4 VSPH 403/2016-A-11
KSUL 69 INS 1836/2016 4 VSPH 403/2016-A-11
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení manželů-dlužníků Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , a Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Petrohrad 30, zahájeném k návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2016, č.j. KSUL 69 INS 1836/2016-A-6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2016, č.j. KSUL 69 INS 1836/2016-A-6, se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zastavil řízení o insolvenčním návrhu, jímž se manželé-dlužníci Rudolf Sochor (dále též dlužník) a Jaroslava anonymizovano (dále též dlužnice; oba dále též jen dlužníci) domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení.
V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 21.1.2016. Konstatoval, že o téže věci je již vedeno řízení pod sp. zn. KSUL 69 INS 1836/2016, které nebylo pravomocně skončeno. Proto postupoval podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a později zahájené řízení pro překážku litispendence (věci zahájené) zastavil.
Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému řízení. Uvedli, že je jim známo, že nemohou podat nový návrh na oddlužení, dokud není původní insolvenční řízení skončeno, ale jejich situace je natolik neúnosná, že nemohou dále vyčkávat. Měli za to, že původní insolvenční řízení, v němž byl prohlášen konkurs, mělo být už dávno skončeno, a to, že se tak dosud nestalo, není jejich vinnou. Nátlak ze strany věřitelů a nárůst úroků je tak veliký, že nemohli konat jinak, než podat nový návrh na povolení oddlužení.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům.
Podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle § 83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle § 107 odst. 1 IZ se další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí pro dalšího insolvenčního navrhovatele stav řízení v době jeho přistoupení k řízení.
Z výše citovaných ustanovení plyne, že překážka litispendence se v insolvenčním řízení uplatní (jen) v případě, kdy táž osoba (věřitel nebo dlužník) podá ohledně téhož dlužníka další (nový) insolvenční návrh dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jeho původním návrhu. V ostatních případech (je-li různými subjekty podáno více insolvenčních návrhů vůči témuž dlužníkovi a o některém z nich nebylo pravomocně rozhodnuto) je uplatnění této překážky vyloučeno speciální úpravou obsaženou v § 107 IZ.
Z insolvenčního rejstříku zjistil odvolací soud tyto rozhodné skutečnosti: 1) dne 19.1.2012 bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 1260/2012 zahájeno insolvenční řízení o dřívějším insolvenčním návrhu dlužníka, v němž byl dne 21.2.2012 (A-12) zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, dne 20.11.2015 (B-26) byla schválena konečná zpráva a dne 25.1.2016 (B-27) byl předložen rozdělovací návrh; tento konkurs dosud nebyl zrušen; 3) dne 21.1.2016 podali oba dlužníci nový insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení pod sp. zn. KSUL 69 INS 1836/2016; 4) napadeným usnesením ze dne 1.2.2016 insolvenční soud zastavil řízení o novém insolvenčním návrhu dlužníků pro překážku litispendence.
Ze shora učiněných zjištění je zjevné, že překážka litispendence ohledně neskončeného řízení o dřívějším insolvenčním návrhu vedeném ohledně dlužníka pod sp. zn. KSUL 69 INS 1260/2012 zde existovala v okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení o novém insolvenčním návrhu obou dlužníků (21.1.2016) pod sp. zn. KSUL 69 INS 1836/2016 a také v okamžiku, kdy insolvenční soud rozhodl o zastavení řízení napadeným usnesením (1.2.2016).
Podle § 146 odst. 2 IZ se v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 IZ nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutím podle § 142 IZ se rozumí také rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit (§ 142 písm. b/ IZ). Tedy pokud by snad překážka litispendence v době rozhodování odvolacího soudu již odpadla, nebylo by možno k této skutečnosti přihlédnout.
Podle ustálené judikatury se překážka litispendence tradičně považuje za neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro níž je soud povinen řízení zastavit, ledaže by tato překážka odpadla dříve, než bylo řízení zastaveno (popř. pravomocně rozhodnuto ve věci samé). Tak tomu však v této věci nebylo, neboť insolvenční soud řízení o novém návrhu zastavil (1.2.2016) v době, kdy dřívější insolvenční řízení dosud neskončilo. Závěr soudu I. stupně, že v daném případě nebylo možno pro překážku litispendence pokračovat v řízení o novém insolvenčním návrhu, je tedy správný.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.
Pro úplnost je třeba dodat, že dokud není dřívější insolvenční řízení vedené jen ohledně dlužníka skončeno, nemohou se oba dlužníci domáhat ochrany před svými věřiteli podáním společného návrhu na povolení oddlužení spojeným s insolvenčním návrhem; dlužnice však samostatně takový návrh podat může, pokud ohledně ní žádné dřívější insolvenční řízení již neprobíhá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).
