3 VSPH 352/2011-A-11
KSUL 45 INS 3630/2011 3 VSPH 352/2011-A-11
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka FEDAM INTERNATIONAL, s.r.o. se sídlem v Úštěku, Konojedská 258, identifikační číslo 27322254, zast. Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 3630/2011-A-6 ze dne 7. března 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 3630/2011-A-6 ze dne 7. března 2011 se potvrzuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 45 INS 3630/2011-A-6 ze dne 7.3.2011 uložil dlužníku FEDAM INTERNATIONAL, s.r.o. (dále jen dlužník), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že mu byl dne 7.3.2011 doručen insolvenční návrh dlužníka, který splňuje předepsané náležitosti a byly k němu připojeny i povinné přílohy, zejména řádné seznamy majetku a závazků dlužníka. Protože soud z návrhu zjistil, že dlužník je zcela nemajetný a protože náklady insolvenčního správce vzniklými v průběhu insolvenčního řízení nelze zatížit pouze státní rozpočet, soud uložil dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši. To i s přihlédnutím k tomu, že dlužník zjevně nesplnil svoji povinnost dle § 98 odst. 1 IZ podat insolvenční návrh bezodkladně poté, co se o svém úpadku ve formě platební neschopnosti dozvěděl, či při náležité pečlivosti dozvědět měl.
Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Namítal, že požadovanou zálohu zaplatit nemůže, neboť-jak vyplývá z jeho insolvenčního návrhu a připojených seznamů-nevlastní žádný majetek. Protože tak nemá majetek postačující alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení, navrhl soud, aby jeho insolvenční návrh zamítl pro nedostatek majetku. Podle dlužníka je tak zřejmé, že náklady řízení budou prakticky nulové (rozhodně nikoli dosahující určené výše zálohy), když budou představovány jen výdaji spojenými s výzvou věřitelům ke sdělení informací o majetku dlužníka. Není tedy splněn předpoklad, že zálohy (navíc v maximální možné výši) je ke krytí nákladů řízení zapotřebí. Za takových okolností soud povinností k zaplacení zálohy, spojenou s hrozbou zastavení řízení v případě jejího nezaplacení, odnímá dlužníku jeho právo podat insolvenční návrh, dokonce mu tím ve splnění této jeho zákonné povinnosti brání.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.
Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 4.3.2011 domáhal zjištění svého úpadku, a to pro případ, že soud neshledá podmínky pro zamítnutí jeho návrhu pro nedostatek majetku. Z návrhu a jeho příloh (seznamů majetku a závazků) vyplývá, že dlužník nemá zaměstnance a nevlastní žádný majetek. Přitom má splatné závazky (některé již vykonatelné) vůči 16 věřitelům v celkové výši 1.204.826,03 Kč.
Účelem institutu zálohy dle § 108 IZ je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).
Dále považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.
Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu.
Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 insolvenčního zákona, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.
V daném případě nebude možné řešit dlužníkův úpadek jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ), v němž náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce-ta dosahuje v případě jejího určení dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částky 45 tis. Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.
Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 14. září 2011
JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová
KSUL 45 INS 3630/2011 3 VSPH 352/2011-A-11
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka FEDAM INTERNATIONAL, s.r.o. se sídlem v Úštěku, Konojedská 258, identifikační číslo 27322254, zast. Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 3630/2011-A-6 ze dne 7. března 2011
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 45 INS 3630/2011-A-6 ze dne 7. března 2011 se potvrzuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 45 INS 3630/2011-A-6 ze dne 7.3.2011 uložil dlužníku FEDAM INTERNATIONAL, s.r.o. (dále jen dlužník), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uvedl, že mu byl dne 7.3.2011 doručen insolvenční návrh dlužníka, který splňuje předepsané náležitosti a byly k němu připojeny i povinné přílohy, zejména řádné seznamy majetku a závazků dlužníka. Protože soud z návrhu zjistil, že dlužník je zcela nemajetný a protože náklady insolvenčního správce vzniklými v průběhu insolvenčního řízení nelze zatížit pouze státní rozpočet, soud uložil dlužníku zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši. To i s přihlédnutím k tomu, že dlužník zjevně nesplnil svoji povinnost dle § 98 odst. 1 IZ podat insolvenční návrh bezodkladně poté, co se o svém úpadku ve formě platební neschopnosti dozvěděl, či při náležité pečlivosti dozvědět měl.
Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil. Namítal, že požadovanou zálohu zaplatit nemůže, neboť-jak vyplývá z jeho insolvenčního návrhu a připojených seznamů-nevlastní žádný majetek. Protože tak nemá majetek postačující alespoň k úhradě nákladů insolvenčního řízení, navrhl soud, aby jeho insolvenční návrh zamítl pro nedostatek majetku. Podle dlužníka je tak zřejmé, že náklady řízení budou prakticky nulové (rozhodně nikoli dosahující určené výše zálohy), když budou představovány jen výdaji spojenými s výzvou věřitelům ke sdělení informací o majetku dlužníka. Není tedy splněn předpoklad, že zálohy (navíc v maximální možné výši) je ke krytí nákladů řízení zapotřebí. Za takových okolností soud povinností k zaplacení zálohy, spojenou s hrozbou zastavení řízení v případě jejího nezaplacení, odnímá dlužníku jeho právo podat insolvenční návrh, dokonce mu tím ve splnění této jeho zákonné povinnosti brání.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.
Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Z obsahu spisu vyplývá, že se dlužník insolvenčním návrhem ze dne 4.3.2011 domáhal zjištění svého úpadku, a to pro případ, že soud neshledá podmínky pro zamítnutí jeho návrhu pro nedostatek majetku. Z návrhu a jeho příloh (seznamů majetku a závazků) vyplývá, že dlužník nemá zaměstnance a nevlastní žádný majetek. Přitom má splatné závazky (některé již vykonatelné) vůči 16 věřitelům v celkové výši 1.204.826,03 Kč.
Účelem institutu zálohy dle § 108 IZ je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje, jen pokud jde o insolvenčního navrhovatele odlišného od dlužníka, který je jeho zaměstnancem a jehož pohledávka uplatněná v návrhu spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).
Dále považoval odvolací soud za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.
Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je ustanovení § 144 IZ, které v případě obchodních společností zrušených rozhodnutím soudu-za splnění kumulativních podmínek stanovených v jeho odstavci 1 pod písmeny a) až e)-připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže. V daném případě však nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu.
Z uvedeného plyne, že nejde-li u dlužníka-obchodní společnosti o případ podle § 144 insolvenčního zákona, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.
V daném případě nebude možné řešit dlužníkův úpadek jiným způsobem než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ), v němž náklady insolvenčního řízení představují mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce-ta dosahuje v případě jejího určení dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částky 45 tis. Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení nenasvědčují tomu, že dlužník vlastní majetek, jehož zpeněžením by mohly být získány finanční prostředky postačující k úhradě nákladů insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše.
Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Praze dne 14. září 2011
JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová