4 VSPH 621/2016-A-14
KSUL 46 INS 4143/2016 4 VSPH 621/2016-A-14
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Kosmonautů 2018/4, Litoměřice, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 4143/2016-A-9 ze dne 8. března 2016,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 4143/2016-A-9 ze dne 8. března 2016 s e m ě n í tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dlužníkovi neukládá.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužníkovi anonymizovano anonymizovano (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 22.2.2016 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Odkazoval na § 106, § 103, § 104, § 108, § 132 a § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ). Rozvedl, že usnesením ze dne 25.2.2016 (A-7) vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k pochybnostem o poctivosti svého záměru a dlužník je popřel. Shledal v konání dlužníka nepoctivý záměr, neboť většina jeho úvěrů co do počtu závazků byla zřejmě čerpána ve 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu, kdy si dlužník musel být vědom, že závazky nebude schopen řádně hradit. Měl za to, že za dané situace by mu nezbylo nic jiného, než zamítnout návrh dlužníka na povolení oddlužení a prohlásit konkurs na jeho majetek. Vysvětloval, že minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000,-Kč a uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.
Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (A-10) a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil. Argumentoval zejména tím, že na splácení předchozích půjček si mimo jiné půjčoval u jiných společností na poplatky spojené s jejich konsolidací nebo vyplácením, a proto část jeho závazků pochází z pozdější doby. Akcentoval, že do této situace se dostal, protože se snažil své závazky hradit a ne naopak, a že návrhem na povolení oddlužení nesleduje žádný nepoctivý záměr, přičemž soud vůbec nepřihlédl k důvodům sděleným v předchozím podání. Domníval se, že nepoctivost návrhu na povolení oddlužení nelze vyvozovat pouze z toho, že velká část jeho závazků vznikla nedlouho před zahájením insolvenčního řízení, neboť takové pravidlo by zcela znemožnilo řešit tíživou finanční situaci dlužníkům, kteří se do poslední chvíle snaží své závazky řešit-byť poněkud nešťastně prostřednictvím dalších půjček a úvěrů-ale v určité chvíli si uvědomí, že situaci takto řešit nelze a požádají o oddlužení. Vyvozoval, že takový přístup posoudil jako prostý nepoctivosti i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 32/2011. Namítal, že nerozpoznal svou neschopnost budoucí závazky splácet a další smlouvy o úvěru či půjčce uzavřel s čistým svědomím, že dluh určitě uhradí. Doplnil, že o oddlužení v době uzavření smluv rozhodně nepřemýšlel a návrh na povolení oddlužení je jeho snahou řešit závazky smysluplně. Domníval se, že soud prvního stupně nezohlednil jeho celkovou finanční situaci a způsob, jak se do ní dostal a jakým své předchozí půjčky hradil nebo se snažil hradit, což popsal i ve svém předchozím podání. Nepovažoval za správné a pravdivé tvrzení věřitele COOL CREDIT ze dne 24.2.2016, neboť měl snahu svou situaci do posledního okamžiku řešit a není na místě umožnit věřitelům posuzovat jeho poctivost, aniž jsou s jeho situací blíže seznámeni.
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.
Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.
Podle § 136 odst. 4 věty druhé IZ uloží insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.
Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh.
Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.
Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).
Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. jestliže dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010). Nepoctivému záměru může nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010). Odvolací soud je přesvědčen o tom, že posouzení toho, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem, ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová, o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů podle § 399 odst. 1 IZ se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 IZ) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sen.zn. 29 NSČR 32/2011).
