4 VSPH 821/2017-A-12
MSPH 93 INS 3788/2017 4 VSPH 821/2017-A-12
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Zadražila a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužnice Trade Invest, s.r.o., sídlem Praha 4, Bartoškova 1368/4, IČO 61855081, zahájené na návrh navrhovatelky Bohdany anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Zlín-Jaroslavice, V Dolině 188, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č.j. MSPH 93 INS 3788/2017-A-5,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č.j. MSPH 93 INS 3788/2017-A-5, se p o t v r z u j e .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh navrhovatelky Bohdany anonymizovano anonymizovano (dále jen navrhovatelka; bod I. výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatelka svým podáním ze dne 23.2.2017 domáhala zjištění úpadku dlužnice Trade Invest, s.r.o. (dále jen dlužnice). V návrhu uvedla, že byla zaměstnankyní dlužnice na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2016, že má za ní splatnou pohledávku z titulu neuhrazených mezd za měsíce listopad 2016, prosinec 2016 a leden 2017, a že ke dni 31.1.2017 podala okamžitou výpověď. Navrhovatelka však v návrhu neoznačila žádné další věřitele, kteří by měli za dlužnicí splatné pohledávky, jakož ani nepředložila žádné přílohy. Soud I. stupně shledal, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu neosvědčila úpadek dlužnice formou předlužení ani formou platební neschopnosti, a protože pro uvedené nedostatky nelze její návrh projednat, postupoval podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh odmítl.
Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka včasné blanketní odvolání. K výzvě soudu I. stupně ze dne 22.3.2017 (A-7), aby své odvolání doplnila ve lhůtě 15 dní ode dne doručení výzvy o odvolací důvod a o odvolací návrh, pak isir.justi ce.cz navrhovatelka toliko požádala o prodloužení lhůty, neboť se bude muset obrátit na právníka, protože sama nemá právní znalosti a vyhotovení doplnění odvolání je pro ni složitá záležitost .
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přesto přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.
Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.
K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).
Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.
Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím uznávaným elektronickým podpisem, nebo zaslaný prostřednictvím její datové schránky-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).
S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).
Odvolací soud ze spisu ověřil, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu (A-1) toliko uvedla, že vykonávala pro dlužnici práci obchodní referentky na základě pracovní smlouvy od 1.6.2016, že jí dlužnice přestala poskytovat mzdu v měsíci prosinci 2016, že tedy nebylo na mzdy za měsíce listopad 2016, prosinec 2016 a leden 2017 vyplaceno ničeho, a že proto navrhovatelka podala ke dni 31.1.2017 okamžitou výpověď; jiná tvrzení insolvenční návrh neobsahoval. Rovněž pak navrhovatelka k návrhu nepřipojila žádné přílohy, ačkoli je v návrhu avizovala, jakož ani nepodala přihlášku své pohledávky za dlužnicí. Ve shodě se soudem
I. stupně je též odvolací soud toho názoru, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu dostatečně nevylíčila všechny rozhodující skutečnosti, jež by osvědčovaly úpadek dlužnice, především pak žádným způsobem neoznačila další věřitele dlužnice s uvedením konkrétních údajů o výši a splatnosti jejich jednotlivých pohledávek.
Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohla navrhovatelka odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatelka učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení částečně doplnění návrhu (což se v dané věci nestalo), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.
Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že insolvenční návrh je neprojednatelný. Proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dlužnici žádné náklady nevznikly.
Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že ačkoli odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání tomu, aby navrhovatelka podala nový insolvenční návrh, předpokládá to, že takový nový návrh též opatří všemi zákonem předepsanými náležitostmi včetně potřebných příloh, jimiž by doložila existenci svých splatných pohledávek za dlužnicí (§ 105 IZ) a k čemuž by jen pouhé tvrzení zjevně nepostačovalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).
V Praze dne 9. května 2017
JUDr. Tomáš Z a d r a ž i l , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková
MSPH 93 INS 3788/2017 4 VSPH 821/2017-A-12
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Zadražila a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužnice Trade Invest, s.r.o., sídlem Praha 4, Bartoškova 1368/4, IČO 61855081, zahájené na návrh navrhovatelky Bohdany anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Zlín-Jaroslavice, V Dolině 188, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č.j. MSPH 93 INS 3788/2017-A-5,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č.j. MSPH 93 INS 3788/2017-A-5, se p o t v r z u j e .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh navrhovatelky Bohdany anonymizovano anonymizovano (dále jen navrhovatelka; bod I. výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatelka svým podáním ze dne 23.2.2017 domáhala zjištění úpadku dlužnice Trade Invest, s.r.o. (dále jen dlužnice). V návrhu uvedla, že byla zaměstnankyní dlužnice na základě pracovní smlouvy ze dne 1.6.2016, že má za ní splatnou pohledávku z titulu neuhrazených mezd za měsíce listopad 2016, prosinec 2016 a leden 2017, a že ke dni 31.1.2017 podala okamžitou výpověď. Navrhovatelka však v návrhu neoznačila žádné další věřitele, kteří by měli za dlužnicí splatné pohledávky, jakož ani nepředložila žádné přílohy. Soud I. stupně shledal, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu neosvědčila úpadek dlužnice formou předlužení ani formou platební neschopnosti, a protože pro uvedené nedostatky nelze její návrh projednat, postupoval podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh odmítl.
Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka včasné blanketní odvolání. K výzvě soudu I. stupně ze dne 22.3.2017 (A-7), aby své odvolání doplnila ve lhůtě 15 dní ode dne doručení výzvy o odvolací důvod a o odvolací návrh, pak isir.justi ce.cz navrhovatelka toliko požádala o prodloužení lhůty, neboť se bude muset obrátit na právníka, protože sama nemá právní znalosti a vyhotovení doplnění odvolání je pro ni složitá záležitost .
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přesto přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.
Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.
K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).
Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.
Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím uznávaným elektronickým podpisem, nebo zaslaný prostřednictvím její datové schránky-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).
S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).
Odvolací soud ze spisu ověřil, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu (A-1) toliko uvedla, že vykonávala pro dlužnici práci obchodní referentky na základě pracovní smlouvy od 1.6.2016, že jí dlužnice přestala poskytovat mzdu v měsíci prosinci 2016, že tedy nebylo na mzdy za měsíce listopad 2016, prosinec 2016 a leden 2017 vyplaceno ničeho, a že proto navrhovatelka podala ke dni 31.1.2017 okamžitou výpověď; jiná tvrzení insolvenční návrh neobsahoval. Rovněž pak navrhovatelka k návrhu nepřipojila žádné přílohy, ačkoli je v návrhu avizovala, jakož ani nepodala přihlášku své pohledávky za dlužnicí. Ve shodě se soudem
I. stupně je též odvolací soud toho názoru, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu dostatečně nevylíčila všechny rozhodující skutečnosti, jež by osvědčovaly úpadek dlužnice, především pak žádným způsobem neoznačila další věřitele dlužnice s uvedením konkrétních údajů o výši a splatnosti jejich jednotlivých pohledávek.
Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohla navrhovatelka odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatelka učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení částečně doplnění návrhu (což se v dané věci nestalo), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.
Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že insolvenční návrh je neprojednatelný. Proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dlužnici žádné náklady nevznikly.
Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že ačkoli odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání tomu, aby navrhovatelka podala nový insolvenční návrh, předpokládá to, že takový nový návrh též opatří všemi zákonem předepsanými náležitostmi včetně potřebných příloh, jimiž by doložila existenci svých splatných pohledávek za dlužnicí (§ 105 IZ) a k čemuž by jen pouhé tvrzení zjevně nepostačovalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).
V Praze dne 9. května 2017
JUDr. Tomáš Z a d r a ž i l , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková