3 VSPH 200/2012-B-18
KSPH 40 INS 15354/2011 3 VSPH 200/2012-B-18
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Litohlavy 17, Králův Dvůr, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-B-9 ze dne 19. prosince 2011,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-B-9 ze dne 19. prosince 2011 se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-B-9 ze dne 19.12.2011 v bodě I. schválil oddlužení dlužnice Hany anonymizovano (dále jen dlužnice) zpeněžením majetkové podstaty, v bodě II. výroku informoval, že rozhodnutím č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-A-12 byla insolvenčním správcem ustanovena KOPPA, v.o.s., a v bodě III. výroku označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náleží do majetkové podstaty dlužnice, a to nemovitosti: a) rodinný dům na pozemku parc.č.st. 41, a dále specifikované pozemky parc.č.st. 41 a parc.č. 429/6, 429/7, 477/10, 477/15, 477/18, 484, 486, 487, 488/1, 488/3, 488/4, 489/1, 490, 493, 496/1, 496/2, 496/3, 496/4, 499/3, 499/5, 501/1, 501/2, 501/4, 501/5, 501/6, 501/5, 537/6, 537/7, 537/8, č. 813/1, 813/12, 813/15, 813/16, 813/18, vše zapsané na LV č. 13 pro k.ú. a obec Králův Dvůr, b) parc.č. 263/2, 266, 268, 186, 187, 188, 189, 190, 191 a 200/1, zapsané na LV č. 153 pro k.ú. Bítov u Koněprus, obec Koněprusy, c) parc.č. 648 a 649, zapsané na LV č. 153 pro k.ú. a obec Koněprusy, d) podíl ve výši 1/6 na pozemku parc.č. 200/3, zapsaném na LV č. 103 pro k.ú. Bítov u Koněprus, obec Koněprusy, a dále osobní automobil Hyundai Pony X2 1.5, rok výroby 1992, SPZ BEI 4606.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-A-12 byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením, insolvenčním správcem byla ustanovena KOPPA, v.o.s. Na řádně svolané schůzi věřitelů konané dne 14.12.2011 bylo rozhodnuto o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka. Na základě tohoto rozhodnutí vydal soud podle § 406 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Při úvaze o způsobu oddlužení vycházel zejména z doporučení insolvenčního správce daného na schůzi věřitelů a také ze zjištění, že zvolený způsob oddlužení nabízí možnost nejvyššího a nejrychlejšího uhrazení poměrných částí pohledávek přihlášených věřitelů. Nato soud citoval § 403 a § 405 odst. 1 IZ a uzavřel, že během řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu. Na takové skutečnosti neupozornil ani insolvenční správce a nebyly namítány ani věřiteli. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, a řešení úpadku dlužnice oddlužením schválil. Současně v souladu s § 406 odst. 2 IZ uvedl informaci o osobě insolvenčního správce a označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náleží do majetkové podstaty. Dodal, že tento majetek bude zpeněžen obdobným postupem, jako podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu, a že do této majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabude v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastanou účinky schválení oddlužení
(§ 398 odst. 2 IZ). Konečně citoval § 298 odst. 1 a 2 IZ o uspokojení zajištěných věřitelů ze zpeněžení předmětu zajištění jejich pohledávek.
Toto usnesení Krajského soudu v Praze napadla dlužnice včasným odvoláním. Uvedla, že se již rok snaží zachránit svůj domov, kde bydlí i její dcera se 3 malými dětmi. Dlužnice přišla o práci při pracovním úrazu, který ale pod nátlakem podniku neuplatnila s příslibem, že o práci nepřijde. Po ukončení pracovní neschopnosti ji však stejně ze zaměstnání vyhodili, a protože šlo o úraz páteře s déletrvajícími následky, nemohla najít novou práci. Dlužnice se tak dostala do dluhů a při snaze o řešení této situace se ještě stala obětí podvodníků. Jednala s firmou z Kladna, ale až po podpisu listin zjistila, že jsou to lichváři, a že už plánují prodej jejího domu. Také další oslovená firma z Berouna nakonec na dlužnici tlačila, že jim musí nechat majetek. Teprve pak zjistila, že může žádat o insolvenci a podala návrh. Samotné insolvenční řízení však pro ni znamenalo další dluh 50 tis. Kč-musela za něj zaplatit 20 a 5 tis. Kč a pak ještě 20 tis. Kč za odhadce. Ten však zatím žádnou obhlídku nedělal, jeho odhad dlužnice neviděla, ač ho zaplatila. Zatím ví jen to, že insolvenční řízení pro ni dopadlo špatně, soud rozhodl o prodeji.
Dlužnici se přitom v mezidobí podařilo sehnat alespoň brigádu (smlouvu soudu předložila), a nyní si zajistila i trvalé zaměstnání. K tomu ale je třeba předložit zdravotní nálezy a vyjádření posudkové komise. Od poloviny listopadu 2011 čekala v té věci na odpověď, a teprve 2.1.2012 jí bylo sděleno, že se její dokumentace ztratila, a aby si ji opatřila znovu. To učinila, vše odevzdala, takže zase musí čekat na výsledek. Mezitím ji však insolvenční správce informoval, že její majetek bude prodán.
Dlužnice vysvětlila, že jednání s věřiteli se nezúčastnila, neboť jí bylo řečeno, že tam nemusí, že to není soudní jednání. Navíc měla práci a nemohla se ani uvolnit. Až po jednání se dozvěděla, že tam měla být, a že dostala v tom směru mylnou informaci. Jiné jednání ve věci nebylo. Dlužnice se obává, že ať se snaží sebevíc, nemá naději na úspěch, ani v insolvenčním řízení nedostala takovou šanci. Proto doufá, že soud její věc znovu posoudí. Očekává nástup do zaměstnání, které jí umožní splácet 6 až 8 tis. Kč měsíčně. Tyto okolnosti ale soud i správce ponechali bez povšimnutí. Setkává se zatím jen s bezprávím a přestává věřit ve spravedlnost. Pro záchranu bydlení 6 lidí dělá maximum. Věří, že existuje nějaká jiná možnost řešení její tíživé životní situace, než připravit o domov ji i její blízké, když nemají kam jinam se uchýlit. Mělo-li by insolvenční řízení takto dopadnout, nemusela si pro ně dělat další padesátitisícový dluh a mohla vše nechat těm lichvářům z Kladna.
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání dlužnice je přípustné a také (byť v zásadě z jiných než jí uvedených důvodů) opodstatněné.
Podle § 406 odst. 4 IZ odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.
Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Podle § 201 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Z uvedené úpravy plyne, že zákon přiznává subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v prvé řadě účastníku řízení. I když ustanovení § 406 odst. 4 IZ přiznává právo odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení v zásadě jen vymezenému okruhu věřitelů, neznamená to, že by bylo možno právo odvolání odepřít účastníku řízení-dlužníku. Úprava subjektivní přípustnosti odvolání je založena především na předpokladu, že rozhodnutí o schválení oddlužení odpovídá návrhu dlužníka, a proto jím-ve srovnání s tím, čeho se domáhal-dlužníku nemůže být způsobena újma. Jestliže však rozhodnutím o schválení oddlužení mohla být dlužníku způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je k odvolání proti tomuto rozhodnutí oprávněn. O takový případ se z níže uvedených důvodů jedná i v dané věci, ve které soud prvního stupně schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, aniž je opatřil řádným odůvodněním.
Nutno vycházet z toho, že podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, a že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 1 IZ).
Podle § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.
Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení.
Jestliže insolvenčním soudem bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením (§ 397 odst. 1 IZ), o způsobu jeho provedení rozhodne podle § 402 IZ schůze věřitelů, a to prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování mimo schůzi věřitelů (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odst. 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 (při hlasování mimo schůzi věřitelů) do 15 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odst. 5).
Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, stanoví § 406 odst. 2 IZ.
K podstatě a účelu uvedené úpravy se vyslovil Vrchní soud v Praze např. ve svém usnesení sp.zn. KSUL 77 INS 14215/2010, 3 VSPH 34/2012-B ze dne 9.3.2012 s tím, že zde popsaná východiska, jež se plně uplatní při zkoumání poctivosti dlužníkova záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), nelze pouštět ze zřetele ani při posuzování vhodnosti způsobu, jakým má být oddlužení provedeno. Objasniv tento svůj náhled na věc odvolací soud předně zdůraznil, že lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zvláště pak pokud by mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším-i pro věřitele nežádoucím-zadlužením. Takový postup není v souladu se zásadou insolvenčního řízení, které musí být vedeno tak, aby-při respektování zájmu na dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů-žádný z účastníků (tedy ani dlužník) nebyl nespravedlivě poškozen (§ 5a/ IZ). Insolvenční soud je garantem toho, že zásady insolvenčního řízení budou (ve své spravedlivé proporcionalitě) dodrženy. V té souvislosti pak odvolací soud zdůraznil, že i v případě, kdy se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které podmínku přípustnosti dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ splňuje, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu uvedených zásad zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat. Bezpodmínečně je pak taková korekce rozhodnutí věřitelů nutná v případě, že dlužníkova ekonomická nabídka je dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, schůze věřitelů se však usnesla na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze, a kterým tudíž má být dlužník neodvratně (a bezdůvodně) odsouzen k neúspěšnosti oddlužení vedoucí k jeho zrušení (§ 418 IZ) a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem.
Jak již Vrchní soud v Praze opakovaně judikoval, ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. To s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, jakož i rozhodnutí o schválení oddlužení nebo o jeho neschválení, náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno ve věci samé . Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20.1.2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která musí být vždy odůvodněna, přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění usnesení, jímž dle § 406 IZ schvaluje oddlužení dlužníka, musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná konkrétní skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.
Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud v plném rozsahu reprodukoval, zcela zjevně nedostál.
Napadeným usnesením soud prvního stupně schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, aniž by zřetelně vyslovil, zda se na tomto způsobu oddlužení usnesla schůze věřitelů dle § 402 odst. 3 IZ, nebo zda takové usnesení nebylo přijato a soud o něm rozhodl sám podle § 402 odst. 5 IZ. Přitom neuvedl ani žádná další konkrétní zjištění o okolnostech, jež jsou ve smyslu výše uvedeného pro schválení oddlužení v té či oné jeho formě podstatná (tedy o okolnostech, jež mohou být důvodem k tomu, aby soud i případné usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení svým rozhodnutím překonal). Soud neuvedl ničeho ani o tom, zda dlužnice oddlužení zpeněžením majetkové podstaty sama navrhla (a na tomto návrhu setrvala), či zda se domáhala splátkového kalendáře a jaká je její ekonomická nabídka pro tento způsob oddlužení. Přitom ovšem soud nenabídl vůbec žádné skutkové a právní závěry ani k předpokladu, že zvoleným způsobem oddlužení-zpeněžením majetkové podstaty-bude potřebného (alespoň třicetiprocentního) uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dosaženo, když neuvedl údaje o výši těchto přihlášených pohledávek a o hodnotě majetku dlužnice, který zvolenému způsobu oddlužení má podléhat (jejích nemovitých a movitých věcí). Stranou přitom ponechal i okolnost, která je v uvedeném směru rovněž podstatná, totiž zda lze všechen tento majetek k uspokojení nezajištěných pohledávek použít, nebo zda snad na něm (či jeho části) neváznou práva zajištěných věřitelů, která byla v insolvenčním řízení uplatněna (přihlášena). K podmínkám přípustnosti oddlužení se soud vyslovil jen paušálním nekonkrétním závěrem, že v řízení nevyšly najevo okolnosti odůvodňující jinak zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a že takové okolnosti nenamítal žádný z věřitelů ani insolvenční správce.
Celkově vzato tak soud prvního stupně nikterak neodůvodnil závěr, že dlužnice splňuje podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, že splnění podmínky předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ lze očekávat právě při zvoleném způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a že objektivně (z hlediska splnění této podmínky) není možné, anebo vzhledem k okolnostem věci není dostatečně opodstatněné, aby oddlužení bylo provedeno ve formě splátkového kalendáře, který je jinak ve výše naznačených limitech žádoucí preferovat.
Z obsahu spisu pak vyplývá, že ve skutečnosti usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení nebylo pro neúčast věřitelů přijato, a že o něm tedy soud prvního stupně-ovšem bez potřebného odůvodnění-rozhodl sám v režimu § 402 odst. 5 IZ. Průběh této schůze věřitelů a bezprostředně předcházejícího přezkumného jednání, jež se konaly dne 14.12.2011, byl přitom podle protokolu o těchto jednáních zmatečný, nebo byl zmatečný jejich zaznamenaný průběh. Ačkoli se těchto jednání nezúčastnil žádný z věřitelů ani dlužnice, soud zaznamenal obsáhlá procesní poučení k předmětu těchto jednání, která jim podle protokolu adresoval, i stanoviska účastníků (např. že poučení rozumí, nežádají další vysvětlení, nevznášejí námitku podjatosti soudce apod.), ač žádný z účastníků přítomen nebyl. V závěru schůze věřitelů pak soud konstatoval, že pro nepřítomnost věřitelů bude postupovat podle § 402 odst. 4 IZ (míněn zřejmě § 402 odst. 5 IZ) a že na základě návrhu insolvenčního správce rozhodne o způsobu oddlužení formou splátkového kalendáře. Nato podle protokolu vyhlásil usnesení: Schůze věřitelů rozhodla většinou hlasů-100% o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty , a vyznačil, že bylo dáno poučení o odvolání . Soud tedy v rozporu s konstatovanou skutečností, že na schůzi žádný z věřitelů není přítomen (a že tedy k žádnému hlasování nedošlo, dojít nemohlo), vzápětí vyslovil, že se tato schůze (všemi hlasy) usnesla na provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Přitom dojde-li na schůzi věřitelů k hlasování (což se ovšem v daném případě nestalo), je soud povinen zaznamenat jeho předmět, průběh a výsledek (tj. zda příslušné usnesení bylo či nebylo schůzí věřitelů přijato), nikoli se o výsledku tohoto hlasování sám jakkoli usnášet. Soudem vyhlášené usnesení tedy nejenže vůbec neodpovídalo skutečnému stavu věci, ale v každém případě též postrádalo procesní opodstatnění. Za popsané situace tedy o způsobu oddlužení musel dle § 402 odst. 5 IZ rozhodnout namísto nezajištěných věřitelů soud prvního stupně. Ačkoli na schůzi věřitelů avizoval, že rozhodne-ve smyslu návrhu insolvenčního správce-o oddlužení ve formě splátkového kalendáře, napadeným usnesením schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, přičemž v rozporu s předešlým konstatoval, že právě tento způsob oddlužení správce na schůzi věřitelů doporučil. Současně v napadeném usnesení uvedl, že o provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty bylo na schůzi věřitelů konané dne 14.12.2011 rozhodnuto, přestože je z výše uvedeného zjevné, že žádné takové rozhodnutí (ani ze strany věřitelů, ani ze strany soudu) na schůzi přijato nebylo.
Pokud jde o další vytčené nedostatky odůvodnění napadeného usnesení, spočívající v absenci zjištění potřebných k úvaze o hodnotě majetku dlužnice dávající předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v minimálním zákonném rozsahu, ze spisu vyplývá, že v tom směru soud ve skutečnosti žádná zjištění učinit nemohl, neboť k tomu neměl potřebný skutkový podklad. Dlužnice totiž dosud přes výzvu soudu nepředložila znalecké ocenění obvyklé ceny svých nemovitostí, jak vyžaduje § 392 odst. 2 IZ, byť v odvolání uvedla, že znalecký odhad již zadala a zaplatila. V době vydání napadeného usnesení přitom soud neměl k dispozici ani znalecké ocenění, které by dle § 219 IZ provedl insolvenční správce (a s nímž by se pak soud namísto znaleckého posudku od dlužnice mohl spokojit). Za této situace tedy nebyly dány podmínky k tomu, aby soud usnesení o schválení oddlužení vydal.
Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud v intencích shora vyslovených názorů odvolacího soudu otázku schválení oddlužení a jeho formy, pokud k tomu budou dány procesní podmínky, znovu projedná a rozhodne o ní. Přitom vezme v úvahu, že dlužnice se zjevně-jak plyne i z jejího odvolání-v právních souvislostech věci dostatečně neorientuje. Poskytne jí proto potřebná poučení, která zajistí, že dlužnice bude mít možnost (v příslušných procesních mantinelech) podmínkám pro vstup do oddlužení dostát, a že rozhodnutí v této věci pro ni nebude překvapivé. V souvislosti s tím ji soud s ohledem na dosavadní výsledky řízení seznámí se stavem věci, tedy i s tím, zda splňuje podmínky pro vstup do oddlužení, zda je splňuje v obou formách či jen v jedné z nich, a jakým způsobem případně může zajistit svoji dostatečnou ekonomickou nabídku pro oddlužení splátkovým kalendářem, pokud právě o tuto formu oddlužení hodlá usilovat. Přitom ji poučí, že pro tento způsob oddlužení jí může poskytnout relevantní formu pomoci třetí osoba: buď přistoupením k závazkům dlužníka (spoludlužnictví dle § 392 odst. 3 věta první IZ), anebo závazkem poskytovat dlužnici po dobu oddlužení splátkovým kalendářem (jako další zdroj jejích příjmů) určité pravidelné finanční plnění formou peněžitého důchodu nebo darováním. Takový závazek je nutno vyjádřit právně odpovídajícím způsobem, tj. příslušnou smlouvou o poskytování plnění (smlouvou o důchodu nebo smlouvou darovací) uzavřenou mezi dlužnicí a třetí osobou a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy. (K uvedenému podrobněji viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010 a jeho usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010). Současně soud dlužnici pro případ, že na jejím majetku váznou uplatněná zástavní práva, poučí ve smyslu závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 11081/2010, 3 VSPH 1053/2011-B ze dne 16.2.2012 o možnosti zpeněžení tohoto majetku k uspokojení zajištěného věřitele i v rámci splátkového kalendáře. To vše za předpokladu, že dlužnice bude nadále řádně plnit své procesní povinnosti v insolvenčním řízení, a že se tedy také napříště neopomene dostavit k nařízenému jednání o věci či jinému soudnímu roku (slyšení), jehož prostřednictvím by soud hodlal zpřístupnit dlužnici potřebná poučení a získat od ní další její nutná vysvětlení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 30. března 2012
JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva
KSPH 40 INS 15354/2011 3 VSPH 200/2012-B-18
USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , bytem Litohlavy 17, Králův Dvůr, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-B-9 ze dne 19. prosince 2011,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-B-9 ze dne 19. prosince 2011 se z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-B-9 ze dne 19.12.2011 v bodě I. schválil oddlužení dlužnice Hany anonymizovano (dále jen dlužnice) zpeněžením majetkové podstaty, v bodě II. výroku informoval, že rozhodnutím č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-A-12 byla insolvenčním správcem ustanovena KOPPA, v.o.s., a v bodě III. výroku označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náleží do majetkové podstaty dlužnice, a to nemovitosti: a) rodinný dům na pozemku parc.č.st. 41, a dále specifikované pozemky parc.č.st. 41 a parc.č. 429/6, 429/7, 477/10, 477/15, 477/18, 484, 486, 487, 488/1, 488/3, 488/4, 489/1, 490, 493, 496/1, 496/2, 496/3, 496/4, 499/3, 499/5, 501/1, 501/2, 501/4, 501/5, 501/6, 501/5, 537/6, 537/7, 537/8, č. 813/1, 813/12, 813/15, 813/16, 813/18, vše zapsané na LV č. 13 pro k.ú. a obec Králův Dvůr, b) parc.č. 263/2, 266, 268, 186, 187, 188, 189, 190, 191 a 200/1, zapsané na LV č. 153 pro k.ú. Bítov u Koněprus, obec Koněprusy, c) parc.č. 648 a 649, zapsané na LV č. 153 pro k.ú. a obec Koněprusy, d) podíl ve výši 1/6 na pozemku parc.č. 200/3, zapsaném na LV č. 103 pro k.ú. Bítov u Koněprus, obec Koněprusy, a dále osobní automobil Hyundai Pony X2 1.5, rok výroby 1992, SPZ BEI 4606.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením č.j. KSPH 40 INS 15354/2011-A-12 byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením, insolvenčním správcem byla ustanovena KOPPA, v.o.s. Na řádně svolané schůzi věřitelů konané dne 14.12.2011 bylo rozhodnuto o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka. Na základě tohoto rozhodnutí vydal soud podle § 406 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodnutí o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Při úvaze o způsobu oddlužení vycházel zejména z doporučení insolvenčního správce daného na schůzi věřitelů a také ze zjištění, že zvolený způsob oddlužení nabízí možnost nejvyššího a nejrychlejšího uhrazení poměrných částí pohledávek přihlášených věřitelů. Nato soud citoval § 403 a § 405 odst. 1 IZ a uzavřel, že během řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu. Na takové skutečnosti neupozornil ani insolvenční správce a nebyly namítány ani věřiteli. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí, a řešení úpadku dlužnice oddlužením schválil. Současně v souladu s § 406 odst. 2 IZ uvedl informaci o osobě insolvenčního správce a označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náleží do majetkové podstaty. Dodal, že tento majetek bude zpeněžen obdobným postupem, jako podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu, a že do této majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabude v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastanou účinky schválení oddlužení
(§ 398 odst. 2 IZ). Konečně citoval § 298 odst. 1 a 2 IZ o uspokojení zajištěných věřitelů ze zpeněžení předmětu zajištění jejich pohledávek.
Toto usnesení Krajského soudu v Praze napadla dlužnice včasným odvoláním. Uvedla, že se již rok snaží zachránit svůj domov, kde bydlí i její dcera se 3 malými dětmi. Dlužnice přišla o práci při pracovním úrazu, který ale pod nátlakem podniku neuplatnila s příslibem, že o práci nepřijde. Po ukončení pracovní neschopnosti ji však stejně ze zaměstnání vyhodili, a protože šlo o úraz páteře s déletrvajícími následky, nemohla najít novou práci. Dlužnice se tak dostala do dluhů a při snaze o řešení této situace se ještě stala obětí podvodníků. Jednala s firmou z Kladna, ale až po podpisu listin zjistila, že jsou to lichváři, a že už plánují prodej jejího domu. Také další oslovená firma z Berouna nakonec na dlužnici tlačila, že jim musí nechat majetek. Teprve pak zjistila, že může žádat o insolvenci a podala návrh. Samotné insolvenční řízení však pro ni znamenalo další dluh 50 tis. Kč-musela za něj zaplatit 20 a 5 tis. Kč a pak ještě 20 tis. Kč za odhadce. Ten však zatím žádnou obhlídku nedělal, jeho odhad dlužnice neviděla, ač ho zaplatila. Zatím ví jen to, že insolvenční řízení pro ni dopadlo špatně, soud rozhodl o prodeji.
Dlužnici se přitom v mezidobí podařilo sehnat alespoň brigádu (smlouvu soudu předložila), a nyní si zajistila i trvalé zaměstnání. K tomu ale je třeba předložit zdravotní nálezy a vyjádření posudkové komise. Od poloviny listopadu 2011 čekala v té věci na odpověď, a teprve 2.1.2012 jí bylo sděleno, že se její dokumentace ztratila, a aby si ji opatřila znovu. To učinila, vše odevzdala, takže zase musí čekat na výsledek. Mezitím ji však insolvenční správce informoval, že její majetek bude prodán.
Dlužnice vysvětlila, že jednání s věřiteli se nezúčastnila, neboť jí bylo řečeno, že tam nemusí, že to není soudní jednání. Navíc měla práci a nemohla se ani uvolnit. Až po jednání se dozvěděla, že tam měla být, a že dostala v tom směru mylnou informaci. Jiné jednání ve věci nebylo. Dlužnice se obává, že ať se snaží sebevíc, nemá naději na úspěch, ani v insolvenčním řízení nedostala takovou šanci. Proto doufá, že soud její věc znovu posoudí. Očekává nástup do zaměstnání, které jí umožní splácet 6 až 8 tis. Kč měsíčně. Tyto okolnosti ale soud i správce ponechali bez povšimnutí. Setkává se zatím jen s bezprávím a přestává věřit ve spravedlnost. Pro záchranu bydlení 6 lidí dělá maximum. Věří, že existuje nějaká jiná možnost řešení její tíživé životní situace, než připravit o domov ji i její blízké, když nemají kam jinam se uchýlit. Mělo-li by insolvenční řízení takto dopadnout, nemusela si pro ně dělat další padesátitisícový dluh a mohla vše nechat těm lichvářům z Kladna.
Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání dlužnice je přípustné a také (byť v zásadě z jiných než jí uvedených důvodů) opodstatněné.
Podle § 406 odst. 4 IZ odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.
Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Podle § 201 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Z uvedené úpravy plyne, že zákon přiznává subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v prvé řadě účastníku řízení. I když ustanovení § 406 odst. 4 IZ přiznává právo odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení v zásadě jen vymezenému okruhu věřitelů, neznamená to, že by bylo možno právo odvolání odepřít účastníku řízení-dlužníku. Úprava subjektivní přípustnosti odvolání je založena především na předpokladu, že rozhodnutí o schválení oddlužení odpovídá návrhu dlužníka, a proto jím-ve srovnání s tím, čeho se domáhal-dlužníku nemůže být způsobena újma. Jestliže však rozhodnutím o schválení oddlužení mohla být dlužníku způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je k odvolání proti tomuto rozhodnutí oprávněn. O takový případ se z níže uvedených důvodů jedná i v dané věci, ve které soud prvního stupně schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, aniž je opatřil řádným odůvodněním.
Nutno vycházet z toho, že podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, a že oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 1 IZ).
Podle § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.
Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení.
Jestliže insolvenčním soudem bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením (§ 397 odst. 1 IZ), o způsobu jeho provedení rozhodne podle § 402 IZ schůze věřitelů, a to prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování mimo schůzi věřitelů (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odst. 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 (při hlasování mimo schůzi věřitelů) do 15 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odst. 5).
Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, stanoví § 406 odst. 2 IZ.
K podstatě a účelu uvedené úpravy se vyslovil Vrchní soud v Praze např. ve svém usnesení sp.zn. KSUL 77 INS 14215/2010, 3 VSPH 34/2012-B ze dne 9.3.2012 s tím, že zde popsaná východiska, jež se plně uplatní při zkoumání poctivosti dlužníkova záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), nelze pouštět ze zřetele ani při posuzování vhodnosti způsobu, jakým má být oddlužení provedeno. Objasniv tento svůj náhled na věc odvolací soud předně zdůraznil, že lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zvláště pak pokud by mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším-i pro věřitele nežádoucím-zadlužením. Takový postup není v souladu se zásadou insolvenčního řízení, které musí být vedeno tak, aby-při respektování zájmu na dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů-žádný z účastníků (tedy ani dlužník) nebyl nespravedlivě poškozen (§ 5a/ IZ). Insolvenční soud je garantem toho, že zásady insolvenčního řízení budou (ve své spravedlivé proporcionalitě) dodrženy. V té souvislosti pak odvolací soud zdůraznil, že i v případě, kdy se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které podmínku přípustnosti dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ splňuje, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu uvedených zásad zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat. Bezpodmínečně je pak taková korekce rozhodnutí věřitelů nutná v případě, že dlužníkova ekonomická nabídka je dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, schůze věřitelů se však usnesla na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze, a kterým tudíž má být dlužník neodvratně (a bezdůvodně) odsouzen k neúspěšnosti oddlužení vedoucí k jeho zrušení (§ 418 IZ) a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem.
Jak již Vrchní soud v Praze opakovaně judikoval, ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. To s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, jakož i rozhodnutí o schválení oddlužení nebo o jeho neschválení, náleží mezi tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými je rozhodováno ve věci samé . Tedy jde o rozhodnutí svojí povahou meritorní (viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 30/2010 ze dne 20.1.2011, uveřejněné pod č. 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která musí být vždy odůvodněna, přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění usnesení, jímž dle § 406 IZ schvaluje oddlužení dlužníka, musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná konkrétní skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.
Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, jež odvolací soud v plném rozsahu reprodukoval, zcela zjevně nedostál.
Napadeným usnesením soud prvního stupně schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, aniž by zřetelně vyslovil, zda se na tomto způsobu oddlužení usnesla schůze věřitelů dle § 402 odst. 3 IZ, nebo zda takové usnesení nebylo přijato a soud o něm rozhodl sám podle § 402 odst. 5 IZ. Přitom neuvedl ani žádná další konkrétní zjištění o okolnostech, jež jsou ve smyslu výše uvedeného pro schválení oddlužení v té či oné jeho formě podstatná (tedy o okolnostech, jež mohou být důvodem k tomu, aby soud i případné usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení svým rozhodnutím překonal). Soud neuvedl ničeho ani o tom, zda dlužnice oddlužení zpeněžením majetkové podstaty sama navrhla (a na tomto návrhu setrvala), či zda se domáhala splátkového kalendáře a jaká je její ekonomická nabídka pro tento způsob oddlužení. Přitom ovšem soud nenabídl vůbec žádné skutkové a právní závěry ani k předpokladu, že zvoleným způsobem oddlužení-zpeněžením majetkové podstaty-bude potřebného (alespoň třicetiprocentního) uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dosaženo, když neuvedl údaje o výši těchto přihlášených pohledávek a o hodnotě majetku dlužnice, který zvolenému způsobu oddlužení má podléhat (jejích nemovitých a movitých věcí). Stranou přitom ponechal i okolnost, která je v uvedeném směru rovněž podstatná, totiž zda lze všechen tento majetek k uspokojení nezajištěných pohledávek použít, nebo zda snad na něm (či jeho části) neváznou práva zajištěných věřitelů, která byla v insolvenčním řízení uplatněna (přihlášena). K podmínkám přípustnosti oddlužení se soud vyslovil jen paušálním nekonkrétním závěrem, že v řízení nevyšly najevo okolnosti odůvodňující jinak zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a že takové okolnosti nenamítal žádný z věřitelů ani insolvenční správce.
Celkově vzato tak soud prvního stupně nikterak neodůvodnil závěr, že dlužnice splňuje podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, že splnění podmínky předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ lze očekávat právě při zvoleném způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, a že objektivně (z hlediska splnění této podmínky) není možné, anebo vzhledem k okolnostem věci není dostatečně opodstatněné, aby oddlužení bylo provedeno ve formě splátkového kalendáře, který je jinak ve výše naznačených limitech žádoucí preferovat.
Z obsahu spisu pak vyplývá, že ve skutečnosti usnesení schůze věřitelů o způsobu oddlužení nebylo pro neúčast věřitelů přijato, a že o něm tedy soud prvního stupně-ovšem bez potřebného odůvodnění-rozhodl sám v režimu § 402 odst. 5 IZ. Průběh této schůze věřitelů a bezprostředně předcházejícího přezkumného jednání, jež se konaly dne 14.12.2011, byl přitom podle protokolu o těchto jednáních zmatečný, nebo byl zmatečný jejich zaznamenaný průběh. Ačkoli se těchto jednání nezúčastnil žádný z věřitelů ani dlužnice, soud zaznamenal obsáhlá procesní poučení k předmětu těchto jednání, která jim podle protokolu adresoval, i stanoviska účastníků (např. že poučení rozumí, nežádají další vysvětlení, nevznášejí námitku podjatosti soudce apod.), ač žádný z účastníků přítomen nebyl. V závěru schůze věřitelů pak soud konstatoval, že pro nepřítomnost věřitelů bude postupovat podle § 402 odst. 4 IZ (míněn zřejmě § 402 odst. 5 IZ) a že na základě návrhu insolvenčního správce rozhodne o způsobu oddlužení formou splátkového kalendáře. Nato podle protokolu vyhlásil usnesení: Schůze věřitelů rozhodla většinou hlasů-100% o způsobu oddlužení zpeněžením majetkové podstaty , a vyznačil, že bylo dáno poučení o odvolání . Soud tedy v rozporu s konstatovanou skutečností, že na schůzi žádný z věřitelů není přítomen (a že tedy k žádnému hlasování nedošlo, dojít nemohlo), vzápětí vyslovil, že se tato schůze (všemi hlasy) usnesla na provedení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Přitom dojde-li na schůzi věřitelů k hlasování (což se ovšem v daném případě nestalo), je soud povinen zaznamenat jeho předmět, průběh a výsledek (tj. zda příslušné usnesení bylo či nebylo schůzí věřitelů přijato), nikoli se o výsledku tohoto hlasování sám jakkoli usnášet. Soudem vyhlášené usnesení tedy nejenže vůbec neodpovídalo skutečnému stavu věci, ale v každém případě též postrádalo procesní opodstatnění. Za popsané situace tedy o způsobu oddlužení musel dle § 402 odst. 5 IZ rozhodnout namísto nezajištěných věřitelů soud prvního stupně. Ačkoli na schůzi věřitelů avizoval, že rozhodne-ve smyslu návrhu insolvenčního správce-o oddlužení ve formě splátkového kalendáře, napadeným usnesením schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, přičemž v rozporu s předešlým konstatoval, že právě tento způsob oddlužení správce na schůzi věřitelů doporučil. Současně v napadeném usnesení uvedl, že o provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty bylo na schůzi věřitelů konané dne 14.12.2011 rozhodnuto, přestože je z výše uvedeného zjevné, že žádné takové rozhodnutí (ani ze strany věřitelů, ani ze strany soudu) na schůzi přijato nebylo.
Pokud jde o další vytčené nedostatky odůvodnění napadeného usnesení, spočívající v absenci zjištění potřebných k úvaze o hodnotě majetku dlužnice dávající předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v minimálním zákonném rozsahu, ze spisu vyplývá, že v tom směru soud ve skutečnosti žádná zjištění učinit nemohl, neboť k tomu neměl potřebný skutkový podklad. Dlužnice totiž dosud přes výzvu soudu nepředložila znalecké ocenění obvyklé ceny svých nemovitostí, jak vyžaduje § 392 odst. 2 IZ, byť v odvolání uvedla, že znalecký odhad již zadala a zaplatila. V době vydání napadeného usnesení přitom soud neměl k dispozici ani znalecké ocenění, které by dle § 219 IZ provedl insolvenční správce (a s nímž by se pak soud namísto znaleckého posudku od dlužnice mohl spokojit). Za této situace tedy nebyly dány podmínky k tomu, aby soud usnesení o schválení oddlužení vydal.
Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud v intencích shora vyslovených názorů odvolacího soudu otázku schválení oddlužení a jeho formy, pokud k tomu budou dány procesní podmínky, znovu projedná a rozhodne o ní. Přitom vezme v úvahu, že dlužnice se zjevně-jak plyne i z jejího odvolání-v právních souvislostech věci dostatečně neorientuje. Poskytne jí proto potřebná poučení, která zajistí, že dlužnice bude mít možnost (v příslušných procesních mantinelech) podmínkám pro vstup do oddlužení dostát, a že rozhodnutí v této věci pro ni nebude překvapivé. V souvislosti s tím ji soud s ohledem na dosavadní výsledky řízení seznámí se stavem věci, tedy i s tím, zda splňuje podmínky pro vstup do oddlužení, zda je splňuje v obou formách či jen v jedné z nich, a jakým způsobem případně může zajistit svoji dostatečnou ekonomickou nabídku pro oddlužení splátkovým kalendářem, pokud právě o tuto formu oddlužení hodlá usilovat. Přitom ji poučí, že pro tento způsob oddlužení jí může poskytnout relevantní formu pomoci třetí osoba: buď přistoupením k závazkům dlužníka (spoludlužnictví dle § 392 odst. 3 věta první IZ), anebo závazkem poskytovat dlužnici po dobu oddlužení splátkovým kalendářem (jako další zdroj jejích příjmů) určité pravidelné finanční plnění formou peněžitého důchodu nebo darováním. Takový závazek je nutno vyjádřit právně odpovídajícím způsobem, tj. příslušnou smlouvou o poskytování plnění (smlouvou o důchodu nebo smlouvou darovací) uzavřenou mezi dlužnicí a třetí osobou a opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy. (K uvedenému podrobněji viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 77 INS 4589/2010, 3 VSPH 408/2010-A ze dne 7.10.2010 a jeho usnesení sp.zn. KSPL 27 INS 5321/2010, 3 VSPH 720/2010-A ze dne 15.9.2010). Současně soud dlužnici pro případ, že na jejím majetku váznou uplatněná zástavní práva, poučí ve smyslu závěrů usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSUL 70 INS 11081/2010, 3 VSPH 1053/2011-B ze dne 16.2.2012 o možnosti zpeněžení tohoto majetku k uspokojení zajištěného věřitele i v rámci splátkového kalendáře. To vše za předpokladu, že dlužnice bude nadále řádně plnit své procesní povinnosti v insolvenčním řízení, a že se tedy také napříště neopomene dostavit k nařízenému jednání o věci či jinému soudnímu roku (slyšení), jehož prostřednictvím by soud hodlal zpřístupnit dlužnici potřebná poučení a získat od ní další její nutná vysvětlení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
V Praze dne 30. března 2012
JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Brožová Eva