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení (A-1) vylíčil, že má u 13 věřitelů celkem 21 závazků v celkové výši 475.405,-Kč, tedy má u více věřitelů peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž je mimo jeho možnosti závazky řádně plnit a je v platební neschopnosti. V kolonce č. 7 dále řádně identifikoval své věřitele včetně uvedení data splatnosti jejich pohledávek, v kolonce č. 10 uvedl, že pobírá mzdu v průměrné výši 18.921,-Kč čistého měsíčně. K insolvenčnímu návrhu přiložil řádné seznamy svých závazků, majetku, zaměstnanců a listiny dokládající jeho úpadek (A-2). Podáním došlým soudu dne 24.2.2016 (A-5) namítal věřitel COOL CREDIT, s.r.o., že dlužník svým jednáním od počátku sledoval nepoctivý záměr předpokládaný § 395 IZ, jestliže si vzal půjčku ve výši 2.600,-Kč s úmyslem ji nikdy nesplatit, a proto by mu neměla být poskytnuta ochrana ve formě oddlužení. Usnesením ze dne 25.2.2016 (A-7) soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k pochybnostem o poctivosti svého záměru, neboť všechny závazky dlužníka byly uzavřeny v posledních 6 měsících před podáním návrhu na povolení oddlužení, tj. v době, kdy již byl srozuměn se stavem hrozícího úpadku, jinými slovy dlužník si již v době uzavírání těchto závazků musel být vědom, že je nebude řádně hradit. Vyjádřením došlým soudu dne 3.3.2016 (A-8) dlužník vysvětloval, že chtěl své dluhy vyřešit konsolidací půjček, ale to jeho situaci řešilo pouze částečně, a proto také přistoupil na nabídku nebankovních společností, dále přesvědčoval, že chtěl dostát splacení svých závazků a přiložil dokumenty k prokázání jeho tvrzení.
Soud prvního stupně shledal v konání dlužníka nepoctivý závěr, který odůvodnil toliko tím, že většina úvěrů co do počtu závazků byla zřejmě čerpána ve 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu, kdy si dlužník musel být vědom, že závazky nebude schopen řádně plnit. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. V prvé řadě je třeba uvést, že odůvodnění napadeného usnesení není přesvědčivé (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s vyjádřením, které mu dlužník k jeho výzvě dne 3.3.2016 (A-8) předložil, pouze konstatoval, že dlužník pochybnosti o poctivém záměru popřel. Odvolací soud připomíná, že k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení z tohoto důvodu je třeba se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je jím sledován nepoctivý záměr, v pochybnostech je namístě oddlužení povolit. Dlužník v daném vysvětlil a doložil, že se pokusil své finanční problémy vyřešit konsolidací půjček, přičemž nejvýznamnější závazek vzniklý ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet-konsolidace půjček ze dne 15.7.2015 (A-2/63-68), podle níž mu GE Money Bank, a.s. poskytla částku 226.000,-Kč účelově na úplnou úhradu dluhů vůči České spořitelně, a.s., a CETELEM ČR, a.s., dlužník sjednal v době delší 6 měsíců podání návrhu na povolení oddlužení, předchozí smlouva mezi dlužníkem a GE Money Bank, a.s. za účelem konsolidace půjček zněla na částku 132.000,-Kč (viz. dokument na č.l. A-2/66). Odvolací soud proto nepřisvědčil strohému konstatování soudu prvního stupně, že dlužník čerpal většinu půjček ve 3 měsících před podáním návrhu na povolení oddlužení. Dokumenty, které dlužník přiložil ke svému vyjádření ze dne 3.3.2016 (A-8) nasvědčují jeho tvrzení, že se svou situaci do poslední chvíle snažil řešit pomocí nebankovních společností a poněkud nešťastně prostřednictvím různých zprostředkovatelských služeb. Odvolací soud z těchto důvodů neshledal, že by dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý závěr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Dlužníkova ekonomická nabídka pro oddlužení je přitom zcela zjevně dostatečná.
K posouzení důvodnosti odvolání je přitom určující, že za dané situace nejsou splněny předpoklady k uložení povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ, neboť soud prvního stupně může o insolvenčním návrhu dlužníka rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil ve výroku uvedeným způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V Praze dne 18. dubna 2016
Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková
KSUL 46 INS 4143/2016 4 VSPH 621/2016-A-14
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka anonymizovano anonymizovano , nar. anonymizovano , bytem Kosmonautů 2018/4, Litoměřice, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 4143/2016-A-9 ze dne 8. března 2016,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 46 INS 4143/2016-A-9 ze dne 8. března 2016 s e m ě n í tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dlužníkovi neukládá.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužníkovi anonymizovano anonymizovano (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 22.2.2016 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. Odkazoval na § 106, § 103, § 104, § 108, § 132 a § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ). Rozvedl, že usnesením ze dne 25.2.2016 (A-7) vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k pochybnostem o poctivosti svého záměru a dlužník je popřel. Shledal v konání dlužníka nepoctivý záměr, neboť většina jeho úvěrů co do počtu závazků byla zřejmě čerpána ve 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu, kdy si dlužník musel být vědom, že závazky nebude schopen řádně hradit. Měl za to, že za dané situace by mu nezbylo nic jiného, než zamítnout návrh dlužníka na povolení oddlužení a prohlásit konkurs na jeho majetek. Vysvětloval, že minimální odměna insolvenčního správce činí 45.000,-Kč a uložil dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.
Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (A-10) a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil. Argumentoval zejména tím, že na splácení předchozích půjček si mimo jiné půjčoval u jiných společností na poplatky spojené s jejich konsolidací nebo vyplácením, a proto část jeho závazků pochází z pozdější doby. Akcentoval, že do této situace se dostal, protože se snažil své závazky hradit a ne naopak, a že návrhem na povolení oddlužení nesleduje žádný nepoctivý záměr, přičemž soud vůbec nepřihlédl k důvodům sděleným v předchozím podání. Domníval se, že nepoctivost návrhu na povolení oddlužení nelze vyvozovat pouze z toho, že velká část jeho závazků vznikla nedlouho před zahájením insolvenčního řízení, neboť takové pravidlo by zcela znemožnilo řešit tíživou finanční situaci dlužníkům, kteří se do poslední chvíle snaží své závazky řešit-byť poněkud nešťastně prostřednictvím dalších půjček a úvěrů-ale v určité chvíli si uvědomí, že situaci takto řešit nelze a požádají o oddlužení. Vyvozoval, že takový přístup posoudil jako prostý nepoctivosti i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sen. zn. 29 NSČR 32/2011. Namítal, že nerozpoznal svou neschopnost budoucí závazky splácet a další smlouvy o úvěru či půjčce uzavřel s čistým svědomím, že dluh určitě uhradí. Doplnil, že o oddlužení v době uzavření smluv rozhodně nepřemýšlel a návrh na povolení oddlužení je jeho snahou řešit závazky smysluplně. Domníval se, že soud prvního stupně nezohlednil jeho celkovou finanční situaci a způsob, jak se do ní dostal a jakým své předchozí půjčky hradil nebo se snažil hradit, což popsal i ve svém předchozím podání. Nepovažoval za správné a pravdivé tvrzení věřitele COOL CREDIT ze dne 24.2.2016, neboť měl snahu svou situaci do posledního okamžiku řešit a není na místě umožnit věřitelům posuzovat jeho poctivost, aniž jsou s jeho situací blíže seznámeni.
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.
Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.
Podle § 136 odst. 4 věty druhé IZ uloží insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.
Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh.
Povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit dlužníkovi (který není osobou uvedenou v druhé a třetí větě § 108 odst. 1 IZ), jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci.
Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).
Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Na nepoctivý záměr dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ lze usuzovat např. jestliže dlužník krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení uzavře smlouvu o převodu nemovitostí a kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých (nezajištěných) závazků, ale uspokojí pouze věřitele, které lze považovat za osoby jemu blízké (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.5.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010). Nepoctivému záměru může nasvědčovat též jednání dlužníka, který náležitě neobjasní důvod, proč uzavřel smlouvy o půjčce, z nichž vyplynuly závazky, jež mají být předmětem oddlužení, za situace, kdy konečným příjemcem poskytnutých finančních prostředků byla třetí osoba (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 2460/2010, 2 VSOL 184/2010). Odvolací soud je přesvědčen o tom, že posouzení toho, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem, ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová, o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů podle § 399 odst. 1 IZ se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 IZ) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sen.zn. 29 NSČR 32/2011).
Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení (A-1) vylíčil, že má u 13 věřitelů celkem 21 závazků v celkové výši 475.405,-Kč, tedy má u více věřitelů peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž je mimo jeho možnosti závazky řádně plnit a je v platební neschopnosti. V kolonce č. 7 dále řádně identifikoval své věřitele včetně uvedení data splatnosti jejich pohledávek, v kolonce č. 10 uvedl, že pobírá mzdu v průměrné výši 18.921,-Kč čistého měsíčně. K insolvenčnímu návrhu přiložil řádné seznamy svých závazků, majetku, zaměstnanců a listiny dokládající jeho úpadek (A-2). Podáním došlým soudu dne 24.2.2016 (A-5) namítal věřitel COOL CREDIT, s.r.o., že dlužník svým jednáním od počátku sledoval nepoctivý záměr předpokládaný § 395 IZ, jestliže si vzal půjčku ve výši 2.600,-Kč s úmyslem ji nikdy nesplatit, a proto by mu neměla být poskytnuta ochrana ve formě oddlužení. Usnesením ze dne 25.2.2016 (A-7) soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby se vyjádřil k pochybnostem o poctivosti svého záměru, neboť všechny závazky dlužníka byly uzavřeny v posledních 6 měsících před podáním návrhu na povolení oddlužení, tj. v době, kdy již byl srozuměn se stavem hrozícího úpadku, jinými slovy dlužník si již v době uzavírání těchto závazků musel být vědom, že je nebude řádně hradit. Vyjádřením došlým soudu dne 3.3.2016 (A-8) dlužník vysvětloval, že chtěl své dluhy vyřešit konsolidací půjček, ale to jeho situaci řešilo pouze částečně, a proto také přistoupil na nabídku nebankovních společností, dále přesvědčoval, že chtěl dostát splacení svých závazků a přiložil dokumenty k prokázání jeho tvrzení.
Soud prvního stupně shledal v konání dlužníka nepoctivý závěr, který odůvodnil toliko tím, že většina úvěrů co do počtu závazků byla zřejmě čerpána ve 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu, kdy si dlužník musel být vědom, že závazky nebude schopen řádně plnit. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. V prvé řadě je třeba uvést, že odůvodnění napadeného usnesení není přesvědčivé (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s vyjádřením, které mu dlužník k jeho výzvě dne 3.3.2016 (A-8) předložil, pouze konstatoval, že dlužník pochybnosti o poctivém záměru popřel. Odvolací soud připomíná, že k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení z tohoto důvodu je třeba se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že je jím sledován nepoctivý záměr, v pochybnostech je namístě oddlužení povolit. Dlužník v daném vysvětlil a doložil, že se pokusil své finanční problémy vyřešit konsolidací půjček, přičemž nejvýznamnější závazek vzniklý ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet-konsolidace půjček ze dne 15.7.2015 (A-2/63-68), podle níž mu GE Money Bank, a.s. poskytla částku 226.000,-Kč účelově na úplnou úhradu dluhů vůči České spořitelně, a.s., a CETELEM ČR, a.s., dlužník sjednal v době delší 6 měsíců podání návrhu na povolení oddlužení, předchozí smlouva mezi dlužníkem a GE Money Bank, a.s. za účelem konsolidace půjček zněla na částku 132.000,-Kč (viz. dokument na č.l. A-2/66). Odvolací soud proto nepřisvědčil strohému konstatování soudu prvního stupně, že dlužník čerpal většinu půjček ve 3 měsících před podáním návrhu na povolení oddlužení. Dokumenty, které dlužník přiložil ke svému vyjádření ze dne 3.3.2016 (A-8) nasvědčují jeho tvrzení, že se svou situaci do poslední chvíle snažil řešit pomocí nebankovních společností a poněkud nešťastně prostřednictvím různých zprostředkovatelských služeb. Odvolací soud z těchto důvodů neshledal, že by dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý závěr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Dlužníkova ekonomická nabídka pro oddlužení je přitom zcela zjevně dostatečná.
K posouzení důvodnosti odvolání je přitom určující, že za dané situace nejsou splněny předpoklady k uložení povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 věty in fine IZ, neboť soud prvního stupně může o insolvenčním návrhu dlužníka rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil ve výroku uvedeným způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V Praze dne 18. dubna 2016
Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková