3 VSOL 78/2011-A-18
KSBR 32 INS 14921/2010 3 VSOL 78/2011-A-18
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Určice 393, PSČ 798 04, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 25.1.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.2011, č.j. KSBR 32 INS 14921-A-9,
takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.2011, č.j. KSBR 32 INS 14921-A-9, se p o t v r z u j e.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, a to na označený účet soudu nebo v hotovosti.
Podle odůvodnění se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 7.12.2010, ve znění doplnění domáhal rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Po zhodnocení skutečností uvedených v návrhu a listin založených ve spise (seznamy majetku a závazků, listiny dokládající pohledávky věřitelů) soud shledal návrh důvodným. Pro účely stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení soud dále zkoumal, zda dlužník splňuje podmínky pro povolení oddlužení nebo zda lze očekávat, že jeho úpadek bude řešen jiným způsobem. Z návrhu vyplývá, že dlužník má vůči více věřitelům závazky v celkové výši 776.452,-Kč, z toho zajištěné ve výši 192.427,-Kč a nezajištěné ve výši 584.025,-Kč. Nezajištěné závazky ve výši 450.450,-Kč vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka. Z uvedeného vyplývá, že s podnikáním souvisí závazky v rozsahu 58 % všech závazků dlužníka, 77 % nezajištěných závazků dlužníka. Při zhodnocení počtu závazků pak z podnikání dlužníkovi vzniklo 11 závazků z celkových 18, mezi nezajištěnými pak 11 závazků z 16. Co se doby vzniku závazků z podnikání týče, ze seznamu závazků vyplývá, že povinnost je hradit vznikla ve všech případech dlužníkovi v měsících srpen až říjen 2010. Dlužník uvedl, že ukončil své podnikání k 7.10.2010. Nahlédnutím do veřejně přístupných údajů v Živnostenském rejstříku soud zjistil, že oprávnění k živnostem bylo dlužníkovi přerušeno od 6.10.2010. Z návrhu a připojených listin nevyplývá, že by věřitelé pohledávek z podnikání byli srozuměni s tím, že by jejich pohledávky byly uspokojovány v režimu oddlužení, ve kterém postačí splnění 30 % jejich výše. Ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ může řešení úpadku oddlužením insolvenčnímu soudu navrhnout pouze dlužník, který není podnikatelem. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, ze dne 21.4.2009, insolvenční soud při hodnocení dlužníka jako podnikatele uváží konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a zda je věřitel příslušné pohledávky srozuměn s tím, že jeho pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Po zvážení všech údajů vyplývajících z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh dospěl insolvenční soud k závěru, že na dlužníka je nezbytné nahlížet jako na podnikatele, ačkoliv živnost přerušil a fakticky již nepodniká. Pohledávky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka tvoří v procentním i početním vyjádření podstatnou, většinovou část všech závazků i závazků nezajištěných. Neschopnost plnit závazky z podnikání zjevně vznikla až v druhé polovině roku 2010, když následně již počátkem října 2010 dlužník podnikání přerušil. Věřitelé nevyjádřili souhlas s možností zvláštního režimu uspokojení jejich pohledávek s postačujícím nižším plněním. Proto po zhodnocení veškerých okolností tohoto případu insolvenční soud uzavřel, že na dlužníka je nezbytné pro účely oddlužení nahlížet jako na podnikatele, u něhož není uhrazení závazků v režimu oddlužení možné a z uvedených důvodů nelze návrhu dlužníka na povolení oddlužení vyhovět. Krom tohoto návrh dlužníka na povolení oddlužení nebyl na výzvu soudu z 10.12.2010 řádně doplněn, neboť nebylo předloženo ocenění znalcem věcí sloužících k zajištění, ani nebyly řádně doloženy příjmy dlužníka za měsíc listopad 2010. Skutečnost, že dlužník nemá ocenění znalcem předmětných věcí jej nezbavuje povinnosti takové listiny k návrhu na povolení oddlužení připojit. Podle ust. § 393 odst. 3 IZ jsou tak splněny podmínky pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a další postup v řízení o samostatném insolvenčním návrhu. Dále dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že je rozvedený, zatímco nahlédnutím do centrální evidence obyvatel soud zjistil, že ke dni rozhodnutí o uložení zaplacení zálohy je stále evidován jako ženatý, v neposlední řadě tvrdil, že má vyživovací povinnost, o níž však následně doplnil, že o její výši nebylo dosud rozhodnuto. Jelikož dlužník není osobou splňující předpoklady pro zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka ve smyslu ust. § 144 IZ (mj. není právnickou osobou) a současně je vyloučen jakožto subjekt nadále neprovozující podnik z možnosti reorganizace, pak jediným možným řešením úpadku dlužníka je prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 odst. 1 IZ). Co se týče majetku dlužník uvedl, že vlastní pouze movité věci-dvě motorová vozidla, která jsou předmětem zajištění, nemá finanční prostředky v hotovosti ani na účtu. Proto v daném případě insolvenční soud považuje za nezbytné pro další řízení složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka, institut zálohy slouží taktéž jako záruka k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. přitom při konkursu činí (bez hotových výdajů a bez DPH) 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to pouze tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné, a to v maximální zákonem přípustné výši 50.000,-Kč. Tato částka je nutná pro pokrytí nejnaléhavějších pracovních potřeb insolvenčního správce jako je cestovné, hovorné, poštovné, jeho případnou odměnu v to nepočítaje. Insolvenční soud tedy s ohledem na rozsah majetku dlužníka a předpokládané náklady insolvenčního řízení při konkursu postupoval dle ust. § 108 IZ a stanovil dlužníkovi zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Současně soud poskytl dlužníkovi poučení, že pokud nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání (ust. § 108 odst. 3 IZ).
Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání v němž namítal, že jeho jediný příjem vyplývá z pracovní smlouvy, kterou soudu doložil. Vzhledem ke své aktuální ekonomické situaci, kdy nedisponuje volnými peněžními prostředky a vzhledem k měsíčním nákladům na bydlení a výživné, není schopen takto vysokou částku zaplatit, natož v daném termínu. Proto žádá o shovívavost a snížení zálohy na přijatelnou úroveň, kterou je schopen uspořit ze své mzdy.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.
Jak správně uvedl soud prvního stupně podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit pouze insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.
Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Jak opět soud prvního stupně správně zdůraznil účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.
V přezkoumávaném případě z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na oddlužení se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jako způsob jeho řešení navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že jeho současným jediným příjmem je mzda z pracovního poměru, která činí měsíčně cca 13.000,-Kč čistého a k tomu případně i odměna ve výši 0,--10.000,-Kč, dále má ve svém majetku dvě vozidla, která jsou předmětem zajištění. Pokud jde o další zjištění z dlužníkova návrhu a jeho příloh, co do objemu a charakteru závazků, včetně splatnosti, odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkazuje na úplná a správná skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení. Shodně se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavírá, že na dlužníka je nutno pohlížet jako na podnikatele a proto jeho návrhu na oddlužení není možno vyhovět a že jediným řešením dlužníkova úpadku je konkurs.
S ohledem na doposud zjištěný rozsah majetku dlužníka je rovněž opodstatněná a správná úvaha soudu prvního stupně, že v daném případě je záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná, neboť lze zcela oprávněně očekávat, a to již od počátku po rozhodnutí o úpadku, hotové výdaje a náklady insolvenčního správce, související se soupisem, oceněním a zpeněžením majetku dlužníka apod. Má-li dále záloha sloužit jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), pak je třeba připomenout, že jen odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí dle vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5, § 3 odst. 1 písm. a/ cit. vyhlášky), bez DPH.
Za dané situace proto soud prvního nepochybil, když vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky ke krytí těchto počátečních nákladů nelze, jak vyplývá z návrhu dlužníka, zajistit jinak.
Namítá-li dlužník, že vzhledem k jeho ekonomické situaci nemá prostředky na složení zálohy, pak je třeba poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů".
Je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž nemajetný dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.
Správně soud prvního stupně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru lze odkázat na vyčerpávající a přiléhavou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení, neboť pohotové finanční prostředky pro počáteční činnost správce je nutno v potřebném rozsahu zajistit.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je, co do důvodů a stanovení výše zálohy, věcně správné. Proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil.
Jen pro úplnost v závěru odvolací soud na adresu dlužníka dodává, že nebude-li záloha v požadované výši po obdržení tohoto usnesení odvolacího soudu zaplacena, vystavuje se dlužník nebezpečí, že řízení o jeho insolvenčním návrhu bude zastaveno (§ 108 odst. 3 IZ), o čemž byl dlužník již v napadeném usnesení soudu prvního stupně poučen.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).
V Olomouci dne 17. února 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu
KSBR 32 INS 14921/2010 3 VSOL 78/2011-A-18
Usnesení
Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Určice 393, PSČ 798 04, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 25.1.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.2011, č.j. KSBR 32 INS 14921-A-9,
takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.1.2011, č.j. KSBR 32 INS 14921-A-9, se p o t v r z u j e.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, a to na označený účet soudu nebo v hotovosti.
Podle odůvodnění se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 7.12.2010, ve znění doplnění domáhal rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Po zhodnocení skutečností uvedených v návrhu a listin založených ve spise (seznamy majetku a závazků, listiny dokládající pohledávky věřitelů) soud shledal návrh důvodným. Pro účely stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení soud dále zkoumal, zda dlužník splňuje podmínky pro povolení oddlužení nebo zda lze očekávat, že jeho úpadek bude řešen jiným způsobem. Z návrhu vyplývá, že dlužník má vůči více věřitelům závazky v celkové výši 776.452,-Kč, z toho zajištěné ve výši 192.427,-Kč a nezajištěné ve výši 584.025,-Kč. Nezajištěné závazky ve výši 450.450,-Kč vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka. Z uvedeného vyplývá, že s podnikáním souvisí závazky v rozsahu 58 % všech závazků dlužníka, 77 % nezajištěných závazků dlužníka. Při zhodnocení počtu závazků pak z podnikání dlužníkovi vzniklo 11 závazků z celkových 18, mezi nezajištěnými pak 11 závazků z 16. Co se doby vzniku závazků z podnikání týče, ze seznamu závazků vyplývá, že povinnost je hradit vznikla ve všech případech dlužníkovi v měsících srpen až říjen 2010. Dlužník uvedl, že ukončil své podnikání k 7.10.2010. Nahlédnutím do veřejně přístupných údajů v Živnostenském rejstříku soud zjistil, že oprávnění k živnostem bylo dlužníkovi přerušeno od 6.10.2010. Z návrhu a připojených listin nevyplývá, že by věřitelé pohledávek z podnikání byli srozuměni s tím, že by jejich pohledávky byly uspokojovány v režimu oddlužení, ve kterém postačí splnění 30 % jejich výše. Ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ může řešení úpadku oddlužením insolvenčnímu soudu navrhnout pouze dlužník, který není podnikatelem. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 NSČR 3/2009-A-59, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, ze dne 21.4.2009, insolvenční soud při hodnocení dlužníka jako podnikatele uváží konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a zda je věřitel příslušné pohledávky srozuměn s tím, že jeho pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Po zvážení všech údajů vyplývajících z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh dospěl insolvenční soud k závěru, že na dlužníka je nezbytné nahlížet jako na podnikatele, ačkoliv živnost přerušil a fakticky již nepodniká. Pohledávky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka tvoří v procentním i početním vyjádření podstatnou, většinovou část všech závazků i závazků nezajištěných. Neschopnost plnit závazky z podnikání zjevně vznikla až v druhé polovině roku 2010, když následně již počátkem října 2010 dlužník podnikání přerušil. Věřitelé nevyjádřili souhlas s možností zvláštního režimu uspokojení jejich pohledávek s postačujícím nižším plněním. Proto po zhodnocení veškerých okolností tohoto případu insolvenční soud uzavřel, že na dlužníka je nezbytné pro účely oddlužení nahlížet jako na podnikatele, u něhož není uhrazení závazků v režimu oddlužení možné a z uvedených důvodů nelze návrhu dlužníka na povolení oddlužení vyhovět. Krom tohoto návrh dlužníka na povolení oddlužení nebyl na výzvu soudu z 10.12.2010 řádně doplněn, neboť nebylo předloženo ocenění znalcem věcí sloužících k zajištění, ani nebyly řádně doloženy příjmy dlužníka za měsíc listopad 2010. Skutečnost, že dlužník nemá ocenění znalcem předmětných věcí jej nezbavuje povinnosti takové listiny k návrhu na povolení oddlužení připojit. Podle ust. § 393 odst. 3 IZ jsou tak splněny podmínky pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a další postup v řízení o samostatném insolvenčním návrhu. Dále dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že je rozvedený, zatímco nahlédnutím do centrální evidence obyvatel soud zjistil, že ke dni rozhodnutí o uložení zaplacení zálohy je stále evidován jako ženatý, v neposlední řadě tvrdil, že má vyživovací povinnost, o níž však následně doplnil, že o její výši nebylo dosud rozhodnuto. Jelikož dlužník není osobou splňující předpoklady pro zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka ve smyslu ust. § 144 IZ (mj. není právnickou osobou) a současně je vyloučen jakožto subjekt nadále neprovozující podnik z možnosti reorganizace, pak jediným možným řešením úpadku dlužníka je prohlášení konkursu na jeho majetek (§ 396 odst. 1 IZ). Co se týče majetku dlužník uvedl, že vlastní pouze movité věci-dvě motorová vozidla, která jsou předmětem zajištění, nemá finanční prostředky v hotovosti ani na účtu. Proto v daném případě insolvenční soud považuje za nezbytné pro další řízení složení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka, institut zálohy slouží taktéž jako záruka k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. přitom při konkursu činí (bez hotových výdajů a bez DPH) 45.000,-Kč. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to pouze tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů považuje insolvenční soud složení zálohy za nezbytné, a to v maximální zákonem přípustné výši 50.000,-Kč. Tato částka je nutná pro pokrytí nejnaléhavějších pracovních potřeb insolvenčního správce jako je cestovné, hovorné, poštovné, jeho případnou odměnu v to nepočítaje. Insolvenční soud tedy s ohledem na rozsah majetku dlužníka a předpokládané náklady insolvenčního řízení při konkursu postupoval dle ust. § 108 IZ a stanovil dlužníkovi zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Současně soud poskytl dlužníkovi poučení, že pokud nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání (ust. § 108 odst. 3 IZ).
Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání v němž namítal, že jeho jediný příjem vyplývá z pracovní smlouvy, kterou soudu doložil. Vzhledem ke své aktuální ekonomické situaci, kdy nedisponuje volnými peněžními prostředky a vzhledem k měsíčním nákladům na bydlení a výživné, není schopen takto vysokou částku zaplatit, natož v daném termínu. Proto žádá o shovívavost a snížení zálohy na přijatelnou úroveň, kterou je schopen uspořit ze své mzdy.
Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.
Jak správně uvedl soud prvního stupně podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit pouze insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.
Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.
Jak opět soud prvního stupně správně zdůraznil účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.
V přezkoumávaném případě z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na oddlužení se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a jako způsob jeho řešení navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedl, že jeho současným jediným příjmem je mzda z pracovního poměru, která činí měsíčně cca 13.000,-Kč čistého a k tomu případně i odměna ve výši 0,--10.000,-Kč, dále má ve svém majetku dvě vozidla, která jsou předmětem zajištění. Pokud jde o další zjištění z dlužníkova návrhu a jeho příloh, co do objemu a charakteru závazků, včetně splatnosti, odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkazuje na úplná a správná skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení. Shodně se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavírá, že na dlužníka je nutno pohlížet jako na podnikatele a proto jeho návrhu na oddlužení není možno vyhovět a že jediným řešením dlužníkova úpadku je konkurs.
S ohledem na doposud zjištěný rozsah majetku dlužníka je rovněž opodstatněná a správná úvaha soudu prvního stupně, že v daném případě je záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná, neboť lze zcela oprávněně očekávat, a to již od počátku po rozhodnutí o úpadku, hotové výdaje a náklady insolvenčního správce, související se soupisem, oceněním a zpeněžením majetku dlužníka apod. Má-li dále záloha sloužit jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 IZ), pak je třeba připomenout, že jen odměna insolvenčního správce v případě řešení úpadku dlužníka konkursem činí dle vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000,-Kč (§ 1 odst. 5, § 3 odst. 1 písm. a/ cit. vyhlášky), bez DPH.
Za dané situace proto soud prvního nepochybil, když vyzval dlužníka k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť prostředky ke krytí těchto počátečních nákladů nelze, jak vyplývá z návrhu dlužníka, zajistit jinak.
Namítá-li dlužník, že vzhledem k jeho ekonomické situaci nemá prostředky na složení zálohy, pak je třeba poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, v jejíž části týkající se ust. § 144 IZ zákonodárce výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele. Záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutů odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů".
Je tedy zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal. Proto rovněž nemajetný dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy vyzván.
Správně soud prvního stupně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. V tomto směru lze odkázat na vyčerpávající a přiléhavou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení, neboť pohotové finanční prostředky pro počáteční činnost správce je nutno v potřebném rozsahu zajistit.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je, co do důvodů a stanovení výše zálohy, věcně správné. Proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil.
Jen pro úplnost v závěru odvolací soud na adresu dlužníka dodává, že nebude-li záloha v požadované výši po obdržení tohoto usnesení odvolacího soudu zaplacena, vystavuje se dlužník nebezpečí, že řízení o jeho insolvenčním návrhu bude zastaveno (§ 108 odst. 3 IZ), o čemž byl dlužník již v napadeném usnesení soudu prvního stupně poučen.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).
V Olomouci dne 17. února 2011
Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu