3 VSPH 522/2012-B-16
KSLB 57 INS 1836/2012 3 VSPH 522/2012-B-16
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Hrádek nad Nisou, PSČ 463 34, Václavice 329, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-B-7, ze dne 26. března 2012,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-B-7, ze dne 26. března 2012, se v bodu I. mění jen tak, že se oddlužení dlužnice Evy anonymizovano neschvaluje; ve zbývajících bodech výroku II. až IV. se toto usnesení potvrzuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-B-7, ze dne 26.3.2012, v bodě I. výroku zamítl návrh na povolení oddlužení dlužnice Evy anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku na její majetek prohlásil konkurs, v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě IV. výroku uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku.
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo 27.1.2012 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice a usnesením z 3.2.2012, č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-A-8, byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením. Soud konstatoval, že při přezkumném jednání 26.3.2012 byly z přihlášených pohledávek 8 věřitelů v celkové výši 1.056.616,33 Kč popřeny insolvenčním správcem a dlužníkem pohledávky věřitele č. 1 do částky 244.378,--Kč, věřitele č. 4 do částky 73.752,93 Kč, pohledávky věřitele č. 7 č. P8/1, P8/4 a P8/5 byly popřeny co do pořadí a č. P8/2 a P8/3 co do pravosti, ve zbývající části byly zjištěny v plné výši. Dále soud uvedl, že ze zprávy insolvenčního správce se podává, že by dlužnice byla schopna uhradit ze starobního a vdovského důchodu a mzdy cca 88 % svých závazků, neboť nemá žádnou vyživovací povinnost, její majetek tvoří věci osobní potřeby a běžné vybavení domácnosti, avšak lustrací v katastru nemovitostí bylo zjištěno, že dlužnice kupní smlouvou ze dne 13.12.2011 (dále jen kupní smlouva) prodala za kupní cenu 500.000,--Kč bytovou jednotku č. 329/5 včetně společných částí k domu a pozemku v kat. území Václavice u Hrádku nad Nisou (dále jen byt) své vnučce Denise anonymizovano , když právní účinky vkladu do katastru nemovitostí k tomuto bytu vznikly ke dni 14.12.2011. Soud konstatoval, že k dotazu soudu k průběhu prodeje bytu a zaplacení kupní ceny dlužnice uvedla, že kupní cenu neobdržela, pouze jí uvedla do kupní smlouvy. Cituje § 395 odst. 1 písm. a) odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), vyslovil, že odstavec 3 představuje pouze demonstrativní vymezení okolností, podle nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr, avšak z dosavadních výsledků insolvenčního řízení je zřejmé, že dlužnice cca 1 měsíc před podáním insolvenčního návrhu převedla bezplatně své vnučce jediný hodnotný majetek, čímž jej vyvedla ze své majetkové podstaty. Uzavřel, že jednání dlužnice zhodnotil nejen jako nepoctivé, ale že ho lze posoudit jako trestně právní spočívající v poškozování věřitelů, a proto oddlužení dlužnice neschválil ve smyslu § 405 odst. 1 IZ a podle odst. 2 tohoto ustanovení rozhodl o způsobu řešení jejího úpadku konkursem, jenž bude projednán podle § 314 IZ jako nepatrný.
Toto usnesení napadla dlužnice včasným odvoláním proti bodu I. a II. výroku. Namítla, že nejednala podvodně, ale konala neuvážené kroky, neboť důvěřovala panu Drastichovi, kterého si našla na letáčku a naivně si myslela, že tento pán je i insolvenční správce, který koná dle řádného postupu. Konstatovala, že byla p. Drastichem uvedena v omyl, neboť jí doporučil, že byt musí rychle jako prodat a veškeré poplatky co se týká kupní smlouvy za prodej bytu se dají do insolvenčního řízení, za což si p. Drastich účtoval 5.000,--Kč. Uzavřela, že pokud soud zjistí, že vše nebylo z její strany záměrné a spekulativní, prosí o zpětvzetí insolvenčního návrhu. Dále doplnila odvolání o vysvětlení, v němž uvedla, že nezvládla splácení výše svých dluhů, získala letáček s telefonním číslem, na nějž zavolala, posléze obdržela složenku na 1.000,--Kč, kterou zaplatila a doufala, že jí někdo pomůže. Asi po dvou dnech ji navštívila neznámá paní ze společnosti, provedla soupis majetku a vzala si veškeré podklady od úvěru. Po té obdržela sms zprávu, že má poslat složenkou částku 7.000,--Kč na adresu EURA REAL, s.r.o. se sídlem Koněvova 1271/101 v Praze 3, což dokládala útržkem složenky. Po provedené platbě ji kontaktoval p. Drastich, jenž jí informoval, aby urychleně prodala byt, neboť je v insolvenčním řízení, a který zařídil sepsání kupní smlouvy za poplatek. Uvedla, že věřila společnosti a p. Drastichovi a v dobré víře se ujišťovala, že koná správně. Naopak po psychické stránce nesla velmi těžce informaci od jednoho ze zaměstnanců Člověk v tísni, že na ní byl spáchán úmyslný podvod. Uzavřela, že za uzavření kupní smlouvy si p. Drastich účtoval 5.000,--Kč, což dokládá útržkem poštovní stvrzenky, když původní kupní smlouvu musel předělat, neboť nebyla akceptována katastrálním úřadem, peníze dodnes nemá, neboť k úhradě, jak již uvedla, dojít nemělo, přesto následně obdržela sms zprávu, že je již oddlužena a že obdrží dopis od soudu, kdy bude zahájen splátkový kalendář. Doplnila, že koncem roku 2011 ji opět navštívil nějaký pán, jenž si ofotil v bytě nábytek ve vlastnictví její dcery.
Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není opodstatněné.
Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze dle § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 IZ tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odst. 3).
Závěr o tom, že oddlužení není přípustné podle § 389 IZ, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o odmítnutí tohoto návrhu dle § 390 odst. 3 IZ, je-li však takové zjištění učiněno soudem až po rozhodnutí o povolení oddlužení, má za následek rozhodnutí o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ (viz usnesení VS ze dne 24.7.2008, sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008-B).
Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A, ze dne 6.2.2009. V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje (jeho úsudku v tom směru napomáhá) stanovením domněnek nepoctivého záměru v § 395 odst. 3 IZ. Ani při naplnění některé z těchto domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci-viz též usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 55 INS 316/2008, 29 NSČR 14/2009-B, ze dne 28.7.2011, v němž tento soud mimo jiné dovodil, že jako nepoctivý záměr bude zpravidla posuzováno jednání dlužníka, které směřuje k poškozování věřitelů v době, kdy je dlužník již v úpadku, jednání, v jehož důsledku dojde k zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.
Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že dlužnice prodala shora uvedený byt na základě kupní smlouvy Denise anonymizovano (dále též kupující) za cenu 500 tis. Kč, přičemž do protokolu o schůzi věřitelů konané 26.3.2012 (bez účasti věřitelů) ke zprávě insolvenční správkyně obsahující též informaci o prodeji bytu dlužnice uvedla toliko, že kupní cenu neobdržela, jen ji do kupní smlouvy uvedla. Z přihlášky věřitele č. 7-ACM Money Česká republika, a.s. se podává, že přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 253 tis. Kč zajištěnou zástavou zřízenou k bytu, když zástavní právo ve prospěch tohoto věřitele je vyznačeno i v katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 3.5.2010. Ze samotné kupní smlouvy se podává, že kupující měla kupní cenu uhradit v hotovosti ve výši 300 tis. Kč prodávající dlužnici při podpisu smlouvy, z části kupní ceny uhradit daň z převodu nemovitostí ve výši 3 % příslušnému finančnímu úřadu, část ve výši dluhů, jež jsou vázány jakýmkoliv způsobem s předmětem převodu zaplatit po předchozím potvrzení správce přímo ve prospěch účtu věřitelů bezprostředně po přihlášení věřitele a zbylou část kupní ceny vyplatit hotově nejpozději do 30 dnů od předložení listu vlastnictví k předmětu převodu, v jehož části A bude zapsán jako vlastník kupující a jehož část C nebude obsahovat žádný omezující zápis, vyjma ACM Money Česká republika, a.s., se sídlem v Praze 8 (dále jen ACM), ve smlouvě určeným zmocněným osobám. Dále dlužnice v kupní smlouvě prohlásila, že na převáděném bytu neváznou žádné právní závady, vyjma uvedeného omezení ve prospěch ACM, a současně prohlásila, že není v úpadku. Odvolací soud po posouzení věci shledal správným závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení dlužnice dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, neboť vzhledem k okolnostem věci převod bytu dlužnice na její vnučku uskutečněný měsíc před tím, než dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na řešení jejího úpadku oddlužením, představuje takové jednání dlužnice, které jinak, než jako nepoctivé hodnotit nelze. Z vyjádření dlužnice na schůzi věřitelů i z jejích vysvětlení podaných v odvolání je zcela zřejmé, že shora uvedenou kupní smlouvu uzavřela jen tzv. naoko, když bylo od počátku dohodnuto, že kupující-její vnučka-sjednanou kupní cenu převáděného bytu nezaplatí. V kupní smlouvě dlužnice dokonce lživě potvrdila, že při jejím podpisu obdržela od kupující 300 tis. Kč v hotovosti, ačkoli se tak-dle jejích vyjádření v insolvenčním řízení-nestalo, když provedení platby kupní ceny strany od počátku vůbec v úmyslu neměly. Za této situace lze předmětnou kupní smlouvu (úplatný převod majetku) kvalifikovat jako zastřený právní úkon ve smyslu § 41a obč. zák., nebo-li simulovaný právní úkon učiněný jen naoko, když jím má být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (zde bezúplatný převod majetku-darování), který ve skutečnosti měly strany na mysli. Pak je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný a platným je zastřený úkon, jestliže splňuje zákonné náležitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dlužnice-jak správně dovolil soud prvního stupně-ve skutečnosti těsně před tím, než zahájila své insolvenční řízení, v době kdy se již nacházela v úpadku, učinila úkon směřující k tomu, aby se-ve prospěch své rodinné příslušnice-zbavila jediného svého hodnotného majetku, a to bezplatně. K pochopení toho, že převod majetku na třetí osobu bez jakéhokoli finančního ekvivalentu je ve skutečnosti darováním, a že takový úkon vede ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, přitom zjevně není třeba žádných zvláštních právních znalostí. To znamená, že dlužnice si takovýchto nepřípustných důsledků svého jednání musela být vědoma, a že s nimi byla srozuměna. Proto nemůže být dlužnici žádnou omluvou, že se-jak uvedla v odvolání-řídila v této věci pokyny neznámých třetích osob, na které se při řešení své úpadkové situace obrátila. Takto pak dlužnice poté, co se zbavila nejpodstatnější části svého majetku (nemovitosti zatížené zástavou, jejíž hodnota ovšem podle všeho převyšuje přihlášenou zajištěnou pohledávku a mohla by tedy zřejmě sloužit i k uspokojení nezajištěných věřitelů), a co tak učinila bez toho, že by za tento majetek inkasovala (hodlala inkasovat) jakékoli protiplnění, které by sloužilo jako zdroj uspokojení jejích věřitelů, navrhla řešit svůj úpadek oddlužením, k němuž nabízela jen zdroje pozůstávající po onom bezplatném převodu bytu, tj. fakticky jen své budoucí příjmy použitelné k uspokojení věřitelů při splátkovém kalendáři. O nepoctivosti takového jednání, jež vylučuje využít k řešení úpadku dobrodiní oddlužení, nemůže být pochyb.
Nepoctivý přístup dlužnice k vyrovnání jejích závazků vůči věřitelům dokládá konečně i skutečnost, že v seznamu závazků, který přiložila ke svému insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení, neuvedla věřitele ACM s pohledávkou zajištěnou zástavním právem k převedenému bytu, ačkoli převodem bytu dlužničin závazek vůči tomuto věřiteli vyplývající z úvěrové smlouvy nezanikl ani nepřešel (nemohl přejít) na kupujícího, a ACM také danou pohledávku do insolvenčního řízení dlužnice přihlásila.
Soud prvního stupně tudíž dle § 405 odst. 1 IZ zcela správně shledal opodstatněným rozhodnutí o neschválení povoleného oddlužení dlužnice a o tom, že dle § 405 odst. 2 IZ bude její úpadek řešen konkursem, jenž bude (s ohledem na osobu dlužnice, která je fyzickou osobou-nepodnikatelem) projednáván dle § 314 odst. 1 písm. a) IZ jako nepatrný. Uvedené závěry však do výroku v bodě I. nepromítl, když namísto rozhodnutí o neschválení oddlužení vyslovil, že návrh na povolení oddlužení dlužnice zamítá. Proto odvolací soud v této časti napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že se oddlužení dlužnice neschvaluje; ve zbývajících výrocích v bodech II. až IV. napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
Ke zmínce dlužnice o eventuálním zpětvzetí jejího insolvenčního návrhu odvolací soud poznamenává, že podle § 129 odst. 1 IZ může insolvenční navrhovatel (v daném případě dlužnice) vzít insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jeho rozhodnutí o insolvenčním návrhu; pozdější zpětvzetí insolvenčního návrhu je neúčinné (§ 130 odst. 3 IZ).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení v potvrzující části výroků bodu II. až IV. není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti změně rozhodnutí v bodu I. výroku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci.
V Praze dne 29. června 2012
JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva
KSLB 57 INS 1836/2012 3 VSPH 522/2012-B-16
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Hrádek nad Nisou, PSČ 463 34, Václavice 329, zahájeném na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-B-7, ze dne 26. března 2012,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-B-7, ze dne 26. března 2012, se v bodu I. mění jen tak, že se oddlužení dlužnice Evy anonymizovano neschvaluje; ve zbývajících bodech výroku II. až IV. se toto usnesení potvrzuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-B-7, ze dne 26.3.2012, v bodě I. výroku zamítl návrh na povolení oddlužení dlužnice Evy anonymizovano (dále jen dlužnice), v bodě II. výroku na její majetek prohlásil konkurs, v bodě III. výroku rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný, a v bodě IV. výroku uvedl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku.
V odůvodnění usnesení soud uvedl, že insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo 27.1.2012 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice a usnesením z 3.2.2012, č.j. KSLB 57 INS 1836/2012-A-8, byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením. Soud konstatoval, že při přezkumném jednání 26.3.2012 byly z přihlášených pohledávek 8 věřitelů v celkové výši 1.056.616,33 Kč popřeny insolvenčním správcem a dlužníkem pohledávky věřitele č. 1 do částky 244.378,--Kč, věřitele č. 4 do částky 73.752,93 Kč, pohledávky věřitele č. 7 č. P8/1, P8/4 a P8/5 byly popřeny co do pořadí a č. P8/2 a P8/3 co do pravosti, ve zbývající části byly zjištěny v plné výši. Dále soud uvedl, že ze zprávy insolvenčního správce se podává, že by dlužnice byla schopna uhradit ze starobního a vdovského důchodu a mzdy cca 88 % svých závazků, neboť nemá žádnou vyživovací povinnost, její majetek tvoří věci osobní potřeby a běžné vybavení domácnosti, avšak lustrací v katastru nemovitostí bylo zjištěno, že dlužnice kupní smlouvou ze dne 13.12.2011 (dále jen kupní smlouva) prodala za kupní cenu 500.000,--Kč bytovou jednotku č. 329/5 včetně společných částí k domu a pozemku v kat. území Václavice u Hrádku nad Nisou (dále jen byt) své vnučce Denise anonymizovano , když právní účinky vkladu do katastru nemovitostí k tomuto bytu vznikly ke dni 14.12.2011. Soud konstatoval, že k dotazu soudu k průběhu prodeje bytu a zaplacení kupní ceny dlužnice uvedla, že kupní cenu neobdržela, pouze jí uvedla do kupní smlouvy. Cituje § 395 odst. 1 písm. a) odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), vyslovil, že odstavec 3 představuje pouze demonstrativní vymezení okolností, podle nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr, avšak z dosavadních výsledků insolvenčního řízení je zřejmé, že dlužnice cca 1 měsíc před podáním insolvenčního návrhu převedla bezplatně své vnučce jediný hodnotný majetek, čímž jej vyvedla ze své majetkové podstaty. Uzavřel, že jednání dlužnice zhodnotil nejen jako nepoctivé, ale že ho lze posoudit jako trestně právní spočívající v poškozování věřitelů, a proto oddlužení dlužnice neschválil ve smyslu § 405 odst. 1 IZ a podle odst. 2 tohoto ustanovení rozhodl o způsobu řešení jejího úpadku konkursem, jenž bude projednán podle § 314 IZ jako nepatrný.
Toto usnesení napadla dlužnice včasným odvoláním proti bodu I. a II. výroku. Namítla, že nejednala podvodně, ale konala neuvážené kroky, neboť důvěřovala panu Drastichovi, kterého si našla na letáčku a naivně si myslela, že tento pán je i insolvenční správce, který koná dle řádného postupu. Konstatovala, že byla p. Drastichem uvedena v omyl, neboť jí doporučil, že byt musí rychle jako prodat a veškeré poplatky co se týká kupní smlouvy za prodej bytu se dají do insolvenčního řízení, za což si p. Drastich účtoval 5.000,--Kč. Uzavřela, že pokud soud zjistí, že vše nebylo z její strany záměrné a spekulativní, prosí o zpětvzetí insolvenčního návrhu. Dále doplnila odvolání o vysvětlení, v němž uvedla, že nezvládla splácení výše svých dluhů, získala letáček s telefonním číslem, na nějž zavolala, posléze obdržela složenku na 1.000,--Kč, kterou zaplatila a doufala, že jí někdo pomůže. Asi po dvou dnech ji navštívila neznámá paní ze společnosti, provedla soupis majetku a vzala si veškeré podklady od úvěru. Po té obdržela sms zprávu, že má poslat složenkou částku 7.000,--Kč na adresu EURA REAL, s.r.o. se sídlem Koněvova 1271/101 v Praze 3, což dokládala útržkem složenky. Po provedené platbě ji kontaktoval p. Drastich, jenž jí informoval, aby urychleně prodala byt, neboť je v insolvenčním řízení, a který zařídil sepsání kupní smlouvy za poplatek. Uvedla, že věřila společnosti a p. Drastichovi a v dobré víře se ujišťovala, že koná správně. Naopak po psychické stránce nesla velmi těžce informaci od jednoho ze zaměstnanců Člověk v tísni, že na ní byl spáchán úmyslný podvod. Uzavřela, že za uzavření kupní smlouvy si p. Drastich účtoval 5.000,--Kč, což dokládá útržkem poštovní stvrzenky, když původní kupní smlouvu musel předělat, neboť nebyla akceptována katastrálním úřadem, peníze dodnes nemá, neboť k úhradě, jak již uvedla, dojít nemělo, přesto následně obdržela sms zprávu, že je již oddlužena a že obdrží dopis od soudu, kdy bude zahájen splátkový kalendář. Doplnila, že koncem roku 2011 ji opět navštívil nějaký pán, jenž si ofotil v bytě nábytek ve vlastnictví její dcery.
Vrchní soud v Praze v rozsahu vymezeném odvoláním přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není opodstatněné.
Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze dle § 395 odst. 3 IZ usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 IZ tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odst. 3).
Závěr o tom, že oddlužení není přípustné podle § 389 IZ, má ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení za následek rozhodnutí o odmítnutí tohoto návrhu dle § 390 odst. 3 IZ, je-li však takové zjištění učiněno soudem až po rozhodnutí o povolení oddlužení, má za následek rozhodnutí o neschválení oddlužení podle § 405 odst. 1 IZ (viz usnesení VS ze dne 24.7.2008, sp.zn. KSUL 69 INS 561/2008, 1 VSPH 74/2008-B).
Vrchní soud v Praze se k podmínce přípustnosti oddlužení vyjádřené v § 395 odst. 1 písm. a) IZ požadavkem předpokladu dlužníkova poctivého záměru vyslovil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A, ze dne 6.2.2009. V něm uvedl, že insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů. Posuzování prvé z podmínek, jež je kategorií ryze subjektivní, zákon soudu usnadňuje (jeho úsudku v tom směru napomáhá) stanovením domněnek nepoctivého záměru v § 395 odst. 3 IZ. Ani při naplnění některé z těchto domněnek však nemusí být závěr o nepoctivém záměru dlužníka nezvratným. Insolvenční soud má totiž při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci-viz též usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 55 INS 316/2008, 29 NSČR 14/2009-B, ze dne 28.7.2011, v němž tento soud mimo jiné dovodil, že jako nepoctivý záměr bude zpravidla posuzováno jednání dlužníka, které směřuje k poškozování věřitelů v době, kdy je dlužník již v úpadku, jednání, v jehož důsledku dojde k zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.
Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že dlužnice prodala shora uvedený byt na základě kupní smlouvy Denise anonymizovano (dále též kupující) za cenu 500 tis. Kč, přičemž do protokolu o schůzi věřitelů konané 26.3.2012 (bez účasti věřitelů) ke zprávě insolvenční správkyně obsahující též informaci o prodeji bytu dlužnice uvedla toliko, že kupní cenu neobdržela, jen ji do kupní smlouvy uvedla. Z přihlášky věřitele č. 7-ACM Money Česká republika, a.s. se podává, že přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 253 tis. Kč zajištěnou zástavou zřízenou k bytu, když zástavní právo ve prospěch tohoto věřitele je vyznačeno i v katastru nemovitostí s právními účinky vkladu k 3.5.2010. Ze samotné kupní smlouvy se podává, že kupující měla kupní cenu uhradit v hotovosti ve výši 300 tis. Kč prodávající dlužnici při podpisu smlouvy, z části kupní ceny uhradit daň z převodu nemovitostí ve výši 3 % příslušnému finančnímu úřadu, část ve výši dluhů, jež jsou vázány jakýmkoliv způsobem s předmětem převodu zaplatit po předchozím potvrzení správce přímo ve prospěch účtu věřitelů bezprostředně po přihlášení věřitele a zbylou část kupní ceny vyplatit hotově nejpozději do 30 dnů od předložení listu vlastnictví k předmětu převodu, v jehož části A bude zapsán jako vlastník kupující a jehož část C nebude obsahovat žádný omezující zápis, vyjma ACM Money Česká republika, a.s., se sídlem v Praze 8 (dále jen ACM), ve smlouvě určeným zmocněným osobám. Dále dlužnice v kupní smlouvě prohlásila, že na převáděném bytu neváznou žádné právní závady, vyjma uvedeného omezení ve prospěch ACM, a současně prohlásila, že není v úpadku. Odvolací soud po posouzení věci shledal správným závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti oddlužení dlužnice dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, neboť vzhledem k okolnostem věci převod bytu dlužnice na její vnučku uskutečněný měsíc před tím, než dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na řešení jejího úpadku oddlužením, představuje takové jednání dlužnice, které jinak, než jako nepoctivé hodnotit nelze. Z vyjádření dlužnice na schůzi věřitelů i z jejích vysvětlení podaných v odvolání je zcela zřejmé, že shora uvedenou kupní smlouvu uzavřela jen tzv. naoko, když bylo od počátku dohodnuto, že kupující-její vnučka-sjednanou kupní cenu převáděného bytu nezaplatí. V kupní smlouvě dlužnice dokonce lživě potvrdila, že při jejím podpisu obdržela od kupující 300 tis. Kč v hotovosti, ačkoli se tak-dle jejích vyjádření v insolvenčním řízení-nestalo, když provedení platby kupní ceny strany od počátku vůbec v úmyslu neměly. Za této situace lze předmětnou kupní smlouvu (úplatný převod majetku) kvalifikovat jako zastřený právní úkon ve smyslu § 41a obč. zák., nebo-li simulovaný právní úkon učiněný jen naoko, když jím má být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (zde bezúplatný převod majetku-darování), který ve skutečnosti měly strany na mysli. Pak je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný a platným je zastřený úkon, jestliže splňuje zákonné náležitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dlužnice-jak správně dovolil soud prvního stupně-ve skutečnosti těsně před tím, než zahájila své insolvenční řízení, v době kdy se již nacházela v úpadku, učinila úkon směřující k tomu, aby se-ve prospěch své rodinné příslušnice-zbavila jediného svého hodnotného majetku, a to bezplatně. K pochopení toho, že převod majetku na třetí osobu bez jakéhokoli finančního ekvivalentu je ve skutečnosti darováním, a že takový úkon vede ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů dlužníka, přitom zjevně není třeba žádných zvláštních právních znalostí. To znamená, že dlužnice si takovýchto nepřípustných důsledků svého jednání musela být vědoma, a že s nimi byla srozuměna. Proto nemůže být dlužnici žádnou omluvou, že se-jak uvedla v odvolání-řídila v této věci pokyny neznámých třetích osob, na které se při řešení své úpadkové situace obrátila. Takto pak dlužnice poté, co se zbavila nejpodstatnější části svého majetku (nemovitosti zatížené zástavou, jejíž hodnota ovšem podle všeho převyšuje přihlášenou zajištěnou pohledávku a mohla by tedy zřejmě sloužit i k uspokojení nezajištěných věřitelů), a co tak učinila bez toho, že by za tento majetek inkasovala (hodlala inkasovat) jakékoli protiplnění, které by sloužilo jako zdroj uspokojení jejích věřitelů, navrhla řešit svůj úpadek oddlužením, k němuž nabízela jen zdroje pozůstávající po onom bezplatném převodu bytu, tj. fakticky jen své budoucí příjmy použitelné k uspokojení věřitelů při splátkovém kalendáři. O nepoctivosti takového jednání, jež vylučuje využít k řešení úpadku dobrodiní oddlužení, nemůže být pochyb.
Nepoctivý přístup dlužnice k vyrovnání jejích závazků vůči věřitelům dokládá konečně i skutečnost, že v seznamu závazků, který přiložila ke svému insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení, neuvedla věřitele ACM s pohledávkou zajištěnou zástavním právem k převedenému bytu, ačkoli převodem bytu dlužničin závazek vůči tomuto věřiteli vyplývající z úvěrové smlouvy nezanikl ani nepřešel (nemohl přejít) na kupujícího, a ACM také danou pohledávku do insolvenčního řízení dlužnice přihlásila.
Soud prvního stupně tudíž dle § 405 odst. 1 IZ zcela správně shledal opodstatněným rozhodnutí o neschválení povoleného oddlužení dlužnice a o tom, že dle § 405 odst. 2 IZ bude její úpadek řešen konkursem, jenž bude (s ohledem na osobu dlužnice, která je fyzickou osobou-nepodnikatelem) projednáván dle § 314 odst. 1 písm. a) IZ jako nepatrný. Uvedené závěry však do výroku v bodě I. nepromítl, když namísto rozhodnutí o neschválení oddlužení vyslovil, že návrh na povolení oddlužení dlužnice zamítá. Proto odvolací soud v této časti napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že se oddlužení dlužnice neschvaluje; ve zbývajících výrocích v bodech II. až IV. napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
Ke zmínce dlužnice o eventuálním zpětvzetí jejího insolvenčního návrhu odvolací soud poznamenává, že podle § 129 odst. 1 IZ může insolvenční navrhovatel (v daném případě dlužnice) vzít insolvenční návrh zpět až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jeho rozhodnutí o insolvenčním návrhu; pozdější zpětvzetí insolvenčního návrhu je neúčinné (§ 130 odst. 3 IZ).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení v potvrzující části výroků bodu II. až IV. není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti změně rozhodnutí v bodu I. výroku je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci.
V Praze dne 29. června 2012
JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva