3 VSPH 53/2012-B-15
KSHK 45 INS 6363/2011 3 VSPH 53/2012-B-15
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Havlovice 146, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 6363/2011-B-8/celk.2, ze dne 10. října 2011,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 6363/2011-B-8/celk.2, ze dne 10. října 2011, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 45 INS 6363/2011-B-8/celk.2, ze dne 10.10.2011, v bodě I. výroku zamítl návrh na povolení oddlužení dlužnice Jaroslavy anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku na její majetek prohlásil konkurs, v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě IV. výroku uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají 10.10.2011 v 17:28 hod.
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo 15.4.2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice a usnesením z 15.6.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice a ustanoven insolvenční správce. Soud konstatoval, že při přezkumném jednání 16.8.2011 byly zjištěny pohledávky sedmi přihlášených věřitelů dlužnice v celkové výši 508.362,80 Kč, přičemž u pěti věřitelů je vznik jejich pohledávek datován v rozmezí asi pěti měsíců před zahájením insolvenčního řízení a uvedl jednotlivé věřitele s jejich pohledávkami s tím, že v případě pohledávky č. 2 věřitele č. P3 vznikla tato pohledávka 15 dní před zahájením řízení.
Cituje § 395 odst. 1 písm. a) a § 396 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), vyslovil, že má za to, že dlužnice svým jednáním sledovala nepoctivý záměr právě ze shora uvedených důvodů jejich vzniku, tj. v rozmezí pěti měsíců před podáním návrhu, a že se domnívá, že minimálně u věřitelů č. P3 a P6 musela dlužnice již v době vzniku těchto pohledávek vědět, tj. jeden měsíc před zahájením řízení, že svým závazkům nebude schopna dostát, a že svoji tíživou finanční situaci bude řešit v rámci insolvenčního řízení-návrhem na povolení oddlužení, jež umožňuje dlužníkům se osvobodit od zbytku svých závazků. Uzavřel, že dlužnice již v době podání návrhu si musela být vědoma toho, že s ohledem na své příjmy, vyživovací povinnosti a výši závazků by pohledávky svých věřitelů neuspokojila v plné výši, a že navyšováním svých závazků v době před podáním návrhu vědomě zkracovala možné uspokojení pohledávek svých věřitelů, a proto její návrh na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ zamítl a podle § 396 odst. 1 IZ soud současně rozhodl o řešení úpadku dlužnice konkursem s tím, že ve smyslu § 314 odst. 1 písm. a) IZ bude projednáván jako nepatrný.
Toto usnesení napadla dlužnice včasným odvoláním proti bodu I. výroku o zamítnutí jejího návrhu na povolení oddlužení. Namítla, že podáním žádosti o povolení oddlužení nesledovala nějaký nepoctivý záměr, neboť jak již uvedla v návrhu, její finanční problémy začaly v polovině roku 2010, když žádala o konsolidaci dvou úvěrů, avšak nebylo jí vyhověno z důvodu, že její bývalý manžel ji nevyjmul ze smlouvy o hypotečním úvěru, ačkoliv tak měl udělat na základě rozsudku soudu o majetkoprávním vyrovnání po rozvodu, takže nadále figurovala v registru dlužníků. Pokračovala, že uvedenou situaci chtěla řešit urychleně nebankovní půjčkou, kterou chtěla předčasně splatit z peněz získaných v dědictví (cca 200 tis. Kč), avšak dědické řízení nebylo ukončeno, i když byla sourozenci ujišťována, že ji vyplatí. Pak již vytloukala půjčku půjčkou a při jedné z těchto transakcí byla podvedena obchodní zástupkyní, jež peníze věřiteli Provident nepředala a dostala se do ještě větších finančních problémů; o uvedených skutečnostech soud prvního stupně byl informován i z předložených dokladů k návrhu, ale nebral na ně zřetel. Dodala, že na tuto obchodní zástupkyni podala trestní oznámení, přesto půjčku uvedenému věřiteli musí splácet téměř celou od začátku. Z uvedených důvodů se rozhodla řešit svou tíživou finanční situaci povolením oddlužení. Uzavřela, že v případě věřitele P6 se jednalo o půjčku ve výši 10 tis. Kč, což nepovažuje za částku, jíž se mohla nebo chtěla obohatit, obdobně u věřitele P3, kdy docházelo ke konsolidaci půjček a v konečném důsledku jí po doplatku předchozích půjček nezbylo téměř nic a kdy se stala obětí podvodu, jak uvedla shora.
Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je opodstatněné.
V posuzovaném případě brojila dlužnice proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž zamítl její návrh na povolení oddlužení s odůvodněním, že její chování předcházející podání návrhu na povolení oddlužení zakládá dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ předpoklad, že dlužnice tímto návrhem nesleduje poctivý záměr. Soud v tomto závěru vyšel z toho, že z pohledávek sedmi do insolvenčního řízení přihlášených věřitelů byly při přezkumném jednání zjištěny všechny tyto pohledávky v celkové výši 508.362,80 Kč, přičemž do období od 21.10.2010 do 31.3.2011 se datuje vznik pohledávek pěti věřitelů (P1, P3, P5, P6 a P7) v celkové výši 324.634,50 Kč, v případě věřitele P3 s dvěma přihlášenými pohledávkami je vznik pohledávky č. 2 datován k 31.3.2011, v případě věřitele P6 je vznik pohledávky datován k 15.3.2011 s tím, že si dlužnice musela být vědoma, že tyto dva závazky nebude schopna splatit a že bude řešit svou situaci oddlužením.
Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze dle § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Podle § 395 odst. 2 téhož zákona zamítne soud návrh i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009. V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje (jeho úsudku v tom směru napomáhá) stanovením domněnek nepoctivého záměru v § 395 odst. 3 IZ. Ani při naplnění některé z těchto domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.
Soud řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. Odvolací soud však shledal, že soud prvního stupně se při svém úsudku o nepoctivém záměru dlužnice v intencích výše uvedeného zcela neubíral.
Soud prvního stupně vytýkal dlužnici především její podstatné zadlužování v období 5 měsíců před podáním insolvenčního návrhu (spojeného s návrhem na oddlužení) s tím, že si v této době, naposledy těsně před podáním návrhu na povolení oddlužení, vzala dva další úvěry, a dovodil, že tímto svým jednáním sledovala nepoctivý záměr při vědomí, že svým závazkům nebude schopna dostát a svou finanční situaci bude řešit oddlužením.
Odvolací soud konstatuje, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval důvody a okolnostmi vzniku uvedených závazků, jak dlužnice namítla ve svém odvolání, neboť je uvedla a popsala již v samotném návrhu. Měl-li soud pochybnosti o jejím tvrzení vedoucím k postupnému zadlužení, bylo namístě, aby se těmito okolnostmi zabýval a vyvodil z nich právní závěry, což však neučinil.
