3 VSPH 982/2012-A-13
KSUL 46 INS 16014/2012 3 VSPH 982/2012-A-13
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Varnsdorfu, Husitská 144, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. července 2012, č.j. KSUL 46 INS 16014/2012-A-6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. července 2012, č.j. KSUL 46 INS 16014/2012-A-6, se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) uložil dlužníkovi ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,--Kč na označený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny.
V odůvodnění usnesení insolvenčního soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, že z jeho insolvenčního návrhu vyplývá, že má pohledávky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jejichž řádné splácení zastavil před 1-3 měsíci, neboť možnost úhrady jejich splátek nedovolaly jeho nedostatečné příjmy z podnikání, jež ukončil k 28.5.2012. Uvedl, že dlužník přiložil zákonem požadované seznamy majetku, závazků a zaměstnanců podle § 104 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a svá tvrzení o svém úpadku doložil listinami. Dále vyšel insolvenční soud ze zjištění, že dlužník má závazky ke dvěma věřitelům, jež pochází z jeho podnikání, ve výši přes 150.000,--Kč představující více než 60 % všech jeho závazků. Insolvenční soud odkázal na soudní praxi, podle níž za dlužníkem, který není podnikatelem se rozumí taková osoba, která nevykonává podnikatelskou činnost a zároveň nemá dluhy vzešlé z podnikání. Dovodil tak, že insolvenční návrh má náležitosti podle § 103 InsZ, že však s ohledem na povahu jeho závazků lze očekávat řešení úpadku konkursem, neboť dlužníkovo oddlužení se jeví jako nepřípustné podle § 390 InsZ. Poté, co zjistil, že dlužníkovým jediným majetkem je opotřebované vybavení domácnosti (pravděpodobně v zaniklém, ale dosud nevypořádaném společném jmění rozvedených manželů) a automobil v hodnotě cca 4.000,--Kč, a jeho závazky činí celkem 288.080,--Kč, cituje ustanovení § 108 InsZ dospěl k závěru, že náklady insolvenčního řízení, mezi něž vždy patří odměna insolvenčního správce a náhrada jeho hotových výdajů, nebude možné zajistit jinak než uložením zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při určení její výše uvedl, že minimální odměna správce při zpeněžení v konkursu je garantována částkou 45.000,--Kč a že lze očekávat i jeho hotové výdaje související ze zajištěním majetku, s náhradou cestovného, poštovného apod. Za přiměřenou proto shledal zálohu ve výši 40.000,--Kč při úvaze, že lze očekávat alespoň nepatrné zpeněžení dlužníkova majetku. Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním s návrhem, aby odvolací soud uloženou mu povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zrušil, přestože si je vědom, že nebyla určena v maximální výši, neboť není v jeho silách uhradit zálohu ve vyšší výši než 15.000,--Kč.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).
Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 InsZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 InsZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.
V daném případě nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník kumulativně nesplňuje podmínky § 144 odst. 1 InsZ, především není obchodní společností v likvidaci na základě rozhodnutí soudu, který by zároveň jmenoval jejího likvidátora ze seznamu insolvenčních správců.
Z insolvenčního spisu plyne, že dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, že jeho závazky jsou po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů a že tyto závazky nesplácí po dobu 3 měsíců, má pouze běžné vybavení domácnosti, jež je opotřebované, a je vlastníkem osobního automobilu značky Škoda-Felicia combi, rok výroby 1999, nemá žádný finanční majetek ani nemovitosti, oproti tomu má závazky vůči svým věřitelům v rozsahu 288.080,--Kč, z nichž závazky z podnikání dlužníka činí celkem 172.406,--Kč. Z registru ekonomických subjektů pak vyplývá, že dlužník podnikal jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona zapsaná v obchodním rejstříku pod IČO 11444321 od 24.7.1990 do 28.5.2012.
Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, neboť dlužníkovy závazky z podnikání dosahují 60 % všech závazků. V takovém případě náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45 tis. Kč. V konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován jak ze zpeněžení majetku dlužníka (zpeněžení věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 InsZ), tak z postižitelné části příjmů, jež dlužník v průběhu konkursu získá (§ 207 odst. 2 InsZ). Odvolací soud souhlasí s tím, že je třeba zajistit prostředky na úhradu nákladů insolvenčního správce ve formě zálohy na náklady insolvenčního řízení s ohledem na dlužníkovy majetkové poměry, a proto závěr insolvenčního soudu o tom, že je třeba zálohu uložit, je zcela správný. Odvolací soud souhlasí i s výší uložené zálohy, neboť ta odpovídá nákladům insolvenčního řízení při očekávatelném řešení dlužníkova úpadku konkursem a objemu možného výtěžku zpeněžení dlužníkova nepatrného majetku.
Insolvenční soud tedy postupoval správně, pokud dlužníkovi napadeným usnesením povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil ve výši 40.000,--Kč.
Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 14. srpna 2012
JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva
.
KSUL 46 INS 16014/2012 3 VSPH 982/2012-A-13
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem ve Varnsdorfu, Husitská 144, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. července 2012, č.j. KSUL 46 INS 16014/2012-A-6,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. července 2012, č.j. KSUL 46 INS 16014/2012-A-6, se p o t v r z u j e .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem (insolvenční soud) uložil dlužníkovi ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,--Kč na označený účet soudu nebo hotově do jeho pokladny.
V odůvodnění usnesení insolvenčního soud uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení na předepsaném formuláři, že z jeho insolvenčního návrhu vyplývá, že má pohledávky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jejichž řádné splácení zastavil před 1-3 měsíci, neboť možnost úhrady jejich splátek nedovolaly jeho nedostatečné příjmy z podnikání, jež ukončil k 28.5.2012. Uvedl, že dlužník přiložil zákonem požadované seznamy majetku, závazků a zaměstnanců podle § 104 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a svá tvrzení o svém úpadku doložil listinami. Dále vyšel insolvenční soud ze zjištění, že dlužník má závazky ke dvěma věřitelům, jež pochází z jeho podnikání, ve výši přes 150.000,--Kč představující více než 60 % všech jeho závazků. Insolvenční soud odkázal na soudní praxi, podle níž za dlužníkem, který není podnikatelem se rozumí taková osoba, která nevykonává podnikatelskou činnost a zároveň nemá dluhy vzešlé z podnikání. Dovodil tak, že insolvenční návrh má náležitosti podle § 103 InsZ, že však s ohledem na povahu jeho závazků lze očekávat řešení úpadku konkursem, neboť dlužníkovo oddlužení se jeví jako nepřípustné podle § 390 InsZ. Poté, co zjistil, že dlužníkovým jediným majetkem je opotřebované vybavení domácnosti (pravděpodobně v zaniklém, ale dosud nevypořádaném společném jmění rozvedených manželů) a automobil v hodnotě cca 4.000,--Kč, a jeho závazky činí celkem 288.080,--Kč, cituje ustanovení § 108 InsZ dospěl k závěru, že náklady insolvenčního řízení, mezi něž vždy patří odměna insolvenčního správce a náhrada jeho hotových výdajů, nebude možné zajistit jinak než uložením zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při určení její výše uvedl, že minimální odměna správce při zpeněžení v konkursu je garantována částkou 45.000,--Kč a že lze očekávat i jeho hotové výdaje související ze zajištěním majetku, s náhradou cestovného, poštovného apod. Za přiměřenou proto shledal zálohu ve výši 40.000,--Kč při úvaze, že lze očekávat alespoň nepatrné zpeněžení dlužníkova majetku. Toto usnesení napadl dlužník v zákonem stanovené lhůtě odvoláním s návrhem, aby odvolací soud uloženou mu povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení zrušil, přestože si je vědom, že nebyla určena v maximální výši, neboť není v jeho silách uhradit zálohu ve vyšší výši než 15.000,--Kč.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Podle § 108 InsZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,--Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).
Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 InsZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 InsZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.
V daném případě nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník kumulativně nesplňuje podmínky § 144 odst. 1 InsZ, především není obchodní společností v likvidaci na základě rozhodnutí soudu, který by zároveň jmenoval jejího likvidátora ze seznamu insolvenčních správců.
Z insolvenčního spisu plyne, že dlužník podal insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, že jeho závazky jsou po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů a že tyto závazky nesplácí po dobu 3 měsíců, má pouze běžné vybavení domácnosti, jež je opotřebované, a je vlastníkem osobního automobilu značky Škoda-Felicia combi, rok výroby 1999, nemá žádný finanční majetek ani nemovitosti, oproti tomu má závazky vůči svým věřitelům v rozsahu 288.080,--Kč, z nichž závazky z podnikání dlužníka činí celkem 172.406,--Kč. Z registru ekonomických subjektů pak vyplývá, že dlužník podnikal jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona zapsaná v obchodním rejstříku pod IČO 11444321 od 24.7.1990 do 28.5.2012.
Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, neboť dlužníkovy závazky z podnikání dosahují 60 % všech závazků. V takovém případě náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45 tis. Kč. V konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován jak ze zpeněžení majetku dlužníka (zpeněžení věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 InsZ), tak z postižitelné části příjmů, jež dlužník v průběhu konkursu získá (§ 207 odst. 2 InsZ). Odvolací soud souhlasí s tím, že je třeba zajistit prostředky na úhradu nákladů insolvenčního správce ve formě zálohy na náklady insolvenčního řízení s ohledem na dlužníkovy majetkové poměry, a proto závěr insolvenčního soudu o tom, že je třeba zálohu uložit, je zcela správný. Odvolací soud souhlasí i s výší uložené zálohy, neboť ta odpovídá nákladům insolvenčního řízení při očekávatelném řešení dlužníkova úpadku konkursem a objemu možného výtěžku zpeněžení dlužníkova nepatrného majetku.
Insolvenční soud tedy postupoval správně, pokud dlužníkovi napadeným usnesením povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil ve výši 40.000,--Kč.
Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 14. srpna 2012
JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva
.