V Praze dne 3. března 2016
JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Mandáková
KSUL 69 INS 1836/2016 4 VSPH 403/2016-A-11
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení manželů-dlužníků Rudolfa anonymizovano , anonymizovano , a Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Petrohrad 30, zahájeném k návrhu dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2016, č.j. KSUL 69 INS 1836/2016-A-6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. února 2016, č.j. KSUL 69 INS 1836/2016-A-6, se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem zastavil řízení o insolvenčním návrhu, jímž se manželé-dlužníci Rudolf Sochor (dále též dlužník) a Jaroslava anonymizovano (dále též dlužnice; oba dále též jen dlužníci) domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení.
V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 21.1.2016. Konstatoval, že o téže věci je již vedeno řízení pod sp. zn. KSUL 69 INS 1836/2016, které nebylo pravomocně skončeno. Proto postupoval podle § 104 odst. 1 o.s.ř. a později zahájené řízení pro překážku litispendence (věci zahájené) zastavil.
Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali a požadovali, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému řízení. Uvedli, že je jim známo, že nemohou podat nový návrh na oddlužení, dokud není původní insolvenční řízení skončeno, ale jejich situace je natolik neúnosná, že nemohou dále vyčkávat. Měli za to, že původní insolvenční řízení, v němž byl prohlášen konkurs, mělo být už dávno skončeno, a to, že se tak dosud nestalo, není jejich vinnou. Nátlak ze strany věřitelů a nárůst úroků je tak veliký, že nemohli konat jinak, než podat nový návrh na povolení oddlužení.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k těmto zjištěním a závěrům.
Podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř., nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Podle § 83 odst. 1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle § 107 odst. 1 IZ se další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí pro dalšího insolvenčního navrhovatele stav řízení v době jeho přistoupení k řízení.
Z výše citovaných ustanovení plyne, že překážka litispendence se v insolvenčním řízení uplatní (jen) v případě, kdy táž osoba (věřitel nebo dlužník) podá ohledně téhož dlužníka další (nový) insolvenční návrh dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jeho původním návrhu. V ostatních případech (je-li různými subjekty podáno více insolvenčních návrhů vůči témuž dlužníkovi a o některém z nich nebylo pravomocně rozhodnuto) je uplatnění této překážky vyloučeno speciální úpravou obsaženou v § 107 IZ.
Z insolvenčního rejstříku zjistil odvolací soud tyto rozhodné skutečnosti: 1) dne 19.1.2012 bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 1260/2012 zahájeno insolvenční řízení o dřívějším insolvenčním návrhu dlužníka, v němž byl dne 21.2.2012 (A-12) zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, dne 20.11.2015 (B-26) byla schválena konečná zpráva a dne 25.1.2016 (B-27) byl předložen rozdělovací návrh; tento konkurs dosud nebyl zrušen; 3) dne 21.1.2016 podali oba dlužníci nový insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení pod sp. zn. KSUL 69 INS 1836/2016; 4) napadeným usnesením ze dne 1.2.2016 insolvenční soud zastavil řízení o novém insolvenčním návrhu dlužníků pro překážku litispendence.
Ze shora učiněných zjištění je zjevné, že překážka litispendence ohledně neskončeného řízení o dřívějším insolvenčním návrhu vedeném ohledně dlužníka pod sp. zn. KSUL 69 INS 1260/2012 zde existovala v okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení o novém insolvenčním návrhu obou dlužníků (21.1.2016) pod sp. zn. KSUL 69 INS 1836/2016 a také v okamžiku, kdy insolvenční soud rozhodl o zastavení řízení napadeným usnesením (1.2.2016).
Podle § 146 odst. 2 IZ se v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 IZ nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutím podle § 142 IZ se rozumí také rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit (§ 142 písm. b/ IZ). Tedy pokud by snad překážka litispendence v době rozhodování odvolacího soudu již odpadla, nebylo by možno k této skutečnosti přihlédnout.
Podle ustálené judikatury se překážka litispendence tradičně považuje za neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro níž je soud povinen řízení zastavit, ledaže by tato překážka odpadla dříve, než bylo řízení zastaveno (popř. pravomocně rozhodnuto ve věci samé). Tak tomu však v této věci nebylo, neboť insolvenční soud řízení o novém návrhu zastavil (1.2.2016) v době, kdy dřívější insolvenční řízení dosud neskončilo. Závěr soudu I. stupně, že v daném případě nebylo možno pro překážku litispendence pokračovat v řízení o novém insolvenčním návrhu, je tedy správný.
Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.
Pro úplnost je třeba dodat, že dokud není dřívější insolvenční řízení vedené jen ohledně dlužníka skončeno, nemohou se oba dlužníci domáhat ochrany před svými věřiteli podáním společného návrhu na povolení oddlužení spojeným s insolvenčním návrhem; dlužnice však samostatně takový návrh podat může, pokud ohledně ní žádné dřívější insolvenční řízení již neprobíhá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).
V Praze dne 3. března 2016
JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Mandáková