Z obsahu spisu je zřejmé, že dlužnice ve sledovaném období říjen 2010 až březen 2011 čerpala půjčky a úvěry, jejichž výše podle přihlášek činí cca 324 tis. Kč, a že jejich splácení se ukázalo být nad její finanční možnosti, neboť jak uvedla v návrhu, splátky těchto dluhů představují měsíčně 17.324,--Kč při jejím příjmu ze zaměstnání, jenž činí necelých 17 tis. Kč čistého měsíčně, a jen dále zvyšovaly její zadlužení. Postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. Jinak řečeno, aby soud mohl uzavřít, že dlužnice při čerpání úvěrů v uvedeném období sledovala nepoctivý záměr, bylo třeba zjistit, na co půjčené finanční prostředky použila-zda na splácení dluhů, jak tvrdila, avšak zatím nijak toto své tvrzení dosud neprokázala, či na osobní potřebu nebo za jiným účelem. Vzhledem k uvedenému bylo na soudu, aby dlužnici vyzval k doplnění návrhu o vysvětlení a doložení toho, za jakým účelem jednotlivé půjčky čerpala a jak s takto nabytými prostředky naložila. Teprve na základě takových skutečností bude možno posoudit, zda si dlužnice další půjčky, jejichž splácení se posléze ukázalo být nad její finanční možnosti, brala ve snaze vybřednout ze svého zadlužení, anebo zda se ke své situaci nestavěla poctivým způsobem a její úpadek byl důsledkem chování, kterému dobrodiní oddlužení popřát nelze.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dosavadní obsah spisu nenasvědčuje domněnce, že půjčených prostředků dlužnice užívala v inkriminovaném období převážně k pořízení věcí osobní spotřeby, když podle seznamu majetku dlužníka (jehož správnost a úplnost nebyla zatím nijak zpochybněna) vlastní jen věci v celkové aktuální hodnotě oceněné insolvenčním správcem ve výši 7 tis. Kč. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení se ani nepodává, že by se dlužnice vědomě zadlužovala s perspektivou oddlužení (ve výši 30 % úhrady závazků), jak naznačil ve svých závěrech soud prvního stupně. Není přitom dána ani žádná z domněnek nepoctivého záměru dlužnice stanovených v § 395 odst. 3 IZ, a nenasvědčují mu doposud ani jiné skutečnosti ani chování dlužnice v insolvenčním řízení, když v něm zatím své procesní povinnosti plnila řádně.
Odvolací soud tedy uzavírá, že na rozdíl od soudu prvního stupně v dané fázi řízení neshledal dostatečné důvody pro závěr, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Jinou věcí je, zda dlužnice splňuje i další podmínku přípustnosti oddlužení stanovenou v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tj. zda je dán odůvodněný předpoklad, že v rámci oddlužení provedeného jedním ze zákonem předpokládaných způsobů bude schopna poskytnout svým nezajištěným věřitelům plnění v minimálním třicetiprocentním rozsahu (k nižšímu plnění žádný z věřitelů souhlas nedal). Touto otázkou se však soud prvního stupně-v důsledku svého odvolacím soudem nesdíleného úsudku o jiných důvodech opodstatňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení-doposud nezabýval.
K tomu nutno zdůraznit, že odvolacím soudem vyslovený závěr o absenci nepoctivého záměru dlužnice je činěn v mezích dané fáze insolvenčního řízení, a není vyloučeno, aby na základě nových rozhodných poznatků doznal v dalším řízení změny. Zkoumáním všech podmínek přípustnosti oddlužení stanovených v § 395 IZ se totiž soud zabývá i ve fázi po povolení oddlužení, a to v rámci posuzování, zda povolené oddlužení lze schválit či nikoli. Proto vyjdou-li po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení dodatečně najevo skutečnosti, pro něž je v předcházející fázi insolvenčního řízení třeba návrh na povolení oddlužení dle
§ 395 IZ zamítnout, soud dle § 405 odst. 1 IZ rozhodne o neschválení povoleného oddlužení. S takovým rozhodnutím (stejně jako se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení) je dle § 396 odst. 1 IZ spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem. Toto uvádí odvolací soud toliko pro úplnost, zmíněné nové okolnosti případu tedy ani nevylučuje, ani je nepředjímá.
Na základě výše uvedených zjištění a úvah postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a napadené usnesení zrušil jako celek, tedy jak v napadeném bodě I. výroku, tak i v souvisejících rozhodnutích pod body II. až IV. výroku o prohlášení konkursu a jeho projednávání jakožto konkursu nepatrného, která po odklizení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení postrádají procesního opodstatnění, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 16. února 2012
JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová
KSHK 45 INS 6363/2011 3 VSPH 53/2012-B-15
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Havlovice 146, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 6363/2011-B-8/celk.2, ze dne 10. října 2011,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 45 INS 6363/2011-B-8/celk.2, ze dne 10. října 2011, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. KSHK 45 INS 6363/2011-B-8/celk.2, ze dne 10.10.2011, v bodě I. výroku zamítl návrh na povolení oddlužení dlužnice Jaroslavy anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku na její majetek prohlásil konkurs, v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě IV. výroku uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají 10.10.2011 v 17:28 hod.
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo 15.4.2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice a usnesením z 15.6.2011 byl zjištěn úpadek dlužnice a ustanoven insolvenční správce. Soud konstatoval, že při přezkumném jednání 16.8.2011 byly zjištěny pohledávky sedmi přihlášených věřitelů dlužnice v celkové výši 508.362,80 Kč, přičemž u pěti věřitelů je vznik jejich pohledávek datován v rozmezí asi pěti měsíců před zahájením insolvenčního řízení a uvedl jednotlivé věřitele s jejich pohledávkami s tím, že v případě pohledávky č. 2 věřitele č. P3 vznikla tato pohledávka 15 dní před zahájením řízení.
Cituje § 395 odst. 1 písm. a) a § 396 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), vyslovil, že má za to, že dlužnice svým jednáním sledovala nepoctivý záměr právě ze shora uvedených důvodů jejich vzniku, tj. v rozmezí pěti měsíců před podáním návrhu, a že se domnívá, že minimálně u věřitelů č. P3 a P6 musela dlužnice již v době vzniku těchto pohledávek vědět, tj. jeden měsíc před zahájením řízení, že svým závazkům nebude schopna dostát, a že svoji tíživou finanční situaci bude řešit v rámci insolvenčního řízení-návrhem na povolení oddlužení, jež umožňuje dlužníkům se osvobodit od zbytku svých závazků. Uzavřel, že dlužnice již v době podání návrhu si musela být vědoma toho, že s ohledem na své příjmy, vyživovací povinnosti a výši závazků by pohledávky svých věřitelů neuspokojila v plné výši, a že navyšováním svých závazků v době před podáním návrhu vědomě zkracovala možné uspokojení pohledávek svých věřitelů, a proto její návrh na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ zamítl a podle § 396 odst. 1 IZ soud současně rozhodl o řešení úpadku dlužnice konkursem s tím, že ve smyslu § 314 odst. 1 písm. a) IZ bude projednáván jako nepatrný.
Toto usnesení napadla dlužnice včasným odvoláním proti bodu I. výroku o zamítnutí jejího návrhu na povolení oddlužení. Namítla, že podáním žádosti o povolení oddlužení nesledovala nějaký nepoctivý záměr, neboť jak již uvedla v návrhu, její finanční problémy začaly v polovině roku 2010, když žádala o konsolidaci dvou úvěrů, avšak nebylo jí vyhověno z důvodu, že její bývalý manžel ji nevyjmul ze smlouvy o hypotečním úvěru, ačkoliv tak měl udělat na základě rozsudku soudu o majetkoprávním vyrovnání po rozvodu, takže nadále figurovala v registru dlužníků. Pokračovala, že uvedenou situaci chtěla řešit urychleně nebankovní půjčkou, kterou chtěla předčasně splatit z peněz získaných v dědictví (cca 200 tis. Kč), avšak dědické řízení nebylo ukončeno, i když byla sourozenci ujišťována, že ji vyplatí. Pak již vytloukala půjčku půjčkou a při jedné z těchto transakcí byla podvedena obchodní zástupkyní, jež peníze věřiteli Provident nepředala a dostala se do ještě větších finančních problémů; o uvedených skutečnostech soud prvního stupně byl informován i z předložených dokladů k návrhu, ale nebral na ně zřetel. Dodala, že na tuto obchodní zástupkyni podala trestní oznámení, přesto půjčku uvedenému věřiteli musí splácet téměř celou od začátku. Z uvedených důvodů se rozhodla řešit svou tíživou finanční situaci povolením oddlužení. Uzavřela, že v případě věřitele P6 se jednalo o půjčku ve výši 10 tis. Kč, což nepovažuje za částku, jíž se mohla nebo chtěla obohatit, obdobně u věřitele P3, kdy docházelo ke konsolidaci půjček a v konečném důsledku jí po doplatku předchozích půjček nezbylo téměř nic a kdy se stala obětí podvodu, jak uvedla shora.
Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je opodstatněné.
V posuzovaném případě brojila dlužnice proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž zamítl její návrh na povolení oddlužení s odůvodněním, že její chování předcházející podání návrhu na povolení oddlužení zakládá dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ předpoklad, že dlužnice tímto návrhem nesleduje poctivý záměr. Soud v tomto závěru vyšel z toho, že z pohledávek sedmi do insolvenčního řízení přihlášených věřitelů byly při přezkumném jednání zjištěny všechny tyto pohledávky v celkové výši 508.362,80 Kč, přičemž do období od 21.10.2010 do 31.3.2011 se datuje vznik pohledávek pěti věřitelů (P1, P3, P5, P6 a P7) v celkové výši 324.634,50 Kč, v případě věřitele P3 s dvěma přihlášenými pohledávkami je vznik pohledávky č. 2 datován k 31.3.2011, v případě věřitele P6 je vznik pohledávky datován k 15.3.2011 s tím, že si dlužnice musela být vědoma, že tyto dva závazky nebude schopna splatit a že bude řešit svou situaci oddlužením.
Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze dle § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Podle § 395 odst. 2 téhož zákona zamítne soud návrh i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009. V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje (jeho úsudku v tom směru napomáhá) stanovením domněnek nepoctivého záměru v § 395 odst. 3 IZ. Ani při naplnění některé z těchto domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.
Soud řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů, má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak (často již v mladém věku) perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku. Touto optikou je nutno posuzovat i naplnění zákonné podmínky pro vstup do oddlužení vymezené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ, tj. předpokladu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. Odvolací soud však shledal, že soud prvního stupně se při svém úsudku o nepoctivém záměru dlužnice v intencích výše uvedeného zcela neubíral.
Soud prvního stupně vytýkal dlužnici především její podstatné zadlužování v období 5 měsíců před podáním insolvenčního návrhu (spojeného s návrhem na oddlužení) s tím, že si v této době, naposledy těsně před podáním návrhu na povolení oddlužení, vzala dva další úvěry, a dovodil, že tímto svým jednáním sledovala nepoctivý záměr při vědomí, že svým závazkům nebude schopna dostát a svou finanční situaci bude řešit oddlužením.
Odvolací soud konstatuje, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval důvody a okolnostmi vzniku uvedených závazků, jak dlužnice namítla ve svém odvolání, neboť je uvedla a popsala již v samotném návrhu. Měl-li soud pochybnosti o jejím tvrzení vedoucím k postupnému zadlužení, bylo namístě, aby se těmito okolnostmi zabýval a vyvodil z nich právní závěry, což však neučinil.
Z obsahu spisu je zřejmé, že dlužnice ve sledovaném období říjen 2010 až březen 2011 čerpala půjčky a úvěry, jejichž výše podle přihlášek činí cca 324 tis. Kč, a že jejich splácení se ukázalo být nad její finanční možnosti, neboť jak uvedla v návrhu, splátky těchto dluhů představují měsíčně 17.324,--Kč při jejím příjmu ze zaměstnání, jenž činí necelých 17 tis. Kč čistého měsíčně, a jen dále zvyšovaly její zadlužení. Postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. Jinak řečeno, aby soud mohl uzavřít, že dlužnice při čerpání úvěrů v uvedeném období sledovala nepoctivý záměr, bylo třeba zjistit, na co půjčené finanční prostředky použila-zda na splácení dluhů, jak tvrdila, avšak zatím nijak toto své tvrzení dosud neprokázala, či na osobní potřebu nebo za jiným účelem. Vzhledem k uvedenému bylo na soudu, aby dlužnici vyzval k doplnění návrhu o vysvětlení a doložení toho, za jakým účelem jednotlivé půjčky čerpala a jak s takto nabytými prostředky naložila. Teprve na základě takových skutečností bude možno posoudit, zda si dlužnice další půjčky, jejichž splácení se posléze ukázalo být nad její finanční možnosti, brala ve snaze vybřednout ze svého zadlužení, anebo zda se ke své situaci nestavěla poctivým způsobem a její úpadek byl důsledkem chování, kterému dobrodiní oddlužení popřát nelze.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dosavadní obsah spisu nenasvědčuje domněnce, že půjčených prostředků dlužnice užívala v inkriminovaném období převážně k pořízení věcí osobní spotřeby, když podle seznamu majetku dlužníka (jehož správnost a úplnost nebyla zatím nijak zpochybněna) vlastní jen věci v celkové aktuální hodnotě oceněné insolvenčním správcem ve výši 7 tis. Kč. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení se ani nepodává, že by se dlužnice vědomě zadlužovala s perspektivou oddlužení (ve výši 30 % úhrady závazků), jak naznačil ve svých závěrech soud prvního stupně. Není přitom dána ani žádná z domněnek nepoctivého záměru dlužnice stanovených v § 395 odst. 3 IZ, a nenasvědčují mu doposud ani jiné skutečnosti ani chování dlužnice v insolvenčním řízení, když v něm zatím své procesní povinnosti plnila řádně.
Odvolací soud tedy uzavírá, že na rozdíl od soudu prvního stupně v dané fázi řízení neshledal dostatečné důvody pro závěr, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Jinou věcí je, zda dlužnice splňuje i další podmínku přípustnosti oddlužení stanovenou v § 395 odst. 1 písm. b) IZ, tj. zda je dán odůvodněný předpoklad, že v rámci oddlužení provedeného jedním ze zákonem předpokládaných způsobů bude schopna poskytnout svým nezajištěným věřitelům plnění v minimálním třicetiprocentním rozsahu (k nižšímu plnění žádný z věřitelů souhlas nedal). Touto otázkou se však soud prvního stupně-v důsledku svého odvolacím soudem nesdíleného úsudku o jiných důvodech opodstatňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení-doposud nezabýval.
K tomu nutno zdůraznit, že odvolacím soudem vyslovený závěr o absenci nepoctivého záměru dlužnice je činěn v mezích dané fáze insolvenčního řízení, a není vyloučeno, aby na základě nových rozhodných poznatků doznal v dalším řízení změny. Zkoumáním všech podmínek přípustnosti oddlužení stanovených v § 395 IZ se totiž soud zabývá i ve fázi po povolení oddlužení, a to v rámci posuzování, zda povolené oddlužení lze schválit či nikoli. Proto vyjdou-li po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení dodatečně najevo skutečnosti, pro něž je v předcházející fázi insolvenčního řízení třeba návrh na povolení oddlužení dle
§ 395 IZ zamítnout, soud dle § 405 odst. 1 IZ rozhodne o neschválení povoleného oddlužení. S takovým rozhodnutím (stejně jako se zamítnutím návrhu na povolení oddlužení) je dle § 396 odst. 1 IZ spojeno rozhodnutí o řešení úpadku dlužníka konkursem. Toto uvádí odvolací soud toliko pro úplnost, zmíněné nové okolnosti případu tedy ani nevylučuje, ani je nepředjímá.
Na základě výše uvedených zjištění a úvah postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a napadené usnesení zrušil jako celek, tedy jak v napadeném bodě I. výroku, tak i v souvisejících rozhodnutích pod body II. až IV. výroku o prohlášení konkursu a jeho projednávání jakožto konkursu nepatrného, která po odklizení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení postrádají procesního opodstatnění, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 16. února 2012
JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová