3 VSPH 338/2012-A-17
KSPH 36 INS 19550/2011 3 VSPH 338/2012-A-17
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníků-manželů a) Františka Č e c h a , nar. 4.6.1949, a b) Marty Č e c h o v é , nar. 12.6.1962, oba bytem Libušina 253, 273 06 Libušín, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-11 ze dne 10. února 2012,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-11 ze dne 10. února 2012 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-11 ze dne 10.2.2012 uložil dlužníkům-manželům Františku Čechovi (dále jen dlužník) a Martě Čechové (dále jen dlužnice), aby společně a nerozdílně ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že k návrhu dlužníka bylo dne 26.10.2011 zahájeno insolvenční řízení a že téhož dne podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení i dlužnice; její insolvenční řízení bylo zahájeno pod sp. zn. KSPH 36 INS 19554/2011. Usnesením č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-10 ze dne 21.12.2011 byla insolvenční řízení dlužníka a dlužnice spojena ke společnému řízení pod sp.zn. KSPH 36 INS 19550/2011. Soud odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že při stanovení výše zálohy se přihlíží rovněž k předpokládanému způsobu řešení úpadku. Z návrhu dlužnice vyplývá, že převážná část jejích závazků pochází z podnikatelské činnosti (pojistné na zdravotní a sociální pojištění, nezaplacené faktury na zboží, neuhrazená DPH). Podle § 389 odst. 2 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, přičemž podle § 390 odst. 3 téhož zákona návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne. Oddlužení je tedy určeno pro subjekty nezabývající se podnikatelskou činností a mohou jím být řešeny jen nepodnikatelské závazky; v ostatních případech soud insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení odmítne a na majetek dlužníka prohlásí konkurs.
Protože podle návrhu dlužnice převážná část závazků pochází z podnikatelské činnosti a úpadek tak bude řešen nepatrným konkursem, soud podle § 108 IZ uložil dlužníkům povinnost k zaplacení zálohy na náklady řízení ve výši 20.000,-Kč. Vycházel z toho, že výše odměny insolvenčního správce řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč (bez DPH).
Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali. Vysvětlili, že se stali obětí podvodů třetích osob, a to podvodu ze strany FINNEX Praha, s.r.o., který začaly orgány policie řešit teprve v roce 2009, a Ireny Malé, která byla až po 9 letech za trestný čin podvodu odsouzena. Svoji kritickou situaci řešili dlužníci půjčkou od TKP, s.r.o., která ale půjčku ve smluvené výši neposkytla a podvodem, bez vědomí dlužníků, si převedla jejich rodinný dům v hodnotě 2.186.860,-Kč a zemědělské pozemky v ceně 533.681,-Kč. K vymožení svých pohledávek se dlužníci obrátili na soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučeru s návrhem na postih výnosů z trestné činnosti TKP, s.r.o. za zcizené nemovitosti. Tento majetek je součástí společného jmění manželů-dlužníků, a to včetně pohledávky ve výši 629.000,-Kč s příslušenstvím na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 12 To 30/2009; ta byla rovněž předána jmenovanému exekutorovi k vymáhání. Dlužníci se tedy dostali do platební neschopnosti bez vlastního zavinění (liknavostí policejních orgánů), a byli proto nuceni ukončit samostatnou výdělečnou činnost. Dlužnice je evidována u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, stejně jako jejich syn, který je v rekonvalescenci po operačním zákroku. Oba dlužníci jsou finančně závislí na rodičích dlužnice, kteří pobírají starobní důchod. Tuto svoji neúnosnou sociální a ekonomickou situaci, která byla důvodem jejich žádosti o oddlužení, dlužníci v podaných návrzích podrobně popsali. Z těchto důvodů namítali, že nejsou schopni požadovanou zálohu ve stanovené lhůtě zaplatit, když nemohou získat ani jakoukoli půjčku, ze které by zálohu uhradili. Proto dlužníci navrhují, aby odvolací soud napadené usnesení změnil co do lhůty k plnění tak, že jim uloží zaplatit zálohu ve výši 20.000,-Kč až z prvního výtěžku z exekuce, kterého se jim podaří dosáhnout.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.
Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.
Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.
Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.
Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.
Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.
Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení nedostál, když neuvedl žádná skutková zjištění a jim odpovídající právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné. Neuvedl ničeho o stavu závazků dlužníků a jejich majetkových poměrech (včetně příjmové situace), jak se z podaných návrhů a jejich příloh podávají, ani o tom, zda majetek a závazky dlužníků (či v jakém rozsahu) náležejí do jejich společného jmění manželů (dále jen SJM). Svůj předpoklad řešení úpadku dlužníků konkursem postavil soud na závěru, že jejich oddlužení je dle § 389 odst. 1 IZ subjektivně nepřípustné, neboť převážná část závazků dlužnice pochází z podnikatelské činnosti. Rozsah těchto podnikatelských závazků (a jejich poměr vůči ostatním nepodnikatelským závazkům) však nekonkretizoval ani neprezentoval další své skutkové a právní závěry, jež jsou pro posouzení této podmínky přípustnosti oddlužení významné ve smyslu kriterií vymezených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesprávná byla přitom úvaha soudu, že v případě řešení úpadku konkursem odměna insolvenčního správce činí podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. vždy nejméně 45 tis. Kč. Tak je tomu jen za předpokladu, že odměnu lze určit dle § 1 až 4 cit. vyhlášky (tedy pokud bylo dosaženo výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozvrhem, který zahrnuje i pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou); jinak soud tuto odměnu určuje v přiměřené výši úvahou dle § 5 téže vyhlášky. K posouzení, zda v případě řešení úpadku obou dlužníků konkursem lze očekávat dosažení některého z výtěžků rozhodných pro výpočet odměny insolvenčního správce, nebo zda je třeba předpokládat její určení úvahou soudu, však soud žádná svá zjištění nenabídl, když-jak již řečeno-o rozsahu a skladbě jejich majetku a závazků neuvedl ničeho. Přitom soud zjevně nebral dostatečně v úvahu, že každý z dlužníků je navrhovatelem ve své vlastní insolvenční věci, a že tedy-jakkoli tyto věci zatím zůstaly spojeny ke společnému řízení-nejsou dlužníci společnými insolvenčními navrhovateli, jimž by bylo možno uložit povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení společně a nerozdílně.
Lze tedy uzavřít, že v napadeném usnesení soud řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou u každého z dlužníků dány, a v jaké výši ji vlastně po každém z nich pokládá za nutné požadovat.
Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy ve skutečnosti nebyly dány procesní podmínky.
Dlužník ani dlužnice totiž ke svým insolvenčním návrhům-v rozporu s § 104 odst. 1 IZ-nepřipojili řádný seznam svého majetku a seznam svých závazků. Neučinili tak ani po výzvě soudu ze dne 10.11.2011, kterou jim ještě před spojením věcí ke společnému řízení adresoval. Tyto výzvy soudu však nebyly řádné, neboť ve výroku soud po dlužnících požadoval doplnit o uvedené seznamy nikoli jejich insolvenční návrh, ale pouze návrh na povolení oddlužení, přičemž je ani nepoučil o všech náležitostech, kterými musejí být tyto seznamy opatřeny. Nato dlužníci reagovali podáními ze dne 30.11.2011, ve kterých však řádný seznam majetku a závazků neobsáhli. Místo toho každý z nich uvedl (různý) výčet svých závazků a věřitelů, který nebyl opatřen prohlášením, že jde o správný a úplný seznam jeho závazků a věřitelů. Všichni věřitelé přitom nebyli označeni způsobem předepsaným v § 103 odst. 1 IZ a sepsané závazky postrádaly údaj o jejich splatnosti. Seznam majetku (s prohlášením o jeho správnosti a úplnosti) dlužníci fakticky nepředložili vůbec. Místo toho v předmětném podání pod body II., III. a IV. uvedli údaje o svých příjmech, o nabytí rodinného domu ve veřejné dražbě a o nabytí pozemků z dědictví. Tyto nemovitosti ani řádně nespecifikovali, přičemž odkázali na svá vysvětlení o jejich podvodném nabytí společností TKP, s.r.o. a následná řízení ve věci. Z těchto informací ale není zřejmé, jaký je v současné době stav věci, tedy zda předmětné nemovitosti nyní náležejí do vlastnictví dlužníků (nebo některého z nich) anebo nikoli. (Jde-li o majetek dlužníků, pak z hlediska návrhu na povolení oddlužení absentuje znalecké ocenění jeho obvyklé ceny dle § 392 odst. 2 IZ). Přitom dlužníci v řízení-a nakonec i v odvolání-zmiňovali také své škodní nároky vůči třetím osobám, žádné pohledávky ale jako součást svého majetku neuvedli.
Protože dlužníci-manželé vzájemným podpisem svých návrhů na povolení oddlužení dle § 392 odst. 3 IZ dali najevo, že trvá jejich SJM (zmiňované i v odvolání), a žádné změny jeho rozsahu netvrdili, bylo třeba, aby údaje o majetku a závazcích vtělili do seznamů (s náležitostmi dle § 104 odst. 2 až 4 IZ) koncipovaných tak, aby bylo zřejmé i to, zda a v jakém rozsahu náleží tento majetek a závazky do jejich SJM. Proto měl každý z dlužníků uvést ve svých seznamech zvlášť svůj výlučný majetek a závazky, které nepatří do SJM, a současně zvlášť uvést všechen majetek a závazky tvořící SJM dle § 143 odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku dlužníků. To s tím, že u závazků náležejících do SJM je třeba v seznamu odlišit skupinu společných závazků (tedy těch, z nichž jsou zavázáni oba manželé -dlužníci a které lze zásadně uspokojit z jejich veškerého společného i výlučného majetku) a skupinu individuálních závazků daného manžela (tedy závazků vzniklých za trvání manželství jen tomuto manželu jako obligačnímu dlužníku, které nepatří mezi závazky vyloučené ze SJM dle § 143 odst. 1 písm. b/ cit. zákona a které jsou proto uspokojitelné z téhož zdroje jako závazky společné).
Pro popsané nedostatky, k jejichž odstranění ale soud prvního stupně zatím dlužníky řádně nevedl, nejsou jejich insolvenční návrhy (a ovšem i návrhy na povolení oddlužení-§ 392 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 IZ) zatím způsobilé projednání. Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co budou tímto postupem (výzvou dle § 128 odst. 2 IZ) insolvenční návrhy dlužníků potřebným způsobem doplněny a co budou současně (postupem dle § 393 odst. 2 IZ) doplněny i jejich návrhy na povolení oddlužení, bude zajištěn řádný podklad pro další průběh jejich insolvenčního řízení. Teprve pak může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 11. září 2012
JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová
KSPH 36 INS 19550/2011 3 VSPH 338/2012-A-17
USNESENÍ
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníků-manželů a) Františka Č e c h a , nar. 4.6.1949, a b) Marty Č e c h o v é , nar. 12.6.1962, oba bytem Libušina 253, 273 06 Libušín, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-11 ze dne 10. února 2012,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-11 ze dne 10. února 2012 se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-11 ze dne 10.2.2012 uložil dlužníkům-manželům Františku Čechovi (dále jen dlužník) a Martě Čechové (dále jen dlužnice), aby společně a nerozdílně ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že k návrhu dlužníka bylo dne 26.10.2011 zahájeno insolvenční řízení a že téhož dne podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení i dlužnice; její insolvenční řízení bylo zahájeno pod sp. zn. KSPH 36 INS 19554/2011. Usnesením č.j. KSPH 36 INS 19550/2011-A-10 ze dne 21.12.2011 byla insolvenční řízení dlužníka a dlužnice spojena ke společnému řízení pod sp.zn. KSPH 36 INS 19550/2011. Soud odkázal na § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že při stanovení výše zálohy se přihlíží rovněž k předpokládanému způsobu řešení úpadku. Z návrhu dlužnice vyplývá, že převážná část jejích závazků pochází z podnikatelské činnosti (pojistné na zdravotní a sociální pojištění, nezaplacené faktury na zboží, neuhrazená DPH). Podle § 389 odst. 2 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, přičemž podle § 390 odst. 3 téhož zákona návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne. Oddlužení je tedy určeno pro subjekty nezabývající se podnikatelskou činností a mohou jím být řešeny jen nepodnikatelské závazky; v ostatních případech soud insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení odmítne a na majetek dlužníka prohlásí konkurs.
Protože podle návrhu dlužnice převážná část závazků pochází z podnikatelské činnosti a úpadek tak bude řešen nepatrným konkursem, soud podle § 108 IZ uložil dlužníkům povinnost k zaplacení zálohy na náklady řízení ve výši 20.000,-Kč. Vycházel z toho, že výše odměny insolvenčního správce řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč (bez DPH).
Proti tomuto usnesení se dlužníci včas odvolali. Vysvětlili, že se stali obětí podvodů třetích osob, a to podvodu ze strany FINNEX Praha, s.r.o., který začaly orgány policie řešit teprve v roce 2009, a Ireny Malé, která byla až po 9 letech za trestný čin podvodu odsouzena. Svoji kritickou situaci řešili dlužníci půjčkou od TKP, s.r.o., která ale půjčku ve smluvené výši neposkytla a podvodem, bez vědomí dlužníků, si převedla jejich rodinný dům v hodnotě 2.186.860,-Kč a zemědělské pozemky v ceně 533.681,-Kč. K vymožení svých pohledávek se dlužníci obrátili na soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučeru s návrhem na postih výnosů z trestné činnosti TKP, s.r.o. za zcizené nemovitosti. Tento majetek je součástí společného jmění manželů-dlužníků, a to včetně pohledávky ve výši 629.000,-Kč s příslušenstvím na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 12 To 30/2009; ta byla rovněž předána jmenovanému exekutorovi k vymáhání. Dlužníci se tedy dostali do platební neschopnosti bez vlastního zavinění (liknavostí policejních orgánů), a byli proto nuceni ukončit samostatnou výdělečnou činnost. Dlužnice je evidována u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, stejně jako jejich syn, který je v rekonvalescenci po operačním zákroku. Oba dlužníci jsou finančně závislí na rodičích dlužnice, kteří pobírají starobní důchod. Tuto svoji neúnosnou sociální a ekonomickou situaci, která byla důvodem jejich žádosti o oddlužení, dlužníci v podaných návrzích podrobně popsali. Z těchto důvodů namítali, že nejsou schopni požadovanou zálohu ve stanovené lhůtě zaplatit, když nemohou získat ani jakoukoli půjčku, ze které by zálohu uhradili. Proto dlužníci navrhují, aby odvolací soud napadené usnesení změnil co do lhůty k plnění tak, že jim uloží zaplatit zálohu ve výši 20.000,-Kč až z prvního výtěžku z exekuce, kterého se jim podaří dosáhnout.
Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.
Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.
Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.
Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.
Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně. Tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení, a tedy již z toho důvodu je při předpokládaném řešení úpadku oddlužením podstatné také to, jakou formou-zpeněžením majetkové podstaty či splátkovým kalendářem-bude nejspíše provedeno. K těmto souvislostem viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 6396/2009, 1 VSPH 697/2009-A ze dne 27.4.2010.
Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.
Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení nedostál, když neuvedl žádná skutková zjištění a jim odpovídající právní závěry, které jsou ve smyslu výše uvedeného pro věc podstatné. Neuvedl ničeho o stavu závazků dlužníků a jejich majetkových poměrech (včetně příjmové situace), jak se z podaných návrhů a jejich příloh podávají, ani o tom, zda majetek a závazky dlužníků (či v jakém rozsahu) náležejí do jejich společného jmění manželů (dále jen SJM). Svůj předpoklad řešení úpadku dlužníků konkursem postavil soud na závěru, že jejich oddlužení je dle § 389 odst. 1 IZ subjektivně nepřípustné, neboť převážná část závazků dlužnice pochází z podnikatelské činnosti. Rozsah těchto podnikatelských závazků (a jejich poměr vůči ostatním nepodnikatelským závazkům) však nekonkretizoval ani neprezentoval další své skutkové a právní závěry, jež jsou pro posouzení této podmínky přípustnosti oddlužení významné ve smyslu kriterií vymezených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSCR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 uveřejněného pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesprávná byla přitom úvaha soudu, že v případě řešení úpadku konkursem odměna insolvenčního správce činí podle vyhlášky č. 313/2007 Sb. vždy nejméně 45 tis. Kč. Tak je tomu jen za předpokladu, že odměnu lze určit dle § 1 až 4 cit. vyhlášky (tedy pokud bylo dosaženo výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele nebo výtěžku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozvrhem, který zahrnuje i pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou); jinak soud tuto odměnu určuje v přiměřené výši úvahou dle § 5 téže vyhlášky. K posouzení, zda v případě řešení úpadku obou dlužníků konkursem lze očekávat dosažení některého z výtěžků rozhodných pro výpočet odměny insolvenčního správce, nebo zda je třeba předpokládat její určení úvahou soudu, však soud žádná svá zjištění nenabídl, když-jak již řečeno-o rozsahu a skladbě jejich majetku a závazků neuvedl ničeho. Přitom soud zjevně nebral dostatečně v úvahu, že každý z dlužníků je navrhovatelem ve své vlastní insolvenční věci, a že tedy-jakkoli tyto věci zatím zůstaly spojeny ke společnému řízení-nejsou dlužníci společnými insolvenčními navrhovateli, jimž by bylo možno uložit povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení společně a nerozdílně.
Lze tedy uzavřít, že v napadeném usnesení soud řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou u každého z dlužníků dány, a v jaké výši ji vlastně po každém z nich pokládá za nutné požadovat.
Navíc však odvolací soud zjistil, že k rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy ve skutečnosti nebyly dány procesní podmínky.
Dlužník ani dlužnice totiž ke svým insolvenčním návrhům-v rozporu s § 104 odst. 1 IZ-nepřipojili řádný seznam svého majetku a seznam svých závazků. Neučinili tak ani po výzvě soudu ze dne 10.11.2011, kterou jim ještě před spojením věcí ke společnému řízení adresoval. Tyto výzvy soudu však nebyly řádné, neboť ve výroku soud po dlužnících požadoval doplnit o uvedené seznamy nikoli jejich insolvenční návrh, ale pouze návrh na povolení oddlužení, přičemž je ani nepoučil o všech náležitostech, kterými musejí být tyto seznamy opatřeny. Nato dlužníci reagovali podáními ze dne 30.11.2011, ve kterých však řádný seznam majetku a závazků neobsáhli. Místo toho každý z nich uvedl (různý) výčet svých závazků a věřitelů, který nebyl opatřen prohlášením, že jde o správný a úplný seznam jeho závazků a věřitelů. Všichni věřitelé přitom nebyli označeni způsobem předepsaným v § 103 odst. 1 IZ a sepsané závazky postrádaly údaj o jejich splatnosti. Seznam majetku (s prohlášením o jeho správnosti a úplnosti) dlužníci fakticky nepředložili vůbec. Místo toho v předmětném podání pod body II., III. a IV. uvedli údaje o svých příjmech, o nabytí rodinného domu ve veřejné dražbě a o nabytí pozemků z dědictví. Tyto nemovitosti ani řádně nespecifikovali, přičemž odkázali na svá vysvětlení o jejich podvodném nabytí společností TKP, s.r.o. a následná řízení ve věci. Z těchto informací ale není zřejmé, jaký je v současné době stav věci, tedy zda předmětné nemovitosti nyní náležejí do vlastnictví dlužníků (nebo některého z nich) anebo nikoli. (Jde-li o majetek dlužníků, pak z hlediska návrhu na povolení oddlužení absentuje znalecké ocenění jeho obvyklé ceny dle § 392 odst. 2 IZ). Přitom dlužníci v řízení-a nakonec i v odvolání-zmiňovali také své škodní nároky vůči třetím osobám, žádné pohledávky ale jako součást svého majetku neuvedli.
Protože dlužníci-manželé vzájemným podpisem svých návrhů na povolení oddlužení dle § 392 odst. 3 IZ dali najevo, že trvá jejich SJM (zmiňované i v odvolání), a žádné změny jeho rozsahu netvrdili, bylo třeba, aby údaje o majetku a závazcích vtělili do seznamů (s náležitostmi dle § 104 odst. 2 až 4 IZ) koncipovaných tak, aby bylo zřejmé i to, zda a v jakém rozsahu náleží tento majetek a závazky do jejich SJM. Proto měl každý z dlužníků uvést ve svých seznamech zvlášť svůj výlučný majetek a závazky, které nepatří do SJM, a současně zvlášť uvést všechen majetek a závazky tvořící SJM dle § 143 odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku dlužníků. To s tím, že u závazků náležejících do SJM je třeba v seznamu odlišit skupinu společných závazků (tedy těch, z nichž jsou zavázáni oba manželé -dlužníci a které lze zásadně uspokojit z jejich veškerého společného i výlučného majetku) a skupinu individuálních závazků daného manžela (tedy závazků vzniklých za trvání manželství jen tomuto manželu jako obligačnímu dlužníku, které nepatří mezi závazky vyloučené ze SJM dle § 143 odst. 1 písm. b/ cit. zákona a které jsou proto uspokojitelné z téhož zdroje jako závazky společné).
Pro popsané nedostatky, k jejichž odstranění ale soud prvního stupně zatím dlužníky řádně nevedl, nejsou jejich insolvenční návrhy (a ovšem i návrhy na povolení oddlužení-§ 392 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 IZ) zatím způsobilé projednání. Nemá-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti, je pojmově vyloučeno činit vůči navrhovateli jiná opatření než ta, jež směřují k odstranění nedostatků jeho návrhu. Teprve poté, co budou tímto postupem (výzvou dle § 128 odst. 2 IZ) insolvenční návrhy dlužníků potřebným způsobem doplněny a co budou současně (postupem dle § 393 odst. 2 IZ) doplněny i jejich návrhy na povolení oddlužení, bude zajištěn řádný podklad pro další průběh jejich insolvenčního řízení. Teprve pak může soud zvážit splnění zákonných podmínek pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a posoudit přiměřenost její výše.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 11. září 2012
JUDr. Jaroslav B u r e š , v.r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Borodáčová