice neplnila řádně měsíční splátku, čímž ztratila výhodu plnění dluhu ve splátkách a celý dluh se stal splatným. Žalobce tedy byl oprávněn přistoupit k výzvě dlužnici, aby plnila celý zbývající dluh, což však dlužnice ani přes výzvu neučinila. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněná a žalovaným coby insolvenčním správcem popřená pohledávka je po právu a žalobě proto bylo v uvedeném rozsahu vyhověno (výrok I.). Pokud jde o otázku zajištění, soud pro stručnost odkazuje na výše uvedenou právní argumentaci žalobce, s níž se obsahově ztotožňuje. Konstrukce žalované ohledně výkladu sporné formulace je bez racionálního základu za situace, kdy cílem zajišťovacího institutu, v daném případě smlouvy zástavní, bylo zajistit celou pohledávku ze smlouvy o úvěru a případné navíc přirostlé příslušenství; byla-li předmětem úvěru částka 800.000,-Kč, pak zajištění zcela evidentně směřovalo k zajištění této částky představující jistinu dluhu, jakož i případného příslušenství nad její rámec. Soud odkazuje též na ustanovení § 35 odst. 2 OZ1964, které stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Sporná formulace proto má obsah, že bylo zřízeno zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 800.000,-Kč a souvisejícího příslušenství nad její rámec. Na základě těchto skutečností dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněná a žalovaným coby insolvenčním správcem popřená pohledávka co do pořadí je po právu a žalobě proto bylo v uvedeném rozsahu vyhověno (výrok II.).
Náklady řízení Podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v IZ stanoveno jinak. Podle § 202 odst. 1 IZ platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Přestože žalobce byl vůči žalovanému procesně úspěšný, tak vzhledem k předmětu řízení a ustanovení § 202 odst. 1 IZ, jakož i skutečnosti, že žalobce náhradu nákladů řízení nepožadovat, bylo rozhodnuto soudem tak náhrada nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků (výrok III.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze.
V Praze dne 7.6.2017 JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Andrea Kupková